Přinejmenším jedno se ale zatím nezměnilo: píšeme si nákupní seznamy. Ten dosud nejstarší archeologové objevili při vykopávkách na území dřívější Mezopotámie a jeho vznik datovali do období 2000 let před Kristem.  Což je zhruba o tisíc let později, než se na Blízkém východě objevily první bazary. Ty mívaly podobu dlouhých ulic protínajících celé město a pravděpodobně se příliš nelišily od těch současných.

Ovšem přesnou představu o tom, jak vypadalo nakupování ve starověku, si můžeme udělat jen obtížně. Napoví sporé dochované zmínky: kupříkladu starořímský básník Martialis popsal v 1. století našeho letopočtu své domovské město jako „jeden velký obchod“. Prodejci podle něj nabízeli své zboží všude, kde se jen dalo – a to včetně chrámů a amfiteátrů. K přilákání zákazníků jim sloužily i dosti svérázné metody, jako třeba ochočené opice. Na tehdejších tržištích bylo díky hlasitému pokřikování trhovců velmi živo a už v té době údajně bujel podom­ní prodej. Ne vždy navíc zcela poctivý, což je další fenomén táhnoucí se napříč historií.

Krást se nevyplácí

S nekalými obchodními praktikami bojovali i ve středověku, kdy tržiště přirozeně vznikala jakožto střed každého významnějšího města. Kolem roku 1200 v Čechách a na Moravě fungovalo zhruba 100 stálých tržišť, která kromě svého primárního účelu sloužila rovněž jako centrum společenského života a v neposlední řadě popraviště. To bývalo v provozu velmi často, neboť právě oběšení bez řádného soudu často čekalo na zloděje, kterých se v době konání trhů vyrojilo požehnaně.

Provinilci se ovšem našli i v řadách obchodníků: zákaz­níky se pokoušeli obalamutit například tím, že zkažené maso vydávali za čerstvé, dovnitř bochníků kvůli zvýšení hmotnosti zapékali kamínky, nádoby či nástroje vyráběli z měkkých kovů a pouze je potáhli tenkou vrstvičkou mosazi anebo užívali nepřesných měr a vah. Pokud nebyli dostatečně prozíraví a na jejich prohřešek se přišlo, nečekala je sice hned šibenice, nevyhnuli se však pořádné ostudě, neboť správci tržiště je nechali táhnout ulicemi a přivázat na pranýř.

Zlatá éra pasáží

Trávit volný čas nakupováním? Po dlouhá staletí brali lidé nákupy jako nezbytnou nutnost, a tomu také odpovídalo vybavení obchodů. Lidé většinou mířili přímo k výrobci daného zboží s konkrétní představou o tom, který předmět potřebují.

Změna přišla v novověku s tím, jak se postupně rozrůstalo měšťanstvo a potažmo celá střední třída. Skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet i víc, než bylo nezbytně nutné pro přežití, se najednou razantně zvětšila. Zřejmě nejnápadněji se to projevilo na stoupající poptávce po luxusním zboží z exotických destinací, na což obchodně zdatní jedinci okamžitě zareagovali.

Podoba obchodů se rychle měnila: stávala se z nich místa, kam lidé mířili nikoliv z nutnosti, ale pro potěšení. Koncem 18. století se zejména v západní Evropě staly novou kratochvílí procházky pasážemi lemovanými obchody, které se teď najednou předháněly, které z nich kolemjdoucí svým zbožím oslní víc. Dopomáhaly k tomu mimo jiné efektně prosklené stropy propouštějící dostatek světla, doplněné rafinovaně umístěným osvětlením (byť zatím nikoliv elektrickým) a hojnými reklamními nápisy. Vše vyvrcholilo v roce 1796, když na londýnské třídě Pall Mall otevřel historicky první obchodní dům na světě s názvem Harding, Howell & Co. Ve čtyřech odděleních nabízel galanterní zboží, kožešiny, šperky, klobouky, parfémy nebo vějíře.

Cetky na dračku

Lidé si poprvé v dějinách mohli dovolit utrácet za zbytečnosti – v reakci na to se nejprve ve Francii a později v dalších zemích otvíraly obchody, které nabízely zboží typu „cetka“. Sortiment prodejen známých jako magasins de nouveautés zahrnoval například mašle, krajky, knoflíky nebo kožešiny z exotických zvířat. O jejich popularitě svědčí mimo jiné to, že pařížský Au Bon Marché, který začínal v roce 1838 s pouhými dvanácti zaměstnanci, zaměstnával o čtyři desetiletí později bezmála 1 800 pracovníků a rozkládal se na ploše 50 tisíc čtverečních metrů.

Z dnešního pohledu bychom řekli, že jeho vedení zvolilo geniální marketingovou strategii: rozesílali zákazníkům katalogy do schránky, platili si reklamní prostor v novinách a zavedli řadu inovací, které se užívají dodnes – v prostorách obchodního domu například umístili dětské koutky. Stali se tak inspirací pro další podnikatele, kteří objevili díru na trhu a otvírali další a další pobočky.

