Mars byl v dávných době zřejmě ještě podobnější Zemi, než jsme si doposud mysleli. Dokládá to nový objev robotické výzkumné laboratoře Curiosity, která již čtvrtým rokem pracuje na rudé planetě.

Curiosity totiž v marťanských horninách objevil velké množství oxidů manganu. A takový materiál podle našich zkušeností může vzniknout buď působením mikroorganismů anebo kyslíku obsaženého v atmosféře. Pokud se vědci nepletou, což při průzkumu jiné planety nelze zcela vyloučit, tak to znamená, že Mars kdysi musel mít atmosféru plnou kyslíku.

Laserový spektrometr ChemCam zabodoval

Při tomto objevu pojízdná laboratoř Curiosity využila zařízení ChemCam, které vyvinuli odborníci z Los Alamos National Laboratory. ChemCam je důmyslný přístroj k průzkumu základního složení hornin a půdy. Pomocí několika desítek pětinanosekundových pulsů infračerveného laseru odpaří malé množství studované horniny až do vzdálenosti 7 metrů, a pak pomocí spektrometru prozkoumá záření rozžhaveného materiálu. Ze získaného spektra poté odvodí složení zkoumané horniny.

TIP: Curiosity: Laserový spektrometr a pohyblivá kamera analyzují povrch Marsu

Zařízení ChemCam je na rudé planetě v neustálé permanenci. Za necelé čtyři roky mise již analyzovalo asi 1 500 vzorků hornin a půdy Marsu.

Švédsko si dalo za cíl zbavit se do roku 2030 své závislosti na ropě – a dosáhnout by jej chtělo mimo jiné prostřednictvím elektrických dálnic. Tzv. eHighway pracuje na podobném principu, jaký pohání například tramvaje či trolejbusy: Nad vozovkou jsou nataženy dvě lana, z nichž automobily čerpají energii prostřednictvím dvou sběračů (to je rozdíl oproti vlaku či tramvaji, kde je druhým vodičem kolej). 

Speciální kamiony

Testovací úsek dálnice E16 o délce dvou kilometrů však místo přepravy lidí slouží k vylepšení nákladní dopravy. Na projektu švédského dopravního úřadu Trafikverket spolupracuje automobilka Scania, která vyvinula speciální tahače s hybridním pohonem, a svým dílem přispěla také firma Siemens. Pokud se zrovna vozidlo nachází v elektrifikovaném úseku, připojí se jeho pantograf k vedení: Veškerou potřebnou energii si tak kamion začne brát ze sítě, čímž klesne produkce emisí o 80–90 %. Podle automobilky je v takovém režimu tahač nejen šetrnější k životnímu prostředí, ale zároveň má pouze poloviční spotřebu. 

Pružnost především

Při výjezdu z elektrifikované části se vozidlo odpojí a ke slovu se opět dostane dieselový motor. „Úsek eHighway je navržen tak, aby pomocí ‚chytrých‘ pantografů zajistil automobilům stejnou flexibilitu jako v běžném provozu,“ vysvětluje vedoucí projektu Jan Nylander. Zabudované senzory kamionů si proto poradí i s předjížděním: Tahače se dovedou od sítě odpojit a znovu se k ní připojit v rychlosti do 90 km/h.

TIP: Nissan představil elektromobil, jehož lak v noci svítí

Kromě Švédska se společnost Siemens pokouší spustit projekt elektrických dálnic také v Kalifornii, kde spojila síly s automobilkou Volvo. Dala si za cíl ulevit oblastem v okolí přístavů poblíž Los Angeles, kudy denně projede až 35 tisíc nákladních aut. V současnosti se tam testují různé konfigurace hybridních tahačů a jejich propojení se sítí. Zájem o instalaci elektrického vedení už ovšem projevilo například také Německo.

