Církevní dráha, studium humanismu a díla Erasma Rotterdamského, to vše dostal 2. července 1489 do kolébky Thomas Cranmer. Duchovní cesta mu otevřela dveře k nejvýznamnějším teologům doby stejně jako k anglickému dvoru.

TIP: Od velké lásky na popraviště: Manželství Anny Boleynové a Jindřicha Tudora

Jindřich VIII. totiž neměl mužského dědice, za to ztratil srdce pro dvorní dámu Annu Boleynovou. Rozvod ale nebyl jen tak, zvlášť když jeho manželkou byla dcera španělských křesťanských veličenstev a teta nejmocnějšího muže Evropy Karla V. Cranmer ale dokázal využít příležitosti. Manželství Jindřicha a Kateřiny rozvedl a sňatek s Annou prohlásil za právoplatný. Na výsluní poté zůstal až do nástupu Jindřichovi dcery Marie, katoličky, která se rozhodla udělat s anglikánským arcibiskupem zúčtovat. Dřívější důvěrník jejího otce byl uvězněn a poté upálen.

Devětašedesátiletý Peter Browne a pětašedesátiletý Mervyn Huggett z britského Sussexu sestrojili originální mašinku z filmu Wallace a Gromit. Jejich bizarní stroj „Sunday Morning Breakfast Machine“ vám naservíruje snídani, přinese noviny a také po sobě uklidí. Šikovným důchodcům trvala stavba snídaňového stroje tři měsíce.

Pro rytíře představovala bitva vlastně takový veliký turnaj a podle toho k ní také přistupoval. Většina rytířů začínala boj s takzvanou dřevcovou zbraní (měla dřevěné ratiště), což bylo obvykle kopí o délce přes tři metry. Byla to vlastně dlouhá zbarvená dřevěná tyč s kovovým zakončením. Kopí se však dalo použít jen při rozjezdu na první útok, kdy bylo možné protivníka vyhodit ze sedla, případně i dost nepříjemně zranit.

Do boje s mečem

Zůstal-li pak rytíř uvíznutý v bojové vřavě, musel kopí odhodit a vytasit poboční zbraň, typicky jednoruční meč o délce čepele 85–100 cm. Čepel byla z obou stran nabroušená, na konci ukončená krátkým hrotem, někdy zaobleným. Nad čepelí byla jednoduchá kovová záštita, do níž se při obraně zachytil protivníkův sek. Nad záštitou pak byla rukojeť a úplně na konci pak hlavice, která musela být správně těžká, aby vyvážila váhu čepele. Existovalo mnoho typů mečů – lišily se tvarem hlavice (kruh, korunka, či takzvaný paraořech…) či záštity (rovná, půlkruhová, se zdobením…), ale v zásadě se všemi se zacházelo stejně. Daly se použít i k bodu, ale v drtivé většině fungoval meč jako sečná zbraň. Zvláště ze sedla koně měl meč neuvěřitelnou pádnost a případný pěšák (nebo shozený jezdec), který by se připletl do cesty, by měl pocit, že stojí tváří v tvář bojovému stroji.

Na druhé ruce (přesněji na předloktí) měl rytíř navlečený gotický štít o šířce zhruba 50 cm a šířce do 1,5 cm. I štít, stejně jako varkoč, býval opatřen heraldickým znamením, tedy erbem nebo aspoň patřičnými barvami. Štít byl dřevěný, většinou na okraji pobitý plechem, ale počítalo se s ním, jako se „spotřebním zbožím“, to znamená, že po nějaké době se zničil a služebník většinou podal rytíři nový. 

Mont Blanc: Praotec horolezectví

Mont Blanc je nejvyšší horou Evropy a do výšky téměř pěti kilometrů nad mořem se vypíná z alpského Montblanského masivu, přímo na hranici Itálie a Francie. Mezi oběma zeměmi tak panuje odvěký spor, který se dodnes nepodařilo zcela vyřešit. Současný stav se proto nese v duchu kompromisního společného „vlastnictví“ hory. 

