21. července 1969 poprvé vstoupila lidská noha na povrch Měsíce. Stalo se tak v rámci mise Apollo 11 a prvním člověkem, který na povrchu Měsíce stanul, byl americký astronaut Neil Armstrong.

Malý krok pro člověka…

Trojici astronautů – velitele Neila Armstronga, pilota lunárního modulu Edwina „Buzze“ Aldrina a pilota velitelského modulu Michaela Collinse – v kosmické lodi Apollo 11 vynesla 16. července 1969 raketa Saturn V na oběžnou dráhu Země. V programu Apollo to byl pátý pilotovaný let a třetí let k Měsíci.

TIP: Neil Armstrong: Muž, který navždy změnil svět

O tři dny později, 19. července, přiletěli na oběžnou dráhu Měsíce. Dne 20. července 1969 se Armstrong a Aldrin v lunárním modulu spustili na povrch Měsíce a ve 20:17:40 UTC přistáli v Moři klidu (Mare Tranquillitatis). O šest hodin později vstoupil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce.

Společně s Aldrinem během dvou a půlhodinové vycházky nasbírali 22 kg měsíčních hornin a po 21 hodinách a 31 minutách pobytu na povrchu odstartovali zpět k Collinsovi, který zatím čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Po spojení s velitelským modulem se všichni vydali na zpáteční cestu k Zemi. Přistáli v Tichém oceánu 24. července 1969.

Jaké jsou vlastně možnosti lidských smyslů? Vědci neustále zjišťují, kde vlastně jsou naše hranice. Například, jak slabé světlo vlastně můžeme zachytit.

Teď se ukázalo, že lidský zrak vlastně nemá žádný spodní limit. Experimenty se třemi dobrovolníky potvrdily, že oko je schopné zachytit to úplně nejmenší množství světla, jaké vůbec může existovat – jediný foton.

TIP: Průlom v očním lékařství: Budeme léčit šedý zákal pomocí očních kapek?

Odborníci si mysleli, že lidský zrak je schopen zaregistrovat minimálně několik fotonů najednou. Ale zvládne opravdu i pouhý jediný foton. Je to sice tak málo světla, že vytváří spíš pocit, než nějaký obraz, ale funguje to. Jak je vidět, lidské smysly dovedou překvapit.

Je záříjové ráno, krátce po východu slunce. Oranžová koule, která se před chvílí vyhoupla nad zvlněnou step, začíná žloutnout a hlavně hřát. Je na čase. Už přes hodinu čekám na světlo na dně malé jámy, vyhrabané ve dnu slaného vysychajícího jezera na okraji Dunajské delty. Já, fotovýbava i okolní pláň načervenalých slanorožců, vše je pokryto rosou. Okolo mne, na obnažených bahnech podél vody, pobíhá běžná podzimní směs ptáků, která je typická pro mělká, otevřená jezera. Mezi bahňáky dominují pisily a tenkozobci, v dálce mezi desítkami různých dalších bahňáků vyčnívá skupina kolih velkých. O kus dál podél vodní hladiny loví volavky stříbřité i bílé, na nízkém ostrůvku odpočívá několik rybáků kaspických, kolpíků bílých a husic liščích. V dálce pak hlavní objekt mého dnešního zájmu – růžová linie pelikánů spících na ostrůvku uprostřed jezera.

Volavky u kaluží, čápi na střechách

Základem úžasného bohatství života v Dunajské deltě jsou jarní záplavy. Více než polovina delty je zaplavena vodou po celý rok, na jaře v době povodní se řeka obohacená množstvím organických látek rozlévá přechodně i po polovině druhé. Jen asi tři procenta celkového území zůstávají nad vodou. Na plochách pohnojených organickým kalem záhy vybují bohaté rostlinstvo. Přival jarních vod zvýší i zásobu živin v jezerech, v mělké, prohřáté vodě dochází k obrovské produkci zoo- a fytoplanktonu. To vytváří potravinovou základnu nesčetných drobných i větších živočichů.

Ptáci bezpochyby patří mezi nejatraktivnější obyvatele delty. Byl zde prokázán výskyt celkem 331 druhů, z nichž okolo dvou set z nich v deltě i hnízdí. Neobvykle vysoký je přitom nejen počet druhů, ale také množství jedinců v některých populacích.

