Ve vesmíru se vyskytuje mnoho typů hvězd, přičemž jako hvězdu označují astrofyzikové objekt, který se nachází v hydrostatické rovnováze („je kulatý“) a současně si značnou část svého života vyrábí energii termojadernou fúzí. Drtivá většina základních vlastností hvězd je dána především jejich hmotností. 

A zde narážíme na jeden z paradoxů hvězdného vývoje: čím je hvězda hmotnější, a čím více paliva má tedy k dispozici, tím kratší dobu žije. Vzhledem k hmotnosti se totiž ustaví taková rovnovážná hloubková stratifikace tělesa, že hmotné hvězdy hraničí s volným prostorem gigantickými řídkými obálkami, zatímco jejich málo hmotné kolegyně mají obálky husté a především malé. Obří hvězdy tudíž zaznamenávají také obří tepelné ztráty, které musejí kompenzovat překotnými termojadernými reakcemi v nitru, přičemž svoje palivo vyčerpají rychleji. Zářivý výkon pak závisí na povrchové teplotě (na její čtvrté mocnině) a také na rozměru povrchu hvězdy. Proto mají horké obří hvězdy velké zářivé výkony – až statisícinásobky svítivosti Slunce –, a jsou tedy viditelné na značnou vzdálenost. Valná většina hvězd, které zahlédneme v noci pouhým okem, patří mezi obří.

Naproti tomu červení trpaslíci – zhruba o polovinu menší a méně hmotní než Slunce – vykazují v porovnání s naší centrální hvězdou zářivé výkony maximálně v řádu procent. Nejbližší známý červený trpaslík Proxima Centauri má zdánlivou jasnost 11 magnitud, a je tudíž pozorovatelný přibližně až v 10cm dalekohledech. Nejjasnějším červeným trpaslíkem je Lacaille 8760 v souhvězdí Mikroskopu na jižní obloze s jasností 6,67 magnitudy. Za velmi dobrých pozorovacích podmínek – například vysoko v horách daleko od měst – bychom mohli takovou hvězdu spatřit i bez přístrojů, běžně pak postačí lovecký 

Sněhová bouře Jonas se valí na východní pobřeží USA. V hlavním městě a dalších pěti státech byl kvůli hrozící kalamitě vyhlášen výjimečný stav. Sněhovou bouři má doprovázet i silný vítr o rychlosti 50 až 80 kilometrů v hodině. V důsledku špatného počasí již při dopravních nehodách zemřelo 6 lidí, zrušeno bylo přes 6 tisíc pravidelných letů a dalších 7 tisíc letů bylo kvůli počasí zpožděno. Washington má ještě v živé paměti sněhovou bouři z roku 2010, během které v rekordním čase napadlo okolo půl metru sněhu. Současná bouře je podle meteorologů ale větší a mohla by překonat i rekordní záznamy z roku 1922, kdy v hlavním městě USA napadlo za dva dny 70 centimetrů sněhu.

Oddaná manželka, milující matka i bystrá politička. Tak by se dala ve zkratce popsat česká královna Johana z Rožmitálu, která se svým manželem Jiřím z Poděbrad usedla roku 1458 na český trůn.

Datum Johanina narození bohužel neznáme. Za nejzazší ale vzhledem ke smrti jejího otce považujeme roky 1430 nebo 1431. V roce 1450 se provdala za Jiřího z Poděbrad, který si Johanu vybral především ze strategických důvodů. Pocházela z významného katolického rodu, který vlastnil statky v jižních a jihozápadních Čechách a skrze sňatek na svou stranu získal významné spojence. O dva roky později se jim narodil syn Hynek, následovaný pak ještě dalšími dětmi.

Dne 2. března 1458 byl Jiří zvolen českým králem. Korunovace královnou 8. května byla samozřejmě pro Johanu (náležející stejně jako Jiří do „pouhého“ panského stavu), velkým triumfem. Podmínkou uznání volby papežskou kurií bylo, že manželé museli před korunovací tajně složit přísahu poslušnosti papeži a také, že nebudou trpět ve svém království kacířství. Kacíři pro ně na rozdíl od kurie ovšem nebyli utrakvisté, ale např. přívrženci Jednoty bratrské, které přísně stíhali. Život průměrné královny ve středověku nebyl nijak zvlášť pestrý. Většinou se soustředila na péči o chudé a sirotky, doprovázela svého manžela na různá jednání a spravovala vlastní majetek. Johana se ale, kromě běžných činností, podílela i na politickém dění v zemi. Byla členkou manželovy rady a dokonce se stala jedním z jeho nejdůvěrnějších rádců. Johana svého manžela zastupovala i během válečných událostí v dubnu 1468, kdy Jiří táhl na Moravu proti Matyášovi Korvínovi.

