Pokud dnes chceme dopravit satelit nebo jiné zařízení do vesmíru, potřebujeme k tomu složité nosné zařízení – nejlépe raketu, raketoplán nebo podobný stroj. Doprava jednoho kilogramu užitečné váhy na geostacionární oběžnou dráhu (GEO) je ale velmi drahá - okolo 22 tisíc dolarů. Alternativní způsob dopravy by se tak nepochybně hodil.

Výtahem  na oběžnou dráhu

Jaké možnosti se ale vlastně nabízejí? Na matičce Zemi se pro dopravu do výšek skvěle osvědčil výtah. Proč to tedy nevyzkoušet ve větším měřítku? Jedním z (mnoha) problémů je nosné lano, respektive materiál k jeho výrobě. 

Lano, které by bylo možné použít pro geostacionární výtah by totiž muselo měřit okolo 100 tisíc kilometrů a kromě sebe sama by muselo být schopné unést i potřebné užitečné zatížení. Takový materiál dnes sice neexistuje, ale podle nedávno zveřejněné studie inženýrů z International Space Elevator Consortium bude takový materiál k dispozici nejpozději do roku 2030. ISEC přitom sdružuje uznávané kapacity, na vývoji nového materiálu se podílí například David Raitt, který dříve pracoval pro Evropskou vesmírnou agenturu.

TIP: Kosmický výtah: Příští stanice geostacionární dráha Země

Pokud se vám zdá koncept vesmírného výtahu nesmyslný, pak vězte, že NASA jej na úplně lehkou váhu nebere. Již v roce 2003 si nechala zpracovat studii proveditelnosti, což dokládá, že jej alespoň v teoretické rovině nepokládá za pouhé snílkovství autorů sci-fi. Jistě, cesta k vesmírnému výtahu může být ještě velmi dlouhá, ale stejně nevěřícně by na současné technologie pohlíželi lidé před sto lety.

„Ano, ve vesmíru jsou i další formy života,“ vtipkoval americký astronaut Scott Kelly po uveřejnění snímku první květiny, kterou se podařilo vypěstovat na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Experiment, který odstartoval 16. listopadu 2015, se ještě okolo Vánoc vůbec nevyvíjel dobře – květinu trápila plíseň a vypadalo to, že uvadne. Nakonec se vše k lepšímu otočilo, možná i díky neobvyklému přístupu NASA.

Pro drtivou většinu vesmírných experimentů totiž existují velmi podrobné, mnohastránkové manuály a pro improvizaci není na ISS místo. V případě experimentu s cínií ale dostal Kelly je základní sadu instrukcí jak o rostliny pečovat a zbytek nechala NASA na něm. Jak se zdá, oba experimenty nakonec došly zdárného konce.

Cínie, nebo též ostálka, není zdaleka první rostlinou vypěstovanou na Mezinárodní vesmírné stanici. Již dříve se astronautům podařilo na ISS vypěstovat salát a pšenici, květina je ale na pěstování náročnější.

Na první pohled docela obyčejné květenství ostálky čili cínie. Vlastně spíš malé. Obyčejné ale není. Jsou to prý úplně první květy, které kdy rozkvetly ve vesmíru.

Ostálky jsou oblíbené okrasné rostliny z čeledi hvězdnicovitých, jako třeba slunečnice nebo kopretina. Hezký oranžový úbor z několika desítek květů vykvetl v rámci experimentu NASA, v prostředí mikrogravitace na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).

Povedlo se to až na druhý pokus. Když astronaut Kjell Lindgren loni v listopadu aktivoval záhonky se semeny ostálek, tak z toho žádné květy nebyly. Druhý pokus byl očividně úspěšnější a astronaut Scott Kelly mohl poslat na Zemi tvít s rozkvetlou ostálkou.

Pěstování ostálek ve vesmíru umožnil systém VEGGIE (Vegetable Production System), který osvětluje rostliny LEDkami s barevným světlem. Za dva roky by vesmírní zahradníci měli pěstovat rajčata.

