Radioteleskop observatoře Arecibo v Portoriku má průměr 305 metrů. Od roku 1963 je největším jednoaparátovým radioteleskopem na světě. Jeho kralování se ale chýlí ke konci.

Nebeské oko

V čínské provincii Kuej-čou mu už déle než 5 let roste konkurent, který ho předčí v mnoha směrech. Je to radioteleskop Five hundred meter Aperture Spherical Telescope (FAST) a před pár dny instalovali poslední z jeho 4 450 panelů. Pokud vše půjde podle plánu, v ostrém provozu by měl radioteleskop FAST začít fungovat od září tohoto roku.

Radioteleskop FAST není jenom mnohem větší a citlivější než Arecibo. Jeho vylepšená technologie umožňuje sledovat mnohem větší kus oblohy. Podle čínské agentury National Astronomical Observatories of China (NAOC), která radioteleskop FAST navrhla, postavila a také ho vlastní, by FAST měl zůstat na prvním místě žebříčku největších jednoaparátových radioteleskopů 10 až 20 let.

TIP: Největší radioteleskop světa je těsně před dokončením: Jeho stavba trvala 5 let

Celkové náklady na výstavbu radioteleskopu se pohybují okolo 180 milionů dolarů (asi 4,4 miliardy Kč). Čínští vědci se už těší na celou řadu výzkumných programů, které budou zahrnovat průzkum neutrálního vodíku v Mléčné dráze, pátrání po slabých pulsarech, a také hledání případných signálů od mimozemských civilizací.

Zhoršující se finanční podmínky přiměly nadějného žáka ke vstupu do augustiniánského kláštera. Právě tam získal vynikající zázemí pro další studium. A tak Brno stvořilo zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela, který přišel na svět 20. července 1822 v Hynčicích. 

TIP: Vynálezy, které lidé nechtěli: Příliš revoluční geny Mendela

Budoucí opat brzy objevil lásku k botanice a ve své vědecké práci se zaměřil na hybridizaci rostlin. Na základě křížení převážně dvou botanických druhů - hrášku a jestřábníku, formuloval zákony dědičnosti, které jsou s jeho jménem spojeny dodnes.

Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie, ale jisté je, že nesla ovoce. Jako politik patřil Přemysl rozhodně k největším králům celé naší historie.

Za královským titulem

O mládí třetího českého krále se nedochovaly prakticky žádné zprávy. První zmínky o něm se vážou k roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v čele vojska staršího bratra knížete Bedřicha a měl za úkol přinutit moravské Přemyslovce, které podporoval císař Barbarossa, k poslušnosti českému knížeti.

O královskou korunu začal Přemysl usilovat, když roku 1197 zemřel císař Jindřich VI. V následujících bojích několika rivalů Přemysl správně vycítil příležitost. Postupně si nechal potvrdit královský titul jak od štaufského krále Filipa Švábského (1198), tak od Oty IV. Brunšvického, vzdorokrále z rodu Welfů, a také od papeže Inocence III. (1204).

V roce 1212 vydal nově zvolený římský král Fridrich II. Přemyslovi jako svému spojenci proslulou listinu, zvanou Zlatá bula sicilská. Potvrdil tak řadu důležitých výsad, v první řadě dědičný královský titul, a zajistil českým panovníkům důležité postavení ve Svaté říši římské. Měli například právo volit římského (německého) krále. České království zůstalo součástí říše, ale na jejích vládcích bylo prakticky nezávislé. Císař nesměl zasahovat do volby krále, pouze ji formálně potvrzoval a uděloval doma zvolenému panovníkovi české země v léno.

V letech 1216–1222 vedl s pražským biskupem Ondřejem (zvolen 1214) spor o emancipaci české církve. Výsledkem byla listina z 10. března 1222, známá jako Velké privilegium české církve, která vytvořila nové vztahy mezi církví a světskou složkou společnosti. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království. Církevní majetek je vyjmut z pravomoci panovníkových úředníků.

Francouzská královská rodina byla od podzimu roku 1789 internována v Tuilerijském paláci v Paříži. Král Ludvík XVI., jeho manželka Marie Antoinetta a jejich dvě děti se stali zajatci revoluce. Ve stále radikálnějším ovzduší hlavního města se rozhodli v červnu roku 1791 odjet.

