V letech 1940–1945 konalo službu ve vládním vojsku také 2 073 mladých mužů, kteří neprošli výcvikem v československé armádě.

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (všlo 5. listopadu)
• Působení v Itálii (vychází 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vychází 11. listopadu)

Lišili se však nějakým způsobem od jejího českého ducha? Nikoliv, drtivá většina z nich zažila výchovou v Sokole či skautských oddílech, četla Jiráska, obdivovala legionáře, snažila se vyhnout pracovnímu nasazení a toužila po pušce, která se jí bude „jednou hodit“.

Podivuhodný časopis

Dostat se k vládnímu vojsku byl ovšem velký problém, protože žadatelů bylo z výše uvedených důvodů mnohonásobně více, než nacisté povolili. K jejich výchově přispíval i časopis Vládní vojsko, za jehož obsahem, zcela se vymykajícím duchu protektorátního tisku, stál jeho redaktor major Vladimír Černý (bratr citovaného Václava Černého a za Pražského povstání člen vojenské komise České národní rady). Časopis o nákladu zhruba 9 000 výtisků, který četlo i mnoho civilních čtenářů, upíral soustavně pozornost na mravní základy české kultury a paradoxně patřil v protektorátu k tomu nejslušnějšímu a nejodvážnějšímu, co bylo možné legálně číst.

První číslo měsíčníku o 40 stránkách vyšlo v lednu 1940 a jeho vyhodit grafickým symbolem se natrvalo stala obálka s Hradčany a trubačem v charakteristické přilbě československé armády. Časopis se snažil brzdit germanizační úsilí okupantů. Psalo se zde s chutí o Komenském, Němcové, Smetanovi, Škroupovi nebo o pamětihodnostech posádkových měst vládního vojska. Tiskly se povídky Jiráskovy, Nerudovy, Bassovy či Kubkovy.

Aby časopis uhájil svou existenci a nároky, musel si formálně všímat narozenin Háchy, Hitlera a především pak válečného dění, kde však šlo o suché přehledy událostí na frontách. Povinný kurs němčiny vyvažovala potom kvalitně připravovaná rubrika Hlídka správné češtiny. Odborné vojenské články suplovaly zejména pro mladší ročníky nedostatek výcviku v době, kdy slovy mjr. Vladimíra Černého „mladí vojáci nesměli mít ponětí o kulometu, tím méně o jiných zbraních; vládní vojáci div že nesměli ani kamenem hodit, aby nevzniklo podezření, že se tajně cvičí vrhat zakázané ruční granáty“.

Frank má obavy

S velkým znechucením a jako nespolehlivou složku protektorátního systému sledoval vládní vojsko po celou dobu jeho existence neblaze proslulý protektorátní ministr školství a propagandy Emanuel Moravec. Slepí nebyli ani samotní nacisté. Na nespolehlivost vládního vojska si v Berlíně 7. února 1944 stěžoval Adolfu Hitlerovi K. H. Frank, když mu líčil nebezpečnou situaci v protektorátu.

O den dříve Frank během jednání s generálem Alfredem Jodlem protokolárně konstatoval, že vládní vojsko je politicky nespolehlivé a za zhoršující se politické situace v protektorátu představuje nebezpečí úderu „dýkou do zad“. Proto chtěl, aby bylo vládní vojsko včas vyvezeno na území říše a zde pověřeno obdobnými úkoly, jaké dosud plnilo na území Čech a Moravy. Současně však Frank požadoval i drastičtější náhradní variantu pro případ zvýšení napětí v protektorátu. Chtěl, aby došlo k rychlému odzbrojení „vladařů“ a jejich odvezení do pracovních či koncentračních táborů.

To vše v rámci prevence, neboť nehodlal vynakládat energii nacistického aparátu na shromažďování dalších důkazů o nespolehlivosti vládních vojáků. Frank navrhoval odsun jednotek vládního vojska do Rakouska, Durynska či Lüneburských vřesovišť, důrazně však odmítal představu, že by čeští vojáci byli zasazeni poblíž východní fronty nebo na území Jugoslávie. Později se zvažovala i eventualita přesunu do Maďarska.