Mezi nejnápadnější ptačí obyvatele delty patří zástupci brodivých, kterých tady hnízdí dvanáct druhů. Velmi hojná je volavka vlasatá a volavka stříbřitá, jež najdete u každé kaluže a na okraji vesnic. Běžný je rovněž kvakoš noční stejně jako větší zástupci řádu – volavka popelavá a bílá či skrytě žijící volavka červená. Z dalších brodivých můžete pravidelně spatřit kolpíky bílé a ibisy hnědé. Pro ibise je delta Dunaje největším hnízdištěm v Evropě. Určitě nepřehlédnete ani čápy bílé hojně hnízdící na střechách domů a sloupech elektrického vedení.

Nezamrzající zimní útočiště

Typickými ptáky delty jsou také racci, rybáci a kormoráni. Vedle kormorána velkého tu hnízdí dva a půl tisíce párů příbuzného kormorána malého, což představuje 61 % světové populace. Běžně je k vidění pelikán bílý, vzácněji pelikán kadeřavý. Hnízdí zde ovšem většina z evropské populace obou druhů – dva a půl tisíce párů pelikána bílého a sto padesát párů pelikána kadeřavého (podle některých údajů možná už jen čtyřicet).

Nad rákosinami pravidelně loví zástupci další atraktivní skupiny – dravců. Množství vážek a drobných ptáků přitahuje desítky ostřížů, běžný je i moták pochop. Ze vzácnějších dravců zde žijí orlovec říční, raroh velký či orel mořský.

Zdejší prostory jsou nejen významným ptačím hnízdištěm, ale i zimovištěm. Voda sice v zimě zamrzá, ale čím dál na jih, tím později k přeměně v pevné skupenství dochází. Důvodem je fakt, že směrem k jihu se sladká voda Dunaje stále více mísí se slanou vodou mořskou. Některá slaná jezera systému navazujícího na jižní deltu, například Techirghiol, nezamrzají prakticky nikdy a stávají se shromaždištěm velkých hejn. Pro některé druhy, zejména pro husy, je důležité i to, že pole a louky v okolí jen zřídka zapadnou sněhem. Mezi nejatraktivnější zimní hosty patří severské bernešky rudokrké.

Samostatné krávy a žravá prasata

Neodmyslitelnou součástí místní fauny jsou domácí zvířata, i když s přírodním bohatstvím samozřejmě nemají nic společného. Ve vesnici Murighiol, která byla několikrát naší základnou, se každé ráno a večer odehrávala následující scéna. Téměř před každou chalupu byla vyhnána jedna či několik krav, které se bez jakéhokoliv doprovodu postupně seřadily a odešly k nedalekému jezeru. Zde se celý den pásly, často celé ponořené ve vodě, problém jim nedělalo ani přeplavat několik desítek metrů široké kanály. Večer se dobytek zase přebrodil či přeplaval k vesnici, kde se jednotlivé kusy postupně rozešly ke svým vratům.

V močálech se krmí i koně a především spousty prasat, občas za doprovodu pasáka, občas zcela volně připomínajíce svou plachostí prase divoké. Pro floru a faunu jsou ovšem tato prasata svou žravostí pohromou. Často mi překazila i pozorování divokých zvířat, když se početné stádo rozhodlo rýt v bahně okolo mého krytu.

Vodka křtěná Dunajem

Pochopitelně, že domácí zvířata nejsou v deltě bez lidské přítomnosti. Počet zdejších obyvatel je odhadován na 12–16 tisíc, přičemž Rumuni tvoří menšinu. Většina usedlíků jsou Lipované, kteří se sem před mnoha lety dostali z Ukrajiny. Důvodem jejich příchodu byl odpor k církevním reformám prováděným za cara Alexeje Michajloviče, otce Petra Velikého.

Lipované jsou nesmírně skromní a dobrosrdeční lidé. Dodnes žijí v domcích z vepřovic a jejich stavení postavená na nezaplavovaných místech mají rákosovou střechu. Po vodách delty se pohybují v typických černých veslicích. Lodě používají nejen k lovu ryb, což je stále hlavní zdroj obživy, ale i k přepravě dětí do školy, na nákupy i k přemisťování domácích zvířat.

