Kroupy o velikosti pingpongových míčků, jež dovedou zničit úrodu i střechy aut a domů, vznikají v horních vrstvách bouřkových mraků, kde se teploty pohybují pod bodem mrazu. Drobné ledové částečky se postupně zvětšují, a jakmile proudění vzduchu zeslábne natolik, že už je nedokáže unést, padají k zemi. Například ve vinařských regionech Francie si lidé v 17. století mysleli, že lze popsaný proces narušit silnými zvukovými vlnami. Jakmile se tedy na obzoru objevila mračna, pokoušeli se předejít zničující smršti rozhoupáním kostelních zvonů. Jejich vyzvánění považovali za natolik silné, aby dokázalo zastavit tvorbu krup, nebo rovnou rozehnat oblaka.  

Častými nezdary se přitom nenechali odradit a vytahovali na živly stále těžší „kalibry“, například střelbu z kanonů. Výsledky se však dostavovaly pouze zdánlivě: Bouřku, během níž kroupy nepadaly, považovali obyvatelé za vlastní úspěch. „Protikroupové hlučení“ proto přetrvalo až do 20. století, kdy se začaly používat tzv. kroupové kanony. V jejich komorách se zapalovala směs kyslíku s acetylenem a následný výbuch procházel skrz amplion, který zvukovou vlnu zesiloval a umožňoval cílit na konkrétní část oblohy. Výrobci se shodovali, že aby zařízení fungovalo, musela exploze směřovat do výšky pouhých pěti set metrů – což je ovšem zhruba kilometr pod úrovní, kde se běžně pohybují nízká mračna.

Ezoterií proti mrakům

Badatelé Jon Wieringa a Iwan Holleman se k hlučení stavěli kriticky. Pro akademický časopis Meteorologische Zeitschrift proto v 60. letech provedli řadu měření a testů kroupových kanonů. Účinek vydávaného hluku byl nulový, a to i v případě použití klasických výbušnin. V závěru své práce vědci tvrdí, že bojem s bouřkami „pomocí kanonů či raket lidé pouze plýtvají časem a penězi“. Proti pak hovoří i fakt, že bouře provází rovněž hromobití silnější než jakýkoliv zvuk, který bychom dokázali k oblakům vyslat my – aniž by to tvorbu krup nějak ovlivnilo.   

Že počasí nechová úctu k žádnému lidskému géniu navzdory síle jeho přání, se přesvědčil také rakouský psychoanalytik Wilhelm Reich. V roce 1950 přišel s přístrojem na „trhání“ mraků, který měl ovlivňovat množství tzv. atmosférického orgonu. Zmíněná látka je přitom smyšlená: Jedná se o pseudovědecký koncept ezoterické energie, jež bývá často označována za univerzální životní sílu. Reich věřil, že orgon pohlcuje voda, a jeho přístroj tak tvořilo několik trubek ústících do užšího potrubí zakončeného v nádrži, kde se měla energie koncentrovat. „Trhač“ však vcelku nepřekvapivě neměl na počasí pražádný vliv.  

Stříbro či suchý led 

Zatímco rakouský vynález selhával, v USA již věděli hned o dvou způsobech, jak počasí skutečně ovlivnit – oba přitom stavěly na tzv. setbě mračen. Už v roce 1946 přišel chemik Vincent Schaefer s myšlenkou, že určité látky vpravené do oblak by mohly spustit nebo posílit sněhové či dešťové srážky. Na základě laboratorních experimentů pak dospěl k závěru, že ideální spouštěč tvoří suchý led neboli pevné skupenství oxidu uhličitého. V listopadu 1946 metodu otestoval, když do mraků z letadla rozprášil 2,7 kilogramu hoblin pevného CO2. Nedaleko hory Greylock na severozápadě Massachusetts tak vyvolal sněžení a funkčnost postupu tím ověřil. 

Nezávisle na něm prezentoval doktor Bernard Vonnegut ideu, že místo suchého ledu by bylo lepší aplikovat do mračen jodid stříbrný, který je prakticky nerozpustný ve vodě, a snadno by tedy posloužil coby základ pro formování dešťových kapek. Také zmíněná metoda se osvědčila, a nakonec se ukázala být efektivnější než suchý led: V roce 1975 na ni Vonnegut obdržel patent a k setbě mračen se užívá dodnes.

Střelba ze země

Na rozdíl od suchého ledu se totiž jodid stříbrný snáz dopravuje do mraků bez nutnosti využít letadla, či dokonce rakety – setba se dá zařídit přímo ze země: Jodid se smíchá s hořlavinou, výsledná směs se zapálí, načež kouř stoupá k obloze a mračna postupně osází. Úspěch samozřejmě závisí na proudění vzduchu a řadě dalších faktorů, jež lze ovšem obejít nákladnější setbou z letadla či pomocí kanonů.

Objev setby mraků každopádně znamenal průlom a soudobí vědci si představovali, že do deseti let bude možné počasí zcela ovládat: Nádrže se naplní srážkami z podrobených oblaků, poručíme hurikánům a v zemědělských oblastech už nikdy nezavládne sucho. V 50. a 60. letech pak řada velmocí investovala do podobných programů horentní sumy, neboť si uvědomovaly i strategické výhody „počasí na objednávku“.

Jasné nebe nad Čínou 

Záhy se však ukázalo, že se megalomanské představy v následující dekádě nevyplní, a zřejmě nepůjdou uskutečnit vůbec. Zatímco totiž v rámci kontrolovaných experimentů některé metody fungovaly, při použití v nevypočitatelné praxi selhávaly. Ani v případě úspěchu pak nebylo snadné určit, zda kýžený atmosférický jev nastal samovolně, nebo v důsledku lidského zásahu. Vlády proto do snah ovládnout počasí vkládaly stále méně peněz a zaměřovaly se spíš na meteorologický výzkum. Setba mračen zůstala jedinou relativně účinnou metodou a vládní program na její provozování má aktuálně přes padesát zemí. 

