Pro někoho může být překvapením, že křesťanství nepřiputovalo na Velkou Moravu až s Konstantinem a Metodějem roku 863, ale bylo zde přítomné už několik desítek let předtím. Zpravují nás o tom archeologické nálezy dosvědčující, že již v první půli 9. století se někteří lidé nechávali pohřbívat po křesťanském způsobu, tedy s nespáleným tělem, do hrobu orientovaného na východ a bez pohanských obětin (zpravidla jídla a nápojů). Na pohřebištích se také v tomto období objevují první předměty s křesťanskou symbolikou, například malé křížky.

Už tehdy vyrostly na Moravě i první kostely, vznikaly při opevněných dvorcích velmožů, kteří byli jejich stavebníky. Mohly být jak dřevěné, takže po nich nezůstala do dnešních dob stopa, tak zděné. V případě těch druhých patří mezi nejstarší známé kostelíky jednoduchá chrámová stavba v Modré u Velehradu (její dnešní podoba je rekonstrukce). Spolu s přiléhajícím pohřebištěm datují archeologové její vznik do dvacátých až třicátých let 9. století, tedy jednu až dvě generace před příchodem soluňských bratří.

Dalšími místy, kde již za Velké Moravy stály první sakrální stavby, byly Mikulčice nebo Sady u Uherského Hradiště. Rozměry těchto křesťanských kostelů byly samozřejmě skromné, ten v Modré má například na délku třináct a půl metru a skládá se z jedné lodi a pravoúhlého kněžiště. V okolí kostelů se vždy nacházelo pohřebiště, což poukazuje na křesťanský zvyk pochovávání těl do posvěcené půdy, tedy v blízkosti chrámu.

Pohani mezi pokřtěnými

Křesťanství se na Moravu dostávalo ponejvíce ze západu, konkrétně z Bavorska náležejícího k Východofranské říši, kde od roku 739 existovala biskupství v Pasově a Řezně. První misionáři tedy přicházeli odsud. Pravděpodobně zde byl vliv také z jižního směru, konkrétně z akvilejského patriarchátu, který se rozkládal na území dnešní severní Itálie, Istrijského poloostrova a pobřeží Dalmácie.

Křesťanství mohlo mezi obyvatelstvo Velké Moravy opravdově pronikat až poté, co jej přijali jeho vládcové. Ty k nové náboženské orientaci motivoval především fakt, že jim víra umožňovala společenský vzestup – mohli zasednout k jednomu stolu s ostatními křesťanskými vladaři, jichž tehdy bylo stále víc. Šlo tedy do značné míry o pragmatickou volbu.

Za výstražný příklad mohl váhajícím sloužit kníže Pribina, který o svou vládu v Nitransku přišel pravděpodobně proto, že se držel pohanských kultů svých předků. To se stalo velkomoravskému knížeti Mojmírovi vítanou záminkou pro vyhnání Pribiny v roce 833 a připojení Nitranska k vlastní říši. Sám Mojmír přitom přijal křest spolu se členy své družiny jen o malou chvíli dříve od pasovského biskupa Reginhara.

Jakou sociální roli mohlo přijetí křtu mít, ukazuje pojednání De Conversio Bagoariorum et Carantanorum (O obrácení Bavorů a Korutanců na víru) z 9. století: „Podobně i biskup Arno zastával potom úřad stolice solnohradské, vysvěcuje všude kněze a posílaje je do území Slovanů, totiž do krajin korutanských a do dolní Panonie, k oněm vévodům a hrabatům. Jeden z nich se jmenoval Ingo a byl u lidu velmi oblíben a milován pro svou rozvážnost. Ten také vykonal podivuhodnou věc. Vskutku si věřící sluhy povolal ke stolu a jejich nevěřící pány nechal sedět jako psy venku, pokládaje před ně chléb, maso a tmavé nádoby s vínem, aby takto požívali pokrm. Sluhům však přikázal připíjet z pozlacených pohárů. Tehdy první, tážíce se ho zvenčí, pravili: ‚Proč nám tak činíš?‘ A on: ‚Nejste hodni s neomytými těly dlíti společně s těmi, kteří se znovuzrodili ze svatého pramene, ale jste hodni požívati potravu venku jako psi.‘ Nato se dali poučit ve svaté víře a o překot se předháněli, aby se dali pokřtít. A tak potom křesťanská víra vzkvétala.“

Pokud se nechala pokřtít vládnoucí vrstva, bylo pak samozřejmě mnohem snazší šířit novou víru i mezi řadové obyvatelstvo, ačkoliv ani tento přerod neproběhl ze dne na den. Nový, křesťanský způsob života se na Velké Moravě ještě dlouho poté mísil se starými pohanskými zvyklostmi, jako tomu bylo ve všech čerstvě christianizovaných společnostech.

Raději trpělivé vysvětlování než meč

Zajímavý pramen k tomu, jak měla christianizace slovanských území ve střední Evropě v představách církevního intelektuála vyhlížet, tvoří zápisky akvilejského patriarchy Paulina II. (v úřadu 787 až 804). Ten odsuzoval násilné pokřesťanšťování, jaké probíhalo například u Sasů, spojené s výhrůžkami smrtí či pekelným ohněm. Obrácení na víru mělo podle něj naopak být založené na trpělivém vysvětlování a vyučování křesťanské věrouce a morálce. Důraz patriarcha kladl na dobrovolnost rozhodnutí se pro Krista.

Je jasné, že takový proces nemohl proběhnout přes noc, ale vyžadoval čas. Nezřídka se také stávalo, že prostý lid setrvával v jakémsi dvojvěří, kdy se sice navenek přimkl ke křesťanství, ale v náboženských zvyklostech si ponechával, třeba i nevědomky, mnohé z původních pohanských kultů a morálky.

Mezi typické přetrvávající nešvary patřilo mnohoženství, případně vyhnání původní manželky a sňatek s novou ženou. Papež Jan VIII. třeba napsal v roce 873 blatenskému knížeti Kocelovi, jenž vládl nad územím sousedícím s mojmírovskou říší: „Příště ty, kteří zapudili své manželky anebo za jejich života uzavřeli jiný sňatek, na tak dlouho vylučujeme z církve spolu s těmi, kteří s tím souhlasili, dokud ty druhé neodstraní a prvé s lítostí nepřijmou zpět. Jako je totiž sňatek od Boha, tak pochází rozvod od ďábla, jak bylo zjištěno podle svědectví svatého Augustina. ‚Co totiž Bůh spojil, člověk nerozlučuj.‘ Zvláště když se tento ošklivý zvyk udržel z pohanských obyčejů, jimž v tom nebyl učitelem a rádcem nikdo jiný než sám ďábel.“ 

Nejiné poměry panovaly ve velkomoravské říši. Legenda Život Konstantina z druhé poloviny 9. století vypráví, jak mladší z dvojice soluňských věrozvěstů musel při působení na Velké Moravě mezi lidem praktiku mnohočetných sňatků pracně vymycovat.

Dobrým pramenem pro představu toho, jak asi náboženský život v mojmírovské říši 9. století často vypadal, je dobová příručka kněží-zpovědníků, jež určuje, jaký druh pokání za ten který hřích má zpovídající se člověk dostat. Spisek s názvem Ustanovení svatých otců o pokání za vraždu a o každém hříchu byl někdy v té době přeložen z latiny do staroslověnštiny, což nasvědčuje, že se v tomto prostoru opravdu používal.

Pryč od Bavorska

Kněží přicházející z podnětu pasovských biskupů, jejichž misie byly na Velké Moravě v počátcích nejaktivnější, zde vytvořili síť takzvaných archipresbyteriátů. Archipresbyter neboli arcikněz představoval hlavní duchovní osobu v dané misijní oblasti, zodpovědnou za všechny zde působící kněze. Byl tak jakýmsi mezičlánkem mezi nimi a pasovským biskupem. Jenom Reginhar a jeho nástupci, případně biskupové jiných diecézí měli pravomoc světit na Velké Moravě kněze, kostely, kaple či svolávat synody (sněmy) duchovenstva. Byl tu tedy jasný poměr závislosti.

