Jantar je pro paleontology doslova časovou schránkou – dokáže uchovat detaily dávného života s neuvěřitelnou přesností. Právě v takovém „okně do minulosti“ nyní vědci objevili nový, dosud neznámý živočišný druh.

Německo-bulharský tým vedený paleontologem Christianem Bartelem identifikoval v ukrajinském a baltském jantaru starém zhruba 35 milionů let nový druh sekáče – drobného pavoukovce, který dnes v Evropě už nežije. Objev byl publikován ve vědeckém časopise Acta Palaeontologica Polonica a přináší nejen popis nového druhu, ale i nový pohled na dávné rozšíření těchto nenápadných tvorů.

Pavoukovci s krajkou

Nově objevený sekáč patří do podčeledi Ortholasmatinae, která je známá svým velmi neobvyklým vzhledem. Tito živočichové mají tělo pokryté složitými strukturami a výrůstky, často připomínajícími jemnou mřížku nebo krajku, zejména v oblasti hlavy.

Fosilie této skupiny přitom dosud vědci neznali a jde tedy o vůbec první fosilní důkaz existence této skupiny. Nový druh dostal jméno Balticolasma wunderlichi a jeho tělo vykazuje typické znaky svých dnešních příbuzných, včetně výrazného očního hrbolu a bohatě strukturovaného povrchu.

Aby mohli vědci prozkoumat jemné detaily tohoto drobného tvora, využili pokročilé zobrazovací metody. Pomocí počítačové tomografie a speciálních rentgenových paprsků dokázali „nahlédnout“ dovnitř jantarových vzorků, aniž by je poškodili. Snímky odhalily překvapivě složitou stavbu těla: celý povrch hřbetu pokrývá síť jemných hřebínků a ústní ústrojí nese komplexní soustavu drobných přívěsků. Takto detailní zachování umožňuje rekonstruovat nejen vzhled, ale i možné způsoby života těchto dávných organismů.

Ztracený svět severní polokoule

Největším překvapením však není samotný objev nového druhu, ale jeho geografický význam. Dnešní zástupci této skupiny sekáčů žijí pouze ve východní Asii a v Severní a Střední Americe. Evropa je pro ně dnes zcela nehostinná.

Fosilie z jantaru ale ukazují, že před 35 miliony let, v období eocénu, byla situace úplně jiná. Tito pavoukovci byli tehdy rozšířeni po celé severní polokouli. Objev tak přispívá k pochopení toho, jak se v průběhu geologických epoch měnilo rozšíření živočišných druhů.

„Objev sekáče z podčeledi Ortholasmatinae v evropských jantarových nalezištích nás překvapil. Sekáči z této skupiny dnes v Evropě už nežijí. Příbuzní těchto živočichů se v současnosti vyskytují pouze ve východní Asii a v Severní a Střední Americe. Je zřejmé, že před 35 miliony lety, v období eocénu, byli tito sekáči rozšířeni po severní polokouli mnohem více než dnes,“ přiznává Christian Bartel.

Kronika dávné biodiverzity

Baltský jantar je známý svou mimořádnou bohatostí fosilií a neustále přináší nové objevy druhů, které dnes v Evropě nenajdeme. Skutečnost, že se nový sekáč našel jak v baltském, tak v ukrajinském jantaru, naznačuje, že fauny těchto oblastí byly v minulosti velmi podobné.

Díky tomuto objevu se počet známých druhů sekáčů z baltského jantaru zvýšil na 19, zatímco z ukrajinského rovenského jantaru jich známe sedm. Šest druhů se přitom vyskytuje v obou oblastech, což dále potvrzuje jejich někdejší propojenost.

Na první pohled nenápadný pavoukovec tak přináší důležité informace o vývoji ekosystémů i o dávných klimatických a geografických podmínkách. Objev Balticolasma wunderlichi ukazuje, jak dramaticky se může rozšíření organismů v průběhu milionů let změnit – a jak cenné jsou fosilie v jantaru pro rekonstrukci těchto proměn.

Při pohledu z dálky se může Venuše jevit jako dvojče Země, při pohledu zblízka je ale patrné, že jde o strašlivý svět, přinejmenším na povrchu zcela neobyvatelný pro život pozemského typu. Její teplota kolem 464 °C a tlak zhruba 92 atmosfér jsou natolik zničující, že tam zatím žádná pozemská sonda nevydržela déle než zhruba dvě hodiny.

Rekord v tomto směru drží sovětský lander Veněra 13, který v březnu 1982 fungoval na povrchu Venuše 127 minut. Tento 44 let starý rekord by rádi překonali inženýři z Technické univerzity v nizozemském Delftu, kteří na nedávné 57. Konferenci lunární a planetární vědy prezentovali nový koncept mise na Venuši. 

Ambiciózní pekelná mise

Mise KYTHERA, jak se projekt jmenuje, počítá s přistáním landeru na povrchu pekelné planety. Vývojáři věří, že by mohl být schopen pracovat až 200 pozemských dní. Ve srovnání s misemi ze sedmdesátých a osmdesátých let by šlo o ohromující pokrok, který by posunul výzkum Venuše o notný kus dopředu. Uvedené doba přitom představuje přes 80 procent délky místního dne na Venuši. Ten odpovídá asi 225 pozemským dnům.

Tým Delftské techniky má představu o designu landeru, časovém rozvrhu mise i o vědeckých cílech, který by mise KYTHERA měla dosáhnout. Jako možná místa přistání mise zvolili oblast Lakshmi Planum, kde jsou o něco příznivější podmínky než na většině ostatních míst, případně oblast Lada Terra, kde zřejmě probíhá pro vědce velmi zajímavý aktivní vulkanismus a seismická aktivita.

Věda na prvním místě

Klíčem k úspěchu mise má být její technické řešení. Vědci navrhují využít pokročilé chladicí systémy, které by chránily elektroniku před extrémním žárem. Inspiraci částečně čerpají ze sovětských sond programu Veněra ze 70. a 80. let, které jako jediné v historii dokázaly na Venuši přistát a krátkodobě fungovat.

Energii by sonda získávala z radioizotopových zdrojů – tedy technologie, která se osvědčila u mnoha slavných misí, jako jsou Voyager, Cassini, New Horizons nebo marsovské rovery Curiosity a Perseverance. Tento typ napájení umožňuje dlouhodobý provoz i v prostředí, kde solární panely nepřipadají v úvahu.

Mise KYTHERA by nebyla jen technologickou demonstrací, ale především vědeckým nástrojem. Už během sestupu atmosférou by sbírala data o jejím složení a vlastnostech. Po přistání by následovalo dlouhodobé sledování prostředí a geologická analýza. Sonda by využívala spektroskopii ke studiu hornin a seismometry ke zkoumání vnitřní aktivity planety. Některé přístroje by mohly vycházet z plánované mise NASA DAVINCI, ovšem upravené tak, aby vydržely extrémní podmínky na povrchu.

Zda se KYTHERA skutečně vydá na cestu mezi lety 2035 a 2037 a zda splní své ambiciózní cíle, zatím zůstává otázkou. Jisté ale je, že každý krok směrem k dlouhodobému průzkumu Venuše posouvá hranice našich technologických možností i porozumění planetám podobným Zemi.

Na pódiu před hledištěm plným diváků stojí dva muži – hráč amerického fotbalu Russell Wilson a profesionální iluzionista Oz Pearlman. První zmíněný začíná: „Chci se vás zeptat: Když jsem byl malý, čí plakát jsem měl pověšený na stěně v pokoji?“ A s úsměvem dodává: „Na to prostě nemáte šanci přijít.“ 

Na Pearlmanově tváři se rovněž objevuje úsměv. „Řekl jste, že nemám šanci, což znamená, že to nebyl žádný hráč fotbalu. Je to tak?“ zní jeho první dedukce. „Také si všimněte,“ obrací se k publiku, „že si při řeči nervózně třel ruce. Ruce vždy poukazují na ženu. Byla to žena?“ ptá se opět Wilsona, jenž přikyvuje.

„Russelle, teď chci, abyste v duchu spočítal písmena v jejím křestním jméně,“ pokračuje Pearlman. Jakmile fotbalista úkol splní, obrátí oči vzhůru, což iluzionistovi pochopitelně neunikne. „Šest písmen, je to tak?“ ujišťuje se a Wilson to poněkud zaraženě potvrzuje. Pearlman cosi napíše na papír a následně fotbalistu vyzve, aby řekl jméno té osoby nahlas. „Byla to Shania Twainová,“ vyhoví mu dotyčný. Iluzionista obrátí k publiku papír, na němž stojí totéž jméno. Diváci úžasem oněmí a propuknou v nadšený aplaus.

Věda namísto kouzel

Jako jediné možné vysvětlení se nabízí, že Pearlman umí číst myšlenky. Až na to, že… „Neumím číst myšlenky, to je lež. Chtěl bych, ale bohužel to není možné,“ říká. Z čeho tedy vycházejí jeho dovednosti? „Ve skutečnosti čtu lidi.“ 

Sám zdůrazňuje, že nemá žádnou nadpřirozenou schopnost a není nijak výjimečný. Za ohromujícím výkonem se ukrývá třicet let pečlivého studia zákonitostí lidské psychiky, analýzy chování a řeči těla – a samozřejmě i drobné manipulace a ovlivňování těch, jejichž mysl hodlá přečíst.

