Již na počátku 17. století se podařilo zjistit, že Slunce vykazuje tzv. diferenciální rotaci, tedy že se na rovníku otáčí rychleji než na pólech. Jedna otočka v rovníkových oblastech trvá asi 25 dní, zatímco lokality blízko pólu rotují s periodou přibližně 34 dní. Nesmíme totiž zapomínat, že Slunce nepředstavuje tuhé těleso, a coby koule plazmatu neboli velmi horkého plynu se tudíž může otáčet v různých šířkách jinou rychlostí. Ostatně diferenciální rotaci mají i další nepevná tělesa v naší soustavě, jako třeba plynní obři Jupiter a Saturn.

Na rovníku rychleji

Klíč k jejímu vysvětlení u Slunce tvoří přenos úhlového momentu. Jeho směr je ovlivněn vnitřní strukturou hvězdy – zejména faktem, že podpovrchová konvektivní zóna, zabírající vnější třetinu slunečního poloměru, setrvává v neustálém turbulentním pohybu. Roli hraje i tzv. Coriolisova síla a magnetická pole. Slunce přitom vykazuje diferenciální rotaci nejen v šířce (ta je pozorovatelná na povrchu), ale také v hloubce: Odlišnou rychlostí se tedy otáčejí i různé vrstvy jeho nitra. Celkově je velkoškálová dynamika naší stálice poměrně komplikovaná.

zdroj videa: Max Planck Institute, Mark Garlick, CC BY 4.0

Studie z roku 2018 například ukázala, že i jiné hvězdy podobné Slunci (tedy srovnatelné hmotností i stářím) vykazují diferenciální rotaci: jejich rovníkové oblasti se otáčejí rychleji než střední a vyšší zeměpisné šířky. Zásadní rozdíl oproti Slunci však spočívá v rozsahu tohoto jevu. Zatímco rovníkové oblasti Slunce rotují přibližně o 10 % rychleji než jeho střední pásma, u jiných hvězd může být rychlost rotace rovníku až dvaapůlkrát vyšší než u oblastí blíže k pólům.

Pochopení rotačního chování hvězd přitom není jen akademickou otázkou. Jejich rotace úzce souvisí se vznikem a strukturou magnetických polí, která mají zásadní vliv na aktivitu hvězdy.

Image

Čtěte také

Jak se točí Země? Velký rozhovor s Janem Vondrákem z Astronomického ústavu Akademie věd

Delfíni, kteří mají více blízkých a kvalitních přátelství, stárnou pomaleji než jejich osamělejší vrstevníci. Ukazuje to nová studie založená na dlouhodobém výzkumu populací delfínů Ehrenbergových (Tursiops aduncus) v oblasti australské Žraločí zátoky. Vědci zde využili unikátní soubor dat – více než čtyři desetiletí detailních pozorování chování jednotlivých zvířat, jejich sociálních vazeb i životních drah.

Věk zapsaný v DNA

Populace ze Žraločí zátoky je mezi biology proslulá mimořádně složitou sociální strukturou. Zejména samci vytvářejí dlouhodobé, často celoživotní aliance. Tito „delfíní kamarádi“ spolu tráví značnou část času: společně cestují, loví, odpočívají a zapojují se i do páření. Nejde tedy o nahodilé kontakty, ale o pevné sociální vazby s jasnou strukturou a stabilitou.

Výzkumný tým se zaměřil na 38 samců, u nichž byl přesně známý jejich skutečný (chronologický) věk. Od každého zvířete byly odebrány drobné vzorky kůže, ze kterých vědci analyzovali tzv. DNA metylaci – chemické „značky“ na DNA, které ovlivňují, které geny jsou aktivní a které nikoli. Právě tyto značky se s věkem systematicky mění a umožňují odhadnout biologický věk organismu.

K vyhodnocení byly použity tzv. epigenetické hodiny, dnes považované za zlatý standard měření biologického stárnutí. Hlavní použitý model byl dokonce speciálně „naladěn“ přímo na delfíny ze Žraločí zátoky, aby co nejpřesněji zachycoval změny, které se na jejich DNA hromadí během života.

Stres urychluje stárnutí

Vedoucí autorka studie Livia Gerberová, tehdy působící na Univerzitě Nového Jižního Walesu, zdůrazňuje, že stárnutí není jednoduchý proces. Nejde jen o „opotřebování buněk“, ale o komplexní souhru poškození DNA, včetně vážných poruch, jako jsou zlomy obou vláken DNA, změn v regulaci genů a dlouhodobého působení stresu.

A právě zde se ukázala klíčová role sociálních vztahů. Delfíni se silnými, dlouhodobými partnerstvími vykazovali podle epigenetických ukazatelů nižší biologický věk, než by odpovídalo jejich skutečnému stáří. Jinými slovy: jejich těla „vypadala mladší“.

Jedním z možných vysvětlení je vliv stresu. Sociální izolace vystavuje zvířata dlouhodobému působení stresových hormonů, zejména kortizolu, který má prokazatelně negativní dopad na zdraví – u zvířat i u lidí. Delfíni jsou vysoce sociální tvorové a bez funkční sociální sítě jejich organismus trpí. „Tělo samotářských delfínů je pod neustálým tlakem, což urychluje stárnutí,“ shrnuje Gerberová.

Naopak pozitivní sociální interakce podporují vyplavování oxytocinu – hormonu spojovaného s důvěrou, sociální vazbou a pocitem bezpečí. Tento hormon má ochranný účinek proti stresu a zřejmě pomáhá tlumit biologické procesy vedoucí k rychlejšímu stárnutí.

Silné vazby, mladší těla

Podle Ashley Barratcloughové z National Marine Mammal Foundation je zásadní, že nešlo o prostý počet kontaktů, ale o jejich kvalitu. Velké skupiny samy o sobě nemusejí být výhodou a někdy mohou stres dokonce zvyšovat. Rozhodující jsou pevné, stabilní a důvěrné vztahy.

