Jsme ve ve vesmíru sami? Když už víme o miliardách galaxií plných planet jako je Země, je těžké uvěřit, že jsme ve vesmíru jediní. Jak ale říká slavný Fermiho paradox, i když je pravděpodobnost existence mimozemských civilizací vysoká, zatím nemáme žádný důkaz o jejich existenci.

Astronomové Cornellovy univerzity si dali dohromady známá fakta a dospěli k názoru, že přes naše snažení není pravděpodobné, že dojde ke kontaktu s mimozemskou civilizací během příštích 1 500 let.

Badatelé vzali v úvahu například vzdálenost, do které se zatím dostalo vysílání pozemských rádií a televizí. Šíří se rychlostí světla, takže i ty nejstarší signály urazily jen zhruba 80 světelných let. Podle odhadů by v takové vzdálenosti mělo být asi 3,5 tisíce planet podobných Zemi, ze kterých se nám zatím nikdo neozval.

TIP: Měli bychom aktivně hledat mimozemské civilizace, nebo se jich bát?

Odpověď od případných mimozemšťanů prý můžeme se slušnou pravděpodobností dostat, když se naše vysílání rádií a televizí dostane nejméně do poloviny Mléčné dráhy. Což bude asi za 1 500 let. Rozhodně bychom prý ale neměli přestat naslouchat signálům z vesmíru, abychom nepřeslechli něco důležitého.

Jde v pořadí o druhý kvalifikační test boosterů. Zatímco při loňském QM-1 byl testován výkon raketového motoru při vysoké teplotě, kdy pro simulaci startu v letních měsících byl motor před zážehem předehřátý na 32 °C, tentokrát půjde o test v chladnějších podmínkách. Motor má být před testovacím zážehem QM-2 ochlazen na 4,4 °C. Testy v teplotních extrémech jsou pro inženýry NASA důležité především vzhledem k pochopení vlivu teplot na celkový výkon.

Testovací zážeh bude trvat 2 minuty a motor během něj dosáhne 75 % očekávaného výkonu při samotném startu. Jedná o závěrečný test vzletových stupňů SRB (Solid Rocket Booster) pro raketu SLS před jejím ostrým startem v prosinci roku 2018. Dnešní test je naplánovaný na 10:05 EDT, tedy 16:05 CET.

Když se Ludvík Jagellonský 1. července 1506 narodil, měl se stát pokračovatelem jagellonského rodu na českém a uherském trůnu. Jeho smrt v bitvě u Moháče ale naopak otevřela cestu do srdce střední Evropy mocným Habsburkům.

TIP: Osudový mezník českých dějin: Smrt krále Ludvíka v bitvě u Moháče

Stalo se tak na základě dynastických smluv, kterými král Vladislav a císař Maxmilián spojili své dědice prostřednictvím sňatkové politiky. Po boku Marie Habsburské se Ludvík nakrátko ujal vlády. Jeho panování udělala předčasný konec moháčská bitva, kde stanul tváří v tvář tureckému vojsku. Po prohraném střetu se král sice dal na útek, ale zradily ho bažiny, ve kterých se utopil.

Na jaře v roce 1758 vtrhl pruský král Fridrich II. na Moravu a oblehl Olomouc. Město však vzdorovalo poměrně statečně a Prusům začaly brzy docházet zásoby. Král věděl, že příjezd konvoje s dodávkou paliva nemůže odkládat. A tím dal rakouským silám příležitost ukázat své vojenské schopnosti. Psalo se 30. června 1758, když se strhla bitva u Domašova nad Bystřicí.

TIP: Slavný voják neslavných válek: Laudon patřil k největším válečníkům císařství

Svůj talent nechal naplno vyniknout Ernst Gideon von Laudon, který zde zažehl hvězdu své budoucí kariéry. Rakušané využili výhod terénu odklopeného zalesněnými kopci a zaútočili na hlavní část projíždějícího konvoje. Po sedmi hodinách urputných bojů byl konvoj rozprášen a rakouští vojáci se chopili bohaté kořisti.

Nepředpovídali mu ani dlouhý život, ani korunu. A přece když Ferdinand I. 29. června 1875 zemřel, měl za sebou třináct let vlády v podunajské monarchii.

