Šéf společnosti kosmických technologií SpaceX Elon Musk před třemi lety navrhl nový vysokorychlostní dopravní systém Hyperloop. Je založený na pohybu kabin s cestujícími podtlakovými tunely rychlostí, která se vyrovná letu dopravního letadla.

Někteří odborníci pochybují o proveditelnosti takového projektu. Je to ale velice lákavá myšlenka. Během posledních týdnů jsme byli svědky ohlášení stavby hned tří zkušebních drah pro testování technologie Hyperloopu.

Floridská společnost Hyperloop Transportation Technologies (HTT) hodlají stavět zkušební dráhu v kalifornském Quay Valley, společnost Hyperloop Technologies připravují další dráhu v Apex Industrial Park v nevadském North Las Vegas a společnost Aecom se chystá stavět přímo pro SpaceX třetí zkušební dráhu, v kalifornském Hawthorne. Dočkáme se někdy hyperloopové dopravy?

Tradiční záchranné prostředky jsou sice účinné a skutečně zachraňují, ale obvykle nejsou pohodlné na nošení. Pro aktivní pohyb bývají vyloženě nevhodné.

Startup Aegis Lifeshirt proto nabízí trička, které lze bez problémů nosit, a zároveň mají zabudovaný nafukovací záchranný systém. Trička Lifeshirt mohou být nafouknuta po aktivaci rukou anebo mohou být nastavena na automatiku. Automatický systém trička zahrnuje detektor ponoření, které spustí nafouknutí.

Záchranná trička nejsou úplně rovnocenná záchranným vestám, protože svého majitele nezachrání, když je dotyčný v bezvědomí. Usnadňují ale plavání a zvyšují výdrž ve vodě. Jsou vhodná k použitá ve vodě blízko u pobřeží, například při surfování nebo jízdě na kajaku.

Sláva, s níž byl před šesti lety do Čech přijat syn někdejšího římského krále Jan, dávno vyprchala a po šestileté vládě zbylo jen rozčarování. Smírčí domažlické dohody sice znamenaly setrvání Jana Lucemburského na trůně, ovšem za předpokladu naprosté nadvlády domácí nobility. 

Bez rodičů od tří let

Cena kompromisu, za něhož byl dojednán a skutečně nastolen smír mezi oběma stranami, však značně popudila Elišku Přemyslovnu, která se se svým manželem jednou provždy názorově rozešla. Odcizení mezi někdejšími spojenci bylo zpečetěno Eliščiným útěkem na hrad Loket, kam s sebou neuváženě vzala i své děti. Jestli ze západních Čech podněcovala určitou skupinu pánů ke vzpouře či nikoliv, jak se traduje, se už dnes asi nedozvíme. Jakási vidina možného útoku proti králi snad skutečně existovala, jinak by Jan Lucemburský sotva přitáhl s ozbrojeným doprovodem k Lokti. Král hrad dobyl, manželka byla vykázána do Mělníku a násilím odtržený tříletý syn Václav zůstal za hradbou mohutné pevnosti osamocen jen v péči pomocného hradního personálu.

Za několik týdnů byl malý chlapec převezen do hlubokých hvozdů na hrad Křivoklát, kde strávil další čtyři roky svého života v otcově internaci. Teprve po roce 1323 nabylo jeho dětství mnohem světlejších rysů, když byl odeslán na francouzský dvůr, kde dospěl ve zcela výjimečnou osobnost. Prožitý stres z dobývání hradu vlastním otcem i z násilného odtržení od matky v tak útlém věku však pozdějšího Karla IV. hluboce poznamenalo. Přestože s otcem do jisté míry spolupracoval až do roku 1346, jejich vztah se již navždy vyznačoval vzájemným chladem a patrně i nedůvěrou. A svou matku již Karel IV. nikdy víc nespatřil. 

V poslední dekádě hovořily analýzy Organizace spojených národů a Mezinárodního trestního soudu o existenci zhruba 300 tisíc dětských vojáků po celém světě. Třetina z toho připadala na africký kontinent. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jednalo především o problém 90. let, který odezněl spolu s koncem několika občanských válek. Opak je bohužel pravdou.

Podle mezinárodního práva se rekrutování vojáků mladších osmnácti let považuje za trestný čin a usvědčené viníky čeká mnohaleté vězení. Na základě rozsudku z Haagu například skončil na padesát let za mřížemi bývalý liberijský diktátor Charles Taylor.

