Lithium je nejlehčím pevným prvkem ve vesmíru. Jeho původ ale zatím do značné míry zůstával tajemstvím. Odborníci odhadují, že asi 25 procent množství lithia ve vesmíru vzniklo během procesů tvoření prvků bezprostředně po Velkém třesku. Kde se ale vzalo zbývajících 75 procent?

Luca Izzo z Andaluského astrofyzikálního institutu (IAA_CSIC) a jeho kolegové se teď ale přiblížili k řešení této letité záhady. Zkoumali novu Sagittarii 2015 N.2 a v oblasti této exploze se jim podařilo detekovat ohromné množství nestabilního izotopu beryllium-7. Tento izotop se přitom rozpadá právě na prvek lithium s poločasem 53,2 dne.

K explozím nov dochází ve hvězdných soustavách, kde bílý trpaslík, tedy pozůstatek hvězdy podobné Slunci, krade materiál svému hvězdnému partnerovi. Když množství „uloupeného“ vodíku a helia překročí určitou mez, spustí se termonukleární reakce a nenápadný bílý trpaslík se ohromně zjasní a exploduje jako nova. Po uplynutí jisté doby, která může být velice různá, se vše opakuje znovu.

Co prozradila nova o lithiu?

Nova Sagittarii 2015 N.2 explodovala 15. března 2015 a byla viditelná přes 80 dní. Badatelé využili příležitosti a sledovali novu pomocí spektrografu UVES (Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph), který je nainstalován na teleskopu UT2 soustavy teleskopů Very Large Telescope (VLT) v severním Chile. Bylo to poprvé, co vědci mohli dlouhodobě sledovat beryllium-7 uvnitř novy a odhadnout jeho množství.

TIP: U explodující hvězdy bylo poprvé detekováno lithium

Izzo s kolegy spočítali, že pokud v Mléčné dráze ročně explodují dvě novy, jako byla tato, pokryje to veškeré množství lithia v celé Galaxii. Vše nasvědčuje tomu, že právě novy jsou hlavním zdrojem lithia ve vesmíru.

Český architekt Vojtěch Valda přišel s nápadem na nízkonákladové domky, které lze sestavit za jediný den. O projekt je zájem především v USA. Prefabrikovaný domek v barvách francouzské trikolóry tvoří 21 panelů. Barevné dělení není samoúčelné – bílá zóna slouží jako obývací pokoj, modrá je určena ke spánku a v červené se vaří. Nejlepší na miniaturním domku je ovšem jeho cena – k mání by měl být za pouhých 30 tisíc korun.

Vojáci využívají drony pro průzkum už dlouhé roky. Společnost Sunflower Labs teď chce nasadit drony i v civilních bezpečnostních systémech.

Jejich Sunflower Home Awareness System využívá chytré osvětlení na solární pohon, které funguje v souhře s létající kamerou na palubě dronu.

Každé chytré světlo svítí, a kromě toho nese více než tucet rozmanitých senzorů. Když si takové světlo nainstaluje majitel domu, tak pak může pečlivě snímat okolí a ve spolupráci s ostatními světly detekovat pohyby, vibrace a zvuky.

Když síť chytrých světel zachytí něco podezřelého, tak tam pošle dron s kamerou. Ten pak celou oblast důkladně prozkoumá a zjistí, co se vlastně děje.

TIP: Instinkt proti elektronice: Nizozemští policisté trénuji dravce na lov dronů

Kvadrikoptéra s kamerou doletí na místo určení a majitel bezpečnostního systému může sledovat situaci na videu v reálném času, které mu dron posílá přímo do chytrého telefonu.

Po mnoha letech těšení se jsem konečně vystoupil z letadla na mezinárodním letišti v kanadském Torontu. Na půdě druhé největší země světa. Tři následující dny jsem strávil detailní přípravou cesty po západních provinciích Kanady – Albertě a Britské Kolumbii. Následoval přelet téměř přes celou zemi z Toronta do Calgary a snad patnáct minut po přistání a odbavení, jsme už seděli ve vypůjčeném terénním voze, Jeepu Cherokee. Tohle je snad jiný svět, napadlo mne, když jsem se rozhlížel kolem sebe. Žádné čekání, žádné štrůdly aut, málo lidí a strašně široké silnice. V dálce jsem zahlédl Canadian Rockies (Kanadské Skalisté hory) a ne náhodou jsem si hned vybavil výrok: „Máme u nás to, co jinde nemají,“ který vyslovil veliký bojovník za zachování kanadské přírody Grey Owl (Šedá sova).

