V jihovýchodní Albánii, jižně od albánského poloostrova Karaburun, se nachází průsmyk Llogarë. Dostat se sem můžete po silnici ze 40 km vzdáleného přístavního města Vlorë směrem do etnicky řecké osady Himarë, kde dnes napříč průsmykem vede na Albánii celkem obstojná komunikace. Během relativně krátké doby se tak můžete dostat od hladiny Jaderského moře do tisícimetrových výšek. Z nich při pohledu do dálky spatříte nejen poloostrov Karaburun, ale i vedlejší ostrůvek Sazani. Pokud zaměříte pohled na bližší objekty a budete mít trpělivost, skoro určitě uvidíte pozoruhodné zástupce zdejší bohaté fauny.

Historické rozhraní dvou moří

Z biologického, turistického i rekreačního hlediska Llogarë rozhodně patří mezi to nejlepší, co v Albánii můžete vidět. Když člověk cestuje směrem od Vlorë, obdivuje na levé straně cesty holé, vápencové vrcholy pohoří Cikës, které jsou podél úpatí svahů porostlé borovicemi s větrem typicky deformovanými korunami. Takzvané „Flag Pine“ mají svou vědeckou i turistickou hodnotu. Zdejší přírodní podmínky jsou opravdu tvrdé a náročné a tomu odpovídá složení a růst místní vegetace.

Když budete sledovat pravou stranu průsmyku, spatříte hlavně z vyšších poloh hor útesy spadající téměř kolmo do moře. Zajímavé je i postavení celého regionu, který je vlastně na hranici mezi mořem Jaderským a Jónským, respektive tato dvě moře geograficky odděluje. Zároveň má významné historické dědictví, jenž má základy už v událostech z dob Césarových.

Plachý růžek s jedem

Celá oblast, která je tvořena dvěma hřebeny hor, je podle albánských kritérií vyhlášena za národní park 2. kategorie a je bohatá na výskyt rozličných druhů flóry i fauny. Bývají zde k vidění větší šelmy, jako je vlk, rys, či medvěd, mnoho druhů ptactva, ale zejména mnou preferovaní plazi. Z nejběžněji se vyskytujících můžete vidět například v Albánii relativně hojné a překrásné zmije růžkaté (Vipera ammodytes), jejichž charakteristickým znakem je šupinatý růžek nad čenichem.

Když budete mít štěstí (tedy pokud jsou plazi vaším koníčkem), můžete je pozorovat zejména na kamenných polích v okolí cesty, která se klikatí průsmykem. Většinou lze zmije nalézt ukryté pod kameny, kusy stržených kůr apod. Nejčastěji je však můžete spatřit, jak se volně vyhřívají na sutích, padlých kmenech stromů atd. Tento plaz se v Albánii vyskytuje v podobě dvou poddruhů – Vipera ammodytes ammodytes na severu a Vipera ammodytes meridionalis ve střední a jižní Albánii, tedy i v oblasti národního parku Llogarë. Albánci říkají zmiji růžkaté „Nepërka“ a kvůli jejímu jedu z ní mají velký respekt. Zmije se ovšem stejně tak bojí lidí a jako všichni hadi jsou velice plaché. Při náhodném střetnutí s člověkem proto usilují o to, aby se jako první odklidily do bezpečí.

Ráj plazů a jejich obdivovatelů

Když se vydáte dál do hor, skoro určitě zahlédnete v podrostu rychle mizející slabě jedovaté hady se zadními jedovými zuby (opistoglyfní typ), tzv. šírohlavce Malpolon insignitus. Tento druh jsem zde ale bohužel zaznamenal hlavně v podobně několika kusů přejetých na cestě. Šírohlavci jsou charakterističtí zejména nápadně velkýma očima s kulatou zornicí, jenž slouží pro dobrou orientaci v terénu a při lovu přirozené potravy, kterou jsou různé druhy ještěrek.

Půvabné jsou téměř jako tužka štíhlé užovky druhu Platyceps najadum. Zajímavé jsou svým vybarvením, jež je do jedné třetiny boků těla tvořeno velkými oválnými skvrnami, které následně přecházejí do uniformě světle hnědé. Procházku terénem „ruší“ neustále šustící a neposedně se vyhřívající ještěrky Podarcis muralis vázané, jak odborné druhové jméno říká, na kamenité biotopy a Lacerta viridis, jež se vzácněji vyskytují zejména v nižších partiích na krajích lesa.