Partička žen sdružujících se ve skupině Maple Village Women’s Institute se rozhodla vyhlásit Londýnu partyzánskou válku. Jejich zbraněmi je hlína, sazenice a spodní prádlo… Výsledkem jejich „odboje“ je dvacítka velmi neobvyklých truhlíků, které ozdobily zábradlí jedné z hlavních tříd v Surbitonu na jihozápadním předměstí Londýna. Místo keramických, nebo plastových nádob zde květiny rostou z dámských podprsenek. Akce je součástí tzv. guerilla gardeningu, tedy partyzánského zahradničení, které si klade za cíl zkrášlovat veřejná prostranství a inspirovat místní obyvatele.

Lékaři se občas potřebují podívat dovnitř těla pacienta. V současné době to ale bývá nepříjemné a náročné, jak pro pacienta, tak i pro lékaře.

Němečtí vědci proto vyvinuli nový optický systém, jehož kamera je menší nežli zrnko soli. Když se taková minikamera nasadí na optické vlákno o průměru dvou lidských vlasů, lze ji dostat do těla pacienta skrz jehlu injekční stříkačky.

Nová minikamera se skládá ze tří čoček a badatelé ji vytiskli pomocí nové metody 3D tisku. Dosahují při tom přesnosti na méně než milimetr a je to vůbec poprvé, kdy někdo vyrobil 3D tiskem optický systém s více než jednou čočkou.

TIP: Pacientovi voperovali 3D tištěný hrudní koš z titanu

3D tištěné minikamery by mohly najít rozmanité uplatnění nejen v medicíně. Určitě se osvědčí všude možně, od dronů po tenké chytré telefony.

Samci kudlanek bývají obětí sexuálního kanibalismu. Z našeho pohledu vzbuzují spíše soucit. Podle nové studie je ale pro samce kudlanek vlastně výhodné, stát se takovou obětí.

Samci tímto způsobem investují do svého potomstva, doslova do roztrhání těla. Vědci to zjistili, když kudlanky před sexuálním aktem nakrmili radioaktivně značenými cvrčky.

TIP: Proč chodí kudlanky do kina se 3D brýlemi? Kvůli výzkumu hmyzího vidění

V následujících experimentech vyšlo najevo, že když se samice kudlanek po sexu měly možnost nakrmit svým partnerem, tak většina získaných živin putovala přímo do vajíček. Výsledkem pak bylo, že sexuální kanibalky mezi kudlankami měly výrazně více vajíček.

Bernard Law Montgomery se narodil na předměstí Londýna 17. listopadu 1887 jako čtvrtý z devíti dětí. Jeho otce, anglikánského kněze anglo-irského původu, práce zavála do Tasmánie, kam jej následovala celá rodina (byl jmenován tasmánským biskupem). Po návratu zpět do Anglie začal Montgomery studovat Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, z jejího stavu byl však málem vyloučen za kázeňský prohřešek – při souboji s pohrabáči zapálil jednoho ze svých kolegů. 

Biskupův syn

V roce 1908 vstoupil Montgomery do Královského warwickshireského pluku s hodností podporučíka. 1. světovou válku pak přežil i navzdory účasti v bitvách u Mons, Ypres a na Sommě. Byl také několikrát raněn. Konec války Montgomeryho zastihl v dočasné hodnosti podplukovníka a po ukončení válečných akcí se rozhodl zůstat v armádě. Velel 17. střeleckému praporu, navštěvoval štábní školu v Camberley a v průběhu irského boje za nezávislost byl se 17. pěší brigádou umístěn v hrabství Cork (IRA  v roce 1920 zavraždila jeho bratrance, podplukovníka Hugha Montgomeryho). Služba jej ale zavedla i na Blízký východ a do Indie.

V červnu 1937 už byl Montgomery opět v Británii a příštího roku jím organizované obojživelné cvičení zapůsobilo na vrchního velitele Jižního velitelství generála Wavella natolik, že v říjnu 1938 byl povýšen do hodnosti generálmajora a ujal se velení 8. pěší divize v Palestině, kde před svým opětným návratem do Británie v červenci 1939 potlačil arabské povstání.