Zdá se, že úroveň bavorských kněží, kteří na Moravu přicházeli, nebyla mnohdy valná. Prameny se v některých případech zmiňují o sotva gramotných duchovních, natož aby ovládali latinu, a ledaskdy neuměli ani náležitě odsloužit mši.

Církevní závislost na sousední říši se navíc velkomoravským knížatům nelíbila, zvlášť když stále negativněji vnímali i politické intervence od východofranských panovníků. Proto Mojmírův nástupce kníže Rastislav usiloval o vytvoření ryze domácí církevní provincie, která by nebyla závislá na Pasově. K tomu bylo zapotřebí mít dostatek domácích duchovních, již by byli schopní zorganizovat náboženský život obyvatelstva bez pomoci zvenčí, a mít hlavně vlastního, jim nadřízeného biskupa.

Rastislav požádal nejprve o pomoc papeže Mikuláše I. (viz List papeže carovi), který mu ovšem nevyhověl. Proto se velkomoravský kníže obrátil na jinou světovou stranu, tedy na východ, do Byzance. Císař Michael III. mu neposlal přímo biskupa, ale dva vzdělané učence s úkolem, aby na Velké Moravě vychovali a vysvětili duchovní osoby rekrutující se z tamního obyvatelstva. Tím by se zajistily vhodné podmínky pro to, aby se říše Mojmírovců mohla později církevně osamostatnit. Tak v roce 863 dorazili na Velkou Moravu Konstantin s Metodějem.

Přicházejí věrozvěsti

Moravští apoštolové měli od začátku výhodu, že v oblasti jejich rodné Soluně na území Byzantské říše (dnes severní Řecko) žilo i slovanské obyvatelstvo, takže jeho řeč znali. Soudí se, že se jednalo o příbuzný dialekt jazyka, kterým se hovořilo na Velké Moravě. 

Zvláště Konstantin (jméno Cyril přijal po vstupu do římského kláštera) byl velice jazykově nadaný, a ještě před odchodem na misii vytvořil systém znaků, kterými se dala řeč Slovanů písemně zachytit – hlaholici. To bylo nezbytnou podmínkou pro to, aby ve staroslověnštině vznikla skutečná vzdělanost a písemná kultura a také aby mohla křesťanská víra opravdu zakořenit. Teprve tehdy se bratři pustili do překládání biblických textů počínaje evangelii, takže velkomoravské obyvatelstvo konečně mohlo objevovat Boží slovo. 

Konstantin s Metodějem dokázali do jazyka Slovanů přeložit všechna čtyři evangelia i další novozákonní knihy. Již dříve pravděpodobně existovaly též staroslověnské verze modlitby Otče náš, Vyznání víry či křestního slibu. Bez toho by neměla žádná misijní činnost mezi místním obyvatelstvem šanci na úspěch.

Soluňští bratři navíc do staroslověnštiny převedli liturgické texty používané při bohoslužbě, aby bylo možné sloužit mši v jazyce, kterému lid rozumí. To bylo pro tu dobu něco zcela revolučního, protože dosud se používaly jen řečtina a latina. Pro takový krok bylo nutné získat souhlas papeže. 

Konstantin s Metodějem se osobně vypravili do Říma a skutečně se jim podařilo v roce 868 obdržet svolení od Hadriána II. poté, co mu vysvětlili důležitost tohoto počinu pro úspěch christianizace slovanských národů. Metoděj v Římě rovněž přijal svěcení a stal se prvním arcibiskupem pro poměrně rozsáhlou oblast Velké Moravy a přilehlé Panonie. Povedlo se tedy dosáhnout toho, o co velkomoravská knížata tolik usilovala – jejich říše získala vlastní církevní správu a přetnula tím pomyslnou pupeční šňůru, která ji až do té doby poutala k Franské říši a zvláště Bavorsku.

Byzantským učencům se povedlo také vychovat domácí kněžský dorost, jak si předsevzali. Můžeme důvodně předpokládat, že jeho úroveň byla vyšší než v případě franských duchovních, někdy napůl analfabetů.

Konec zlatého věku

Osudy Metoděje i staroslověnské liturgie a vzdělanosti ale byly po Konstantinově předčasné smrti ještě spletité. Mise soluňských věrozvěstů měla mnoho nepřátel, zejména mezi franskými duchovními užívajícími jako bohoslužebný jazyk latinu. Pod vlivem jejich intrik, zvláště pak kněze Wichinga, odvolal nový papež Štěpán V. souhlas svého předchůdce se staroslověnskou liturgií, a kníže Svatopluk dokonce po smrti Metoděje († 885) jeho žáky z Moravy vyhnal. Ke konci 9. století se tak přestala staroslověnština při bohoslužbách používat a za své vzala i církevní organizace. Již Svatoplukův nástupce Mojmír II. se ale rozhodl pro návrat k původnímu statu quo.

To už ovšem byla labutí píseň nejen moravské církve, ale celé Velké Moravy. S pádem země Mojmírovců v prvním desetiletí 10. století zanikly i podstatné části pracně zbudovaných církevních struktur. Historici a archeologové většinou soudí, že nějaké kostely tu přece jen zůstaly a sloužily původnímu účelu ještě nějakou dobu poté. Co se tehdy na území velkomoravské říše přesně stalo, je však zahaleno závojem nevědění a období po roce 900 zůstává opředeno dohady.

Jedno je jisté – křesťanství už mezi zdejším obyvatelstvem zapustilo kořeny a z jeho životů se znovu nevytratilo. Ostatek starých pohanských zvyklostí a pověr ale v povědomí lidí rovněž zůstával. 

V roce 1520 proplul portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães ve službách španělského krále na své cestě kolem světa průlivem mezi Atlantikem a Pacifikem, který dnes nese jeho jméno. Po dlouhou dobu to byla jediná známá cesta do Pacifiku. Španělsko rozpoznalo její význam, zmocnilo se obou stran průlivu a opevnilo je.

Podporu pevností měla zajistit kolonie Ciudad del Rey Don Felipe, kterou tam Španělé založili v roce 1584, když zaslechli zvěsti, že v oblasti operuje anglický korzár Francis Drake. Brzy se ale ukázalo, že je to naprostá katastrofa. Během pár let zahynula většina ze 350 obyvatel kolonie, kvůli nemocem, hladu a velkému chladu. V roce 1587 obývalo Ciudad del Rey Don Felipe už jen pár posledních přeživších.

Mince ze základů kostela

Archeologové při vykopávkách na místě zaniklé kolonie objevili stříbrnou minci – španělský reál. Podobné mince tehdy sloužily při křesťanské ceremonii, která se standardně prováděla při zakládání španělských kolonií. Pro vědce má nález velký význam, protože jim pomohl vyjasnit prostorové uspořádání kolonie.

Minci archeologové nalezli na kameni uvnitř základů stavby, která tím pádem musela být prvním kostelem dotyčné kolonie. Podobné ceremonie se odehrávaly při zakládání všech španělských kolonií v Novém světě. Uložení mince navíc popisují zápisky španělského mořeplavce jménem Pedro Sarmiento de Gamboa, který minci na kámen osobně umístil. 

Jak uvádí archeolog Simón Urbina z Jihochilské univerzity pro platformu Live Science, zatím není úplně jasné, kde v kolonii byly domy, kostely nebo obranné palisády. Objevená mince jim ale ukázala, kde se nacházel první založený kostel. K určení dalších struktur v kolonii bude potřeba další archeologický průzkum.

První světová válka přinesla kromě zákopů a kulometů i zcela novou dimenzi boje – chemické zbraně. Německé plynové útoky představovaly pro vojáky smrtící hrozbu, na kterou ale nebyla vojska Dohody zpočátku připravena.