Náš zákazník, náš pán

Snaha předcházet si zákazníky neznala hranic. Obchodní domy zaváděly mnohdy až bizarní vylepšení, jak lidi přitáhnout a udržet uvnitř. V pařížském obchodním domě Palais Royal například nabízely své služby prostitutky. Velice vyhledávanými se pak staly speciální místnosti určené pro znuděné manžele, kteří se zde mohli rozptýlit četbou při čekání na své nakupující polovičky. Průkopníkem na poli podobných inovativních řešení se stal chicagský řetězec Marshall Field & Company, založený v roce 1852. V jeho pobočkách mohli zákazníci poprvé využívat jezdící schody nebo nakupovat na splátky. Navíc zaměstnával profesionální obchodní poradce, kteří zájemce doprovázeli při výběru zboží.

Postupně začalo být běžné umisťovat do obchodních domů také restaurace a mnohde se pořádaly módní přehlídky, koncerty nebo výstavy – ať už umělecké, či vzdělávací. V londýnské pobočce dodnes úspěšného řetězce Selfridges například mohli diváci v roce 1925 sledovat první veřejnou ukázku pohyblivých televizních obrázků.

Žena za pultem

Jedna podstatná věc ale stále chyběla: možnost obsloužit se sám. Jak vypadalo „obyčejné“ nakupování před první světovou válkou, si ještě dnes můžeme připomenout v některých menších venkovských prodejnách. Role prodavačů, lépe řečeno prodavaček, neboť toto povolání vždy příslušelo spíše ženám, byla tehdy o poznání důležitější než dnes. Pracovnice obchodu obsluhovala jednoho zákazníka po druhém zpoza pultu, odkud mu podávala požadované zboží. Zpravidla bylo potřeba jej navážit, změřit či odkrojit. Prodavačka musela navíc bravurně ovládat jednoduchou matematiku, protože bez kalkulačky a automatické kasy se majitel obchodu spoléhal pouze na její počty. Jednotlivé položky navíc nebyly opatřeny cenovkami.

Neuplatitelný přístroj

Taková praxe se samozřejmě dala lehce zneužít. James Ritty byl obchodník s alkoholem a doutníky z amerického Ohia a stejně jako ostatní prodejci tohoto typu zboží čelil i on potížím s nepoctivými zaměstnanci. Problém mu nedával spát a nakonec díky technickému uvažování přišel na řešení. Když jednoho dne roku 1878 při plavbě parníkem sledoval lodní šroub počítající otáčky, napadlo ho zavést obdobný mechanismus pro zaznamenávání obchodních transakcí. O devět let později si se svým bratrem patentovali přístroj nazvaný v překladu „Rittyho neuplatitelný pokladní“, který se dnes považuje za první „kasu“. Po odkupu dalšími společnostmi se prototyp původních pokladen naučil například tisknout cenovky.

Pozice prodavaček byla i tak po dlouhá desetiletí v podstatě neotřesitelná. Šestého zářijového dne roku 1916 ale přišla změna: v americkém Memphisu otevřela revoluční prodejna, kde se zákazník poprvé v historii mohl volně pohybovat v prostorách prodejny a sám vybírat, co si vloží do košíku.

Procházka mezi regály

Autorem nápadu byl tehdy pětatřicetiletý Clarence Saunders. Sice absolvoval jen dva roky povinné školní docházky, zato již od čtrnácti let pracoval v různých obchodech a zákazníky měl přečtené jako málokdo. První pobočka řetězce nazvaného Piggly Wiggly (funguje mimochodem dodnes) byla s plochou sto metrů čtverečních nejen mnohonásobně větší než všechny dosavadní obchody, ale přinesla hned několik zásadních novinek.

Zákazníci u vstupu procházeli turnikety a každý si mohl vzít vlastní košík. Následně pokračovali uličkami lemovanými policemi s vystaveným zbožím, jehož množství bylo v porovnání s běžnými prodejnami čtyřnásobné. Na jednom místě se totiž ocitly potraviny, které jinak nabízeli samostatní obchodníci: ovoce a zelenina, trvanlivý sortiment, a díky chladicím boxům dokonce i máslo a sýry.

V zadní části prodejny Saunders strategicky umístil skladové prostory a zavedl systém nočního doplňování zboží. První pobočka Piggly Wiggly měla takový úspěch, že v roce 1921 už jich ve dvou stech městech po celých Spojených státech fungovalo více než šest set. Českoslovenští zákazníci si v samoobslužné prodejně mohli poprvé nakoupit teprve v roce 1955, a to na pražském Žižkově. O události tehdy dokonce informoval deník Večerní Praha, který den předtím otiskl přehlednou mapku obchodu.

Chrám konzumu

Není divu, že Saundersovi podnikaví krajané toužili jeho úspěch napodobit a jeho konceptem se inspirovali, takže v zemi postupně vyrůstaly nové řetězce. Nejdál z nich zašel irský imigrant Michael Cullen, který v roce 1930 zahájil přestavbu bývalých garáží v newyorském Queensu a 4. srpna tu otevřel vůbec první supermarket na světě. Na ploše tehdy nevídaných 560 metrů čtverečních nabízel i nepotravinářský sortiment. Jeho podnikatelská myšlenka byla jednoduchá: chtěl prodávat zboží v masivnějším množství díky výrazně nižším maržím a tím přilákat více lidí. Tušil, že zájem bude velký, a tak nezapomněl vybudovat ani parkovací místa. 