Sluhové v roli pánů

Nakonec bylo stanoveno datum útěku na pondělí 20. června večer. Královská rodina byla celý den velmi nervózní, ovšem snažila se počínat si co možná nejobvykleji. Na náměstí blízko Tuilerijského paláce čekal toho večera prostý kočár, který řídil hrabě Axel Fersen převlečený za vozku. Vzácný náklad pak dopravil nejdříve za městskou bránu Saint-Martin k čekající berlině a následně až na první zastávku v Bondy, kde se rozloučil a od skupiny se odpojil.

TIP: Smrt cenou za věrnost: Tragický konec nejlepší přítelkyně Marie Antoinetty

Urozená rodina bez komplikací projížděla stanovenou trasou. Do stanice v Châlons-sur-Marne jim zbývalo jen 20 kilometrů, byly dvě hodiny odpoledne a nedaleko za tímto stanovištěm měl už čekat hrabě Choisel a jeho vojenská posádka. Právě v této fázi cesty se na skupinu cestujících přilepila smůla, která ji provázela až do konce. Dva koně klopýtli a spadli a musel jim být opravován postroj, což trvalo dvě hodiny. Situaci zkomplikoval i hrabě Choisel, který po několikahodinovém čekání zpanikařil, došel k názoru, že se od cesty upustilo, a začal stahovat své dragouny směrem na Montmédy. Královská skupina přes pozdější ohromení, že je na domluveném místě nikdo nečeká, pokračovala dál. 

Tragicky všímavý poštmistr

Událost, která se odehrála na poště v obci Sainte-Ménehould, kde královští uprchlíci přepřahali koně, vešla do dějin. Zdejší poštmistr Jean-Baptiste Drouet totiž odhalil pravou totožnost cestujících. Po odjezdu berliny začal jednat. Spolu se svým přítelem Guillaumem se rozhodl kočár pronásledovat. Do malé vesnice Varennes-en-Argonne, kam měl vůz namířeno, se jim podařilo dorazit před královskou skupinou. To už poštmistr zburcoval vesnici a vysvětlil situaci zplnomocněnci místní komuny, panu Sauce. Rodina byla zadržena a v šest hodin ráno dorazili vyslanci Národního shromáždění s rozkazem k jejímu návratu do Paříže. 

Gama záblesky (anglicky gamma-ray bursts, GRB) jsou nejjasnější a nejvíce energetické jevy, s nimiž jsme se zatím ve vesmíru setkali. Jsou to náhlé výtrysky gama záření z dalekých galaxií.

Miliardy Sluncí za sekundu

Jeden z takových gama záblesků zachytila 3. září 2015 vesmírná gama observatoř Swift a NASA nyní zveřejnila výsledky analýzy tohoto jevu. Gama záblesk patřil mezi ty krátké, a trval méně než 2 sekundy. Za tu dobu ovšem vyzářil asi 2 krát 10 na 43 joulů energie, což naše Slunce vyzáří přibližně za 1 miliardu let.

Podle povahy zkoumaného gama záblesku vědci usuzují, že původcem jevu byla s velkou pravděpodobností srážka neutronových hvězd anebo střet neutronové hvězdy s černou dírou. K události došlo v galaxii vzdálené od nás 3,9 miliard světelných let.

Pozorování události si získalo velkou pozornost a odborníci na inkriminované místo oblohy zamířili i další přístroje. Nejzajímavější informace přinesly údaje orbitální rentgenové observatoře Chandra, které sledovala místo záblesku po dobu následujících tří týdnů.

TIP: Stál za hromadným vymíráním na Zemi zničující gama záblesk?

Srážky neutronových hvězd anebo neutronových hvězd s černými děrami nevytvářejí jenom výtrysky záření, ale také intenzivní gravitační vlny. V blízké budoucnosti je budeme moci pozorovat gravitačními observatořemi, které jsou aktuálně ve výstavbě.

Britská společnost Reaction Engines právě podepsala dohodu s Evropskou kosmickou agenturou ESA o vývoji revolučních leteckých motorů SABRE (Synergistic Air-Breathing Rocket Engine). Jedná se o reaktivní motory, které spojují výhody tryskových motorů a motorů raketových. Do rychlosti Mach 5,14 a výšky 28 km využívají k pohonu atmosférický vzduch, pak se přepínají do raketového módu.

