Okolo roku 1600 tedy v Čechách a na Moravě žily vedle sebe dva různé světy, dvě odlišné kultury.

Rozděleni ve víře

Na jedné straně stála menšina radikálních katolíků, kteří měli podporu panovníka, jenž je od roku 1599 systematicky prosazoval do úřadů. Tito lidé dostali solidní vzdělání, procestovali jižní a západní Evropu, obdivovali se kultuře katolického středomořského světa a po návratu z kavalírských cest se cíleně usazovali v palácích v Praze, aby byli neustále u dvora císaře a mohli prosazovat své názory rychle do praxe. Využívali toho, že reformovaná náboženství nebyla v českých zemích oficiálně povolena a dařilo se jim tedy zejména Jednotu bratrskou a její příslušníky značně perzekuovat. V roce 1602 dokonce prosadili obnovení jejího zákazu. V čele katolíků stál mocný nejvyšší kancléř Království českého, jímž byl od roku 1599 Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, pomáhali mu ale i Jaroslav Bořita z Martinic, posléze také konvertita Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a celá řada dalších osob.

Stranu protestantskou představovali především novoutrakvisté, kteří se blížili luteránům, a Jednota bratrská, v níž sílil vliv kalvinismu. Na počátku 17. století stáli přes svou početní většinu v jasné defenzivě. Byli vychováváni v tradici tolerantního soužití s ostatními, ovšem i oni poznávali na svých cestách po západní a střední Evropě, že přichází jiná, bojovnější doba. Jejich prvořadým politickým cílem se stala legalizace české konfese, ovšem to se jim moc nedařilo, protože byli vytlačováni z nejvyšších úřadů. Řada z nich navíc preferovala venkovský životní styl a do Prahy přijížděli jen tehdy, když zasedal zemský sněm, a to bylo čtyřikrát ročně. Jen na této platformě, kde se přijímaly zákony, ovšem mohli dosáhnout požadovaných změn, proto sněmovní jednání nezanedbávali. Největší autoritě se mezi nekatolíky v Čechách těšil stárnoucí Petr Vok z Rožmberka, jenž ale po roce 1603 do Prahy už nikdy nepřijel. Fakticky se tedy prosazovali jako mluvčí nekatolíků Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Šlik z Holejče a Pasounu či Jan Jiří ze Švamberka.

Obyvatelé zmíněného městečka v Severní Karolíně se měli vyjádřit k potenciální stavbě již čtvrté solární farmy v okolí. Namísto souhlasu se v nich však probudila „středověká“ pověrčivost: Solární panely podle nich vysávají světlo z okolí, zabraňují fotosyntéze a zabíjejí přírodu. Drasticky se prý také podepsaly na tamním rozšíření rakoviny a jsou součástí nadvládního spiknutí. Pod tíhou neuvěřitelných argumentů nakonec radní stavbu zamítli a společnost Strata Solar Company bude muset jít o město dál. 

Jmenuje se Wrinkles („wrinkle“ znamená „vráska“) a pod jeho maskou s černými otvory místo očí se skrývá 65letý válečný veterán, který se na stará kolena rozhodl vydělat trochu peněz a ještě si při tom pořádně užít. Pokud potřebujete strašáka na své ratolesti nebo třeba chcete vyděsit kolegu v práci, jednoduše zavoláte, pošlete na účet peníze – a vaše oběť bude mít do konce života noční můry. Floridské matky si však klauna pochvalují: Prý stačí zlobivému dítěti pohrozit návratem přízraku a na dlouhou dobu je klid. 

Když se srazí dvě galaxie, tak se jejich centrální supermasivní černé díry postupně přiblíží a splynou. Spojení těchto nezměrných útvarů rozvlní prostor a vyšle gravitační vlny, které se rozeběhnou po celém vesmíru.

Až doposud nebylo možné spolehlivě předpovědět, za jak dlouho po splynutí galaxií k rozvlnění prostoru dojde. Mezinárodní tým astrofyziků teď ale využil rozsáhlých a detailních počítačových simulací, s jejichž pomocí určil, kdy se gravitační vlny objeví.