„Když nechám zmizet slona, není v tom magie. Žádný slon se nevypaří do vzduchu. Ale donutím vás dívat se tam, kam chci, abyste se dívali,“ popsal 43letý rodák z Izraele v nedávném rozhovoru pro televizní pořad 60 minutes. K jeho oblíbeným trikům patří vkládat do běžné konverzace slova či fráze, které dotyčného nenápadně navedou požadovaným směrem. 

Například v roce 2016 v pořadu The Today Show rafinovaně vnukl moderátorovi myšlenku na zpěvačku Taylor Swift použitím fráze „shake it off“, což je název jedné z jejích nejznámějších písní. Když ho pak požádal o tip na celebritu, která bude kandidovat na prezidentský post, moderátor skutečně vyslovil zpěvaččino jméno, jako by mu náhodou přišlo na mysl.

Pro charitu cokoliv

Během svých vystoupení spoléhají mentalisté na sklon manipulovaných osob podléhat vlivu jiného člověka. S oblibou toho využívá i Derren Brown, jeden z nejznámějších iluzionistů současnosti. V knize Magie a manipulace mysli například vzpomíná, jak jistého studenta na koleji v Bristolu přesvědčil, že má v pokoji nosorožce. Ohromený mladík tomu uvěřil natolik silně, že se okamžitě snažil imaginární zvíře z místnosti dostat, s čímž mu Brown s potlačovaným smíchem pomáhal.

Jindy zas dokázal lidem vsugerovat, že je neviditelný, nebo je přesvědčit, aby snědli syrovou cibuli – poté, co jim namluvil, že se jedná o jablko.

Pozornost médií k sobě přitáhl mimo jiné v roce 2018, kdy Netflix odvysílal jeho show The Push. Brown se v ní zabývá otázkou, zda lze člověka donutit ke spáchání vraždy. Pozadí experimentu je sice zinscenované, ale účastníci o tom nevědí a pokládají vše za realitu. 

Tvůrci pořadu zorganizovali smyšlenou charitativní akci, podporovanou fiktivním bohatým sponzorem Berniem. Za účasti stovek najatých herců se v průběhu události neustále zdůrazňoval slogan „pro charitu cokoliv“. Nakonec se situace vyhrotila do té míry, že nic netušící účastníci dostali příkaz shodit Bernieho ze střechy – pro dobro charity. A výsledek mnohé šokoval: Tři ze čtyř nakonec tlaku komparzistů podlehli a skutečně do herce strčili. Už samotné zjištění, jak relativně snadné je někoho přesvědčit ke spáchání zločinu, však pořadu vysloužilo značnou kritiku – nemluvě o psychických následcích, které si tito lidé ponesou.

Vnitřnosti nebolí

Podle Browna se podobné pokusy daří realizovat díky podvědomé touze zvolených lidí vyhovět autoritě. Jejich chování tedy neovlivní magie, nýbrž obyčejná motivace. Do stejné kategorie spadá podle iluzionisty dokonce i tzv. hypnotická analgezie – tedy případy, kdy pacient „v transu“ necítí bolest při operaci.

Brown sdílí názor psychologa a známého odpůrce hypnózy Grahama Wagstaffa: Podle něj lze zmírnění či úplného vyrušení bolesti dosáhnout už jen vhodně zvolenými okolnostmi, například odvrácením pozornosti, vírou a psychickým uvolněním. „Kůže představuje nejcitlivější místo našeho těla, kdežto vnitřní orgány a tkáně jsou vůči bolesti málo vnímavé. Zatímco na tlaky a tahy uvnitř těla můžeme být citliví, při říznutí do vnitřních orgánů necítíme téměř nic. Při operaci lze tedy pomocí uvolnění a sugesce minimalizovat bolest spojenou s rozříznutím kůže a zbývající části zákroku jsou již takřka bezbolestné,“ uvádí Wagstaff a vzápětí zachází ještě dál: „Chirurgové obvykle používají celkovou anestezii spolu s místním znecitlivěním nikoliv proto, že by to bylo nezbytné, ale aby zmírnili pacientův strach a úzkost.“ 

Jsem podvodník

Mentalisté tvrdí, že jejich umění nestaví na magii – a někteří si na tom dokonce zakládají. Výjimku představoval kupříkladu izraelsko-britský iluzionista Uri Geller, který prohlašoval, že získal paranormální schopnosti od mimozemšťanů. Dušoval se, že dokáže pouhou silou myšlenky ohýbat kov, vidět obraz visící mimo jeho zorné pole nebo přimět rozbité hodinky, aby znovu šly.

Jeho tvrzení se nakonec rozhodla přezkoumat dokonce i CIA: Samozvaný jasnovidec měl mimo jiné za úkol reprodukovat kresby na stěně ve vedlejší místnosti, které nemohl vidět. A skutečně to dokázal – což byl jeden z důvodů, proč americká zpravodajská služba nakonec dospěla k závěru, že „přesvědčivým a jednoznačným způsobem prokázal své paranormální schopnosti“.

Odvážné tvrzení však o pět let později zpochybnil článek publikovaný v časopise Nature. Psychologové David Marks a Richard Kammann přezkoumali podmínky původního experimentu a zjistili, že se CIA dopustila zásadních chyb. Jejich závěr zněl, že Geller mohl poměrně jednoduše podvádět, a to nejen v uvedeném případě. Testovali rovněž jeho schopnost mentálně opravovat hodinky a zjistili, že strojek promazal lepkavým olejem. Pouhé držení v ruce jej potom dostatečně zahřálo, aby ztuhlý olej změkl a hodinky začaly znovu tikat.

Definitivní verdikt pak v roce 2007 pronesl Geller sám: V rozhovoru pro německá média přiznal, že je pouze bavičem, který chtěl dělat dobrou show, a žádnými mimořádnými schopnostmi neoplývá.

Smrt žáby v lihu

Že ovládá nadpřirozené schopnosti, tvrdila v 60. letech i petrohradská rodačka Niněl Kulaginová, která v sobě dle vlastních slov objevila nadání k telekinezi – čili schopnosti manipulovat s objekty jen silou myšlenky. Její dovednosti zkoumalo čtyřicet sovětských vědců a popsali, jak pouhým pohledem oddělovala žloutky od bílků nebo jak z hromady zápalek pod skleněnou kopulí zvládla vyjmout jednu konkrétní a označenou.

Jeden z nejproslulejších experimentů pak Kulaginová podstoupila 10. března 1970 v petrohradské laboratoři. Vědci ji požádali, aby svou mentální silou zastavila srdce žáby ponořené v roztoku, a sovětská mentalistka to po chvíli soustředění údajně skutečně dokázala. Prohlašovala, že si nejprve potřebuje vyčistit hlavu pomocí meditace a že jí potřebnou úroveň koncentrace ohlásí ostrá bolest v páteři, spolu s rozmazaným viděním. 

Dodnes sice není jasné, jak svých výkonů dosahovala, nicméně kritika poukazuje, že se experimenty neodehrávaly v kontrolovaném prostředí, takže mohla snadno podvádět. Sovětský novinář Vladimir Lvov ji v deníku Pravda dokonce obvinil, že triky prováděla pomocí magnetů ukrytých na těle. Navíc zřejmě nešlo o náhodné načasování: Právě v 60. a 70. letech totiž SSSR usiloval o vítězství v psychologickém závodě se Západem, který probíhal v rámci studené války souběžně se soupeřením při dobývání vesmíru… 

Alžběta I. z rodu Tudorů nastoupila na trůn v roce 1558 po smrti své bezdětné polosestry, Marie I. Krvavé. Ta si své přízvisko vysloužila brutálními perzekucemi protestantů, jejich upalováním a vyháněním ze země, kterými se snažila obnovit pozice katolické církve. Kvůli tomu se také provdala za nejmocnějšího evropského panovníka Filipa II. Habsburského, za jehož vlády se prosadilo rčení: „Bůh se stal Španělem.“ 

Španělští a rakouští Habsburkové sice dominovali světové politice, ale naštěstí pro Anglii poutaly jejich síly boje s Francouzi, Osmany a protestanty. Alžběta I. se hned na počátku své vlády postarala, aby zemi opět odtrhla od papežské kurie a vrátila ji k umírněnému protestantství. Touto politikou se nicméně stala nepřítelem Španělska a Říma.

Protřelý Walsingham

Královna Alžběta I. si byla vědoma toho, že její postavení není bezpečné, že ji mnozí považují za kacířskou uzurpátorku a usilují jí o život. Naštěstí se dokázala obklopit schopnými spolupracovníky, jakým byl například inteligentní a všemi mastmi mazaný Francis Walsingham. Pocházel z dobře situované šlechtické rodiny, vystudoval práva a za vlády Marie I. odešel jako přesvědčený protestant do exilu. Po návratu se osvědčil jako poslanec, diplomat a šéf špionáže zodpovědný za královninu bezpečnost. Postupně vybudoval rozsáhlou vysoce efektivní síť, která zahrnovala domácí i zahraniční informátory.

Walsinghamovi lidé byli rozmístěni ve všech klíčových evropských zemích a zaměřovali se na šlechtice, cizí diplomaty i obyčejné lidi. Využívali různých metod ke shromažďování informací o jménech a pohybu jak cizinců, tak domácích potenciálních rebelů, zejména je zajímaly plány a totožnost cizích vyzvědačů. Vytvářeli si falešné identity, řídili dvojité agenty, organizovali únosy, své zprávy šifrovali a psali tajnými inkousty, jiné zprávy zachycovali a dešifrovali, nebo neznatelně rozlamovali pečeti a opětovně je scelovali, či padělali rukopisy.