Zdejší obyvatelé mluví starobylou ruštinou, což nám, kteří jsme vyrůstali za totality, velice usnadňovalo komunikaci. Nezapomenutelným zážitkem pro mne byla večeře u rybářů v rákosové boudě na liduprázdné písečné kose. Podávaly se drobné rybky uvařené i s hlavami a vnitřnostmi a zapíjelo se vodkou ředěnou vodou z Dunaje.

Delta nejsou jenom ptáci

Ačkoli ptáci jsou nejnápadnějšími obyvateli delty, je zde i velké množství jiných živočišných druhů. Typickými plazy mokřadů jsou želvy bahenní a užovky podplamaté, na suších lokalitách či v okrajových partiích, kam zasahuje step, můžete vidět mohutné ještěrky balkánské, želvy řecké, či zmije rákošské. V písečných dunách přebývá i poměrně vzácná paještěrka stepní. Při jedné z cest jsme nalezli v pahorcích Bestepe nad jižním, Svatojiřským ramenem i hroznýška tatarského, jediného evropského zástupce hroznýšovitých hadů.

Faunu savců reprezentuje 42 druhů – mimo jiné v západní Evropě téměř vyhubený norek evropský. K dalším vzácnějším savcům patří především vydra říční a kočka divoká.

Rovněž zde žije okolo sto druhů ryb, jak sladkovodních tak těch, jež jsou více či méně vázany na brakické až slané vody Černého moře. Významné místo mezi nimi zaujímají mimo jiné sumci a jeseteři, včetně mohutné vizy. Rybolov je jedním z hlavních zdrojů obživy obyvatel delty, komerčně se využívá asi jedna třetina druhů.

Evropská přírodní oáza

Delta Dunaje je dnes Biosférickou rezervací UNESCO, což zajišťuje různý stupeň ochrany území o celkové ploše 547 000 hektarů. Tato rozsáhlá chráněná oblast zahrnuje nejen vlastní deltu, ale i systém brakických jezer, která leží jižním směrem.

Lidé žili v deltě a jejím okolí odedávna, po staletí v harmonii s přírodou. Se zvyšujícím se počtem obyvatel a s nástupem moderní techniky se ale člověk stal pro toto unikátní území hrozbou. Bylo tady postaveno množství hrází a komunikací, některá jezera byla vysušena či přeměněna na nádrže s intenzivním chovem ryb. Některé meandry Dunaje byly narovnány a dokonce jsou vypracovány projekty, jejichž realizace by znamenala přinejmenším vážné ohrožení tohoto evropského přírodního skvostu. Můžeme jen doufat, že ptačí ráj bude díky novým ochranářským zákonům a především jejich dodržováním v praxi, zachován.

Arcivévoda Filip I. Kastilský se narodil z velké lásky císaře Maxmiliána Habsburského a Marie Burgundské 22. července 1478. Sám ale takovou romanci nezažil.

TIP: Šílená-Sličný: Dramatická láska až za hrob

Zpočátku úspěšné manželství se díky žárlivé infantce Janě, dědičce kastilského trůnu, stalo brzy vězením. Poté, co se mladí manželé ujali vlády ve Španělsku, začala se Jana chovat stále podivněji. Její stav se prudce zhoršil poté, co její milovaný choť zemřel. Královna odmítala ponechat Filipovo tělo v klášteře a sama se rozhodla ho dopravit do Granady. Ani pak se ale situace nelepšila, naopak, u královny propukla duševní choroba a byla odsouzena strávit zbytek života v internaci v Tordesillas.

Šaty, které má Fiona na sobě, jsou totiž celé jedlé. Na jejich výrobu padlo 50 kilogramů čokolády a více jak sto hodin práce, během které cukrářští mistři ze známé firmy Lindt ve spolupráci s módními návrháři vytvářeli unikátní kus oblečení. Výsledek jejich práce váží 20 kg. O tom, co se stalo se šaty po nafocení reklamních snímků, se zprávy nezmiňují, ale hádáme, že to byla pořádně sladká hostina.