Arcivévoda a pozdější císař a král byl příkladem výsledku tradičních sňatků mezi habsburskými příbuznými, které se podepsaly na jeho zdraví.

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Přestože za něj de facto vládla státní rada v čele s mocným kancléřem Metternichem, získal Ferdinand pro své laskavé chování nejen přízvisko Dobrotivý, ale také všeobecnou oblibu. Zvlášť v českých zemích patřil k oblíbeným panovníkům. Nejen, že se nechal jako poslední Habsburk korunovat českým králem, ale se svou ženou zde po abdikaci, vynucené revolucí 1848, strávil zbytek života.

Co začalo jako přehlídka nezměrné moci podunajské monarchie, skončilo o čtyři roky později rozpadem „žaláře národů“. 28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este.

Během vojenské přehlídky se arcivévoda a jeho manželka Žofie Chotková stali cílem skupiny šesti atentátníků. Při prvním bombovém útoku na kolonu vozů vyvázli bez zranění a pokračovali ve státní návštěvě.

TIP: Gavrilo Princip: Neslavný konec slavného atentátníka

Pár se rozhodl navázat plánovanou recepcí na radnice, ale po jejím skončení projevil František Ferdinand přání vydat se do nemocnice navštívit členy doprovodu, kteří byli předtím zraněni. Když se jejich vůz vydal na cestu, zpozoroval ho jeden z atentátníků, Gavrilo Princip. Přiskočil k automobilu a vypálil. Během chvíle arcivévoda i jeho žena následkům zranění podlehli. Všichni útočníci byli zadrženi a cesta k první světové válce se otevřela.

Na satelitní mapě nočních Spojených Států Amerických je na východě patrná velká světelná skvrna měst New York, Philadelphia, Washington a Baltimore. V překvapivém protikladu s touto září je temná plocha od Philadelphie směrem k Atlantiku. Pro pochopení se musíme snést z výšin dolů na pevnou zem. Půda této oblasti je totiž tak neúrodná a písčitá, že nedává naději na výraznější zemědělský úspěch – vítejte ve světě Pine Barrens.

Jedinečný svět písku

Pine Barrens ve své typické podobě zabírají rozlohu přibližně 4 500 km² v americkém státu New Jersey. Územím protékají krásné říčky a potůčky, jejichž voda však není čirá, jak bychom od písčitého území čekali, ale od přítomných huminových kyselin má barvu slabého čaje. Podobné porosty existují na východním okraji ostrova Long Island v těsném sousedství New Yorku, menší fragmenty pak lze najít podél celého východního pobřeží USA až po stát Maine. 
Pro českého čtenáře bude zajímavá určitá paralela s českou realitou. Pine Barrens se totiž nacházejí v klimaticky podobných podmínkách, jaké má Česká Republika. Můžeme si dovolit přirovnání třeba k Bzenecké Dúbravě, i když je tvořena vátými písky, které jsou bohatší na živiny. Je to však také rozsáhlá plocha lesů v rovině jinak zemědělsky intenzivně využívané jižní Moravy. Dúbrava má však mnohem méně mokřin a tak jako druhý příklad můžeme uvést Třeboňsko s jeho bory a duboborovými lesy, přecházejícími do blatkových borů a rašelinišť, což je jeden z významných fenoménů Pine Barrens.

Trpasličí les

Pro ctitele hlubokých hvozdů se statnými velikány mohou být Pine Barrens určitým zklamáním. I staré porosty jsou totiž nevysoké a tudíž světlé. Na některých místech má les stěží dvoumetrovou výšku a tak můžete zažít neobvyklý pocit, že máte přehled i v korunách. Důvody, proč se na ploše více než 20 km² vytvořil takto extrémní porost, jsou předmětem podrobného výzkumu. Nebylo odhaleno mnoho rozdílů v půdních vlastnostech a tak budou patrně hlavní příčinou časté požáry, které nedovolí dřevinám dorůst výše a nutí všechny stromy a keře tvořit po ohni nové výmladky. Pokud se požáry opakují v intervalu 10–20 let, zůstává na místě nízký pokřivený les. 
Výzkumy ukazují, že zakrslé porosty existují již dlouhou dobu a třeba místní borovice tuhá (Pinus rigida) je zde geneticky odlišná od borovic z vyšších porostů a má opožděné otevírání šišek po požárech. Spolu s ní jsou dalšími hlavními dřevinami dva duby (Quercus marilandica a Q. ilicifolia), na místech s přítomným vyšším lesem se zapojují i další druhy dubů. V podrostu převládají drobnolisté keříky z čeledi vřesovcovitých, zejména libavka poléhavá (Gaultheria procumbens). Z kapradin je velice hojná i nám známá hasivka orličí (Pteridium aquilinum), z bylin například černýš (Melampyrum lineare), časté jsou také různé mechy a lišejníky. Na vlhkých místech lokálních mokřin střídá borové lesy jiný jehličnan, cypříšek zeravovitý (Chamaecyparis thyoides).