Studie tak zapadá do širšího obrazu napříč savci: silné sociální vazby fungují jako biologický „nárazník“ proti stresu a zpomalují tempo stárnutí. Delfíni – podobně jako lidé – zjevně prospívají tehdy, když mají pocit sounáležitosti, stability a vzájemné blízkosti.

Image

Čtěte také

Co dělá osamělost s lidským tělem? Vědci odhalili biologické souvislosti

Hasiči by brzy mohli získat zdatné pomocníky, kteří budou jako první pronikat do hořících budov a zkoumat, jaká je tam situace. Jsou to extrémně odolné drony, které mohou létat v blízkosti plamenů a pořizovat záběry v reálném čase. Nedávno se objevil prototyp dronu FireDrone, který vyvinuli ve Švýcarských federálních laboratořích pro materiálovou vědu a technologie (EMPA).

Prototyp FireDrone úspěšně vydržel létat v teplotách až 200 °C. Je to pětinásobek oproti teplotě 40 °C, kterou zvládají běžné malé drony. Tajemstvím úspěchu FireDrone je polyimidový aerogel, který lze vytvořit v jakémkoliv tvaru. Veškerá elektronika dronu je pak chráněná jediným kusem odolného materiálu.

Nejlepší přítel hasiče

Dálkově ovládaný FireDrone má k dispozici rovněž vnitřní systém řízení teploty, který monitoruje prostředí uvnitř dronu a využívá systém aktivního chlazení, aby se dron nepřehřál. Díky tomu FireDrone vydrží zmíněných 200 °C nepřetržitě po dobu 10 minut. Kromě toho je dron vybavený kamerami a senzory s vysokým rozlišením.

Letové schopnosti dronu jsou nastavené tak, aby dokázal pohotově manévrovat v uzavřených prostorech, místnostech nebo třeba tunelech a současně také v hořících průmyslových provozech a podobných stavbách. FireDrone může operovat i nezávisle na navigačním systému GPS.

TIP: Nová verze čínského aerotaxi EHang je požárním letounem rychlé reakce

Pokud jde o uplatnění FireDrone, na prvním místě se nabízí prohledávání hořících prostor kvůli záchraně lidí ohrožených požárem. Takový dron by se ale rovněž mohl hodit při zvládání nebezpečných průmyslových požárů, v provozech jako jsou pece nebo chemické rafinerie. Když hoří v podobných zařízeních, často trvá několik dní, než teplota klesne natolik, aby se tam mohli bezpečně pohybovat lidé. Odolné drony by s tím mohly pomoct.

První kapitola moderní léčby duševních chorob se nicméně začala psát mnohem dříve. Na konci 18. století (1796) působil v Anglii azylový dům pro mentálně nemocné s názvem The York Retreat, jenž jako vůbec první zavedl terapii malými domácími mazlíčky. Způsobil tím doslova převrat, protože „na rozdíl od jiných institucí, které pacienty podrobovaly ponižujícím procedurám (totální izolace, kurtování k lůžku, přikládání pijavic nebo ledové koupele), The York Retreat vsadil na tzv. morální léčbu“, jak píše psycholožka Elizabeth Rueggová z Psychology Today.

Anglický medicínský pojem „moral treatment“ zdůrazňoval, že základem úspěšné terapie má být shovívavost a lidskost. „Už úvodní dokumentace z The York Retreat naznačila, že přítomnost malých domestikovaných zvířat ve společenských místnostech snižovala neklid a úzkost pacientů, které zároveň přiblížila přírodě, o níž se předpokládalo, že má léčivé účinky,“ doplnila Rueggová v článku The Fascinating History of Animal-Assisted Therapy a potvrdila tím, že domestikovaná zvířata jsou v terapeutické praxi více než platná.

Méně bolesti, více motivace

V populárně-naučných publikacích se dočtete, že zooterapie zlepšuje pohodlí pacienta, tlumí mu bolesti a motivuje ho k pohybovým aktivitám a rozvoji sociálních, motorických a behaviorálních dovedností. Co to ale doopravdy znamená? To zkoumal španělský vědecký tým v čele s fyzioterapeutem Maylosem Rodrigem-Claverolem, který se zaměřil na vliv zvířecí terapie na geriatrické pacienty sužované chronickou bolestivostí kloubů.

„Takřka padesát až osmdesát procent populace starší pětašedesáti let trpí chronickou bolestí kloubů ramen, nohou a chodidel,“ uvádí Rodrigo-Claverol. „Problémy s klouby jako artróza, artritida nebo revma jsou nejčastější příčinou chronického onemocnění u žen a třetí nejčastější u mužů,“ doplňuje. Jelikož chronická bolest je multifaktoriální problém, vyžaduje kombinaci psychologického, fyzického i farmakologického přístupu, k nimž Rodrigo-Claverol přidal i tzv. nefarmakologický přístup – na sezení s pacienty vodil psy.

Interakce se zvířaty zvýšila nemocným hladinu oxytocinu v krvi, čímž došlo k poklesu stresu a úzkosti způsobených silnou bolestí. Dále se jim snížila hladina kortizolu (opět ukázka menší úzkosti), a dokonce měli větší motivaci k fyzické aktivitě (odhodlali se protahovat a jemně procvičovat ztuhlé končetiny), což jako domino efekt dále redukovalo stres. 

„U některých pacientů se zlepšily poruchy chování spojené s demencí a také kvalita sociálních interakcí. Zvířata jsou užitečným komunikačním spojením mezi pacienty na terapeutických sezeních a mají pozitivní vliv na schopnost zvládat stresové situace, což procvičování kloubů přes bolest určitě je,“ dodal Rodrigo-Claverol.

Malá zvířata, velká pomoc

Během staletí využívání zvířat v terapeutické praxi se na tomto postu vystřídala celá řada živočichů. Nejznámější je samozřejmě hipoterapie (terapie koňmi) a canisterapie (terapie psy). Podle agrobioložky Ivany Gardiánové z České zemědělské univerzity v Praze se hojně využívají i hospodářská zvířata (skot, ovce, kozy, prasata a lamy) a exotičtější tvorové, například delfíni. „Do kategorie malých terapeutických zvířat zařazujeme kočky, králíky, fretky, ptáky a ryby,“ objasňuje Gardiánová v článku The use of small animals – mammals, birds, fish in zootherapy z roku 2015 a ke každému přidává stručné vysvětlení.