Nakupujte dvakrát víc

Ve třicátých letech už byly supermarkety zcela běžnou součástí amerických měst, od těch dnešních se ale přece jen pořád lišily. Chyběly v nich například charakteristické řady nákupních vozíků. To se změnilo, když v roce 1937 majitel supermarketu v Oklahomě Sylvan Goldman sestavil pojízdnou konstrukci podobnou skládací židli, na níž připevnil dva drátěné košíky nad sebe. Nákupní vozík byl na světě a lidé mohli najednou nakupovat ve dvojnásobném množství.

Potíž byla v tom, že řada mužů odmítala vynález využívat, neboť si s ním připadali, jako když tlačí kočárek. Goldman proto zpočátku zaměstnával placené figuranty, kteří měli za úkol jezdit mezi regály s vozíky a umisťovat do nich zboží, aby v zákaznících vzbudili dojem, že na takovém počínání není nic neobvyklého. A pravda je, že dnes už se skutečně nad takovým obrázkem nikdo nepozastaví. Dokonce ani, když vidí v obchodě batole usazené ve speciální sedačce – tohoto vylepšení se vozíky dočkaly v roce 1954. O osm let dříve navíc vznikly stohovatelné konstrukce, takže se vozíky daly skládat jeden do druhého.

Kódované žvýkačky

Vydejme se ale také na druhou stranu barikády. Jak vznikl čárový kód, který má vaše nakupování usnadnit prodavačům? V roce 1952 zamířil americký inženýr společnosti IBM Norman Woodland na patentový úřad, aby si nechal zaregistrovat nápad na jedinečné kódy přiřazované ke každému druhu zboží. Bývalého skauta údajně inspiroval systém Morseovy abecedy a vymyslel rovněž technologii optického systému, který kódy snímal.

Metoda slibující rychlejší odbavení zákazníků se ale setkala s opatrným přijetím a ke komerčnímu využití se jeden americký řetězec poprvé odhodlal teprve v červnu 1974. Jistý zákazník se tehdy zapsal do historie tím, že si koupil balíček žvýkaček v hodnotě 67 centů. V následujícím desetiletí pak čárové kódy zažily rekordní expanzi a o jedenáct let později se poprvé objevily rovněž v bývalém východním bloku. Slavnostní premiéra se odehrála v tehdejším Domě elegance v Praze na Příkopech.

Jaké další vynálezy a zlepšováky nás čekají v budoucnosti, se můžeme jen dohadovat. Jisté je, že nakupování mnohým z nás navozuje příjemné pocity, které nám v každodenním životě plném starostí tolik scházejí. A jen tak něco ho nenahradí. 

Podle některých vědců se v Mléčné dráze pohybují miliardy a možná i biliony potulných planet. Mohou vznikat samostatně, případně může jít o objekty, které se oddělily od svých domovských planetárních systémů a pokračují vesmírem sami, nebo v doprovodu dalšího tělesa planetární velikosti.

Co kdyby se nějaká taková potulná planeta někdy v minulosti ocitla v blízkosti Sluneční soustavy a její gravitace ji polapila? Tuto pozoruhodnou možnost prozkoumal ve své studii, zveřejněné v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters, teoretický fyzik a klavírní virtuos Amir Siraj z amerického Princetonu.

Má Sluneční soustava sbírku potulných planet?

Siraj využil počítačové simulace k ověření teze, zda je možné, aby Sluneční soustava „odchytila“ potulnou terestrickou planetu. Výsledky zhruba 100 milionů simulací naznačují, že šance pro něco takového jsou docela slušné. 

Sluneční soustava by teoreticky mohla zachytit potulné planety, jejichž velikost by se pohybovala někde mezi Marsem a Merkurem. Takto polapené potulné terestrické planety by mohly obíhat Slunce ve vzdálenosti zhruba 1 400 AU od Slunce. Uvedená vzdálenost je průměrnou hodnotou vyplívající ze simulací, přičemž možný rozsah je asi 600 až 3 500 AU. 

TIP: Ztracena ve vesmíru: Uprchlá planetka objevena na periferii Sluneční soustavy

Podle astrofyzika Siraje je možné, že se ve Sluneční soustavě nacházejí dvě až tři takto „polapené“ terestrické planety. Případné pátrání po takových planetách ale bude vzhledem ke značným vzdálenostem obtížné. Nejvzdálenějším přímo pozorovaným objektem Sluneční soustavy je dnes planetka přezdívaná FarFarOut, kterou jsme objevili ve vzdálenosti asi 132 AU. 

Pomoci by nám v tomto směru mohl dokončovaný pozemní teleskop Vera C. Rubin Observatory (dříve označovaný také jako LSST – Velký celooblohový dalekohled) na hoře El Peñón v Chile. I pro něj ale půjde o obtížný úkol na samé hranici jeho možností – podle vědce půjde o příslovečné hledání hodně malé jehly v kupce sena. Šance na úspěch ale existuje.

