16. července 2013 se při výstupu z ISS ve svém skafandru málem utopil italský astronaut Luca Parmitano. Zní to bizarně a zřejmě si to myslel i Luca, když s půldruhým litrem kapaliny v helmě spěchal zpátky do přechodové komory. Naštěstí neutrpěl žádnou újmu na zdraví, přestože cestou po exteriéru rozlehlé stanice ztrácel ponětí o tom, kde je.

TIP: Těžko na cvičišti: Astronauti vyráží na extrémní podmořský výcvik

Incident se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit. V důsledku poruchy zřejmě systém pro odvádění vydechované vodní páry vracel látku zpět do helmy.

Přestože nedosáhla věhlasu své sestry Anny, se jménem Jindřicha VIII. byla spojena nemalou měrou. Byla to právě Marie Boleynová, která se první ohřála v posteli krále Anglie. Když ale 19. července 1543 zemřela, nespojovalo ji s dvorským životem už zhola nic. 

TIP: Od velké lásky na popraviště: Manželství Anny Boleynové a Jindřicha Tudora

Přestože i starší dcera Thomase Boleyna získala vzdělání ve Francii, chyběly jí ambice její sestry. Jindřichovi sice porodila dvě děti, jeho lásku si ale udržet nedokázala. To ostatně Anna také ne. Když její kroky vedly na popraviště, byla už Marie dvoru na hony vzdálená a žila se svým druhým manželem v Essexu.

Vzorná a vychovaná princezna, jak se na dceru nejkatoličtějších veličenstev Filipa Sličného a Johany Šílené slušelo, bylo skutečně výbornou partií. Její manžel si to ale zpočátku nemyslel. Isabela Habsburská, která se narodila 18. července 1501 v Bruselu, měla na severu zažít krušné časy.

TIP: Šílená-Sličný: Dramatická láska až za hrob

Přestože dánského a norského krále Kristiána II. neprovázela zrovna nejlepší pověst, rozhodl dědeček Maxmilián, že se právě on stane Isabeliným manželem. Inu, politika. První roky ale čekalo na mladou ženu peklo. Král se netajil milenkou a její rodina dělala nové královně ze života peklo. Až po letech se situace změnila. To už ale král a královna, kterým k ovládaným zemím přibylo Švédsko, čelili převratu a museli ze země odejít. Věrná a oddaná Isabela, která pokorně svého manžela následovala do Flander, zemřela v sotva čtyřiadvaceti letech.

Okolí tasmánského vnitrozemského přístavu proměnily v noční můru arachnofobiků pozemní druhy pavouků, které vyhnala z domovů povodeň. Podle Grahama Milledge z Australského národního muzea se členovci na útěku před nebezpečím vyšplhají na vyvýšené místo a vysoukají do větru vlákno, na němž pak odletí. V Tasmánii se však pokoušeli „odplachtit“ i rozměrnější pavouci a jejich marná snaha se změnila v děsivou podívanou. Milledge nicméně dodává, že jakmile povodně pominou, vrátí se členovci zpátky do půdy, a tudíž není důvod k panice.

Podobné pavoučí invaze nejsou v Austrálii nic neběžného a zaznamenány byly i jinde ve světě. V loňském roce pavoučí sítě pokryly třeba předměstí amerického Memphisu. 

V čínském městě Ťing-čou, ležícím uprostřed provincie Chu-pej, vznikla nová a vskutku impozantní socha. Na rozdíl od nedávno dokončené a okamžitě také zbourané zlaté sochy diktátora Mao Ce-tunga jde tentokrát o mnohem méně kontroverzní dílo. Nový monument představuje válečníka Guan Yu, který pro většinu Číňanů představuje symbol morálky, věrnosti a síly. Socha měří i s podstavcem 58 metrů a na její výrobu bylo použito více než 4 tícíce bronzových plátů o celkové váze 1 320 tun.

Po sarajevském atentátu a při hrozící válce proběhla 31. července 1914 vcelku spořádaně mobilizace, i když bez většího nadšení. Časté byly nejen projevy loajality v tisku, ale i tiché mlčení.