Společnost SpaceX opět vyslala nákladní loď Dragon k Mezinárodní vesmírné stanici ISS a první stupeň nosné rakety úspěšně přistál. Je to pochopitelně velký úspěch, ale zároveň už také trochu rutina, takže se pozornost médií byla tentokrát více upřena na samotný náklad lodi.

Zásobovací loď Dragon SpaceX vynesla k ISS 2 270 kilogramů nákladu. Jde o zásoby pro posádku, nové přístroje a vybavení pro celou řadu vědeckých experimentů na palubě stanice. Významnou součástí nákladu je i dokovací adaptér IDA-2, který bude připojen k modulu Harmony.

Plísně z Černobylu

Největší zájem ale vyvolaly houby z uzavřené zóny Černobylské jaderné elektrárny, které nejen přežívají v místech s vysokou radiací, ale dokonce rostou směrem k zdrojům radiace. Využívají totiž radiaci ke své obživě, což pro vědce mimořádně zajímavé. Růst organismů s podporou radioaktivity by bylo možné využít například pro pěstování plodin pro astronauty při dlouhodobém pobytu ve vesmíru nebo na cizích planetách.

TIP: Kosmická loď Dragon se vrátila z ISS na Zemi. Přivezla cenný náklad

Ne, že by astronauti jedli přímo radioaktivní houby, ale vědci by rádi využili ekologické triky těchto hub v nových aplikacích. Posádka ISS teď bude pěstovat 8 druhů hub z Černobylu po dobu 2 týdnů a stejně budou postupovat i vědci na Zemi. Až se černobylské houby vrátí zpátky na Zem, badatelé je srovnají s těmi pěstovanými v pozemských laboratořích. Srovnání slibuje zajímavé informace.

Zavedení kontejnerové přepravy zcela změnilo transport zboží. Univerzální a přitom mimořádně jednoduchý přepravní koncept umožnil snadné přeložení nákladu z lodí na železnici, kamiony i letadla. Vývojáři ze Švýcarského polytechnického institutu se snaží tento efektivní koncept přenést i do dopravy osobní.

Létající vlaky

Koncept Clip-Air počítá s vývojem univerzálních přepravních autobusů a železničních vagónů, které by měly podobu unifikovaných kontejnerů. Ty by bylo možné přichytit k dopravním letounům. Cesta z New Yorku do Prahy by tak zkombinovala osobní autobusovou přepravu, letadlo i železnici bez nutnosti komplikovaného přesedání.

Kontejnerová kapsle by přinesla nejen finanční a časovou úsporu, umožnila by také přepravu mnohem většího počtu pasažérů a nákladu. Zatímco letoun Airbus A320 přepraví jednorázově 150 cestujících a 78 tun nákladu, do kapsle Clip-Air se má vejít až 450 pasažérů a 140 tun nákladu. Koncept by také znamenal úsporu paliva – vývojáři odhadují, že by kontejnerová přeprava ušetřila jednorázově až 25 % nákladů na palivo.

Jako první vás zaplaví pocit naprostého chaosu. Po hlavním lublaňském náměstí Prešeren se v teplých letních dnech valí davy. Na první pohled se zdá, že nikdo nedává pozor. Turisté se otáčejí jako korouhvičky, fotí a bloumají, zatímco místní zcela cíleně spěchají, aniž by vrhli jediný pohled doleva či doprava. A mezi nimi se rychlostí, která by každému českému policistovi nahnala rudou barvu do obličeje, proplétají cyklisté. Připomíná to riskantní a nekoordinovaný difuzní pohyb částic. Přesto se nikdo s nikým nesrazí.

„Ten systém funguje úžasně, protože ho nikdo neřídí,“ vysvětluje Miro Gračanin, který po Lublani provádí turisty. „Je modelovaný podle teorie chaosu. Nikdo nemá přednost, nemáme tu žádné značky, žádné vyhrazené pruhy. Cyklisté jezdí, kudy chtějí, a lidé chodí, kudy chtějí. Nemůžete jezdit slepě a předpokládat, že vás ochrání nějaké pravidlo. Všichni si neustále dávají pozor, i když to tak nevypadá.“

Lublaň uzavřela deset hektarů svého historického centra pro osobní dopravu v roce 2007. Tam, kde dřív stávaly řady parkujících aut, se nyní nacházejí kavárenské stolky. Radnice vysadila nové aleje a ve zbytku města vytvořila dalších 220 kilometrů tras pro cyklisty, aby podpořila dojíždění do práce. Titul Green Capital of Europe – Hlavní zelené město Evropy – se do metropole letos přesunul z dánské Kodaně a právě důraz na chodce a kola se stal největším trumfem pro získání ocenění.

