Většina lidí si jako domácího mazlíčka pořídí psa nebo kočku. Domácím miláčkem pětašedesátiletého Japonce Nobumitsu Murabayashi je dvoumetrový kajman. Exotické zvíře si Murabayashi pořídil již před 34 lety. „Když jsem jej kupoval, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl vyrůst do takových rozměrů,“ říká o svém zvířecím společníkovi odhodlaný chovatel.

Pro chov divokého plaza si musel Murabayashi vyřídit úřední razítko – domácí chov kajmanů totiž v Japonsku podléhá úřední povolení. Padesátikilový plaz sdílí se svým páníčkem a jeho manželkou domácnost a doprovází je na vodítku na cestách po městě. Jako správný chovatel věnuje Murabayashi svému mazlíčkovi odpovídající péči – kromě stravy a pohlazení tak dochází i na čištění zubů a koupel ve vaně.

Archeologický průzkum v jeruzalémském Chrámu Božího hrobu, které je považováno za místo posledního spočinutí Ježíše Krista, probíhají již od letošního jara. Poprvé za posledních 500 let ale vědci mohli nyní nahlédnout i pod mramorovou desku ukrývající Ježíšův hrob.

Historikové byli dlouho přesvědčeni, že hrob v průběhu staletí zanikl. Původní kostel, který byl nad tradičním pohřebištěm Ježíše vybudován ve čtvrtém století za vlády Konstantina, dal v roce 1009 egyptský fátimovský chalífa zničit a zahladit po něm všechny stopy. Archeologové byli proto nesmírně překvapeni, že se zbytky pohřební jeskyně zachovaly. Pod první mramorovou deskou vědci objevili silnou vrstvu hlíny a další mramorový příkrov s vyrytým křížem, pocházející pravděpodobně z 12. století.

Ježíšův hrob dnes zakrývá malá stavba uprostřed kostela, které se říká edikula. Vědci z aténské univerzity teď mají unikátní příležitost nejen prostudovat původní podloží, ale také pochopit, proč se právě toto místo stalo předmětem uctívání od chvíle, kdy je za Ježíšův hrob v roce 326 označila matka římského císaře Konstantina Helena. Chrám Božího hrobu dnes spravují tři křesťanské církve – řecká pravoslavná, římsko-katolická a arménská apoštolská – a působí v něm ještě tři další: koptská, etiopská pravoslavná a syrská pravoslavná.

Vědci teď budou zevrubně zkoumat všechny shromážděné poznatky, které mají definitivně prokázat souvislost místa s Ježíšem. Kromě jiného budou také hledat stopy po nápisech. Restaurování, které má stát více než čtyři miliony dolarů, by mělo být dokončeno do jara příštího roku.

Již čtvrtstoletí žije pětašedesátiletá Shawnee Chasser na stromě. Nyní ale hrozí, že bude muset svůj „ráj“ opustit. Úřady mají za to, že byl vybudován v rozporu se stavebními předpisy a je příliš nebezpečný. 

Současný domov v korunách fíkovníků obývá Shawnee již 10 let. Vybudovala si jej na pozemku svého syna vlastníma rukama. Před tím žila 15 let v podobně laděném domově v nedalekém Little Haiti. Živí se prodejem bio-popkornu, který od ní odebírá jeden z místních obchůdků. Kromě toho jí v její stromové rezidenci navštěvují zájemci o nonkonformní bydlení. Část svého „ráje“ zřejmě neoficiálně pronajímá.

TIP: Kanadský pár žije čtvrtstoletí na vlastnoručně vybudovaném ostrově

To se pochopitelně úřadům nelíbí. Její stromová rezidence byla prý vybudována nezákonně, nesplňuje hygienické, ani přísné stavební předpisy, což je v kraji častých hurikánů považováno za nebezpečné. Shawnee proto dostala ultimátum – buď svůj domov uvede do souladu s místními předpisy, nebo bude zbourán. Úřady již pětašedesátileté hippie babičce uložily pokuty ve výši 34 tisíc dolarů. Tři tisíce se jí sice podařilo zaplatit, na další pokuty již ale nemá prostředky. Pomoc jí ve veřejné sbírce nabídly desítky lidí a během měsíce se jí podařilo vybrat více než 6 tisíc dolarů. 