V roce 1915 americký chemik James Bert Garner zjistil, že aktivní uhlí (adsorpční uhlí) by mohlo potlačit smrtící potenciál plynného chloru, který na bojištích první světové války používala německá armáda. Uhlí bylo vyrobeno z přírodních materiálů, které se nalézají v peckách a semenech různých druhů ovoce a ořechů, broskve nevyjímaje. I tyto jinak odpadové materiály tak našly při výrobě plynových masek své uplatnění.

Vlastenectví s vůní broskví

Problém však spočíval v množství – výroba uhlí pro jedinou plynovou masku vyžadovala přibližně 200 broskvových pecek nebo asi kilogram skořápek. V podmínkách masové mobilizace bylo tedy nutné zapojit širokou veřejnost.

Ve Spojených státech i Velké Británii se rozjela rozsáhlá sběrná kampaň, která zasáhla i ta nejmenší města. Iniciativy se ujaly významné instituce, včetně Mezinárodního červeného kříže a amerického ministerstva zemědělství. Do akce se zapojily školy, kostely i mládežnické organizace jako skauti a skautky.

Sběrná místa vznikala na poštách i dalších veřejných místech v mnoha městech a obcích. Kampaň nesla chytlavé heslo „Do Your Bit – Save the Pit“ („Přilož ruku k dílu – zachraň pecku“) a rychle si získala podporu obyvatelstva. Lidé si začali uvědomovat, že i zdánlivě bezvýznamný příspěvek může pomoci zachraňovat životy na frontě.

Ponožky nasáklé močí

Před vynálezem plynových masek se vojáci proti plynům chránili primitivními prostředky - dýchali například přes močí nasáklé ponožky či kapesníky.

První klasická maska se objevila v roce 1915 u německých jednotek a byla jí tzv. Linienmasken. Vyvinuli ji chemici společností Auer, Dräger a Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii. Britové si prošli celou řadou různých typů, od vlhkých masek až po jednu z nejdokonalejších masek 1. světové války – British small box respirator. Z té vzešla také vylepšená americká C.E.M. maska.

Nejdůležitější částí ochranné masky byl pochopitelně její filtr, který vojákům umožňoval dýchat očištěný vzduch. Filtr se obvykle skládal ze dvou částí - první pórovité, která mohla být impregnována například potaší, urotropinem apod. k deaktivaci otravných plynů, a druhé z aktivního uhlí, jehož afinita k chemikáliím je obrovská.

Problém byl ale v odporu filtru, který kladla jeho náplň. Musela být natolik jemnou, aby dokázala zachytit bojové látky, ale přitom taková, aby vojákům umožňovala dýchat. Z počátku se vdechovalo i vydechovalo přes filtr, teprve později přišly na řadu ventily, které od sebe vdechovaný a vydechovaný vzduch oddělovaly.

Studium gama záření z vesmíru nám poskytuje mnoho důležitých informací mimo jiné o vlastnostech jeho zdrojů, kterými může být i okolí černých děr, a právě proto představuje gama astronomie velmi významný vědní obor. Přesto není pozorování daného záření přímočaré, neboť atmosféra naší planety zůstává pro jeho fotony neprůhledná.

Gama astronomie stojí na pomezí astronomie, astrofyziky a částicové fyziky. Jak se uvedené vědní obory při výzkumu vysokoenergetického gama záření z vesmíru prolínají?

Gama fotony ve vesmíru vznikají při interakcích částic urychlených na velmi vysoké energie s okolní hmotou či s magnetickými poli. Částicová fyzika nám říká, jak k těmto interakcím dochází a jaké další částice při nich vznikají. Astrofyzika dané elementární obrázky skládá do širších celků a umožňuje nám pochopit, jak přesně vypadají ony objekty, jež gama záření vysílají – například okolí černých děr či různé mlhoviny.

Astronomie se potom zabývá observačními aspekty a metodami zpracování dat, které je však také provázané s astroinformatikou. Ta nám dává nástroje pro správu obrovských datových objemů, jež na denní bázi produkují všechny velké observatoře.

Částicová fyzika hraje zároveň důležitou roli při vývoji detekčních metod pro gama astronomii. Částicové detektory v urychlovačích, velké experimenty na hledání částic vesmírného záření i ty, které odhalují kosmické gama fotony, totiž využívají stejné detekční techniky.

Problém jménem atmosféra

Co představuje při výzkumu vysokoenergetického gama záření hlavní cíl?

Pozorováním kosmických objektů v gama oboru hledáme odpovědi na celou řadu klíčových astrofyzikálních otázek. Já konkrétně bych rád přispěl k objasnění jednoho z největších otazníků astročásticové fyziky, kterým je bezpochyby původ galaktického kosmického záření, tvořeného zejména protony urychlenými na velmi vysoké energie. Naše Galaxie je jimi doslova prostoupená a v každém okamžiku bombardují Zemi ze všech směrů.

S nabitými částicemi je však potíž, protože se jejich trajektorie stáčí v magnetických polích v Galaxii, takže si nemůžeme být jistí, odkud přesně přiletěly. Jak již zaznělo, vznik gama fotonů a nabitých částic spolu úzce souvisí: Studiem astrofyzikálních procesů vyzařujících gama fotony, které na rozdíl od nabitých částic neovlivňuje magnetické pole, tudíž můžeme nalézt také potenciál­ní zdroje nabitých částic kosmického záření. Pro uvedený účel jsou však nejzajímavější fotony těch nejvyšších energií nad sto teraelektronvoltů, jejichž detekce má svá specifika.

Zemská atmosféra je pro gama fotony téměř neprostupná. Jakým způsobem lze tedy gama záření z vesmíru detekovat?

Na rozdíl od fotonů viditelného světla, které můžeme na Zemi pozorovat klasickými dalekohledy, se fotony záření gama až k povrchu naší planety většinou nedostanou a pohltí je atmosféra. Jednu z možností, jak je detekovat, nabízí vypuštění satelitu na oběžnou dráhu. Aktuálně funguje například družice Swift s experimentem BAT, který slouží ke včasné detekci záblesků gama a k následnému informování dalších observatoří, aby mohly hledat protějšky na ostatních vlnových délkách.

Další významná družice Fermi nese gama dalekohled LAT, skenující celou oblohu v přehlídkovém režimu. Od svého vypuštění v roce 2008 objevila již celou řadu zajímavých objektů, například takzvané Fermiho bubliny čili obrovské oblasti nad rovinou Galaxie a pod ní. Za jejich vznik zřejmě vděčíme období zvýšené aktivity centrální černé díry v naší Galaxii někdy v minulosti.

Na lovu částic

Pokud bychom se zajímali o gama fotony těch nejvyšších energií, vystačili bychom si pouze s družicovými observatořemi?

Jelikož je tok takových fotonů příliš nízký a detekční objem družic příliš malý, nedokázali bychom získat dostatečnou statistiku v rozumně krátkém čase. A právě proto přichází na pomoc další metody detekce, jimiž se zabýváme na oddělení Astročásticové fyziky na Fyzikálním ústavu Akademie věd.

Jaké observatoře máme tedy k detekci gama fotonů nejvyšších energií na Zemi k dispozici?

K jejich pozorování používáme zajímavý trik. Jak jsem již zmínil, gama fotony neproniknou zemskou atmosférou, ale při jejich interakcích s jádry atomů vysoko v ovzduší vzniká mnoho sekundárních nabitých částic a také fotonů s vlnovými délkami v oblasti viditelného světla. Říkáme, že se generují takzvané spršky sekundárních částic. Tyto částice a fotony již dokážou proniknout až k Zemi, kde je pak můžeme zachytit pomocí částicových detektorů anebo dalekohledů.

Jinými slovy uvedené dalekohledy nevidí přímo zdroje záření na obloze. Co tedy ve skutečnosti pozorují?

