Naši pavouci obvykle žijí životem osamělých lovců. Když se spolu dva pavouci setkají, tak to nemusí dopadnout úplně dobře. V peruánských pralesích ale žijí pavouci druhu Anelosimus eximius, kteří vyznávají společenský život.

Stavějí si několikametrová města z pavučin, v nichž může žít přes 50 tisíc pavouků. V těchto komunitách pavouci vzorně spolupracují na opravách sítí, lovení kořisti, a také společně jedí. Pavoučí společenstva jsou podle všeho perfektně zorganizovaná, a zároveň velmi rovnostářská. Nemají žádné královny a pavouci jsou si v nich víceméně rovni.

Pavoučí města obývají převážně samice. Samci pavouků tvoří jenom asi 5 až 20 procent obyvatel těchto ohromných pavučin.

Dvůr krále Václava II. proslul jako středoevropské kulturní centrum. Scházeli se na něm významní básníci z mnoha zemí, aby psali oslavné básně o králi i královně. Sám Václav byl autorem tří básní, které jsou dodnes zachovány v písňovém rukopisu Codex Manesse.

Ctnostné paní a rytířský panovník

V módě byla tehdy rytířská literatura, která popisovala dvorskou kulturu, v níž rytíři slouží vznešeným dámám, aby získali jejich lásku (ovšem čistě platonickou). Netřeba připomínat, že takový ideální vztah byl na hony vzdálen realitě, v níž byly svazky mezi urozenými čistě politickou záležitostí. V literatuře popisují básníci hlavní rytířské ctnosti – čest, štědrost, tělesnou zdatnost a statečnost. Stejně tak je líčen ideální panovník, který má pečovat o vdovy, sirotky a chudé, starat se o své rytíře a podporovat duchovenstvo.

Nejznámějšími minnesängry, jak se básníkům a pěvcům říkalo v německy mluvících oblastech, byli u pražského dvora Jindřich z Míšně zvaný Frauenlob a Ulrich von Etzenbach, autor slavného rytířského románu Alexandreida, který však sepsal ještě pro Přemysla Otakara II.

TIP: Pestré dny hradní osádky: Jak se žilo na středověkém hradě?

Pro Václava pak napsal román Wilhelm von Wenden, v němž můžeme rozeznat v postavě ideálního vládce právě Václava II. a po jeho boku královnu Gutu. Pěvci a básníci různých kvalit byli u dvora posledního velkého přemyslovského krále takřka nepřetržitě a při slavnostech typu korunovace dostali ještě více prostoru, aby bavili hosty. Patřili tedy k takzvaným zábavným služebníkům. 

Dlouho to vypadalo, že planeta s označením 2MASS J2126-8140 je zkrátka bezprizorním tulákem. Nikde v dosahu se totiž nenacházela její mateřská hvězda. Teprve až velkorysejší pohled nabídl nečekané odhalení – mateřskou hvězdou planety 2MASS J2126-8140 je bilion kilometrů vzdálený červený trpaslík s označením TYC 9486-927-1. Vzdálenost planety od mateřské hvězdy odpovídá 6 900 vzdáleností Země-Slunce, nebo chcete-li je 140× větší, než vzdálenost od Slunce k Plutu. Extrémní páreček se tak stal největší známou planetární soustavou ve vesmíru.

Podle Simona Murphyho z Australian National University je planeta plynným obrem přibližně 12 až 15× větším než je Jupiter a doba za kterou obkrouží svou mateřskou hvězdu, trvá zhruba milion pozemských let. Z povrchu planety se mateřská hvězda musí jevit jen jako tečka v nekonečném vesmíru.

Když před 34 lety dokázal Robert Pergl složit Rubikovu kostku za 17,02 sekundy, vysloužil si tím nejen prvenství mezi českými řešiteli tohoto populárního mechanického hlavolamu, jeho výkon se dostal i do celosvětových tabulek přeborníků ve skládání kostky. To dnešní šampion, čtrnáctiletý Lucas Etter, by za stejný čas složil kostku třikrát a ještě by mu půlvteřina zbyla.

Ani Lucas by ale neměl šanci v souboji proti stroji – robot sestrojený Jayem Flatlandem a Paulem Rosem dokáže Rubikovu kostku složit za 1.047 sekundy!

Dosavadní rekord Lucase Ettera z listopadu loňského roku

Ve středu hvězdotvorné oblasti 30 Doradus se nachází množství největších, nejžhavějších a nejhmotnějších známých hvězd. Dohromady se tyto hvězdy nazývají hvězdokupa R136 a na snímku pořízeného kamerou Wide Field Camera 3 z Hubblova kosmického dalekohledu jsou zachyceny ve viditelném spektru.