Jediné východisko

Dětští vojáci většinou pocházejí z chudých a často rozpadlých rodin v zóně konfliktu, kde boje rozvrátily veškeré životní jistoty a státní instituce – včetně škol. Centrální vláda nefunguje a moc přebírají lokální warlordi, kteří řídí vlastní ozbrojené gangy a armády. Potřebují nové vojáky, proto vysílají svá komanda, aby zajímala a násilím unášela chlapce i dívky bez rozdílu.

Někdy však děti vstupují do služeb dobrovolně výměnou za žold, stravu a příslušnost ke komunitě. Válčící strany nezřídka záměrně znehodnocují půdu a porážejí stáda dobytka. Pokud je zdrojem obživy výhradně zemědělství a pastevectví, nezbývá mnoho jiných řešení: Potrhaná uniforma a samopal AK-47 Kalašnikov na zádech představují pro mnohé mladé jedinou perspektivu do budoucnosti.

Vymývání mozků

Děti následně procházejí brutálním výcvikem, při němž jim velitelé vymývají mozek a požadují po nich absolutní věrnost a poslušnost. Na rodiče, přátele, učitele i celý předchozí život musejí malí vojáci zapomenout. Mladým rekrutům se také ve velké míře podávají alkohol a drogy, které zlomí jejich odpor a změní je v nemyslící zabijáky. Během závěrečné zkoušky zdatnosti musí každé dítě zpravidla vlastnoručně popravit bezbranného zajatce.

Poté je velitelé vysílají do přední linie nebo je využívají jako kuchaře, poslíčky, špiony, pomocný personál, sebevražedné atentátníky, lidské štíty a v případě dívek coby sexuální otrokyně. Kdo neuposlechne rozkaz, vzbouří se či zkusí uprchnout, je zmrzačen nebo rovnou bez milosti zastřelen. 

Zástupy prokletých

Zdrogované tlupy mladistvých táhnoucích krajinou, kteří ničí, zabíjejí, znásilňují a vypalují, se za poslední tři desetiletí objevily v každém africkém konfliktu. Minimálně tisíc dětských vojáků figurovalo ve válkách v Angole, Burundi, Čadu, Eritreji, Pobřeží slonoviny, Mosambiku, Rwandě, Sieře Leone a Zimbabwe.

Světová média dodnes informují o tristní situaci v Somálsku, kde vládnou klany a islamistické milice, především aš-Šabáb neboli Hnutí mladých bojovníků. Jeho vliv neustále roste a působnost se rozšiřuje na celé území rozpadlého státu. Skupina masivně rekrutuje bezprizorní městskou mládež a sirotky, které pak násilím obrací k džihádistické ideologii a následně je vysílá vraždit zrádce a nevěřící. 

Unie vraždících dětí

Nezletilci tvořili také část útočníků na univerzitu v keňské Garisse, kde letos v dubnu zahynulo 148 studentů. Šlo o nejbrutálnější zločin aš-Šabábu, který se dlouhodobě snaží destabilizovat celý Africký roh. Netřeba se dlouho rozepisovat o dvou občanských válkách v Demokratické republice Kongo mezi lety 1996 a 2003, jež si vyžádaly miliony životů. Proti sobě stanuly desítky různých ozbrojených skupin z osmi zemí a ke krvavým střetům došlo v mnoha částech Konga.

Jednou z nich se stala i provincie Ituri na severovýchodě, kde řádila Unie konžských patriotů pod vedením Thomase Lubangy. Tento vystudovaný psycholog a otec sedmi dětí kolem sebe vybudoval nelítostnou třítisícovou armádu vojáků ve věku od osmi do patnácti let. Za necelé dva roky zavraždili osm set lidí, 60 tisíc dalších donutili k útěku a vypálili téměř třicet vesnic. Lubanga si za útlak v Ituri nechával ještě platit: Za „ochranu“ museli lidé Unii konžských patriotů odevzdávat část úrody, dobytek nebo se dobrovolně vzdát jednoho dítěte. Vůdce obávané armády nezletilých byl zatčen v březnu 2005 za zavraždění devíti vojáků OSN a momentálně si odpykává čtrnáctiletý trest.