Walsingham hradil náklady na nejméně padesát agentů z vlastních zdrojů. Jedním z nich byl údajně nejvýznamnější ze Shakespearových předchůdců, dramatik a intelektuál Christopher Marlowe.

Nebezpečí číhá všude

Na Alžbětině dvoře se nepohybovali jen domácí, ale též zahraniční špioni. Intrikovali královnini rádci i favorité, stejně jako diplomaté a špehové. Ruský spisovatel Alexandr Nikolajevič Radiščev trefně označil každý panovnický dvůr za „doupě tygrů“, jejichž jedinou „zábavou je trhat se navzájem; jejich potěšením je týrat slabého až do posledního dechu a mocným lízat paty“. 

Hlavním „tygrem“, tedy Alžbětiným oblíbencem a nejspíše i milencem, se stal její přítel z dětství, výborný sportovec Robert Dudley hrabě z Leicesteru. Jeho vztah k panovnici a z toho plynoucí vliv, tituly a příjmy mu záviděli všichni dvořané, svorně ho nenáviděli, i když se plazili u jeho nohou. Britský historik Lytton Strachey popsal atmosféru alžbětinského dvora: „V tehdejším vrtkavém světě stačilo, aby královna luskla prsty, a rázem se osud postiženého obrátil vniveč. Dvořané se klaněli a prováděli vysokou politiku, ale pod lesklým povrchem se skrývala krutost, korupce a skřípění zubů.“

Největšího vlivu v alžbětinské státní správě dosáhl mimořádně schopný ministr William Cecil baron Burghley, považovaný za nejvýznamnějšího anglického státníka 16. století. Královna ho vždy nazývala „svou duší“. Jeho informátoři mu pomohli rozkrýt a rozdrtit takzvané severní povstání, k němuž došlo v roce 1569. Mnoho katolických lordů ze severní Anglie tehdy chtělo nahradit Alžbětu sesazenou skotskou královnou Marií Stuartovnou, a vyzvali proto španělského krále, aby jim vyslal vojáky na pomoc. Vzpoura ale byla královským vojskem potlačena a některým vůdcům se podařilo uprchnout do Skotska.

Papež Pius V., bývalý generální inkvizitor, vydal následujícího roku bulu, jíž Alžbětu exkomunikoval a Angličany zbavil přísahy věrnosti. Dalo se to vykládat i tak, že katolíkům povolil ji zavraždit.

Po vydání papežovy buly přijal Cecil různá opatření proti dalším spiklencům, jedním z nich byl příkaz unést z nizozemského exilu bývalého opozičního poslance Johna Storyho. Tento zarytý katolík přijal španělské občanství, pomáhal vyhledávat kacířskou literaturu a měl osnovat další spiknutí proti Alžbětě.

Cecilovi agenti ho v Antverpách lstí přiměli, aby přišel prohledat jejich loď, poté ho spoutali a odpluli s ním do Londýna. Po výslechu, během něhož zjistili detaily o zahraniční podpoře severního povstání, jej odsoudili za velezradu. Jeho poprava se stala děsivým představením, neboť ho oběsili, vykuchali a rozčtvrtili.

Papežův agent

Pokyn k odstranění kacířky na anglickém trůně dostal i papežův vyjednavač a tajný agent, florentský bankéř Roberto Ridolfi působící v Londýně. Prostředkoval jednání mezi Španělskem a mocichtivým „nejurozenějším“ dvořanem Thomasem Howardem vévodou z Norfolku. Tento aristokrat byl vzdáleným královniným bratrancem a jediným nositelem vévodského titulu v království. Přestože byl zahrnován přízní a tituly, žárlil na větší důvěru, již Alžběta projevovala hraběti z Leicesteru a „tomu nýmandovi“ Cecilovi. Cílem Ridolfiho spiknutí bylo zajistit vévodův sňatek s Marií Skotskou, která měla být po zavraždění Alžběty dosazena na anglický trůn. Konspirátoři přitom museli vědět, že vévoda nebyl katolíkem a Mariin třetí manžel stále žil.

Ridolfi se snažil přesvědčit Španěly, že katolíci na severu Anglie by rozhodně znovu povstali, kdyby se v zemi vylodili španělští osvoboditelé a vytáhli na Londýn. Jenže realistický místodržitel španělského Nizozemí, vévoda z Alby se na tyto plány díval skepticky a bankéře označil za „velkého tlachala“. Alba, který v té době usiloval o potlačení povstání vedené Vilémem Oranžským, neměl vojáků ani peněz nazbyt, a proto byl ochoten podpořit katolické povstalce v Anglii vysláním až deseti tisíc mužů pouze tehdy, pokud se v bojích s Alžbětinými „nohsledy“ udrží alespoň čtyřicet dní.

O proveditelnosti plánů na zavraždění pochyboval rovněž bývalý Alžbětin švagr, španělský král Filip II., který navíc potřeboval silnou Anglii jako politickou protiváhu Francie. Navzdory odmítavému postoji a skepsi těchto politiků Ridolfi nepřestával v Evropě intrikovat.

Spiknutí učinili přítrž Walsinghamovi agenti, kteří ho v roce 1571 odhalili. V Doveru byl zatčen skotský posel s usvědčujícími dopisy pro Marii Stuartovnu, jenž pak na mučidlech vyzradil detaily o konspiraci. Walsinghamovým agentům se během několika dní podařilo rozluštit obsah všech dopisů.

Není známo, do jaké míry byly Ridolfiho kroky schváleny Norfolkem nebo Marií, protože originály listů neznámým způsobem zmizely. Vévoda z Norfolku byl po několika odkladech popraven a španělský vyslanec vypovězen, ale Ridolfi trestu unikl, neboť v danou chvíli nebyl v Anglii. Alžběta se poté definitivně rozhodla, že Marii Stuartovně nepomůže získat zpět skotskou korunu. Stejně jako anglická veřejnost i ona od té doby považovala Skotku a papežství za své úhlavní nepřátele.

Incident na řece

Dne 17. července 1579 se Alžběta plavila v královském člunu po řece Temži mezi Greenwichem a Deptfordem. Společnost jí dělali francouzský vyslanec a jeden komoří, s nimiž diskutovala o možnosti sňatku s vévodou z Anjou. Na břehu se zrovna mladý Londýňan, Thomas Applegate vytahoval před svými přáteli a čtyřikrát vystřelil z pistole přes řeku. Jedna zbloudilá kulka zasáhla kormidelníka královnina plavidla. Ti, kdo byli v blízkosti panovnice, zpanikařili, protože si mysleli, že jde o pokus o atentát. Alžběta však zachovala klid a chladnou hlavu, údajně omotala svůj šál kolem mužovy zraněné paže a prohlásila: „Buď dobré mysli, protože nikdy nebudeš mít nouzi. Ta kulka byla určena pro mě.“

Thomas Applegate byl rychle vypátrán, zatčen a odsouzen k smrti. Z cely ho odvedli k šibenici u řeky, kde vystrašený a uslzený přesvědčoval srocený dav o své nevině: „Bůh je můj svědek, že jsem nikdy v životě neměl v úmyslu ublížit nejvznešenějšímu královskému Veličenstvu!“ 

Když už mu kolem krku uvazovali smyčku, dorazil královnin posel s oznámením, že Applegatův čin byl sice pošetilý a hříšný, ale panovnice se rozhodla udělit mu milost. Alžběta pravděpodobně uvěřila tvrzení, že šlo o nešťastnou náhodu, a rozhodla se demonstrovat svou velkorysost a lásku k poddaným.

Zachránci skotské „mučednice“

Prokazatelné spiknutí s cílem zavraždit Alžbětu zosnoval v roce 1583 katolický právník Francis Throckmorton, vzdálený příbuzný poslední manželky Jindřicha VIII., Kateřiny Parrové. Po studiích cestoval po italských zemích a Španělsku, kde se setkal s předními katolickými exulanty a papeženci. Po návratu domů v roce 1583 dočasně působil jako spojka mezi stoupenci katolické církve doma a v zahraničí a zároveň mezi uvězněnou Marií Skotskou a španělským vyslancem Mendozou.

Ve svém domě se scházel se spiklenci, k nimž náleželi především jeho příbuzní. Ti stejně jako během Ridolfiho spiknutí plánovali změnu na trůně, současně také vyvolání povstání anglických katolíků, jež by usnadnilo a podpořilo invazi do Anglie financovanou Španělskem a papežem. Jeden z nich chtěl „vidět její (Alžbětinu) hlavu na kůlu, protože je to had a zmije“, a veřejně se svým záměrem chlubil. I v tomto případě odhalila Walsinghamova síť špionů plány konspirátorů a zajistila usvědčující důkazy. Celá skupina byla zatčena a popravena, španělský vyslanec byl vyhoštěn a byly posíleny stráže hlídající spiklenkyni Marii Stuartovnu.

Jako další rytíř zachránce skotské „mučednice“ se zjevil šlechtic Anthony Babington, pravnuk barona Darcyho popraveného za Jindřicha VIII. kvůli opozici proti rušení klášterů. Coby mladík působil v družině hraběte ze Shrewsbury, který po určitou dobu střežil uvězněnou Marii Stuartovnu. Babington jí pomáhal předávat dopisy ze zahraničí do přísně střeženého domácího vězení. Po převezení Marie na hrad v Tutbury jeho role kurýra skončila. 