Češi proti Čechům

Už v letech 1914–1915 se muselo nejvyšší armádní velení vypořádat s rebely. Přechodně se mu to povedlo a rok 1916 znamenal celkové uklidnění protirakouských nálad. Ty se však s novou silou objevily v roce 1917, zvláště po bitvě u Zborova, kde proti sobě na znepřátelených frontách bojovali nejen Rusové a Němci, ale také Češi na jejich straně proti Čechům-legionářům na straně Rusů.

Ne všem zajatcům se však chtělo opět riskovat nejen své životy, ale též ohrozit své blízké doma. Znali už peklo v zákopech, šrapnely, otravné bojové látky a další hrůzy války. A tak ze zhruba 300 000 zajatců v Rusku vstoupila do československých legií jenom menší část. Nepochybně zde působila též vnitřní dilemata vojáků – vstup do legií znamenal zradu rakousko-uherské vojenské přísahy a také nebezpečí opětovného zajetí rakouskými, německými nebo maďarskými jednotkami. V takovém případě byl osud českého či slovenského legionáře neodvratně tragický, neboť vojenská legislativa pro tyto prohřešky znala jenom jediný trest – ten nejvyšší. Poprava se vykonávala zastřelením nebo oběšením. Ostatně i v pozdější československé armádě bylo (vzhledem k jejímu mnohonárodnostnímu složení) pociťováno jisté dilema, jak chování vojáků-legionářů posuzovat. 

Tyrannosaurus rex býval strašlivým dravcem, který děsil na pohled. Jedna věc je na něm ale zvláštní a dalo by se říct, že dokonce roztomilá. Měl velmi malé a slabé přední končetiny, které u tak strašného predátora vzbuzují úsměv.

Pacičky krvelačné bestie

A nebyl sám. Paleontologové nedávno podle nálezu z Patagonie z roku 2007 popsali nový druh velkého dravého dinosaura, který dostal jméno Gualicho shinyae. A gaulicho, tunový a osm metrů dlouhý dravec, který žil před 90 miliony let, měl směšně krátké a malé přední končetiny, velikostí skoro jako ručky dítěte.

Zajímavé přitom je, že T. rex a gaulicho sice náležejí do skupiny teropodů, obvykle dvounohých a dravých dinosaurů, ale uvnitř této skupiny si nejsou vůbec blízcí. Znamená to, že drobné přední nohy velkých dravých dinosaurů zřejmě vznikly nezávisle.

TIP: Timurlengia: Dinosaurus velikosti koně ukazuje cestu evoluce k T. rexovi

Tím spíš je ale záhadou, k čemu vlastně takové přední nohy jsou. Vědci si dovedou představit spoustu činností, k nimž se takové nožky opravdu nehodí. Ale proč je velcí draví dinosauři měli a proč se u nich objevovaly opakovaně, to zatím vůbec netuší.

Uhlíková pěna není nic moc nového. Je to ale populární materiál, který je lehký a funguje jako tepelný izolátor, kryt před elektromagnetickým zářením, a také vodič elektřiny. O uhlíkovou pěnu se intenzivně zajímá třeba letecký a kosmický průmysl, potíž je ale v tom, že výroba vhodné uhlíkové pěny bývá drahá.

Čínští vědci vymysleli nový postup, kterým vyrábějí uhlíkovou pěnu ze spáleného chleba. Ani použití jídla k výrobě uhlíkové pěny není nové, už se k tomu používaly banány nebo melouny. Až doteď ale bylo těžké takto vyrobit uhlíkovou pěnu s přesně nastavenými parametry.

TIP: Lehčí než pírko: Zlatá pěna se udrží na povrchu latté

Čínský postup je docela jednoduchý. Nejprve suší krajíce chleba při teplotě 80 °C po dobu 18 hodin, a pak je sežehnou ve speciální peci s argonovou atmosférou. Vznikne tak uhlíková pěna, která má perfektní vlastnosti a přitom je laciná. Upravením množství vody a kvasnic při pečení chleba je dokonce možné nastavit velikost otvorů ve výsledné uhlíkové pěně.

„Krása těchto chudých pastvin a lesů, tichá a nehlučná, je hlubší pro toho, kdo jí rozumí,“ napsal o kraji horního toku Svratky před více než sedmdesáti lety Karel Cejnek. V jistém smyslu platí jeho slova dodnes. Stručně popsat krásy tohoto území by bylo nadlidským úsilím. Vyberme tedy pouze několik drobků z hostiny, kterou Zubří země, jak ji lidé podle erbu rodu Pernštejnů, jenž kraji nesmazatelně vtiskl svou pečeť, nazývají.