Shawnee Chasser je odhodlaná ve svém boji vytrvat a nehodlá svůj domov opustit. Zda bude v boji s byrokracií odhodlání stačit se brzy uvidí. Podle úředního rozhodnutí má na úpravu své přírodní rezervace čas do konce roku. Pak do „Shawneeina ráje“ nastoupí demoliční četa.

Již naši nejdávnější předkové měli rádi sladké. V průběhu středověku si však oku lahodící delikatesy mohl dovolit jen málokdo.

Sladkosti z východu

Díky křížovým výpravám se Evropané setkávali s arabskou kulturou, jejíž spisy se brzy objevily i v knihovnách „starého kontinentu“. Právě díky jedné takové příručce byl nalezen i recept na pochutinu z pražených ořechů nebo mandlí, bílků a karamelu. Světlo světa tak opět spatřil již dříve oblíbený nugát. Jeho výrobu si pod názvem torrone přisvojili zejména italští cukráři a oblíbená laskomina se brzy stala typickým italským produktem. Její tvrdší variantu však bylo možné najít i na Pyrenejském poloostrově.

Z východu pocházela i další laskomina, marcipán. Rovněž tuto sladkost přinesly do Evropy nové kontakty s arabským světem. Její příprava však byla drahá a náročná, a proto se od 14. století objevovala převážně na stolech nejbohatší společenské vrstvy. Teprve po objevení Ameriky s jejími plantážemi cukrové třtiny si mohli delikatesu dovolit i ostatní. Mlsáním marcipánu si lidé navíc podle všeobecně tradovaných pověstí prodlužovali život, neboť se věřilo v jeho zázračné léčebné účinky. Marcipán se totiž vyrábí z mandlí bohatých na hořčík, a proto je vhodný například jako prevence proti křečím. Mandle jsou navíc přirozeně zásadité. Možná i proto se s přechodem na průmyslovou výrobu marcipán okamžitě rozšířil po celém světě. 

Sonda Evropské kosmické agentury (ESA) Mars Express získala krásné snímky severní polokoule rudé planety, na nichž jsou vidět stopy pradávné tektonické aktivity.

Jde o západní část útvaru zvaného Acheron Fossae, což je úzká a mělká prohlubeň v severozápadní části oblasti Tharsis, asi 1 000 kilometrů severně od slavné sopky Olympus Mons.

Stopy tektoniky v Acheron Fossae

Povrch Marsu je tu rozlámán četnými zlomy a trhlinami. Okolí Acheron Fossae bylo zřejmě v době před necelými 4 miliardami let velice geologicky aktivní. Planinu Tharsis tehdy nadzvedlo horké magma z nitra Marsu, což vedlo ke vzniku zlomů a prasklin, jako právě v oblasti Acheron Fossae.

TIP: Tajemství rudé planety: Povrch starý několik miliard let nepřetvořila tektonika

Oblast Acheron Fossae tak připomíná pozemské riftové zóny, jako je například Levantská příkopová propadlina s údolím Bikáá, údolím Jordánu, Galilejským jezerem a Mrtvým mořem nebo Východoafrická příkopová propadlina s jezery jako je Tanganika.

Geologové občas objeví nečekané věci. Tým Jona Blundyho z Bristolské univerzity zkoumal anomálii velkých rozměrů, která se nachází pod momentálně spícím, ale doposud nevyhaslým vulkánem Uturuncu o výšce 6 008 v jihozápadní Bolívii.

Tato anomálie v hloubce 15 kilometrů zpomaluje průchod seismických vln a na rozdíl od okolního magmatu nevede elektrický proud. Vědci dospěli k názoru, že jde o roztavenou horninu, která obsahuje asi 10 procent vody.