Zaplacená premiéra

První dobyvatele nalákala na Mont Blanc finanční odměna, kterou horolezcům za zdolání přislíbil švýcarský fyzik a přírodovědec Horace-Bénédict de Saussure. V roce 1786 uspěla dvojice Francouzů Jacques Balmat a Michel Paccard. Jejich výstup přitom mnozí považují za symbolický počátek moderního horolezectví. Dnes na vrchol ročně zavítá až třicet tisíc lidí, kteří jej zlézají pěti různě obtížnými trasami. 

Ledové kolísání

Za technicky nejsnazší se pokládá cesta přes tábor Grand Mulets, jež se těšila zvláštní oblibě během 20. století. V současnosti však „trpí“ globálním oteplováním, které se podepisuje na ledovcové části hory: Kritický úsek nejschůdnější trasy byl například loni během letní vlny veder neprůchodný kvůli ledovým trhlinám. Zamrzlá krusta pokrývá i vrchol Mont Blancu, přičemž se její kolísání v důsledku oteplování projevuje na nadmořské výšce hory. Zatímco v roce 2013 dosáhla hodnota z GPS měření 4 810,02 metru, loni šlo jen o 4 808,73 metru.

Aconcagua: Andský obr

Se svými téměř sedmi kilometry nadmořské výšky je Aconcagua nejvyšší horou mimo Asii. Nachází se na severozápadě Argentiny v přírodním parku Aconcagua v provincii Mendoza a z geologického hlediska tvoří součást pohoří Andy. 

Stopy minulosti

Aconcaguu považovali za posvátnou už Inkové, na jejím vrcholu však zřejmě nikdy nestanuli – přinejmenším o tom nemáme žádné důkazy. Někdejší snahu o zdolání hory přesto historie zaznamenala: Stopy indiánů byly nalezeny ve výšce okolo šesti kilometrů nad mořem. 

Jako první Evropan se v roce 1883 pokusil dostat na vrchol Němec Paul Güssfeldt, nakonec však dosáhl pouze výšky 6 560 m n. m. Premiéru si tak užil až Švýcar Matthias Zurbriggen v roce 1897. 

Nevyzpytatelná hora

Největší nebezpečí pro více než tři tisíce každoročních návštěvníků hory představuje nepředvídatelnost počasí, za kterou může jev zvaný „viento blanco“ neboli „bílý vítr“: Voda vypařující se z Tichého oceánu se nad Aconcaguou sráží s horkým vzduchem, který se na druhé straně And zvedá z jihoamerických stepí – pamp. Mračna se pak kumulují okolo vrcholu a vytvářejí vír. 

Slunečné počasí se proto může rychle změnit ve větrnou smršť s poryvy o rychlosti až 200 km/h, přičemž navíc prudce klesá teplota. Stejně náhle, jako viento blanco začne, může i skončit; v některých případech však nehostinné podmínky přetrvaly celé dny.

Hnědí trpaslíci jsou podhvězdné objekty s příliš malou hmotností, která jim neumožňuje spustit hvězdnou jadernou fúzi. Přesto ale mohou být nesmírně zajímaví a rozhodně stojí za pozorování.

Vědci observatoře Arecibo v Portoriku s největším jednoaparátovým radioteleskopem světa o průměru 305 metrů zjistili, že ultrachladný hnědý trpaslík J1122+25 rotuje nejrychleji ze všech známých hnědých trpaslíků. Prozradily to rádiové záblesky, které radioteleskop zachytil.

Hnědý trpaslík J1122+25 se otočí za méně než hodinu

Trpaslík, který je od nás vzdálený pouhých 55 světelných let, se kolem své osy otočí jednou za 17, 34 nebo 51 minut. S rychlostí rotace milisekundových pulsarů se sice trpaslík nemůže rovnat, i ta nejdelší z těchto tří period je ale mnohem kratší, než jaké jsme kdy u hnědých trpaslíků naměřili.