Jako jednu z posledních možností připustil Frank při svém rozhovoru s Jodlem severní Itálii – ovšem pouze její klidné oblasti. Dne 18. února 1944 potom vrchní velitel Wehrmachtu Wilhelm Keitel sdělil Frankovi, že vládní vojsko bude možné odsunout z protektorátu jedině v případě, že by jeho úkoly převzaly náhradní jednotky, které však vrchní velení Wehrmachtu v daný moment nemělo.

Keitel zatím Frankovi jen doporučil, aby zesílil dohled nad českými jednotkami (mj. zařazením českých Němců do jednotlivých praporů) a v případě nutnosti použil nejtěžší represálie také proti rodinným příslušníkům usvědčených zrádců. Když zaslal Frank Keitelovi nové informace o nespolehlivosti vládního vojska v rámci napjaté situace v protektorátu, obdržel od něj 31. března 1944 novou radu: jednotlivé stráže vládního vojska je třeba promísit s německými strážemi a jinak pokračovat v přípravě represálií pro případ povstání.

Kam s nimi?

Frank se však svého úsilí nevzdával a s generálem Ferdinandem Schaalem, velitelem Wehrmachtu v protektorátu, spočetl, že k nahrazení strážní služby jedenácti českých praporů bude stačit pouze jediný německý! Generálu Keitelovi potom zaslal 18. dubna 1944 rozklad s přehledem důvodů pro odsun vládního vojska z domova. Tehdy po dohodě s generálem Schaalem zakončil svůj dopis Keitelovi slovy: „Protektorát se při své centrální poloze ve středu říše nesmí za žádnou cenu stát dějištěm nepokojů, jejichž vzniku lze předejít včasným vyřazením ohniska nebezpečí.“

Velení Wehrmachtu proto 5. května 1944 vydalo rozkaz, aby české vládní vojsko bylo použito v pravomoci nejvyššího vedoucího Zbraní SS a policie v Itálii generála Wolffa, kterého o tomto záměru informoval sám šéf SS Heinrich Himmler již o tři dny dříve dopisem s poznámkou „Pokud možno nepoužívat v boji proti bandám, nýbrž jen ke střežení železnic a objektů“.Tím prakticky skončilo pětileté úsilí nacistů začlenit vládní vojsko do svého systému a vše následující představovalo již jen provizorní řešení.

Dne 8. května 1944 potom obdržel velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger dopis generála Schaala s informací, že „jako projev uznání za dosavadní vojenské služby ve prospěch německé branné moci bude vládní vojsko pověřeno novými vojenskými bezpečnostními úkoly v rámci celkového vedení války, a to mimo území protektorátu“. Generál Eminger se pokusil protestovat proti tomuto „projevu uznání“ s tím, že je to v rozporu s právním statutem vládního vojska, které při svém vzniku mělo působit pouze na území protektorátu, ale jeho snahy byly marné.

Podle vzdáleností, v nichž exoplanety obíhají kolem mateřských hvězd, a podle jejich vypočítané povrchové teploty je dělíme do tří skupin: na horké (hot), teplé (warm) a studené (cold). Na základě velikosti (či hmotnosti) je pak můžeme rozčlenit na planety srovnatelné se Zemí – menší označujeme jako minizemě, větší jako superzemě –, dále na exoplanety typu neptun s rozměry podobnými Uranu či Neptunu a typu jupiter, jejichž velikost odpovídá největší planetě Sluneční soustavy.

Z výše uvedeného vyplývá, že exoplaneta typu horký neptun odpovídá velikostí a hmotností Neptunu, ale krouží velmi blízko mateřské hvězdy. Má tudíž nejen krátkou oběžnou dobu (jeden „rok“ v délce několika dnů), ale i vysokou povrchovou teplotu (respektive teplotu atmosféry). Takové planety mohly v minulosti přijít v důsledku tlaku hvězdného záření o svůj hustý plynný obal, přičemž zůstalo pouze horké obnažené jádro. Tímto způsobem pravděpodobně vznikly exoplanety typu horké superzemě.