Když vypukla 2. světová válka, Montgomery působil v Belgii jako velitel 3. pěší divize Britského expedičního sboru (BEF). Tankový klín 4. armády generála von Klugeho ale spojenecké armády rozdělil a Montgomery byl se svou divizí, stejně jako celá řada dalších jednotek, přinucen ustoupit do severofrancouzského přístavního města Dunkerque. Odtud byl spolu s většinou BEF evakuován do Anglie. Jeho první souboj v rámci této války sice skončil porážkou, určité renomé si však vysloužil už za svůj precizně provedený ústup – 3. divize se pod jeho velením vrátila s minimálními ztrátami a relativně nedotčená. Při evakuaci spojeneckých jednotek pak převzal velení nad 2. sborem BEF.

Říkali mu Monty

V Británii Montgomery nešetřil kritikou velení BEF a dokonce byl i dočasně degradován. Postupně si však získal pověst muže schopného velet velkým uskupením s důrazem na vzájemnou spolupráci jednotlivých složek – armády, letectva i námořnictva – a bezchybnou logistickou přípravu. Zároveň se mu dostalo i členství v Lázeňském řádu.

V srpnu 1942 byl Montgomery pověřen velením nad zle pocuchanou britskou 8. armádou v severní Africe, kde vystřídal svého dlouhodobého rivala, generála Clauda Auchinlecka. Podařilo se mu zpevnit kolísající obranu a za pomoci posil odrazil útok „Pouštní lišky“ Erwina Rommela. 23. října 1942 pak Rommela porazil v bitvě u El Alameinu, která patří mezi nejdůležitější střetnutí 2. světové války. 

Samotné operace u El Alameinu se dají rozdělit na dvě části – první bitva u El Alameinu zastavila německý postup do Egypta, bitva druhá pak znamenala prolomení německých pozic a ústup Němců zpět do Tunisu.

Lovec pouštních lišek

Spojenecká vojska čítala zhruba dvě stě tisíc mužů a tisíc tanků, Rommel mohl do boje vrhnout 120 000 mužů a pět set tanků. Nejdůležitější však bylo to, že Montgomery měl v nádržích svých vozidel dostatek paliva, jeho muži měli dostatek munice a zásob a v britském týlu čekaly plné zásobovací sklady. Dobře totiž věděl, že bitvy a války se vyhrávají pouze s kvalitním zázemím, a proto svůj následný postup velmi pečlivě připravil. Neopomenul ani psychologickou stránku své přítomnosti a vždy se snažil být co nejblíže bojové linii.

Při první schůzce se svými důstojníky, tedy krátce před zahájením obranných bojů, prohlásil: „Zrušil jsem plán ústupu. Pokud budeme napadeni, žádný ústup nebude. Pokud tu nemůžeme zůstat živí, pak tu zůstaneme mrtví.“ Důležitou funkci v jím pečlivě hrané roli velitele měl i neodmyslitelný černý baret s odznakem Královských tankistů umístěným vedle britského generálského odznaku. Vojáci začali mít tohoto chlapíka s ostře řezanými rysy, knírkem a výrazným nosem rádi a nazývali ho familiárně „Monty“. 

Velké úspěchy

Po porážce Němců u El Alameinu před sebou Montgomery tlačil Němce až do Tunisu a v březnu 1943 úspěšně odrazil i poslední velké německé protiútoky.

Další akcí, v níž tento britský generál měl ukázat své schopnosti, bylo vylodění Spojenců na Sicílii v červenci a srpnu 1943. Kromě dosažení očekávaného úspěchu zde však Montgomery také poprvé zabředl do kontroverzí se spojeneckými americkými veliteli – zejména pak generály Pattonem a Bradleym, kteří jej považovali za arogantního pyšného chlubila. Oleje do ohně přilévaly i zásadní rozdíly mezi pojetím boje. Zatímco Patton například prosazoval rychlý (a často i riskantní) postup, Montgomery byl známý svým lpěním na pevném a pečlivě připraveném zázemí. Mezi oběma veliteli také panovala řevnivost ohledně dobývání „důležitých“ míst a přednosti.