Město, které propadlo peklu

Chcete-li pátrat po ztraceném městě, nemusíte jako Hiram Bingham do Peru nebo jako Heinrich Schliemann do Turecka. Stačí vyrazit do nitra Svratecké hornatiny. Dávná pověst praví, že někde v lese mezi Skoroticemi, Osikami a Broumovem kdysi stávalo velké město Přibyslavice, proslulé velkolepými trhy. Jednou zde prý byl neznámý pocestný neprávem označen za zloděje a nespravedlivě uvězněn v temnici. Když ho po čase propustili, za hradbami město proklel: „Propadněte se do horoucích pekel!“ Zvedl se vítr, země se zachvěla a Přibyslavice se opravdu navždy propadly. Když pak tudy za třicetiletých válek táhla švédská vojska, marně prý hladoví a žízniví vojáci hledali město, jenž měli zakreslené v mapách. Dodnes prý někde v lese existuje studánka, u níž je možno zaslechnout slabounké vyzvánění zvonů a městský ruch propadlých Přibyslavic.
Archeologický výzkum však nabízí mnohem střízlivější fakta: místní jméno Přibyslavice označuje v katastrálních mapách rozlehlou louku a část lesa asi tři kilometry severozápadně od Osik. Jméno připomíná někdejší ves stejného jména, která je doložena jediným záznamem v zemských deskách roku 1390. Archeologové zde jako pozůstatky dávných polí nalezli upravené terasy. Ves pravděpodobně zanikla (zcela přirozenou cestou) v první polovině 15. století. Rozloha plužiny kolem 120 hektarů přivedla odborníky k předpokladu, že tady s největší pravděpodobností stávalo dvanáct až patnáct usedlostí.

Falešná hradní zřícenina

Jestliže se přece jen pustíte do marného hledání Přibyslavic, naleznete kromě nehmatatelného ticha a vůně květin taky nádherně reálné Hrádky. V nadmořské výšce 627 metrů vytvořila rozmarná příroda mrazovým zvětráváním úchvatnou skalní skupinu z vrstevnatých bítýšských rul s dobře patrnými křemennými žílami. Hřibovité útvary z povzdálí evokují iluzi hradní zříceniny, na jejímž cimbuří hnízdí dravci. Okolní les je oázou v moři smrkových monokultur – prastarému lesu vévodí buk a javor klen s jasanem a jilmem. Starý porost je vyhledávaným hnízdištěm datlovitých ptáků.
Když sestoupíte pod Hrádky, objevíte další ze skvostů Svratecké hornatiny: údolí Chlébského potoka. Potoční luh je proslulý zejména na jaře, když rozkvete záplavou bledulí jarních. Potok skýtá ideální loviště pro skorce vodní, na které tu narazíte u každého meandru.

Čert, Cimrman a vřes

Pokud chcete vystoupit na „střechu“ Svratecké hornatiny, musíte na Sýkoř (702 m n. m.) – kopec, který je obklopen starými i současnějšími legendami. Podle té staré strašil na Sýkoři čert. Podle novější inspiroval vrch Járu Cimrmana k napsání dramatu Dobytí severního pólu, když si tu v prý „v tvrdém terénu na vlastní lyži a botě vyzkoušel to, co české dobyvatele čekalo, než překročili 50. rovnoběžku.“ Alespoň to tvrdí ctihodní patafyzikové, kteří vyznačili „Cimrmanovu plahočinu“ vedoucí z Lomnice u Tišnova na vrchol Sýkoře. U sýkořské myslivny uvidíte Cimrmanovu plostiku (pozor, to není tisková chyba), jejímž autorem je Jožka Zahradník. Odhalení pomníku byli přítomni i Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří zde také předvedli kuriózní přesun na jedné lyži.
Na úbočí Sýkoře naleznete přírodní památku Synalovské kopaniny, kde dosud hojněji roste vřes.