Kobra kapská (Naja nivea), které se také někdy říká kobra žlutá, je středně velký had žijící na jihu Afriky – v suchých savanách, v křovinatých oblastech, pouštích i polopouštích. Většinou dorůstá délky kolem 1,3 metru, ale nejdelšímu zaznamenanému jedinci chybělo do dvou metrů jen pár centimetrů. Je to denní druh, který se živí mnoha různými živočichy a sám bývá loven dravými ptáky, medojedy kapskými a promykami.

Tento druh kobry je považován za nejjedovatější v Africe a kvůli častému výskytu v okolí lidských sídel i nejnebezpečnější. Míra úmrtnosti na uštknutí kobry kapské není exaktně zjištěna, ale v každém případě je vysoká. Poté, co se jed dostane do krevního oběhu, zasáhne nervový a dýchací systém, stejně jako srdce. Podle množství vstříknutého jedu pak bez podání protijedu může smrt nastat už během jedné hodiny. Stává se však, že postižený kobří uštknutí přežije.

„Dělostřelectvo dobývá, pěchota obsazuje,“ zněla základní poučka, od níž se odvíjely způsoby nasazení dělostřelectva na počátku 20. století. Konflikty předchozích dekád totiž vedly k přesvědčení, že se budoucí války uskuteční jako intenzivní, avšak poměrně krátké střety, jež přinesou úspěch armádám s vyšší pohyblivostí. Na první místo se tedy dostal manévr a s ním lehké dělostřelectvo, kdežto těžká artilerie byla chápána především jako nástroj k destrukci nebo naopak obraně pevností. Řada zemí tak těžká děla více či méně zanedbávala, což se fatálně projevilo již v prvních měsících konfliktu. 

Pozdější velké bitvy jako ta na Sommě tedy přinesly zcela jiné způsoby nasazení dělostřelectva. Německé zbraně zde srovnáváme s jejich francouzskými protějšky proto, že Paříž podpořila ofenzivu svého spojence právě poskytnutím velkého počtu baterií.

Paradoxní obraz 

Francouzská artilerie se v roce 1914 mohla pochlubit slavnou „pětasedmdesátkou“, tedy 75mm polním kanonem vz. 1897, jenž se vyznačoval tehdy revolučním zařízením pro tlumení zpětného rázu. Šlo pravděpodobně o nejlepší lehké dělo na světě. S tím ostře kontrastovala výzbroj těžkého dělostřelectva, do jehož arzenálu patřily kousky v naprosté většině zoufale zastaralé. Šlo o zbraně zaváděné do služby od konce 70. let 19. století a vesměs užívající závěrový systém, který vytvořil plukovník Charles Ragon de Bange. 

Sice se jednalo o vysoce pokrokový a efektivní mechanismus propůjčující kanonům velmi dobré balistické výkony, jenže ty byly umístěny na pevných lafetách bez tlumení zpětného rázu, což jejich účinnost značně snižovalo. Francie navíc vlastnila pouze málo těžkých zbraní, neboť v srpnu 1914 mohla nasadit téměř 4 000 lehkých děl (převážně „pětasedmdesátek“), ale jen zhruba tři stovky těžkých. 

Na délce záleží

Základní typ tvořila 155mm houfnice principu de Bange (Canon de 155 L Modèle 1877). Francouzi upřednostňovali dělení zbraní podle délky hlavně, takže i dlouhá děla určená pro nepřímou palbu se obvykle nazývala „Canon“, nikoliv „Obusier“ (houfnice). Dostřel onoho 155mm děla činil kolem 8 km, ale jeho zastaralá lafeta nezbytně potřebovala náhradu. 

Firma Schneider proto krátce po vypuknutí války vytvořila dělo vz. 1877/14 opatřené systémem tlumení zpětného rázu. Armáda požádala zbrojovky také o dodávky dalších nových houfnic, které čerpaly z modelů vyvinutých pro export, protože mnozí zahraniční zákazníci kupovali zbraně, jež technicky jasně překonávaly výbavu francouzského dělostřelectva. V roce 1915 tak získala úřední schválení nová houfnice (Canon de 155 C Modèle 1915) od společnosti Saint-Chamond, která čerpala z konstrukce vytvořené pro armádu Mexika.

Nové konstrukce

Nová zbraň pochopitelně disponovala i zařízením pro tlumení zpětného rázu zahrnující hydraulickou brzdu a pružinový vratník. Nabízela dostřel okolo 9,3 km, což zapůsobilo na francouzské generály zklamané dostřelem 155mm zbraně vz. 1904 systému Rimailho, který činil o tři kilometry méně. Společnost Saint-Chamond tedy ihned získala kontrakt na sériovou výrobu a v roce 1916 předala armádě první exempláře, jež se tak stihly zapojit i do bitvy na Sommě. 