TIP: Nejrychleji rotující hvězda se točí rychlostí 2 miliony kilometrů v hodině

Trpaslík J1122+25 rotuje tak rychle, že si s tím naše modely vzniku a vývoje hnědých trpaslíků příliš neví rady. Díky tomu objevu je teď ale odborníci mohou vylepšit.

Přehrada Siao-lang-ti na Žluté řece je 154 metry vysoká a přes 1 300 metrů široká. I přes své gigantické rozměry je v porovnání s dalšími vodními stavbami v Číně spíše trpaslíkem. Její součástí je vodní elektrárna s šesticí 306MW turbín. Kromě toho je ale také vyhledávanou turistickou atrakcí.

Jednou ročně zde probíhá divácky vděčný proces čištění od naplaveného a usazeného písku. Během jediné sekundy přehrada vypustí až 2,6 milionu litrů vody a po proudu Žluté řeky odpluje zhruba 30 milionů tun naplavenin. Přehrada byla dokončena v roce 2000 a její výstavba stála 3,5 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 84 miliard korun).

Šamani v Amazonii už nejspíš celá tisíciletí vaří proslulou halucinogenní směs jménem ayahuasca z více druhů pralesních rostlin, jejíž hlavní psychoaktivní složku představuje DMT. Používají ji nejen na výlety do hlubin psychiky, ale i k léčení.

Ayahuasca si už získala pozornost moderní vědy. Už víme, že dovede ulevit při depresích i jiných duševních obtížích. Jak se ale zdá, nebude to všechno. Vědci teď překvapeně zjistili, že látky obsažené v ayahuasce, harmin a tetrahydroharmin, mohou stimulovat růst nových mozkových buněk, neuronů.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

Vzhledem k tomu, že celá řada závažných neurodegenerativních onemocnění úzce souvisí s odumíráním neuronů v určitých oblastech mozku, mohl by výzkum působení halucinogenní směsi na neurony přinést tolik potřebné léky.

Obyvatelé Pekingu intenzivně využívají podzemní vodu v okolí. Momentálně spotřebují tak 3,5 miliardy litrů podzemní vody ročně. A má to své důsledky. Už od třicátých let se Peking propadá do země.

V dnešní době má tahle megapole asi 20 milionů obyvatel, ve velkém se tu rozvíjí průmysl i zemědělství. Není divu, že se podle nového výzkumu Peking propadá na některých místech až rychlostí 11 centimetrů za rok.

TIP: New Orleans má velký problém: Město se rychle potápí

Badatelé použili satelitní snímky a data GPS, ze kterých odvodili změny terénu v čínském hlavním městě mezi lety 2003 a 2010. Peking určitě není jediným velkoměstem, které se v dnešní době propadá. Podle odborníků se ale tenhle trend v Pekingu jen tak nezmění a v brzké době tam mohou očekávat škody na budovách, komunikacích i rozvodných sítích.

Na počátku prázdnin zastihnete na večerní obloze i tři velmi nápadné planety. Mezi záplavou hvězd je snadno rozpoznáte díky charakteristickým barevným odstínům i klidnému svitu. Pro první dvě stačí zapátrat nepříliš vysoko nad jižním obzorem: Zatímco oranžový Mars spatříte v souhvězdí Vah, nažloutlý Saturn se bude nacházet v sousedním Hadonoši. 

Již tak hezkou kompozici ještě zkrášlí jasná stálice Antares ze souhvězdí Štíra. Najdete ji takřka přímo pod Saturnem, v úhlové vzdálenosti asi 6°. V průběhu prázdnin se tato scenérie výrazně promění, neboť Mars se postupně vklíní mezi Saturn a Antares. Třetí planetu – Jupiter, zářící žlutobílým světlem – najdete velmi nízko nad západním horizontem v souhvězdí Lva, a navíc jen v prvních červencových týdnech. V srpnu bude totiž planeta zapadat už krátce po Slunci, a stane se tak nepozorovatelnou.

