Duke Cunningham se stal jedním ze dvou es amerického námořnictva ve vietnamské válce. Proslul také jako instruktor ve škole Top Gun i republikánský kongresman. Narodil se v Los Angeles v rodině řidiče kamionu. Absolvoval University of Missouri, kde studoval učitelství tělesné výchovy.  

Krátce působil jako trenér plavání, dva z jeho svěřenců získali v roce 1968 olympijské medaile. O rok dříve Cunningham vstoupil do US Navy, kde absolvoval pilotní výcvik. Za války ve Vietnamu Cunningham působil s F-4 Phantom z letadlové lodi USS Constellation. Se zbraňovým operátorem poručíkem Williamem Driscollem se stali jedinými esy námořnictva v konfliktu. Jejich hvězdný den přišel 10. května 1972. V nejslavnější letecké bitvě války se phantomy po bombardování železničního uzlu utkaly se skupinou migů, která byla vyslána proti bombardérům B-52.

Cunninghamův phantom poškodila raketa SAM, přesto posádka dokázala střelami AIM-9 Sidewinder sestřelit tři MiG-17. Po boji museli oba letci stroj s nefunkční hydraulikou opustit nad Tonkinským zálivem a zachránil je až vrtulník. Celkem si se svým zbraňovým operátorem Dricsollem připsal na konto pět sestřelů. V letech 1990–2005 se třikrát stal členem dolní komory Kongresu. Jeho politická kariéra skončila rezignací kvůli korupci a daňovým podvodům. Byl odsouzen k osmi letům vězení a pokutě 1,8 milionu dolarů.

Skupina odborníků varovala Světovou zdravotnickou organizaci WHO, že komáry přenášený virus zika, který původně pochází z Afriky a teď děsí americké kontinenty, skrývá velice slušný potenciál rozšířit se mezi ohromný počet lidí na mnoha místech planety.

Podle vědců bychom se měli poučit ze stále ještě doznívající epidemie eboly v západní Africe, která byla zatím nejhorší ze všech a tak trochu nás nachytala na švestkách. Zika sice není ebola, ale i tak dokáže děsit svými útoky na nenarozené děti těhotných žen. V Brazílii se v posledních měsících rodí o 2500 procent víc dětí s mikrocefalií, těžkou poruchou růstu mozku a hlavy, kterou má se vší pravděpodobností na svědomí právě virus zika.

Podle toho, co zatím víme, přenášejí ziku komáři rodu Aedes, kteří rovněž rozšiřují horečku dengue, žlutou zimnici a další onemocnění. Zika se díky nim velice rozšíří a podle odhadů letos v severní, střední a jižní Americe infikuje až 4 miliony lidí. Světová zdravotnická organizace svolala na pondělí pohotovostní Zika tým, který se bude radit na dalším postupu.

Vývojáři Google Deep Mind postavili první počítač, který porazil lidské šampiony ve stolní hře go. Proč online gigant investoval miliony dolarů a práci špičkových odborníků na umělou inteligenci do vytvoření počítače pro stolní hru?

Go, to není jenom stolní hra. Je to symbol. Jde o zábavu starou více než 2 tisíce let. V dnešní době hraje go po celém světě asi tak 60 milionů lidí, včetně tisícovek profesionálů.

Pro vědce vyvíjející umělé inteligence se hra go v posledních desetiletích stala jednou z největších výzev. Nejlepší šachisté podlehli strojům už v devadesátých letech, ale hra go vzdorovala. Když tým Google Deep Mind postavil umělého superhráče go, tak tuhle výzvu zvládli. Je to opravdu historická událost.

S koncem roku 2015 zaznamenala česká archeologie další významný nález. Pozornosti skupiny hledačů, spolupracující s několika východočeskými muzei, neušla neobvyklá koncentrace mincí v ornici. Při následném průzkumu terénu, vedeném pod patronátem Muzea východních Čech v Hradci Králové, se podařilo zachránit na 103 mincí, pocházejících z období těsně před začátkem našeho letopočtu.