Přibližně v této době údajně začal uvažovat o trvalém odchodu z Anglie a snažil se získat pas pro cestu do Francie. Obrátil se kvůli tomu na (řečeno dnešním termínem) lobbistu Roberta Poleyho. Netušil však, že to je Walsinghamův agent, který měl za úkol pronikat do katolických kruhů. Pravděpodobně záměrně pas pro Babingtona nezískal, naopak ho místo toho přesvědčil, že je důvěryhodným a pravověrným katolíkem. Právě Babingtonova nemístná důvěra a možná i láska k Poleymu se velkou měrou podepsala na jeho konečném pádu. Poley mu vnukl myšlenku, že by měl pomoci nebohé Marii.

Likvidace protivníků

Babington v létě 1586 napsal Stuartovně dopis, v němž ji informoval o spiknutí, jehož cílem mělo být Alžbětino zavraždění a dosazení Marie na anglický trůn. Požádal o její souhlas. Marie se ale bála přímo souhlasit, proto se v odpovědi obezřetně nevyjádřila k plánu spiklenců na vraždu, pouze potvrdila své nároky na anglický trůn. Pisatel ani adresátka ale netušili, že jejich korespondence je bedlivě monitorována tajnou službou.

Stejně tak byly zachycovány vzkazy francouzského vyslance uvězněné panovnici, údajně pašované v pivních sudech. Walsinghamovi spolupracovníci dešifrovali všechny dopisy, které předložili soudu jako nezvratné důkazy o dalším spolčení. Babington byl neprodleně zatčen a popraven. V důsledku této konspirace byla Marie Skotská odsouzena k trestu smrti a v únoru 1587 popravena. Katovi se ale nezdařily první dva pokusy stětí sekerou, což jí muselo přivodit děsivé a zdlouhavé utrpení. Hlavu oddělil od těla až napotřetí.

Španělský král Filip II. spatřoval v Mariině popravě pokyn boží, aby konečně pokořil a zničil „kacířku“ na anglickém trůnu, jež navíc podporovala jeho odpůrce v Nizozemí a Francii a jejíž piráti přepadali jeho koráby s bohatými poklady. Rozhodl se tedy, že se jako potomek Eduarda III. zmocní ostrovního království sám. 

Papež Sixtus V., bývalý františkán a inkvizitor, uvalil na královnu Alžbětu další klatbu a finančně podpořil vojenské tažení proti ní. Walsinghamovi agenti opět slavili vítězství, jelikož nejen že získali detailní informace o plánech, ale pomocí dvojitých agentů do jisté míry navigovali španělskou flotilu směrem výhodným pro Anglii. Díky nim mohli Angličané na daných pobřežních místech rozmístit tisíce vojáků a stovky rytířů na koních. 

Španělská flotila si díky svému lesku a síle od počátku zasloužila přídomek „nepřemožitelná Armada“. Jenže v důsledku mnoha okolností, včetně hrdinství anglických námořníků a špatného počasí, k invazi nedošlo.

Situace připomíná antický příběh, kdy chtěl lýdský král Kroisos zaútočit na Persii, a ptal se proto věštírny, zda když překročí hraniční řeku Halys, zničí velkou říši. Kladnou odpověď si vyložil ve svůj prospěch. Orákulum se opravdu naplnilo, ale Kroisos nezasadil smrtelný úder perské, nýbrž své vlastní říši. 

A stejně tak Filip II. neporazil Anglii, nýbrž přivedl svou zemi k bankrotu a světovládu jí nezajistil. Jeho porážce se vysmívali i v pražských ulicích, kde se zpívala odrhovačka: „Jaká hanba se tu stala,/ žena obra silně hnala,/ krále tak velmi slavného,/ k věčnému posměchu jeho.“

Favoritův pád

Během alžbětinské éry neexistovala jednotná státní tajná služba, pouze několik seskupení organizovaných ministry a favority, kteří mezi sebou zpravidla nespolupracovali, naopak spíše intrikovali proti sobě. Když v roce 1590 Walsingham zemřel, jeho špionážní síť zanikla. Současně se stařičkému Williamu Cecilu baronovi Burghley podařilo zajistit, aby královna předala řízení klíčových vládních záležitostí jeho synovi Robertu Cecilovi, výřečnému dříči a mistru politiky i špionáže. Panovnice mu důvěřovala, ale současně mu pro malou, neduživou a přihrblou postavu někdy žertem, tedy spíše s nemilosrdnou krutostí, říkala „můj trpaslík“.

Alžběta I. ovšem nenaslouchala pouze radám klanu Cecilů, nýbrž i svého nového favorita, mužného, činorodého a oslňujícího Roberta Devereuxe hraběte z Essexu, jejího vzdáleného příbuzného a Walsinghamova zetě. Tento tvrdohlavý, ješitný krasavec si vzal do hlavy, že pro Anglii bude nejlepší, když ji zbaví Cecilů. A jak trefně komentoval velký znalec alžbětinské éry Alois Bejblík, „(…) ve chvílích soumraku Alžbětiny vlády (se Essex a Cecil) doslova vzájemně požírali“. Intrika stíhala intriku a obě skupiny se předháněly, kdo se královně zavděčí více. Nakonec prohrál Essex. Jeho neschopnost a nezodpovědnost ho dohnaly až k pokusu o převrat a dovedly jej na popraviště. Pro úplnost dodejme, že mezi potomky Devereuxe po přeslici patří i dnešní britský král Karel III. a jeho první manželka Diana. 

Sir Robert Cecil zajistil Alžbětě I. bezpečnost až do její smrti v roce 1603. Zároveň s rozvahou a elegancí připravil bezproblémové převzetí anglického trůnu skotským králem Jakubem I., jehož otce zavraždili a matku popravili.  

Aby mohli vědci sestavit přesvědčivý scénář zrodu Měsíce, potřebovali především získat lunární horniny. Poskytly jim je mise Apollo na počátku 70. let, když na Zemi přivezly celkem 382 kg vzorků. Nový pohled na vznik zemského průvodce tak na sebe nenechal dlouho čekat: V srpnu 1974 jej na konferenci Mezinárodní astronomické unie představili William K. Hartmann a Donald R. Davis, kteří upozornili zejména na nápadný nedostatek železa v dotyčném materiálu. O rok později pak se stejným scénářem vystoupili i Alastair Cameron a William Ward, tentokrát s důrazem na neobvykle velký moment setrvačnosti soustavy Země–Měsíc.

Gigantická srážka

Tak vznikla teorie velkého impaktu (anglicky Giant Impact Theory), podle níž se naše planeta zhruba 100 milionů let po svém vzniku srazila s tělesem o velikosti Marsu, dosahujícím asi 10–15 % její hmotnosti. Dle simulací z 90. let připomínal zmíněný střet nepovedený tah v kosmickém kulečníku: Planeta, později nazvaná Theia (viz Proč právě Theia?), narazila do Země téměř tečným směrem, materiál v místě srážky se rozžhavil a byl vymrštěn na oběžnou dráhu. Zpomalené zbytky tělesa se již nedokázaly vymanit z gravitačního působení naší planety a nakonec se s ní zcela spojily. Ze vzniklého prstence rozžhaveného materiálu se pak postupně zformoval zárodek Měsíce.

Teorie velkého impaktu dokázala elegantně vysvětlit několik podivných skutečností, především vysoký moment hybnosti systému Země–Měsíc, který do něj mohla vnést právě energie obřího impaktoru. Daná teorie také odpovídá na otázku, proč je náš souputník ochuzený o železo. Vznikl totiž z materiálu plášťů Theie i Země, zatímco železo zůstalo uvězněno v jejich jádrech. 

Zmíněný rozžhavený disk navíc objasňuje, proč je Měsíc chudý na těkavé prvky jako vodík, helium, rtuť, kyslík nebo síru, jež se snadno odpařují už při nižších teplotách. A konečně téměř tečný náraz mohl zapříčinit, že se rotační osa Země vůči její oběžné rovině sklání zhruba o 23°.

Čtyři stovky simulací

Teorie velké srážky sice vysvětlila řadu záhad, ale postupně začala narážet na nové poznatky. Přesnější analýzy z posledních desetiletí totiž ukázaly, že se izotopické poměry některých prvků včetně kyslíku či draslíku v měsíčních i pozemských horninách překvapivě podobají – což je v rozporu s dřívějšími výsledky, na nichž stavěly původní simulace podporující teorii velkého impaktu. Navíc rozbory materiálu například z Marsu či z planetky Vesty ukázaly, že se izotopické složení jednotlivých těles Sluneční soustavy výrazně liší. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by právě Theia měla náhodou stejné složení jako Země. 

Na scénu proto vstoupily hypotézy snažící se vysvětlit intenzivnější promísení materiálu obou objektů při srážce tak, aby odpovídalo nově zjištěným izotopickým poměrům.

Zásadní posun přinesl rok 2022, kdy Jacob Kegerreis s kolegy publikoval v The Astrophysical Journal Letters výsledky dosud nejpodrobnějších simulací vzniku Měsíce. Díky výrazně vyššímu rozlišení a zahrnutí jevů, které v dřívějších modelech unikaly, mohli vědci sledovat celý proces s nebývalou přesností. Pro lepší představu: K závěrům vedlo zhruba 400 simulací, z nichž každá zabrala superpočítačům 25–50 hodin výpočtů.

Největší překvapení přineslo zjištění, že mohl Měsíc vzniknout už několik hodin po srážce, tedy nikoliv po tisících let, jak uváděly starší modely. Ukázalo se také, že asi 60 % jeho hmoty pochází přímo ze Země, zatímco dřív se předpokládalo, že jej až z 80 % tvoří materiál Theie.