Kočky se v zooterapii hojně využívají zejména u pacientů, kteří mají strach ze psů nebo alergii na psí srst. „Vybírají se jedinci čistokrevných plemen nebo kříženci starší jednoho roku. V Česku se nejčastěji setkáte s plemeny ragdoll a sibiřská kočka. Nejvhodnější jsou adeptky, co se snadno přizpůsobí novému prostředí, snesou přepravu a nebojí se hlasitých zvuků a neočekávaného chování,“ vysvětluje Gardiánová.

Kočka je nejvyužívanějším terapeutickým zvířetem na odděleních dlouhodobě nemocných, s nimiž je v kontaktu buď venku (procházka na vodítku po zahradě), nebo dvakrát denně na pokoji po dobu maximálně jedné hodiny. Interakce s kočkou zlepšuje hmatovou stimulaci a hrubou i jemnou motoriku (prostřednictvím hry s hračkou, kartáčování, hlazení nebo krmení). „Terapie kočkami neboli felinoterapie redukuje výskyt a závažnost psychiatrických poruch, je tedy ideální pro léčení neuróz, stresu, neklidu a úzkosti. Její nespornou výhodou je, že může probíhat i ve stísněných prostorách, například malých nemocničních pokojích,“ dodává Gardiánová.

Domestikovaný tchoř a zajíc

Fretka je domestikovaná forma tchoře tmavého, ale na rozdíl od něj je aktivní ve dne. Oblíbeným terapeutickým zvířetem je zejména v USA, už se ale prosazuje i u nás, a to v programech sociální rehabilitace dětí z dětských domovů a seniorů. „Fretka se snadno ochočí a přizpůsobí, je to zvídavé zvíře, co si rádo hraje. Mládě fretky komunikuje s člověkem prostřednictvím různých zvuků, nekouše, rádo se nechá hladit. Fretce nevadí nejrůznější projevy chování a zvuky (např. u autistických dětí),“ vyjmenovává Gardiánová. Navíc toleruje cestování i omezený životní prostor a dožívá se na tak malé zvíře úctyhodného věku pěti až osmi let.

Studie prokázaly pozitivní vliv fretek na mírně autistické děti zaujaté vůči psům a kočkám, které „nejprve zvíře obezřetně pozorují, pak se s ním spřátelí, opakují jeho pohyby a dorozumívají se s ním pomocí ,fretčích‘ zvuků“.

Do speciální kategorie terapeutických zvířat patří zakrslý králík. Má nezávislou povahu a bývá paličatější než fretka, proto musí před zařazením do zooterapie podstoupit trénink. „Je žádoucí, aby zvládal transport a snášel hrubší a nemotornější hlazení všech částí těla (čenichu, břicha, zad, uší i nohou),“ vysvětluje Gardiánová. 

Správně vytrénovaný králík je tichý, klidný, zvědavý, pohyblivý, dá se snadno vychovat a snáší hlazení kožichu v rámci nácviku hmatové stimulace. Nemocnice i pečovatelské domy k terapii využívají malá až miniaturní plemena, přičemž ta střední a větší se hodí na ergoterapii dětí a dospívajících. „Králík je vhodný do doplňkové formy terapie pro děti s emocionálními a fyzickými problémy a pro týrané a zanedbávané děti. V Česku se s králičí terapií setkáte například v Thomayerově nemocnici,“ doplňuje Gardiánová.

Opeřenci a rybičky

Zooterapie ptáky prokazatelně zmírňuje deprese vytvářením speciálních lidsko-zvířecích sociálních vazeb. „Posilují pacientovi sebevědomí a smysl pro zodpovědnost,“ vysvětluje Gardiánová. Nejvyužívanějším druhem je papoušek, který je ve srovnání s jinými citlivější a inteligentnější, snadno se naučí mluvit a vytváří si s člověkem silnější pouto. Papoušci žijí desítky let (velké druhy i kolem osmdesáti), čímž mají možnost společně se „svým“ člověkem stárnout.

Papoušek dokáže rozeznat lidské pocity a vytvořit si s člověkem blízký vztah, což lze pozorovat ve dvou scénářích: V prvním klient chová vlastního papouška doma a v druhém je majitelem papouška terapeut, který klienta navštěvuje doma. „Domácí chov má nejlepší výsledky u seniorů, kteří ztratili někoho blízkého. Brzy po pořízení papouška pozorujeme ustávání psychických problémů. Papoušci vnášejí do života smysl i bezdětným párům,“ dodává Gardiánová.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že rybičky nic moc nedělají, ve skutečnosti jsou oblíbenými terapeutickými zvířaty. „Působí uklidňujícím dojmem a hodí se k trvalému umístění v ústavech,“ objasňuje Gardiánová. Kontakt jako takový je sice s rybami omezený, k relaxaci ale stačí je i pozorovat, krmit a pomáhat čistit akvárium. Různé evropské studie potvrdily pozitivní vliv akvária s rybičkami na pacienty s hypertenzí nebo Alzheimerovou chorobou. Osobám s hypertenzí se pozorováním akvária s rybami snížil tlak mnohem více než osobám, co pozorovaly prázdné akvárium bez ryb (jen s líbivým plakátem nalepeným na zadní stěnu). 

„V americkém státě Indiana udělali experiment s pacienty trpícími Alzheimerem. Do jídelny tří pečovatelských domů umístili akvária s osmi velkými barevnými rybami a vysledovali, že se mezi pacienty zvedl příjem potravy o 27,1 %, užívání doplňků stravy se snížilo o 25 % a všichni pacienti za měsíc pozorování ryb přibrali na váze,“ uvedla Gardiánová.