Skutečně nepozorují přímo zdroje záření, tak jak jsme zvyklí například z optické astronomie, ale záření generované sekundárními částicemi v atmosféře. Jedná se o takzvané Čerenkovovo záření, vznikající při pohybu nabité částice daným médiem vyšší rychlostí, než je rychlost světla v uvedeném médiu, a proto jim říkáme čerenkovské dalekohledy. Obvykle se stavějí v nadmořských výškách kolem dvou a půl tisíce metrů, kvůli lepším atmosférickým podmínkám a vysokému počtu jasných nocí.

Další možností je zachytit nabité sekundární částice v částicových detektorech, kterými se typicky pokryje velká plocha o rozloze až několika kilometrů čtverečních. Musejí se však umístit ještě výš, takže se nacházejí na náhorních planinách ve výškách kolem čtyř a půl tisíce metrů.

Je pozorování čerenkovskými dalekohledy vhodnější či lepší než pomocí družic?

Jejich výhoda oproti přímé detekci družicovou observatoří spočívá v tom, že nabité částice a optické fotony generované každým gama fotonem dopadají na velkou plochu na Zemi, což vede k velké detekční ploše pozemních dalekohledů. Sekundární částice můžeme zkrátka vidět i z poměrně velké dálky, což nám umožňuje takto pozorovat gama fotony těch nejvyšších energií, kterých je málo. Díky velké detekční ploše jich pak můžeme pozorovat dost na to, abychom dokázali udělat nějaké fyzikální závěry.

Nižší může být lepší

Kde v současné době čerenkovské observatoře fungují? A jak vypadá snímek oblohy v gama oboru?

Snímek oblohy v gama oboru je výsledkem složité rekonstrukce, kde se snažíme získat informace o primárním gama fotonu z obrázku Čerenkovova záření generovaného sekundárními částicemi ve spršce. Pro dané snímkování lze využít čerenkovské observatoře H.E.S.S., MAGIC a VERITAS, a také částicové detektory HAWC a LHAASO. 

Na Fyzikálním ústavu se nyní podílíme na přípravě budoucí největší čerenkovské observatoře CTAO neboli Cherenkov Telescope Array Observatory a rovněž velkého částicového detektoru SWGO čili Southern Wide-field Gamma-ray Observatory.

Dvojice takových teleskopů byla instalována i na Astronomickém ústavu v Ondřejově, v nadmořské výšce 510 metrů. Není to příliš nízko?

Na observatoři v Ondřejově v současné době stojí dvojice dalekohledů SST-1M, které provozujeme společně s kolegy z Astronomického ústavu a z Univerzity Palackého v Olomouci, a zároveň spolupracujeme s kolegy z polských a švýcarských institucí. Observatoř v Ondřejově jsme vybrali jako jakousi dobře dostupnou přechodnou stanici, kde můžeme teleskopy otestovat po technické stránce, než je přesuneme na finální lokalitu, a neočekávali jsme příliš mnoho.

Poměrně brzy se však ukázalo, že i přes nepříliš vhodné počasí je malá nadmořská výška velmi výhodná pro detekci gama fotonů těch nejvyšších energií. Naše výpočty doložily, že na energiích větších než zhruba padesát teraelektronvoltů provozujeme v současné době nejcitlivější čerenkovské teleskopy na světě. A již nyní se nám podařilo shromáždit řadu zajímavých fyzikálních výsledků, které brzy vyjdou v odborných časopisech.

Testování na ostrově

Mezi moderní čerenkovské teleskopy, na kterých pracujete, patří i takzvaný Large-Sized Telescope neboli LST-1. Kde se nachází?

LST-1 představuje první funkční dalekohled budoucí observatoře CTAO a nachází se na ostrově La Palma v nadmořské výšce dva a půl tisíce metrů. Na Fyzikálním ústavu jsme do jeho provozování zapojeni společně s dalšími institucemi.

Dá se ovládat i na dálku, nebo musíte být přímo na místě?

Než se dalekohled LST-1 stane součástí observatoře CTAO, pracuje stále v testovacím režimu, a abychom se ujistili, že vše funguje správně, musíme být na místě. Takže se na La Palmě s ostatními astronomy střídáme v třítýdenních turnusech, během nichž můžeme ve volných chvílích obdivovat i krásy tohoto fascinujícího sopečného ostrova. Za sebe musím říct, že tak nádherné západy a východy Slunce jako z Roque de Los Muchachos – což je vrchol kaldery, blízko jejíhož okraje dalekohled stojí – jsem nikde jinde neviděl.

Podařilo se vám již s LST-1 dosáhnout nějakých zajímavých výsledků?

Přestože zatím funguje pouze v testovacím provozu a jeho citlivost je dosud poměrně malá ve srovnání s plným výkonem budoucí CTAO, již nyní konkuruje stávajícím čerenkovským observatořím, a nám se tak daří dosahovat vynikajících vědeckých výsledků. Jedná se například o pozorování historicky nejjasnějšího gama záblesku GRB 221009A či objev emise v gama oboru u nejvzdálenější aktivní galaxie OP 313, která leží osm miliard světelných let od Země.

CTAO představuje další krok ve zkoumání nejextrémnějších zdrojů gama záření ve vesmíru. Pomůže vědcům při odhalování záhad supermasivních černých děr, urychlování částic kosmického záření, a dokonce se pokusí vnést světlo do původu temné hmoty. Navíc jako první observatoř tohoto typu poskytne část pozorovacích dat otevřené astronomické komunitě.

Obří nášup energie

Zmiňované záblesky tvoří významný kosmický zdroj záření gama. O jaké jevy se jedná?

Gama záblesky představují nejenergetičtější jevy ve vesmíru, které si lze jen těžko představit. Během pár sekund se v nich uvolní tolik energie jako ve Slunci za celou dobu jeho existence. Pozorujeme jak krátké gama záblesky ve zlomcích sekundy, tak dlouhé, které mohou trvat až jednotky hodin. Protože jsou na obloze rozděleny rovnoměrně, víme, že se jejich původci nacházejí velmi daleko od naší Galaxie, což znamená pro život na Zemi dobrou zprávu.

Krátké gama záblesky mají nejspíš původ v kolizi dvou neutronových hvězd, které kolem sebe obíhají a tvoří dvojhvězdný systém. Postupně však ztrácejí energii vyzařováním gravitačních vln, až nakonec splynou v mohutné explozi. Dlouhé gama záblesky potom podle nejvíc přijímaných teorií provázejí zánik velmi hmotných hvězd a jde o průvodní jev supernov. Přesným procesům, jež ke generování energetického gama záření vedou, však stále nerozumíme.

Objev gama záblesků se pojí s obdobím studené války. Jak k němu došlo?

K objevu došlo v šedesátých letech ve velmi napjaté atmosféře mezi tehdejšími mocnostmi. Američané vypustili na oběžnou dráhu družicový systém Vela, který měl detekovat charakteristické pulzy gama záření vznikající při nukleárním výbuchu. Satelity měly monitorovat, zda Sověti dodržují dohodu o částečném zákazu jaderných zkoušek z roku 1963, která zakazovala jakékoliv testy jaderných zbraní kromě podzemních výbuchů.

Výzkum gama záření z vesmíru se v té době nacházel v plenkách. Díky prvním experimentům se však už vědělo, že k nám z kosmu nějaké gama záření přichází – například z některých slunečních erupcí. Přesto krátké intenzivní záblesky pozorované družicemi Vela, jež oproti očekávaní neměly pozemský původ, vědce zaskočily. Původně dokonce data vyhodnotili jako chybu přístrojů, a přestože k první detekci došlo již v roce 1967, výsledek byl publikován teprve o šest let později, po zaznamenání několika dalších podobných událostí.

Co vše o gama záblescích již nyní víme? A můžeme je pozorovat i přímo ze Země?

