Největší suchozemský biom planety – boreální les, známý také jako tajga – prochází dramatickou proměnou. Nová analýza dlouhodobých satelitních dat ukazuje, že od poloviny 80. let se tento pás jehličnatých lesů rozšířil o 12 % a posunul směrem k severu. A to v oblasti, která se otepluje rychleji než jakýkoli jiný lesní ekosystém na Zemi.

Profesor Min Feng z Čínské akademie věd ve spolupráci s vědci z NASA využil k mapování boreálních lesů snímky pořízených satelity programu Landsat. Výsledkem je jeden z nejucelenějších pohledů na to, jak se lesy mění v éře klimatických změn.

Ustupující tundra

Vědci analyzovali 224 026 satelitních snímků pořízených družicemi Landsat 4, 5, 7 a 8. Pomocí metod strojového učení z nich vytvořili mapy v rozlišení 30 metrů, zachycující vývoj lesního porostu v jednotlivých letech napříč celým boreálním pásmem. Kombinací s daty z přístroje MODIS vznikla unikátní časová řada pokrývající období 1984–2020.

Tento detailní a dlouhodobý záznam umožňuje sledovat změny lesa prakticky „rok po roce“ – což je něco, co bylo ještě před pár desetiletími v podstatě nemyslitelné. Podrobnosti výzkumu shrnuje studie uveřejněná v odborném časopisu Biogeosciences.

Analýza přinesla dva zásadní závěry. Rozloha boreálních lesů se zvětšila o 0,844 milionu km², což odpovídá přibližně dvanáctiprocentnímu nárůstu. Lesní pás se posunul v průměru o 0,29 stupně zeměpisné šířky na sever, především mezi 64° a 68° severní šířky. Boreální lesy pronikají do oblastí, kde dříve dominovala tundra. Rostoucí teploty prodlužují vegetační období a umožňují mladým stromům zakořenit v dříve příliš chladném prostředí.

Klimatická brzda

Změny však nejsou jen geografické – jsou i klimaticky významné. Mladé boreální lesy (mladší 36 let) dnes obsahují odhadem 1,1 až 5,9 gigatuny uhlíku (tedy miliardy tun), a pokud budou mít možnost dozrát, mohou navíc uložit dalších 2,3 až 3,8 gigatuny uhlíku. To znamená, že nové porosty fungují jako významný uhlíkový pohlcovač – odebírají oxid uhličitý z atmosféry a ukládají jej do biomasy. V kontextu globální klimatické krize jde o klíčový proces, který může částečně zpomalovat tempo oteplování.

Boreální lesy pokrývají obrovské oblasti Severní Ameriky, Skandinávie a Sibiře. Jejich proměna je tak měřítkem globálních změn klimatu. Posun stromové hranice na sever může přinášet změny albeda (odrazivosti povrchu), narušení permafrostu, změny vodního cyklu a přeměnu místních ekosystémů a biodiverzity. Dlouhodobá a precizně kalibrovaná data z družic Landsat umožňují sledovat tyto procesy v časové perspektivě několika desetiletí – což je pro pochopení velkých klimatických trendů zásadní.

Studie profesora Fenga ukazuje, že boreální les není jen pásem stromů na mapě. Je to citlivý senzor globální změny. To, že se během pouhých čtyř dekád rozšířil a posunul směrem k pólu, ukazuje, jak dynamicky na změny klimatu reaguje pozemská biosféra.

Image

Čtěte také

Neradostné vyhlídky: Sibiřská tundra by mohla do poloviny století úplně zmizet

Japonská expanze se mimo bohaté britské a holandské kolonie v jihovýchodní Asii zaměřila i na prostor Pacifiku. Hlavní americké základny se tam nacházely na dvou ostrovech. Prvním byl Guam, který hájilo zhruba 550 mariňáků a příslušníků amerického námořnictva. Toho se invazní síly zmocnily již ráno 10. prosince, když tamní obránci zhruba po hodinovém boji kapitulovali před zdrcující přesilou nepřítele.