Velká zvířata, velké srdce

Do kategorie velkých terapeutických zvířat řadíme zejména kopytníky (koně, zebry, lamy, antilopy), hospodářská zvířata (krávy, prasata, kozy, ovce), ale třeba i slony, primáty nebo delfíny. Německá viroložka Nelly Sophie Lönkerová v článku Horses as a Crucial Part of One Health popsala roli koní coby „odvěkých pomocníků člověka“. „Na rozdíl od divokých koní žijí domestikovaní koně v těsném kontaktu s lidmi. Domestikace začala přibližně před šesti tisíci lety na Ukrajině, jihozápadě Ruska a v západním Kazachstánu,“ objasňuje.

Zatímco v chudších zemích se koně využívají výhradně pro práci, v bohatých státech mají své místo ve sportu, v chovu a v posledních letech čím dál častěji v zooterapii nebo jako společníci pro volný čas. „Zatímco jiná velká zvířata hrají důležitou roli v náboženství (například dobytek v hinduismu), koně nikdy součástí žádného náboženství nebyli. Přesto vždy byli znamením moci. V době železné byl kůň obětován a pohřben se svým vůdcem a v Římské říši jej považovali za svatého,“ doplňuje Lönkerová.

Speciální formou zooterapie je DAT neboli Dolphin Assisted Therapy, při níž pacienti plavou s živými delfíny chovanými v zajetí. DAT pomáhá s širokou škálou fyzických a psychických neduhů (např. depresemi, mentálním postižením, muskuloskeletálními problémy nebo epilepsií), zdaleka nejvíce ale prospívá jedincům s poruchami autistického spektra.

„Terapie pomáhá pacientům trénovat verbální, motorické i vizuální dovednosti pozorováním a ‚napodobováním‘ delfína,“ vysvětluje Lönkerová. „Subjekt reaguje na jednoduché pokyny, odpovídá na jednoduché otázky a na vyzvání se k delfínovi přibližuje. Zapojení závisí na komfortu pacienta – je-li mu blízký kontakt nepříjemný, může jen sedět u bazénu a zvíře pozorovat, nebo ho může hladit a krmit, případně dokonce skočit do vody a plavat s ním.“

Negativní dopad terapie?

O negativním vlivu zooterapie na lidské zdraví se takřka nemluví, není však pochyb o tom, že existuje. V článku Zootherapy as a potential pathway for zoonotic spillover se píše, že „ačkoliv se zvířata hojně uplatňují ve společenském a kulturním dění, jsou dobře známá také coby potenciální přenašeči zoonóz neboli onemocnění přenosných mezi zvířaty a lidmi“. Pro 70 až 95 % populace v chudších zemích Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Středního východu jsou navíc zvířata využívána kromě náboženských účelů také ke konzumaci, což k rozptylu zoonóz dále přispívá.

„Například v africkém Beninu jsou hlodavci nejhojněji zastoupeným druhem živočichů vůbec, běžně se tu konzumují, navzdory tomu jsou přemnožení a místní je využívají v rituálech tradiční medicíny,“ píše antropolog Sagan Friant a doplňuje, že to je skvělá příležitost k přenosu zoonóz mezi hlodavci a lidmi. „Některá z těchto onemocnění nejsou ani uspokojivě popsána, tak jsou vzácná a ojedinělá. Afričtí zdravotníci už hlásili výskyt arenavirů, kam patří virus Lassa, virus Lujo a virus lymfocytární choriomeningitidy, hantavirů, ortopoxvirů způsobujících vakcínii, kravské neštovice a opičí neštovice, leptospirózy, krysí horečky, salmonely a tularémie,“ dodává Friant.

V zemích jako Nepál, Pákistán nebo Malajsie se v rámci zooterapie běžně používají malí netopýři, kteří ale hostí největší počet zoonotických virů vůbec (způsobujících koronavirus, vzteklinu nebo ebolu). „Takový drobný africký kaloň je prý rezervoárem filovirů odpovědných za virovou hemoragickou horečku, což však dosud není potvrzeno. Kromě toho, že jsou v uvedených zemích loveni pro potravu, jsou celosvětově využíváni také v zooterapiích a náboženských rituálech – v Nepálu k terapii malých dětí, v Pákistánu v rituálech figuruje netopýří tuk a v Malajsii netopýří zuby,“ objasňuje Friant. V Bangladéši je dokonce používají k léčbě astmatu, artritidy a horečky a v Nigérii k podpoře plodnosti žen.

Image

Čtěte také

Zooterapie na vzestupu: Zvířata nám umí pomoci s bolením na duši i na těle

Pokud v železniční dopravě existuje symbol starosvětského luxusu, pak je to Orient Express. Vůbec poprvé vyjel z Paříže do Rumunska začátkem října 1883, jako speciální vlak pro čtyřicet cestujících. Všechny je tehdy osobně pozval Belgičan Georges Nagelmackers, v jehož hlavě se nápad na cestování po starém kontinentu v dokonale vybaveném vlaku zrodil. Inspiroval ho pobyt ve Spojených státech, kde se na vlastní kůži seznámil s Pullmanovými nadstandardními vozy.

Právě americký průmyslník George Pullman představil v roce 1864 první lůžkový vagon, následovaný o tři roky později jídelním vozem. Poprvé v dějinách se tak na dráze podávaly pokrmy. V Evropě však prvenství náleželo projektu Georgese Nagelmackerse. Vyvolal proto patřičnou pozornost a společnost Compagnie Internationale des Wagons-Lits brzy slavila úspěch.

Zlatá éra

Ačkoliv se cílem první jízdy Orient Expressu stala Konstantinopol (dnešní Istanbul), mohla souprava dojet pouze do rumunského Giurgiu, kde jí křížil cestu Dunaj. Dál se muselo pokračovat trajektem, lokálními vlaky a lodí. Situace se změnila roku 1888 s dokončením nových mostů v Rumunsku a Turecku, načež mohl vlak absolvovat celou trasu do turecké metropole bez přerušení. 