TIP: Inženýři otestovali hypersonický motor se 3D tištěnou spalovací komorou

ESA přispěje na dokončení vývoje těchto motorů částkou 10 milionů euro (270 milionů Kč). Za tu částku by měly vzniknout levné, spolehlivé a dlouhodobě použitelné motory. Podle Reaction Engines by letadlo s takovými motory mělo vozit 300 pasažérů z Bruselu do Sydney asi za 5 hodin, čtyřikrát rychleji než dnes. A mohlo by doletět až na oběžnou dráhu.

Profesor Ritch Savin-Williams z Cornellovy University provedl zajímavý experiment. Na vzorku více než 300 homosexuálních, heterosexuálních a bisexuálních mužů a žen zkoumal reakci jejich zornic během sexuálního vzrušení. Testovaným subjektům profesor pouštěl videa se sexuální tématikou a kontroloval, jak na obrazy reagují jejich zorničky.

Co o nás prozradí oči?

Zatímco heterosexuálním mužům se vzrušením rozšiřovaly zornice u videí se ženami, homosexuálové reagovali takto na muže. Podle profesora Williamse jde o zcela nepodmíněnou a nekontrolovatelnou reakci s vyšší mírou přesnosti než u běžných vyšetření.

TIP: Homosexualita u zvířat: Je opravdu proti přírodě?

U skupiny žen byly výsledky testů méně jednoznačné – zatímco u homosexuálních žen byly výsledky obdobné jako u heterosexuálních mužů (jejich zornice reagovaly na erotické obrazy žen), heterosexuální ženy reagovaly obdobně na ženské i mužské podměty. Podle profesora Williamse ale nelze výsledky interpretovat tak, že by ženy byly přirozeně bisexuální. Ženské subjektivní vzrušení se jen nemusí shodovat se vzrušením těla. Proč tomu tak je sexuologové netuší. Jedna z teorií hovoří o tom, že jde o ženský automatický obranný mechanismus v obavě před znásilněním.

Korálové útesy mohou být dlouhé stovky kilometrů. Ve skutečnosti je ale tvoří jedinci o velikosti kolem jednoho milimetru. Pokud chceme porozumět dějům, které na korálových útesech probíhají, tak k tomu nezbytně potřebujeme mikroskop.

Obrazy z podmořského mikrosvěta

Vědci proto vyvinuli podvodní mikroskop Benthic Underwater Microscope (BUM), s nímž je možné přímo pod vodou pozorovat podmořský život. Jde o první přístroj, s nímž je možné získat snímky podmořského světa s rozlišením až pouhé 2 mikrometry.

Mikroskop BUM dovoluje pozorovat život přímo na útesu, aniž by vědci organismy nějak podstatně vyrušili. Při současné konstrukci lze s tímto mikroskopem pracovat až do hloubky kolem 30 metrů.

TIP: Žádné dobré zprávy: Prakticky celý Velký bariérový útes v Austrálii vybledl

Badatelé už s novým mikroskopem zaznamenali několik unikátních pozorování. Například poprvé při tomto zvětšení sledovali sehrané chování polypů v jedné kolonii korálů anebo jak řasy kolonizují korály napadené blednutím.

V roce 1984 vyhlásil Kongres Spojených států amerických oblast kaňonu řeky Paria a Vermillion Cliffs (Rumělkové útesy) o rozloze 455 kilometrů čtverečních takzvanou „wilderness“ (divočinou) – místem, kde platí ještě přísnější návštěvnický řád a také vyšší stupeň ochrany přírody než v národním parku. U řeky Paria, včetně kaňonu Buckskin Gulch, může v jednom dni přespat pouze dvacet lidí. Do severní části Coyote Buttes může denně vstoupit, se zákazem přenocování, pouze deset lidí, stejně tak jako do jeho jižní části. Snad právě proto, že vstup do těchto oblastí vyžaduje plánování dlouho dopředu (pokud chcete rezervovat konkrétní termín, musíte několik měsíců dopředu přes internet), či notnou dávku štěstí (vstupy do Coyote Buttes ke slavné Wave se losují v blízké stanici rangerů den dopředu, člověk musí být osobně přítomen), je tato červená perla Colorado Plateau daleko méně známá než její větší příbuzný, Grand Canyon.