Zdaleka nejaktivnější je v daném ohledu Čína: Roku 2008 například vyslala do vzduchu 1 104 raket s jodidem stříbrným, aby se mraky vypršely a zbyla po nich čistá obloha pro zahajovací ceremoniál letní olympiády v Pekingu. O deset let později aktivovala lidová republika momentálně nejrozsáhlejší síť na kontrolu počasí, jež ovlivňuje srážky v oblasti o rozloze Aljašky. 

Kdo seje vodu…

Vládní společnost China Aerospace Science and Technology Corporation rozmístila na Tibetské náhorní plošině tisíce zařízení, která vypouštějí do ovzduší jemný prach jodidu stříbrného, aby z oblaků uvolňoval deště. Od projektu nazvaného „Vzdušná řeka“ si Číňané slibují zvýšení srážek v povodí Chuang-che, Jang-c’-ťiang i Mekongu. Všechny zmíněné veletoky pramení právě na Tibetské plošině a napájejí zemědělské oblasti Číny. Každé zařízení má dle předpokladů vytvořit takřka pět kilometrů dlouhý pás mračen. Jejich společným působením by tak mohla lidová republika uměle ovládat počasí na území o rozloze okolo 830 000 km², kam by každoročně dopadlo deset miliard metrů krychlových vody.  

Samozřejmě se nabízí otázka, co udělá jodid v dešťových srážkách s životním prostředím. Vědci se opatrně přiklánějí k názoru, že nic závažného. Množství látky používané k setbě mračen je totiž například oproti emisím v průmyslových regionech zanedbatelné a její hromadění v půdě se takřka nedá naměřit. Pravdou nicméně zůstává, že čínská setba nemá obdoby a právě v asijské zemi by se mohlo povést případný dopad na životní prostředí odhalit. 

Dědictví revoluce 

Vyvolávání deště a zavlažování suchých oblastí má celkově zmírnit dopady globálního oteplování. A zatímco dnešní snaha o konkrétní manipulaci selhává nebo funguje pouze omezeně, tu největší změnu počasí lidé způsobili mimoděk a „pracují“ na ní již od průmyslové revoluce v 18. století. 

Optimální způsob, jak globální oteplování zpomalit, nebo dokonce zastavit, by spočíval v přechodu na čisté zdroje energie. Existují však alternativy, založené právě na ovlivňování povětrnostních podmínek. Problém uhlíkových zplodin by například vyřešilo jejich „vysávání“ z atmosféry. Než ovšem začneme instalovat obří pohlcovače oxidu uhličitého, musíme překonat jistou komplikaci: Ve skutečnosti je totiž jeho koncentrace relativně nízká – na milion molekul atmosféry připadá 400 molekul CO2. Uvedené množství dokáže ohřát planetu, ale pohlcovače by takto fungovaly jen s obtížemi. 

Zastiňme Slunce!

Nabízí se i varianta v podobě umělého ochlazení Země tím, že bychom zastínili Slunce – lépe řečeno odrazili část jeho záření zpět do kosmu. Pokud bychom do horních vrstev atmosféry vypustili obrovské množství aerosolů, tedy drobných částeček dýmu, prachu atd., vzniklá vrstva by planetu obklopila a k povrchu by přes ni pronikalo méně slunečních paprsků.

Jenže pro dlouhodobý efekt by se musely aerosoly vypouštět trvale, a navíc bychom tím mohli ovlivnit počasí v místech, kde hraje rozhodující roli. „Sice bychom ochladili planetu, ale zároveň by se třeba zastavila tvorba dešťových mraků nad Indií a jihem Číny, kde na nich závisí obživa dvou až tří miliard lidí,“ vysvětluje David Titley z Pennsylvania State University. Také setbou oblaků lze přitom konkrétním oblastem pomoct i uškodit: V arabské Džiddě například v roce 2009 způsobila povodně, jež si vyžádaly stovku obětí… Přestože tedy mírnění emisí nepovede k  převratným změnám, neohrozí ani miliardy životů, a zůstává tak zatím lepší variantou. 

Nejslavnější módní návrhář první dekády 20. století se jmenoval Paul Poiret. Právě on začal navrhovat takzvanou osvobozenou či svobodnou módu bez těsných korzetů s železnými kosticemi a svazujícími bohatými spodničkami. Stvořil šaty, ve kterých se dalo volně dýchat. Právě on ženy přivedl k modernosti. Na jeho práci navázala celá řada dnes mnohem slavnějších návrhářů. Bez Poireta bychom možná neznali ani tu nejslavnější – Coco Chanel. Poiretovy stopy najdeme v umění oblékání svým způsobem i dnes.

Deštníky

Paul Poiret se narodil 20. dubna 1879 v chudé pařížské čtvrti Les Halles. Rodiče si přáli, aby se stal výrobcem deštníků. Paul se nebránil, ale během učení sbíral každý odstřižek hedvábí ze svých výrobků a šil z nich šaty panenkám, které dostal od svých sester. Některé své návrhy už jako nedospělý mladík přinášel pařížskému krejčímu Louis Chéruitovi, a ten od něj zhruba tucet náčrtů odkoupil. Nakonec se Paul na konci devadesátých let dostal do učení ke slavnému krejčímu Jacquesi Doucetovi.

Jako první věc tu navrhl rudou pláštěnku, které se prodalo na čtyři sta kopií. Ovšem doopravdy se proslavil ve chvíli, kdy jeho černý tylovo-taftový plášť oblékla hvězda francouzského divadla Gabrielle Réjane v inscenaci Zaza. Sláva, kterou tím získal, byla jeho první lekcí ze světa marketingu. Poučil se, že jeviště je pro jeho práci tou nejlepší reklamou a oblíbené herečky ideálními modelkami!