Teror ve jménu Desatera

V současnosti se za synonymum násilného rekrutování a zneužívání dětských vojáků k terorizování civilního obyvatelstva považuje zejména Armáda božího odporu (Lord’s Resistance Army – LRA). Zrodila se coby jedna z mnoha povstaleckých skupin v polovině 80. let během občanské války v Ugandě. LRA vedená šíleným veleknězem Josephem Konym prohlašuje, že se řídí Starým zákonem – především Desaterem – a usiluje o zřízení teokratického režimu. Kony do pokřivené náboženské ideologie zakomponoval prvky šamanismu, afrického mysticismu a kanibalismu a vyslal svoji stále početnější skupinu plenit vesnice, mrzačit, mučit, sekat údy a upalovat zaživa.

K běžným praktikám patřilo unášení dětí mladších osmi let. Čerství rekruti nezřídka museli pod pohrůžkou zabít vlastní rodinu, což mělo sloužit jako pojistka, že se nepokusí o útěk. LRA se stala se svými až 30 tisíci dětských vojáků nejdéle soustavně bojující povstaleckou armádou v Africe. Úspěšně se přesouvá mezi Ugandou, Súdánem (od roku 2011 Jižním Súdánem) a Středoafrickou republikou a Kony přitom odolává hrozbě mezinárodního zatykače i ofenzivám ugandské armády. V důsledku činnosti LRA zatím musejí až dva miliony lidí žít v uprchlických táborech.

Brutalita bez slz

Hrůzné zážitky bývalých dětských vojáků LRA hovoří za vše. Devětadvacetiletý Charles Akallo, který bude zřejmě do konce života odkázán na berle kvůli zranění z bojů, vypráví: „Když mi bylo dvanáct, unesli mě z vesnice a odvedli mě do výcvikového tábora. Tam jsme museli donekonečna poslouchat nenávistná kázání. V rámci výcviku jsme útočili na vesnice a každý musel střelit do hlavy nejméně dva lidi. Velitelé nás pak nutili pít krev obětí a jíst jejich mozky. Vypíchávali jsme oči, uřezávali uši, zkrátka každodenní rutina. Přestali jsme být lidmi.“

A dál pokračuje v líčení těžko uvěřitelných událostí: „Z Ugandy jsme se vydali na pochod do Súdánu na hlavní velitelství. Šli jsme týden téměř bez přestávek a bez zásob jídla i pití. Některé slabé děti nemohly pokračovat, tak jsme je my ostatní zastřelili. V Súdánu jsme se hlásili u Konyho. Řekl, že je Bohem vyvolený a zabije každého, kdo nesplní všechny příkazy. Když mě jednou nachytal, jak se nahlas směju, což bylo zakázáno, vzal nůž a vyřízl mi dva zuby. Prý jako výchovnou lekci. Bolest byla strašná, nic takového jsem nikdy nezažil. […] Má noční můra jménem LRA skončila, teprve když mě na pokraji smrti zachránili a odvezli do nemocnice.“

Třiadvacetiletý Simon Nyeko, který pod Konyho velením strávil osm let, dodává: „Přál bych mu dlouhý život. Aby se dostal do vězení a tam strávil zbytek svých dnů. Nenávidím ho: Ukradl mi dětství, dospívání, kvůli němu jsem teď negramotný. Jaké mám šance vést zase obyčejný život?“

Těžké nové začátky

Právě návrat do běžného života a opětovné zapojení do společnosti se ukazuje jako vážný problém. Lily Aketowangová měla štěstí, že u LRA strávila jen několik týdnů. I tak ji opakovaně znásilnili a téměř ji umučili rozžhavenými nástroji. Po útěku bolestně hledala cestu zpět k vlastní rodině.

„Manžel mě nejprve odmítal přijmout a nazýval mě děvkou rebelů. Rodiče se báli, abych je v noci nezamordovala. Můj starší bratr ke mně nechtěl pouštět své dcery, prý abych je něčím nenakazila a nestaly se z nich prostitutky. Kvůli přetrvávající bolesti ze zranění nemůžu pořádně chodit, spát ani pracovat na poli. Sousedé mě ignorují. To trauma budu léčit ještě dlouhá léta,“ popisuje žena.

Podobné příběhy donutily mezinárodní společenství a neziskové organizace v Africe spustit pro bývalé dětské vojáky řadu resocializačních a vzdělávacích programů. Umožnit těmto lidem zase normálně žít rozhodně není skromný cíl.

ASASSN-15lh (také označovaná jako SN 2015L) je superzářívá supernova, objevená sítí refraktorů a citlivých CCD kamer All Sky Automated Survey for SuperNovae (ASAS-SN) v roce 2015 v jižním souhvězdí Indiána. Jde o aktuálně nejzářivější známou supernovou – ve svém maximu je 20× zářivější než všech 100 miliard hvězd v celé Mléčné dráze dohromady a její vyzařovaná energie odpovídá zhruba 570 miliardám Sluncí! Zdrojem této extrémní energie je podle vědců magnetar – extrémně rychle rotující malá neutronová hvězda. Magnetary jsou považovány za nejmagnetičtější objekty ve známém vesmíru.