Mnozí vědci nepovažují za nejbizarnější položky na vesmírném seznamu objekty s kosmologickým podtextem, ale to, co kolem sebe vidíme neustále – tedy živé organismy. Vznik života se nám totiž ještě ani zdaleka nepodařilo vysvětlit. I z pohledu těch nejzarytějších odpůrců kreacionismu jsou živé organismy zázrakem přírody. Jak je vůbec možné, že vhodnou kombinací atomů několika málo prvků – navíc na Zemi relativně vzácných – vzniknou vysoce organizované entity, které dokážou přemýšlet o svém jednání a o svém původu? Vždyť možností, jak zkombinovat vodík, kyslík, uhlík, dusík a stopové příměsi existuje nespočetné množství. Proč vše vedlo k relativně jednotnému seskupení vybraných sloučenin? A proč se z nich utvořily buněčné struktury, jež se následně zformovaly do variety nejrůznějších živých organismů, které se ovšem svými naprostými základy jeden druhému velmi podobají?

Nesmíte minout:

• Superkompaktní pozůstatky hvězd - neutronové hvězdy, černé díry...
• Nestvůrné pulzary a magnetary
• Proměnlivé kvazary požírají vše ve své blízkosti
• Záhadné planety

Na Zemi tvoří základní stavební kameny živých struktur aminokyseliny, které lze vytvořit relativně snadno, o čemž svědčí již pokus amerického chemika Stanleyho Millera z roku 1952. Snažil se napodobit podmínky panující na rané Zemi zhruba před 3,5 miliardy let, přičemž v uzavřeném cyklu simuloval vodní oceán a prvotní atmosféru složenou z vodíku, metanu a čpavku. Dvojice elektrod napodobovala blesky, jež se v rané atmosféře vyskytovaly jistě zcela běžně. Už po několika hodinách přitom samovolně vznikaly organické sloučeniny, v nichž Miller nalezl všech dvacet aminokyselin, které známe z živých soustav. Pozdější analýzy experimentu prokázaly ještě větší bohatost vzniklých organických sloučenin. 

Různé variace Millerova experimentu poukázaly na možný samovolný vznik velkého množství organických sloučenin – jenže od aminokyselin k životaschopné buňce je stále ještě daleko. Samovolně se nevytvořily ani jen o málo složitější sloučeniny, jako jsou například nukleové kyseliny, nositelky dědičné informace. 

Země zatím zůstává jediným známým kosmickým tělesem, které hostí nějakou formu života. Je-li ve vesmíru jediná, nebo se život v jeho nejrůznějších koutech vyskytuje relativně běžně, to teprve zjistíme. Pokud však platí první varianta, drží primát mezi nejbizarnějšími vesmírnými objekty či jevy bezesporu právě život. 

Mezinárodní obchod se slonovinou byl postaven mimo zákon již v roce 1989. Přesto v Africe stále řádí pytláci, kteří jen loni pobili kvůli klům přibližně dvacet tisíc slonů. Zatímco však na černém kontinentu sílí hlas ochránců zvířat a o obří chobotnatce pečuje stále víc strážců, objevili se noví záškodníci, kteří raději podstupují menší riziko – a kly na prodej si opatřují z prehistorických zásob. Jejich kořistí se totiž stávají mamuti. 

Etická slonovina

Mamutím klům se říká „sibiřské bílé zlato“ nebo také „etická slonovina“ a na popud čínských obchodníků je hledají pytláci fosilií. Slovo „etická“ zde ovšem bohužel nijak nepostihuje fakt, že by mamutí ostatky neměly končit vyřezávané na polici či namleté do „léčivých elixírů“, nýbrž spíš v muzeích přírodní historie. 

Cílovou destinací novodobých lovců mamutů se stal ruský region Jakutsko, který spočívá na permafrostovém podloží. Podzemní „bahenní ledovec“ se přitom zřejmě utvořil v místě někdejšího močálu, kde před víc než 12 tisíci let uvízlo a zemřelo mnoho obřích chobotnatců. 

Kdyby ostatky zvířat skončily v běžné „teplé“ půdě, rozložily by se během několika roků. V ledovém objetí však panují ideální podmínky pro konzervaci, a tak kostěné pozůstatky přečkaly dodnes. Jejich „těžba“ navíc nevyžaduje nijak nákladnou techniku v podobě rypadel, bagrů či náloží pro odstřely půdy – cenné kly se získávají pomocí proudící vody. 