Jakoby by chirurgický zákrok na mozku sám o sobě nestačil. Pacienti po takové operaci často potřebují poměrně objemné zařízení, které pohlídá jejich stav. Lékaři jim voperují do mozku a po nějakém čase ho opět vyjmou. Oboje přitom může pacientům způsobit další komplikace.

Vědci proto vyvinuli senzory menší než zrnko rýže, které sledují teplotu a tlak v mozkomíšním moku. Fungují několik měsíců a pak se kompletně rozpustí. Tyto senzory jsou připojené rozložitelnými dráty k rozhraní na svrchní straně lebky, do něhož posílají data.

Rozhraní je rozložitelné asi z 85 procent a zbytek lze vyjmout povrchovým chirurgickým zákrokem. Nové zařízení funguje stejně dobře jako stávající nerozložitelné implantáty. Zatím ho vyzkoušeli v experimentech na myších, za pár let by už mohli rozložitelné senzory hlídat i lidské pacienty.

John Leslie Munro, přezdívaný Les, pilotoval bombardér Lancaster v pověstném náletu na německé přehrady (útok jeznámý také jako Dambusters raid), ale později byl „trochu zahanben“ pozorností, která se mu po zásluze dostala.

Jeho letadlo bylo zasaženo protileteckým flakovým granátem a před koncem útoku se musel stáhnout. Celkem provedl se svou osádkou 58 náletů po celé Evropě. Ke smrti válečného veterána se vyjadřují zejména anglická a novozélandská média, ale i premiér Nového Zélandu John Key. „Náš národ ztratil pozoruhodného muže, jenž vedl pozoruhodný život. Jeho přínost této zemi a  jeho šlechetnost nebude zapomenuta,“ cituje novozélandského politika britský Telegraph.

Premiér možná narážel i na Munroovu březnovou nabídku prodat v charitativní aukci všechny své početné medaile a výtěžek věnovat fondu památníku Bomber Command Memorial v londýnském Green Parku, který připomíná právě 55 753 pilotů a členů osádek padlých za 2. světové války.

Operace Chastise

Operace Chastise byl smělý útok na tři německé přehrady Möhne, Edersee a Sorpe ležící na řece Růr v průmyslové části Německa. V noci z 16. na 17. května 1943 provedla nálet proslulá 617. peruť RAF za použití nových skákacích bomb. Přehrada Sorpe utrpěla pouze menší škody, zatímco prolomení přehrad Möhne a Edersee způsobilo v okolí katastrofické záplavy. Pouhých 19 letounů zničilo pomocí záplavové vlny více jak 120 továren, 25 mostů a voda se dostala do vzdálenosti více jako 80 km od přehrad. Více zajímavostí o útoku můžete zjistit například na rekonstrukci akce hodinu po hodině.

Nejzářivější známou galaxií ve vesmíru je kvazar W2246-0526. Uvolňuje zhruba tolik světla jako 350 bilionů Sluncí. Tato udivující jasnost je zapříčiněna diskem plynu, který je extrémně zahříván při spirálovitém pohybu směrem k superhmotné černé díře v srdci galaxie. Světlo z tohoto oslnivě jasného akrečního disku neodchází pryč přímo, ale je absorbováno okolní hustou prachovou obálkou, která následně pohlcenou energii emituje na vlnových délkách infračerveného záření.

Tento mohutný energetický tok infračerveného záření má přímý a zničující dopad na celou okolní galaxii. Oblast kolem černé díry je přinejmenším 100× zářivější než celý zbytek této galaxie, a tento relativně malý zdroj intenzivního záření vystavuje celou galaxii enormnímu tlaku. Pokud by tyto extrémní podmínky panovaly dále, intenzivní infračervené záření by mohlo z galaxie vyhnat všechen mezihvězdný plyn. Modely simulující vývoj galaxie ukazují, že již v tomto stavu proudí mezihvězdný plyn z galaxie pryč všemi směry.