Výři a krkavci na Sokolí skále

O vyhlášení rezervace Sokolí skála se zasadil především doubravnický rodák, myslivec a milovník přírody MUDr. František Jelínek již v roce 1949. Rezervaci tvoří prudké skalní srázy, mrazové sruby s římsami, balvanová moře i izolované skalní útvary. Magické místo vděčí za svůj název faktu, že bývalo hnízdištěm sokolů stěhovavých. Přítomnost vzácných dravců však v roce 1953 definitivně zmařil nezodpovědný myslivec, který jednoho z páru sokolů zastřelil.
V současné době jsou Sokolí skály vyhledávaným hnízdištěm výrů velkých a krkavců velkých. Lokalita je velmi zajímavá i botanicky: roste tu jediná přirozená populace tařice skalní Arduinovy v povodí Svratky, dále lilie zlatohlavá, tis červený (jediný samčí exemplář) a mnoho dalších vzácných rostlin.

Tyrkysové šípy a vydří hrátky

Často na toulkách kolem Svratky sleduji fascinující tyrkysové šípy – ledňáčky říční. Řadu let jsem však marně pátral po jejich hnízdních norách. V loňském roce jsem je konečně objevil – dvě hnízdní nory ve strmém břehu. Při druhém hnízdění párek ledňáčků zneklidňoval norek americký, který se na jejich mladé – naštěstí a taky díky mně marně – dobýval. Bohužel letošní červencová velká voda příhodnou břežní část strhla a já mám zase co hledat …

TIP: Soutok řek Moravy a Dyje aneb Divočina na jihu Moravy

„Vydru říční (Lutra lutra) pozoroval na Svratce doktor F. Jelínek roku 1961, z pozdějších let již další záznamy nejsou,“ píše znalec na přírodu Tišnovska a Svratecké hornatiny RNDr. Jan Lacina, jeden z autorů knihy Doubravník v dějinách 1208–2008. Já mám jinou zkušenost. Vydry sleduji na Svratce již několik let, dokonce jsem v hrázi polovyschlého bývalého rybníčku našel i jejich nory. V roce 2008 tady vydra úspěšně vyvedla tři potomky, což je ve „vydřím světě“ skutečnou raritou. Jejich hrátky jsem měl možnost sledovat až do časného podzimu.

Další skrytá tajemství

Profesionálním zoologům unikl i další přírůstek vzácných savců: na Svratce se usadila dobře prosperující rodinka bobrů evropských (Castor fiber). Pracovitým zvířatům už padl za oběť mohutný topol, i když je dlužno přiznat, že bobřím zubům vydatně napomohly letošní nemilosrdné červencové vichřice. Bobry na Svratce pravidelně sleduji už dva roky, ale z pochopitelných důvodů nebudu v tisku přesněji lokalizovat jejich teritorium.
Bujný pobřežní porost Svratky, který v posledních letech znehodnocuje invazní neofyt křídlatka japonská, bohužel vyhovuje i dalším nežádoucím přivandrovalcům – minkům, tedy norkům americkým (Musela vison). Zřejmě jde o uprchlíky a jejich potomky z bývalých kožešinových farem. Tyto vitální šelmičky znamenají pro původní druhy savců i ptáků pohromu. V místech jejich hojného výskytu se třeba ještě nedávno hojná ondatra pižmová (Ondatra zibethicus), která ovšem rovněž není původním druhem, neboť byla v Evropě vysazena až v roce 1905, vyskytuje jen velmi vzácně.
Kdoví, jak se bude prostředí Svratecké hornatiny dále vyvíjet. Jisté je, že při každé další návštěvě mi zdejší příroda nadělí vždy nové překvapení.

To vše je Svratecká hornatina

Přírodní park Svratecká hornatina je rozlehlý a (naštěstí) opomíjený. Skrývá se za východním okrajem turisticky vytížených Žďárských vrchů – zahrnuje údolní zářez řeky Svratky až nad Jimramov a navazující kopcovitou krajinu včetně Sýkořské hornatiny. Na svém jižním okraji dosahuje až k Předklášteří u Tišnova, Lomničce a Jamnému. V podstatě jde o celý horní tok Svratky, včetně Vírské přehrady. S rozlohou 365 km čtverečních patří přírodní park k nejrozsáhlejším v Česku a zasahuje do tří okresů: Žďár nad Sázavou, Blansko a Brno–venkov.