Simulace splynutí galaxií

Vědci simulovali splynutí dvou galaxií, starých přibližně 3 miliardy let. Každá ze simulovaných galaxií přitom obsahovala supermasivní černou díru s hmotností zhruba 100 milionů Sluncí. Počítačové simulace zabraly více než rok, během kterého běžely na počítačích v Číně, švýcarském Curychu a německém Heidelbergu.

TIP: Revoluce ve fyzice: Vědci poprvé zachytili neviditelné gravitační vlny

Výsledky realistických simulací vědce překvapily. Vyšlo jim, že se první gravitační vlny objeví asi za 10 milionů let po splynutí galaxií. To je asi stokrát rychleji, než si odborníci doposud mysleli.

S bouřlivým rozvojem genetiky dostali kriminalisté do ruky mocnou zbraň pro potírání zločinu. Nejeden padouch si to už odskákal, když ho prozradila jeho DNA.

Jenže s DNA jsou problémy. Za velmi příznivých okolností vydrží DNA až stovky tisíc let. Stačí ale trocha vody, světla nebo tepla a s molekulami DNA je ámen. Vědci proto už několik let hledají jiné testy, které by mohly v případě potřeby nahradit důkazy založené na DNA.

Teď se jejich pozornost obrátila k vlasům a ochlupení. V kalifornských laboratořích Lawrence Livermore National Laboratory využili toho, že vlasy a chlupy vydrží velmi dlouho v relativně dobrém stavu. Vlasy přitom obsahují proteiny, které obvykle mají mnohem větší výdrž než molekuly DNA.

TIP: Genetika proti exkrementům: Londýn nasazuje testy DNA na líné pejskaře

Zároveň vyšlo najevo, že se v proteinech vlasů objevují v různých kombinacích změny v aminokyselinách, z nichž se tyto proteiny skládají. Díky těmto změnám lze poměrně přesně identifikovat majitele zkoumaných vlasů.

Přichází doba robotů. Brzy budou jezdit po ulicích a rozvážet rozmanité zboží. Roboti ale stále čelí řadě problémů. Tím hlavním je výdrž jejich baterií.

Většina dnešních autonomních robotů urazí na jedno nabití baterií tak 2-3 kilometry. Pokud by se měli uplatnit v rozsáhlých oblastech, tak budou potřebovat zázemí.

A zázemí by autonomním robotům mohly poskytnout speciální dodávky, které budou fungovat jako mateřské lodě robotů. Na vývoji takových mateřských dodávek teď spolupracují estonský startup s příznačným názvem Starship Technologies a tradiční německý výrobce automobilů Mercedes-Benz.

TIP: Máte chuť na pizzu? V Austrálii ji budou rozvážet autonomní roboti

Jedna taková dodávka by mohla být základnou flotily osmi robotů, kteří by se pohybovali po 6 kolech a rozváželi náklad o hmotnosti až 10 kg. Kdypak asi dorazí k nám?

Vydra říční (Lutra lutra) je dokonalá šelma, která je přizpůsobena životu ve vodě. Umí výborně plavat a potápět se pod hladinu, kde na jedno nadechnutí vydrží téměř celou minutu.

Jídelníček podle možností

Vydra je velmi obratná a dokáže ukořistit nejen drobné ryby, ale i malé savce, ondatry, hraboše, vodní ptáky, žáby a také raky a různý hmyz. Nad ostatními šelmami vyniká tím, že je schopna měnit jídelníček v různých typech prostředí. Vědci nazývají takto uzpůsobená zvířata „potravní oportunisté“, což znamená, že se mohou uživit prakticky kdekoli. Složení potravy vyder se mění nejen během roku, ale jsou jedinci, kteří se přímo specializují na určitý druh ryb, vodních ptáků, či dokonce na divoké králíky nebo domácí drůbež.

Vědci zjistili, že vydry loví převážně drobné ryby, které měří 15–20 cm a dosahují váhu kolem deseti gramů. V potocích a říčkách pahorkatin loví především okouny, plotice a jelce. Na horských potocích zase převládají pstruzi, potom jsou zastoupeni drobní savci a nakonec lipani. Na rybnících je prokázáno, že vydry loví ve stejné míře okouny a kapry, potom následují plotice. Denní spotřeba potravy představuje u vyder asi 12 % hmotnosti těla.