Převážně stříbrné denáry datují odborníci do doby římské republiky a raného císařství, která byla spojena s vládou mocných mužů Julia Caesara a císaře Augusta. Vědci předpokládají, že ačkoliv se mince u Germánů těšily velké oblibě a mohly být v oběhu delší dobu, byly pravděpodobně uloženy do země na přelomu starého a nového letopočtu. Pro germánské obyvatelstvo představoval soubor mincí, jehož hodnota se odhaduje na přibližný roční žold římského legionáře, nemalý zdroj stříbra. O slušné životní úrovni na sídlišti svědčí také další nálezy, které byly na místě objeveny, zejména bronzové spony a části bronzových nádob. Část objevů lze navíc připsat Keltům, kteří v oblasti sídlili o dvě století dříve.

S pokladem mimořádné hodnoty se bude moci seznámit také široká veřejnost. Po dokončení konzervátorských prací a odborném posouzení bude toto cenné historické svědectví zpřístupněno v rámci výstavy.

Hlavní postní období, takzvaný velký půst byl 40 dní před Velikonocemi. Dále se držel po všechny středy a pátky, v předvečer velkých svátků a o takzvaných suchých dnech, což byly středa, pátek a sobota po třetí neděli adventní, první neděli postní, Letnicích a o zářijovém svátku Povýšení Svatého kříže. 

Půst a odříkání

Půst znamenal v první řadě zákaz požívání masa, takže jídelníčku chudých se příliš nedotkl. Příkaz odříkání si navíc každý mohl vyložit po svém. Jako extrémní příklad uveďme jistého akvilejského patriarchu, jenž pojal postní dobu skutečně originálně – na jejím začátku si nechal servírovat čtyřicet různých chodů a každý den až do Velikonoc vždy jeden ubral.

Typický postní pokrm tvořily ryby. Přestože byly určeny pro dobu odříkání, jednalo se ve skutečnosti o poměrně drahou záležitost, která se až s pokrokem konzervačních technik změnila v běžnější potravinu. I zde platilo, že na bohatých stolech se dostávaly čerstvé, zatímco prostí lidé se museli spokojit s rybami solenými či nakládanými. Dalšími živočichy, povolenými v době půstu, byli raci, žáby a hlemýždi. Zajímavé je, že k rybám se počítal také bobr, žijící u vodních toků. Do zažívacího traktu středověkých lidí nejčastěji putovaly jeho zadní nohy a ocas.

Jak připravit bobra?

Jeden z dobových receptů mluví jasně: vezmi ocas a zadní nohy, opař je a dej do popela, tak se dají dobře očistit. Pak vše uvař ve slané vodě. Na omáčku vezmi krajíček bílého chleba a rozinky, roztluč je v moždíři a rozpusť dobrým vínem. Proceď a propasíruj, vlej do kotlíku, přidej ocas, okořeň pepřem, zázvorem, hřebíčkem, květem a šafránem. Omáčku přislaď medem. Pakli chceš ozdobněji udělati, přidej rozinky a krájené mandle.

Obrázek zachycuje dnešní Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně okolo roku 1895. Tehdy už pacienti nějakou tu dekádu navštěvovali moderní prostory zdravotnické zařízení, jehož titul zněl oficiálně Zemská veřejná nemocnice v Brně.

Na výsledné podobě budovy má zásluhu především architekt František Přerovský, jehož projekt doplnil drobnými úpravami vídeňský kolega Theophil Hansen. Oba muži ale nestavěli takříkajíc na „zelené louce“. Na místě stál už od dob středověku ženský dominikánský klášter, který ale padl za oběť josefínským reformám. Roku 1782 byl svatostánek císařským nařízením zrušen a o čtyři roky později se přeměnil na špitál, který již tehdy nesl jméno patronky sv. Anny. Součást nemocnice tvořily také porodnice, nalezinec, sirotčinec a oddělení pro duševně choré. Polovina 19. století přinesla rozsáhlé změny. Staré prostory byly pokládány za nevyhovující a roku 1859 byla nařízena modernizace budovy. Při budování základů se ale objevila komplikace. V podzemí bylo příliš mnoho kanálů a chodeb, které by ohrozily statiku objektu během rekonstrukce. Přestavba tak byla pozastavena a v areálu kláštera u sv. Anny se začalo s výstavbou nové nemocnice. Ta se prvním pacientům otevřela již roku 1867, přestože kompletně dostavěna byla budova o rok později. S rozšiřováním lékařských obzorů začala vznikat další oddělení a v průběhu let se nemocniční areál rozrostl o několik dalších pavilonů.

Marie se narodila roku 1505 v Bruselu a byla dcerou Filipa I. Sličného a Johany Šílené. Marie údajně nebyla žádná kráska a o svůj zevnějšek příliš nedbala. Říkalo se ji hanlivě „mužatka“. 