Blízká planetární sestra

Vědecké modely naznačují, že se Theia pravděpodobně nezformovala daleko od Země, ale spíš v její bezprostřední blízkosti, v tzv. Lagrangeových bodech L4 či L5. Jedná se o dvě gravitačně stabilní oblasti v systému Slunce–Země, které se nacházejí 60° před naší planetou na její trajektorii, respektive 60° za ní.  Theia mohla v jednom z uvedených bodů stabilně kroužit a postupně narůst do velikosti srovnatelné s Marsem. 

Zmíněná stabilita ovšem nebyla trvalá. Podle přijímané teorie vedly nakonec gravitační poruchy především od Jupitera či Venuše k narušení oběžné dráhy Theie, což ji z libračního bodu vychýlilo a nasměrovalo na kolizní kurz se Zemí. Přesné detaily však zůstávají předmětem výzkumu. Studie prověřují různé scénáře, ale konkrétní dynamiku toho, jak mohla kolizi odstartovat například gravitace Venuše, se zatím nepodařilo plně objasnit.

Theia pod našima nohama?

Srážka s Theiou tedy vysvětluje vznik Měsíce, ale vedle toho se objevila i odvážná myšlenka, že mohla přispět ke vzniku deskové tektoniky, jež je pro naši planetu jedinečná. Podle některých studií se totiž část hustšího a chemicky odlišného materiálu z pláště Theie nevmísila do Měsíce, ale propadla hluboko do zemského nitra. Právě tam se nacházejí záhadné útvary zvané LLSVP neboli Large Low-shear-velocity Provinces – dvě obrovské, horké a husté „hory“ v planetárním plášti, ukryté hluboko pod Afrikou a Pacifikem. 

Vědci je odhalili díky seismické tomografii, tedy jakémusi „CT vyšetření Země“, při němž se sleduje, jak se seismické vlny šíří jejím nitrem. A ukázalo se, že se v uvedených oblastech pohybují pomaleji, což znamená, že se tamní materiál od okolí liší.

Dlouho se nevědělo, odkud útvary pocházejí. Simulace z roku 2023 však posílily hypotézu, že by se mohlo jednat o zbytky Theina pláště, které po dávném impaktu klesly až na dno pláště naší planety a přetrvaly tam dodnes. Pokud by se předpoklad potvrdil, měli bychom v nitru Země přímý důkaz existence Theie, kosmické fosilie staré 4,4 miliardy let. 

Nicméně australští vědci nedávno zjistili, že zmíněné útvary nejsou pevné a neměnné, ale naopak se během stamilionů let posouvají a přetvářejí. Oslabuje to sice představu, že máme co do činění s neporušeným pozůstatkem Theie; zároveň se tím však nevylučuje, že je daný materiál opravdu velmi starý. Spíš než o fosilii v původní podobě by tak šlo o „koktejl“ dávných zbytků, který se neustále promíchává prouděním hmoty v plášti. 

A nakonec existuje ještě jednodušší možnost, a sice že zmíněné útvary vůbec nepocházejí z Theie: Mohlo by se totiž jednat o pozůstatky dávných kontinentů, „stažené“ subdukcí z povrchu Země do jejích hlubin.

Obnažená oběžnice

V dávné minulosti představovala Sluneční soustava divoké místo. Malé planety a planetky do sebe narážely, rozbíjely se a zase spojovaly. Často přitom ztratily svůj kamenný obal a zůstalo jen kovové jádro. Důkaz nabízejí třeba železné meteority, pocházející z desítek takových dávno zničených těles. Někdy se mohly zrodit celé „kovové světy“ – malá planetární embrya sestávající téměř výhradně z železa a niklu. Dokonce i Země možná v minulosti přišla o část kamenného pláště při prudkých srážkách. Čím je však planeta větší, tím hůř se dá její slupka „oloupat“.

Přesto existují skutečné příklady takových „oholených“ těles. Zdá se, že asteroid 16 Psyche, k němuž aktuálně míří stejnojmenná sonda NASA, tvoří převážně kov. Možná se jedná o obnažené jádro dávné planety, které nám umožní doslova nahlédnout do jejího nitra. A pak je tu Merkur, nejmenší oběžnice Sluneční soustavy. Vědci mu přezdívají „obnažená planeta“, protože jeho neobvykle vysoká hustota ukazuje, že kdysi o velkou část svého kamenného pláště přišel a zůstal hlavně kov.

Mohla být i Theia převážně kovová? Možná ano, a jeden z důkazů nejspíš skrývá samotná Země: Její jádro je totiž o 6–10 % větší, než bychom čekali. Může to znamenat, že se při zmíněné obří srážce kovové nitro Theie spojilo s tím zemským. Je přitom zajímavé, že Venuše, která se Zemi podobá velikostí i složením, žádné „přerostlé“ jádro nemá. Mohlo by to naznačovat, že právě naše planeta – na rozdíl od Venuše – kdysi pohltila převážně kovovou Theiu.

Otázky pro zítřek

Theia dávno zanikla a svůj příběh už nám možná nikdy neodhalí. Její srážka s naší planetou však dala vzniknout Měsíci, a dokonce mohla přispět ke vzniku deskové tektoniky. Část jejího materiálu se také může ukrývat hluboko uvnitř Země a jiné stopy se nacházejí přímo v železném jádru našeho planetárního domova.

Theia tak představuje fascinující připomínku doby, kdy ještě ve Sluneční soustavě vládl chaos a kdy se o podobě dnešních oběžnic rozhodovalo v kolizích nevídaných rozměrů. A i když už ji nikdy nespatříme, její dědictví zůstává zapsané v Měsíci nad našimi hlavami i v samotném srdci Země.

Permafrost, tedy dlouhodobě zmrzlá půda rozprostírající se na rozsáhlých územích Arktidy, fungoval po tisíce let jako jakási přírodní klimatická pojistka. V jeho vrstvách je uvězněno obrovské množství uhlíku – odhadem až 1 700 miliard tun, což je zhruba trojnásobek množství, které se dnes nachází v atmosféře. Dokud zůstává permafrost zmrzlý, tento uhlík zůstává bezpečně uložený mimo klimatický systém.

S rostoucí globální teplotou se ale tato stabilita začíná narušovat. Permafrost taje a s tím se otevírá cesta pro uvolňování skleníkových plynů, které mohou výrazně ovlivnit další vývoj klimatu.

Kritické teplotní rozmezí

Vědci z univerzity v Leedsu přišli s novými zjištěními, které ukazují, že problém může být ještě vážnější, než se dosud předpokládalo. Jejich experimenty odhalily, že při tání se permafrost stává 25 až 100krát propustnějším pro plyny.

To znamená, že jakmile se struktura zmrzlé půdy naruší, plyny jako oxid uhličitý nebo metan mohou unikat mnohem snadněji a rychleji. Dosavadní představy o tom, jak rychle se tyto plyny dostávají do atmosféry, tak mohou být podle vědců výrazně podhodnocené.

Výzkum probíhal v laboratorních podmínkách, kde vědci postupně zahřívali vzorky permafrostu od -18 °C až po +5 °C. Při každém stupni sledovali, kolik plynu se uvolňuje a jak snadno jím může procházet.

Ukázalo se, že největší změna nastává v relativně úzkém teplotním rozmezí mezi -5 °C a +1 °C. Právě v této fázi dochází k zásadní proměně struktury půdy – led začíná tát, vznikají nové póry a kanálky, kterými mohou plyny unikat. Jakmile se permafrost dostane blízko bodu tání, jeho schopnost „udržet“ plyny prudce klesá.

Multiplikační efekt

Uvolňování skleníkových plynů z tajícího permafrostu nepředstavuje jen jednorázový problém. Vytváří totiž zpětnou vazbu, která může celý proces dále urychlit. Více uvolněného uhlíku a metanu znamená silnější skleníkový efekt, což vede k dalšímu oteplování. To následně způsobí ještě rychlejší tání permafrostu – a tím i další uvolňování plynů. Tento cyklus se může postupně zesilovat.

Situaci zhoršuje i fakt, že Arktida se otepluje přibližně čtyřikrát rychleji než zbytek planety. Do roku 2050 se očekává ztráta až 42 % permafrostu v arktické oblasti.

Zajímavým aspektem výzkumu je i použitá metodika. Vědci využili postupy původně vyvinuté pro ropný a plynárenský průmysl, konkrétně z oblasti petrofyziky – tedy studia vlastností hornin a proudění tekutin v nich.

Díky těmto technologiím bylo možné přesně měřit, jak se mění propustnost permafrostu a jak se v něm pohybují plyny. Tento mezioborový přístup ukazuje, jak mohou nástroje z energetiky přispět k lepšímu pochopení klimatických procesů.

Nejen oxid uhličitý a metan

Vedle skleníkových plynů upozorňují vědci i na méně diskutované, ale potenciálně nebezpečné riziko. Tání permafrostu může uvolňovat také radon, radioaktivní plyn spojený se zvýšeným rizikem rakoviny. Pro komunity žijící v severních oblastech by tak mohl představovat další zdravotní hrozbu, která doposud nebyla dostatečně zohledňována.

„Výsledky našich experimentů podporují hypotézu, že tání permafrostu působí jako zpětná vazba na probíhající změnu klimatu,“ říká Paul Glover z univerzity v Leedsu. „Uvolnění obrovského množství uhlíku, který je doposud uložený ve zmrzlém permafrostu, proto představuje velmi reálnou hrozbu pro Arktidu i pro celý svět.“

Autoři studie zdůrazňují, že jde o první publikované výsledky, které je třeba dále ověřovat. Dosavadní měření však jejich závěry postupně potvrzují.
Celkový obraz je podle nich ale už nyní zřejmý: permafrost už není jen pasivní oběť oteplování. Může se stát aktivním hráčem, který klimatickou změnu dále urychlí. Pokud se tento mechanismus potvrdí v plném rozsahu, bude permafrost představovat jeden z klíčových faktorů budoucího vývoje klimatu na Zemi.