Vodní rýče

Obvyklou a zároveň nejpodstatnější výbavu jakutských pytláků představují silná čerpadla, která by se jinak uplatnila ve výstroji hasičů. Alternativou se staly motory sněžných skútrů nebo jiných strojů, jež se na čerpadla přestavují. 

Jedinou překážku při dobývání historických pokladů totiž tvoří ledová zemina, která při kontaktu s říční vodou relativně ochotně eroduje a odtéká pryč v podobě hustého bahna. Půda při vymílání vodou zároveň v hloubce znovu zamrzá a vznikají tak stabilní tunely, dlouhé až šedesát metrů. Mnozí hledači při honbě za bohatstvím vybudují celé „jeskynní systémy“ a postupně naruší stabilitu kopce, jenž se posléze sesune a odhalí svá tajemství. 

Půjčka na letní samotu

Navzdory jednoduché metodě však vyžaduje hledání dávných pokladů nezanedbatelné částky, protože čerpadla každý den spotřebují značné množství paliva. Aby si tedy lovci mamutů mohli pořídit speciální vybavení a zůstat v terénu dostatečně dlouho – někdy i celé léto –, berou si leckdy půjčky a doufají v zázrak. Měsíce pak žijí daleko od rodin ve velmi spartánských podmínkách, spí v provizorních stanech a jedí jídlo z konzerv. 

Podle paleontologa Valerije Plotnikova přitom většina hledačů vykope pouze bezcenné kosti a zhruba jen čtvrtina vyvolených skutečně objeví cenné mamutí kly. Pokud se však štěstěna usměje, činí tak opravdu hřejivě: Například kel o hmotnosti 65 kg vynese pytlákům v přepočtu víc než 800 tisíc korun, přičemž lze nalézt i mnohem těžší exempláře. V oblasti, kde se průměrná měsíční mzda pohybuje okolo dvanácti tisíc korun, jde tedy o skutečný poklad. 

Boj s rakovinou

Hlavní odbytiště mamutích ostatků představuje Čína: Po očištění projdou kly šikovnýma rukama řezbářů a jejich hodnota mnohonásobně vzroste. Jediný kus pak může stát i víc než 24 milionů korun. 

Některým pytlákům však půda vydá také pozůstatky nosorožců srstnatých, kteří vyhynuli zřejmě před 40 tisíci let. Obzvlášť vítané jsou samozřejmě lebky, protože jejich přítomnost obvykle předznamenává nález cenného rohu. Výkupní cena pýchy nosorožce se přitom pohybuje okolo 340 tisíc korun za kus. Kromě Číňanů o ně projevují zájem i Vietnamci, kteří je pak melou na prach a vyrábějí z nich „zázračnou medicínu“ proti rakovině. 

Že jsou běhací kolotoče pouze pro hlodavce? Ale kdeže. Běžecký trenažer One Fast Cat dostane do formy i vaši kočku. Smyslem zařízení je ochránit kočičí miláčky před nudou a pochopitelně také před hrozící nadváhou způsobenou nedostatkem přirozeného pohybu. Podle některých odborníků mohou být kočky chované v uzavřených prostorách náchylné k apatii, vzniku psychických problémů, a dokonce kočičích depresí.

Když se do Austrálie dostali první lidé, tak to byl obdivuhodný výkon. Neusnuli tam ale na vavřínech.

Podle nového výzkumu se první obyvatelé Austrálie rychle vydali do horkého a suchého vnitrozemí kontinentu a vyvinuli si tam nástroje, jako například sítě, které jim pomohli zvládnout drsné prostředí a lovit velké druhy zvířat australské megafauny.

V předchozích archeologických průzkumech badatelé zjistili, že se lidé dostali do Austrálie asi před 50 tisíci let, když na člunech připluli na severní pobřeží kontinentu. Trvalo jim asi 2 tisíce let, než se rozšířili po pobřeží kolem dokola celé Austrálie.

TIP: Nepříjemní sousedé: Gigantičtí varani komplikovali život prvních Australanů

A teď vyšlo najevo, že se Austrálci už asi před 49 tisíci let odvážně vydali do suchého nitra Austrálie. To je asi o 10 tisíc let dříve, než se vědci doposud domnívali.