TIP: Marie Habsburská: Česká královna a nedoceněná nizozemská regentka

Co ale nepobrala na kráse, zúročila například v jízdě na koni, střelbě, honitbě a tanci. Její dopředu dohodnutá svatba s Ludvíkem Jagellonským se uskutečnila 13. ledna 1522 v Budě. Krátce poté byla korunovaná českou královnou. Bohužel tou uherskou se už nestala. Její manželství bylo jedno z těch šťastných, ale poté, co Ludvík zahynul v bitvě u Moháče, se znovu neprovdala. Roku 1530, když zemřela její teta Markéta Rakouská, stala se Marie guvernérkou sedmnácti holandských provincií a Karel V. ji ustanovil regentkou Nizozemí. V této funkci setrvala až do roku 1555 a o tři roky později zemřela. 

Kotoučový dar shakerů

Kdo: Tabitha Babbittová (1779–1853)
Vynález: cirkulárka

Pokud vám celé dny kvílí pod okny cirkulárka, poděkujte drobné tiché tkadleně z Massachusetts Tabithě Babbittové. Svérázná žena žila v náboženském společenství shakerů – potomků francouzských protestantů, kteří roku 1774 prchli do Ameriky a věřili, že od Boha dostali dar proroků. První kotoučové pile však nepomohla na svět Tabithina víra, nýbrž zcela pragmatický důvod. Když žena pozorovala práci svých bratrů lopotících se s tehdejšími obřími tahacími pilami, napadlo ji, že polovina jejich námahy je vlastně zbytečná. Netrvalo dlouho a navrhla první kotoučovou pilu s vodním pohonem.

Vynález si bohužel patentovat nedala, a v roce 1816 to místo ní udělali pod svými jmény dva muži, kteří se o jejím objevu dozvěděli z periodika vydávaného shakery.

Matka programovacího jazyka

Kdo: Ada Byronová (1815–1852)
Vynález: programovací jazyk

Dceru romantického básníka George Gordona Byrona, jenž proslul rozevlátým životem, doma od dětství vedli k přírodním vědám. Její matku totiž děsila představa, že by se dívka mohla vydat ve šlépějích avantgardního otce, a držela ji tak co nejdál od všeho, co jen vzdáleně připomínalo umění. Z Ady pak vyrostla všestranně vzdělaná dáma, jež svými znalostmi strčila mnohé současníky do kapsy. 

Roku 1841 dostala už jako manželka lorda Lovelace k překladu do francouzštiny dokument matematika Charlese Babbage, který se v něm pokoušel popsat svůj první „analytický stroj“ – dnes bychom řekli pradědečka počítačů. Ada opatřila text vlastními poznámkami a později pro Babbageův vynález napsala i první algoritmy. Stala se tak matkou programovacího jazyka. Anglický matematik už svůj stroj do chodu uvést nestihl, nicméně když vědci v roce 2002 zkonstruovali repliku zařízení, ukázalo se, že skutečně fungovalo.

Stěrače stírají…

Kdo: Mary Andersonová (1866–1953)
Vynález: stěrače

Když přijela Mary Andersonová z vyprahlé Alabamy do zimního New Yorku, nestačila se divit: poprvé v životě totiž viděla sněhové závěje. Povšimla si však i řidičů tramvají neustále zápolících s bílým živlem, kteří v pravidelných intervalech zastavovali a vykláněli se z kabiny, aby si otřeli čelní sklo. 

Andersonová nakonec vymyslela způsob, jak s problémem elegantně zatočit, a nabídla světu jednoduchý stěrač: stačilo, aby řidič v teple kabiny otáčel klikou, která pak převodem tlačila stěrku od jednoho konce skla ke druhému. Zlepšovák se ve své době setkal spíš s kritikou: jeho odpůrci tvrdili, že bude řidiče rušit a povede k nehodám. Kreativní Američanka přišla zkrátka s novinkou, jež dnes tvoří povinnou výbavu všech automobilů, příliš brzy. Její patent vypršel, a z vynálezu tak nikdy nic neměla.