Když Jiří z Poděbrad 22. března 1471 zemřel, Johana i nadále zůstala v centru dění. Spolu s jeho syny Jindřichem a Hynkem, kteří byli do volby nového krále jmenováni královskými místodržícími, se snažila udržet jím vytyčenou politickou linii. Zasadila se o podporu Vladislava Jagellonského, kterého kutnohorský sněm 25. května 1471 zvolil českým králem. Nový panovník, se kterým měla přátelský vztah až do své smrti, se v červnu 1471 zavázal dodržovat sněmem zformulované artikuly, mezi kterými bylo i respektování všech královniných práv a svobod. Johana však zemřela již 12. listopadu 1475 na Mělníce.

Budoucí legendární velitel a pilot Jevgenij Pepeljajev (1918-2013) se narodil na Sibiři v rodině železničního dělníka. Když starší bratr vstoupil do letectva, rozhodl se jít v jeho stopách a začal pracovat v aeroklubu. V roce 1938 absolvoval vojenskou leteckou školu a byl přidělen k jednotce na Dálném východě. Za druhé světové války opakovaně žádal o přeložení, aby mohl bojovat.

Velení mu však nevyhovělo a Pepeljajev strávil většinu války jako instruktor. Až v roce 1945 jej jmenovali zástupcem velitele 300. stíhacího leteckého pluku a zapojil se do bojů s Japonci v Mandžusku, kde odlétal 20 misí a zničil několik pozemních cílů. Do března 1946 Pepeljajevova jednotka dohlížela na rozmístění amerických vojsk v Koreji.

Po návratu do SSSR byl Pepeljajev v prosinci 1947 jmenován výkonným důstojníkem 196. stíhacího leteckého pluku – jedné z prvních jednotek s proudovými La-15. V létě 1949 pluk obdržel nejmodernější stroje MiG-15. Po vypuknutí korejské války se Pepeljajev stal velitelem pluku. Společně se 176. plukem jeho jednotka odešla do Mandžuska k podpoře čínských sil. V čele svých migů Pepeljajev poprvé zaskóroval 20. května 1951, kdy zasáhl jeden F-86.

V červenci sestřelil další F-86 a námořní F9F, 6. října si připsal dva stroje Sabre při jediném letu. Jak přibývalo odlétaných misí, skóre narůstalo. Nakonec se po 109 misích a 38 vzdušných bitvách zastavilo na 19 sestřelech (14 F-86, 2 F-84, 1 F-80, 2 F9F). Většiny vítězství dosáhl na migu s číslem 325 s rudou přídí. V roce 1952 byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu a převelen domů.

V SSSR Pepeljajev působil v různých velitelských funkcích a testoval nové stroje včetně MiG-17. V roce 1958 absolvoval vojenskou akademii. Jeho letecká kariéra skončila v roce 1961, kdy při havárii utrpěl zranění hlavy. Poté pracoval na velitelství v Moskvě až do roku 1973, kdy odešel do výslužby. Zemřel v 95 letech.

Muži i ženy neváhali v romantických časech belle epogue obléknout pro dnešní hráče nepředstavitelný sportovní oděv a s raketami v ruce se utkat na kurtu. Přestože tenis vynesla na výsluní až poslední čtvrtina 19. století, jeho předchůdci se těšily oblibě již o několik staletí dříve!

Ačkoliv někteří historikové datují počátky tenisu až do dob starého Egypta, pravděpodobnější je verze, která umisťuje původ hry do Toskánska. Zde se v 5. století měli obyvatelé vesnic bavit vlastnoručním odpalováním míčů v ulicích. Sofistikovanější verzi prosadili italští a francouzští mniši ve 12. století. Netrvalo dlouho a sport se stal oblíbeným nejen mezi šlechtou, ale dokonce na královském dvoře! Francouzský panovník František I. byl údajně nadšeným hráčem a neváhal postavit několik tenisových dvorců. Pozadu nemohl zůstat ani jeho odvěký rival Jindřich VIII. Traduje se, že jeho žena Anna Boleynová sledovala manželovu hru ze svého vězení ve Whitehall a ve chvíli, kdy mířila na popraviště, krátil si její královský manžel čas právě touto hrou. Na podobu, kterou známe dnes, tzv. lawn tennis, si však musel elegantní sport ještě nějakou chvíli počkat. Až roku 1874 si Angličan Walter Clopton Wingfield nechal v Londýně patentovat vybavení a pravidla pro nový druh hry.