„Pozorování provedená pomocí radioteleskopu ALMA ukázala, že žhnoucí kotel v nitru této galaxie se přehřál,“ dodává vedoucí pozorování pomocí ALMA Roberto Assef.

Prototyp škodováckého tanku LT vz. 35 byl dokončen v létě 1935 a již v říjnu armáda objednala první sérii. Do září 1938 mělo čs. vojsko dostat 298 kusů, které mohlo nasadit k potlačení povstání henleinovců v Sudetech a za mobilizace k podpoře ostrahy hranic.

Za druhé republiky bojovaly tanky LT vz. 35 s Maďary na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Armáda okleštěného státu však neměla zájem vlastnit větší počet těchto strojů a chtěla některé prodat. Jednání probíhala s Brity i Sověty, ale kvůli okupaci k prodeji nedošlo.

Lehký tank PzKpf 35(t) 

Pro nacisty  tanky představovaly vítanou kořist, neboť jim jich do rukou padlo 244, jež nyní nesly označení Panzerkampfwagen 35(t), kde písmeno „t“ znamenalo „český“ (tschechisch). Dalších 52 dostalo Slovensko a dva Maďarsko. V německé armádě sloužily bez podstatnějších úprav, jen dosavadní tříčlennou posádku doplnil nabíječ. V počtu 114 kusů se zúčastnily války s Polskem v září 1939 a také měly podíl na porážce Francie na jaře 1940.

Následovala operace Barbarossa, ale tam se již projevila jejich zastaralost a musely být z fronty staženy. Němci pak na podvozcích tanků LT vz. 35 postavili 49 dělostřeleckých tahačů Mörserzugmittel a přebývající věže využili při budování opevnění na dánském pobřeží a Korsice.

Lehký tank PzKpf 38(t)

Stroj Praga LT vz. 38 vzešel z konstrukční dílny ČKD. V červenci 1938 došlo ke schválení jeho první série. Jednalo se o kvalitní obrněnec s 37mm kanónem schopným prorazit na vzdálenost 500 m 38mm pancíř. Němci si dobře uvědomovali jeho potenciál a stavěli jej až do roku 1942 v sedmi výrobních sériích A–G pod označením Panzerkampfwagen 38(t).

Křest bojem si odbyl během polského tažení, avšak mnohem významnější bylo tažení do Francie, kde bojoval v celkovém počtu 229 kusů. Poté se zúčastnil bojů na Balkáně a operace Barbarossa.

Velice rychle však zastaral, a na východní frontě již nemohl čelit silnějším sovětským typům. Přesto ještě pokračoval vývoj podvozku pro různé typy samohybných děl a stíhačů tanků, např. Jagdpanzer Hetzer.

Kromě Wehrmachtu používalo tanky LT vz. 38 Slovensko, na východní frontě je nasadili také Maďaři a Rumuni. Ve výzbroji je mělo i Švédsko a 24 strojů tohoto typu zakoupilo i Peru. Roku 1941 se tanky zúčastnily války s Ekvádorem a peruánská armáda je měla ve výzbroji až do 80. let 20. století. 

Image

Čtěte také

PzKpfw III: Hlavní bitevní německý tank v počátcích druhé světové války

Římský císař a český král Maxmilián II., jehož životní příběh se začal psát 31. července 1527, patří právem k nejzajímavějším osobnostem habsburského domu i českých dějin. V jeho osobě se spojila habsburská rezervovanost a oddanost dynastickým cílům se zájmem o dobové inovace.

Jako nejstarší syn českého krále Ferdinanda I. a jeho manželky Anny Jagellonské byl předurčen k tomu, aby jednou usedl na trůn. Důležitému dynastickému cíli byla podřízena rovněž výchova, při níž se mladý arcivévoda setkal nejen s vlivem humanistických myšlenek, ale také sílícího náboženského schizmatu, které si razilo cestu napříč habsburskými zeměmi.