Přísně losované výlety

Místní skály jsou nejen úžasným fotografickým objektem, ale také nepřeberným zdrojem informací o vývoji Země. Do velké hloubky jsou tu odhaleny vrstvy usazenin mapující historii této náhorní plošiny – ideální materiál pro geologa či paleobiologa. My jsme se je původně vydali obdivovat na tři dny v říjnu. Den předtím, než jsme chtěli nastoupit na trek, se však nad celou oblastí přehnala bouřka a hladina vody na všech tocích se nebezpečně zvedla. Na místě pojmenovaném White House, kde trek začíná, je možné vidět aktuální výšku hladiny. Představa, jak se hučící masa vody v některých místech prodírá jen několik metrů širokým kaňonem, jímž musíte jít, vás bezpečně odradí od výpravy navzdory varování. A tak nám povolenky zakoupené měsíce dopředu propadly.
O pár dní později jsme se však k White House vrátili alespoň na jeden den s úmyslem podívat se na kousek kaňonu Paria a potkalo nás štěstí, ve které jsme ani nedoufali – vylosovali nás na druhý den na slavnou Wave v nedaleké oblasti Coyote Buttes. Musím říci, že tento systém rozdělování povolenek mi přijde velmi jednoduchý a spravedlivý. Nikdo vás nemůže zastupovat, velké cestovní kanceláře nemohou skupovat větší množství povolenek, se kterými lze navíc jen stěží obchodovat.
Ten den jsme se tedy vydali do kaňonu řeky Paria. Někde jsme zaslechli, oficiálně se tato informace určitě nerozšiřuje, že někde uprostřed soutěsky Buckskin se dá vylézt nahoru na planinu a vrátit se oklikou zpět na tábořiště u White House. Že bychom to zkusili? Ale nepředbíhejme ...

Krásy úzkého prostoru

Trek začíná relativně pohodlnou cestou po suché části řečiště řeky Paria. Teprve po několika stech metrech se člověk musí poprvé po kolena namočit do studené, velmi kalné vody, aby řeku překročil. Když si na vodu zvyknete, budete již po 2,5 kilometrech bez problémů a pocitu chladu pobíhat mezi oběma stěnami kaňonu, abyste si pořádně prohlédli malé jeskyňky na úrovni řeky – tzv. Paria Windows. Zhruba po 6,5 km se kaňon mění v soutěsku natolik úzkou, že se musí jít vodou stále celých 19 kilometrů. Tady si člověk uvědomí, že před přívalovou vodou opravdu není kam utéci.
V kaňonu řeky Paria je několik zvlášť zajímavých míst, na něž upozorňují i knižní průvodci. Nutno ovšem říci, že každý si sám pro sebe může desítky dalších. Stačí se jen zastavit, otočit hlavu dozadu či nahoru, prozkoumat boční kaňon apod. Z těch nejznámějších míst můžeme jmenovat Slide Rock Arch, obrovský kus pískovce, který spadl do řečiště a zhruba na desátém kilometru vytvořil monumentální průchod. Na 30. kilometru je The Hole, soutěska je zde asi šest metrů široká a vede do velkého otevřeného kulatého prostoru. Za zmínku stojí boční Wrather Canyon, který má ve své horní polovině 200 metrů vysoký přírodní most. Cesta k němu je ovšem velmi obtížná a doporučuje se jen opravdu zdatným turistům. Pokud je dostatek vody, můžete na 36. kilometru spatřit kaskádovitý vodopád Shower Spring.

Sevřeni skálou

Na 12. kilometru se do Paria kaňonu vlévá malý potůček, jenž vytváří soutěsku Buckskin. My se vydali právě tímto směrem – do 24 kilometrů dlouhé průrvy, která je téměř po celé své délce pouze 1,5–5 metrů široká. Chůze je zde značně ztížená neustálým pohybem v rozměklém dně. Člověk si musí dávat pozor hlavně kolem kamenů, kde je bahno nejnebezpečnější a strukturou je podobné pohyblivým pískům. Nezbytnou výbavou jsou hůlky, zejména kvůli kalužím, které jsou nepředvídatelně hluboké. Po prozkoumání hůlkou alespoň tušíte, jak hluboko zapadnete.

TIP: Tajemství mexického poloostrova aneb Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Když už se začalo připozdívat, náš krok se zrychlil a zastávek na prohlížení neuvěřitelných barev a stínů ubývalo. Chtěli jsme se dostat k Middle Trail Exit, kudy se dá ze soutěsky vyjít, ještě za světla. A taky – i když zrovna netrpím klaustrofobií – mi po osmi hodinách v úzké soutěsce začalo být docela nepříjemně. Původně plánované tři dny bych tam asi také vydržela, ale musím říci, že jsem někdy měla podivné pocity.