Já do Kanady přijel právě proto, abych se o platnosti jeho slov přesvědčil. Kanada má patnáct míst, která patří do světového dědictví UNESCO a patří mezi ně i devět národních parků.

Ranní ticho kanadských hor

Zhruba 130 kilometrů po Transkanadské dálnici z Calgary do Banff uběhlo jako když mávnete javorovým listem. Banff byl založen už v roce 1885 jako první v Kanadě a třetí na celém světě. Ničím nerušená příroda, která ve vás vzbudí dojem zastaveného času, má na svědomí fakt, že jde o místní nejnavštěvovanější park.

Dlouho do noci jsem zkoumal přesné mapové podklady a na GPS jsem ukládal souřadnice míst, která hned v brzkých ranních hodinách hodlám důkladně prozkoumat.

Se vstáváním jsem problémy neměl. Naopak – nemohl jsem dospat a již pět minut před čtvrtou hodinou ranní jsem se v tichosti vytratil se svým dvacetikilovým batohem z Motelu Juniper. V džípu jsem se za tmy vydal směrem na severovýchod a dobrou hodinu před východem slunce jsem stál úplně sám na horské louce pod Cascade Mountain. Kolem panovalo ticho tak naprosté, až mi to chvílemi nahánělo strach.

Jezero nebeské modři

Sledovat první paprsky slunce, jak dozlatova barví dominantní vrcholy nad Banffem, je zážitek k nezaplacení. Ani na opačné straně stojící Mount Rundle se nedá zahanbit a vypadá jako zosobněná horská důstojnost. Sluneční kotouč se během pár minut vyhoupne nad obzor a já se s krásným pocitem vracím do motelu pro zbytek výpravy. Návštěva Minnewanka Lake a setkání se statným jelenem mi opět dočerpávají emocionální baterie. Odpoledne využíváme komfortní lanovku a vyjíždíme na Sulfur Mountain (Sírovou horu), odkud je nádherný výhled do celého údolí řeky Bow.

Večer si v místním baru dáváme vyhlášeny steak AAA (tripple A) a já pak ještě před půlnocí připravuji všechno příslušenství. Čeká mne ranní výjezd na místo, o kterém jsem už dávno snil doma za stolem. Tradiční ranní budíček a pak už uháním, samozřejmě předpisovou rychlostí, a po očku obdivuji skalní monstrum Castle Mountains.

Třikrát jsem na mapě měřil cestu z Bannf do Lake Louis a dál k Moraine Lake k magickému jezeru. Viděl jsem mnoho fotografií, na kterých barva vodní hladiny vypadala jako namalovaná inkoustovými pastelkami a konečně jsem tady – u kanadské legendy Moraine Lake (Morénové jezero).

Když se sen potká se skutečností

Z odstavného parkoviště vybíhám na přilehlou skalní vyvýšeninu Rock Pile a říkám si, že bych tady velice nerad narazil na grizzlyho. Ne tedy, že bych setkání s ním uvítal někde jinde. O chvíli později se ale přede mnou v plné kráse ukazuje Moraine Lake a já zapomínám na medvědy i na všechno ostatní. Koukám na tu nepopsatelnou scenérii a mám pocit, že jsem ještě v posteli a tohle se mi zdá. Walter Wilcox – první průzkumník těchto oblastí – spatřil jezero v roce 1899 a o svém objevu později napsal: „Stál jsem sám na velké skále a studoval to místo. Šlo o nejšťastnější půlhodinu mého života. Nikdy jsem při pohledu na žádnou krajinu neměl stejný pocit samoty a inspirující drsné vznešenosti.“

Taky mně se poštěstilo, že jsem byl u jezera úplně sám, ačkoli je to jedna z nejvyhledávanější a nejfotografovanějších lokalit v celé Kanadě. S Wilcoxovým výrokem se v plném rozsahu a znění ztotožňuji a trochu se obávám, že nic hezčího už nikdy neuvidím. Do východu slunce zbývala víc než půlhodina a já si mohl tohle mimořádné ráno vychutnat plnými doušky.