Spací vozy – původně v hnědé barvě a od roku 1919 v typické modré a zlaté – tak začaly křižovat Evropu a proměnily se v synonymum přepychu a prestiže. Na cestu se v nich vydávaly nejbohatší a nejmocnější osobnosti, mezi nimiž nechyběli ani panovníci. Právě díky svým vznešeným pasažérům získal Orient Express přezdívku „vlak králů, král vlaků“.

Roku 1897 se po osmi letech práce otevřel alpský Simplonský tunel, spojující Švýcarsko a Itálii. A jelikož obliba Orient Expressu dál rostla, rozšířila se jeho trasa i uvedeným směrem, takže mezi nové cíle patřily Milán, Benátky a Terst. Následující rozkvět přerušila roku 1914 první světová válka, po ní však pro Orient Express nastala zlatá éra. Přispěl k tomu mohutný boom cestování po Evropě i směřování stále většího počtu lidí na Blízký východ.

Tehdejší stěžejní trasa získala označení Simplon-Orient-Express, přičemž vedla z Paříže do švýcarského Vallorbe, Lausanne a Brigue, poté přes Simplonský tunel, Milán, Benátky, Terst, Bělehrad, Nisch a Crveni Krst. Odtud vlaky pokračovaly buď do Sofie a Istanbulu, nebo do Soluně a Athén. Jízda z Paříže do Istanbulu se zkrátila na 56 hodin, přesto cestující trávili v luxusních spacích vagonech vždy tři noci. Šlo přece o požitek z cesty…

Odlesk bývalé slávy

Provoz na tratích Orient Expressu opět přerušil světový válečný konflikt, ale už v prosinci 1945 se dočkal obnovení spoj Paříž–Terst. Snahu o zprovoznění původních tras však až do poloviny 50. let poznamenávala situace v Jugoslávii a Bulharsku, které se po válce ocitly za železnou oponou, takže do roku 1962 fungoval Simplon-Orient-Express už jen jako středně luxusní vlak s dříve nemyslitelnými vozy druhé třídy. V polovině 70. let tvořili jeho osazenstvo především turečtí dělníci a chudší turisté.

Návrat k bývalé slávě začal ve druhé polovině 70. let, kdy nechal švýcarský podnikatel Albert Glatt zrekonstruovat původní vozy do podoby z 20. let a od roku 1976 provozoval nostalgické vlaky pod názvem Orient Express. Skutečné vzkříšení značky se ovšem pojí se jménem Jamese Sherwooda, který v roce 1977 koupil dva někdejší spací vozy proslulého vlaku, načež se staly základem parku pětatřiceti historických restauračních a lůžkových vagonů. Obchodník je sháněl v muzeích, u soukromých sběratelů i cateringových společností a veškerá technika poté procházela obnovou s důrazem na autentickou podobu. Dne 25. května 1982 se pak Venice Simplon-Orient-Express vydal na první z pravidelných jízd na trase Londýn–Benátky. Zároveň však vypukl soudní spor o obchodní značku, v jehož důsledku se provoz Glattových vlaků v roce 2008 zastavil.

V kupé i u stolu

Společnost, která luxusní pokračovatele klasického Orient Expressu vlastní, provozuje v současné době v Evropě dva vlaky. Venice Simplon-Orient-Express jezdí například na trase Benátky, Innsbruck, Paříž, Calais nebo Benátky, Vídeň, Praha, Paříž, Calais. Sestává z jedenácti lůžkových vozů, tří restauračních a jednoho barového, dvou vagonů pro přepravu zavazadel a zázemí čtyřicetičlenné posádky. Tu tvoří mimo jiné francouzský šéfkuchař a italští číšníci.

Souprava Belmond British Pullman pak křižuje Velkou Británii, přičemž zahrnuje jedenáct salonních vozů, dva zavazadlové a cestující mohou sedět buď v kupé pro čtyři osoby, nebo u stolů pro dva.

Image

Čtěte také

Síla železných ořů: Dějiny železnice krok za krokem

Romány Terryho Pratchetta, jednoho z nejoriginálnějších britských spisovatelů, možná ukrývaly nenápadné stopy jeho budoucí nemoci dlouho předtím, než ji dokázali diagnostikovat lékaři. Nový výzkum naznačuje, že jemné změny v jazyce – tak nenápadné, že si jich běžný čtenář ani nemůže všimnout – mohou být rozpoznatelné řadu let před stanovením diagnózy Alzheimerovy choroby.

První projevy demence zpravidla nevypadají tak, jak si je lidé představují. Nezačínají dramatickým zapomínáním jmen nebo ztracenými klíči. Obvykle jde o velmi pozvolné změny v pozornosti, vnímání a práci s jazykem. Slovník takového člověka se může nenápadně zúžit, popisy se stávají méně pestrými a jazyk postupně ztrácí svou dřívější variabilitu. Právě proto tyto změny často unikají pozornosti a bývají zaměňovány za stres, únavu nebo běžné projevy stárnutí.

Co prozradily knihy Terryho Pratchetta?

Terry Pratchett, autor světoznámé série Úžasná Zeměplocha, byl mistrem jazyka, satiry a imaginace. Po diagnóze posteriorní kortikální atrofie, vzácné formy Alzheimerovy choroby, se stal výrazným hlasem v oblasti osvěty týkající se demence.

Výzkumný tým analyzoval jazyk napříč Pratchettovými romány a sledoval, jak se jeho styl v průběhu let měnil. Zaměřil se především na takzvanou lexikální rozmanitost – tedy pestrost používané slovní zásoby – a zvláštní pozornost věnoval přídavným jménům, která dávají textu barvu, atmosféru a emoční hloubku. Právě u nich se v pozdějších knihách objevoval statisticky významný pokles rozmanitosti. Původně popisný jazyk se postupně stával jednodušším a chudším.

Nešlo o náhlý propad kvality ani o změnu, kterou by čtenáři nutně museli zaznamenat. Jednalo se o velmi pozvolný, plíživý proces, který je patrný až při detailní jazykové analýze.