Slunce mají rádi i u samců na břišní straně těla pestře vybarvení ještěrkovci Algyroides nigropunctatus a velké zelené ještěrky Lacerta trilienata. Při detailnějším průzkumu možná objevíte i želvy Testudo hermanni, které vystupují do nadmořských výšek kolem 1 000 metrů nad mořem. Z obojživelníků jsou zde k vidění třeba mloci Salamandra salamandra, či kuňky Bombina variegata. Právě ty měly v době mé návštěvy Albánie dobu rozmnožování, a proto nebylo těžké nalézt i více jedinců v jedné louži.

Zda zůstanou plazi a obojživelníci před vašimi zraky skryti, záleží jen na bystrosti očí a trpělivosti. Nicméně celá Albánie je na plazy opravdu bohatá a tak je pro zájemce o tuto úchvatnou skupinu obratlovců opravdovým rájem.

Nepřístupnost jako „opatření“

Ať už se na nejvyšší bod průsmyku dostanete pěšky nebo autem, jistě vás hned zaujme pohled na nepřehlédnutelný nejvyšší bod celého průsmyku Mali i Athanasit (2018 m), z jehož hřebene lze vidět i další pohoří této ze 70 % hornaté země.

V nejvyšší části průsmyku se cesta láme zpět, teď již k Jónskému pobřeží. Nejvyšší autem dostupný bod je i křižovatkou, ze které se rozbíhají dvě trasy pro trekking. Jedna směrem k menšímu hřebenu, jehož dominantou jsou vysílače. Tato strana je z hlediska pěší turistiky nenáročná. Druhá pěšina ovšem míří přímo k nejvyššímu hřebenu a zejména díky strmému terénu, velkému převýšení a velmi neurčitému značení trasy, je dost problematická.

V Albánii je jen velmi málo národních parků skutečně chráněno. Z jistého hlediska to ani není potřeba, protože hlavními ochránci jsou nepřístupnost doplněná mezerami v infrastruktuře. Zvířata mají tím pádem klid a je fakt, že na rozdíl od strážců a turistů opravdu žádné značené trasy nepotřebují.

Když Reinhold Messner v roce 1972 vystoupil na vrchol Manaslu v Himálaji, bylo mi deset. Velká tragédie, která tuto expedici doprovázela, a o níž jsem jako chlapec s úžasem četl, ve mně vzbudila velký obdiv k horolezcům a zájem o nejvyšší hory světa. Tehdy mne ani nenapadlo že jednou i já uvidím na vlastní oči tuhletu Horu s podivným názvem Manaslu, Hora Ducha.

Předně chci napsat že osobně jsem nikdy netoužil a netoužím stát se horolezcem, spíše jsem vždy chtěl fotit velké hory. Proto i tento text je pouze subjektivním pohledem na jednu z mnoha úžasných možností v zásadě nenáročného chození a fotografování v Himálaji a nikoli dramatickým líčením prvovýstupu.

Na „zítra“ se nečeká

Po třech letech tréninku a příprav nastal vytoužený okamžik odletu do Nepálu. Nutné administrativní záležitosti v Káthmándú předznamenaly start treku kolem Annapurny, jehož začátek byl v Beshisaharu. Je úžasné pozorovat Annapurnu II a naproti Pisang Peak, tyto bílé obry tyčící se několik kilometrů nad vámi. Naším cílem byl Pisang Peak, v nepálštině zvaný Jong Ri. V prvních pěti dnech postupně nabíráme nadmořskou výšku a dostáváme se do vesničky Pisang Lower (Dolní Pisang) ve výšce 3 200 m. n. m., kde máme v slušném hotelu zajištěné ubytování. Náš průvodce je Suddip Aryal, inteligentní vysokoškolák z Káthmándů, jenž nás zásobuje detailními informace o každém místě, kterým procházíme.