Francouzské těžké dělostřelectvo získávalo i produkty jiných dodavatelů, především firmy Schneider. Ta ve stejné době předložila zbraň vytvořenou na bázi děla, jež si původně objednalo carské Rusko. Užívala hydropneumatické tlumení zpětného rázu a dokázala pálit na vzdálenost 11,9 km, takže překonávala model značky Saint-Chamond, která proto reagovala dalším vylepšováním svého vzoru. Nevýhodu houfnice firmy Schneider ale představoval fakt, že byla konstruována pro střelivo s mosaznými nábojnicemi, zatímco francouzská armáda preferovala prachové náplně v textilních vacích. V roce 1917 se tedy začala vyrábět obměna upravená pro tuto munici. 

Pestrá škála

Než se však všechny tyto nové produkty těchto i dalších společností dostaly na frontu, musela Francie překonat ono krizové období roku 1915, kdy její těžké dělostřelectvo z hlediska počtu i kvality zaostávalo za německým. Došlo tudíž na improvizace, což v praxi znamenalo, že do bojů promluvila pestrá škála kanonů a houfnic nejrůznějšího původu.

Některé pocházely z pevností, jiné se vymontovaly z plavidel a další se do Francie přesouvaly ze zámořských kolonií. Postupně se ale dařilo zvyšovat dodávky nových těžkých vzorů, mezi něž vedle už zmíněných patřilo i vynikající 155mm dělo systému GPF (grande puissance Filloux), takže francouzské těžké dělostřelectvo mohlo počátkem roku 1918 nasadit arzenál čítající více než 5 700 zbraní.

John Buse z Univerzity Severní Karolíny v Chapel Hill a jeho spolupracovníci z čínské Univerzity v Če-ťiangu vyvinuli „chytrý“ inzulín, který dokáže detekovat hladinu glukózy a uvolňuje se pomalu a podle potřeby. Pacientům tak stačí jedna injekce týdně, někdy i méně. Novinku vědci představili na počátku prosince v odborném časopisu Nature Biomedical Engineering.

Chytrý inzulín si hlídá glukózu v krvi

„Jde o vzrušující průlom ve vývoji pokročilé léčby diabetu,“ pochvaluje si Buse. „Navazujeme na výzkumu v minulých desetiletích, kdy se mnoho odborníků snažilo dosáhnout toho, aby užívání inzulínu bylo pohodlné a bezpečné.“ 

Buseho tým vytvořili analog rekombinantního lidského inzulínu s využitím kyseliny glukonové. Výsledný Glu-inzulín tvoří stabilní komplex s polymerem založeným na aminokyselině lysinu. Za normální hladiny glukózy tento komplex pomalu uvolňuje inzulín ve velmi malém množství. Pokud ale dojde k zvýšení hladiny glukózy v krvi, vazby v komplexu se rozvolní a inzulín se začne uvolňovat rychleji.

TIP: Méně bolestivá alternativa: Diabetici by mohli užívat inzulín ústní náplastí

Vědci ověřili účinnost nové léčby na laboratorních myších, které jsou modelem diabetu 1. typu. Vpíchli jim pod kůži komplex s Glu-inzulínem v množství odpovídajícím velikosti hrášku. Experiment ukázal, že toto množství udrží u myší normální hladinu glukózy celý týden. Stejně dopadly experimenty na laboratorních miniprasatech. Po doladění léčby budou na řadě klinické testy na lidech.

Úhyn ledního medvěda na ptačí chřipku z aljašského Utqiagviku je prvním dokumentovaným případem na světě. Podle aljašského státního veterináře Boba Gerlacha je pravděpodobné, že se zvíře nakazilo při požírání ptačích mršin. Vyloučený ale není ani jiný způsob nákazy.

Odborníci odhadují, že současná epidemie, která začala v roce 2021, zabila již miliony volně žijících ptáků a tisíce savců po celém světě. Známé jsou i případy úhynu velkých savců – medvědů baribalů a medvědů hnědých. Mezi oběti viru ale patří i orli bělohlaví, lišky, kočkodani, rypouši nebo třeba lachtani.

Blíží se ekologická katastrofa?

Vědci varují, že by tento vysoce nakažlivý virus ptačí chřipky H5N1 mohl způsobit jednu z největších ekologických katastrof moderní doby. Obzvlášť, pokud by se dostal i do odlehlých oblastí, kde sídlí například velké kolonie tučňáků.

Podle doktorky Meagan Dewarové, z Vědeckého výboru pro antarktický výzkum (SCAR) nejsou vyhlídky příliš optimistické. Dřívější analýzy podle ní předpovídaly, že vysoce patogenní ptačí chřipka zasáhne antarktické druhy s velkou pravděpodobností v roce 2023 nebo 2024, a přesně to se podle ní i děje.

V ohrožení jsou tak podle Meagan Dewarové rackové, chaluhovití ptáci, lachtani a tuleni. Tyto druhy, obývající často velmi odlehlé oblasti, jsou podle Dewarové obzvlášť zranitelné, neboť se s podobnou hrozbou doposud nikdy nesetkaly a v mnoha případech jde o druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě. 

Zatímco pro ptáky a velké savce představuje ptačí chřipka smrtelné nebezpečí, lidé se alespoň prozatím další pandemie obávat nemusejí. Přestože již existují dokumentované případy nákazy virem H5N1 u člověka, až doposud se vždy jednalo o nákazu související s blízkým stykem s nakaženými ptáky. K přenosu H5N1 na člověka dochází podle odborníků naštěstí jen velmi vzácně a za posledních 20 let existuje jen okolo tisícovky doložených případů.