Příšerné!

Od Douceta záhy přešel do Salonu Worth. Jeho majitel Gaston Worth navrhoval „hlavní módní chody“ – jak se říkalo: „lanýže“ čili nákladné večerní róby. S Poiretem se počítalo pro tzv. „přílohy“, takové ty „rychlé smažené brambory“ – tedy praktické, jednoduché šaty pro každodenní nošení. Poiretův styl byl však pro Worthovu klien­telu příliš moderní. Jednou například představil ruské princezně Bariatinské kabát střižený ve stylu kimona. „Příšerné!“ rozčílila se šlechtična: „Když nás nějací chudáci obtěžují během jízdy na saních, necháme je popravit a pak je strčíme do pytlů, které vypadají přesně takhle!“

Pro Paula to znamenalo rozhodující impuls k tomu, aby si otevřel vlastní salon. Psal se rok 1903 a mladý návrhář postupně vypustil spodničky a pak i korzety. Kabát-kimono se stal jeho poznávací značkou.

Poiretova IT girl

A v roce 1905 se oženil. Jeho vyvolenou si stala Denise Bouletová – venkovská dívka s mladickou vizáží a chlapeckou postavou. Divoká, nespoutaná, pravá múza pro návrháře Poiretova ražení. V roce 1913 se svěřil časopisu Vogue: „Moje žena je inspirací pro všechny moje návrhy; je ztělesněním všech mých ideálů.“ Postupně se jim narodilo pět dětí. Když se na veřejnosti objevily fotografie paní Poiretové ve zdobné halence, pod kterou se nerýsovaly žádné výztuže, švy korzetu a háčky… i ostatní ženy začaly hromadně odhazovat své důkladné spodní prádlo. Ten nový, jednoduchý styl bez upnuté siluety byl přece tak moderní! Tak svobodný!

Na vrcholu

Z Paula Poireta se stal neoddiskutovatelný král pařížské módy. Byl tak slavný, že ho manželka britského premiéra Margot Asqutihová pozvala, aby své návrhy vystavil přímo v premiérském sídle na londýnské Downing Street 10. Nejlevnější ze zde přestavených modelů přišel na třicet guinejí, což představovalo roční plat britské služebné.

Poiretův pařížský salon se nacházel nedaleko samého centra metropole – bulváru Champs-Élysées. A značku Poiret brzy nesly nejen šaty, ale i krémy, parfémy, líčidla, nábytek a dekorace. Svou řadu parfémů pojmenoval podle své nejstarší dcerky Rosine. Když pořádal své slavné večeře ve stylu Tisíce a jedné noci, voněl „Rosinou“ celý jeho elegantní dům.

Zahrady nasvěcovaly tisíce luceren, pohoštění se podávalo v bílých stanech, dekorace dokreslovalo exotické ptactvo a Denise Poiretová přijímala své hosty usazená ve zlaté kleci. Na jednom takovém soirée vystoupil Poiret v kostýmu sultána a každému hostu osobně předal lahvičku zbrusu nového parfému Perská noc. Další z vůní se zase jmenovala Minaret. Návrhářovy večírky si nesmírně oblíbila pařížská smetánka a navštěvovali je i ti nejlepší z umělců.

Kalhoty pro ženy!

V roce 1909 Paul Poiret zhlédl představení Kleopatra v podání legendární ruské taneční skupiny Ballets russes a v něm našel další přelomový módní nápad: jupe-culotte, tedy kalhotovou sukni! Šlo o široké kalhoty, které se nosily pod sukni, nebo naopak o širokou sukni sepjatou kolem kotníků do tvaru, který připomínal tzv. turecké kalhoty. Ostatně, inspirace orientálními oděvy se v Poiretově práci objevovala po celou jeho kariéru. Jeho kalhotová sukně však představovala takovou revoluci a šok, že britské noviny o této oděvní novince v roce 1911 napsaly více než 250 článků.

Zatímco běžná společnost vzrušeně diskutovala o vhodnosti takového oblečení, vzrůstající hnutí žen bojujících za emancipaci – sufražetek mu tleskalo. Paul Poiret ženy osvobodil nejprve od svazujících korzetů a těsných kostic a teď i od nepraktických sukní!

Jenže… ne tak docela. Aby se žena do jupe-culotte oblékla, pořád potřebovala panskou a k běžným činnostem nebyla kalhotová sukně o nic vhodnější než sukně obyčejná. Paul Poiret zkrátka navrhoval pouze pro zámožné ženy, které si pomoc při oblékání i svlékání, stejně jako při péči o domácnost, mohly dovolit.

Zánik říše

Na jeho přístupu a postupech se nic nezměnilo ani po první světové válce, během které Poiret sloužil v armádě. Po návratu v roce 1919 se pořád soustřeďoval na specifický okruh zákaznic. Jenže svět se mezitím změnil. Na osvobození žen začaly pracovat Coco Chanel nebo Madeleine Vionnet, které k němu přistupovaly úplně jinak než stárnoucí Poiret. Přišly s jednoduchými liniemi, rovnými střihy, které se tolik lišily od povlávajících modelů pana Poireta. Dalo se v nich třeba i běhat!

Tyto nové módní domy navíc hodně dbaly na kvalitu ušití, na řemeslnou krejčovinu, která naopak u Poireta představovala daleko slabší stránku. Vždycky pro něj bylo důležité, aby šaty vypadaly dobře zdálky a v pohybu, detailům nikdy nevěnoval přílišnou pozornost.