Náš plán byl přizpůsoben tomu, abychom před vrcholem našli vhodné místo na vyfocení Annapurny II, Gangapurny, Tilicho Peak a dalších vrcholků. Podle mého měření času se špičky těchto hor zatřpytí do zlatova v plné kráse a síle pouze na čtyři minuty, pak můžete počítat již pouze s bílou barvou na samém vrcholu štítu. Ta podmanivá karmínově-zlatavá barva se přímo ztrácí před očima a světelný stín vám připomíná, že divadlo se bude opakovat zase až zítra. Ovšem zítra již nemusí být hezky, zítra již nemusíte byt tak vysoko … Jde skutečně o neopakovatelné chvíle na které jsem čekal roky.

Atmosféra před bouří

Nechtěli jsme podcenit aklimatizaci. Ačkoli jsem v Himálaji poprvé, bylo by nanejvýš vhodné nic neuspěchat. Proto následující den ráno jako obvykle vstávám a ve 4:30 ráno vybíhám na přilehlý kopec do výšky asi 3 500 m. n. m. Dostal jsem se nad starobylou vesničku Pisang Upper (Horní Pisang) a ještě za šera hledám vhodné místečko pro focení. S výběrem nejsem docela spokojen, ale času není nazbyt. Za chvíli začne představení, které jak jsem napsal, netrvá dlouho. Po zbytek dne odpočíváme a teprve následující den hned ráno celá expedice včetně nosičů a šerpy, který nás má „vyvézt“ až na vrchol Pisangu, vyráží do základního tábora ve výšce 4 280 metrů.

Do Base Campu se škrábeme skoro celý den za úžasného horka. Stále očekávám zdravotní potíže v podobě bolestí hlavy, průjmu, nevolnosti či slabosti. Naštěstí ale nic z toho nepřichází, a tak jako první vystupuji na náhorní plošinu tábora. Nádherný výhled přímo pobízí k vytvoření panoramatu a tak neváhám a začínám fotit. Světlo není ideální, ale ze severu jako obvykle každé odpoledne přichází hustá oblačnost a někde kolem sedmi tisíc a výš zřejmě bude i sněžit. Po hodině a půl přicházejí nosiči a dáváme se do stavby stanů a přístřeší. Blíží se bouře a déšť případně sníh je na spadnutí. Najednou se obloha rozhrne a na pár vteřin zpoza těžkých mraků vykoukne sluníčko. Svítí na protilehlé obry Annapurnu i Gangapurnu a dole v údolí je vidět řeku Marsyangi a její koryto. Prostě nádhera! Fotím s nadějí, že zachytím tu atmosféru Himálajské bouře.

Poprvé v pěti tisících

Ráno je všude mlha, která až před šestou ustupuje slunci, a proto rychle vyběhnu a stavím „nádobíčko“. Světlo není stoprocentní, ale jde to. Z Base Campu odcházíme nejdříve my tři – Petr, Suddip a já. Nosiči a šerpové skládají stany a pakují další věci. Nastává moje životní chvíle, poprvé v životě překročím dnes pětitisícovou hranici. Stále očekávám, že mne postihne nějaký zdravotní problémek, ale zatím nic, až na to, že musím neobvykle často „na malou“. Jak se později dozvídám, je to naprosto normální a jde o signál správně pracujícího organismu následkem dodržováni pravidelného pitného režimu. Právě díky tomu zřejmě nemám žádné problémy.

Dostáváme se na 5 200 metrů a přede mnou je ideální plácek na rozdělání stanů. Nechce se mi věřit, že jsem tak vysoko, cítím se že bych pokračoval dál, ale to je velmi ošidné. Není dobré podlehnout momentálnímu optimistickému rozpoložení. Kolega Petr přichází po mně, uléhá na skálu a spí. Čekám na nosiče a jako třetí vystupuje Suddip, náš průvodce a řekl bych i pečující záchranář. Po skoro dvou hodinách přicházejí nosiči. Opět nastává tradiční rituál a opět se hrozivě zatahuje. Čekáme na večeři a pak šup do spacáku. Je zima a následující ráno začne náš „den D“.