3. září 1943 se 8. armáda vylodila na druhé straně Messinské úžiny v oblasti Reggia di Calabria. Montgomery postupoval pomalu a dle svého dobrého zvyku s koordinací a zázemím na patřičné úrovni. Jeho postup se však mnoha jedincům na vyšších místech zdál až příliš pomalý, a tak nakonec po nejrůznějších tlacích „Monty“ s potěšením opustil italské válčiště a na konci prosince se vrátil do Británie, kde začínalo plánování vyloďovací operace ve Francii.

Montgomery byl určen za velitele 21. armádní skupiny – všech spojeneckých vojsk, která měla přistát v Normandii – a zasadil se o navýšení zamýšleného počtu útočících divizí. Po úspěšném zahájení operace Montgomery osobně velel bojům u Caen a opotřebovávací válkou zde vázal většinu německých sil. Připravená Pattonova 3. armáda tak potom mohla zaútočit a následně i prorazit německé linie. Vzájemné antipatie s americkými generály pokračovaly dále a po navýšení americké vojenské přítomnosti se vrchním velitelem Spojenců stal generál Dwight Eisenhower. Montgomerymu pak zůstalo velení 21. skupiny, která zahrnovala britské a kanadské jednotky, a snad i v rámci symbolického odškodnění byl povýšen do hodnosti polního maršála.

Velké potíže

Spojenci teď postupovali na Paříž a Montgomery dostal šanci osvobodit Antverpy. Zde byl však spojenecký postup zastaven. Velení spojeneckých sil rozmýšlelo kam dál, když Montgomery přišel v září 1944 se svým odvážným a smělým plánem na operaci Market Garden, kombinovanou akci výsadkových a pozemních sil. Smělost a překvapivost tohoto plánu měla zajistit postup do Porúří, zlomit Německu vaz a rychle ukončit válku.

Při srovnání s dosavadními praktikami byl tento plán polního maršála Montgomeryho značně divoký a k jeho velké smůle také nakonec skončil fiaskem. Nic nefungovalo tak, jak mělo. Spojenecký průzkum selhal, postup pozemních jednotek se ukázal být až příliš pomalým a výsadek britské 1. vzdušné výsadkové divize s následnými boji v okolí Arnhemu skončil největším spojeneckým neúspěchem po vylodění v Normandii. Společně s ním pak pohasly i naděje na průnik do Německa do konce roku 1944.

Němci se také na konci „invazního“ roku vzpamatovali a v oblasti Arden podnikli svou poslední ofenzívu na západní frontě. V polovině prosince 1944 zaútočily německé obrněné jednotky a rozdělily proti nim stojící frontu americké 12. armádní skupiny. Montgomery byl shodou okolností nejbližším polním velitelem nacházejícím se v okruhu americké 1. a 9. armády stojících na severu, a proto generál Eisenhower přesunul tato dvě uskupení, navzdory protestům velitele 12. skupiny generál Bradleyho, který v této době byl odříznutý v Lucemburku, pod Montgomeryho velení. Věren své staré tradici pak „Monty“ objížděl jednotlivé velitele, zpevňoval obranu a reorganizoval americké linie ve svém sektoru německého výpadu.

Eisenhower jej poté žádal, aby přešel do protiútoku a společně s Pattonem vzal ustupující Němce do kleští. Montgomery však odmítl s poukazem na ztížené podmínky, čímž si vysloužil kritiku ze strany amerických velitelů. Velitel německé 5. tankové armády von Manteuffel se však později vyjádřil, že právě Montgomery „přeměnil řadu izolovaných akcí do podoby souvislé bitvy vybojované podle jasného a konkrétního plánu“ a právě „jeho odmítnutí zapojit se do předčasných a oddělených protiútoků Američanům umožnilo shromáždit své rezervy a znemožnit německé pokusy o rozšíření průlomu“.