Přesto se Paul Poiret nemínil vzdát. Pořád se pokládal za krále módy! Aby to dokázal, v roce 1925 připravil netradiční přehlídku a své modelky vyvezl na speciálně navržených člunech na Seinu. Nepomohlo to. Ještě téhož roku musel jeho salon vyhlásit bankrot. Někdejšího vládce opustilo štěstí. Slavná říše plná orientálního kouzla uprostřed Paříže se zhroutila. Nakonec se zbytky Poiretových látek s originálními potisky rozprodávaly na váhu… A aby toho nebylo málo, v roce 1928 už Denise odmítla tolerovat manželovy četné zálety a po třiadvacetiletém manželství požádala o rozvod.

Poiret upadal do dluhů. Chodil po pařížských kavárnách a nabízel zdejším návštěvníkům své kresby, aby se vůbec uživil. Velká společnost, která se scházela na jeho dekadentních večírcích, na svého sultána úplně zapomněla. Nakonec mu ze slavné minulosti zůstala jen jeho někdejší asistentka France Martanová, která svého bývalého chlebodárce pravidelně zvala na večeře, ze kterých ho posílala domů vždycky s výslužkou. I když tak patřil k nejinvenčnějším lidem počátku 20. století, v roce 1944 zemřel v úplném zapomnění. 

Při záchranných archeologických vykopávkách na staveništi v Rostocku v severním Německu byla mimo jiné prozkoumána i objevená středověká latrína. A opět se potvrdilo, že tato na první pohled nepříliš lákavá místa mohou představovat důležitou sondu do každodenního života tehdejších obyvatel.

Středověká kletba

Archeologové na dně latríny narazili na nenápadně vyhlížející kousek stočeného kovu. Nejdřív si mysleli, že jde o nějakou část odpadu. Když ale nález prozkoumali blíž, zjistili, že jde o olověný plíšek z 15. století, na němž je vyrytý nápis vyvedený v gotickém písmu. Po přeložení nápisu se ukázalo, že jde o středověkou kletbu.

Na plíšku je napsáno „sathanas taleke belzebuk hinrik berith,“ což archeologové interpretují jako kletbu, která je namířená proti ženě jménem Taleke a muži, který se jmenoval Hinrik (Heinrich). Kletba vzývá Satana a Belzebuba, společně s démonem Berith. Badatelé nemají tušení, kdo byli lidé zmínění na historickém artefaktu, je však pravděpodobné, že kletba vznikla z důvodů, které dělají mezi lidmi zlou krev i dnes. Zdá se, že někdo chtěl zničit vztah mezi Taleke a Hinrikem, takže motivací ke kletbě mohla být žárlivost. Nebo někdo prostě chtěl odstranit oba proklínané z cesty, například kvůli majetku.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Podle archeologů jde o výjimečný objev. „Podobné kletby známe ze starověku, z míst s řeckou a římskou kulturou, zhruba z let 800 před naším letopočtem až 600 našeho letopočtu. Náš nález je ale mnohem mladší,“ uvádí archeolog Jörg Ansorge z Univerzity v Greifswaldu, který vedl zmíněné vykopávky.

Plánů, jak dopravovat turisty „na hranici vesmíru“ pomocí balónů, se v posledních letech objevila celá řada. Jen málokterý z nich ale skutečně překročil fázi konceptu. Novinka floridské společnosti Space Perspective představuje v tomto směru vítanou změnu – firma nedávno představila funkční prototyp své vesmírné kapsle pro přepravu turistů.

Space Perspective se v médiích poprvé objevili v roce 2020, kdy představili svůj projekt balónových letů do výšky přes 30 tisíc kilometrů. Kabina pro takový let měla pojmout osm platících pasažérů a pilota, kteří měli společně absolvovat zhruba šestihodinový let. Odměnu za velmi drahý výlet měl představovat jedinečný výhled na temnotu blízkého vesmíru a pohled na zakřivenou rodnou planetu.

Balonem k hranici vesmíru

Nedávno firma představila svou přetlakovou kabinu Neptun, která má dopravovat turisty pomocí obřího výškového balónu SpaceBallon, naplněného vodíkem. V této konfiguraci by měli turisté dvě hodiny stoupat do letové výšky, dvě hodiny se kochat pohledem na vesmír a rodnou hroudu a po zbývající dvě hodiny zase klesat zpět k Zemi.

Představené kabině nechybí výbava v podobě pohodlných sedadel, baru s občerstvením, Wi-Fi připojení, které má umožnit videopřenosy z letu v reálném čase a 360stupňový panoramatický výhled. Výbavě odpovídají i ceny letenek, které se již prodávají za 125 tisíc dolarů (téměř 2,8 milionů Kč).

TIP: Balónem do stratosféry: Americký startup plánuje dostupnou „vesmírnou“ turistiku

Kromě výše zmíněného pracují vývojáři Space Perspective také na plavidle Marine Spaceport Voyager, z něhož by měly odlétat balony s kabinou Neptun do stratosféry. Stejné plavidlo má vyzvedávat kabinu i balon po přistání z hladiny oceánu. První plánovaný let má být zkušební a obejde se bez posádky. Pokud ale vše dobře dopadne, již v druhé polovině příštího roku by měly přijít na řadu i lety s posádkou.

Nedávná koronavirová pandemie změnila mnohé, a to nejen ve vztahu k lidské společnosti. Změny se dotkly také zvířat a někdy překvapivým způsobem. Vědci například u makaků jávských (Macaca fascicularis), kteří žijí na Opičím ostrově (Koh Ped) v Thajském zálivu, zaznamenali změny potravního chování.

Odborníci makaky detailně sledovali po více než 10 let. Do příchodu pandemie covid-19 si ale nikdy nevšimli, že by tito makaci používali nástroje. Opičí ostrov byl rájem štědrých a občas i nepozorných turistů, díky kterým měli makaci zajištěný stálý a bezpracný zdroj obživy.