Jak už zaznělo, jde o nejenergetičtější události ve vesmíru, ale zároveň jsou od nás vzdálené miliardy světelných let. Vznikají při nich výtrysky částic, které jsou urychlené téměř na rychlost světla a do nichž se soustředí většina energie, a ty potom vyzařují tvrdé fotony záření gama. Na Zemi můžeme gama záblesk pozorovat, pouze pokud jeden z výtrysků míří na nás. Pravděpodobnost, že k tomu dojde někde blízko, je tudíž poměrně malá.

Smrtící záření. Doslova

Jak často dnes gama záblesky pozorujeme?

Satelity na oběžné dráze detekují přibližně jeden za den. U některých se podaří pozorovat i protějšek na jiných vlnových délkách pomocí pozemních dalekohledů, které se dokážou velmi brzy po družicové detekci zaměřit do požadovaného směru. Díky těmto pozorováním dnes již máme poměrně dobrou představu o původu popsaných jevů.

Co gama záblesky znamenají pro naši planetu? Nemohou nás nějak ohrozit?

Pokud by k uvedenému jevu došlo v naší Galaxii a výtrysk nabitých částic by směřoval k Zemi, pravděpodobně by to mělo pro zdejší život katastrofické následky. Dokonce existuje hypotéza, že jedno z velkých vymírání na konci ordoviku před 440 miliony lety má na svědomí právě gama záblesk, který zřejmě provázel zánik některé hmotné hvězdy v Galaxii.

Co by se konkrétně stalo, pokud by energie gama záblesku směřovala k Zemi?

Taková událost by významně poškodila vrstvu ozonu v atmosféře, což by organismy vystavilo extrémním dávkám UV záření a mohlo by to vést až k vyhynutí většiny živých forem. Každopádně můžeme zopakovat, že pravděpodobnost podobné události v dohledné době je opravdu mizivá. Dokonce se zdá, že ani naši nejbližší hvězdní sousedé nemají potenciál při svém budoucím zániku vytvořit takto energetický gama záblesk.

Od techniky k astrofyzice

Jak jste se k výzkumu záření těch nejkratších vlnových délek dostal?

Moje cesta k astrofyzice vysokých energií nebyla přímočará, ale zcela konkrétně si vybavuju zásadní moment, který mě přivedl ke studiu astronomie. Jednalo se o pozorování Jupitera a galileovských měsíců na hvězdárně v Ostravě, kam jsem začal docházet na základní kurz astronomie pod vedením Martina Viláška. Tam nastal podstatný zlom, kdy jsem se rozhodl pro studium astrofyziky.

V té době jste ovšem studoval biomedicínskou techniku na Vysoké škole báňské v Ostravě, kde na vás kousek od kampusu vykukovala za lesem hvězdárna a planetárium…

Na biomedicínské inženýrství mě zavedl především zájem o techniku. Přestože pro mě bylo studium kombinující biologii s technikou nesmírně zajímavé, stále víc mě to táhlo k fyzice. Mezi moje nejoblíbenější přednášky patřil výborně vedený kurz fyziky ionizujícího záření doktora Ullmanna, u kterého jsem také vypracoval bakalářskou a později diplomovou práci na tomtéž oboru. A pak ta hvězdárna… Během dlouhých nocí strávených u dalekohledu jsem si postupně utřídil priority a v roce 2011 jsem se rozhodl pokračovat ve studiu astrofyziky na Slezské univerzitě.

Rozumím tomu dobře, že jste v té době studoval dvě vysoké školy?

Ano, a bylo to poměrně vyčerpávající. Blízkost Slezské univerzity k Ostravě mi sice umožnila současně dálkově dostudovat biomedicínské inženýrství, ale živě si vybavuju, jak jsem se při čekání na státnice na Vysoké škole báňské před učebnou připravoval na zkoušku z teoretické mechaniky v Opavě.

Navíc jste záhy nastoupil na „matfyz“. Takže třetí vysoká škola v pořadí, nebo všechny naráz?

Studium v Opavě bylo zaměřené spíš teoreticky, a já potřebuju ke štěstí práci se skutečnými daty. Proto jsem na zmíněný obor v roce 2014 navázal magisterským studiem astronomie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem se zabýval optickou astronomií, konkrétně vícenásobnými hvězdnými soustavami. Ale teprve při doktorském studiu od roku 2016 jsem dostal příležitost se na Fyzikálním ústavu zapojit do vývoje dalekohledů SST-1M.

Ženevská mise

V roce 2020 jste dostal pozvání na Ženevskou univerzitu do skupiny profesora Rolanda Waltera a začal jste tam pracovat na jednom z největších čerenkovských dalekohledů. Jakému výzkumu jste se věnoval?

Šlo o vývoj metod zpracování dat z dalekohledu LST-1 za použití pokročilých metod umělé inteligence. Také jsem se začal věnovat fyzikálním procesům v takzvaných jetech, což jsou výtrysky vysoce urychlených částic, které vznikají v blízkosti velmi masivních černých děr některých galaxií; a také mechanismům produkce gama záření v kosmických urychlovačích částic vesmírného záření.

Po dvou letech v Ženevě jste se vrátil na Fyzikální ústav, kde nyní pracujete na projektech dalekohledů SST-1M a LST-1. Co považujete za svůj dosavadní největší vědecký výsledek?

Ještě v Ženevě jsem vedl studii jednoho záhadného zdroje gama záření, založenou na datech z dalekohledu Large-Sized Telescope 1. Nakonec vyšla v renomovaném časopise jako úplně první vědecký článek LST-1 kolaborace a ukázala, že od nového dalekohledu LST-1 a celé observatoře CTAO můžeme v budoucnu čekat velké věci. 

Po návratu na Fyzikální ústav jsem sestavil skupinu zabývající se gama astronomií, v níž máme řadu vynikajících pracovníků a studentů. Za náš zatím největší úspěch považuju, že se nám ve velmi krátkém čase podařilo vytvořit komplexní software pro zpracování dat z dalekohledů SST-1M, a nyní již připravujeme publikace o prvních fyzikálních výsledcích.

Návrat lidí k Měsíci se po desetiletích opět stal realitou – a mise Artemis II představovala jeho klíčový milník. Čtveřice astronautů se vydala na historickou cestu kolem našeho přirozeného satelitu, během níž se vzdálila od Země více než kterákoliv lidská posádka před nimi. Zatímco samotný let k Měsíci byl technologickým triumfem, skutečná zkouška přišla až v samém závěru mise.

Přestože Reid Wiseman, Victor Glover, Christina Kochová a Jeremy Hansen urazili více než milion kilometrů, posledních zhruba 160 kilometrů jejich návratu rozhodlo o úspěchu mise.

Kabina Orion vstoupila do zemské atmosféry rychlostí přes 38 000 km/h, čímž se tento návrat zařadil mezi nejrychlejší pilotované návraty v historii. Rychlejší zažila jen posádka mise Apollo 10, která se při vstupu do zemské atmosféry pohybovala rychlostí téměř 40 000 km/h.

Osm minut, které rozhodly

Jakmile Orion ve výšce asi 120 kilometrů narazil na zemskou atmosféru, odstartovala dramatická zhruba osmiminutová sekvence. Původní plán počítal s jiným profilem průchodu atmosférou - tzv. „skákavým“ návratem, kdy se měl návratový modul ponořit hluboko do zemské atmosféry, odrazit se od ní a tím zpomalit. Tento přístup byl ale po zkušenostech z nepilotované mise Artemis I opuštěn.

Tehdy totiž došlo k nečekanému poškození tepelného štítu. Materiál, který měl chránit návratový modul před extrémním žárem vznikajícím třením (až 2 760 °C), se částečně odlupoval. Analýza ukázala, že plyny uvnitř štítu se při vysokých teplotách rozpínaly a mohly narušit jeho strukturu.