Se šerpou v koncích

Ve dvě hodiny zahajujeme výstup na špici Pisangu. Je odhadem -15 °C, spíš ještě míň. Dáváme se do kupy a vyrážíme za šerpou Dawou, jemuž bezmezně důvěřujeme, že i ve tmě pozná tu pravou cestu. To je ovšem omyl a poučení přichází po 30 minutách, když nám Dawa říká, že musíme zpět a změnit směr na jihovýchod. Poučení – vždy se ubezpečit, že máte doprovod, který byl na daném kopci již několikrát. Stane se, říkám si, a tak měníme směr a dramaticky začínáme opět nabírat výšku. Připadá mi, jako bych byl z olova – patnáct nanejvýše dvacet kroků a musím vydýchat. Řídký vzduch způsobuje, že nedokážu postupovat souvisle. Blížíme se k hranici 5 500 metrů a stále je hluboko pod nulou. Do svítání zbývá hodina, ale světla pomalinku začíná přibývat. To je pro mne signál nalézt vhodný plácek a připravit se.

Dosahujeme výšky cca 5 800 metrů. Obracím se a vidím fantastické světlo na Annapurně II, vzdálené ode mne asi 20–30 kilometrů. Neváhám a fotím – z nejvyššího bodu, na jakém jsem kdy stál. Vzduch je nádherně čistý, světelný orchestr zahájil své představení. Kolem mne je skoro tma ale dva kilometry nade mnou je světlo které se již nebude opakovat. V úžasu se nemohu odlepit od místa focení a pozoruji, jak se vrcholky mění v čistou sněhově bílou barvu.

V tu chvíli ještě netuším, jaké překvapení na nás čeká. Asi padesát metrů nade mnou nad skalním převisem sedí Dawa, drží si hlavu v rukách schoulen na skále a třese se. Dívám se na Petra a chvíli na sebe nechápavě zíráme. Pak říká: „Máme problém!“ To teda jasně vidím. Šerpa není schopen řádného kroku, a proto mu dáváme tabletku a čekáme, co se bude s jeho stavem dít.

Nahoru, nebo dolů?

Pokud nechcete riskovat ohrožení života a zažít tragedii, kterých bylo v Himálaji už dost, existuje v takových situacích jediná možnost – sestup. Těžko ovšem popsat pocity, které se ve mně odehrávaly. Já Evropan, nezkušený lezec s minimem zkušeností, spolu s kolegou Petrem, který je na tom stejně, máme 300 výškových metrů pod vrcholem zachraňovat nepálského šerpu? Nemá to být naopak? Nechci vypadat jako arogantní sobec bez soucitu a nadhledu k dané situaci, ale v těch chvílích bojuji sám se sebou – touha vystoupit na vrchol a osobní ctižádost na jedné straně a na druhé straně vážné ohrožení lidského života. Zkouším podat Petrovi návrh, aby s Dawou zůstali na místě, zatímco já sám vystoupím na vrchol. Pak všichni půjdeme dolů. Po společné výměně argumentů mne Petr důrazně žádá, ať to nedělám. Jde o život a rozhodnout mohou minuty. Zvažuji všechna pro a proti a právě v tuto chvíli si připomínám expedici Manaslu 1972, kdy Messnerovi společnící Franz Jäger a Andi Schlick na vrcholu umírají, přičemž se již nikdy nedozvíme, co přesně se tehdy tam nahoře odehrálo.

V duchu si říkám: ať to podobně nedopadne i s námi. Pak se dívám na šerpu, který ani není schopen s námi komunikovat. Čekáme dalších 30 minut – je pořádná zima, sluneční paprsky se na naší straně objeví teprve za hodinu a zahřejí nejen sníh a led ale především nás. Nakonec padá nevyhnutelné rozhodnutí – sestup! Rozum a soucit zvítězil nad mou ctižádostí. Beru vaky a batohy, Petr si dává na záda batoh s nářadím a společně se šerpou, který se zvolna vzpamatovává, sestupují za mnou. Z výšky 5 500 metrů dávám do tábora znamení, že se vracíme a potřebujeme pomoc … zaregistrovali to, ale i tak trvá další hodinu než první šerpa dorazí od stanů na půl cesty k nám a bere od Petra batohy a nářadí.