V noci z 12. na 13. srpna 1961 východoněmecká armáda a policie uzavřely všechny průchody do Západního Berlína. Na hranicích se objevily zábrany, které zpočátku tvořil jen ostnatý drát. Následovat měla výstavba nechvalně známé Berlínské zdi. 

Odhodlaný muž

Conrad Schumann, 19letý příslušník pohraniční stráže, měl 15. srpna strážní službu na rohu Bernauer Straße a Ruppiner Straße. Stal se tam svědkem okamžiku, kdy se malá dívka chtěla vrátit z návštěvy babičky z východní zóny do Západního Berlína, ale pohraničníci ji zadrželi a poslali zpět, přestože její rodiče se nacházeli jen pár metrů odtud. 

Komm über!

Po tomto zážitku se Schumann rozhodl pro útěk. Dlouho se však k činu odhodlával. Nervózně přecházel sem a tam a kouřil jednu cigaretu za druhou. Jeho chování přitáhlo pozornost fotografů od tisku, kteří v té době pokrývali dění na hranicích. Mladého pohraničníka sledovali déle než hodinu stejně jako západní Berlíňané na druhé straně. Křičeli na něj: „Komm über!“ (Pojďte!). 

Nakonec přijeli západoněmečtí policisté, otevřeli dveře auta a čekali. Schumann chvíli váhal, ale pak se rozhodl. Přeskočil dráty, odhodil samopal a rozběhl se k policejnímu autu, které ho odvezlo. 

Fotograf Peter Leibing, jenž byl svědkem Schumannovy nejistoty, později řekl: „Když jsem si uvědomil, že se něco může stát, předem jsem zaostřil fotoaparát na drátěný plot.“ Podařilo se mu zachytit okamžik Schumannova skoku a jeho snímek se stal jedním ze symbolů studené války.

Nejstarší zmínky o výrobě hedvábí pocházejí z Číny z 3. tisíciletí př. n. l. Číňané první objevili, jak lze hedvábné vlákno odvinout ze zámotku bource morušového a tuto metodu po dalších několik století přísně střežili. Hedvábí bylo totiž velmi cenným obchodním artiklem a vyváželo se do Persie, Říma i dalších zemí.

Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. století př. n. l. rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska. Během dvou set let se hedvábnictví v Japonsku stalo už národním řemeslem. Hrdinské eposy Rámajána a Mahábhárata pak svědčí o výrobě hedvábí také v Indii.

Teprve v polovině 6. století se dvěma řeckým mnichům podařilo dopravit vajíčka a zámotky bource morušového v dutých poutnických holích až do Konstantinopole. Napoprvé sice zapomněli na semena morušovníků, jejichž listy se larvy bource živí, svůj omyl ale záhy napravili a hedvábnictví se brzy začalo šířit do Evropy. Nejprve se rozvíjelo v Řecku, později také ve Španělsku a Francii. Trochu stranou zůstávaly Čechy. I když výroba hedvábí tu byla známá už od středověku, chov bource sem pronikl až v polovině 17. století. 

Podpora od císařovny

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí ze zámotků bource morušového v Čechách došlo v roce 1627 v Jičíně na pokyn Albrechta z Valdštejna. Ten do města povolal italské dělníky, kteří zde vysázeli mnoho morušových stromů. Po Valdštejnově smrti roku 1634 ale toto podnikání zaniklo.

O více než sto let později, roku 1749, začali v pražských hradebních příkopech vysazovat morušovníky další dva Italové – geodet major Carlo Cremeri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Rozvoj hedvábnictví tehdy podpořila i císařovna Marie Terezie. Roku 1752 vydala dekret a později ještě patent, v němž vyzývala veškerou vrchnost a městské obce k zakládání morušových sadů podél císařských, říšských a erárních silnic. Primárně šlo o produkci hedvábí, morušové plody měly ale posloužit také jako osvěžení pro pocestné a formany. 

Po Cremeriho smrti prodala jeho vdova roku 1758 pražské morušovníky obchodnímu spolku Kommerzkonsess. Ten se zasazoval o rozvoj hedvábnictví i mimo hlavní město a inicioval například založení morušové školky u Předního Ovence (dnešního Bubenče) na pozemcích, které mu poskytli čeští stavové. Později spolek vysázel ještě druhou školku a morušová semena zdarma rozdával zájemcům.

Schönfeld ničitel

Roku 1782 přešly morušové sady v pražských hradebních příkopech do majetku Vlašského špitálu na Malé Straně, založeného v letech 1611 až 1617 pražskými Italy. Tento ústav sloužil nejprve jako nemocnice, postupně se ale změnil v chudobinec se sirotčincem a fungovala zde kromě pivovaru i přádelní škola. Na udržení a rozšíření hedvábnictví dostával od obchodního spolku 300 zlatých ročně. V knize Čechy, země i národ od Františka Ladislava Riegera z roku 1863 stojí, že „představení Vlašského špitálu hedvábnictví s láskou a horlivostí pěstovali, kupujíce také zámotky (kokony), jež ve svém ústavě dávali svinovati“. Později si opatřili soukací stroj a výroba nadále stoupala. Ročně se tehdy v Čechách vyprodukovalo až 40 centů (2 469 kg) čistého hedvábí.