Vzhledem k tomu, že anomálie představuje asi 500 tisíc kilometrů krychlových magmatu, tak podle všeho obsahuje podobné množství vody, jako největší sladkovodní jezera na Zemi. Náznaky podobných anomálií jsou přitom i pod některými dalšími vulkány, jako je například Mount St. Helens.

TIP: Neklid pod Islandem: Chystá se exploze velkého vulkánu Katla?

Navzdory ohromnému množství je tato voda pro nás prakticky nedostupná. Je totiž rozpuštěná v hornině, jejíž teplota dosahuje až 1 000 stupňů Celsia.

Čísla mluví jasně. Vědci přesně spočítali, jak přibývají mutace související s rakovinou v buňkách orgánů kuřáků.

Podle jejich výpočtů vznikne za každých vykouřených 50 cigaret v plicní buňce průměrně jedna mutace. Ten, kdo vykouří pod dobu jednoho roku každý den krabičku 20 cigaret, může počítat se 150 mutacemi na jednu plicní buňku, 97 mutací na buňku hrtanu, 39 mutací na buňku hltanu, 18 mutací na buňku močového měchýře a 6 mutací na jaterní buňku.

TIP: Výzkum kouření: Robot s plícemi na čipu si zapaluje jednu cigaretu za druhou

Lékaři již dříve spojili kouření tabáku s nejméně 17 typy rakoviny. Teď je to ale poprvé, co se jim podařilo vyčíslit množství poškození DNA mutacemi kvůli kouření. Badatelé k těmto číslům dospěli porovnáním DNA z nádorů 2 500 kuřáků a 1 000 nekuřáků.

Aljaška je země zaslíbená snům o nedotčené divočině. Nekonečné prostory bez lidí, kde jsou největší autoritou místní šelmy, jsou vytouženým cílem mnoha milovníků přírody. Tito lidé by rádi spatřili v původním prostředí mnohé tvory, od nichž musí být v zoologické zahradě odděleni silnými mřížemi nebo hlubokými příkopy s elektrickým ohradníkem. Jednoho takového živočicha, který je pro Severní Ameriku typický, jsem chtěl vidět a zdokumentovat i já. Setkání s grizzlym, poddruhem medvěda hnědého, ovšem proběhlo úplně jinak, než jsem původně zamýšlel.

Řeka rybářů a medvědů

Medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis) dorůstá úctyhodných rozměrů. Může dosahovat hmotnosti okolo pěti metráků a pokud se postaví na zadní, sahá hlava největších exemplářů až tři metry vysoko. Samci jsou zpravidla o třetinu větší než samice. Tento vrcholový predátor je schopen zabít svou kořist jedním máchnutím mohutné tlapy, ale zároveň je i velmi mrštným lovcem. Tuto vlastnost grizzlyové dokazují při tahu lososů, kdy v řekách chytají ryby a snaží se načerpat podkožní tuk pro dlouhé zimy, kdy nepřijímají potravu. Jsou to ovšem velcí potravní oportunisté a po většinu aktivního času požírají rostlinnou potravu.

Od místních lovců jsem dostal echo, že dobrá příležitost pro pozorování medvědů bude u řeky Russian na poloostrově Kenai. Hned druhý den jsem se tam vypravil. K řece jsem se dostal okolo půlnoci. V letním období je naštěstí na Aljašce pořád světlo a já viděl, že břeh je plný rybářů. Pro mnohé z nich je tah lososů jedinečnou příležitostí, a tak se činí a tahají z vody jednu rybu za druhou. Mnozí z ní však vyříznou jen filety a kostru s hlavou lososa hážou zpět do vody. Nechtěně tak lákají medvědy, kteří se s vidinou snadného nasycení stahují právě do těchto míst. Toto pravidlo se mi brzy potvrdilo, když jsem zpozoroval, jak se mezi rybáři prochází medvěd černý (Ursus americanus americanus) a hoduje na zbytcích. Tohle už každopádně nebyla vhodná doba na focení, a tak jsem se rozhodl najít místo na spaní a ráno se k řece vrátit.

Viděl jsem ho?!