Kouzlo každé hodiny

V devět hodin jsme už všichni v táboře. Šerpa Dawa bezvládně leží ve stanu a vedoucí výpravy Suddip se mne ptá, zda budu chtít opakovat výstup zítra? Beru si půl hodiny na rozmyšlenou a po zvážení všech okolnosti a především zklamání z neprofesionálního přístupu dávám jednoznačný pokyn – jdeme zpět do Pisangu. Nehodlám riskovat svůj život. Říkal jsem si: raději zůstat naživu a zdravý, než podlehnout ctižádosti a zemřít. Jakoby nám velehory chtěly připomenout stále přítomnou hrozbu, za několik minut se dozvídáme o tragédii na Annapurně, která se stala osudnou Martinu Minaříkovi. Vidíme létat helikoptéry asi pětkrát za den a později se dozvídáme, že pátrací akce po těle jsou zastaveny. To je odvrácená strana Himálaje, smutná a tragická.

Náš sestup do Pisangu byl ukázkový a odpoledne, po šesti hodinách chůze, si užívám horké sprchy v Pisangu. V podvečer s překvapením zjišťuji, kolik mám energie, když s nosičem Chayntou vystupuji na přilehlý kopec asi do 4 000 metrů a v posledním světle fotím Pisang Peak. Dole se nádherně klikatí koryto řeky Marsyangi a napravo je vidět i obrovské sněhové pole Swargadwari Danda. Nad hlavou mám Annapurnu II a kompletní masiv všech Annapuren.

Všem, kdo budou v následujících měsících zvažovat, že navštíví Himálaj, doporučuji dávku trpělivosti a zejména pokory a skromnosti. Nikdy nepřeceňujte své tělesné a duševní schopnosti, zejména ve výškách nad 5 500 metrů. Co se týče fotografování, zatím mne příjemně překvapila jediná věc – v těchto výškách můžete fotit celý den, každá hodina má své kouzlo.

„A chodíte někdy dovnitř?“ Všichni zavrtí hlavou. „Opravdu jste v zóně nikdy nebyli?“ Ne, opravdu ne. Ani neznáme nikoho, kdo by tam nelegálně vlezl, svorně tvrdí skupinka tureckých mladíků. Jsme v severokyperském městě Famagusta a díváme se na druhou stranu ulice, kde pustnoucí domy ohrazuje plot s ostnatým drátem a výstražnými cedulemi. Za ním je Varosia, kdysi kvetoucí turistické letovisko, ze kterého před 35 lety zmizeli všichni obyvatelé.

Dovolená pro hvězdy

Na počátku sedmdesátých let patřila Varosia (řecky Βαρώσια, anglicky Varosha) mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Každoročně přitahovala desetitisíce Evropanů, kteří zabydlovali dlouhou řadu hotelů stojících podél vyhlášené písečné pláže. Přes dvě desítky kin a divadel doplňovaly záplavu restaurací a nočních podniků, v nichž jste při troše štěstí mohli potkat Elizabeth Taylorovou, Brigitte Bardottovou nebo jinou tehdejší celebritu. Dvacítka bankovních poboček vydávala turistům jejich libry, marky nebo švédské koruny, které pak dobře živily celou čtyřicetitisícovou Famagustu.

Varosia ale nebyla jen turistickým resortem bez vlastního života, byla především nejvýznamnější částí města, ve které žila polovina stálých obyvatel Famagusty a kde vedle hotelů stály rušné ulice, školy, kostely a řady rodinných domů.

Exodus obyvatel i turistů

Přímořskou idylu ukončila válka. V červenci 1974 využilo Turecko eskalace problému mezi většinovými Řeky a menšinovými Turky a vyslalo invazní jednotky na severní pobřeží Kypru. Z celého ostrova masově prchali šokovaní turisté. Čtrnáctého srpna pak turecká armáda spustila hlavní ofenzivu a během pouhých tří dní obsadila více než třetinu Kyperské republiky – včetně Famagusty.

Když se turečtí vojáci přiblížili k městu, kyperské úřady přikázaly okamžitou evakuaci civilního obyvatelstva; výzva se vedle zbytku turistů týkala především Řeků, žijících nejvíce ve Varosii, zatímco přilehlý historický střed obývali již od 16. století kyperští Turci. Ti invazi naopak vítali. Přes 30 000 lidí muselo z Famagusty během několika hodin utéct do neobsazeného vnitrozemí nebo na blízkou britskou vojenskou základnu.