Druhé místo představoval atol Wake, jenž se nalézal napůl cesty mezi Havajskými ostrovy a Filipínami. Třebaže jeho rozloha činila necelých sedm kilometrů čtverečních, tak měl velký strategický význam. Roku 1940 tam Spojené státy začaly stavět leteckou a ponorkovou základnu i nezbytné pobřežní opevnění. V době zahájení války sloužila na atolu část 1. praporu námořní obrany pod velením majora Jamese Devereuxe, která čítala 399 mužů. Mariňáci tvořili hlavní vojenskou sílu na ostrově a v případě potřeby je mohlo podpořit i 68 příslušníků US Navy a pět vojáků pozemních sil. 

Dne 4. prosince na základnu dorazilo také 12 letadel F4F-3 Wildcat od 211. stíhací perutě námořní pěchoty společně s pěti desítkami pilotů a členy technického personálu v čelem s majorem Paulem Putmanem. Obranu ještě vyztužilo šest děl ráže 127 mm, která ve třech bateriích po dvou kusech měla čelit nepřátelským hladinovým plavidlům. Protivzdušnou obranu pak zajišťoval tucet 76mm kanonů a 24 děl ráže 50 mm. Velitelem celé posádky se stal fregatní kapitán Winfield Cunningham.

Nálety a bombardování

Jen několik hodin po útoku na americkou základnu na Havajských ostrovech dopadl první úder i na atol Wake. Ten se nachází sice nedaleko Pearl Harboru, ale na druhé straně datové hranice. Když se nad pevninou vynořilo 36 bombardérů Micubiši G3M (Spojenci označovaný jako Nell) startujících ze základen na Marshallových ostrovech, psalo se tam již pondělí 8. prosince 1941. Císařští piloti se dokázali vyhnout hlídkujícím stíhačkám a při útoku zničili osm wildcatů stojících na přistávací ploše, přičemž zahynulo 23 příslušníků leteckého personálu a dalších 11 utrpělo zranění. 

Dále se nepřátelům podařilo zničit benzinovou nádrž, poškodit rozjezdovou dráhu a několik protiletadlových kanonů a ke dnu šla také nákladní loď Nisqually kotvící v laguně. Nicméně obranné pozice mariňáků i palebná postavení těžkých děl zůstala netknutá, což později Japonci pocítili na vlastní kůži.

Kromě vojenských ztrát zahynulo i devět civilistů, těch se na atolu nacházelo asi 1 200. Vesměs se jednalo o zaměstnance stavebních firem budujících letiště, případně pak o pracovníky Pan American Airways (Pan Am), jež měly na ostrově základnu pro transoceánské lety. Části z nich se později podařilo odletět v poškozeném hydroplánu Martin 130 přes Midway a Honolulu až do San Franciska, ale většina to štěstí neměla.

Další útoky přišly v následujících dnech, ale obrana byla v těchto případech již připravená, a třebaže se Japoncům podařilo 9. prosince zničit budovu nemocnice i pozemní zařízení letecké společnosti Pan Am, tak za tyto hubené výsledky museli zaplatit ztrátou dvou strojů.

První pokus o vylodění

Císařské síly vyčleněné k dobytí atolu zvedly kotvy 8. prosince a ze základny na ostrově Kwajalein vyplul pod vedením kontradmirála Samačiho Kadžioky svaz tvořený třemi lehkými křižníky a šesti torpédoborci. Operaci dále kryly dvě ponorky a dvojice eskortních torpédoborců s oddílem o síle 450 mužů určeným k ovládnutí ostrova. Útočnou eskadru pak doprovázel pár obchodních lodí, na nichž se plavila budoucí posádka atolu. 