Druhého dne časně ráno jsem se vrátil k řece Russian, která byla opět obklopena spousty rybářů. Pomalu jsem se vydal k řece, prošel les a dostal se na zarostlou louku. Ještě bylo potřeba překonat sráz k řece a dostat se až na břeh. Tam jsem uviděl, že vysoká tráva je všude poválená a místo silně zapáchalo. Začal jsem couvat ke stráni, ale už nebyl čas, abych se na ni vyškrábal. Z bočního hustého křoví vylezl nějaký tvor. Poté, co se nad trávou objevil hnědý hřbet, jsem vyloučil možnost, že by šlo o rybáře.

Grizzly si to vyšlápl přímo ke mně. Byl jsem vyzbrojen pouze fotoaparátem a nezbývalo než vyčkávat, co medvěd udělá. Jak zareaguje? Dostal se ke mně na nějakých pět metrů a pak se zastavil. Zrak není nejsilnější medvědí stránkou, ale i tak mne zpozoroval. Zarazil se a zůstal stát. Blesklo mi hlavou, jak je člověk beze zbraně v přírodě vlastně bezmocný. Pasujeme se sice na pány tvorstva, ale naše tělesné schránky tomu neodpovídají. Pokud se grizzly rozhodne zaútočit, mám jen pramalou šanci. Mohl jsem dělat jediné – zůstat v klidu, nekoukat zvířeti přímo do očí, zůstat k němu čelem a čekat, jak se rozhodne.

Dospělý grizzly si mne prohlížel asi stejně překvapeně jako já jeho, pak zabručel a rychle utekl pryč. V tu chvíli se mi pocity štěstí, vděčnosti a okouzlení spojily v jedno a po návratu k autu jsem byl schopen zapsat do deníku pouze tři slova: „Viděl jsem ho?!“

Nedat šanci medvědímu čichu

Grizzly měl možnost mne zabít, ale neudělal to. Jsem si téměř jist, že takovýchto setkání se šťastným koncem je spousta, ale do médií se proderou jen případy, kdy predátor někoho napadl. Rozhodně ne ty se šťastným koncem. Neinformovaní lidé pak získávají nepravdivý obraz o medvědech zabijácích a někdy vymění krásný a silný cestovatelský zážitek za slova, že s ohledem na bezpečnost není radno takovou cestu podniknout. Nebo dokonce začnou dravá zvířata nenávidět a mít z nich nemístné fobie.

Netvrdím, že medvědi a jiní predátoři jsou za všech okolností mírumilovní. Pokud se ale podíváte podrobněji na případy napadení, dojdete k závěru, že chyba byla na straně člověka, ne zvířete. Lidé zkrátka z neznalosti či nedbalosti nerespektovali pravidla, která ve zvířecím světě platí.

Co je tedy nutné dělat, abyste se nebezpečných situací vyvarovali? Tak za prvé. Medvědi sice nemají dobrý zrak ani sluch, ale jejich čich je zcela mimořádný a vůně jídla je přiláká na velkou vzdálenost. Pokud tedy nechcete, aby se vám toto zvíře podívalo do batohu na svačinu, buď ji s sebou vůbec nenoste, nebo ji mějte co nejdůkladněji zabalenou, aby její pach nemohl uniknout. Nenechávejte žádné jídlo a další voňavé věci ve stanu. Půltunové zvíře si se stanem hravě poradí. Jídlo nechávejte pověšené na stromě co nejdále od stanu. Na Aljašce máte navíc v kempech k dispozici místa, kam lze bezpečně zavřít jídlo a jiná místa určená pro konzumaci potravin a vyhazování odpadků.

Křikem proti grizzlymu?

Další rada zní: Buďte na cestách opatrní. Je i běžné, že si s sebou lidé berou zvonky, nebo se při procházce krajinou nahlas baví. Předejdou tak možnosti, že by medvěda překvapili a on by volil na svou obranu útok. Jestliže o vás zvíře bude vědět, ve většině případů se člověku vyhne.