Kolem dokola, nahoru a dolů

Za zbytku denního světla jsme se ještě s pomocí krátkého lana dostali nahoru na planinu, určili směr a vydali se zpět. Cesta za svitu měsíce a čelovek byla zajímavá. Mapu jsme měli jen velmi schematickou a naneštěstí jsme nevěděli, že mezi námi a tábořištěm je několik kaňonů. Několikrát jsme slezli do menšího suchého kaňonu, abychom zjistili, že dál to nejde, vrátili se zpět, kaňon zdlouhavě obešli a po několika stech metrech narazili na další kaňon. Když jsme se blížili ke konci, průvodcem, jak a kde slézt stěnu kaňonu, nám byly fotografie ze začátku dne a svítící světlo archeologů v táboře White House.
O půlnoci jsme unavení, ale celí a zdraví, dorazili k brodu, kde jsme ráno startovali. Rada na závěr: Cesta zpět soutěskou Buckskingulch a kaňonem Paria by byla o mnoho rychlejší a asi i kratší.
I když jsme uléhali velmi unaveni, procházka určitě stála za tu námahu. Za každým záhybem soutěsky čekalo nějaké tvarově a barevně zajímavé místo a my nevěděli, kam se koukat dřív.
Výlet následující den k Coyote Buttes a ke slavné Wave byl už jen jednoduchou procházkou a třešničkou na dortu. Šlo o relativně krátký, zato však vůbec neznačený „choďák“, takže člověku hrozí jediné nebezpečí, že Wave nenajde.
Celá oblast Coyote Buttes je sice jen malý kousek od kaňonů, ale z hlediska fotografa je to úplně jiný zážitek. Je jen škoda, že The Wave je tak působivá, že z celé oblasti nejsou ve světě známé téměř žádné jiné pohledy. A že jich je na výběr.

Rostliny a zvířata u Vermillion Cliffs

Nejblíže vody se nachází orobince, rákosí, šáchory, sítiny a přesličky o trošku výše potom vrba dlouholistá, americký topol, jasan, tamaryšek a pomíšenka.
Ze zvířat je možno spatřit orla bělohlavého a skalního, sokola stěhovavého, jestřába Cooperova či káně rudochvosté. Na zemi pak jelence ušatého, ryse červeného, králíka pouštního, kojota, bobra či zajíce tmavoocasého. Když budete opatrně hledat, možná najdete leguánka ostnitého, pestrého či obojkovitého, některý druh pakaprovce, ropuchu tečkovanou či nebezpečného chřestýše. Pokud ovšem nemáte oko zkušeného zoologa a nechováte se velmi tiše, výše zmíněná zvířata asi neuvidíte. Potkáte především některé druhy kachen, sysla nebo ovci tlustorohou, která zde byla úspěšně znovu vysazena v osmdesátých letech minulého století.

Kdy se vydat na cestu

Na treky kaňony řeky Paria a Buckskin Gulch se po získání povolenek můžete vydat ze tří výchozích bodů – White House, Lees Ferry a Wire Pass. Kaňonem řeky Paria je to od začátku treku u White House k Lees Ferry celých 61 kilometrů, od Wire Passu na soutěsce Buckskin k soutoku s řekou Paria je to něco přes 24 kilometrů. Většinou se doporučuje vyhradit si na trek 4–5 dní, protože cesta vede náročným terénem, nevyplatí se při ní pospíchat a rovněž vedlejší kaňony stojí za prozkoumání.
Nejvhodnější dobou na návštěvu obou oblastí je duben nebo květen. Hlavně proto, že srážky nejsou tak časté, nebezpečí přívalové vody je nejmenší a vodní propadliny v soutěsce Buckskin nejsou tak hluboké.
Před vstupem do kaňonu je nezbytná návštěva stanice rangerů. Jednak si zde musíte koupit či vyzvednout povolenku, i když jdete jen na jeden den. Dostanete také úhledný igelitový pytlík a s ním instrukci, že v kaňonu po sobě nemůžete zanechat nic tuhého. Rovněž budete upozorněni na zákaz močení přímo do řeky a dozvíte se přesnou předpověď počasí na příští dny konkrétně pro tuto oblast – zejména očekávaný úhrn srážek.