Tepelný štít Orionu se ukázal jako technický zázrak: titanová základna pokrytá 186 bloky speciálního materiálu Avcoat. Každý z těchto bloků byl silný jen několik centimetrů, ale dohromady vytvořily bariéru schopnou odolat pekelným podmínkám návratu.

Ticho v ohnivé kouli

Právě zkušenost z Artemis I vedla inženýry k zásadní změně strategie. Orion vstoupil do atmosféry pod strmějším úhlem a mělčímu ponoru. Zatímco návratový modul u mise Artemis I sestoupil do výšky okolo 60 kilometrů nad zemským povrchem, v případě modulu Artemis II to bylo jen okolo 90 kilometrů. To znamenalo kratší dobu vystavení extrémnímu žáru a menší riziko poškození štítu – ovšem za cenu náročnějšího průletu.

Během sestupu se návratový modul obalil ohnivou plazmou. Okna zaplavilo světlo připomínající plameny a loď byla vystavena silným otřesům. V této fázi navíc došlo ke krátkému výpadku komunikace s řídicím střediskem – plazmový obal totiž blokoval rádiové signály. Pro astronauty i pozemní tým šlo o jeden z nejnapjatějších momentů celé mise. Jakmile se spojení obnovilo, bylo jasné, že to nejhorší má posádka za sebou.

Balet padáků nad Pacifikem

Ve výšce přibližně osmi kilometrů nad Tichým oceánem se situace začala uklidňovat – Orion se sice stále pohyboval vysokou rychlostí (přes 500 km/h), do akce ale vstoupil systém padáků.

Nejprve se otevřely malé stabilizační padáky, následované dvojicí větších padáků, které kapsli zpomalily a stabilizovaly. Nakonec přišly hlavní padáky – tři obrovské konstrukce o průměru přes 35 metrů, které snížily rychlost sestupu na bezpečných zhruba 30 km/h. Výsledkem bylo relativně jemné přistání do oceánu u pobřeží Kalifornie.

Další krok k návratu na Měsíc

Ještě před dopadem byly na místě připraveny záchranné týmy amerického námořnictva. Vrtulníky a loď USS John P. Murtha zahájily operaci vyzvednutí posádky. Astronauti byli vyproštěni z kapsle, která zůstala plavat na hladině díky speciálním vztlakovým systémům. Celý proces proběhl rychle a přesně a přibližně hodinu a půl po přistání mohli astronauté opustit návratový modul.

Mise Artemis II se tak zapsala do historie nejen jako odvážná cesta kolem Měsíce, ale i jako klíčový krok k návratu lidí na jeho povrch. NASA tímto testem ověřila technologie, které mají umožnit budoucí přistání – plánované v rámci mise Artemis IV na konci této dekády. Úspěšný návrat se tak nestal jen šťastným koncem jedné mise, ale začátkem nové éry pilotovaného průzkumu vesmíru.

V naší přírodě je velmi vzácně k vidění kriticky ohrožená želva bahenní (Emys orbicularis). Je to jediná přirozeně se vyskytující želva ve střední Evropě. Kdysi dávno se v klimaticky příznivých obdobích vyskytovala i na celém území dnešní České republiky, ale od těch dob se její počty drasticky snížily. A jak se ukazuje, možná v tom měli prsty i neandertálci.

Tým archeologů, který vedla Sabine Gaudzinski-Windheuserová z německé Univerzity Johannese Guteberga v Mohuči, totiž nedávno zjistil, že naši nejbližší příbuzní, když žili ve střední Evropě asi před 125 tisíci lety, tyto malé, ale elegantní želvy lovili. Asi to bylo relativně jednoduché, ale jak jistě ví každý, kdo tuto želvu choval, jsou dravé a rády koušou.

K čemu byly neandertálcům želvy?

Vědci prozkoumali celkem 92 úlomků želvích krunýřů, které objevili na paleolitické lokalitě Neumark-Nord v dnešním Sasku-Anhaltsku. Použili pokročilé metody analýzy nálezů, včetně 3D skenování ve vysokém rozlišení a s jejich pomocí zjistili, že neandertálci ulovené želvy pečlivě vykuchali. Tento objev představuje první přímý důkaz, že neandertálci lovili a zpracovávali želvy i severně od Alp, tedy mimo oblast Středomoří, kde se podobné chování předpokládalo už dříve.

Rýhy na vnitřní straně úlomků napovídají, že neandertálci oddělili končetiny, vyjmuli vnitřní orgány želv a krunýře pečlivě vyčistili. Badatelé z toho vyvozují, že neandertálci želvy nelovili kvůli jídlu. Zřejmě používali jejich krunýře, možná jako malé nádobky nebo jako naběračky. Výzkum lovu želv neandertálci uveřejnil vědecký časopis Scientific Reports. 

Gaudzinski-Windheuserová se domnívá, že želvy bahenní, které váží i s krunýřem kolem jednoho kilogramu, nejspíš nebyly pro neandertálce příliš atraktivní jako potrava. Na druhou stranu jsou pomalé a snadno se loví. Právě proto vědci spekulují, že jejich lov mohl být úkolem dětí nebo méně zkušených členů skupiny. Taková aktivita by mohla mít i sociální či výukový význam – například jako způsob, jak si mladší jedinci osvojovali základní lovecké dovednosti.

Vědci nicméně připouštějí i další hypotézy – například že želvy mohly být loveny kvůli chuti nebo dokonce pro domnělé léčivé účinky. Takové chování je doloženo i u některých pozdějších lidských kultur.

Celkově tento výzkum výrazně rozšiřuje naše chápání neandertálců. Ukazuje, že jejich strategie přežití nebyly založené pouze na maximalizaci energetického zisku, ale zahrnovaly i flexibilitu, kreativitu a možná i kulturní zvyklosti. Neandertálci tak stále více vystupují z role „primitivních lovců“ a ukazují se jako přizpůsobiví a vynalézaví lidé své doby.

Historický region Halič vznikl v roce 1772 při prvním dělení Polska (viz Mezi třemi zeměmi). Jednalo se o velmi kontroverzní událost, kdy Habsburkové horko těžko hledali legitimní důvod pro zabrání jižní části státu. Nakonec si však záminku našli a nově utvořenou oblast postupně rozšířili o zbytek Malopolska, včetně Krakova a jihu Mazovska. Území Haliče se tak rozprostíralo na sever od Karpat až k horní Visle na západě a k hornímu Prutu na východě. V éře habsburské monarchie tam téměř ve třech stovkách měst a tisících malých vesnic žilo dle odhadů 2,6 milionu lidí a region patřil k etnicky nejvíc rozmanitým v celé říši.

Vzpomínky na minulost

V dobách Haličského knížectví bylo hlavním sídlem místní šlechty město Halyč, které leží na horním toku Dněstru a řadí se k nejstarším na Ukrajině. Vzpomínky na minulost jsou tam přitom více než zjevné a obec spolu s okolními vesnicemi představuje národní rezervaci Davnij Halyč, o rozloze osmdesáti kilometrů čtverečních. Z období knížectví se dochoval například kostel sv. Panteleimona ve vesničce Ševčenkove, zatímco na 14. století upomíná kamenný kostel Narození Krista či pozůstatky Starostynského hradu.

K oblíbenějším turistickým cílům však náleží spíš Krakov a Lvov, někdejší centra západní a východní Haliče. Na krakovském vršku Wawel vznikla již v 11. století první rezidence panovníků: Původně prostá kamenná stavba se postupně proměnila v honosné sídlo, které dnes láká na prohlídku hradních budov, paláce, opevněné věže i hlavní královské katedrály.

Na západní straně vršku se potom ukrývá malá jeskyně, kde se podle legendy usadil drak a trýznil místní obyvatele. Vysvobodil je až udatný princ Krak, jehož jméno pak zůstalo s městem spojeno navždy.