První výraznější změna se podle výzkumníků objevila už v románu Poslední kontinent (The Last Continent), vydaném téměř deset let před tím, než byla autorovi nemoc oficiálně diagnostikována. To naznačuje, že tzv. preklinická fáze demence – období, kdy už v mozku probíhají patologické změny, ale navenek se ještě neprojevují – může trvat velmi dlouho.

Cesta k dřívější diagnostice

Zjištění má význam daleko přesahující literární analýzu. Právě v preklinické fázi jsou totiž možnosti včasného zásahu největší. Identifikovat lidi v tomto stadiu je však jednou z největších výzev současné péče o pacienty s demencí.

Analýza jazyka sama o sobě samozřejmě nemůže sloužit jako diagnostický nástroj. Způsob vyjadřování ovlivňuje vzdělání, profese, osobní styl i jazykové prostředí. Jako součást širšího přístupu – společně s kognitivními testy, zobrazovacími metodami a biologickými markery – by ale mohla představovat nenákladný a neinvazivní způsob, jak včas odhalit zvýšené riziko.

Zásadní výhodou takového přístupu je, že jazyková data už existují. Každý den vytváříme obrovské množství textů: e-mailů, zpráv, dokumentů nebo příspěvků na sociálních sítích. Při dodržení přísných pravidel ochrany soukromí by právě tyto texty mohly v budoucnu pomoci odhalit jemné změny v kognitivních funkcích ještě dříve, než začnou ovlivňovat každodenní život.

Přitom včasná detekce je dnes důležitější než kdy dřív. Objevují se nové léky na Alzheimerovu chorobu, které cílí na amyloidní bílkoviny v mozku a mají za cíl zpomalovat postup nemoci. Klinické studie ale ukazují, že největší přínos mají tehdy, pokud jsou nasazeny co nejdříve – ještě před rozsáhlým poškozením neuronů.

Odhalení nemoci v preklinickém stadiu by pacientům i jejich rodinám poskytlo cenný čas na plánování, vyhledání podpory a zvážení opatření, která mohou průběh onemocnění zpomalit. Patří mezi ně úpravy životního stylu, kognitivní trénink i nové terapeutické možnosti. Více než deset let po své smrti tak Terry Pratchett znovu nepřímo přispívá k lepšímu porozumění této zákeřné nemoci.

Image

Čtěte také

Varovné signály: Pády a zranění mohou u seniorů předznamenávat nástup demence

Když se rodila Sluneční soustava, planeta Merkur byla nepochybně geologicky aktivní. Už je to ale velmi dávno a v dnešní době vypadá zcela neaktivně. Bývá proto považován za mrtvou a suchou planetu. Nový výzkum ale naznačuje, že Merkur možná až tak úplně mrtvý být nemusí.

Pruhovaný Merkur

Valentin Bickel z Bernské univerzity a jeho spolupracovníci jako první provedli systematickou analýzu útvarů na povrchu Merkuru, kterým se říká svahové pruhy (slope streak) neboli lineae. Během svého výzkumu vědci využili algoritmy strojového učení a vytvořili soupis těchto útvarů. 

Umělá inteligence detailně zpracovala asi 100 tisíc snímků povrchu Merkuru s vysokým rozlišením. Ty pocházejí z mise sondy MESSENGER, která zkoumala Merkur v letech 2011 až 2015. Bickel s kolegy na těchto snímcích identifikovali a popsali asi 400 světle zbarvených svahových pruhů.

Následná analýza odhalila, že se tyto světlé pruhy nacházejí především na svazích mladých impaktových kráterů, které jsou orientované směrem ke Slunci. Tyto krátery podle vědců vznikly proražením okolního vulkanického materiálu a v řadě případů obnažily vrstvy hornin, které obsahují těkavé látky. Jejich odpařování se zřejmě podílelo na tvorbě zmíněných pruhů. Výsledky analýz Bickelova týmu popisuje odborný časopis Communications Earth & Environment.

„Volatilní materiál se může dostávat k povrchu sítí prasklin, které vznikly současně s dotyčným kráterem při dopadu meteoritu,“ vysvětluje Bickel. „Podle naší analýzy vznikají svahové pruhy na Merkuru působením odpařených volatilních látek, jako je třeba síra nebo další lehké chemické prvky.“ Vulkanické soptění to sice není, ale zdá se, že Merkur je geologicky aktivnější, než jsme si mysleli.

Image

Čtěte také

Vrásy na povrchu Merkuru potvrzují, že se planeta stále smršťuje

Moderní válečné úsilí vyžaduje přesuny obrovitých mas lidí a spolu s tím klade značné požadavky na logistiku. Vojáky je potřeba nejen nakrmit, ošatit, vyzbrojit a zásobovat municí, ale také jim zajistit odpovídající ubytování – jednoduché, levné a přenosné, pokud by se fronta náhle posunula. Z této potřeby se zrodila Nissenova bouda – prefabrikovaná stavba připomínající rozpůlený sud, která se dala smontovat za pár hodin a přepravovat na přívěsu jediného vojenského vozu.

Bydlet rychle a levně

Inženýr Peter Nissen pocházel z původem norské rodiny, která v polovině 19. století emigrovala do USA. On sám se přestěhoval do Kanady, kde vystudoval důlní inženýrství na Hornické a zemědělské fakultě Queen’s University. A právě jedna z budov Nissenovy alma mater tvarem své střechy inspirovala jeho projekt. V dubnu 1916 postavil první tři prototypy boudy a po sérii úprav a konzultací s dalšími důstojníky britské armády se design ustálil. Půlválcová konstrukce z ocelových žeber a vlnitého plechu se dala postavit za čtyři hodiny (jako rekordní čas montáže se dokonce uvádí necelá hodina a půl). K tomu, aby vyrostl nový domov, stačilo šest mužů, pár klíčů a trochu cviku.

Úspěch Nissenovy boudy stál na dvou zásadních principech: úspornosti a přenosnosti. V době, kdy byl každý kus oceli a každý krychlový metr lodního prostoru vzácný, představovala lehká prefabrikovaná konstrukce dokonalé řešení. Všechny díly měly přesně dané rozměry, aby se daly snadno složit, naložit a znovu postavit kdekoli na světě.