Nadívaný hovězí jazyk, ragú ze zajíce nebo třeba jablka v županu. Tyto recepty představila světu Magdalena Dobromila Rettigová, která se narodila 31. ledna 1785. Přísná výchova, znalost domácích prací a skvělá orientace v kuchyni z ní učinily takměř prototyp pro všechny tehdejší hospodyňky.

Přestože patřila k buditelskému směru, který se v Čechách zformoval, národní cítění v ní podnítil až manžel Jan Alois Sudiprav Rettig. Od té doby psala nejslavnější česká kuchařka svá dílka nejen v němčině, ale postupem času coby správná vlastenka především česky. 

TIP: Jen taková kuchařinka? Magdalena Rettigová byla především zapálená vlastenka!

Přestože svým čtenářkám nabídla také výchovné povídky nebo básnické skladby, proslula především svým kuchařským uměním, s níž se roku 1826 neváhala podělit s veřejností prostřednictvím vydaných receptů. Položila tak jakési základy tradiční české kuchyně, vždyť řada jejích receptů je dodnes klasikou na českých tabulích. Jen množství se trochu změnilo a dnešní kuchařky už do receptů „nevráží“ půl tuctu vajec.

Z krajek a hedvábí přímo na popraviště. Taková byl životní cesta anglického krále Karla I. Stuarta, která skončila 30. ledna 1649 v londýnském Whitehall.

Karlův osud neměl zpočátku vůbec směřovat ke královské koruně. Když ale zemřel jeho starší bratr Jindřich Frederik Stuart, osud zamíchal kartami ve prospěch ambiciózního prince.

TIP: Anglickou královnou jsem já: Intriky proti tetičce stály Marii Stuartovnu hlavu

Přestože Karla spojovala s otcem Jakubem I. myšlenka na nedotknutelné postavení osoby panovníka, na rozdíl od něj nepřipouštěl kompromis a snažil se svá přání a představy prosazovat na úkor parlamentu. Sílu tohoto mocného orgánu však hrubě podcenil. To si ale nestačil včas připustit a neváhal se proto pustit do dalšího konfliktu, tentokrát se skotskou církví. Uběhlo pár let a Karel balancoval mezi tenkým ledem a horoucí lávou. Tato hráz se protrhla v roce 1642, kdy vyústila v anglickou občanskou válku, jejíž hlavní obětí se měl stát sám král. Karel I. Stuart byl během poslední lednové dekády roku 1649 obviněn, souzen a následně popraven.

Požár při pozemním testu kabiny Apollo 1 zabil tři astronauty, kteří měli o tři neděle později v lodi startovat do vesmíru. Byli to Virgil „Gus“ Grissom, Edward White a Roger Chaffee.

Nad nehodou se dodnes vznáší mnoho myšlenek „co by, kdyby“, faktem ale je, že přispěla k většímu bezpečí pozdějších dobyvatelů Měsíce. Podrobnosti o příčinách a průběhu nehody najdete v našem článku Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla.

Zní to sice nechutně, nicméně fekální transplantace, nebo fekální mikrobakteriální transplantace se v lékařství používá už nějaký ten pátek. Léčba pomocí fekálií byla doposud určena převážně pro pacienty, které trápily úporné průjmy a u kterých nezabírala léčba pomocí antibiotik. Jde o proceduru, během níž se provádí transplantace stolice od zdravých příbuzenských dárců, kde je předpoklad stejných stravovacích návyků a zdravého mikrobiální skladby stolice. Stolice od dárce se rozpustí v solném roztoku, odfiltrují se pevné části a roztok se sondou zavede do tenkého střeva. V Česku se tato léčba provádí například v prostějovské nemocnici a od roku 2010 tento způsob léčby používají také infektologové v brněnské fakultní nemocnici.

Nově by tento způsob léčby mohl pomáhat i při hubnutí. V Massachusetts General Hospital se pro letošní rok připravuje výzkum, během něhož budou lékaři vybraným pacientům podávat kapsle vyrobené z vakuově zmrazených exkrementů. Zdravé bakterie mají v těle nahradit příjemcovy „vadné“ a pomoci mu při spalování a shazování nadbytečných kilogramů.