Počátek dnes již legendárního těžkého kulometu vz. 37 z produkce brněnské zbrojovky se datuje zhruba do roku 1930, kdy ve spolupráci Václava Holka a Miloslava Rolčíka vznikl kulomet ZB-50. S ním se později zbrojovka neúspěšně zúčastnila soutěže v Řecku. Přesto vývoj pokračoval dál. 

Československá branná moc v roce 1932 začala poptávat nový model. Nepožadovala však novou zbraň pro pěchotu, nýbrž pro útočnou vozbu, neboť vodou chlazené typy se pro tuto roli nehodily. 

Počáteční vývoj nebyl příliš úspěšný – prototyp trpěl řadou problémů, jejichž odstranění zabralo nějaký čas. Nový typ dostal označení ZB-52, kdy po zkouškách byla komise již spokojená, ale měla mnohé výhrady. Následně zbrojovka vyrobila ještě mírně upravený model ZB-53, který prodělal rozsáhlé vojenské zkoušky, při nichž obstál. A tak armáda v březnu 1935 objednala 500 kusů a označila je jako vz. 35. Nedlouho po tom došlo ke stejně velké objednávce s tím, že se s „pětatřicítkami“ už počítalo nejen pro útočnou vozbu, ale také pro opevnění.

Skvělá variabilita

Ještě před dokončením této série vznikla vylepšená verze označená jako vz. 37, která rychle nahradila starší vz. 35. Staré kusy armáda nabídla k prodeji a zbrojovka je postupně vyvezla do Rumunska a Číny. Nový vz. 37 byl opět primárně určen pro útočnou vozbu a opevnění, ale plánovalo se i jeho zavedení do výzbroje pěchoty a dalších útvarů. To vedlo k vývoji několika modifikací. 

Pěchotní provedení mělo hlaveň zasazenou v žebrovaném chladicím plášti a opatřenou dřevěnou rukojetí pro snazší výměnu. Verze ÚV pro útočnou vozbu byla upravena pro lafetaci do obrněných vozidel a zároveň postrádala rukojeť. Varianta „O“ určená pro opevnění disponovala masivní těžkou hlavní s hladkým pláštěm.

Velkou výhodou vz. 37 se stala plná zaměnitelnost jednotlivých dílů, což u předchozích kulometů nešlo. Kadence šla také nastavit na 500 nebo 750 ran/min, přičemž vyšší hodnota se využívala proti letícím cílům.

Výzbrojní komise schválila vz. 37 dne 29. ledna 1937. Do září 1938 armáda obdržela 3 178 kusů. Pěchota se k nim však dostala až v době mobilizace, kdy se jimi vybavily například motorizované ženijní roty. Po Mnichovu se plánovalo postupné vyřazení starších typů a zavedení vz. 37 jako hlavního těžkého kulometu armády, avšak události následujících měsíců tyto plány překazily.

Neslavný start

Jedním z problémů pěchotní verze byla absence vhodného podstavce. Původně se s nasazením kulometu mimo techniku a opevnění nepočítalo, proto se podstavec řešil až dodatečně. Zavedený model vz. 37 sice nepředstavoval ideální možnost, ale umožnil použití zbraně v terénu. Vývoj pokračoval v brněnské zbrojovce a vyústil ve varianty A a B, jejichž testování se protáhlo do podzimu 1938. Po jejich sloučení vznikl podstavec vz. 37, zatímco starší model se zpětně přejmenoval jako vz. 35. Bohužel armáda nestihla nové lafety zavést, neboť 15. března 1939 došlo k okupaci Československa.

Po okupaci se „sedmatřicítka“ v počtu 4 174 kusů dostal do rukou Němců, kteří ji zařadili do výzbroje pod označením MG 37(t). Dalších 285 jich zůstalo na Slovensku. Produkce pokračovala až do konce války a zbraně využíval jak Wehrmacht, tak Waffen-SS. Československý výrobek, oblíbený pro svou spolehlivost, ale vyžadoval pečlivou údržbu. Postupně jej nahrazovaly standardní německé modely, přesto se vz. 37 používal až do konce války, zejména na Balkáně. Dodávky také proudily spojencům třetí říše včetně Slovenska, Rumunska a Španělska.

Zbrojovka se během konfliktu snažila o úpravy zbraně, například pro námořní použití či střelbu vysokou kadencí, ale žádný z těchto projektů nedospěl do sériové výroby.

Dle sovětských standardů

Po skončení druhé světové války byla výroba obnovena pro potřeby čs. armády. Od roku 1946 se řešila změna ráže na 7,62 mm Mosin, aby odpovídala nově zaváděné sovětské munici. Ukázalo se však, že přestavba je natolik komplikovaná, že by vedla k vytvoření prakticky nové zbraně, proto bylo od ní upuštěno. Přesto došlo k několika konstrukčním úpravám a produkce pokračovala až do roku 1951, kdy byla zastavena ve prospěch sovětských zbraní. Do té doby MNO obdrželo celkem 6 840 kulometů vz. 37, které následně zůstaly ve výzbroji až do 60. let, kdy se přesunuly do mobilizačních skladů. Několik desítek kusů si ponechaly pevnostní jednotky, které měly bránit reaktivované opevnění na jižní Moravě a v Petržalce. K jejich definitivnímu vyřazení došlo až v roce 1997, kdy tyto formace zanikly.

Co se týče exportu, ten pokračoval i po roce 1945. Největší dodávky, celkem 900 kusů, směřovaly do Izraele, kde pomohly odrazit útok arabských států během první arabsko-izraelské války v letech 1948–1949. Kulomety vz. 37 byly nasazeny i v Indočíně a několika afrických konfliktech. Spolu s lehkými vz. 26 se tak staly jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších čs. pěchotních zbraní první republiky.

Když republikán Richard Nixon 9. srpna 1974 podepsal pod tlakem důkazů svou rezignaci, bylo to poprvé v dějinách Spojených států amerických, kdy se prezident předčasně zřekl svého úřadu. Skončila tak celé dva roky trvající aféra Watergate vnímaná jako nejhlubší ústavní krize od občanské války (1861–1865).

Skandál představoval jen špičku ledovce, který byl tvořen jednak příliš mocným úřadem prezidenta obecně, jednak obsesemi politika Nixona, který až na vrchol vystoupal z prostých poměrů, byl posedlý snahou vyhrát za každou cenu a cítil se terčem posměchu intelektuálních elit.

Nixonův odchod z úřadu nebyl způsoben primárně politickými chybami, ale selháním charakteru. V jeho imaginaci figurovaly liberální tisk a liberální establishment z východního pobřeží jako povýšení a nemorální aktéři, kteří do něho nespravedlivě kopou. Tato paranoia a představa, že politika je válka všemi prostředky, vytvořily v Bílém domě toxické prostředí.

Republikánská stálice

Nixonova politická kariéra, od kandidatury do Sněmovny reprezentantů v roce 1946, byla založena na využívání strachu z komunismu a apelování na „tradiční americké hodnoty“. Svým politickým vítězstvím byl ochoten podřídit vše, za což si od demokratů vysloužil přezdívku Mazaný Dick.

Prezidentské volby roku 1960 skončily o vlásek vítězstvím J. F. Kennedyho. Těsná prohra Nixona mrzela hlavně právě proto, že ho porazil příslušník vysokých kruhů z východního pobřeží, kterými sám jako společenský selfmademan pohrdal a jejichž pohrdání sám pociťoval.

Nixonovův velký návrat přišel na konci šedesátých let, kdy se stal hlasem „mlčící většiny“ proti aktivistickému hnutí, které označovalo Ameriku za imperialistický a rasistický stát. Do prezidentské kampaně v roce 1968 vstoupil s vizí, že jako jediný dokáže ukončit vietnamskou válku „důstojným mírem“ a udělat pořádek na kampusech i v ulicích. Avšak přes tuto rétoriku, s níž slavil vítězství nad rozštěpenými demokraty, také za jeho prezidentství federální administrativa narůstala. Chtě nechtě navazoval na období předchozích liberálních reforem, neškrtl ani sociální výdaje, ani programy na desegregaci.

Za svou prioritu považoval zahraniční politiku, spolu s poradcem a později ministrem zahraničí Henrym Kissingerem se chápali jako reálpolitici zaměření na národní zájmy, kteří Spojené státy vedou bez ideologických a morálních faktorů. Někdejší lovec komunistů prosazoval otevřenost vůči oběma komunistickým velmocem a v roce 1972 jako první americký úřadující prezident navštívil Čínu a Sovětský svaz, což znamenalo největší obrat zahraniční politiky USA od počátku studené války, a hlavně zpomalení závodů ve zbrojení.

Póza mírotvorce

Již v červnu 1969 navíc začalo stahování 550 000 amerických vojáků z Vietnamu. Nixon však nechtěl Asii opustit poražen, takže zároveň válku eskaloval bombardováním Kambodži a leteckými útoky na Hanoj. Když bylo v lednu 1973 v Paříži podepsáno příměří, jen stěží šlo o „důstojný mír“ – ve skutečnosti nechal prezident jihovietnamský režim napospas komunistům. O Kissingerově pozdějším tvrzení, že pád jižního Vietnamu by bylo možné bez ochromení aférou Watergate odvrátit, je nutné silně pochybovat vzhledem k neochotě Američanů i Kongresu vrátit se k vojenskému řešení konfliktu.