Od šelem je samozřejmě důležité udržovat bezpečný odstup a například u medvědů na Aljašce se uvádí vzdálenost zhruba tří set metrů. Když se přece jen dostanete blíž, může nastat několik různých situací. Jestliže vás medvěd nesleduje, je dobré pomalu vycouvat. V žádném případě se neotáčejte a neutíkejte. I když grizzly vypadá nemotorně, dokáže vyvinout rychlost přes 50 kilometrů v hodině, které člověk nemůže konkurovat. A především je útěk pro šelmu instinktivě výzvou vydat se do běhu za možnou kořistí. V případě, že medvěd přeci jen pokračuje směrem k vám, snažte se, abyste mu nestáli v cestě. Byl jsem sice svědkem situace, kdy rybáři začali na blížícího se grizzlyho křičet, ale nejde vždy o zaručený návod. Jeden den medvěd utekl, druhý den se ve stejné situaci klidil z cesty rybář. Huňáč totiž na křik napřed vůbec nereagoval a teprve po chvíli zaujal útočné postavení s pokrčenou hlavou. Naštěstí ale rybáři jen takto pohrozil a nic víc se nestalo.

Já osobně bych ovšem vždy volil variantu zůstat v klidu a jak to jen jde, pomalu vyklidit zvířeti cestu. Hodně záleží na situaci, do které se dostanete a kterou musíte s chladnou hlavou řešíte na místě.

Pokora na prvním místě

Nejhorší situace, do níž se můžete dostat, je vstoupit mezi matku a její mláďata. Medvědí matky jsou starostlivé opatrovatelky a jestliže dojdou k závěru, že jejich potomky ohrožujete, útoku se nevyhnete. Této situaci můžete předejít jedině opatrností.

TIP: Medvěd lední: Huňatý král Arktidy

Grizzly je sice považován za jednoho z nejagresivnějších medvědů vůbec, ale rozhodně není krvelačný zabiják, který morduje lidi na počkání. Buďte opatrní, dbejte pokynů a nařízení, které jsou v místech vypsaná a připusťte si pokoru před krajinou a zvířaty, která v ní žijí. Příroda se vám určitě odvděčí nezapomenutelnými zážitky.

Američtí vojáci na britském výsadkovém plavidle LCA 1377 v květnu 1944 během příprav invaze do Normandie. LCA 1377 tvořilo součást 507. flotily LCA, jejíž mateřskou lodí byla dopravní belgická loď HMS Prince Baudouin (LSI(S)-488). Na pevnou zemi tento člun dopravil velitelskou rotu 5. praporu rangerů pod vedením kpt. Johna Raaena, kteří přistáli v sektoru D (jako Dog) Zelený (Green) pláže Omaha. 

Člun typu LCA, vyvinutý firmou John I. Thornycroft Ltd. splňoval kritéria výsadkových plavidel, tedy malý ponor a pancéřovou ochranu, ovšem na moři vykazoval kvůli plochému dnu velkou nestabilitu. Výsadkáři mohli sedět v přepravním prostoru na podélných dřevěných lavicích, které ale bývaly často vymontované kvůli zvýšení nákladní kapacity. V Evropě čluny přijížděly až k pobřeží, kde je přepravovaní vojáci opouštěli přední sklopnou rampou.

LCA 1377

• Výtlak: 9 t
• Délka: 12,6 m
• Šířka: 3 m
• Pohon: 2× 65 kW Ford V-8 (benzin)
• Rychlost: 19 km/h, 11 km/h naložený
• Dosah: 80–130 km
• Kapacita: 36 mužů
• Posádka: 4 muži
• Výzbroj: lehké kulomety Bren nebo Lewis
• Vyrobeno: 2 000 ks (1939–1945) 

V Pacifiku naproti tomu často bránila člunům v plavbě korálová bariéra. Ovládání LCA se zcela odlišovalo od běžných člunů. Vzhledem k absenci kýlu plavidlo rychle reagovalo na kormidlo, ovšem také špatně drželo směr, a tak i na jen mírně neklidném moři bylo velmi těžké plout stejným směrem po delší dobu. V praxi však nad jeho nedostatky převážila užitečnost, proto se ho v letech 1939–1945 vyrobilo na 2 000 kusů.