Kamenné nástroje a pandemie

Když ale do Thajska dorazila pandemie, úřady zakázaly vstup turistů na Opičí ostrov. Makaci tak museli nahradit ztrátu bohatého a snadno přístupného zdroje potravy jiným způsobem. K překvapení vědců se tito primáti z čeledi kočkodanovitých chopili kamenných nástrojů a začali s nimi rozbíjet lastury mlžů druhu Saccostrea forskali.

První pozorování makaků z ostrova Koh Ped používajících nástroje pochází z července 2022, tedy právě z doby pandemie. V březnu 2023 badatelé pozorovali, jak makaci házejí na mlže kameny, což je považováno za předstupeň k sofistikovanějšímu používání kamenů při získávání potravy. Jak uvádí studie, kterou zveřejnil odborný časopis American Journal of Primatology, vědci pozorovali celkem 17 makaků s kamennými nástroji. V patnácti případech se jednalo o samce. Makaci používali nástroje především o samotě. 

TIP: Sociální postavení makaků má velký vliv na jejich zdraví

V případě makaků nejde o první dokumentované používání kamenných nástrojů. Podobné chování vědci zaznamenali například v roce 2005 na ostrově Piak Nam Yai v národním parku Laem Son. U makaků z ostrova Koh Ped ale doposud podobná pozorování chyběla. Další vývoj bude pro vědce velmi zajímavý – opustí makakové s návratem turistů své nově nabyté dovednosti? Nebo pro ně bude tato krátkodobá nová zkušenost trvalým posunem v jejich chování?

Když Johannes Gutenberg zkusil pomocí upraveného vinařského lisu vytisknout první bibli, určitě netušil, co svým vynálezem způsobí. Nejenže knihtisk tvořil významný nástroj zvyšující dostupnost informací, ale měl také rozsáhlé politické a náboženské důsledky. Postupně likvidoval feudální společenské vazby budované po staletí, umožnil vznik politické opozice, stal se z něj rezonátor kritických názorů veřejnosti a donutil vrchnost i církev bát se „hlasu lidu“.

U zrodu prvních „novin“

Koncem 15. století představovala hlavní byznys tiskařů reprodukce knih, a teprve později se přidávaly další výtvory včetně kalendářů, odpustků či krátkých zpráv. Poslední jmenované, obecně označované jako „newe zeitung“, vznikaly převážně v německém prostoru a měly víceméně bulvární či nepolitický charakter: Čtenáři se z nich dozvídali o katastrofách, válečných taženích, neštěstích, případně o přírodních úkazech.

Zpočátku šlo o jediný list, následně se objevily i tisky vícestránkové – záleželo na tom, kolik zpráv se tiskaři podařilo sehnat. Sjednocujícím prvkem se stala velkorysá grafická úprava, vycházející z tehdejších knižních publikací. Základ tvořil zpravidla velký obrázek tištěný pomocí dřevorytu a později mědirytu, dále název novin a krátká zpráva. Každá událost měla velmi dlouhý titulek, který zahrnoval zhuštěnou informaci. Jeden z těch stručnějších vypadal například takto: „Nové zprávy z Turecka, tak jak dobrý přítel, který u toho a při tom byl, na cestě z Vídně do Norimberka napsal, k tomu o třech zajatých Turcích, o čem tázáni byli a co tito na to odpověděli.“ 

Vaření z vody

Newe zeitung se prodávaly na trzích podobně jako kterékoliv jiné zboží a celkový roční náklad v Německu 16. století činil několik desítek tisíc kusů. Zmíněné listy ovšem rozhodně nelze považovat za noviny v moderním smyslu: Neměly žádnou periodicitu, nebyly číslované a nesjednocoval je název. Vycházely jen tehdy, když se k tiskaři dostala nějaká zajímavá informace. Proto se dotyční snažili z toho mála, co měli k dispozici, „uvařit“ maximálně poutavé texty – jinak by o ně nebyl zájem. Co by dnes stačilo na bleskovku o několika větách, tudíž roztáhli na celý list.

Zprávy se „přifukovaly“ formulacemi jako „O tom, jak v městě Benátky…“ nebo „Jak jsme se doslechli od posla, který právě dorazil z Vídně…“ a podobně. Tehdy ještě navíc neexistoval žádný objektivní zpravodajský styl, takže šlo v podstatě o doslovný přepis vyprávění zdroje (viz Ukázka z dobového tisku).

Co je psáno, to je dáno!

Kromě vyprávění tvořila základ středověkých informačních toků psaná korespondence, jejímž prostřednictvím mezi sebou komunikovali feudálové a církev. S rozvojem knihtisku a poštovních služeb v 15. a 16. století „unikaly“ tyto původně soukromé dopisy mezi tiskaře, kteří je pak přetavili v letáky. Právě rozvoj korespondence se stal po vynálezu knihtisku druhým důvodem, jenž vedl v 16. století k rozmachu prvních neperiodických novin. Šlo o další důležitý zdroj informací, navíc s puncem určité oficiálnosti: Zatímco dřív se tiskly různé povídačky, od poloviny zmíněného věku se v novinách objevovaly zprávy z prostředí dvora, šlechty, církve či vážených obchodníků. Psaní korespondence se postupně přetavilo v povolání, korespondenti využívali své zdroje a za úplatu poskytovali zpravodajství tiskařům. Informace se tak poprvé proměnila ve zboží.

Zprávy přicházející z dalekých krajů samozřejmě nebyly nijak čerstvé a do novin se dostávaly s více než měsíčním zpožděním. Ani poštovní služby se v 16. století netěšily zvláštní pravidelnosti, takže se tiskaři museli spoléhat na lokální zpravodajství. První skutečné noviny – tedy s periodicitou menší než měsíc, stejným názvem a číslováním – vznikly v Německu až v roce 1597 a k roku 1609 máme doloženy první týdeníky.