Přesto bylo duo Nixon–Kissinger vnímáno jako mírotvorné a také díky tomu Nixon na podzim 1972 suverénně vyhrál prezidentské volby. I vzhledem k slabému protikandidátovi se jednalo o největší vítězství, jaké kdy představitel republikánů dobyl. O to bolestnější musel být pro Nixona pád až na dno.

Kromě rostoucích cen ropy totiž celé druhé prezidentské období stále silněji ovlivňovala aféra Watergate. Když se Nixon koncem června 1974 vydával na setkání na nejvyšší úrovni v Moskvě s nadějí, že si přiveze druhou odzbrojovací dohodu SALT, kritikové žertovali, že tam chce požádat o azyl. To, že Sověti aféru Watergate líčili jako komplot proti politice uvolnění, mu skýtalo jen slabou útěchu.

Všichni prezidentovi muži

Nixonovy úspěchy nakonec zastínil řetěz tajných a ilegálních aktivit jeho spolupracovníků. Vloupání do luxusního kancelářského a hotelového komplexu Watergate ve Washingtonu v červnu 1972 bylo jedním z článků tohoto řetězu. Předcházely mu mnohé špinavé triky, například zneužívání FBI či daňových úřadů k diskreditaci politické konkurence. Cílem byli mimo jiné významní přispěvatelé demokratické strany, konkrétně podle Nixona „bohatí Židé“, které neváhal označovat za „sráče“.

Obklopen poklonkovači, mezi něž patřili šéf štábu Bílého domu Harry R. Haldeman a vnitropolitický koordinátor John Ehrlichman, přestal rozeznávat hranice mezi legitimní opozicí a podvratnou činností. Ve spolupráci s Kissingerem byly sestavovány seznamy „nepřátel“ či odposlouchávány telefony kritických novinářů nebo členů Národní bezpečnostní rady.

Vzniklo také tajné uskupení „instalatéři“, jejichž úkolem bylo zabránit únikům choulostivých informací do tisku. Když však přesto v červnu 1971 začaly New York Times zveřejňovat tajnou studii ministerstva obrany o počátcích americké účasti na válce ve Vietnamu (Pentagon Papers), Nixona popadl vztek. Chtěl zdiskreditovat informátora listu, bývalého spolupracovníka Národní bezpečnostní rady Daniela Ellsberga. „Instalatéři“ se vloupali do pracovny jeho psychiatra, ale nenašli nic použitelného. 

Vloupejte se tam!

Nixon vše podřizoval úspěchu v blížících se prezidentských volbách. Během volebního roku 1972 zahájili bývalí agenti CIA a FBI, konkrétně E. Howard Hunt a G. Gordon Liddy, skrytou kampaň podněcující ke sporům a zmatkům v táboře demokratů. Neustálé snahy o diskreditaci oponentů zahrnovaly i špehování senátora Edwarda Kennedyho nebo plán na odcizení tajných vládních dokumentů o vietnamské válce a kompromitaci administrativy někdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona. Nixon to viděl přímočaře: „Vloupejte se tam a seberte ty složky. Vylomte sejf a seberte to.“ 

Také vloupání do ústředí Demokratického národního výboru v komplexu Watergate je spjato s předvolební kampaní roku 1972. „Instalatéry“ do kanceláře umístěné odposlouchávací mikrofony ale nefungovaly, a při pokusu o jejich výměnu bylo 17. června 1972 pět vetřelců překvapeno hlídačem a zatčeno. Jako vůdce byl identifikován James McCord, bývalý agent CIA a bezpečnostní šéf Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CREEP).

O něco později policie zjistila, že v pozadí akce stáli Hunt a Liddy. Ačkoli Nixon Watergate označil za „třetiřadé vloupání“, obával se, že vyšetřování povede k odhalení dřívějších, mnohem závažnějších nezákonných aktivit Bílého domu. Spolu s Haldemanem se shodli, že napojení na CREEP je nutné ututlat, a pověřili ctižádostivého mladého asistenta Johna Deana, aby obžalovaným předal peníze za mlčenlivost a FBI pod záminkou národní bezpečnosti odradil od vyšetřování.

Jak vše ututlat?

Krycí operace měla zprvu úspěch a Watergate se naštěstí pro Nixona skutečně nestala tématem vrcholící volební kampaně. Vloupání tak vyšlo na světlo především díky vytrvalé snaze reportérů Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina a také vlivem neúnavného šťourání soudce Johna J. Sirica. Tomu v březnu 1973 poslal McCord dopis, v němž uvedl, že na něj byl vyvíjen tlak, aby mlčel.

James McCord byl prvním z mnoha udavačů a kajícníků v melodramatu, které se rozvinulo během následujících dvou let a už v roce 1976 dostalo ikonickou filmovou podobu Všichni prezidentovi muži s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích. Dva roky probíhalo shromažďování důkazů nejen soudcem Siricem, ale také zvláštním výborem Senátu a řadou zvláštních veřejných žalobců včetně harvardského profesora práva Archibalda Coxe. 

Na začátku roku 1973 začala krycí operace nabírat trhliny mimo jiné v důsledku eskalujících požadavků na peníze za mlčení, které proudily například rodině E. Howarda Hunta. V březnu 1973 proběhla schůzka, při níž Dean varoval Nixona, že v Bílém domě bují „rakovina“, tedy že aféra a snaha ji zakrýt ničí důvěru a morální integritu prezidentství zevnitř. Setrvávat v krytí bylo podle něj dál neudržitelné, jelikož vyplacení peněz za mlčení by v budoucnu vyžadovalo milion dolarů.

Nixon na to reagoval slovy: „Vím, kde by se daly sehnat.“ Prezident se snažil bránit akce „instalatérů“ jako oprávněné národní bezpečností, ale svým mužům vytýkal, že vloupání byla „zatraceně nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšel“.

Nixon má problém

Na konci dubna 1973 Nixon přijal „rezignace“ Haldemana a Ehrlichmana a propustil Deana. O pár dní později nervózně ujišťoval v televizi: „Nejsem zločinec.“ Jeho snaha tvářit se jako neviňátko a neustále odvádět pozornost veřejnosti od skandálu tím, že poukazoval na triumfy v zahraniční politice, kolidovala s televizními přenosy výslechů před zvláštním výborem Senátu, který zasedal od května 1973. John Dean tam prezidenta nařkl, že pokus o zametení aféry pod koberec inicioval. A nakonec šéf Nixonovy kanceláře Alexander Butterfield v pátek 13. července 1973 senátnímu výboru odhalil, že veškeré rozhovory v Oválné pracovně jsou skrytě nahrávány – systém nařídil nainstalovat v únoru 1971 sám Nixon.

Existovaly tedy záznamy rozhovorů mezi prezidentem a jeho muži, které mohly odpovědět na rozhodující otázku: o čem prezident věděl a kdy? 

O vydání těchto pásků se rozpoutala tuhá právní bitva mezi vyšetřovatelem Coxem a Bílým domem, jež vyvrcholila „masakrem sobotní noci“ v říjnu 1973. Tehdy Nixon nařídil propustit Coxe, což vyvolalo vlnu veřejného pobouření. Tyto kroky jen prohloubily podezření, že Nixon skrývá svou vinu, a prezidentovi nezbývalo než jmenovat nového zvláštního vyšetřovatele.

Jestliže ještě v únoru 1973 podle Gallupova institutu souhlasilo s Nixonovou politikou 65 % dotazovaných, v srpnu to bylo už jen 31 %. Od konce října 1973 jednal právní výbor Sněmovny reprezentantů o takzvaném impeachmentu, tedy ústavní obžalobě prezidenta z velezrady, úplatkářství nebo jiných těžkých zločinů. Když Bílý dům nakonec v dubnu 1974 zveřejnil 1 200 stran rozsáhlého, nicméně stále neúplného přepisu záznamu z Oválné pracovny, Američanům docházela trpělivost.

Usvědčující důkazy

Konec přetahované nastal na přelomu července a srpna 1974. Nejvyšší soud 24. července přikázal, aby Bílý dům vydal všechny požadované nahrávky, a právní výbor Sněmovny reprezentantů na konci července doporučil obžalovat prezidenta z porušení tří zákonů: z bránění spravedlnosti podplácením svědků a zatajováním důkazů; z užívání federálních institucí k porušování ústavních práv občanů a z odepření poslušnosti Kongresu tím, že nevydal pásky. Pod tímto tlakem zveřejnil Nixon 5. srpna záznam rozmluvy s Haldemanem z 23. června 1972, jenž odhalil přímé zapojení do snahy o zablokování vyšetřování pomocí CIA.

Jasný důkaz byl na světě, ale Nixon trval na své nevině. Ztratil však podporu i mezi svými nejvěrnějšími spojenci z řad republikánů – vedení strany mu dalo najevo, že pro zbavení úřadu by se pravděpodobně našla potřebná většina. Osmého srpna 1974 Nixon v televizi oznámil, že následujícího dne odstoupí, protože prý ztratil politickou základnu. Předáním úřadu viceprezidentovi Geraldu Fordovi 9. srpna předešel odvolání. Ford pak navíc amnestoval všechny trestné činy, jichž se Nixon mohl dopustit, a tím jej ušetřil i pokořujícího procesu. Záznamy totiž Nixona usvědčovaly z mnohem větší míry zneužívání vládní moci, než se předpokládalo. Ostatně do vazby putovalo 25 Nixonových vysokých úředníků včetně čtyř členů vlády.