Hladové květiny

Nejen v lidské společnosti, ale i v rostlinném světě platí, že chudoba vyvolává extrémní řešení. Jednou z reakcí na nedostatek živin u rostlin je masožravost, tedy schopnost využít živiny z živočišné (zejména hmyzí) kořisti. V Pine Barrens se můžeme setkat se zástupci hned tří navzájem nepříbuzných masožravých rodů – špirlicí, rosnatkou a bublinatkou.

TIP: Jeden jako druhý: Anglické lesy ztrácejí biodiverzitu

Nejnápadnější rostlinou je špirlice Sarracenia purpurea. Její baňaté přízemní pasti se růžicovitě rozprostírají v rašeliníku, ostřicích, či na volném podkladu. V květnu až červnu kvete velkými jednotlivými květy na tuhých drátovitých stvolech.
Z rodu rosnatka lze potkat tři druhy. V rašeliništích roste i nám známá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Také rosnatka prostřední (D. intermedia) je k vidění v České republice, ale většina lidí tuto raritu nezná. Nejvzácnějším druhem je jedinečná rosnatka niťolistá (Drosera filiformis), endemit písčitých nížin USA od Cape Cod po Floridu. Ta roste z amerických rosnatek na nejsušších, ale pořád ještě hodně vlhkých místech. 
Voda je pak domovem necelé desítky druhů bublinatek. Jejich tělo se nerozlišuje na stonek, kořen a list, vše jsou jen prýty. Vodní druhy vypadají obdobně jako naše evropské, ale najdeme tu i bublinatky, které se rozrůstají do celých koberečků hustých zelených lístků, přičemž pasti směřují dolů do bahna.

Člověk a Pine Barrens

Ačkoliv jsem se vás na úvod pokoušel přesvědčit, že Pine Barrens jsou územím takřka neobydleným, není to pochopitelně úplně pravda. V tak hustě zabydlené krajině probíhalo mnoho snah o využití každé plochy a v Pine Barrens stále existuje několik menších sídel. Dnešní hlavní aktivity jsou dvě – těžba dřeva na palivo či výrobu papíru a pěstování klikvy („cranberry“), která je u nás často mylně překládána jako brusinka. Pro její pěstění jsou vytvořeny ohrázované nádrže s vrstvou písku na dně. Založený porost začíná plodit pátý rok a může být plně plodný i po více než sto letech. Počátky pěstování spadají do období první poloviny devatenáctého století. 
Cenný svět Pine Barrens požívá různé kategorie ochrany. Celé jsou chráněny státem New Jersey od roku 1978 jako Pinelands National Reserve a od roku 1983 jsou biosférickou rezervací UNESCO. Uvnitř tohoto prostoru jsou pak ještě tři zvlášť chráněná území, tzv. státní lesy – Bass River State Forest, Wharton State Forest a Brendan T. Byrne State Forest – což jsou území přímo vlastněná státem, kde jsou vytvořeny stezky, prostory pro piknik a také naučné centrum ve vesničce Batsto. 
Pokud tedy budete mít cestu do New Yorku a nebude vás svou zelení uspokojovat Central Park, stačí nasednout do auta a za necelé dvě hodiny se ocitnete uprostřed unikátního přírodního komplexu Pine Barrens – světa, který jakoby zamrzl v dobách o pár tisíciletí zpět.