Nevrlý penzista

Na jaře 1945 Montgomery zahájil až puntičkářsky naplánovanou operaci Plunder, která v březnu konečně zajistila přechod přes Rýn a útok do Porúří, kde 21. skupina obklíčila německou Skupinu armád B. Montgomery poté pokračoval na Hamburk a Rostock, aby zabránil vstupu Rudé armády do Dánska. 4. května 1945 přijal do svých rukou kapitulaci německých sil v severním Německu, Dánsku a Nizozemí.

Po válce byl polní maršál Montgomery jmenován velitelem britské okupační správy v Německu. V létech 1946–1948 působil jako náčelník imperiálního generálního štábu a v roce 1946 byl také jmenován Vikomtem Montgomerym z Alameinu. V dubnu 1951 se pak stal Eisenhowerovým zástupcem při vytváření evropských sil v rámci NATO.

Po odchodu do penze v roce 1958 ve věku 71 let jeho reputace částečně utrpěla díky zveřejnění (mírně řečeno) konzervativních názorů na témata, jakými byly apartheid či legalizace homosexuality ve Spojeném království, a neskrývanou podporou čínského komunismu Mao Ce-tunga. Ve svých pamětech vydaných ve stejném roce také Montgomery kritizoval celou řadu svých spolubojovníků včetně Eisenhowera. Polnímu maršálu Auchinleckovi, hrozícímu soudní žalobou, musel například v rádiu veřejně vyjádřit svůj vděk za to, že v první bitvě u El Alameinu stabilizoval britskou frontu. Mnoho lidí si také myslelo, že díky své prominenci Montgomery dosáhl závratného bohatství – on si však zatím jako většina ostatních pravidelně vybíral své šeky s ne právě vysokým starobním důchodem. Polní maršál Bernard Law Montgomery, 1. vikomt z El Alamejnu, zemřel 24. března 1976 ve věku 88 let.

Výrazné světlé skvrny na povrchu trpaslíka Ceres dráždily vědce již dlouho před příletem sondy Dawn. První teorie jejich původu pracovaly s možností, že jsou tvořeny ledem. Později měření ale ukázala, že míra odrazivosti světla různých vlnových délek neodpovídá vlastnostem ledu. S další teorií přispěchali vědci pracující na spektrografu HARPS. Jejich měření ukázalo, že světlé skvrny jsou způsobeny odpařováním těkavých sloučenin. Nyní se ale zdá, že ani tato teorie podstatu světlých skvrn zcela nevysvětluje.

Ceres vypraná doběla

Podle vědců z italského Národního institutu astrofyziky souvisí světlé skvrny na Ceres s přítomností uhličitanu sodného, jehož vysoké koncentrace vědci objevili přímo v kráteru Occator.

Uhličitan sodný, neboli soda na praní se na Zemi vyskytuje v oblastech s hydrotermální aktivitou. Jeho přítomnost na Ceres tak naznačuje, že vnitřní teplota planetky je zřejmě vyšší, než jsme si původně mysleli. Zavlečení sloučeniny na povrch Ceres například asteroidem vědci vylučují a jsou přesvědčeni, že pochází přímo z hlubin planetky Ceres. Na povrch planetky se mohl z hlubin dostat například po nárazu jiného tělesa. K potvrzení souvislosti světlých skvrn a přítomností uhličitanu sodného se proto nyní vědci zaměří i na další světlé oblasti na povrchu Ceres.

Boleslav I. vyčníval nad ostatními knížaty nejen délkou své vlády, ale také vojenskými úspěchy, které zajistily rodícímu se českému státu pevné místo na politické mapě středověké Evropy.

V duchu rodinné tradice

Boleslav I. nastoupil na kamenný stolec knížete Čechů krátce po smrti svého bratra Václava jako jediný myslitelný nástupce z rodu Přemyslova. Nepostrádal nic z dravosti a cílevědomosti Přemyslovců, od bratra se pilně učil a beze zbytku využil toho, co Václav za svého života vybudoval. To se týkalo oblasti ekonomické, kulturní i vojenské. Jestliže Václav během své vlády vybudoval základy přemyslovské moci, pak Boleslav na těchto základech vystavěl pevný hrad. Hlavním předpokladem úspěšného vládce byla opora v dobře živeném, vycvičeném a vyzbrojeném vojsku.