V italském regionu Abruzzo byla uvedena do provozu fontána, která po celý rok kromě vody nabízí také lokální víno. Jmenuje se La fontana del vino a nápad na její realizaci vzešel od členů neziskovky Il cammino di San Tommaso, která organizuje duchovní i turistické pouti z Říma do Ortony a majitelů jedné z místních vinic.

Poutníci se tak v městečku Caldari di Ortona můžou osvěžit nejen vodou, ale i douškem místního červeného vína zdarma. Vinné fontány nejsou v Itálii úplnou novinkou, všechny ale dopřávají víno jen při speciálních příležitostech – například během vinobraní. Podobná fontána existuje na slavnější Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela ve španělském městečku Navarra.

Protestantská chlouba Saska

Památka: kostel Frauenkirche
Kde: Drážďany, Německo

Frauenkirche neboli kostel Panny Marie v Drážďanech z 12. století byl dlouho symbolem saské metropole. Původně dřevěný svatostánek prošel přestavbou v románském, gotickém i barokním slohu, kdy jej ozdobila obdivuhodná kopule vážící 12 tisíc tun. Nepřečkal však nálet v únoru 1945. Na následujících 45 let se hromada trosek stala památníkem připomínajícím druhou světovou válku. Po roce 1989 započala rekonstrukce, jež se dnes považuje za jednu z nejkomplikovanějších v dějinách architektury. Třicátého října 2005 pak mohl být protestantský svatostánek, kde hrál na varhany i J. S. Bach, znova vysvěcen. 

Sláva a krev Polska

Památka: Královský hrad
Kde: Varšava, Polsko

Královský hrad ve Varšavě byl dlouhá staletí symbolem moci a sídlem polských monarchů. Jeho původní renesanční podoba z let 1568–1572 doznala pozdějších změn v barokním slohu. Hrad úspěšně přečkal rusko-polské konflikty, švédské obléhání i napoleonské války, smrtelnou ránu mu však zasadila druhá světová válka – roku 1939 po bombardování téměř kompletně vyhořel. Navíc byly po potlačení Varšavského povstání v roce 1944 na Hitlerův pokyn odstřeleny i jeho poslední zbytky. Na zmrtvýchvstání čekala památka až do roku 1971, kdy započaly práce na její replice, a od roku 1988 opět zdobí centrum Varšavy. 

Zapomenutý divadelní obr

Památka: amfiteátr
Kde: Uthina v Tunisku

Město Uthina vyrostlo na území dnešního Tuniska za vlády císaře Augusta jako kolonie pro vysloužilé římské vojáky, a dočkalo se tedy všech vymožeností své doby – centrálního paláce, lázní a především amfiteátru. Ačkoliv je mnohem méně známý než slavná aréna El-Džem, stále se jedná o úctyhodnou stavbu o rozměrech 113 × 90 m, která kdysi pojala 16 tisíc diváků. Památku archeologové znovu objevili teprve v roce 1993 a již prošla částečnou rekonstrukcí – obnovou sedadel. 

Strážkyně konce světa

Památka: katedrála sv. Petra
Kde: Kolín nad Rýnem, Německo

Ačkoliv nebyla zničena úplně, utržila katedrála sv. Petra v Kolíně nad Rýnem při bombardování Německa v roce 1945 četné šrámy. Celkem 14 přímých zásahů vážně poškodilo její interiér a střecha zcela shořela. Svatostánek, jehož základy byly položeny už roku 1248, se podařilo dokončit až v roce 1880 a po čtyři následující roky mu jeho 157metrové věže zajišťovaly titul nejvyšší stavby světa. Ukrýval také řadu cenností, včetně údajných ostatků biblických tří králů. Nálety naštěstí masivní chrám přečkal a následná rekonstrukce mu vrátila původní podobu. Pro nás všechny je to dobrá zpráva – pověst totiž praví, že až tato německá chlouba spadne, nastane konec světa…

Čtyřnásobné zmrtvýchvstání

Památka: klášter Montecassino
Kde: Cassino, Itálie

Klášter Montecassino založil již roku 529 svatý Benedikt z Nursie nedaleko města Cassino, jež leží asi 130 km jihovýchodně od Říma. Bitva o klášter v roce 1944 pak patřila k nejdelším a nejkrvavějším střetům druhé světové války. Strategická poloha na vyvýšeném kopci však způsobila, že bylo místo několikrát zničeno i předtím – už roku 584 jej vydrancovali Langobardi a později lehlo popelem ještě třikrát. Naposledy tedy hrálo v jeho zkáze roli rozhodnutí Spojenců klášter bombardovat proto, že jej údajně obsadili Němci. Každopádně, díky poválečné rekonstrukci vznikla věrná kopie památky a v roce 1964 ji mohl papež Pavel VI. znova vysvětit.  