Téměř dvě stovky hvězdokup

Pokud je letní hvězdné nebe na nějaký druh objektů mimořádně bohaté, pak jsou to rozhodně kulové hvězdokupy. Očima to však bohužel nezjistíte – na hranici viditelnosti bez dalekohledu je totiž jen pár z nich. Můžete zkusit ulovit třeba kulovou hvězdokupu M13 ze souhvězdí Herkula. Pod velmi tmavou oblohou ji spatříte jako mlhavou okrouhlou skvrnku ve dvou třetinách vzdálenosti, jež dělí hvězdu zéta Herculis od éta Herculis. Podobný, jen o něco oválnější vzhled má i kulová hvězdokupa M22 ze souhvězdí Střelce, kterou najdete, vydáte-li se od hvězdy lambda Sagittarii 2,5° směrem na severovýchod. Mnohem víc „kulovek“ však spatříte třeba triedrem.

Prázdninová noční obloha, to samozřejmě nejsou jen kulové hvězdokupy, ale mnohem víc! Stačí malý dalekohled, hvězdná mapa či atlas a můžete prozkoumat třeba galaxie M31 v Andromedě, M33 v Trojúhelníku, M51 v Honicích psech či M81 a M82 ve Velké medvědici.

Z planetárních mlhovin se nabízejí M27 v Lištičce nebo M57 v Lyře. Do říše otevřených hvězdokup nahlédněte prostřednictvím Chí a h v Perseovi, M11 ve Štítu, M6 a M7 ve Štírovi, IC 4665 v Hadonoši nebo NGC 457 v Kasiopeji. Za pozornost stojí také emisní mlhoviny Laguna (M8) a Trifid (M20) nebo pohledné seskupení hvězd Ramínko na šaty.

Východy a západy Slunce

V první polovině července je Slunce do znamení Raka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur je nepozorovatelný.
• Venuše je nepozorovatelná.
• Mars je viditelný v první polovině noci.
• Jupiter je viditelný večer, nízko nad západem.
• Saturn je viditelný téměř celou noc kromě rána.
• Uran je viditelný ve druhé polovině noci.
• Neptun viditelný téměř celou noc kromě večera.

Úkazy na nebi

• 2. července – setkání úzkého měsíčního srpku a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na ranní obloze nízko nad východem
• 4. července – Země nejdál od Slunce v roce 2016 (152,1 milionu kilometrů)
• 9. července – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na večerní obloze nad západem
• 14. a 15. července – setkání Měsíce, Marsu, Saturnu a hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Počátkem července roku 1866 proti sobě u Hradce Králové stanuly postupující pruská armáda a armáda habsburské monarchie, jejímž nesnadným úkolem bylo pruský postup zastavit. Rakouští vojáci, jejichž valná část pocházela z českých zemí, se bili velice statečně. Tentokrát se však druhý „Kolín“ nekonal. Vedle „tradiční“ velitelské neschopnosti nejvyššího velení rakouské armády, k tomu přispěla hlavně modernější výzbroj pruské pěchoty a s ní související změny v taktice pěšího boje.

„Holá“ tragédie

Dne 3. července 1866 v půl osmé ráno zahájily pruské sbory za slabé podpory dělostřelectva útoky na předsunuté pozice Rakušanů ve středu rakouského obranného postavení. Začala bitva u Hradce Králové. Rakouská armáda měla relativní výhodu – vybrala si místo bitvy a mohla zahájit ženijní budování obrany, což částečně kompenzovalo lepší pěchotní výzbroj pruských vojsk. Vesnická stavení rovněž poskytovala obráncům výborné krytí, takže není divu, že pruský postup byl velmi pomalý a hlavně zaplacený velkými ztrátami na životech.