Roku 1789 byl ale Vlašský špitál v rámci josefínských reforem zrušen; zestátněná budova a veškerý rozsáhlý majetek přešly do péče ředitelství Správy církevních zařízení. O tři roky později koupil špitál ve veřejné dražbě Jan Ferdinand ze Schönfeldu, vydavatel Schönfeldských c. k. pražských novin. Ten nechal v budově zřídit továrnu na hedvábí, podnikání se ale příliš nedařilo, proto začal morušové stromy kácet. „Schönfeld, nemaje zalíbení v hedvábnictví, dal krásné morušové stromy sporážeti a několik set sáhů dříví z nich nadělati, čímž hedvábnictví zasazena byla nejhlubší rána,“ konstatoval Rieger.

Postupně zmizely dílny z Folimanky, Vršovic i Malešic, až v metropoli zůstala jediná hedvábnická manufaktura na Hradčanech. A právě v této nepříznivé době vstoupil na scénu italský obchodník Josef Rangheri, jenž se rozhodl pražské hedvábnictví oživit.

Přičinlivý Ital

Narodil se roku 1760 jako Giuseppe Rangheri ve vesničce Gera u jezera Como v severní Itálii. Kolem roku 1776 se dostal do Prahy, kde v roce 1791 založil drogistický velkoobchod v ulici Na Perštýně číslo 8. Zároveň si změnil jméno, neboť Josef v českých zemích znělo poněkud lépe.

Kromě různých drogistických přípravků měl velký zájem o hedvábí, s nímž obchodoval už ve svých začátcích. Nelibě proto sledoval Schönfeldovo počínání a roku 1811 se rozhodl za 4 500 zlatých zbylé morušovníky odkoupit. V hradních příkopech, kde ještě koncem 18. století rostlo přes 25 tisíc stromů, jich přitom napočítal posledních 450. To ovšem Rangheriho neodradilo. Jak píše časopis Živa z roku 1854, tento „přičinlivý a rozšafný muž nelitoval namáhání a nákladů, aby kleslou tuto větev průmyslu zvelebil“. Vysázel morušový sad na Viničných Horách, jak se dřív jmenovaly Vinohrady, a roku 1813 založil u Koňské brány, která stávala v horní části dnešního Václavského náměstí, novou morušovníkovou školku s několika tisíci stromky. 

V témže roce vydal také osvětovou publikaci s názvem Poučení o dobývání hedvábí v Čechách. Kniha, kterou vláda doporučila všem obecním úřadům, vyšla v českém i německém jazyce, přičemž s českým překladem pomáhal Karel Ignác Thám, starší bratr dramatika Václava Tháma.

V dalších letech Rangheri založil také nový chov bource morušového a postupně se mu podařilo pražskou výrobu hedvábí obnovit. Do podnikání zasvětil i syna Jindřicha, který po otcově smrti 2. prosince 1832 v rozvoji hedvábnictví pokračoval.

Vršovická Rangherka

Jindřich (Enrico) Rangheri obdržel roku 1834 od dvorní kanceláře a dvorské válečné rady nové povolení k osázení pražských hradebních příkopů morušovníky, což také záhy provedl a počet stromů tím zvýšil na 5 000. Nechtěl se ale spokojit jen s udržováním dříve vybudovaných sadů, proto začal hledat další místa vhodná k osázení.

Roku 1842 koupil od barona Jakuba Wimmera bývalou Štočkovskou vinici ve Vršovicích, která se rozkládala za usedlostí Špendlikářka na mírném kopci nad kostelem svatého Mikuláše. Rangheri zde založil morušový sad, čítající zhruba 200 stromů. K usedlosti, která tou dobou sloužila jako hostinec, pak nechal v letech 1843 až 1844 přistavět novou budovu zvanou Rangherka. Sloužila pro zpracování surového hedvábí a byly v ní i síně pro chov bource morušového. Šlo o největší budovu ve Vršovicích a první zdejší manufakturu, která navíc stála v dominantní poloze. Místní jí proto brzy začali říkat zámeček nebo motýlí dům.

Jindřich Rangheri po otcově vzoru pokračoval také v hedvábnické osvětě. O výrobě hedvábí přednášel například na pražském shromáždění německých přírodozpytců a lékařů, zájemcům dával zdarma morušová semena, sazenice i vajíčka bource, čímž výrazně přispíval k rozvoji oboru. Stal se ředitelem znovuobnoveného Vlašského špitálu a dal podnět k založení zvláštní sekce k rozšiřování hedvábnictví v Zemském štěpařském spolku, z níž později vznikla hedvábnická jednota. Za všechny tyto zásluhy roku 1852 obdržel od C. k. vlastenecko-hospodářské společnosti velkou zlatou medaili.