Vzpomínka na Viléma Dobyvatele

Památka: kostel Saint-Gervais
Kde: Falaise, Francie

Normandie je doslova posetá svatostánky, jejichž historie sahá až do 11. století i hlouběji. Patří k nim také kostel Saint-Gervais ve Falaise, postavený na popud Viléma Dobyvatele (tamního rodáka) krátce po dobytí Anglie v roce 1066. Původně románská a později gotická stavba zdobila město dlouhá staletí, než v roce 1944 padla za oběť leteckým soubojům druhé světové války. Robustní konstrukce kamenných zdí naštěstí vydržela a v následujících desetiletích se podařilo vrátit památce původní podobu.

Zkáza pod černou vlajkou

Památka: Belův a Baal-Šaminův chrám, vítězný oblouk a další
Kde: Palmýra, Sýrie

Syrská Palmýra, někdejší antické obchodní centrum, patřila donedávna k nejzachovalejším ukázkám římské architektury. Loni však do oblasti vstoupili příslušníci tzv. Islámského státu s těžkou technikou a proslulé symboly umění a kultury mizely jeden po druhém v prachu. Lidstvo tak přišlo o vítězný oblouk starý dva tisíce let či o Belův a Baal-Šaminův chrám. Zmíněné památky byly ovšem velmi dobře probádány a zdokumentovány, a rekonstrukce tak prý bude alespoň v některých místech možná. „Znovu postavíme dva chrámy, a to s podporou UNESCO a dalších mezinárodních organizací. Jsme rozhodnuti přivést Palmýru zpět k životu,“ prohlásil Maamoun Abdul-Karim, generální ředitel syrských památek a muzeí. Obnova zmíněných svatostánků podle něj nepotrvá déle než pět let.

Kanaďan Todd Reichert se vyplétá z futuristického kola strhaný, ale spokojený. Přijímá gratulace k opětovnému překonání světového rekordu a rozdává rozhovory. „Stalo se to strašně rychle,“ popisuje, „během první minuty jedete víc než sto kilometrů v hodině a pak už prostě letíte.“ Se svým bicyklem nakonec uháněl rychlostí 144,17 km/h. 

Silnice rekordů

Reichert rekord překonal během letošního ročníku závodu World Human-Powered Speed Challenge, v němž soupeří futuristické stroje poháněné pouze lidskou silou. Hlavním kolbištěm se stávají kilometry nevadské silnice číslo 305, která se chlubí nejrovnější a nejhladší vozovkou na světě. 

Vítězství jezdec získal pro kanadský tým Aerovelo, jejž založil ještě během studií na univerzitě v Torontu se svým spolužákem Cameronem Robertsonem. Dva vizionáři stvořili již trojici nezvyklých bicyklů, nicméně na současném pokořiteli rekordů začali pracovat až v roce 2013. Prototyp pak testovali v aerodynamických tunelech na letišti v Torontu a posléze na tratích v Detroitu a v Ohiu. 

Král je mrtev, ať žije král

Výsledné kolo dostalo jméno Eta: Tvarem připomíná protáhlé vejce, jezdec v něm „leží“ pouhé centimetry nad vozovkou a v případě karambolu by ho měla ochránit skořápka z uhlíkových vláken. Ve futuristickém bicyklu nejsou žádné průzory – jezdec má o okolí přehled jen díky dvojici miniaturních kamer zabudovaných v těle stroje, jež přenášejí obraz na monitor přímo před jeho obličejem. 

Rychlost závodníků se sice snímá pouze na 200metrovém úseku, nicméně aby se Eta dostala do optimálního tempa, rozjíždí se ze vzdálenosti přibližně 8 km. Loni stanovilo Aerovelo v čele s Toddem Reichertem rychlostní rekord v hodnotě 139,45 km/h. Práce na vývoji nicméně neustaly, a tým tak jedinečný závod ovládl i letos.