Po stopách Židů

Centru Krakova dominuje Hlavní náměstí, které zdobí historická budova tržnice Sukiennice i Mariánský kostel s nejvyšší městskou věží. Okolo působivých památek celoročně vládne čilý ruch, neboť prostorný rynek v létě zaplní zahrádky restaurací a v zimě zas vánoční trhy. Za zmínku však stojí i krakovská židovská kultura: Čtvrť Kaziměř, jež původně tvořila samostatné město, vábí k procházkám v dobových kulisách. Nachází se tam hned sedm synagog, jeden z nejstarších židovských hřbitovů i továrna Oskara Schindlera. Dějiny staleté přítomnosti Židů v regionu pak mapuje Haličské židovské muzeum.

Lvov na druhou stranu představuje největší město západní Ukrajiny a svou minulost spojenou s monarchií nezapře ani dnes: Oproti zbytku země má totiž jedinečný středoevropský ráz. Stále navíc platí za centrum kultury, vzdělání i obchodu, přičemž po ruské invazi jeho význam ještě vzrostl.

Čtvercové náměstí obklopené unikátními původními kupeckými domy patří na seznam světového dědictví UNESCO a téměř na každé ulici se tyčí velké i menší chrámy různých církví. Mistrovství ukrajinského baroka pak ztělesňuje katedrála sv. Jiří z roku 1761, za zmínku však stojí i tzv. Latinská katedrála nebo impozantní kaple Bojimů. 

Osmý div světa se El Escorialu začalo přezdívat již dlouho před jeho dokončením, neboť doslova na zelené louce postavený kolos, přirovnávaný k francouzským Versailles, udivoval jak svou monumentalitou, tak astronomickými výdaji vynaloženými na jeho stavbu. Zejména za hranicemi Španělska se do širokého povědomí zapsal především jako královská hrobka, protože právě pohřební krypta k sobě strhává nejvíce pozornosti. Ve skutečnosti je však jeho účel mnohem rozmanitější.

Komplex, který se rozprostírá na více než třiatřiceti tisících metrech čtverečních, tvoří vedle baziliky s královským pantheonem a královského paláce také internátní světská i církevní škola, klášter a knihovna. Svého času zde dokonce fungovala rozsáhlá nemocnice s dobře vybavenou lékárnou.

Ve jménu sv. Vavřince

Stavbu této perly španělské a potažmo evropské renesance inicioval král Filip II. koncem padesátých let 16. století. Impulzem mu byly dvě okolnosti. První z nich představovala bitva u Saint-Quentinu, která se odehrála 10. srpna 1557 a v níž Španělé na hlavu porazili své odvěké francouzské rivaly. Ti se během konfliktu dopustili nečekané a natolik fatální chyby, že hladké vítězství španělského impéria bylo připsáno na vrub zásahu svatého Vavřince z El Escorialu, jehož svátek připadal na onen slavný den.

Druhou, neméně významnou okolností pak byla roku 1558 smrt Filipova otce, císaře Karla V. Ten si totiž ve své poslední vůli rozmyslel původní přání být pohřben mezi svými předky v granadské katedrále a syna pověřil úkolem vybudovat novou rodinnou hrobku hodnou slávy vládců impéria, nad nímž nikdy nezapadá slunce.

Prvotní Filipovou ideou bylo vystavět klášter zasvěcený svatému Vavřinci s bazilikou, v níž by se nacházel královský pantheon. Shodou dalších okolností došlo postupně ke značnému rozšíření projektu. Patřilo k nim i přesunutí hlavní panovnické rezidence z Toleda do Madridu v roce 1561, čímž vznikla potřeba venkovského sídla pro královský dvůr. Pro vysněnou stavbu vybral Filip II. za pomoci odborníků místo vzdálené necelých padesát kilometrů od hlavního města. Nacházelo se v idylické krajině pohoří Sierra de Guadarrama poblíž do té doby bezvýznamné vesnice Escorial. Hlavní výhodou lokality bylo vedle dobré dosažitelnosti, množství zdrojů dřeva a kamene potřebného ke stavbě i chladnější klima, které mělo královské rodině a dvořanům v letních měsících poskytnout úlevu od rozpálené metropole.

Zrození monumentu

Vytvořením stavebních plánů pro zamýšlený komplex byl pověřen tehdejší královský architekt Juan Bautista de Toledo. Panovník si od něj mnohé sliboval, neboť Bautista svého času pracoval na svatbě svatopetrské baziliky ve Vatikánu a byl ceněným spolupracovníkem samotného Michelangela. Základní kámen byl slavnostně položen 23. dubna 1563, a pokud by došlo k dokončení stavby podle původní dokumentace, byl by dnes El Escorial zhruba poloviční, s množstvím věží a zdobných prvků. Protože ale Juan Bautista v roce 1567 nečekaně zemřel a Filip II. začal na stavbu klást čím dál tím větší požadavky, doznala původní podoba projektu značných změn.

Vzhledem k tomu, že si panovník přál rozšířit klášterní donaci počítající s padesáti mnichy o dalších padesát míst, rozhodl se nový stavbyvedoucí Juan de Herrera proporcionálně zvětšit také ostatní části komplexu včetně baziliky a to jak do výšky, tak do šířky. Herrerovou invencí byla rovněž nová, jednoduchá podoba vnějších fasád, jež byly osazeny hladkými granitovými deskami z nedalekého lomu a díky nimž stavba začala působit zcela jiným dojmem. Zatímco Juan Bautista zval pomyslné příchozí dál velkoryse navrženými branami a pro jejich oči přichystal sofistikovanou podívanou, Herrera stvořil monument určený k pozorování zdálky. Postavil zdi, jež působí, jako by byly vytesány z jediného kusu kamene a ze všeho nejvíce připomínají vysoké hradby.

Od Michelangela po El Greca

Stejně jako v případě architektonických plánů, schvaloval král i veškeré návrhy na vnitřní výzdobu a osobně vybíral umělce, kteří se měli zhostit její realizace. Vzhledem k religiózní povaze komplexu stály v centru jeho pozornosti především oltářní obrazy, jež toužil zadat nejproslulejším evropským výtvarníkům. V prvé řadě pomýšlel na Michelangela, který se ovšem pro pokročilý věk nemohl zakázky ujmout, zemřel ostatně již necelý rok po zahájení stavby El Escorialu. Filip II. tedy oslovil Tiziana, jehož Umučení svatého Vavřince se mu ale nakonec zdálo pro hlavní baziliku příliš tmavé a málo výrazné, a nechal je proto umístit do takzvaného starého kostela v prostorách kláštera. Tintoretto i Veronese pro změnu odmítli přicestovat do Španělska, a proto se král ve finále musel kvůli nedostatku disponibilních uměleckých superstar spokojit spíše s lokálními malíři či dát příležitost nováčkům.

Pod výtvarnou výzdobou El Escorialu jsou tak podepsáni kupříkladu Luca Cambiaso, jenž se ujal fresek v klenbách hlavní baziliky, Benvenuto Cellini, který je autorem mramorového ukřižovaného Krista v životní velikosti, jehož proti konvencím dodal bez bederní roušky, Juan Fernandez de Navarette či Claudio Coello.

Do řady umělců, kteří ve stavbě El Escorialu spatřovali svou životní šanci a všemožně se snažili získat královskou zakázku, se svého času postavil i Doménikos Theotokópoulos, později známý jako El Greco. Filip II. si u něj objednal hned dvě plátna – Alegorie svaté ligy (v některých pramenech nazývaná Filipův sen) a Umučení svatého Vavřince – z nichž posledně jmenované zamýšlel umístit v bazilice El Escorialu. Obě zakázky El Greco dokončil v průběhu roku 1582. Filip II. je sice přijal a vyplatil dohodnutý honorář, k umělcovu nemalému zklamání však vyjádřil nespokojenost s provedením a stejně jako kdysi obrazu od Tiziana, našel pedantský král nyní i El Grecovu plátnu jiné, méně prestižní umístění.