Protiútok dvora

Koncem 16. a začátkem 17. století si vládnoucí vrstvy postupně uvědomovaly, jakou sílu tisk má. Stal se jakýmsi hlasem veřejnosti či platformou, kde se formovala opozice a kde docházelo ke kritice vlády, případně monarchy. Církev zase s nelibostí sledovala, jak se novinami šíří „kacířské“ názory. Papež i světská vrchnost se proto snažili rozmachu odvětví bránit pomocí cenzury.

Útlak ovšem příliš neuspěl, a tak vlády postupně přecházely do protiútoku: Začaly vytvářet vlastní noviny, jež měly veřejné mínění ovlivňovat „správným“ směrem. Od roku 1631 vydával Francouz Théophraste Renaudot týdeník La Gazette, který podporoval samotný Richelieu. Kardinál dokonce vydavateli zařídil monopol na zahraniční zpravodajství, což se samozřejmě nelíbilo konkurenci. Za publikování novin bez cenzury přitom tiskařům hrozila smrt.

Buřiči a hanopisci

Oficiální a protežovaný tisk časem vznikal i v Anglii – první číslo The London Gazette vyšlo v roce 1665. Zatímco v Německu, Francii či Holandsku existovaly periodické noviny již od počátku 17. století, anglické čtenáře v té době uspokojovaly spíš psané „newsletters“ inspirované korespondencí. Vládla tam totiž tvrdá cenzura a tiskařům šlo také leckdy o život.

Například William Prynne přišel roku 1632 kvůli protikrálovskému pamfletu o obě uši a později stanul před soudem znovu, tentokrát za útok na arcibiskupa. Barbara Köpplová v knize Dějiny světové žurnalistiky uvádí: „V roce 1637 byl zároveň s jakýmsi duchovním a kterýmsi doktorem znovu připoután k pranýři; co mu z uší ještě zbylo, bylo ušmiknuto a na tvář mu byla rozpáleným želízkem vypálena dvě písmena: S. L. (Seditious Libeller, česky Buřičský Hanopisec). Londýnská veřejnost se na toto barbarské týrání, jež se ukládalo poctivým gentlemanům, dívala se spravedlivou nevolí a hrůzou. Ve chvíli, kdy se jich kat dotkl, vznesl se z davu zuřivý výkřik. Hněv anglického lidu kypěl.“ V roce 1641 byl potom Karel I. donucen zrušit Hvězdnou komoru coby nejobávanější institut tehdejší cenzury. Došlo k tomu v předvečer anglické revoluce… 

Létající čluny přišly na scénu během první světové války, avšak jejich velký rozmach přinesla až meziválečná éra a poté druhá světová válka. Obecně šlo o stroje, jejichž trup byl řešen jako „lodní“, takže sám o sobě zajišťoval možnost startovat z mořské hladiny a přistávat na ní, aniž by byly třeba plováky. Ty se sice na létajících člunech také často vyskytovaly, ale sloužily jen ke stabilizaci. 

Menšina typů měla navíc též kolové podvozky, jež dovolovaly činnost ze země, takže šlo vlastně o „obojživelníky“. Postupně se ale objevily nové velké „suchozemské“ stroje nabízející lepší výkony (například úpravy bombardéru B-24 Liberator), a tak technicky zajímavé a leckdy i elegantní létající čluny vesměs zamířily do výslužby, ačkoli je několik zemí (zejména Rusko, Čína a Japonsko) vyrábí a provozuje dodnes.

Škála monotónních činností 

Hlavní poslání létajících člunů představovalo (patrně nikoliv překvapivě) námořní hlídkování, což je označení, které obsahuje poměrně širokou škálu činností. Většinu z nich spojuje fakt, že pro osádky letadel byly velmi monotónní, neboť se nejčastěji jednalo o dlouhé hodiny trávené pozorováním mořské hladiny, případně i některých přístrojů. Létající čluny totiž měly za úkol vyhledávat nepřátelské hladinové lodě a ponorky a předávat údaje o jejich poloze, byť mnohdy i samy útočily za pomoci neřízených bomb či hlubinných náloží. 

Určitou odnož této činnosti reprezentoval doprovod vlastních konvojů, jimž létající čluny poskytovaly ochranu prostřednictvím vyhledávání případných hrozeb. Menší typy létajících člunů dokonce mohly startovat z palub velkých válečných lodí, pro něž se tak stávaly „očima“, neboť hledaly nepřátelská plavidla za horizontem.

Pomoc v nouzi

Další mimořádně důležitou činnost létajících člunů tvořila pátrací a záchranná služba, protože tyto stroje často vyhledávaly trosečníky z potopených lodí a osádky zřícených letounů. Následně jim mohly shodit záchranné čluny a informovaly velení o jejich pozici. Mnoho sestřelených pilotů proto vděčí za svoje životy právě létajícím člunům, jež je dokázaly včas objevit. 

Do spektra činností těchto letounů dále patřilo kladení námořních min, ale i jejich ničení, což se zpravidla provádělo za pomoci obrovských kovových „obručí“, které generovaly magnetické pole, jež iniciovalo exploze magnetických min.

Létající čluny se občas uplatňovaly i jako transportní prostředky k dopravě osob a nákladu, případně jako stroje zajišťující převoz raněných. Letouny plnící posledně uvedenou roli musely být bílé a opatřené červenými kříži a nesměly nést zbraně, čehož se (v rozporu s tvrzeními propagandy Spojenců) drželo i Německo. Nejvýkonnější stroje, které se vyznačovaly mimořádným doletem, se občas používaly také jako bombardéry pro dálkové nálety.

Slavný „Cat“... 