Výběr určité potravy je ovlivněn i tím, jak snadno je kořist dosažitelná. Vydra se, stejně jako ostatní šelmy, raději nevěnuje dlouhým honičkám, ale šetří svou tělesnou energii.

Lovec i „řezník“

Každá vydra má svůj lovecký revír. Jeho velikost je dána nejen dostatkem potravy, ale i hustotou stromů, keřů či rákosím, kde se nachází vždy několik bezpečných úkrytů. Vydra je známa především jako vynikající plavec a potápěč, ale nešikovná není ani na zemi. Běžně se pohybuje rychlostí kolem 3 km/h, ale v případě potřeby běží i trojnásobným tempem. Jestliže jí hrozí skutečné nebezpečí, dokáže dělat až jeden a půl metru dlouhé skoky, při nichž upaluje až 15 km/h rychle. Rovněž umí obratně šplhat po nakloněných kmenech stromů, kde slídí po potravě.

TIP: Vládci říjnových lesů aneb Jelení námluvy z první řady

Vydry umí lokalizovat potenciální oběť i v kalné vodě, k čemuž jim slouží dlouhé hmatové vousy kolem čenichu. Úlovek vždy chytí do ostrých zubů a vynesou na břeh nebo na balvan vyčnívající z vody. Při konzumaci si kořist přidržují předními končetinami a kusy svaloviny uřezávají jen jednou stranou čelistí. Sousto potom drtí mezi zuby, což je často provázeno hlasitým mlaskáním a křupáním. Tento zvuk ji může v noci prozradit.

Vydry loví i živočichy, kteří mají obranné jedové orgány – jedná se především o některé druhy žab. Malé šelmy jsou však natolik inteligentní, že si potenciálně nepoživatelný úlovek dokáží upravit. V případě, že vydra chytí ropuchu, stáhne jí kůži, aby se vyhnula účinkům jedu. Naproti tomu skokany zelené požírá celé i s hlavou.

Rodný list vydry říční (Lutra lutra)

Vydry mají dokonalý sluch. Na souši přesně reagují na okolní zvuky a také používají řadu hlasových signálů. Je-li vydra pod hladinou, její zvukovod je pevně uzavřený.
Vydra může především v zimním období, kdy nutně potřebuje co nejvíce energie pro udržení tělesné teploty, ulovit i větší rybu. Z hlediska tělesné námahy a vydané energie je ale pro ni rozhodně nejvýhodnější lov malých ryb.
Doba potopení činí 20–60 sekund a vydra se dostane do hloubky 1–12 metrů.
Vydry chrání hustá srst, která roste ve svazcích po 20–30 chlupech. Mezi těmito svazky chlupů se udržuje „izolační“ vrstva vzduchu. Na jednom centimetru plochy těla roste až 50 000 chlupů, proto celé tělo vydry může být pokryto 80–100 tisíci milionů chlupů. Samec využívá 30–40 km toku řeky, samice jen do 20 km. Plocha loveckého revíru činí 14 až 57 km², vždy záleží na jeho úživnosti.
Pohlavní dospělost: ve druhém až třetím roce.
Délka březosti: 61–63 dní
Počet mláďat: 1–3 (výjimečně i více)
Doba rozmnožování: od května do října
Velikost: Délka těla je až 80 cm, ocas měří 30–50 cm. Hmotnost je 5–12kg. Samci jsou vždy výrazně větší.
Legislativní statut: Podle vyhlášky o ochraně přírody je vydra říční zařazena mezi zvláště chráněné, silně ohrožené druhy.

Společnost Breda ve 20. letech reagovala na požadavek italské armády na nový lehký kulomet a vyvinula několik modelů. Armáda nakonec jako standardní přijala Modello 30, který se stal základním italským typem během druhé světové války. Nelze však říct, že šlo o povedenou konstrukci – spíše naopak.