Zajímavosti Svratecké hornatiny jsou téměř nesčetné. V případě, že se sem vydáte, by vaší pozornosti neměla uniknout zejména tato místa:

• Pilský rybníček, místo rozmnožování chráněných obojživelníků
• Míchovec se zbytky pralesovitých javořin a stanoviště nádherné měsíčnice vytrvalé
• Veselská lada s výskytem orlíčku planého
• skalnatý vrcholový hřbet Hrušín, Doubravnické ostrovy, Křížovická lada
• Divoká Svratka, jedinečný bystřinný úsek Svratky u Prudké s balvanitým korytem a hnízdištěm skorce vodního
• Bělečská skalka, Boračské ostrovy – loviště ledňáčka říčního a čápa černého
• proslulý hrad Pernštejn, zříceniny hradů Zubštejna, Pyšolce, Aušperka a Dalečína
• nádherný krytý dřevěný most v Černvíru
• úchvatný doubravnický kostel Povýšení sv. kříže s hrobkou Pernštejnů a hrabat Mistrovských
• roubenky v Nyklovicích a Ubušínku
• magická víska Křížovce se čtrnácti stálými obyvateli a vyhledávanou galerií Z ruky a atelierem geniálního sochaře a básníka dřeva Zdeňka Macháčka
• nová rozhledna v Karasínu

Přírodní park Svratecká hornatina vskutku má co nabídnout.

Rady do batohu

Popisované území najdete např. na mapě Edice Klubu českých turistů. Konkrétně jde o číslo 85 – Okolí Brna – Svratecko (1: 50 000). Zajímavé informace můžete získat mimo jiné z turisticko-vlastivědného průvodce obcemi a jejich okolím – Bystřicko, z pera Hynka Jurmana (1999). Z dílny stejného autora vás mohou zaujmout Smírčí kříže na Vysočině (1996) a kniha pověstí Zubštejnské dědictví (2001).

Bohemiae Rosa náleží do zvláštní skupiny mapových děl odborníky zvané kartografické kuriozity. V kartografii jsou za kuriózní pokládána taková díla, která se od běžných map liší účelem, obsahem či formou a jejichž umělecká hodnota obvykle převažuje nad geografickou.   

Umělecké dílo

Mapu českých zemí v podobě růže zveřejnil ve svém díle Epitome historica Rerum Bohemicarum (Výtah z dějin Království českého) historik, literát, zeměpisec, jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín. Nakreslil ji slezský kartograf Christoph Vetter (1575–1650) a technikou mědirytu zhotovil augsburský rytec Wolfgang Kilian (1581–1662). Přesnou dobu vzniku mapy neznáme, obvykle je datována rokem 1668, kdy začalo vycházet zmiňované Balbínovo dílo. To už byl ale Christoph Vetter 18 a Wolfgang Kilian 6 let po smrti.

Mapa je krásnou ukázkou barokního ryteckého umění. Rozvíjející se růže je výtvarně vyvedena podobně jako známá růže rožmberská, avšak s několika okruhy okvětních plátků. Zalévají ji paprsky slunce s královskou korunou, jež jakoby se před chvílí vynořilo z bouřkových, detailně vyvedených mraků. Květ růže představuje rozkvět země. Stonek vyrůstá z Vídně a naznačuje tak přirozenost spojení českých zemí s habsburskou monarchií. To je vyjádřeno i heslem tehdejšího panovníka Leopolda I. „Iustitia et Pietate“ (Spravedlností a úctou) v čele listu. Na mapě najdeme již i prvky typické pro moderní kartografii: v levém horním rohu délkové měřítko v tehdejších německých mílích a orientační růžici. Opačný roh zabírá barokně zdobný český lev, který jakoby vzácnou růži chránil.

TIP: Klaudiánova mapa: První obrazové zachycení české země

Na první pohled se zdá, že růže představuje Čechy, kališní lístky a listy pak sousední země: pod českým lvem se nalézá Slezsko, v pravém dolním rohu vidíme Moravu, na opačné straně rakouské země včetně Korutan a Štýrska, pod směrovou růžicí výhonek Bavorska a přímo pod sluncem vyrůstá Míšeňsko. Když však mapu začneme blíže zkoumat, zjistíme, že uvedené rozvržení není důsledné. Ve spodním okvětním lístku najdeme například moravskou Třebíč, vlevo zase řeku Regen (Řezná), která sice pramení na Šumavě, ale pak vesele bublá Bavorskem.