Plynová a prachová mračna v 30 Doradus, která jsou známá jako mlhovina Tarantule, opracovávají silné větry a ultrafialové záření z kupy těchto žhavých hvězd do podlouhlých útvarů. Mlhovina 30 Doradus se nachází v sousední galaxii známé jako Velké Magellanovo mračno vzdálené zhruba 170 tisíc světelných let od Země.

Málokdo by se dnes divil tomu, že když jsou masožravky mucholapky na lovu, tak jsou přitom v pohybu. Němečtí vědci ale také zjistili, že mucholapky dovedou spočítat, jak často se lapený hmyz dotkl jejich senzorů.

V pastech mucholapek jsou mechanické senzory v podobě chloupků, které po podráždění vytvářejí elektrický signál. O těchto senzorech se ale ví, že jedno jejich podráždění nestačí.

Při experimentech s pěstovanými mucholapkami vyšlo najevo, že pro jejich čidla je jedna stimulace doopravdy málo. Pasti mucholapek začnou reagovat až tehdy, jestliže jsou jejich senzory podrážděny podruhé, v rozmezí 15 až 20 sekund.

Tři týdny po svém dvojčeti Spiritu přistál na Marsu i robot Opportunity, oproti Spiritu však na opačné straně planety. Stejně jako Spirit měl i Opportunity pracovat asi tři měsíce, funguje přesto dodnes a v létě 2014 se vyšplhal na první příčku pomyslného žebříčku průzkumných strojů, co se týče vzdálenosti uražené po povrchu cizího kosmického tělesa. Aktuálně má rover na svém kontě 45,16 km, jeho budoucnost je ale nejistá.

Rover se odmlčel 10. června 2018, kdy jej zasáhla obří prachová bouře, která zuřila na Marsu. Přes počáteční optimismus inženýrů NASA se do dnešního dne nepodařilo s roverem navázat spojení. NASA se nicméně stále pokouší s roverem spojit. Od posledního kontaktu inženýři odeslali přes rádiových 600 povelů, zatím ale bez kýženého výsledku.

Československý generál ruské národnosti Sergej Vojcechovský (1883–1951) figuroval na předních místech seznamů sovětských bezpečnostních orgánů, které s postupující Rudou armádou pročesávaly koncem druhé světové války země střední a východní Evropy. Sovětská komanda zde mimo jiné pátrala po bojovnících proti bolševikům z dob občanské války. S carským velitelem, důstojníkem československých legií a antikomunistou Vojcechovským, měli rudí páni nad polovinou Evropy mnoho nevyřízených účtů.

Hořké osvobození

Druhý den pražského povstání, v neděli 6. května 1945, byl Vojcechovský za nepříliš jasných okolností odveden dvěma ozbrojenci Revolučních gard ze svého bytu v Konviktské ulici na Starém Městě. Dne 12. května 1945 byl propuštěn z Pankráce, údajně po intervenci blízkého přítele z legií generála Mikuláše Číly u předsedy vlády Zdeňka Fierlingera. Ten jako bývalý legionář souhlasil se slovy: „To se rozumí, nejsme žádné gestapo.“ Ovšem ještě téhož dne byl Vojcechovský zatčen znovu, tentokrát sovětskou kontrarozvědkou SMĚRŠ. Hypotéza o koordinaci sovětských a československých orgánů je uvěřitelná, Sověti se mohli obávat, že Vojcechovský zamíří k Američanům tak, jako předtím jeho syn Jiří s rodinou. Zřejmě ještě v květnu byl československý občan Vojcechovský za trpného mlčení pražských ministerstev deportován přes internační tábor NKVD ve slezské Ratiboři do Lefortovské vazební věznice v Moskvě.

Mizející stopa

Proti aroganci sovětských vítězů se mezitím přece jenom pozvedlo pár hlasů. Divizní generál Bohumil Boček prosil o zakročení u velvyslance SSSR, „aby ti, kdož byli zajištěni, byli bez odkladu vydáni čs. bezpečnostním orgánům“. Místní národní výbor pro Prahu vystavil Vojcechovskému dobrozdání o národní spolehlivosti, koncem srpna 1945 hledali důstojníci 1. čs. samostatné tankové brigády Vojcechovského v Ratiboři a přímluvné dopisy napsaly i generálova manželka Margarita a družka Sofie Navarová, která se dokonce vydala Sergeje hledat do hlavního stanu maršála Koněva ve Vídni. Intervence mířily na ministerstva vnitra, zahraničí a obrany, kde však měli Sověti mocného spojence – loajální české komunisty. Vojcechovský byl už 15. září 1945 v nepřítomnosti odsouzen Zvláštní poradou NKVD za účast v protisovětské organizaci na deset let do Gulagu. Zemřel uprostřed tajgy v neděli 7. dubna 1951 v necelých šedesáti osmi letech.