Určitě nepřekvapí, že nejpovedenější konstrukce létajících člunů vyvinula trojice „oceánských mocností“, a sice USA, Velká Británie a Japonsko. Přehled pochopitelně nemůžeme začít jinde než u stroje, jenž se stal ve svém oboru skutečnou legendou, což prokazuje také více než 3 300 zhotovených kusů. Jedná se o americký typ Consolidated PBY Catalina, jenž se poprvé vznesl 28. března 1935. 

Obdobně jako většina jiných typů této kategorie byl pojat jako hornoplošník, o jehož pohon se staraly motory umístěné na křídle. Mezi jeho typické rysy patřily vyvažovací plováky, které se po startu vyklápěly nahoru a vytvářely koncové oblouky křídla. Tento vynikající stroj létal nejen v amerických službách, ale také v barvách Velké Británie, Kanady, Austrálie či Sovětského svazu. Část exemplářů získala navíc i kolové podvozky pro operace ze souše. 

...a jeho příbuzní 

Firma Consolidated následně vyvinula ještě větší létající člun PB2Y Coronado, který poháněly čtyři motory, zatímco „Cat“ měl pouze dva. Výsledný letoun se pochopitelně vyznačoval mnohem vyššími výkony a také dobrým pancéřováním. Užíval se nejen jako hlídkový, ale též jako bombardovací a dopravní letoun, nikdy však nedosáhl takové popularity a rozšíření jako „Cat“. Něco podobného se dá říci i o dvoumotorovém stroji Martin PBM Mariner, přestože unesl asi 3 600 kg výzbroje, tedy dvojnásobek nosnosti cataliny. 

Obří typ Coronado zvládl dokonce 5 400 kg bomb a hlubinných náloží. Americké létající čluny, jež posléze dostaly radiolokátory, se v závěrečné fázi bojů v Tichomoří významně podílely na vyhledávání a ničení zbytků slábnoucí japonské flotily. US Navy používalo také některé typy, jež původně vznikly jako civilní, mimo jiné obrovský Boeing 314 Clipper s nosností 4 500 kg či malý dvoumotorový Grumman G-21 Goose alias JRF-5.

Na počátku roku 2024 ozdobí hvězdné nebe dva páry planet, jeden zvečera a druhý ráno. V prvním případě půjde o Saturn ve Vodnáři a Jupiter v Beranovi. Prstenci opásaný obr však bude zapadat už ve večerních hodinách a v průběhu ledna přestane být pozorovatelný. Na Jupiter pak budeme mít o poznání lepší výhled a v lednu jej nad obzorem spatříme po celou první polovinu noci.

Co se týká „ranního páru“, jako první se nad jihovýchodem v souhvězdí Štíra objeví velmi jasná jitřenka Venuše s −4 mag, pod níž bude viditelná i nápadná hvězda Antares. Již 4. ledna se ovšem zmíněná planeta přesune do sousedního Hadonoše, kde se setká s Merkurem. Nejmenší oběžnice Sluneční soustavy bude pozorování přístupná jen v první polovině ledna za svítání, přičemž na počátku měsíce bude vycházet zhruba dvě hodiny po Venuši, kdežto v polovině ledna už bude jejich východy dělit pouze hodina.

V prvních dnech roku 2024 také noční oblohu tu a tam protnou létavice z meteorického roje Kvadrantid. Jeho aktivita vyvrcholí v noci z 3. na 4. ledna a nejvíc meteorů zahlédneme v ranních hodinách, nicméně maximum přijde až během dne. Ve druhé polovině noci však pozorování zkomplikuje svit Měsíce den po poslední čtvrti. Z dalších úkazů stojí za zmínku setkání zemského souputníka s otevřenou hvězdokupou Plejády v Býku, do jejíž blízkosti Měsíc doputuje 20. ledna a dělit je budou pouhé 2°.

Carolinina růže

U otevřených hvězdokup pak klidně setrvejte, neboť zimní obloha jich nabízí přehršel. Ostatně velmi tmavé noci s jiskřivými stálicemi k jejich pozorování vyloženě vybízejí a krása dotyčných uskupení během nich obzvlášť vynikne.

Mezi ty nejnápadnější a úhlově největší, jimž to sluší zejména v menších dalekohledech s velkým zorným polem, patří již zmíněné Plejády v Býku alias M45, s nimi sousedící Hyády neboli Collinder 50 a rovněž Jesličky čili M44 v souhvězdí Raka. Poslední uvedená hvězdokupa je na rozdíl od Plejád a Hyád pouhýma očima hůř postřehnutelná a pod tmavou klenbou ji spíš vytušíte coby nezřetelnou mlhavou skvrnu, s úhlovým průměrem 1° a jasností 3,5 mag. V přístroji se pak rozpadne na několik desítek stálic zhruba s 6–7 mag, z nichž některé mají výrazný naoranžovělý odstín.

Minout byste rozhodně neměli ani NGC 7789 v Kasiopeji. Její pozorování už sice vyžaduje dalekohled, ale naleznete ji velmi snadno: Stačí se vydat necelé 3° na jihozápad od stálice druhé velikosti Beta Cassiopeiae viditelné pouhýma očima. V triedru 10×50 se NGC 7789 jeví jako nápadná, mírně zrnitá světlá skvrna o úhlovém průměru asi 0,3° a jasnosti 6,7 mag. S rostoucím průměrem objektivu se však postupně ukážou jednotlivé hvězdy, přičemž ty jasnější budou mít 11 mag a napočítáte jich několik desítek. Větší přístroje s objektivem o průměru alespoň 20 cm potom přidají více než stovku slabších stálic s 12–13 mag. Chcete-li jich spatřit maximum, zkuste použít tzv. boční vidění.