Za zakladatele celé dynastie je považován Diviš z Divišova, který se v pramenech objevuje od 12. století. Ve 40. letech 13. století nechal jeho rod vystavět mohutný hrad Šternberk nad řekou Sázavou, který se stal rodovým centrem, přestože Divišovi potomci rozmnožovali svá panství ve východních Čechách i na severní Moravě. Po novém sídle přijali také nové jméno. 

Významní členové šternberského domu

Na sklonku 13. století se podobně jako celá řada předchozích rodů rozštěpili na několik hlavních odnoží, na větev holickou, konopišťskou a moravskou. Posledně jmenované patřil hrad Šternberk severně od Olomouce. Největšího věhlasu dosáhl patrně Zdeněk ze Šternberka, který na svém statku Zelené Hoře připravil schůzku katolických pánů stavějících se proti husitsky orientovanému Jiříkovi z Poděbrad, a v roce 1465 zde byla založena tzv. zelenohorská jednota.

Další významný představitel žil o celých tři sta let později. Osvícensky smýšlející šlechtic František Josef ze Šternberka miloval umění a věnoval nemálo prostředků k podpoře českého národního obrození. V roce 1818 se rovněž počítal k zakladatelům Vlasteneckého muzea, později přejmenovaného na Národní muzeum. Rod Šternberků přetrval až do dnešní doby a v restituci po Sametové revoluci se některé šternberské državy vrátily zpět svému někdejšímu majiteli. 

Oznámení existence deváté planety naší Soustavy vyvolalo velký ohlas i mimo obec fanoušků astronautiky a vesmíru. Planeta X ale zdaleka není prvním objektem, který byl v rámci naší Sluneční soustavy (neúspěšně) předpovězen. A nejspíš ani posledním...

Pátrání po neviditelných planetách

Již polovině 19. století byla předpovězena existence planety Vulkán. Tato planeta se podle francouzského matematika Urbain Le Verriera měla pohybovat kolem Slunce - uvnitř dráhy Merkuru. Důvodem hledání planety Vulkán byly nevysvětlitelné nesrovnalosti v oběžné dráze Merkuru. Ty byly ale později vysvětleny Einsteinovou obecnou teorií relativity a rázem bylo po hledání.

Mezi další hypotetické planety patří také Nibiru, Týché a mnoho variací „planety X“. Existenci některých se již podařilo vyvrátit, například existenci Týché, předpovězenou v roce 1999 vědci z univerzity v Louisianě, (víceméně) vyvrátila data z infračerveného kosmického teleskopu WISE. Jiné, jako například Nibiru, žijí svůj hypotetický život především ve světech záhadologů a ufologů. Americká kosmická agentura NASA, stejně jako například český astronom a astrofyzik Jiří Grygar, ale existenci Nibiru jednoznačně odmítají.

První krok na cestě dlouhého hledání

Je tedy nová Planeta X v něčem jiná? Ano i ne. Pro potvrzení její existence je k dispozici jen málo důkazů. Přestože výpočty profesorů Browna a Batygina vypadají přesvědčivě, jde stále jen o hypotézu. Morgan Hollis z Královské astronomické společnosti považuje předložené důkazy za „přesvědčivější“ než u jiných předpovězených planet. Zároveň ale dodává, že studie vědců z CalTechu ukazují, že předpovězená Planeta X je jen jedním z možných vysvětlení pro pozorované jevy v  Kuiperově pásu. Nakonec se podle Hollise může ukázat, že pravým důvodem pro zvláštní chování šestice objektů, je něco úplně jiného.

Kdo uloví Planetu X

Spolehlivým důkazem existence Planety X by pochopitelně bylo její pozorování. Vzhledem k povaze její oběžné dráhy je to ale více než složité. Z mála informací, které jsou zatím k dispozici, vyplývá, že by Planeta X mohla mít velikost (téměř) Neptunu. Vzhledem k její předpovězené oběžné dráze by Planeta X v teleskopech vypadala asi jako Pluto, pravděpodobněji by ale byla ještě menší. Kromě velikosti by svou důležitou roli hrála také magnituda, o níž ale v tuto chvíli nevíme nic (neznáme totiž ani přibližné složení jejího povrchu).

K detekci takto vzdáleného objektu v chladném prostředí vesmíru jsou nejlépe vybavené vesmírné teleskopy pracující s infračerveným spektrem. Bohužel aktuálně použitelné nástroje (Spitzer a WISE) toho mnoho nenabízí, Herschelova vesmírná observatoř je již 3 roky mimo provoz a použitelný není ani Hubbleův teleskop.