Bouře po kanadsku

Nedaleko Morénového jezera se nachází další atraktivní místo, jezero Lake Louis. Tady jsem mohl na ranní samotu jen vzpomínat a na základě vlastní zkušenosti proto doporučuji navštívit místo buď v brzkých ranních hodinách nebo pozdě odpoledne. Vyhnete se tak turistickému šílenství.

Následujícího rána si opakuji výjezd na Moraine Lake a odpoledne se už přesouváme na sever po silnici Bow Valley Parkway. Zastavujeme skoro na každém „rohu“ a všude se před námi objevují opravdové přírodní klenoty – například vrchol Mount Chepren, jezera Waterflow Lake a Bow Lake či ledovec Crowfoot.

V duchu jsme již všichni byli na kolumbijských ledovcích Columbia Icefield, ale stejně jsme neodolali horské cestě směrem na Peyto Lake. Ani tady jsme nebyli zklamáni. Rozhodně však stojí za to obětovat trochu více úsilí, nezůstat „při zemi“ a vydat se směrem na vrcholek ledovce Peyto. Čím výš budete stoupat, tím majestátnější podívanou vám jezero Peyto Lake a nad ním se vypínající vrchol Cauldron Peak předvedou. Opájeli jsme se tyrkysově blankytnou modří a netušili, jaké divadlo si pro nás ještě příroda připravila. Když ale přišly charakteristické stíny, věděli jsme, že brzy budeme svědky pravé kanadské bouře. Za neskutečného hřmění a blýskaní jsme museli zavelet na ústup a dostat se bezpečně dolů.

Vše, co jinde nemají

Jak rychle bouře přišla, tak také odešla. Nebe se vyjasnilo a zůstaly na něm nádherné bílé mráčky. To už jsme se ale blížili k oblasti kolumbijských ledovců. Že jde o něco mimořádného, nasvědčuje už obrovské parkoviště pro snad tisíce turistů z celého světa. Když zvednete zrak a podíváte se na jih, v dálce zahlédnete ledovcový splaz připomínající Himálaje nebo přinejmenším evropské Alpy.

TIP: Mount Assiniboine: Matterhorn Severní Ameriky

Bez váhání jsme si koupili místenky do speciálního vozidla zvaného „snowcoach“. Tyto sněžné transportéry nás rychle a bezpečně přepravily vysoko až pod úpatí ledovce Athabasca Glacier.

Dívám se na nejvyšší vrchol Mount Columbia a už si vůbec nepřipadám jako v Kanadských Skalistých horách. Spíš mám dojem, že jsme někde za polárním kruhem. Plní dojmů se vracíme na centrální parkoviště. Denního světla ubývá a my před sebou máme další cestu.

O Canadian Rockies, zdejších průzračných smaragdových jezerech, bizarních skalních útvarech a obávaných medvědech grizzly, bylo snad napsáno tisíce knih a článků. Na závěr proto mohu dodat jen to, že Kanadu je lepší jednou vidět než o ní stokrát slyšet. V každém případě je ale pravda, že je zde to, co jinde nemají a já věřím, že tato pravda bude platit i v budoucnosti.

Křižáci dobyli velkých vítězství, to je bez debat. I kdyby kronikáři nadsadili obtíže, které vojska překonávala, nelze popřít, že stála často tváří v tvář zničení, porážce či bezvýchodné situaci. A navzdory tomu vítězila, porážela mnohem početnější soupeře a prosekávala si cestu k obsazení celé Svaté země.

Ze starých kronik

Nakládání a odjezd železničních transportů vládního vojska v počtu 215 důstojníků a 4 763 rotmistrů, poddůstojníků a mužstva proběhl 23.–25. května 1944 a jejich přeprava se odehrála v několika následujících dnech.

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (vyšlo 5. listopadu)
• Působení „vladařů“ v Itálii (vyšlo 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vychází 11. listopadu)

Již 28. května 1944, tedy druhý den průjezdu vlakových souprav vládního vojska severní Itálií, při zastávce v městečku Varese dezertoval k italským partyzánům první vládní voják – svobodník Antonín Rottrekl z 10. praporu. Stal se prvním odvážlivcem v neznámém prostředí, ale zdaleka neměl být posledním. Za ním v dalších dnech zmizeli do hor příslušníci téhož praporu vojíni Jaroslav Brabec, Břetislav Otava a Oldřich Gut.