Přestože jeho otec, který vyrostl na bigotně katolickém španělském dvoře, zůstal věrný principům katolické církve, Maxmiliána protestantské učení zaujalo a dokonce začal s novými idejemi sympatizovat. To pochopitelně vyvolalo nesouhlas královského otce i jeho bratra, kterým nebyl nikdo menší než římský císař a španělský král Karel V. Ten přišel s nápaditým řešením - oženit Maxmiliána se svou zbožnou dcerou Marií.

TIP: Císař „Slibotechna“: Kterak Maxmilián II. licitoval o České konfesi

Přestože bylo manželství úspěšné a vzešli z něj dva budoucí vladaři českých zemí Rudolf a Matyáš, Maxmiliánův postoj zůstal nevyhraněný. Oficiálně se přikláněl ke katolické církvi, osobně se ale cítil být spíše křesťanem v humanistické tradici. Než stihl smířlivou náboženskou politiku více rozpracovat, 12. října 1576 v Řezně zemřel. Dle slibu českých stavů se otevřela cesta na trůn pro jeho syna Rudolfa.

New Horizons je americká planetární sonda, určená k průzkumu trpasličí planety Pluto, jejích měsíců a dalších transneptunických těles. Je to první expedice v rámci nového rámcového programu NASA New Frontiers.

Na svou cestu k Plutu se New Horizons vydala 19. ledna 2006 z kosmodromu Eastern Test Range na Floridě. Do vesmíru jí po několika odkladech vynesla raketa typu Atlas V. 20. ledna sonda překročila dráhu Měsíce a 78 dní po startu (7. dubna) překročila dráhu Marsu. 28. února 2007 sonda prolétla kolem Jupitera a pořídila několik snímků této planety a okolních měsíců.

Samotné sledování Pluta začalo pět měsíců před největším přiblížením. Sonda pořídila globální mapu Pluta a Charona s rozlišením 40 km. Kolem trpasličí planety proletěla 14. července 2015 v minimální vzdálenosti 12 500 kilometrů. 1. ledna 2019 New Horizons úspěšně prolétla v těsné blízkosti kolem tělesa 2014 MU69, kterému se říká Ultima Thule

Černé díry rozlišujeme podle jejich velikostí do dvou skupin – supermasivní, s hmotností milionkrát až miliardkrát převyšující hmotnost Slunce a standardní, které jsou desetkrát až stokrát těžší než Slunce. Vedle nich by ale podle vědců měly existovat i středněhmotné černé díry s hmotností 100 až milionů Sluncí. Přestože existuje již několik studií a výpočtů popisujících objev středněhmotné černé díry, faktický a potvrzený důkaz jejich existence stále chybí.

Středněhmotná černá díra v Mléčné dráze

Nejčerstvější úlovek středněhmotné černé díry si nyní připsali japonští astronomové. Ti pozorovali oblak prachu s nepoetickým názvem CO-0,40-0,22, nacházející se pouhých 200 světelných let od centra naší Galaxie. Během pozorování si všimli neobvykle velkého rozptylu v rychlosti plynových mračen. Protože v dané oblasti nenašli žádný objekt, který by toto chování vysvětloval, svěřili svá pozorování počítačům.

Výsledkem počítačových modelů je teorie, že za podivný rozptyl v rychlostech plynu stojí kompaktní objekt o hmotnosti okolo 100 tisíc Sluncí. Vzhledem k tomu, že žádný viditelný objekt této velikosti vědci neobjevili, považují svá pozorování za nepřímý důkaz, že podivné chování mračna má na svědomí středněhmotná černá díra.

Ačkoliv data z observatoře Nobeyama potvrdilo i pozorování z další japonské observatoře v Chile, na definitivní potvrzení nového objevu si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Oblast se nyní chystají prozkoumat také další radioteleskopy v chilské poušti.