Zmíněnou mimořádně bohatou otevřenou hvězdokupu objevila roku 1783 Caroline Herschelová, sestra jedno z největších astronomů své doby Williama Herschela. Proto se NGC 7789 občas přezdívá Carolinina růže a celkový počet jejích hvězd se odhaduje přinejmenším na několik tisíc. Výjimečné je přitom i její stáří okolo 1,7 miliardy roků: Život většiny podobných objektů se totiž počítá spíš na desítky až stovky milionů let, než se postupně rozpadnou na jednotlivé stálice.

Řetízky stálic

Při cestě po nebeské klenbě byste neměli vynechat ani souhvězdí Blíženců. Obsahuje totiž asi půl tuctu nápadnějších otevřených hvězdokup, a máme-li vybrat jednu, pak rozhodně půjde o M35 neboli NGC 2168. Narazíte na ni 1,5° severovýchodně od hvězdy 1 Geminorum, postřehnutelné pouhýma očima: V menších triedrech bude M35 vypadat jako zrnitá skvrna s jasností 5,1 mag a s úhlovým průměrem 0,5°, v níž probleskuje několik osamocených stálic – zejména pokud opět použijete boční vidění.

Větší dalekohledy ji pak rozloží na značný počet slabších, místy zlehka naoranžovělých hvězd. Při malých zvětšeních se tak M35 jeví jako hustý a kompaktní objekt. Za povšimnutí stojí i řetízek stálic táhnoucí se při jejím severovýchodním cípu. A naopak na jihozápadním okraji zapátrejte s velkým přístrojem po další, tentokrát o poznání menší a slabší „otevřence“ NGC 2158. Dosahuje úhlového rozměru 4′, jasnosti 8,6 mag a od M35 ji na nebi dělí jen 25′.

Poslední otevřená hvězdokupa z našeho výčtu, M37 neboli NGC 2099, se promítá do souhvězdí Vozky. Leží ve vrcholu trojúhelníku, jehož základnu tvoří spojnice stálic Beta Tauri a Théta Aurigae, přesněji řečeno se nachází 2° jihovýchodně nad uvedenou spojnicí. V triedru 10×50 zůstane u mlhavé okrouhlé skvrny s úhlovým průměrem 0,3° a s jasností 5,6 mag, nicméně o něco větší přístroj ji rozloží na značný počet hvězd, z nichž ty nejnápadnější dosahují deváté velikosti. Nikoliv náhodou jí astronomové přezdívají Diamantový prach…

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna v 15:07 SEČ vstupuje do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině ledna ráno nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2024

• 3. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2024, ve vzdálenosti 147,1 milionu kilometrů
• 3. ledna – v noci nastává maximum Kvadrantid; větší aktivitu meteorického roje lze očekávat v ranních hodinách 4. ledna
• 5. ledna – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny ve druhé polovině noci
• 7. až 9. ledna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Merkuru a Antara ze Štíra před svítáním nízko nad jihovýchodem; nejblíž si tělesa budou 8. 1. (Měsíc napravo od Venuše a Antara) a 9. 1. (Měsíc mezi Venuší a Merkurem)
• 12. ledna – Merkur v největší západní elongaci, zhruba 24° od Slunce
• 14. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Saturnu (4°) na podvečerní obloze
• 15. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku a Neptunu (2°) na večerním nebi, Neptun viditelný pouze v dalekohledu
• 18. ledna – setkání Měsíce v první čtvrti a Jupitera (2°) v první polovině noci
• 19. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Uranu (2,5°) v první polovině noci
• 20. ledna – seskupení Měsíce, Plejád a Aldebaranu z Býka na noční obloze; nejblíž (2°) bude Měsíc Plejádám brzy v podvečer
• 24. ledna – téměř úplňkový Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 27. ledna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Nový záznam v Guinnessově knize rekordů vychází ze studie vědců z roku 2021, která zmapovala historické hranice tohoto obřího jezera. Jezero Parathetys se podle vědců kdysi rozkládalo od Středozemního moře na západě až po Černé a Kaspické moře daleko na východě. Jeho severozápadní břehy dosahovaly až do oblasti dnešního Česka. V době své největší rozlohy mělo toto prehistorické jezero rozlohu zhruba 2,8 milionu kilometrů čtverečních.

Původně se zformovalo jako moře asi před 34 miliony let a rozkládalo se od Balkánu až po dnešní Kazachstán a Turkmenistán. Přibližně před 11 miliony let vznikla v důsledku střetu desek zemské kůry středoevropská pohoří – Balkán, Alpy a Karpaty. Tyto změny odřízly Paratethys od Středozemního moře a otevřeného oceánu a změnily ho v jezero.

Z moře jezerem, z jezera mořem...

V průběhu milionů let se mořské druhy, které byly po vzestupu pohoří uvězněny v jezeře, přizpůsobily, nebo vymřely. Brzy se v něm ale vyvinul prosperující ekosystém. Svůj domov zde našel například nejmenší druh velryby cetotherium, živící se filtrováním mikroorganismů žijících v bahně na dně jezera. Bažiny a nížiny obklopující prehistorické jezero zase obýval deinotherium – jeden z největších známých chobotnatců historie.

V období před 9,75 až 7,65 miliony let došlo k sérii vysychání, což vedlo ke ztrátě více než dvou třetin rozlohy jezera a třetiny jeho objemu. Na některých místech klesla hladina vody až o 250 metrů.

S úbytkem vody se v Parathetysu zvýšila koncentrace soli natolik, že se jeho obyvatelé nedokázali přizpůsobit a tato změna zahubila velkou část tehdejší jezerní fauny a flóry. Časový průběh těchto událostí je zaznamenán v horninách a vědci mohou tyto záznamy číst pomocí techniky známé jako magnetostratigrafie, mapující přirozené změny (obraty) magnetického pole Země. 

Přibližně před 6,7 a 6,9 miliony let se po jednom z těchto cyklů jezero Parathetys znovu propojilo s dnešním Středozemním mořem a definitivně tak ztratilo status jezera.