Je dodnes předmětem dohadů, v čem přesně spočívaly královy výhrady – jestli jej odradila přehršel světských postav v náboženském výjevu, zda jeho estetické vnímání pobouřily příliš výrazné barvy v netradičních kombinacích či nepřijal novátorské pojetí velkoryse ignorující zažitý styl oltářních obrazů. Ať už byla skutečná příčina jakákoliv, znamenala definitivní konec spolupráce mezi Filipem II. a El Grecem a rozplynutí malířova snu o královské službě. 

Řekův Escorial

El Escorial byl dokončen v roce 1584, jedenadvacet let od položení základního kamene a čtyři roky před smrtí svého vznešeného stavitele, který se posléze stal čtvrtým obyvatelem královského pantheonu (jako první byly do El Escorialu uloženy ostatky Filipových rodičů společně s tělem jeho manželky Anny Rakouské). Jednalo se o kolos obdivovaný celou soudobou Evropou, čítající 16 nádvoří, 13 kaplí, 15 křížových chodeb, 86 schodišť, 1 200 dveří, 2 673 oken a 88 fontán. Filipu II. se tak podařilo vyplnit to, co si předsevzal, ačkoliv cesta k cíli byla místy velmi křivolaká.

V ugandském národním parku Kibale se odehrává něco mimořádného: největší známá komunita šimpanzů na světě, čítající asi 200 jedinců, se rozpadla na dvě znepřátelené frakce a propadla násilnému konfliktu připomínajícímu občanskou válku.

Vědci upozorňují, že k takovým rozkolům dochází v průměru jen jednou za zhruba 500 let, což z aktuální situace činí unikátní případ pro studium chování našich nejbližších příbuzných.

Dlouhá historie jedné komunity

Výzkum vychází z více než tří desetiletí pozorování šimpanzů v ugandském Ngogo, která začala už v roce 1995. Po většinu této doby tvořili šimpanzi jednu propojenou komunitu, v níž se jednotlivci sdružovali do dvou hlavních sociálních skupin – centrálního a západního.

Tyto skupiny spolu běžně sdílely teritorium, jejich členové mezi nimi přecházeli a navazovali vzájemné vztahy i reprodukční vazby. Šlo tedy o flexibilní a propojenou společnost, nikoli o rigidně oddělené tábory.

Zásadní obrat nastal v červnu 2015. Když se tehdy obě skupiny setkaly, místo obvyklého klidného kontaktu došlo k nečekané eskalaci: šimpanzi ze západní skupiny se stáhli a dali se na útěk, zatímco centrální skupina je začala pronásledovat. Pro zkušené primatology to byl šok – podobné chování dosud nikdy nepozorovali.

Následující roky přinesly postupné oddělování obou frakcí. Do roku 2017 už obývaly zcela odlišná území a začaly aktivně hlídkovat na svých hranicích, podobně jako lidské skupiny bránící své teritorium.

Přerod v násilí

Od roku 2018 konflikt přerostl v otevřené násilí. Výzkumníci zdokumentovali, že šimpanzi ze západní skupiny zabili nejméně sedm dospělých samců a 17 mláďat z centrální skupiny. Dalších nejméně 14 jedinců zmizelo beze stopy a je pravděpodobné, že se stali oběťmi útoků. Násilí přitom pokračovalo i po skončení analyzovaného období.

Podle vědců je hlavní příčinou rozkolu rozpad sociálních vazeb uvnitř původní komunity. K tomu mohlo přispět hned několik faktorů: neobvyklá velikost skupiny, rostoucí konkurence v boji o potravu a partnery, změny ve vedení i úhyn klíčových jedinců, kteří dříve fungovali jako spojovací články mezi oběma frakcemi.

Šimpanzí občanská válka

Podobný případ byl zaznamenán už v 70. letech v tanzanském parku Gombe, kde slavná primatoložka Jane Goodallová pozorovala rozpad šimpanzí komunity a následné násilí mezi bývalými spojenci. Tehdy ovšem panovaly pochybnosti, zda konflikt nebyl ovlivněn lidskou přítomností, protože šimpanzi byli přikrmováni.

Současný případ z Kibale je proto průlomový: jde o první jasně doloženou „šimpanzí občanskou válku“ v přirozených podmínkách bez zjevného lidského zásahu.

Studie otevírá i širší otázky o původu lidských konfliktů. Často se předpokládá, že války vznikají kvůli kulturním rozdílům, jako jsou jazyk, náboženství nebo etnicita. Výzkum šimpanzů ale naznačuje i něco dalšího: klíčovou roli může hrát kvalita sociálních vazeb a jejich rozpad.

Pokud jsou konflikty důsledkem narušených vztahů mezi skupinami, pak nestačí jen „porozumět“ odlišným kulturám. Důležitější může být aktivní udržování osobních vazeb napříč skupinami – tedy něco, co v případě šimpanzů selhalo.

Příběh šimpanzů z Ngogo tak není jen fascinujícím vhledem do zvířecího světa, ale i varováním. Ukazuje, jak rychle se může stabilní společnost rozpadnout, když se naruší její vnitřní vazby. A zároveň naznačuje, že klíčem k míru – ať už u šimpanzů, nebo u lidí – může být něco zdánlivě jednoduchého: schopnost udržet vztahy i ve chvílích napětí.

Vědci odhadují, že v roce 2300, pokud nedojde k dramatické změně dnešních trendů, by se v Antarktidě mohl objevit kus země bez ledu, velký asi jako Pensylvánie (120 610 km², což je téměř tolik jako rozloha Česka a Slovenska dohromady). Pokud k tomu dojde, mohlo by to razantně proměnit nejen geografii Antarktidy, ale také geopolitiku tohoto doposud poměrně klidného kontinentu.

Odhalené bohatství

Pod ledem se v Antarktidě nachází členitá krajina s pohořími, kaňony, údolími, a dokonce i s mnoha sopkami. S postupujícím oteplováním již zřejmě nevyhnutelně dojde k tomu, že odtávající ledovce v Antarktidě odkryjí velké kusy jejího původního povrchu. Odborníci předpokládají, že kromě krajinných prvků se tím zpřístupní i další, velmi cenné věci, jako jsou ložiska významných surovin. 

Geofyzička Erika Lucasová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz je přesvědčená, že s tím, jak se v Antarktidě bude objevovat stále více souše, začnou se jednotlivé státy zajímat o tamní suroviny. To by mohlo vést k novým vyjednáváním o mezinárodních smlouvách, které dnes řeší Antarktický smluvní systém (konkrétně článek 4), který byl ustanoven 1. prosince 1959 ve Washingtonu a vstoupil v platnost 23. června 1961 (viz Komu patří Antarktida).

Lucasová a její kolegové, jejichž výzkum nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Climate Change, jako první použili při odhadu budoucího množství souše v Antarktidě proces, při němž se po odtání ledovců pomalu zvedá zpátky oblast zemské kůry, která se předtím nacházela pod ledovcem. Odborníci tento proces označují jako glaciální izostatickou kompenzaci.

Antarktidská zlatá horečka?

Zajímavé je, že největší nárůst bezledových ploch se očekává v regionech, na něž si činí nároky Argentina, Chile a Spojené království. Právě zde by se tedy mohlo koncentrovat nejen nové území, ale i ekonomický zájem – alespoň teoreticky.

Navzdory těmto scénářům ale odborníci upozorňují, že Antarktida zůstane i nadále jedním z nejdrsnějších prostředí na Zemi. Těžba by zde byla logisticky i ekonomicky extrémně náročná, a proto samotné odhalení nových území ještě automaticky nemusí znamenat novou „zlatou horečku“. Je naopak možné, že změny povedou spíše k posílení mezinárodní spolupráce a důrazu na ochranu tohoto unikátního ekosystému.

Budoucnost Antarktidy tak zřejmě nebude záviset jen na tom, kolik ledu roztaje, ale i na tom, jak se lidstvo rozhodne s nově odhaleným kontinentem naložit.