Konec hedvábnictví

Jindřich Rangheri zemřel 12. ledna 1857 a zanechal po sobě šest potomků – tři syny a tři dcery. Otcův majetek se jim ale nepodařilo udržet ve stavu, v jakém ho zesnulý hedvábník zanechal. Většinu rozprodali, včetně vršovické Rangherky. Tu za 33 a půl tisíce zlatých koupil Vincenc Schnitzr, brzy ji však znovu prodal a bývalá manufaktura následně často měnila majitele.

Jediným Jindřichovým potomkem, který u podnikání vydržel, byl Josef Rangheri, narozený roku 1837. Vedl drogistický velkoobchod v ulici Na Perštýně a zároveň obchodoval s hedvábím. Ottův slovník naučný uvádí, že „horlivě pěstoval hedvábnictví a ročně vychoval až 60 tisíc bourců“. Roku 1873 byl předsedou odboru Řemeslnicko-živnostenské besedy a o tři roky později se stal i jednatelem Českého spolku pro pěstování moruší a bourců. Zemřel počátkem roku 1904. O šest let později se jeho velkoobchod přesunul do sousední Jilské ulice číslo 16, kde sídlil až do roku 1914. Brzy poté zřejmě zanikl.

Pražské hedvábnictví bylo tou dobou už řadu let minulostí. S bouráním pražských hradeb, které začalo v roce 1866, postupně zanikaly i hradební příkopy, kde rostla většina morušových stromů. V Ottově slovníku naučném stojí, že jen za rok 1874 bylo pokáceno téměř 3 000 morušovníků, čímž výroba hedvábí v hlavním městě velmi utrpěla a postupně se přesunovala do jiných regionů.

Roku 1882 rostlo v českých zemích na 105 tisíc morušových stromů. Hedvábnictví se dařilo především v okolí Šumperka a Rýmařova, kde vzniklo i několik podniků na zpracování hedvábí. Ještě v šedesátých letech 20. století zde v tomto oboru pracovalo přes 2 000 lidí. V té době ale už přírodní suroviny nahradilo z velké části hedvábí syntetické.  

Marsovský dron Ingenuity se má i po téměř dvou letech strávených na rudé planetě čile k světu a překonává jeden rekord za druhým. Původně měl tento 1,8 kilogramu vážící stroj fungovat zhruba 60 dnů po přistání roveru Perseverance. Po pěti úspěšně absolvovaných přeletech ale NASA rozhodla o prodloužení jeho mise.

Aktuálně tak má Ingenuity na svém kontě již 70 startů, během kterých překonal celkovou vzdálenost více než 17 kilometrů. Doposud nejdelším letem byl ten z 20. prosince 2023, kdy Ingenuity zvládl na jeden zátah uletět 705 metrů nad povrchem Marsu. Jeho předchozím maximem byly 704 metry z dubna 2022. 

Během rekordního prosincového letu také Ingenuity vyrovnal své dosavadní rychlostní maximum – v řídké atmosféře rudé planety se pohyboval rychlostí 36 km/h a celkově má nad povrchem Marsu nalétány již 2 hodiny a 24 minut.

Mezi lidmi se s oblibou vtipkuje, že drahé auto je pro muže, který ho vlastní, ve věčné hře o sexuální partnery lepší než fyzický sex-appeal. Jak se ale v podobných případech stává, pro vztah mezi hodnotou automobilu a úspěšností majitele vozu u žen scházely vědecky podložené důkazy.

Nedávno se na tento fenomén zaměřil tým odborníků na lidské chování z brazilské Federální univerzity Rio Grande do Norte. Výzkumníci ve dvou průzkumech zjišťovali, jak muži a ženy vnímají muže, kteří řídí luxusní vozy, respektive, jak majitelé takových drahých automobilů vnímají sami sebe.

Drahé vozy jsou sexy

V prvním průzkumu se vědci dotazovali 78 mužů a 93 žen na to, jak vnímají luxusní automobily a muže, kteří je řídí, včetně jejich atraktivity pro sexuální vztah a mužské dominance. Aby badatelé předešli působení nežádoucích faktorů, používali v tomto průzkumu příklady s neexistujícími osobami.

Druhý průzkum brazilského týmu cílil na majitele luxusních automobilů. Zúčastnilo se jich 203 mužů a 206 žen. Vědce v tomto případě zajímalo, jak majitelé drahých vozů vnímají sami sebe a své postavení ve společnosti, včetně toho, za jak atraktivního sexuálního partnera se sami považují.

Jak vyplývá ze studie, kterou publikoval odborný časopis Personality and Individual Differences, muži i ženy považují muže s luxusními automobily za lákavé sexuální partnery. Také je vnímají jako sociálně dominantní a více kompetentní v životě i v zaměstnání, v některých případech dokonce za inteligentnější. Většina účastníků průzkumu navíc očekává, že by ze vztahu s majitelem luxusního auta měla prospěch.

TIP: Pikantní odhalení: Pohlední samci primátů mají menší varlata

Přestože se výzkum konal pouze v rámci jedné země a na relativně malém vzorku respondentů, její závěry potvrzují, že vlastnictví luxusního vozu představuje pro jeho majitele zjevný benefit, alespoň pokud se mezilidských vztahů týče.