Odpověď na otázku existence Planety X by tak mohl přinést až chystaný dalekohled Jamese Webba, který ale odstartuje nejdříve v roce 2018, případně zvažovaný High Definition Space Telescope. Na ten si ale budeme muset počkat nejméně do roku 2030.

Nejrůznější módní trendy jsou pro vědce mimořádně zajímavým studijním materiálem. Dobře to dokumentuje například současná móda plnovousů. Ta vědce vyburcovala k mnoha studiím na téma, zda jsou vousy zdraví prospěšné, či spíše nikoli. O největší rozruch se pak postaral loňský pokus mikrobiologů z Nového Mexika, který naznačil, že vousy mohou obsahovat bakterie, běžně se vyskytující ve střevech, na toaletách a ve výkalech. 

Jak už to tak bývá, záhy se objevila jiná studie, která dokazuje pravý opak – experiment z jedné americké nemocnice ukázal, že hladce oholení lékaři mají na svých tvářích až 3× vyšší pravděpodobnost výskytu zlatého stafylokoka, než jejich vousatí kolegové. Výzkum byl na rozdíl od loňského experimentu prováděn na podstatně větším vzorku lidí (celkem vědci provedli stěry 408 mužům) s dodržením předepsaných vědeckých postupů.

Zdraví prospěšné vousy

Znamená to tedy, že vousy naopak zdraví prospívají? Odpověď na tuto zdánlivě nesmyslnou otázku nedávno hledala veřejnoprávní BBC. A jaké jsou její závěry?

Ve vousech náhodně vybraných mužů mikrobiologové objevili okolo stovky bakterií, drtivá většina z nich ale patřila do skupin, které se na kůži běžně vyskytují. Také v tomto případě vědci objevili bakterie, běžně se vyskytující v tenkém střevě.

Mnohem zajímavější odhalení ale přinesl až následný rozbor v laboratoři. Mikrobiolog Dr. Adam Roberts, který výzkum pro BBC zpracovával, si všiml, že ve stěrech se objevily také organismy, které bakterie ničily. Podle doktora Robertse jde o přirozený boj organismů o hostitele. Konkrétně šlo o druh mikroba, který produkoval toxiny zabíjející okolní bakterie. Vousy tak dost možná (kromě jiného) ukrývají poklad pro budoucí generace – nový druh léčiv za „dosluhující“ antibiotika.

Transplantace jsou stále troufalejší. Korunu tomu nasadil italský neurochirurg Sergio Canavero, který se před časem nechal slyšet, že do roku 2017 transplantuje hlavu živého člověka na jiné tělo.

Mnozí lidé se tomu zdráhají uvěřit, ale Canavero se svými kolegy na tom pracuje. Potřebné operační postupy již nějakou dobu trénují na laboratorních myších, a teď oznámili, že úspěšně transplantovali hlavu opice. Pokud by to byla pravda, tak je to teprve druhý takový experiment. Hlavu opice totiž transplantoval jistý Robert White v sedmdesátých letech.

Canaverova operace není tak přelomová jak by se mohlo zdát. Postupoval vlastně velmi podobně jako White před 40 lety. Připojil krevní oběh hlavy na nové tělo, spojit míchu se ale ani nepokusil. Věda na to zatím nestačí. Pokud by se ale Canaverovi někdy v budoucnu povedlo připojit hlavu na cizí míchu, měly by jeho spektakulární operace obrovský význam.

Před deseti tisíci lety, na sklonku doby ledové to v okolí jezera Turkana v dnešní Keni kypělo životem. Nespočetná stáda slonů, žiraf, zeber a mnohých dalších zvířat tam lovily skupiny lovců-sběračů. Jak ukazují nové nálezy, vztahy mezi lovci-sběrači nebyly idylické.

Vědci tam odkryli pozůstatky 27 lovců-sběračů, dětí a dospělých, z nichž dvanáct nebylo pohřbeno a jejich těla pohltila blízká laguna. Těla deseti lidí z těchto dvanácti nesla stopy násilí způsobené zbraněmi. Tyto lidi někdo pobil střelami s hroty, tupými kyji a zbraněmi s obsidiánovými čepelemi. Kombinace zbraní dalekého dosahu a zbraní pro boj zblízka podle odborníků ukazuje na plánovaný útok.

Nálezy od jezera Turkana jsou doposud nejstarším dokladem vojenského konfliktu mezi skupinami lovců-sběračů. Jak je vidět, válčení je lidem vlastní už velmi dlouho, nejspíš po celou historii našeho druhu. Vzhledem k tomu, že podobným stylem mezi sebou válčí i tlupy šimpanzů, našich nejbližších příbuzných, to je velmi pravděpodobné.