Bez milosti zavřeno

Do centra se auta dostanou pouze ráno mezi šestou a desátou hodinou, a do té doby musejí všechny restaurace a obchody stihnout závoz zboží. Pak už se ulice bez milosti uzavřou a kdo chce dovnitř, musí nechat vozidlo na odstavném parkovišti. Pokračovat lze pouze pěšky, na kole nebo elektrickými a LPG autobusy veřejné dopravy.

„Především starší lidé si kdysi stěžovali, že mají problém si nakoupit, takže vedení města zavedlo službu zvanou Kavalir. Jedná se o malá elektrická vozítka, která starším či hendikepovaným lidem přistaví úplně zadarmo tam, kde je potřebují. Samozřejmě se můžou povozit i turisté, ale potřební mají přednost,“ vysvětluje Gračanin. Od roku 2007 už prý tato vozítka přepravila na 900 tisíc lidí.

Pokud ovšem dáváte přednost svižnějšímu druhu dopravy, můžete využít síť cyklostanic: Dělí je od sebe maximálně 500 metrů, a pohodlně tak pokryjí celé centrum. Na každé z 36 zastávek označených BicikeLJ si pomocí plastové kartičky, která slouží současně jako elektronická jízdenka pro veřejnou dopravu, odemknete kolo. Po použití ho pak zanecháte na jiné stanici, a pokud vaše jízda netrvala déle než hodinu, máte půjčení zdarma. Samozřejmě nejde o žádné super sportovní modely, ale o bytelné a v podstatě nezničitelné bicykly. Jejich přehazovačky a brzdy však radnice udržuje v perfektním stavu a pro jízdu po rovinaté a „kapesní“ Lublani (asi s 280 tisíci obyvatel) zcela postačují. Město se i díky nim drží mezi nejlépe hodnocenými metropolemi světa, co se týče pozitivního přístupu k cyklistům.

Těžké začátky

Prosadit myšlenku, že by mělo centrum zůstat uzavřeno autům, nebylo jednoduché. Starosta Zoran Janković musel nápad před devíti lety protlačit i přes odpor v politických orgánech města: „Představitelé opozice tvrdili, že se z centra stane ‚mrtvé město‘, odkud spolu s dopravou zmizí i lidé. Jenže došlo k přesnému opaku. Staré město se doslova znovu narodilo a proměnilo se v jakýsi velký obývací pokoj, kde se odehrává spousta kulturních a sportovních akcí. Lidé si na zákaz vjezdu museli zvykat a hlavně zpočátku jsme tu měli hodně zlé krve. Ale postupně to rozhodnutí většina obyvatel docenila. Jen málokdo si dnes umí představit, že by auta jezdila třeba přes turisticky vytížené Trojmostí na náměstí Prešeren – ačkoliv kdysi tam dokonce vedla autobusová linka.“

Sázka na kontroverzní plán vyšla a Janković je i po devíti letech stále starostou. Město navíc doslova zasypala řada ocenění: Kromě zmíněného titulu Green Capital of Europe dostalo cenu za ukázkovou dostupnost městskou dopravou European Mobility Week (Lublaň ji jako jediná získala dvakrát) a sbírku doplňuje loňské ocenění světových cestovních kanceláří Tomorrow Destination Award pro „destinaci budoucnosti“. Odborné komise slyší mimo jiné na slib, že chce slovinská metropole v roce 2050 produkovat nulové emise černého uhlíku, který vzniká nedokonalým spalováním fosilních paliv a má výrazně negativní vliv na lidské zdraví.