Vojáci mě nechytili

Obsazené území Kyperské republiky (později na něm byla vytvořena Severokyperská turecká republika, kterou ale neuznal žádný stát kromě Turecka), z něhož během invaze uprchlo nebo bylo násilím vyhnáno řecké obyvatelstvo, se Turci snažili dosídlit vlastními lidmi. Ne však Varosii, přestože většina zdejších domů včetně hotelů byla válkou nepoškozena. Čtvrť byla prohlášena za uzavřenou vojenskou oblast, do níž má zakázán vstup kdokoli kromě hlídkující turecké armády, zvláštního civilního personálu a členů mírových jednotek OSN.

„Kecají,“ povídá náš místní známý Sádik, když mu vyprávíme o mladících z hraniční ulice. „V zóně určitě byli, ale nebudou to vykládat cizím lidem. Já tam byl taky. Třikrát. Jestli chcete, ukážu vám zítra, kudy se tam dá nenápadně vlézt. Ve dne by vás vojáci nejspíš uviděli a zatkli, ale v noci se dá jít dovnitř.“ „A co nám hrozí?“ pro jistotu vyzvídáme. „Asi pár dní ve vězení. Ale přesně nevím, nikdy mě nechytli,“ usměje se omluvně.

Vybájené poklady zakázané zóny

Se Sádikem, mladicky rtuťovitým a sdílným pětačtyřicátníkem s dokonalou angličtinou, jsme se seznámili ve starém centru Famagusty. Jeho životní příběh nám připomíná, jak propletený a nejednoznačný je zdejší etnický problém: Sádik je syn kyperských Turků, kteří v šedesátých letech emigrovali do USA, poté co bylo několik členů jejich rodiny povražděno řeckokyperskými teroristy. Sádik přišel do Států v deseti letech, většinu života strávil tam, ale před několika lety se vrátil na Severní Kypr. „Pořád se mi stýskalo.“

Teď Sádik pracuje jako barman, ale protože hostů mu do podniku přichází poskrovnu, má dost času na klábosení o Varosii. „Slyšel jsem dokonce o jednom klukovi z Německa, který si nechtěl platit ubytování, tak vždycky večer vlezl do bývalého hotelu v zóně, zadarmo se tam vyspal, a brzo ráno zase vylezl ven. Dělal to tak osm dní.“

Váháme, jestli je to pravda, nebo jen jedna z mnoha nepravděpodobných legend, které Varosii obklopují. Už jsme slyšeli o penězích, které prý dosud leží v podzemních sejfech varosijských bank, o autech z roku 1974, jež dodnes nepoškozena čekají na své majitele v zamčeném autosalónu, o zlatě, které si v zahradách domů zakopali bohatí hoteliéři, když prchali před invazní armádou. I Sádik ostatně připouští, že je zóna vypleněná a že v ní nenašel nic cennějšího. Pak se přece jen na chvíli zasní: „Víš, kdybych ale měl pořádný detektor kovů, stálo by za to trochu to tam ještě prohledat...“

Stát rabuje ve velkém

Faktem je, že když z Varosie lidé prchali, neměli čas ani prostředky vzít s sebou mnoho věcí. A tak nejen jejich domy, ale i nábytek, auta, zboží v obchodech, oblečení ve skříních... – vše zůstalo na místě. „Dnes – v září 1977 – jsou snídaně na stolech stále prostřeny, prádlo visí na sušácích a světla dosud svítí. Varosie je město duchů,“ napsal tři roky po jejím uzavření švédský novinář Ian-Olof Bengtsson.
V té době ale už probíhalo masové rabování, které v prvních letech po okupaci systematicky prováděla samotná turecká armáda. „Vojenské jednotky s 30–40 nákladními vozy plenily domy takřka denně. Většina ukradených věcí byla odvezena do Turecka a tam prodána v dražbách. Část byla věnována tureckým Kypřanům a přistěhovalcům z Turecka. V březnu až dubnu 1976 se turecká armáda vloupala do bankovních poboček ve Varosii a vyprázdnila jejich sejfy,“ tvrdí v  dokumentu Případ Famagusta řeckokyperská strana. Vojenské rabování dokládají i zahraniční svědkové – a pak také samotné varosijské domy, od počátku stojící ve střežené zóně, a přece vykradené.