V čem však svého bratra rozhodně nenásledoval, byla Václavova zahraniční politika, s níž niterně nesouhlasil. Zatímco Václav, pod tlakem okolností, ale i ve snaze zajistit své zemi bezpečí a možnost nerušeně sílit, vsadil na strategické spojenectví s mocnějším sousedem, saským vévodou a východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, Boleslav jakoukoliv formu podřízenosti Sasům odmítl.

Ve stejné době, kdy došlo ke změně na českém trůně, proběhla změna i v Sasku, kde po svém otci převzal vladařské povinnosti Ota I., Boleslavův stejně schopný vrstevník. A tak se roku 936 rozhořela mezi Otou I. a Boleslavem I. čtrnáct let trvající válka. Poté spolu uzavřeli mír, partnerství, z něhož český stát nevyšel oslaben, ale posílen.

Slavné časy knížete Boleslava

Bělostný měsíc planety Saturn Enceladus je se svým ledovým krunýřem, kryovulkanismem a podpovrchovým oceánem jedním z nejzajímavějších ve Sluneční soustavě. A stále tam máme co objevovat.

Mezinárodní tým vědců, jehož součástí byli i badatelé pražské Univerzity Karlovy, vytvořil nový model struktury Enceladu. Podle tohoto modelu má led na jižním pólu Enceladu tloušťku pouhých pár kilometrů.

Pokud se model neplete, tak by to znamenalo, že uvnitř Enceladu je výkonný zdroj tepla. A jeho přítomnost významně zvyšuje šance na existenci nějakého jednoduchého života v podpovrchovém oceánu měsíce.

TIP: Všechno je jinak: Podpovrchový oceán na Enceladu je patrně globální

Podle nového modelu by měl Enceladus mít kamenné jádro o poloměru 185 km, podpovrchový oceán o hloubce cca 45 km a na povrchu ledový krunýř o průměrné tloušťce 20 km, s výjimkou jižního pólu měsíce. Podpovrchový oceán by měl tvořit asi 40% objemu Enceladu a jeho slanost by se měla blížit pozemskému oceánu. 

Dálnice M62 patří mezi důležité dopravní tepny Anglie. Vine se ze západu na východ a spojuje Liverpool na západním pobřeží s Machesterem, Leedsem a Hullem na východě. Přibližně uprostřed cesty mezi Machesterem a Leedsem se řidičům nabízí bizarní pohled – uprostřed dálnice zde stojí zemědělská farma.

Farma uprostřed dálnice

Nejen mezi řidiči panovala po dlouhá léta pověra, že farma uprostřed dálnice je výsledkem tvrdohlavosti majitelů, kteří odmítli svůj pozemek prodat a dálnice proto musela jejich farmu obejít. Jak ale odhaluje zapomenutý televizní dokument, pravda je mnohem prostší.

Farma Stott Hall má za sebou skutečně předlouhou historii. Na svém místě stojí nejméně od první poloviny 18. století. V roce 1934 koupil farmu i s okolními pozemky pan Wild a po jeho smrti na ní hospodařil jeho syn Ken s manželkou Beth. Když v roce 1960 započala výstavba dálnice, počítalo se s výkupem pozemků rodiny Wildových. Geologický průzkum ale odhalil, že místo pod farmou je velmi nestabilní a úprava terénu by byla nepřiměřeně nákladná. Inženýři se proto rozhodli, že kvůli geologické poruše farmu raději obejdou.

TIP: Občanský vzdor v Číně: Svůj dům zbourat nenechám!

Dálnice byla dokončena v roce 1976 a manželé Wildovi na ní ještě dalších třicet let hospodařili. V roce 2004 Ken Wild zemřel a vdova farmu prodala novým zájemcům. Ti si bydlení na „samotě“ pochvalují, na nepřetržitý hluk projíždějících aut si ale ani po více než 10 letech zvyknout nedokázali.