Zarputilý důchodce

Vedený Kissingerovými ujištěními, že vstoupí do dějin jako jeden z velkých prezidentů, vedl Richard Nixon až do své smrti boj za svou rehabilitaci. Vydal devět solidně napsaných a úspěšných knih, v nichž tvrdošíjně opakoval, že aféra Watergate byla komplot jeho celoživotních nepřátel.

Veřejnost ani historici jeho tvrzení nikdy neakceptovali a jeho jméno se stabilně nachází v poslední čtvrtině žebříčku popularity amerických prezidentů. Na druhou stranu, když v dubnu 1994 zemřel, neměl sice obvyklý státní pohřeb, ale řeč nad hrobem osobně pronesl prezident Bill Clinton.

Nikdy nebylo prokázáno, že vloupání nařídil Nixon nebo že o něm věděl. Avšak od samého začátku se angažoval v zakrývání faktů a použil svou moc, aby zdiskreditoval a zastavil vyšetřování. Nejznepokojivější patrně bylo zjištění, že krádež ve Watergate byla pouze zlomkem rozsáhlejší korupce a zločinů, schválených Nixonovým Bílým domem. Již od roku 1970 si totiž prezident najímal zpravodajské služby na sledování jeho odpůrců a otvírání jejich pošty. Nixonova posedlost bojem proti kritikům a nepřátelům byla tak silná, že ji upřednostňoval před konstruktivní politikou.

Skutečnou americkou tragédií však bylo, že v republikánské straně získali po Nixonově pádu navrch náboženští fundamentalisté a ideologové kapitalismu volné soutěže. Byla tak promarněna šance pokračovat v umírněné orientaci na sociální stát a vytrvat v pragmatické mezinárodní politice. 

Představte si, že vás při řízení auta zastaví policie a při kontrole nadýcháte, přestože jste nepili ani kapku. Přesně to se stalo Marku Mongiardovi, středoškolskému sportovnímu řediteli z New Yorku. Po večeři složené z hot dogu, hranolků a limonády mu přístroj naměřil 1,8 promile alkoholu v krvi. Nešlo o ojedinělý incident – podobné epizody ho provázely roky a postupně ničily jeho pověst, kariéru i rodinné vztahy.

Dlouho Markovi nikdo nevěřil, že za jeho stavem nestojí tajné pití. Kolegové cítili alkohol, zaměstnavatelé ho trestali, rodina pochybovala. Sám Mark si přitom často nepamatoval, co se během „opilých“ epizod dělo. Až po letech přišlo vysvětlení: vzácný stav zvaný syndrom vlastního pivovaru (angl. auto-brewery syndrome).

Tělo jako palírna

V lidském střevě běžně žijí mikroorganismy, které při trávení přeměňují cukry a sacharidy na malé množství ethanolu. Za normálních okolností si s tím játra snadno poradí. U lidí se syndromem vlastního pivovaru ale dochází k přemnožení těchto mikrobů – a produkce alkoholu se vymkne kontrole.

Výsledkem je, že si tělo začne vyrábět tolik ethanolu a člověk skutečně vykazuje příznaky opilosti: zmatenost, poruchy řeči, změny nálad, nekoordinovanou chůzi nebo výpadky paměti. Jinými slovy – biologický proces uvnitř těla napodobí účinek několika skleniček alkoholu.

Ačkoliv jsou první zmínky o tomto syndromu staré desítky let, dlouho byl považován spíše za kuriozitu než seriózní diagnózu. Dnes se ale situace mění: přibývá studií i zdokumentovaných případů a lékaři začínají připouštět, že může být častější, než se myslelo.

Diagnóza na hraně důvěry

Rozpoznat syndrom vlastního pivovaru není jednoduché. Pacienti často obcházejí neurology, psychiatry i praktické lékaře, aniž by dostali jasnou odpověď. Příznaky totiž mohou připomínat psychické poruchy, únavu nebo neurologické problémy.

Další komplikací je nedůvěra. Mnozí lékaři i blízcí automaticky předpokládají, že pacienti pijí a jen to skrývají. Tento skepticismus má i své důvody – tajné pití není (na rozdíl od syndromu vlastního pivovaru) úplně vzácné. Jenže právě kvůli tomu mohou lidé s tímto problémem zůstat roky nevyslyšení a nediagnostikovaní.

Typickým diagnostickým testem je kontrolovaný experiment: pacient vypije sladký nápoj a lékaři sledují, zda se mu bez přístupu k alkoholu začne zvyšovat hladina alkoholu v krvi. Přesně tak byl diagnostikován i Mark Mongiardo – během několika hodin jeho hladina alkoholu vystoupala na hodnoty odpovídající opilosti.

V medicíně existuje pravidlo: když slyšíš dusot kopyt, mysli na koně, ne na zebry. Jinými slovy – nejpravděpodobnější vysvětlení bývá správné. U podezření na opilost je tím „koněm“ prostě alkohol.

Jenže syndrom vlastního pivovaru je právě tou „zebrou“. Příběh zdravotní sestry Barbary Cordellové a jejího manžela ukazuje, jak matoucí může být. Její muž měl opakovaně příznaky těžké opilosti – jednou mu v nemocnici naměřili hodnotu převyšující čtyřnásobek legálního limitu, aniž by pil. Trvalo šest let, než se podařilo přijít na skutečnou příčinu.

Život s neviditelným rizikem

Přesný mechanismus vzniku syndromu vlastního pivovaru stále není zcela objasněn. Tým vedený infektoložkou Elizabeth Hohmannovou z Massachusetts General Hospital a profesorem medicíny Berndem Schnablem z Kalifornské univerzity v San Diegu ale nedávno identifikovali několik hlavních podezřelých:

• přemnožení bakterií, jako jsou E. coli nebo Klebsiella pneumoniae, které produkují ethanol
• přemnožení střevních kvasinek
• narušení střevního mikrobiomu, často po užívání antibiotik

Právě antibiotika mohou sehrát klíčovou roli – zničí totiž část „hodných“ bakterií a umožní těm produkujícím alkohol nekontrolovaně se množit.

Dobrou zprávou je, že léčba syndromu vlastního pivovaru existuje – i když není vždy jednoduchá a omezuje se hlavně na zmírňování příznaků. Základem bývá přísná dieta bez cukrů a sacharidů, které mikroorganismy využívají k výrobě alkoholu, užívání antimykotik nebo antibiotik, podle typu přemnožených organismů a také probiotik, která pomáhají obnovit rovnováhu střevního mikrobiomu.

Někteří pacienti se po léčbě zcela uzdraví, u jiných se potíže vracejí nebo přecházejí do chronické podoby. Experimentuje se také s transplantací střevní mikrobioty. Zajímavým a poněkud paradoxním vedlejším efektem může být i vznik abstinenčních příznaků nebo dokonce chutě na alkohol – tělo si totiž na jeho přítomnost „zvyklo“, i když vznikal interně.

Pro Marka Mongiarda znamenala diagnóza úlevu – byť za cenu velkých škod. Přišel o práci, dům i reputaci. Dnes drží přísnou dietu, nepije alkohol a pravidelně se testuje dechovým analyzátorem, který nosí stále u sebe.

Jeho příběh ale ukazuje, jak zrádný může tento syndrom být. Člověk může být objektivně opilý – a přitom o tom vůbec neví. To představuje reálné riziko nejen pro něj samotného, ale i pro okolí. Syndrom vlastního pivovaru tak není jen medicínskou kuriozitou, ale potenciálně nebezpečným stavem, který může lidem zásadně zasáhnout do jejich života. Důležitá je proto i osvěta. Lidí, kteří o tomto problému vědí, je málo, a to i mezi lékaři.

Fosilie je možné nalézt na roztodivných místech. John Moretti z Texaské univerzity v Austinu v roce 2023 šnorchloval s jeskyňářem Johnem Youngem v podzemním toku, který se nachází v Benderově jeskyni v centrálním Texasu poblíž San Antonia a narazil tam na bohatou „úrodu“ fosilií.

Jak badatelé uvádějí ve své studii, kterou uveřejnil odborný časopis Quaternary Research, v Benderově jeskyni se zřejmě uchovaly pozůstatky světa z relativně teplého období nejmladší doby ledové. Pokud se jejich závěry potvrdí, bude Benderova jeskyně velmi cenným „oknem“ do minulosti Texasu.

Jeskyně plná kostí z doby ledové

„Vyrazilo mi to dech,“ přiznává Moretti, který se specializuje na paleontologii obratlovců, pro platformu Live Science. „Už jenom to množství kostí je závratné. Stejně tak je vzrušující, která zvířata jsou zde zastoupena.“ Úžasné fosilie tam prostě jen tak ležely v bahně, když je s Youngem našli.

Jeskyně je obtížně přístupná a protékající podzemní řeka komplikuje její průzkum. I proto ji paleontologové až doteď do značné míry ignorovali. Současně se ale tušilo, že by mohla ukrývat zajímavé fosilie, protože amatérští jeskyňáři občas přinesli kosti, které v Benderově jeskyni našli.

Moretti s Youngem navštívili jeskyni celkem šestkrát a získali fosilie z 21 míst v jeskyni, včetně například drápu obřího lenochoda Megalonyx jeffersonii, mamutích zubů a kostí severoamerických velbloudů rodu Camelops. Největší radost mají z obřího pásovce Holmesina septentrionalis a obří želvy rodu Hesperotestudo.