Navazování na tradice

Důraz na „zelenou“ dopravu však není v Lublani novinkou – jde spíš o návrat ke starším ideálům, které pozdější rozvoj motorismu odsunul do pozadí. Ve městě totiž vznikly první cyklotrasy už počátkem 70. let minulého století. Tehdy se významný slovinský architekt Edvard Ravnikar zhlédl v severském stylu a odjel studovat urbanistické plánování do Kodaně, která už tehdy patřila mezi cyklistické velmoci. Ravnikar a jeho tým okopírovali nejlepší nápady a především standardy, jako je například šířka cyklistického pásu nebo jeho oddělení od motorizované dopravy. Po návratu pak navrhli a postavili čtyřicet kilometrů tras, jež během jediného roku pomohly zvednout počet cyklistů v dopravě ze dvou procent na deset.

Uvedené číslo se dodnes příliš nezměnilo, ale radnice si od výstavby nových stezek slibuje navýšení počtu cyklistů v dopravě až na třetinu, což by se prý mohlo podařit už do roku 2020. Statistiky říkají, že alespoň jednou za rok sedne na kolo sedm z deseti obyvatel metropole, což představuje jedno z nejvyšších čísel na světě. Podle tzv. Kodaňského indexu, který udává vhodnost města pro cyklojízdu, si Lublaň drží třináctou příčku mezi 122 světovými metropolemi. První místo neotřesitelně okupuje Kodaň.

Vytvoření přátelštějšího prostředí pro chodce si však vyžádalo víc než jen nakreslení nových pruhů na stávající cesty. Hlavní městskou tepnu – Slovinskou ulici táhnoucí se napříč centrem – nechala radnice v roce 2013 uzavřít a kompletně přestavět. Architekti odstranili zábradlí a sloupky a výšku silnice srovnali s chodníky. Nyní se tudy můžete projet pouze autobusem městské dopravy nebo se na nákupy vydat prostě pěšky. Z někdejší špinavé hlavní třídy, která jako by z oka vypadla pražské Sokolské, se stal vycházkový bulvár s restauracemi a kavárnami, jež praskají ve švech. Nejlepší slovinské podniky nedávno otevřely právě tam. Lublaň zjistila, že méně aut v centru znamená také lepší byznys.

Image

Čtěte také

Mallorcou na kole: Kilometry v ráji cyklistů

Americká armáda uzavřela s biotechnologickou společností Kraig Biocraft kontrakt v hodnotě až 1 milionu dolarů (asi 25 milionů Kč) na vývoj materiálu, který nese kódové označení Dračí hedvábí (anglicky Dragon Silk).

Jde vlastně o pavoučí hedvábí, které má úžasné fyzikální vlastnosti a náleží mezi nejpevnější přírodní vlákna, jaká vůbec známe. Problém je ale v tom, že pavouky je velmi obtížné chovat v průmyslovém měřítku. Potřebují totiž živou stravu a také mají kanibalské choutky.

Vědci společnosti Kraig Biocraft proto geneticky upravili housenky bource morušového tak, aby namísto svého hedvábí produkovaly určitý typ pavoučího vlákna. Výsledkem by mělo být Dračí hedvábí.

TIP: Biotech oblečení: Bunda vyrobená z umělého pavoučího vlákna

Pokud se povede tento výzkum dotáhnout do konce, tak by výsledný materiál měl v mnoha ohledech překonat dnes běžně používaný Kevlar. Hlavní výhoda Dračího hedvábí spočívá v tom, že je nejméně desetkrát pružnější.

Ovládání dronů pouhou myslí není úplně nové. Vědci Arizonské Státní univerzity teď ale přicházejí se zařízením, které operátorovi dovoluje ovládat myslí celé hejno dronů.

Přístroj používá čepici na hlavu operátora, která je vybavena celkem 128 elektrodami elektroencefalogramu (EEG). Uživatel přístroje si ji nasadí a sleduje drony na monitoru. Přitom si představuje, co by drony měly dělat – shluknout se, rozletět se nebo třeba přistát u pozemních dobíjecích robotů.

TIP: Létá jako živá. Simulace včelího mozku pilotovala dron

Zařízení operátorovy představy zpracuje a přeloží je to podoby instrukcí, které pak bezdrátově vysílá jednotlivým dronům. Funguje to docela dobře a badatele až překvapilo, jak se lidský mozek může přizpůsobit typu myšlení, které je nezbytné pro hejnové chování.