Rušička od geniální krasavice

Kdo: Hedwig Kieslerová / Hedy Lamarrová (1914–2000)
Vynález: rušička rádiového signálu

Jednu z nejkrásnějších hereček stříbrného plátna proslavila nejprve nahá scéna ve snímku Extase Gustava Machatého z roku 1932. Pozdější léta však ukázala, že provokující krasavice vynikala i značným intelektem – stala se například jednou z průkopnic v oblasti bezdrátové komunikace. Spolu s hudebníkem Georgem Antheilem vymyslela tajný dorozumívací systém, který měl pomoct v boji s nacisty za druhé světové války. Objev využíval manipulaci rádiovými frekvencemi v nepravidelných intervalech mezi vysíláním a příjmem, čímž vznikl jakýsi neprostupný kód bránící nepříteli v odposlechu. Metodu si autoři patentovali pod názvem FHSS neboli Frequency-Hopping-Spread-Spectrum a nabídli ji americkému námořnictvu, kde nakonec uplatnění nenašla.

V 80. letech minulého století však byla uvolněna k civilnímu využití a stala se základem mnoha oblastí moderní komunikace – od družicových komunikačních sítí přes satelitní vysílání až po mobilní telefony.

Místo skalpelu neprůstřelná vesta

Kdo: Stephanie Kwoleková (1923–2014)
Vynález: kevlar

K chemii přivedla rodačku z Pensylvánie nouze: Chtěla se stát lékařkou, ale nejprve si na školu musela vydělat. V roce 1946 tedy nastoupila do chemičky DuPont, kde se jí však zalíbilo a nakonec tam zůstala. Místo uzdravování pacientů tak nakonec obohatila svět něčím zcela jiným. Při jednom ze svých experimentů vyvinula zvláštní polymer pětkrát pevnější než ocel, který dnes známe jako kevlar. 

Jeho využití je přitom opravdu široké: našel uplatnění například u obrněných vozů, letadel, hasičské výstroje, ale třeba i u roverů brázdících Mars. Nejvíc však nepochybně proslul jako součást neprůstřelných vest. Stephanie Kwoleková se tedy k zachraňování lidských životů oklikou přece jen dostala – a zachránila jich určitě miliony.

Oko do vesmíru i do těla

Kdo: Barbara Askinsová (*1939)
Vynález: metoda zpřesnění podexponovaných fotografií

Když Barbara Askinsová nastoupila v roce 1973 do výzkumného střediska NASA Marshall Space Flight Center, dostala náročný úkol – vymyslet způsob, jak zlepšit kvalitu snímků pořizovaných ve vesmíru. A o pět let později už si nechala patentovat svůj vynález: pro lepší čitelnost podexponovaných negativů použila radioaktivní látku, a výsledné záběry tak byly mnohem kontrastnější a kvalitnější.

Metoda umožňující „vytáhnout“ z fotografií i téměř neviditelné našla přitom brzy uplatnění nejen při zkoumání kosmu, ale také v řadě dalších odvětví, především v geologii či lékařství. Například až 96 % dřív podexponovaných snímků z rentgenu bylo náhle podstatně čitelnějších, což umožnilo výrazně snížit dávku paprsků při vyšetření.

Materiál, který nezničíte

Kdo: Patricia Billingsová (*1926)
Vynález: odolný stavební materiál Geobond

Představte si stavební materiál, který je prakticky nezničitelný, odolný proti požáru a netoxický. Zní to příliš fantasticky? Rozhodně ne pro Patricii Billingsovou – ta si totiž v roce 1997 nechala patentovat vynález splňující všechna zmíněná kritéria a nazvala jej Geobond. Za objevem přitom stála tak trochu náhoda.

Umělkyně z amerického Kansas City chtěla do materiálu pro své sochy přimíchat přísadu, jež by zabránila jejich poškození. Po letech experimentování nakonec uspěla: když novou látku přidala do směsi betonu a sádry, vznikl materiál, který se nejen nerozbil, ale navíc odolal i extrémnímu horku. Budoucí Geobond rovněž sestával pouze z netoxických složek a díky svým vlastnostem by se mohl stát ideální náhradou za azbest. Vynález umělkyně, která je dnes již prababičkou, se v současnosti prodává ve více než dvaceti zemích světa.

Lednička na vodu a slunce

Kdo: Emily Cumminsová (*1987)
Vynález: solární lednička

Už ve čtyřech letech dal otec Emily Cumminsové do ruky kladivo a společně pak v dílně vyráběli hračky. Poněkud netradiční výchova se každopádně vyplatila: když bylo dívce jednadvacet, představila svůj vynález, který už dnes mění život mnoha Afričanů – solární ledničku.