Zvířata v Pine Barrens

Ačkoli lokalita je známá především díky své flóře, žije zde i velké množství nejrůznějších druhů zvířat. Především:
58 druhů obojživelníků a plazů (ČR má pouze 32 druhů)
více než 10 druhů želv včetně kajmanky dravé, kožnatky trnité a dvou druhů klapavek
množství hadů včetně chřestýše lesního nebo užovek z rodu Elaphe
dravec orel bělohlavý, ptáci pipilo rudooký a salašník modrý
vodní ptáci kachnička karolínská, pisík americký nebo rybařík pruhoprsý
34 druhů savců, například jelenec viržinský, vydra kanadská, skunk pruhovaný nebo medvídek mýval
z hlodavců zaslouží zmínku bobr kanadský, plachtící veverka poletuška asapan nebo zemní veverka čipmank východní
velkou vzácností je obojživelný krtek hvězdonosý, žije zde i vačice virginská

Borovice, která přežije vše

Borovice tuhá (Pinus rigida) by mohla být vzorem skromnosti i pro naše borovice, břízy, osiky a podobné stromy. Vydrží růst i na extrémně neúživných podkladech, poradí si s biotopy suššími i vlhkými a přežívá i časté požáry. Roste hodně pomalu, a tak není hospodářsky příliš využívaná, sem tam pro stavební dřevo, výrobu celulózy a hlavně jako zdroj pryskyřice – odtud pochází anglický název „Pitch pine“. Dorůstá výšky 2–20 metrů. Nejstarší, přibližně třistapadesátiletý strom je doložen ze státu New York, nejsilnější kmen dorostl průměru 1,29 m ve státě New Hampshire. Konečně nejvyšší změřený jedinec na jihu areálu v národním parku Great Smoky Mountains dorostl do výšky 41 metrů.

Německý výzkum v oblasti reaktivních letounů se v meziválečném období vydal několika směry, vedle proudových a raketových motorů probíhaly teoretické i praktické práce také na náporových nebo pulzačních pohonných jednotkách. I když v této oblasti nedosáhla proslulosti svých konkurentů, nesmazatelným způsobem se do historie proudových strojů zapsala firma Heinkel.

Testování plynových turbín

Zakladatel firmy Ernst Heinkel z vlastních prostředků dlouhá léta financoval výzkum proudových motorů a plynových turbín. Po úspěšném testování motoru HeS 3, podvěšeném pod střemhlavým bombardérem He 118, přistoupil k návrhu stroje, poháněného výhradně proudovou jednotkou. Jeho konstruktéři navrhli jednoduchý hornoplošník s elipsovitým křídlem.

TIP: Stíhací letoun Gloster Javelin: Britský nástupce legendárního Meteoru

Podvozek byl záďový, zatahovacího provedení. Kabina se uzavírala průhledným krytem. Pohonná jednotka s tahem 500 kilopondů byla uložena v trupu s nasávacím otvorem v přídi a výtokovým v zádi.

Historický okamžik se odehrál 27. srpna 1939, kdy legendární zkušební pilot Erich Warsitz usedl do kabiny a spustil motor. Stroj se rozjel po dráze, odlepil od země a začal stoupat. Warsitz provedl několik okruhů nad letištěm a pak bezpečně přistál. absolvoval tak historicky první let proudového stroje v dějinách. He 178 byl předveden Hermannu Göringovi a dalším důstojníkům letectva, o revoluční stroj však tehdy neprojevili větší zájem. S prototypem provedli ještě sérii zkušebních letů, pak Heinkel program zastavil a soustředil se na nový typ, určený již pro bojové operace. 

27. června 1978 odstartoval z Bajkonuru Sojuz 30 pod velením Pjotra Klimuka. Coby kopilot seděl na palubě první a zatím také poslední polský kosmonaut Mirosław Hermaszewski, po Vladimíru Remkovi druhý účastník programu Interkosmos. Transportní loď se na týden připojila k sovětské stanici Saljut 6, kde už v té době pracovala dlouhodobá posádka.

Hermaszewski zde plnil plánované vědecké pokusy, jež se týkaly například změn srdeční činnosti či vnímání chuti ve vesmíru nebo chování materiálů v peci orbitální stanice. Na Zemi se polský kosmonaut vrátil 5. července; v posledních letech se opakovaně účastnil veřejných besed v České republice – naposledy v Brně v roce 2012.