Inženýr svůj vynález patentoval nejen v Británii, ale i v USA, Kanadě, Austrálii a Jižní Africe, a jakmile byl projekt v srpnu 1916 schválen do výroby, rozjela se masová produkce. Do konce první světové války vzniklo přes 100 000 kusů a používaly se nejen pro ubytování mužstva, ale také jako skladiště, dílny nebo kaple.

Po válce produkce na čas skončila, ale s vypuknutím nového konfliktu se boudy znovu vrátily do služby. Firma Nissen Buildings Ltd. se tehdy dokonce zřekla svých patentových práv, aby se produkce urychlila. Vznikly i jejich příbuzné varianty – britská Romney hut či americká Quonset hut. A přestože vojáci na život v nich často vzpomínali s rozpaky (v Anglii prý byly studené a profukovalo jimi, zatímco v tropech dusné a přehřáté), zůstala Nissenova bouda symbolem jednoduchosti, vynalézavosti a odolnosti.

Dodnes se s nimi můžeme setkat na různých místech světa, kde stojí přestavěné na garáž, ateliér či kavárnu – tichou připomínku toho, že válka zrodila jednu z nejpraktičtějších staveb v historii.

Image

Čtěte také

V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (1)

Hora Tohamsan shlíží z východního okraje Korejského poloostrova přes moře směrem k Japonsku. Není nijak ohromující: Tyčí se do výšky pouhých 745 metrů, halí se do pláště zeleného porostu, stoupá jen mírně a sotva vyčnívá nad okolní vrcholky, které by českému turistovi nejspíš připomněly Jeseníky. Přesto je pro Korejce nesmírně důležitá. Na jejím úpatí, rovněž obrácený k moři, stojí jeden z nejposvátnějších chrámů v zemi, jenž se stal domovem „šesti národních pokladů“: dvou mostů, dvou pagod a dvou monumentálních soch buddhů (viz Národní poklady). Po staletí šlo o centrum buddhistického učení a ani jediná tamní budova či ozdoba nebyly ponechány náhodě, takže rozložení celého komplexu nese hluboký symbolický význam.

Zázračné zrození

Vznik Pulguksy byl inspirován – jak jinak – božským vnuknutím. Na místě existoval starší chrám postavený v roce 528, kdy království Silla přijalo jako své státní náboženství buddhismus importovaný z Indie. Svatyně se nacházela nad tamním hlavním městem Kjongdžu, ale její honosnost postupně přestávala dostačovat vzrůstající síle říše.

Tehdejší první ministr měl vidění, v němž se nad jeho domem otevřela nebesa a zahřměl hlas: „Täsong, laskavý chlapec z Morjang-ri, bude znovuzrozen ve tvé rodině!“ Vyslal tedy do vesnice Morjang-ri své služebníky vyzvědět, co za poselstvím stojí, a ti mu poté vyprávěli následující příběh: Když mniši prosili ve vsi o almužnu, věnoval jim bohatý obchodník padesát štůčků plátna. Muži poté milosrdnému dárci radostně prorokovali, že mu Buddha jeho štědrost desettisíckrát oplatí a požehná mu. Uslyšel to chudý chlapec Täsong a běžel domů se slovy: „Matko, jsme chudí, ale když chrámu nedáme nic, budeme ještě chudší. Věnujme mu naše rýžové políčko a zažijeme velkou radost v životě po smrti.“ A žena souhlasila. Jen několik měsíců poté však hoch zemřel.

Každopádně poté, co služebníci svému pánovi zprávu doručili, přišla mu jeho manželka sdělit, že je těhotná. Nyní tedy všechno dávalo smysl: Täsong se převtělil do ministrova budoucího syna. Dotyčný vzal proto chlapcovu matku z vesnice pod svou ochranu a učinil ji chůvou vlastního novorozeného potomka. Když pak druhý Täsong dospěl a ujal se postu po otci, dal k uctění zázraku vybudovat na místě staré svatyně dva chrámy – jeden za minulý život a jeden za ten nadcházející.

Žula a vlhkost

Komplex tak spojuje dvě části, a sice umělou jeskyni čili grottu Sokkuram a samotný chrám Pulguksa. První zmíněná vznikla z žuly a zahrnuje předsíň, chodbu a rotundu, v jejímž centru spočívá monumentální socha sedícího Buddhy s pohledem směřujícím k moři. Stěny pak pokrývají reliéfy nebeských bytostí dévů, bódhisattvů neboli lidí na hranici duchovního probuzení a učedníků.

Vlhký slaný vzduch a zatékající voda však uměleckým výtvorům neprospívaly a řadu z nich ohrožovala eroze. Během japonské okupace v roce 1913 se úřady pokusily problém vyřešit tím, že nechaly nad grottou vybudovat betonový dóm. Stavba sice zamezila zatékání, ale zároveň se zhoršilo zadržování vlhkosti a šíření plísní. V 60. letech proto památkáři zasáhli znovu a postavili ještě další kopuli, načež izolující vrstva vzduchu odbourala střídání teplot a kondenzaci. V důsledku se ovšem jedná o nejméně autentickou část chrámu.

Zpátky ke slávě

Pulguksu tvoří tři nádvoří propojující pět síní, z nichž každá představuje jinou ctnost. Dřevěné, bohatě vyřezávané stavby spočívají na kamenných základech, což se ukázalo jako obrovská výhoda: Ačkoliv totiž mohli případní nájezdníci budovy vypálit, obvykle se neunavovali rozebíráním žulových bloků. Chrám se tak vždy podařilo obnovit v jeho někdejší kráse, přestože jej ve 13. století zničili Mongolové, v 16. století Japonci a o dvě století později se rozpadl vlivem klimatu a nedostatku oprav. 

V historii tak Pulguksa prošla mnoha rekonstrukcemi. Ve 20. století už sice komplex neplnil svůj původní účel, situace se však změnila v roce 2000. Tehdy se totiž obnovil tamní náboženský život pod křídly řádu Čogje, který střeží tradice korejské větve buddhismu. Dnes lze tudíž v místě opět potkat mnichy v typických úborech.