Není tedy divu, že turecké úřady o pozornost věnovanou Varosii nestojí. I pouhé fotografování zvenčí je zakázáno a dovnitř se za celou dobu legálně dostalo jen několik žurnalistů. Získat povolení ke vstupu se tedy ani nepokoušíme. Objíždíme čtvrť po jejím obvodu a v hlavě nám neodbytně vrtá Sádikova nabídka.

Ticho mrtvého města

Opuštěná čtvrť je dnes z velké části těsně obklopena žijícím „zbytkem“ Famagusty, který se po exodu tří čtvrtin původního obyvatelstva opět rozrostl do velikosti čtyřicetitisícového města; zalidnili jej turečtí uprchlíci z „řecké“ části ostrova, například Sádik, ale též přistěhovalci z pevninského Turecka.

V noci, jakmile zajde měsíc, prolézáme šikovnou dírou v plotu do Varosie, pečlivě vybaveni uliční mapou a informacemi, jak se pokud možno vyhnout setkání s „místními“.

Prvním silným dojmem je absurdní ticho, které v ulicích normálního města nikdy nenastane ani v noci. Stojatý klid jen občas pročísne zašramocení pravděpodobně způsobené potulujícími se zvířaty. A pak samozřejmě tma, nerušená jediným svítícím oknem nebo lampou.

Nejprve procházíme mezi rodinnými domky, kde si příroda už leccos vzala zpět: projít lze jen po hlavní ulici, v těch vedlejších se zahrádky převalily přes ploty a na místě bývalé silnice se spojily do neprostupné buše. Rostliny prorůstají i vlastními domy; zvlášť se tu daří jakémusi okrasnému keři, jehož fialové květy si pro sebe uzurpovaly nejednu vilku.

Jak postupujeme dál do centra, rostlin ubývá, domy se zvyšují a my si víc všímáme, jak „pečlivě“ jsou vyrabované. Vylomenými dveřmi vcházíme do velkého rohového obchodu – a nacházíme jen pár rozlámaných prken, dokonce i prodejní pult chybí. O kus dál nás ale překvapí zaprášená přepravka s prázdnými pivními lahvemi, stojící přímo uprostřed křižovatky. Kdo tu asi popíjel?

Po krátké poradě zavrhneme nutkání vydat se na průzkum výškových hotelů u pláže, kde je znatelně vyšší riziko setkání s patrolou. Ještě větším obloukem se vyhneme jednomu z kostelů – některé jsou kupodivu udržovány a zvlášť střeženy – a vydáváme se ze zóny ven.

Postavíme ji znovu!

Z hlediska mezinárodního práva je věc jasná: Varosia by měla být předána zpět původním obyvatelům, jak to vyžaduje rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1984. Stejně tak je ale jasné, že bez souhlasu Turecka a dohody na celo kyperské úrovni k žádnému předání nedojde. A přestože se od září 2008 prezidenti obou ostrovních republik opět scházejí a mluví o možném sblížení, opuštěnému letovisku zatím příliš naděje nesvítá.

TIP: Kypr: Země na rozhraní mezi Evropou a Asií

„Téma Varosie není součástí agendy současných jednání a oblast nadále zůstává vojenskou zónou,“ stručně mi odepsali z úřadu prezidenta Mehmeta Aliho Talata, když jsem se zajímal o tureckokyperské plány s bývalým letoviskem. A pokud by k dohodě přece jen došlo, je Varosia vůbec ještě opravitelná? Kdo ji viděl, zaváhá...
„Žádný průzkum technického stavu opuštěných budov, provedený například experty OSN, neproběhl. Proto nemohu říct, zda jsou opuštěné budovy opravitelné, nebo ne,“ napsal mi k tomu Alexis Galanos, exilový starosta Famagusty, kterého si vyhnaní obyvatelé města dál tvrdošíjně volí každých pět let.

„Samozřejmě že bychom Varosii opravili! Do roka by byla hotová. A když by to nešlo, postavili bychom ji znovu!“ nedá se zviklat jeden z tamních voličů Bambos Charalambous.