Němci se zatím snažili mezi Italy šířit zvěsti, že české jednotky jsou speciálními útvary na potírání partyzánů, což zpočátku vyvolalo několik tragických konfliktů. Ty zaplatilo 12 vládních vojáků životem. Naštěstí však italští povstalci brzy zjistili, že jim nacisté naopak z českých zemí přivezli velmi cenné spojence. A tak zatímco si někteří pohlaváři v českých zemích oddechli, že téměř pět tisícovek ozbrojených Čechů je odklizeno v daleké Itálii, K. H. Frank zuřil, neboť nasazení „vladařů“ s ním nikdo nekonzultoval.

Nelibost Němců Proto se například ještě 29. července 1944, kdy již k partyzánům zběhlo několik stovek českých vojáků, obrátil s následujícím požadavkem na generála Wolffa: „Na základě mé znalosti české mentality trvám pevně na stanovisku, že vládní vojsko musí být z Itálie odstraněno a zasazeno ve zbývajícím prostoru říše. Je nemožné přehlížet, že chování a postoj vládního vojska má bezprostřední vliv na české obyvatelstvo. Doposud vládní vojsko svého pobytu v Itálii mnohokráte zneužilo k činnosti nepřátelské.“

Když Frank neuspěl ani v Berlíně u Himmlera, navrhl alespoň 9. září Wolffovi, aby bylo české vládní vojsko odzbrojeno a použito v roli pracovních praporů v severozápadním Německu. Frank věděl, co žádá. Znal totiž Čechy z „jejich špatné stránky“ jako málokdo a již druhý den po odjezdu vládních vojáků z Prahy měl navíc na stole hlášení plzeňského Sicherheitsdienstu o výroku neznámého „vladařského“ rotmistra: „Nevíme, kam jedeme, ale víme, jak se zachovat, bude-li jen trochu příznivé počasí…“

Americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) přinesla další podrobnosti o nevydařeném přistání evropského modulu Schiaparelli na povrchu Marsu. Nové barevné snímky ukazují místo tvrdého dopadu, i další části odhozené během přistání. Přestože stále není jasné, co přesně havárii způsobilo, ESA má za to, že za nevydařeným přistáním stála závada na brzdících tryskách, respektive chyba v ovládacím softwaru odpovědného za komunikaci mezi částí navigací a výškoměrem.

8. listopadu 1992 odstartovala ze švédského území hypersonická raketa Maxus – výsledek spolupráce s Němci, který navíc sponzorovala ESA. Letová trajektorie nosiče umožňovala osmi vědeckým přístrojům pracovat 12–13 minut v prostředí mikrogravitace.

8. listopadu 2011 vzlétla z Bajkonuru na raketě Zenit meziplanetární sonda Fobos-Grunt, která se měla vrátit zpět se vzorky hornin z marsovského měsíce Phobos. Ruští vědci doufali, že jim získaný materiál pomůže pochopit způsob vzniku a vývoje tohoto tělesa. Sonda dosáhla parkovací zemské orbity, navedení na dráhu k rudé planetě však neproběhlo kvůli ztrátě spojení, které se pak už letové kontrole nepodařilo obnovit. Fobos-Grunt zanikl asi dva měsíce po startu v zemské atmosféře, ztrátu spojení zřejmě zapříčinilo selhání řídícího počítače. 

Každý farmář, který chová skot, se musí nějak vyrovnat s kravinci. V Nizozemí hodlají z kravinců vyrábět obnovitelnou energii ve velkém.

Nápad využít energii z kravinců není vůbec nový. Nizozemská vláda to ale vzala důkladně a vsadila na to, že se z kravinců stane významný zdroj energie pro celou zemi. Místní úřady na tento projekt vynaloží celkem 150 milionů euro (přes 4 miliardy Kč).

TIP: Lidské fekálie z rozvojového světa by mohly vyrobit spoustu energie

Nizozemské zemědělství zodpovídá za 10 procent emisí skleníkových plynů. Většinu emisí ze zemědělství představuje metan. Farmáři v Nizozemí budou využívat zařízení na anaerobní digesci, v nichž se kravský hnůj s pomocí bakterií přemění na bioplyn. Ten pak prodají za státem dotované ceny, zaručené na dobu 12 let.