Spotřebič z recyklovatelných materiálů vyžaduje k provozu pouze slunce a vodu. Tvoří jej vnitřní cylindrická nádoba zasunutá do větší, s navrtanými otvory. Vodu – i špinavou – stačí doplňovat do meziprostoru, který vyplňuje dostupný nasákavý materiál, například písek či vlna. Při odpařování vody se pak vnitřní nádoba může ochladit až na 6 ˚C. Ačkoliv ochlazování na principu „hrnce v hrnci“ známe již déle, Emily dokázala své zařízení upravit pro současné potřeby černého kontinentu a také ho patřičně zpopularizovat. Za svůj nový objev získala řadu cen, ostatně stejně jako za ten předchozí – pojízdný držák na vědra s vodou.

Pitná voda pro všechny

Kdo: Deepika Kurupová (*1998)
Vynález: solární čistička pitné vody

Když jezdila Deepika Kurupová ještě jako malá s rodiči do rodné Indie, všímala si dětí, které tam musely pít špinavou vodu. Tehdy se pevně rozhodla, že vymyslí metodu, jak by se mohla životodárná tekutina jednoduše čistit. A podařilo se. Za svůj objev obdržela dnes teprve sedmnáctiletá dívka mnoho ocenění, včetně hlavní ceny z americké vědecké soutěže Top Young Scientist, kterou získala v roce 2012.

Její metoda spočívá v čištění vody s využitím fotokatalytické směsi oxidu titaničitého, oxidu zinečnatého, dutých skleněných mikrokuliček a portlandského cementu, jež se vystaví slunečním paprskům. V roce 2012 dokázala takto Deepika v rámci testování snížit počet bakteriálních kolonií ve vzorku vody z 8 000 na pouhých 50. Svůj objev ovšem od té doby ještě zdokonalila a dnes se filtrovaná voda zbavuje bakterií stoprocentně. Její vynález by tak mohl výrazně pomoct 334 milionům Indů, kteří nemají přístup k pitné vodě. Mladá vědkyně žijící v americkém městě Nashua pracuje na dalších vynálezech a v budoucnu by se ráda stala neuroložkou.

Ženské hvězdy archeologie

Kdo: Hannah Morrisová, Marina Elliottová, Becca Peixotto, Alia Gurtovová, Lindsay Eavesová a Elen Feuerriegelová
Objev: Předchůdce člověka Homo naledi

Nedávno obletěla svět senzační zpráva: tým archeologů pod vedením profesora Leeho Bergera z University of the Witwatersrand v Johannesburgu objevil pozůstatky dosud neznámého předka člověka – Homo naledi. Ve skutečnosti by se však mělo psát spíš o týmu archeoložek, neboť do jeskyně nedaleko jihoafrické metropole se vydala expedice šesti žen. Dámy využily drobnější tělesné konstituce a protáhly se úzkou spárou vedoucí k pohřebišti, zatímco jejich kolegové museli zatím trpělivě čekat venku na výsledky. 

Některé galaxie jsou doslova napěchovány prachem, zatímco u jiných najdeme mezi hvězdami a oblaky plynu jen nemnohé tmavé čmouhy neprůhledných kosmických sazí. Malá galaxie IC 1613 je v tomto ohledu zcela jiná, pokud jde o prach, doslova vypulírovaná.

Slabou mlhovinu IC 1613 objevil v roce 1906 německý astronom Max Wolf. Od té doby se astronomům podařilo potvrdit, že IC 1613 je součástí Místní skupiny galaxií, což je systém asi 50 blízkých galaxií, do kterého patří i naše Mléčná dráha. IC 1613 leží jen asi 2,3 milionu světelných let od Země a díky své blízkosti patří k relativně podrobně prozkoumaným objektům. 

Kromě chybějícího prachu je galaxie pro vědce zajímavá také tím, že je domovem početné skupiny Cefeid a dalších proměnných hvězd typu RR Lyrae. Před desítkami let pomohla galaxie IC 1613 astronomům rozpracovat využití těchto proměnných hvězd k mapování expanze vesmíru. Na tak malou galaxii to není vůbec špatný počin.

Dnes už máme tuto tragickou událost zmapovanou lépe, než tehdejší vyšetřovatelé a média, o čemž se můžete dočíst v našem dalším dnešním článku. Přesto stojí přečtení dobového materiálu za to.