Dodnes přetrvává názor, že se jednalo snad o nejhorší lehký kulomet, jaký kdy existoval. Zbraň využívala dosti zvláštní mechanismus pracující na bázi krátkého zákluzu hlavně a uzamčení závěru otočnou objímkou. Systém ale byl extrémně nespolehlivý a další zdroj problémů představovalo vyhazování nábojnic, jež potřebovalo jejich olejování, takže součástí kulometu muselo být olejové čerpadlo. To však způsobovalo, že se zbraň pořád zanášela prachem a pískem, což mělo zejména v Africe fatální následky.

Nejhorší lehký kulomet

Za šťastné nelze považovat ani zásobování náboji, protože zbraň měla z jakéhosi záhadného důvodu zásobník, do kterého se zasunoval velmi křehký pás s 20 náboji ráže 6,5×52 mm. Pokud došlo k jakémukoliv poškození zásobníku nebo pásu (a to se stávalo často), zbraň byla nepoužitelná. Kromě toho se kulomet často přehříval. Hlaveň se sice dala vyměnit, jenže postrádala jakýkoli držák či rukojeť, takže k manipulaci voják potřeboval rukavice.

Problémy působilo i přenášení, jelikož spousta výstupků zachytávala za oděv a výstroj. A když všechno (jen velice vzácně) fungovalo tak, jak mělo, nebyly výkony kulometu Breda Modello 30 nijak výjimečné. Vadila hlavně nízká kadence (max. 500 ran za minutu) a málo výkonné střelivo. Menší množství kulometů bylo sice později adaptováno na novou ráži 7,35×51 mm, ale zmíněné nedostatky to samozřejmě nenapravilo a zbrani už navždy zůstala její mizerná pověst.

Start z floridského Mysu Canaveral je naplánován na 8. září v 7:05 hodin východního času (9. září v 1:05 našeho času) a do vesmíru má sondu dopravit raketa Atlas V411. Sonda OSIRIS-REx má zamířit k přibližně 490 metrů velké planetce 101955 Bennu, patřící do do Apollonovy skupiny planetek. Bennu je jednou z planetek, která je zařazena na seznam možných hrozeb dopadu na Zemi, což je i jeden z důvodů proč je tato planetka cílem vědecké mise OSIRIS-REx.

K planetce by měla dvoutunová sonda dorazit v roce 2018, s návratem vědci počítají v roce 2023. Úkolem sondy je přistát na planetce, pokusit se z ní odebrat 60 až 2 tisíce gramů vzorků a dopravit je zpět na Zem. Po planetce Itokawa, ze které se podařilo odebrat a dopravit zpět vzorek povrchového prachu, se tak Bennu má stát další planetkou, jejíž vzorky budou cíleně dopraveny na Zemi.

Vědecké nástroje sondy OSIRIS-REx

• OCAMS (OSIRIS-REx Camera Suite) - sestava tří kamer: PolyCam, MapCam a SamCam. Kamery dodala Arizonská univerzita a mají za cíl zkoumat asteroid Bennu z různých pohledů.
• PolyCam – Kamera PolyCam má poskytnout globální pohled a pořídit snímky během přibližování k planetce.
• MapCam – Kamera MapCam bude pátrat po průvodu planetky a jejích plynových vlečkách. Kamera má také (barevně a ve vysokém rozlišení) zmapovat místo odběru vzorků.
• SamCam – Kamera SamCam je určena ke kontinulálnímu sledování odběru vzorků.
• OLA Laserový výškoměr (OSIRIS-REx Laser Altimeter) - je scanovací Lidar, poskytující topografické informace ve vysokém rozlišení.
• OVIRS  - Spektrometr pracující ve viditelném a infračerveném spektru poskytující informaci o minerálním a organickém složení povrchu a tím i o vhodném místě pro odběr vzorku.
• OTES - Spektrometr (OSIRIS-REx Thermal Emission Spectrometer), má pořídit spektrální mapy na základě teplotních dat z infračervené spektroskopie v rozsahu 4 - 50 µm.
• REXIS  - Rentgenový spektrometr (Regolith X-ray Imaging Spectrometer) vytvoří mapu planetky v rozsahu rentgenového záření.
• TAGSAM  - Systém pro odebrání vzorku (Touch-And-Go Sample Acquisition Mechanism) složený z odběrové hlavy a robotické manipulační paže.