Image

Čtěte také

Buddhova hora v čínské rezervaci Fan-ťing-šan

Hromovládce Thor je jednou z nejvýznamnějších a nejznámějších postav severské mytologie, ale také za velmi zaneprázdněnou. Kromě hromů a blesků zodpovídá také zas déšť, nebe a částečně plodnost. Jako jediný pravý syn hlavního boha Ódina má nárok má dědičné právo na zlatý trůn v Asgardu, sídle bohů. 

Jeho poznávacím znamením je válečné kladivo Mjöllnir, které mu vykovali trpalíci Brokk a Sindri. Uzvedne ho pouze ten, kdo je ho hoden a hodného sebezvednutí považuje Mjöllnir pouze Thora a jednoho z jeho dvou synů. Kromě kladiva jsou jeho věrnými průvodci ještě kouzelní kozlové Tanngjonst a Tanngrisni, kteří táhnou jeho vůz. Vztah mezi nimi a jejich majitelem doslova prochází žaludkem! Pokud má Thor hlad, může je oba zabít a sníst, ponechá si ale jejich kůži. A obě zvířata jsou ráno opět zase celá a živá a ochotně táhnou boží povoz dál! 

Oblíbený hrdina příběhů 

Thor má zrzavé vlasy a vousy a strašnou sílu. Proto byl také vybrán jako ochránce Midgardu, domova lidí. Ačkoliv je považován za nejsilnějšího boha, rozhodně nepatří mezi ty nejchytřejší nebo nejmoudřejší. Toho často využívají obři, kteří jsou Thorovými hlavními nepřáteli. Ačkoliv se jim občas dokonce podaří nalákat Thora do léčky, v okamžiku, kdy si rudovous podraz uvědomí, přestává veškerá legrace. Popadne své magické kladivo Mjöllnir a zjedná si mezi obry pořádek. Většinou tím, že je zabije.

Thor boj s obry miluje a miluje i své válečné kladivo. Má také ženu, zlatovlasou krásku a bohyni plodnosti Sif, kterou má také docela rád. S rodinou, která zahrnuje ještě dva vlastní a jednoho nevlastního syna, žije v Thrudheimu, což je dům s 540 pokoji – největší v božském sídle Asgardu.

Pro Vikingy byl hrom ztělesněním Thora a blesk ztělesněním jeho kladiva, když s ním kosil nepřátele hlava nehlava. Proto také po Thorovi pojmenovali čtvrtek, nebo hromový den. V angličtině se čtvrtek jmenuje Thursday – tedy Thorův den. V němčině je podobnost ještě více očivdná – čtvrtý den se jmenuje Donnerstag, přiřemž Donner znamená hrom.

Kladivo s respektem 

Thorovo válečné kladivo je jedním z nejobávanějších nástrojů ve skandinávské mytologii. Rudovous skrze něj sesílá blesky třeba do svých nepřátel. Kladivo samo je v podstatě nezničitelné. Může zasáhnout jakýkoliv cíl si Thor usmyslí na jakoukoliv vzdálenost. Díky magickým rukavicím Járngreipr se kladivo vždy bezpečně vrací do Thorovy pravé ruky jako bumerang. Trojici Thorových doplňků uzavírá opasek Megingjord, který zvyšuje jeho sílu až desetinásobně!

Kromě smrti však kladivo dokáže dávat také život. V období míru se hrozivá zbraň mění v rydlo půdy a Thor s ním lidem pomáhá zasévat úrodu. Kladivem se také žehnalo novomanželům během svatební ceremonie.

Milovaný Mjöllnir se jednou podařilo ukrást králi obrů Thrymovi. Jako kompenzaci za jeho návrat požadoval obr za manželku bohyni plodnosti Freyu. To byl jeden z momentů kdy se Thorův bratr Loki ukázal jako užitečný. Na jeho radu, se za nevěstu převlékl sám Thor (ostatně, jakou jinou radu mohl dostat od boha přetvářky a klamu). Thrym se nechal mužnou nevěstou oklamat a uspořádal svatební hostinu. Na té se však ‚křehká Freya‘ chovala velmi podivně. Na posezení třeba snědla sama celého býka! Loki však situaci zachránil tím, že vysvětlil Thrymovi, že Freya předtím samým vzrušením osm dní nejedla. Obr lži uvěřil a hostina mohla pokračovat. Podruhé se pokusil obr svou nevěstu políbit. Nazvednul závoj a nadskočil zděšením. ‚Proč jsou Freyiny oči tak děsivé,‘ volal. Loki však Thryma opět uklidnil, že nevěsta jen nespala nadšením osm nocí.

Na jejím závěru byl v rámci svatební ceremonie předán nevěstě svatební dar – Mjöllnir. Jakmile se Thorovy prsty sevřely okolo kladiva, pochopil obr, jak velkého omylu se dopustil; nicméně na přemýšlení o něm mu příliš mnoho času nezbylo.  

Pozemští příznivci 

Počátky Thorova uctívání sahají až do doby bronzové. Ačkoliv nebyl hlavním bohem, těšil se u lidí v podstatě významnější popularitě než jeho otec Odin. V neposlední řadě také proto, že na rozdíl od Ódia nepožadoval lidské oběti. Do určité míry tedy tvořil dokonalý protiklad svého otce, který byl na rozdíl od něj typickým zástupcem vládnoucí vrstvy. Ódin byl vládcem bohů, byl moudrý, až prohnaný, vzdělaný byl bohem magie a kouzel. Není tedy divu, že prostý a přímý válečník a sedlák Thor byl Vikingům bližší než politik Ódin. 

Příběhy pak vypráví o rozepřích, které ti dva mezi sebou mají, či o rozhodnutích jednoho, který ten druhý nerespektuje, či dokonce dělá pravý opak. Edda, severská mytodologická sága přímo říká: „Odin jsou ti urození, kteří umírají v bitvě a Thor jsou ti poddaní, kteří jsou zajati.“

Image

Čtěte také

Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství