Imaginární džus a skutečná otázka: Jsme opravdu jediný druh s představivostí?
Experimenty se slavným šimpanzem Kanzim naznačují, že někteří lidoopi mohou chápat předstírané situace a možná tak disponují základní formou představivosti.
Šimpanz bonobo jménem Kanzi byl už za svého života výjimečný. Proslavil se tím, že dokázal komunikovat s lidmi pomocí klávesnice se symboly (tzv. lexigramů) a rozuměl významům řady mluvených výrazů. Nová studie, publikovaná v časopisu Science, naznačuje, že Kanzi možná mohl zvládnout ještě něco mnohem překvapivějšího: mohl chápat předstírané, imaginární situace, a mít tak základní schopnost představivosti.
Když se s Kanzim v roce 2023 poprvé setkala kognitivní vědkyně Amalia Bastosová, byla podle svých slov ohromená. Kanzi si jí hned všiml, ukázal na ni i na další vědkyni – a pak na své lexigramy. Vybral symboly pro „honičku“ a „lechtání“. Výzkumnice pochopily výzvu a začaly tyto aktivity předstírat. Kanzi byl zjevně spokojený a hra ho viditelně bavila.
Právě tehdy Amalii Bastosovou napadla zásadní otázka: rozuměl Kanzi tomu, že se jedná o pouhé předstírání? Dokázal rozlišit realitu od „jakože“?
Experimenty inspirované dětskou hrou
Bastosová, tehdy nastupující postdoktorandka na Univerzitě Johnse Hopkinse, se rozhodla tuto otázku ověřit experimentálně. Inspirovala se klasickými studiemi z vývojové psychologie dětí z 80. let, kde si děti hrají na narozeninovou oslavu nebo čajový dýchánek, jen místo čaje zvolila ovocný džus.
V kontrolovaném prostředí výzkumníci ukázali Kanzimu dva prázdné průhledné kelímky a prázdný džbán. Předstírali, že do kelímků nalévají džus, a pak obsah jednoho z nich „vylili“. Následně se Kanziho zeptali, kde je džus.
Pokud by Kanzi nechápal předstírané objekty, jeho odpovědi by byly náhodné. Jenže on opakovaně ukazoval na kelímek, který „nebyl vylitý“ – a to výrazně častěji, než by odpovídalo náhodě. Experiment se opakoval i s předstíranými „hrozny“ a výsledek byl stejný. V dalším testu dostal Kanzi na výběr mezi skutečným a falešným džusem. I tady se projevil velmi pragmaticky: dal přednost opravdovému.
Představivost? Možná
Podle spoluautora studie Christopher Krupenye výsledky naznačují, že alespoň někteří lidoopi mohou mít mentální schopnosti přesahující přítomný okamžik. Jinými slovy, možná opravdu nejsme jediný druh s bohatým vnitřním světem, který dokáže pracovat s abstrakcí.
Ne všichni vědci ale toto přesvědčení sdílí. Podle evolučního biologa Martina Surbecka, který studuje šimpanze bonobo ve volné přírodě, výsledky sice naznačují, že někteří lidoopi dokážou chápat předstírané situace, zároveň ale upozorňuje, že zatím nevíme, k čemu a zda tuto schopnost v přirozeném prostředí využívají a či ji vůbec využít dokážou.
Ještě skeptičtější je biolog Daniel Povinelli. Podle něj nelze s jistotou říct, zda Kanzi chápal imaginární objekty „v lidském smyslu“, nebo zda jen sledoval, který kelímek nebyl „vylitý“. Studie podle něj spíše ukazuje, že Kanzi uměl velmi dobře sledovat složité, člověkem vedené interakce, než že by definitivně dokazovala existenci představivosti.
Svět ohrožených příbuzných
Bastosová nicméně doufá, že by její výzkum mohl přispět k širší debatě o tom, zda zvířata dokážou rozlišovat mezi „tady a teď“ a abstraktnějšími rovinami reality – například při plánování budoucnosti nebo při hře. Další výzkum s Kanzim už ale nebude možný, neboť slavný šimpanz zemřel loni ve věku 44 let.
Jeho příběh ale tak trochu pokračuje. Podle Krupenyeho může studie nejen posunout výzkum zvířecí mysli, ale také zvýšit zájem o ochranu bonobů, kteří patří mezi ohrožené druhy. Kanzi tak možná přispěl k tomu, abychom si položili nepohodlnou otázku: jak výjimeční jako lidé vlastně jsme – a s kým sdílíme schopnost představovat si svět jinak, než jaký ve skutečnosti je?
Další články v sekci
Když byl vzduch plný olova: Vlasy jako svědkové environmentální minulosti
Vlasy uchovávané desítky let v rodinných albech se staly nečekaným vědeckým důkazem toho, jak silně bylo životní prostředí ve 20. století zatíženo olovem – a jak rychle se situace změnila po zavedení regulací.
Olovo lidé využívají už tisíce let – používalo se v barvivech, potrubí, palivech i v průmyslu. Dlouho se přitom přehlíželo, že jde o vysoce toxický kov s vážnými dopady na lidské zdraví. Nová studie, uveřejněná v odborném časopisu PNAS, která analyzovala historické vzorky lidských vlasů, nyní názorně ukazuje, jak extrémní byla expozice olovu ve 20. století – a jak dramaticky se situace zlepšila po zavedení environmentálních regulací.
Svědkové olověné historie
Vědci se zaměřili na obyvatele oblasti Salt Lake City v Utahu a využili neobvyklý, ale překvapivě výmluvný zdroj dat: prameny vlasů uchovávané v rodinných albech a památnících. Dohromady měli k dispozici vzorky vlasů 47 lidí, a to jak z jejich dětství, tak z dospělosti. Tyto vzorky pokrývaly zhruba sto let historie – od začátku 20. století až do současnosti.
Pomocí hmotnostní spektrometrie poté výzkumníci měřili množství olova ve vlasech. Výsledky byly šokující: před zavedením regulací byly hladiny olova zhruba stokrát vyšší než dnes. Nejvyšší hodnoty se objevovaly mezi lety 1916 a 1969.
Hlavním zdrojem byla olovnatá benzínová aditiva. Od 20. let 20. století se do benzínu přidávalo tetraethylolovo, které zlepšovalo chod motorů. Už tehdy ale existovaly důkazy, že jde o látku nebezpečnou pro zdraví. Navzdory tomu se olovnatý benzín v USA používal až do roku 1996.
V oblasti Salt Lake City situaci zhoršovala i aktivní hutní výroba – ve městě fungovaly dvě olověné hutě, které významně zvyšovaly zátěž životního prostředí. Olovo se dostávalo do ovzduší, odkud se šířilo dál: lidé ho vdechovali, ulpívalo na vlasech a pronikalo do plic.
Zlom v roce 1970
Zásadní obrat přišel se vznikem Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) v roce 1970, kdy začaly hladiny olova prudce klesat. Zavírání hutí a postupné omezování olova v palivech vedlo k tomu, že mezi 70. a 90. lety klesla expozice olovu o dva řády.
Dnes jsou koncentrace olova ve vlasech lidí z této oblasti v průměru téměř stokrát nižší než před vznikem EPA. Studie tak velmi názorně dokládá, že regulace založené na vědeckých poznatcích mohou mít rychlý a výrazný pozitivní dopad na zdraví celé populace.
Vlasy sice neukazují přesnou koncentraci olova v krvi, kterou lékaři běžně používají při diagnostice otravy, ale fungují jako dlouhodobý záznam environmentální expozice. Jinými slovy: neříkají přesně, kolik olova měl člověk v těle v konkrétní chvíli, ale velmi dobře vypovídají o tom, jak moc bylo jeho okolí znečištěné olovem.
Závěry studie ukazují, že šlo o znečištění enormní. Olovo se po uvolnění do ovzduší udržuje ve vzduchu celé dny, usazuje se v prostředí a snadno se dostává do lidského těla. Neexistuje přitom žádná bezpečná dávka – i velmi malé množství může poškodit nervový systém, zpomalit vývoj dětí, zhoršit učení, zvýšit riziko vysokého krevního tlaku či způsobit problémy s plodností.
Varování do budoucna
Autoři studie upozorňují, že tento historický úspěch není samozřejmý a není nevratný. Současné politické snahy o oslabování environmentálních regulací mohou podle vědců vést k návratu problémů, které dnes považujeme za vyřešené. I když se nové návrhy deregulací přímo netýkají olova, mohou otevřít cestu k širšímu uvolnění pravidel pro znečištění ovzduší a vody.
Hlavní poselství studie je proto jasné: minulost nám ukazuje, jak vážné následky má laxní přístup k ochraně životního prostředí – a zároveň dokazuje, že dobře nastavená pravidla fungují. Vlasy, které si rodiny schovávaly jako sentimentální památku, se tak po desetiletích proměnily v tiché, ale velmi přesvědčivé svědky environmentální historie.
Další články v sekci
Škola hrou: Jak si Jan Amos Komenský představoval moderní vzdělávání?
Jan Amos Komenský byl mužem, který mezi plameny třicetileté války sepsal první moderní učebnice a položil základ modernímu školskému systému. Jaká byla jeho představa?
Výuka v sedmnáctém století nebyla žádný med. Žáci se učili pod dohledem domácích vychovatelů, a to často v těžko srozumitelné latině. Výsledkem takové výchovy nebyl učenec, který uvažuje v souvislostech, ale šlechtic schopný na základě své povrchní znalosti přednést několik duchaplných bonmotů.
Jan Amos Komenský k tomu nešťastně podotkl: „Neboť jsem pozoroval, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, to jest, že nepřevádějí z mysli do mysli věci nebo smysl věcí, nýbrž že mezi sebou vyměňují slova nepochopená, nebo pochopená málo a nesprávně...“
Jinde uvedl: „Bylo tedy pro mládež trápením, když 1) měli každý den šest, sedm, osm hodin veřejných přednášek a cvičení a ještě k tomu několik hodin soukromých, 2) byli zasypávání diktáty, pracováním úloh a velmi mnohým učením zpaměti až do omrzení, ba až k šílenství, jak jsme často viděli.“
Vzdělání i pro dívky
Na rozdíl od mnoha jiných, se ale nespokojil jen s kritikou a navrhl vlastní a zcela revoluční řešení. Především prosadil zavedení tříd, které neměli chybět ani v malých městech a na vesnicích a díky kterým už škola nebyla robotárnou a duševní rasovnou, ale pravou dílnou moudrosti a lidskosti. Vzdělání se tak zpřístupnilo bohatým i chudým, chlapcům i dívkám.
Komenský z výuky nevylučoval ani méně bystré žáky, naopak doporučil, aby jim kantoři věnovali zvláštní pozornost. Věřil totiž, že vrozená indispozice se dá překonat díky usilovné snaze a mnohem více si cenil snaživého, ale méně nadaného žáka, než talentovaného lenocha.
Jeho zásada omnes omnia omnino znamená, že mají být učeni všichni, všemu, všemi dostupnými prostředky, a to postupně a přirozeně v logicky navazujících krocích. Proto zavedl čtyřstupňový systém vzdělávání od mateřských škol, přes základní a střední, až po vysoké. Tento systém se osvědčil do té míry, že přetrval až do dnešní doby, a to dokonce včetně Apodemie, neboli cestování za poznáním.
Vrcholem Komenského pedagogické soustavy je koncept celoživotního vzdělávání: člověk by na sobě měl pracovat i v dospělosti a stáří a nikdy by neměl přestat se sebezdokonalováním. Nejde jen o vědomosti, ale především o formování harmonicky rozvinuté osobnosti. I v tomto ohledu dává dnešní doba Komenskému za pravdu.
Dramatická výchova
V průběhu svého pobytu v Uhrách měl Jan Amos možnost ověřit, jak se žákům pracuje s jeho učebnicemi. Pravděpodobně byl bolestně zklamán, protože navzdory veškeré snaze byla příprava pro žáky stále obtížná a nezáživná. Nezlomný učitel se ale nedal a začal vymýšlet, jak vzdělávání ještě více zpestřit. Jen díky tomu pak vznikla díla Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola hrou).
S tím se ale nespokojil. Zcela správně odhadl, že lékem na nedostatečnost knih nejsou další knihy a že je nutné přijít s novými metodami. Proto začal systematicky rozvíjet a vhodně upravovat takzvané školské hry, ze kterých udělal vynikající a unikátní pomůcku. Školské hry si cenil zejména proto, že přítomnost diváků dokázala ukáznit i toho nejproblémovějšího žáka a studenti, kteří dříve měli problém zvládnout jediný odstavec, byli najednou schopni naučit se celé knihy. Každý se totiž bál selhání před publikem, které se skládalo zejména z rodičů a přátel. Přítomnost veřejnosti nemotivovala jen žáky, ale také kantora, který se díky tomu stával lepším pedagogem. Komenský tak chytře zabil dvě mouchy jednou ranou.
Podoba školské hry
Školskou hru si ale nesmíme představovat jako moderní drama, protože hlavním cílem nebylo pobavit diváky, ale přimět žáky k opakování látky. Proto zde většinou chybí děj, charakteristika postav a dialogy nahrazují krátké přednášky. Komenský neuznával antické hry na školní půdě. Ve Škole vševědné například napsal: „...my zde nechválíme řemeslného divadelnictví, nýbrž přípravu k vážným věcem prostřednictvím her (způsobem přiměřeným tomuto věku).“
Problémem ale byla témata her. Biblické příběhy o Josefovi a o Zuzaně narazily na odpor rektora, který měl za to, že by šlo o znesvěcování posvátného. Když tedy Učitel národů nesměl zpracovat cizí námět, vzal si za předlohu vlastní knihu a to Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené). Výsledná hra má osm částí, které spojuje postava krále Ptolemaia, kterému čtyři učenci předvádějí přehled veškerého vědění. V první části se představuje příroda, ve druhé člověk, dále řemesla, život v nižší škole, pátá část je věnována universitám, šestá morálce, sedmá životu v rodině a osmá část pojednává o státu a církvi.
Sčítání na universitě
Pro dějiny vzdělávání je zvlášť zajímavá pátá část díla, kde dnešního diváka překvapí úroveň výuky na univerzitě. V matematice se probírá sčítání, odčítání, násobení, dělení a v zeměpise zazní, že máme pět světadílů a profesor se studentů ptá, ve kterém světadíle si myslí, že žijí. Proč ale kladl Komenský svým žákům do úst látku tak elementární? Není přece žádným tajemstvím, že tyto hry byly součástí reprezentace univerzity. Pravděpodobně to bylo kvůli divákům, kteří zdaleka nepatřili jen k intelektuální smetánce.
Ani při tvorbě těchto textů se totiž Komenský nezpronevěřil svým pedagogickým zásadám. I když by bylo snadné oslňovat publikum vybranými a nesrozumitelnými příklady učenosti, postupoval od jednoduchého ke složitějšímu a plně respektoval úroveň posluchačů. Ani na okamžik tak nepřestával být skutečným Učitelem národů.
Další články v sekci
Kerenského ofenzíva: Plán na záchranu Ruska, který otevřel dveře Leninovi
V březnu roku 1917 se z absolutistického Ruska stal demokratický stát. Car po bouřlivých protestech odstoupil a vlády nad válkou zbědovanou zemí se ujala Prozatímní vláda v čele s knížetem Georgijem Jevgeňjevičem Lvovem.
Dohodové mocnosti se v roce 1917 snažily vší silou udržet Rusko ve válce a přislíbily mu materiální pomoc. Vyčerpaní a demoralizovaní vojáci spolu s hladovějícím obyvatelstvem naopak požadovali mír. Prozatímní vláda se rozhodla dostát ruským závazkům a vytrvat ve válce s centrálními mocnostmi. Bolševici však využívali touhy lidí po míru a podněcovali nálady proti režimu v zázemí i na frontě. I když se nová vláda snažila zavést některé liberální změny, Rusy přestala politika zajímat. Jediné, co chtěli, byl mír, který jim sliboval vůdce bolševiků Vladimir Iljič Uljanov – Lenin.
Rozklad ruské armády
Ozbrojené složky východní říše se ocitly na jaře 1917 na pokraji zhroucení, což si uvědomovali i představitelé centrálních mocností. Pro útočící nepřátelské jednotky bylo jednoduché za minimálních ztrát prorazit ruské linie a obsadit rozsáhlá území. Místo pokračování v ofenzivní činnosti však vysílali přes frontu parlamentáře a nabízeli mír.
Německý generál Ludendorff si v pamětech poznamenal, že se německá politika obávala „…nějaké větší vojenské akce proti Rusům, která by sice musila určitě skončiti lehkým vítězstvím Němců, ale mohla by zároveň i zastaviti rozkladný proces Ruska, stmeliti mezi sebou bojující strany (…) proti útočícímu nepříteli“.
Jako by nestačil rozkladný vliv nepřítele, také bolševici usilovně podrývali morálku ruských vojáků na frontě. Slibovali jim „mír bez anexí a kontribucí“, vyzývali k dezercím a politicky agitovali mezi vojáky. V nově vznikajících vojenských sovětech muži debatovali, zda mají vůbec plnit rozkazy svých nadřízených, a v některých případech je dokonce přímo sesazovali. Armádu zachvátila vlna dezercí a některé jednotky tak zcela ztratily bojeschopnost. Situace se komplikovala i pro československé vojáky, kteří byli dosud roztroušeni v malých jednotkách po celé frontě.
Na jednu stranu ruští důstojníci oceňovali jejich vysoce úspěšnou činnost při rozvědce, na druhou stranu se stávali terčem zloby řadových vojáků, protože jejich akce často způsobovaly tvrdou odvetu nepřítele. Ruští dezertéři je označovali za prodlužovatele války a v lepším případě jim jen nadávali. Na jednom ukrajinském nádraží dokonce dezertéři několik legionářů napadli. Jen včasný příjezd vlaku, který měl Rusy odvézt do zázemí, zabránil tragédii a lynčování.
Řešením je vítězství
Ministr války Alexandr Kerenskij si dobře uvědomoval stav ruského vojska. V květnu 1917 převzal funkci ministra války a začal objíždět frontové jednotky a usilovně agitovat. Burcoval vojsko a snažil se obnovit jeho bojeschopnost. Účastnil se shromáždění a vojáky i důstojníky přesvědčoval o správnosti politiky Prozatímní vlády a nutnosti plánovaného útoku. Musel připravit ruskou armádu na letní ofenzivu, ke které se země před svými spojenci zavázala ještě na konci minulého roku. Úspěch ruských jednotek proti nepříteli viděla Prozatímní vláda jako „… jedinou záchranu vlasti, záchranu provedeného státního převratu, spásu nového Ruska a zabezpečení úspěchů revoluce…“
Kerenskij se zaměřil především na vojáky Jihozápadního frontu, který na rozdíl od jednotek dislokovaných blíže k Petrohradu nebyl tolik zasažen bolševickou propagandou. Na začátek července 1917 naplánoval ruský generální štáb velkou ofenzivu, kterou historie zná pod Kerenského jménem. Za cíl si velení stanovilo dobýt Lvov. Ruští velitelé se obávali, zda se jim vůbec podaří přimět demoralizované vojáky k útoku na nepřítele.
Proto sjezd vojenských delegátů Jihozápadního frontu přijal rezoluci o vytváření dobrovolných úderných jednotek, které měly prolomit frontu, a tak strhnout zbytek vojska. Mezi prvními přihlásili československou brigádu její delegáti. Jeden z nich, Jaroslav Čižmar vzpomínal: „Uvažovali jsme pečlivě, posuzovali věc se všech hledisek a pak jsme přihlásili celou československou brigádu (…) Byli jsme první.“ Celý červen přicházely do nástupních prostor nové jednotky ruské armády.
Celkem se mělo ofenzivy zúčastnit 30 pěchotních a 5 jízdních divizí a na 1 000 děl. Rusům se podařilo shromáždit obrovské množství zásob a vojenské techniky. Část z nich dodali ve snaze udržet Rusko ve válce spojenci ze západu. Veteráni, kteří se účastnili války od prvních výstřelů v srpnu 1914, žasli nad tím ohromným množstvím vojenského materiálu, který dala armáda dohromady.
Místo úspěchu zhroucení
Dne 1. července se konečně rozeřvala ruská a vzápětí i rakousko-uherská děla. V ten samý den proběhly v Petrohradě také protiválečné demonstrace. Jak bolševici, tak Prozatímní vláda si uvědomovali, že úspěch ruského útoku bude naprosto klíčový pro další osud země. Ve směru hlavního náporu na Lvov zaútočil po několikahodinové dělostřelecké přípravě 7. sibiřský sbor. Jeho součástí měla být původně i 1. československá brigáda. Na poslední chvíli však byla přeřazena k 11. armádě, která vedla útok na méně exponovaném úseku. Následujícího dne tak Čechoslováci útočili jen na vedlejším směru u Zborova na Ukrajině.
Ruský útok dosáhl v prvních dnech několika významných úspěchů, ale už v polovině měsíce se vyčerpal. Postup se koncem července zastavil a iniciativy se chopila vojska centrálních mocností. Rozklad ruské branné moci dosáhl vrcholu, demoralizovaní vojáci prchali před postupujícím nepřítelem.
Prozatímní vláda už nedokázala zastavit nápor nepřítele ani obhájit setrvání ve válce před veřejností. Bolševici získávali více a více stoupenců a v listopadu 1917 se na dlouhá desetiletí chopili moci v Rusku. Kerenského letní ofenziva byla poslední větší akcí, na kterou se během první světové války Rusko zmohlo. Bitva u Zborova sice neměla vliv na konečný výsledek bojů, ale českoslovenští legionáři zde poprvé ve větším měřítku ukázali, že je potřeba s nimi počítat.
Svržený revolucionář
Budoucí ruský premiér Alexandr Fjodorovič Kerenskij (1881–1970) se narodil do rodiny profesora na gymnáziu v Simbirsku (z téhož města pocházel i Lenin). Na přelomu století nastoupil na petrohradskou univerzitu a vystudoval práva. Poté si založil právnickou praxi, ale již brzy se začal angažovat v revolucionářských politických stranách. Jeho aktivity neunikly pozornosti carské policie a několikrát putoval do vězení. Jako advokát pak často zastupoval proticarské aktivisty.
Krátce před začátkem první světové války byl za umírněnou levicovou stranu Skupina práce zvolen poslancem státní dumy. Kerenskij válku sice stejně jako většina Rusů přivítal, ale odmítal posilování carského samoděržaví.
V březnu 1917 patřil k hlavním předákům revoluce, což mu vyneslo místo ve Lvovově Prozatímní vládě, v níž zasedl jak ministr spravedlnosti. V květnu si přibral ještě pozici ministra války a v létě vystřídal Lvova ve funkci premiéra.
Až do Říjnové revoluce neúnavně trval na splnění ruských závazků vůči spojencům a chtěl pokračovat ve válce až do vítězného konce.
V létě 1917 se Kerenského vládě ještě podařilo zlikvidovat několik pokusů o puč, ale o pár měsíců později se již chopili moci bolševici pod Leninovým vedením. Kerenskij pochopil, že v Rusku už pro něj není místo a že mu brzy půjde o život. V převleku uprchl do Francie a po vypuknutí druhé světové války do USA. Až do své smrti patřil k čelním představitelům ruské liberální emigrace. Zemřel v červnu 1970 v New Yorku.
KONEC
Další články v sekci
Nová nejvzdálenější galaxie: Webbův dalekohled opět posouvá hranice pozorovaného vesmíru
Pozorování galaxie MoM-z14 ve velmi mladém vesmíru naznačuje, že procesy formování galaxií probíhaly krátce po Velkém třesku rychleji a jinak, než předpokládají současné kosmologické modely.
Webbův dalekohled opět posunul hranice pozorovaného vesmíru o něco blíž k samotnému počátku. Dokázal potvrdit existenci jasně zářící galaxie ve vesmíru pouhých 280 milionů let po Velkém třesku. Galaxie MoM-z14 je nejen rekordně vzdálená, ale současně také potvrzuje, jak odlišný byl raný vesmír od našich představ.
Rohan Naidu z Kavliho institutu pro astrofyziku a kosmický výzkum při Massachusettském technologické institutu se svými kolegy pozoroval galaxii MoM-z14 pomocí spektrografu NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph) na palubě Webbova dalekohledu. Díky tomu byli schopni potvrdit, že tato galaxie má témě neuvěřitelně velký rudý posuv z=14,44.
Galaxie z úsvitu vesmíru
Z rudého posuvu, jevu, při němž se vlnová délka světla vzdalujícího se objektu posunuje k červenému konci spektra, je možné odvodit, jak je tento objekt vzdálený. V tomto případě rudý posuv odpovídá vesmíru, který byl starý jen 280 milionů let a jeho světlo k nám letělo přes 13,5 miliardy let. Výzkum nejvzdálenější galaxie publikoval odborný časopis Open Journal of Astrophysics.
„S Webbovým dalekohledem dohlédneme dál, než kam kdy lidstvo mohlo,“ uvádí Naidu. „A jak se zdá, nic tam nevypadá, jak jsme předpokládali. To je ohromný problém, ale taky je to nesmírně vzrušující.“ Narůstající rozpor mezi teoriemi a pozorováním přináší spoustu otázek, které bude nutné zodpovědět.
MoM-z14 náleží do rychle se rozrůstající skupiny galaxií ve velmi mladém vesmíru, které jsou překvapivě jasné. Podle badatelů jich je stokrát víc, než kolik donedávna předpovídaly teoretické studie. Také se zdá, že okolí galaxie MoM-z14 je částečně ionizováno, což je zvláštní. Všechny současné modely vesmíru totiž předpokládají, že v takto mladém vesmíru by k ionizaci nemělo docházet.
Další články v sekci
Narazili jsme na strop dlouhověkosti? Nová data ukazují, že problém je jinde
Výzkum založený na datech ze stovek evropských regionů nabízí nový pohled na to, jak se v Evropě vyvíjí délka života a proč neroste všude stejným tempem.
Po více než 150 let si obyvatelé nejbohatších zemí světa zvykli na jednu zdánlivě samozřejmou věc: lidé žijí stále déle. Zvlášť ve 20. století délka života prudce vzrostla – především díky ústupu infekčních nemocí, lepší hygieně a obrovskému pokroku v léčbě srdečně-cévních onemocnění.
Jenže v posledních letech se mezi odborníky stále častěji ozývá znepokojivá otázka: nedosáhli jsme biologického stropu lidské dlouhověkosti? V některých západoevropských zemích se totiž prodlužování života téměř zastavilo.
Mapa dlouhověkosti
Nová rozsáhlá studie publikovaná v časopise Nature Communications ukazuje, že odpověď není vůbec jednoduchá. Nejde totiž jen o státy jako celky – rozhodující jsou podle vědců regionální rozdíly, které se v Evropě v posledních dvou dekádách výrazně prohloubily.
Autoři studie analyzovali demografická data a data o úmrtnosti z let 1992–2019 pro 450 regionů ve 13 zemích západní Evropy, dohromady téměř 400 milionů obyvatel. Aby bylo možné regiony férově porovnat, musela být data nejprve sjednocena – lišily se totiž velikosti územních celků i míra detailů.
Výzkumníci se následně zaměřili na roční přírůstky střední délky života při narození, což je ukazatel shrnující úmrtnost ve všech věkových skupinách. Pomocí pokročilých statistických metod odfiltrovali krátkodobé výkyvy, jako byla vlna veder v roce 2003 nebo silné chřipkové sezóny. Analýza končí rokem 2019, aby nebyla zkreslena pandemií covidu-19, jejíž dlouhodobé dopady zatím nelze spolehlivě vyhodnotit. Výsledkem je bezprecedentní pohled na to, jak se Evropa skutečně vyvíjí – region po regionu.
Strop v nedohlednu a rozpolcená Evropa
První závěr zní jasně: lidská dlouhověkost zatím nenarazila na biologický limit. Regiony, které patří k evropské špičce, si udržují tempo růstu délky života prakticky beze změny. U mužů se délka života prodlužuje přibližně o 2,5 měsíce ročně, u žen asi o 1,5 měsíce ročně, stejně jako v předchozích dekádách. V roce 2019 sem patřily například části severní Itálie, Švýcarska, Španělska nebo oblast Paříže. V těchto regionech dosahovala střední délka života přibližně 83 let u mužů a 87 let u žen.
Druhé zjištění už tak povzbudivé není. Regiony, které dnes zaostávají, zažívaly v 90. letech a na začátku nového tisíciletí rychlý nárůst délky života. Právě tehdy docházelo ke sbližování regionů a snižování rozdílů mezi „zdravějšími“ a „slabšími“ oblastmi Evropy. Tento zlatý věk konvergence však kolem roku 2005 skončil.
V mnoha strukturálně znevýhodněných regionech – například ve východním Německu, belgickém Valonsku nebo v částech Spojeného království – se prodlužování života téměř zastavilo a někde dokonce obrátilo. Evropa se tak rozdělila na části, kde délka života dál roste a zaostávající regiony, kde se pozitivní trend vyčerpal.
Podle autorů studie se to klíčové odehrává ve věku kolem 65 let, konkrétně v pásmu 55–74 let. Zatímco v 90. letech úmrtnost v této skupině prudce klesala díky lepší léčbě kardiovaskulárních nemocí a změnám životního stylu, po roce 2000 se tento pokles zpomalil – a v některých regionech se dokonce obrátil. Právě tato věková skupina je podle vědců pro celkovou délku života klíčová, protože na ni připadá velká část všech úmrtí. I malé zhoršení v této kohortě tak dokáže změnit celkový trend.
Dvourychlostní Evropa?
Vedle obligátních faktorů ovlivňujících délku dožití, jako je kouření, alkohol, nezdravá strava, nedostatek pohybu a dlouhodobý stres se do rostoucí délky života ve stále větší míře promítají socioekonomické podmínky, což ukazují dopady ekonomické krize z roku 2008. Regiony s úbytkem pracovních příležitostí a nižší kvalifikací obyvatel tehdy zaznamenaly zhoršení zdravotních trendů, zatímco oblasti s koncentrací vysoce kvalifikované práce pokračovaly v růstu dlouhověkosti.
Závěrečné poselství studie je tedy dvojznačné: délku života lze dál prodlužovat, ale tento pokrok není automatický a ani rovnoměrný. Budoucnost dlouhověkosti v Evropě možná nezávisí na biologických limitech, ale na tom, zda dokážeme snížit regionální nerovnosti. Pokud ne, Evropa se může stát dvourychlostním kontinentem: s menšinou regionů, které dál posouvají hranice délky lidského života, a stagnující většinou. Otázka tedy nezní jen jak dlouho můžeme žít, ale především kdo v Evropě bude mít šanci žít déle, nebo kdo si delší život bude moci dovolit?
Další články v sekci
Geologická hádanka: Záhada řeky tekoucí do kopce se dočkala vysvětlení
Jak může řeka protékat skrz vysoké pohoří, které je mnohem starší než ona sama? Nový výzkum ukazuje, že klíčem může být dočasný pokles hor způsobený procesy v hlubinách Země.
Na první pohled to zní jako geologický nesmysl: Zelená řeka (Green River), největší přítok řeky Colorado si prorazila cestu přímo skrz vysoké pohoří, místo aby ho přirozeně obtekla. A co víc, podle všeho to udělala relativně nedávno. Geologové si nad tím lámou hlavu už dlouho, nová studie nyní přichází s vysvětlením, které zní elegantně a logicky.
Přes hory a přes doly
Green River pramení ve Wyomingu a do Colorada se vlévá v oblasti dnešního národního parku Canyonlands v Utahu. Na své cestě protíná pohoří Uinta Mountains, které dosahuje výšky až 4 000 metrů. Toto pohoří je asi 50 milionů let staré, zatímco Green River jím podle datování začala protékat teprve před 8 miliony let, možná dokonce až před 2 miliony let.
Jinými slovy: řeka si zde nevyhloubila cestu postupně, během období, kdy se hory teprve zvedaly. Ty už tam dávno byly. Přesto jsou zde dnes k vidění obrovské kaňony, jako je Canyon of Lodore s až 700 metrů vysokými stěnami, vyhloubené právě touto řekou.
Dřívější vysvětlení se opíralo o dvě hlavní myšlenky: podle první teorie měl menší tok, řeka Yampa, prorazit cestu skrz pohoří z jihu a vytvořit tím kanál, kterým se později vydala i Green River. Problém této teorie je, že Yampa je příliš malá a slabá na to, aby vyhloubila tak masivní koryto.
Podle druhé hypotézy se řeka dostala výš díky nahromadění sedimentů a jednoduše přetekla přes hory. Jenže v dotčeném terénu neexistují sedimenty v odpovídající výšce, které by tento scénář podporovaly. Ani jedna z teorií tak není dostatečně přesvědčivá.
Řešení z hlubin Země
Nová studie nyní přichází s úplně jiným mechanismem: hory podle vědců z Glasgowské univerzity a dalších institucí samy dočasně klesly a uvolnily tak místo řece.
Podle autorů studie, zveřejněné v odborném časopisu Journal of Geophysical Research: Earth Surface, došlo pod pohořím Uinta k jevu zvanému litosférické skápnutí (lithospheric drip). Jde o proces, při němž se hustší část spodní kůry oddělí a zanoří se do zemského pláště.
Jak tento proces funguje? Tlak mohutného pohoří mění minerály ve spodní části kůry. Vznikají tak těžké minerály, které jsou hustší než okolní horniny. Tyto těžké materiály vytvoří shluk, který poté začne klesat do pláště. Při tom strhne celou oblast směrem dolů, takže hory na povrchu poklesnou. A právě v této fázi mohla podle vědců Green River snadno projít přes pohoří.
Dolů a pak zase vzhůru
Jakmile se část kůry definitivně oddělí a klesne hlouběji do pláště, nastává podle geologů opačný efekt: povrch se začne znovu zvedat. Krajina se elasticky „odrazí“ zpět vzhůru a výsledkem je dnešní topografie – vysoká pohoří, skrz které teče řeka a dál se do něj zařezává.
Vědci našli pro tuto teorii několik solidních důkazů. Modelování tvaru řek v oblasti ukázalo typický kruhový vzorec zdvihu, který je pro litosférické skápnutí charakteristický. Seismická tomografie navíc odhalila anomálii asi 200 km pod povrchem, přesně v místech, kde by se daly očekávat zbytky „potopené“ masy. Výpočty také naznačují, že k oddělení došlo před 2–5 miliony let, což časově sedí jak s obnoveným zdvihem hor, tak se vznikem koryta Green River.
Jakmile se Green River jednou dostala přes snížené pohoří, už nebylo cesty zpět. Řeka pokračovala v zahlubování svého koryta, i když se hory znovu zvedaly, a postupně vytvořila dramatické kaňony, které jsou zde k vidění dnes.
Podle nezávislých odborníků jde o velmi slibnou teorii. I kdyby se v budoucnu ukázalo, že detaily celého procesu byly složitější, studie skvěle ukazuje, jak lze z tvaru krajiny na povrchu vyčíst procesy probíhající hluboko v zemském plášti. Záhada „řeky tekoucí do kopce“ se tak možná konečně dočkala svého rozřešení.
Další články v sekci
Balkánský Stalingrad: Krvavá bratrovražedná bitva o Vukovar
Během úvodní fáze konfliktu v bývalé Jugoslávii na počátku 90. let se nejtvrdší boje odehrály v okolí slavonského Vukovaru. Město se na téměř tři měsíce ocitlo v obklíčení a stalo se dějištěm nejzuřivější bitvy v Evropě od druhé světové války.
Na přelomu let 1990 a 1991 se Vukovar stal jedním z hlavních ohnisek narůstajícího etnického napětí v rozpadající se Jugoslávii, kde se dosud relativně klidné soužití Chorvatů a Srbů rychle proměnilo v otevřené násilí. Po chorvatském referendu o nezávislosti, jehož výsledky část místních Srbů odmítla, následovalo vyhlašování srbských autonomních oblastí, vznik paralelních ozbrojených struktur a postupná militarizace regionu.
Série incidentů, barikád, útoků milic i masakr chorvatských policistů v Borovu Selu vedly k zásahu Jugoslávské lidové armády, která se stále zřetelněji stavěla na stranu srbských povstalců. Ve městě se rozšířil nekontrolovatelný teror, docházelo k vyhánění obyvatel, blokádám přístupových cest a prvním dělostřeleckým útokům, čímž Vukovar vstoupil do fáze otevřeného ozbrojeného konfliktu, jenž v létě 1991 přerostl v plnohodnotné obléhání.
Válka začíná
Třetího července 1991 se do bojů ve Východní Slavonii zapojila na straně Srbů 252. obrněná brigáda federální Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA) postupující na Vukovar. Na konci měsíce se už chorvatské síly bránící město ocitly téměř zcela obklíčeny srbskými ozbrojenými složkami (včetně jugoslávské armády), které kontrolovaly většinu okolních vesnic. Přestože se jako protivníci zpravidla uvádějí Srbové a Chorvati, je třeba připomenout, že příslušníci obou etnik ve skutečnosti bojovali na obou stranách, což jen umocňuje nepřehledný charakter konfliktu.
Od 24. srpna tvořila jádro obrany Vukovaru chorvatská 204. brigáda společně s částmi 1. a 3. brigády Sboru národní gardy o síle 700 mužů. Na obraně města se také podílely jednotky Chorvatských obranných sil (Hrvatske obrambene snage – HOS) společně s policií. Celkem ve Vukovaru bojovalo asi 1 800 mužů. Až třetina z nich nebyla chorvatské národnosti, mezi obránci města se vyskytovali Maďaři, Srbové (asi 100 mužů) a příslušníci dalších etnik. Chorvatským silám ve Vukovaru velel Mile Dedaković, někdejší důstojník Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA), který zběhl ke Sboru národní gardy (Zbor narodne garde – ZNG).
Město bylo rozděleno na šest obranných sektorů, z nichž každý hájil jeden z útvarů 204. brigády ZNG. K odsunu raněných, zásobování a doplňování stavů se využíval systém podzemních chodeb, vzájemně propojených sklepů a kanalizace. Na počátku bojů mnozí z chorvatských dobrovolníků disponovali pouze loveckými puškami. Později jim byly přiděleny vojenské ruční zbraně a postupně se do výzbroje obránců dostalo i menší množství děl (včetně protiletadlových) a především stovky kusů protitankových raketových zbraní jugoslávské výroby M79 a M80. Hlavní problém obrany však představoval trvalý nedostatek munice všeho druhu. Odhaduje se, že ve městě se spotřebovalo 55–60 % veškerého střeliva dodaného chorvatským ozbrojeným silám. Bez kořistních zásob získaných v kasárnách JNA by munice nejspíš došla.
Nešťastné město obléhaly jednotky 12. sboru a 252. obrněná brigáda JNA spolu s útvary srbské milice a teritoriální obrany. V době nejtěžších bojů se na blokádě podílelo až 36 000 mužů vyzbrojených děly, raketomety a tanky. Do bojů zasáhla také plavidla jugoslávského námořnictva na Dunaji a stroje jugoslávského letectva. Kromě armády se do války zapojily také složky ministerstva vnitra: velitelé srbských milic byli v mnoha případech zároveň příslušníci tajné policie – Státní služby bezpečnosti (SDB).
K paradoxům tohoto konfliktu patří fakt, že v čele jugoslávského letectva, jehož stroje opakovaně bombardovaly Vukovar, stál Chorvat. Polovičním Chorvatem byl ostatně i generál Veljko Kadijević zastávající funkci jugoslávského ministra obrany. Je pravda, že Kadijević zpočátku zastával názor, že JNA má povinnost chránit všechny národy federace a jejím hlavním úkolem je zabránit rozpadu SFRJ. V průběhu bitvy o Vukovar se však postavil na stranu srbských rebelů.
Kruh se uzavřel
Koncem léta se rozpoutaly těžké boje. Chorvatská čtvrť Borovo Naselje se stala 23. srpna znovu terčem tentokrát intenzivní dělostřelecké palby, obránci sestřelili dva srbské lehké bitevníky Soko G-2 Galeb. Následující den zahájila JNA mohutnou ofenzivu podporovanou tanky, dělostřelectvem, letectvem a námořnictvem, která si ve městě vyžádala velké množství obětí mezi civilním obyvatelstvem.
V rámci koordinované operace proti kasárnám JNA v Chorvatsku, která proběhla 14. září, došlo také k útoku na kasárna ve Vukovaru, avšak federální armáda je dokázala ubránit. O necelý týden později se k městu přesunuly jednotky 1. gardové mechanizované brigády JNA. Kolonu jedoucí z Bělehradu tvořila asi stovka tanků T-55 a M-84 spolu s velkým množstvím obrněných transportérů. Do konce září byl Vukovar téměř kompletně obklíčen a silnice blokovány těžkou technikou.
Chorvatské síly operující vně obleženého města nasadily pohyblivé bojové týmy vyzbrojené protitankovými zbraněmi, jejichž úkol spočíval v komplikování zásobování a přísunu posil jednotkám držícím Vukovar v obklíčení. Tito bojovníci se vždy snažili vyřadit první a poslední vozidlo kolony, aby zabránili ostatním manévrovat. Chorvati také likvidovali tanky pomocí min umístěných v noci pod odstavený stroj. Miny následně explodovaly, když osádka stroj ráno nastartovala.
Práškovací letadla v boji
Koncem září převzal velení jednotek obléhajících Vukovar generál Života Panić. Vytvořil funkční systém velení a rozdělil srbské síly operující kolem města na dva sektory, severní a jižní. Zajistil přísun čerstvých posil tvořených silně motivovanými (nedisciplinovanými, ale brutálními) dobrovolníky ze Srbska. Tito muži nahradili záložníky s nízkou bojovou morálkou, z nichž mnozí odmítali plnit rozkazy, utíkali z fronty domů, nebo (zvláště Chorvati) zběhli k nepříteli.
Dne 30. září začala srbská ofenziva s cílem přerušit zásobovací trasu protivníka vedoucí přes obec Marinci. Vytyčeného cíle dosáhli následujícího dne. Chorvati reagovali protiofenzivou zahájenou 13. října – vně blokády soustředili asi 800 mužů podporovaných deseti tanky, kteří zaútočili na Srby v Marinci. Akce však dopadla nezdarem.
Když se Chorvatům nepodařilo obnovit přísun zásob do zcela odříznutého Vukovaru po zemi, využili k zásobování obránců města tři původně civilní práškovací letadla Antonov An-2, která vzlétala z letiště v Osijeku. Munici, potraviny a zdravotnický materiál vyhazovala osádka těchto strojů bočními dveřmi během průletu nad obleženým městem. Stejným způsobem se z letounů svrhávaly i podomácku vyráběné bomby nad pozicemi nepřítele.
Dvanácti tisícům civilistů uvízlých ve městě se snažily poskytnout humanitární pomoc orgány Evropského hospodářského společenství. Chorvati souhlasili s přerušením bojů po dobu průjezdu automobilů se zdravotnickým materiálem, avšak Srbové využili přestávky k upevnění blokády a navíc konvoj záměrně dva dny zdrželi. Na zpáteční cestě dopravila vozidla konvoje do bezpečí 114 zraněných civilistů, jimž nebylo možné ve vukovarské nemocnici poskytnout odpovídající péči.
Pád a okupace
Dne 2. listopadu dobyli Srbové předměstí Lužac ležící mezi čtvrtí Borovo Naselje a středem města. Přerušili tak jednu ze dvou silnic spojujících severní periferii se zbytkem města. Současně všechny momentálně dostupné chorvatské síly včetně tanků bezvýsledně útočily na obce Marinci a Cerić ve snaze obnovit pozemní zásobovací linie. Situace v Borovo Naselje se výrazně zkomplikovala 13. listopadu, kdy Srbové přerušili poslední silnici spojující danou čtvrť s centrem města.
Zbývající chorvatští vojáci bránící centrum Vukovaru kapitulovali 18. listopadu. Přestože organizovaný odpor prakticky ustal, v různých částech města pokračovaly nekoordinované přestřelky další dva dny; poslední pokusy probít se z Borova Naselje proběhly ještě 23. listopadu. Díky zahraničním novinářům uviděl svět bezprostředně po skončení bojů zdevastované město – domy byly neobyvatelné a v řadě případů i neopravitelné. V závěru bitvy dopadalo na těžce zkoušené město až 12 000 střel denně.
Zbyla třetina obyvatel
Chorvatské zdroje uvádějí vlastní ztráty kolem 1 100 padlých vojáků a dalších 2 600 nezvěstných vojáků i civilistů. Dalších 1 000 Chorvatů padlo vně obklíčení na přístupech k městu. V případě ztrát JNA chybějí oficiální údaje; odhady srbských veteránů se pohybují v intervalu 1 103–1 500 padlých. Srbové také přiznávají, že při obléhání Vukovaru přišli o 110 kusů těžké bojové techniky a dvě bojová letadla.
K chorvatským ztrátám je třeba připočítat osoby, které Srbové bez soudu popravili, když po skončení bojů vstoupili do města. Jen ve vukovarské nemocnici zadržela JNA kolem 400 osob (pacienti nesrbské národnosti, zdravotnický personál). Zhruba polovinu vojáci propustili, zbytek převezli na farmu Ovčara, kde většinu z nich příslušníci srbských milicí postříleli. Dalších asi 50 zadržených lidí zmizelo beze stop a tisíce jich skončily v zajateckých táborech.
Nejméně 20 000 osob opustilo své domovy. Vukovar, jehož populace se v důsledku bojů a etnických čistek snížila na necelých 32 000 obyvatel, zůstal v držení Srbů až do roku 1998, kdy byl v souladu s mezinárodními dohodami znovu připojen k Chorvatsku. Srbské ostřelování připomíná zničená vodárenská věž sloužící jako zdaleka viditelný památník.
Další články v sekci
Z heretika exponátem: Pohnutý osud ostatků Galilea Galileiho
V kostelech, klášterech a dalších církevních institucích můžeme nalézt tělesné ostatky svatých zvané relikvie. Tradice uchovávání těl i předmětů zesnulých osob se ale objevuje i ve světské rovině. Například ostatky vědce Galilea Galileiho začali takřka sto let po jeho smrti obdivovat zámožní kupci.
Astronom, filozof a fyzik Galileo Galilei (1564 až 1642) byl za šíření svých vědeckých názorů v roce 1633 odsouzen inkvizičním soudem k doživotnímu domácímu vězení, ve kterém 8. ledna 1642 ve věku 77 let zemřel. Jeho poslední přání, aby byl umístěn do rodinného hrobu v bazilice Santa Croce ve Florencii, nebylo vyslyšeno. Na příkaz církevních autorit došlo k uložení těla do malé ohrady poblíž tamější kaple svatého Kosmy a Damiána, tedy do hrobu určeného pro heretika mimo vysvěcený prostor. Až v roce 1737, po 95 letech od úmrtí Galilea Galileiho, byly ostatky přesunuty přímo do mauzolea baziliky Santa Croce poblíž ostatků Michelangela. Přičinil se o to toskánský velkovévoda Gian Gastone Medicejský.
Do sbírek bohatých Florenťanů
Při této exhumaci Galileova těla se starožitník Anton Francesco Gori, anatom Antonio Cocchi a markýz Vincenzo Capponi rozhodli odejmout tři prsty z pravé ruky (palec, ukazovák a prostředník), zub i obratel. V případě vystavování a prodávání částí těl svatých měly mít relikvie zázračnou moc, světské ostatky renesančního génia nicméně taktéž disponovaly silným symbolickým významem, a to zejména pro vědecké badatele a sběratele historických kuriozit. Zároveň bylo možné je (stejně jako v případě relikvií svatých) dobře zpeněžit.
Jednotlivé odejmuté ostatky se tak staly součástí soukromých sbírek bohatých florentských rodin. Obratel byl v roce 1823 dárcem Domenicem Thienem svěřen univerzitě v Padově, kde od té doby zůstal. Pravý prostředník figuroval několik desetiletí v dědictví knihovníka Angela Maria Bandiniho, až ho jeho rodina v roce 1841 nakonec věnovala do muzea La Specola ve Florencii. Odtud se v roce 1927 přesunul do tamějšího Galileova muzea, dříve institutu a muzea dějin vědy.
Poslední dva prsty i zub se dlouhou dobu nacházely v soukromých sbírkách, načež se v roce 1905 ztratily a znovu se objevily až v roce 2009 v rámci dražby. Tehdy je zakoupil neznámý kupec, který je posléze poskytl Galileově muzeu ve Florencii. Tam se dnes tím pádem s výjimkou obratle nalézají všechny odejmuté části z těla slavného vědce.
Forenzní analýza ostatků prokázala, že se skutečně jedná o jemu náležející relikty. Napomohla tomu dochovaná schrána s ostatky Galileiho těla v bazilice Santa Croce.
Další články v sekci
Lávové tunely na Venuši: Skrytá šance pro budoucí průzkumníky
Extrémní teploty a tlak činí povrch Venuše neobyvatelným, vědci ale zvažují, zda by lidé v budoucnu nemohli přežít v rozsáhlých lávových tunelech ukrytých pod jejím povrchem.
Představte si, že je rok 2050 a lidé žijí na Venuši. Nikoliv ale na stanicích vznášejících se v její husté atmosféře a samozřejmě ani na jejím rozpáleném povrchu, kde panují pekelné podmínky s teplotami kolem 465 °C a tlakem okolo 92 atmosfér, což zhruba odpovídá tlaku v hloubce okolo 900 metrů pod hladinou moře. Přesto si vědci začínají klást provokativní otázku: Když nemohou žít lidé na povrchu Venuše, mohli by žít pod ním?
Podle nové studie mezinárodního týmu výzkumníků by se pod povrchem Venuše mohly skrývat obří lávové tunely – dutiny vzniklé prouděním lávy, podobné těm, jaké známe ze Země či Měsíce. A právě ty by jednou mohly sloužit jako přirozené úkryty pro budoucí lidské mise. Existence těchto tunelů sice není jednoznačně potvrzená, rýsuje se ale v analýzách starých dat mise Magellan, která snímkovala povrch tohoto žhavého světa svým radarem.
Podpovrchové základny
Výzkum, jehož podrobnosti jsou připravované pro vydání v odborném časopisu Icarus, se zaměřil na otázku, jak velké lávové tunely by mohly na Venuši existovat, aniž by se zřítily. Klíčovou roli zde hraje fakt, že povrchová gravitace Venuše odpovídá zhruba 91 % té pozemské, takže fyzikální podmínky na této sesterské planetě nejsou nijak dramaticky odlišné.
Vědci použili metodu zvanou Finite Element Limit Analysis (FELA) – numerický přístup běžně využívaný k určení, jaké zatížení ještě konstrukce vydrží, než dojde k jejímu kolapsu. V tomto případě nešlo o mosty nebo budovy, ale o „stropy“ přírodních lávových tunelů. Výsledky jsou překvapivě optimistické – lávové tunely široké stovky metrů by mohly zůstat stabilní, a to po velmi dlouhou dobu.
V tuto chvíli je každopádně zřejmé, že bude třeba více informací o povrchu Venuše i o tom, co se děje pod ním. A protože je zahalená hustými oblaky, klasické optické snímkování na ní nefunguje. Její povrch je proto možné mapovat pomocí radarů a zatím nejlepším zdrojem dat zůstává mise Magellan z 90. let, která jako poslední zmapovala celý povrch planety ve vysokém rozlišení. Pokud bude americká kosmická agentura NASA fungovat i budoucnu, měla by během pár let vyslat k Venuši dvě klíčové sondy DAVINCI a VERITAS. Právě ty by měly zásadním způsobem rozšířit naše poznatky o této planetě.
Sonda DAVINCI (Deep Atmosphere Venus Investigation of Noble gases, Chemistry, and Imaging) představuje krátkou misi, během které by měla být do atmosféry Venuše vypuštěna malá sonda, jejímž úkolem bude prozkoumat chemii atmosféry. Sonda VERITAS (Venus Emissivity, Radio Science, InSAR, Topography, and Spectroscopy) je oproti tomu dlouhodobá mise, která bude z oběžné dráhy mapovat povrch Venuše radarem. Obě mise se ovšem podle aktuálních plánů neuskuteční dříve než kolem roku 2031.
Pokud by se existenci rozsáhlých lávových tunelů podařilo potvrdit, mohlo by to mít zásadní význam pro budoucí průzkum. Podzemní tunely by mohly poskytovat ochranu před extrémním tlakem a teplotou, stínily by před radiací a nabízely by přirozený prostor pro základny, bez nutnosti budovat vše od nuly na životu nepřístupném povrchu.