Američané věděli, že pokud chtějí nepříteli způsobit problémy, musí ho nechat přiblížit se na dostřel jejich 127mm děl. Proto, když ráno 11. prosince invazní síly zahájily ostřelování ostrova, neodpovídali. Teprve až když se japonská flotila dostala na méně než 4 000 metrů, spustili palbu a zasáhli vlajkový křižník Júbari, na němž vypukl požár. Kanonáda znemožňovala vysazení útočného oddílu, a proto Kadžioka vydal třem torpédoborcům příkaz, aby umlčely pobřežní baterie. Jakmile se ale lodě přiblížily k ostrovu, dopadla na ně sprška střel.

Obráncům se ze vzdálenosti asi 3 700 metrů podařilo trefit v čele plující torpédoborec Hajate třemi granáty, což způsobilo výbuch munice. Loď se okamžitě potopila i se 168 muži posádky. Nebe nad atolem mezitím ovládly čtyři americké stíhačky a palubními zbraněmi postřelovaly nepřátelská plavidla.

Těžké ztráty

Tváří v tvář rozhodné obraně se Kadžioka rozhodl stáhnout. Ústup se ale neobešel bez dalších ztrát, jelikož wildcaty zaútočily na odplouvající flotilu, a asi 30 námořních mil (zhruba 55,56 km) od atolu se jim podařilo 50kg bombou zasáhnout na torpédoborci Kisaragi uložené hlubinné pumy. Následující výbuch rozerval celou loď a s celou posádkou ji rychle poslal ke dnu.

Japonci rozzuření potupnou porážkou ještě téhož dne vyslali proti ostrovu 17 bombardérů. Ty ovšem nedosáhly žádného většího úspěchu, naopak stíhací ochrana a protiletadlová děla si na svůj účet připsaly dva sestřelené a 11 poškozených strojů. Těžce poničený a z dalších bojů vyřazený byl ovšem i jeden ze zbývajících wildcatů.

První pokus o invazi na Wake skončil pro ostrovní monarchii totálním fiaskem. Přišla o dva torpédoborce, lehké poškození utrpěl křižník Júbari a zásah zaznamenala i jedna z obchodních lodí. O život přišlo přibližně 340 námořníků a dalších 65 utrpělo zranění. Pro Američany se jednalo o jednoznačné vítězství, za které zaplatili jediným mrtvým.

Impérium vrací úder

Japonské velení se ale nevzdalo svého úmyslu ovládnout strategicky cenný atol. Velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto se z prvotního neúspěchu poučil. Podcenění obránců, vyčlenění nedostatečných sil k dobytí ostrova i taktika těsného přiblížení plavidel, která vystavila flotilu odvetné palbě pobřežních baterií, se již neměly opakovat.

Nový pokus o obsazení atolu naplánovali Japonci na 23. prosinec a měla se jej účastnit i plavidla 2. divize letadlových lodí, vracející se právě od Pearl Harboru. K invazní flotile se tak připojily nosiče Sorjú a Hirjú, těžké křižníky Tone a Čikuma, doprovázené dvěma torpédoborci, a cestou z Kwajaleinu se k nim pak přidaly ještě další čtyři těžké křižníky 6. divize. Současně došlo k posílení útočného oddílu námořní pěchoty, který nyní čítal zhruba 1 500 vojáků, čímž získali útočníci více než trojnásobnou převahu nad obránci. Velení nad celou operací převzal kontradmirál Hioraki Abe.

Než ale celý svaz doplul k Wake, museli se Američané vyrovnat se zvýšenou pozorností, již jim začaly věnovat stroje 24. letecké flotily. Dvanáctého prosince nejprve atol napadl osamělý letoun, o který se postaraly stíhačky, a později téhož dne zaútočilo 26 bombardérů G3M, z nichž jeden se podařilo sestřelit a další čtyři poškodit. Hlavní vlna vzdušných ataků přišla až ve chvíli, kdy se na scéně objevila plavidla 2. divize letadlových lodí. 

Dne 21. prosince dopadly na Wake dva nálety a o 24 hodin později následovaly další. Během těchto útoků šly k zemi další dva wildcaty a Japonci dokázali rovněž poškodit několik budov a jedno protiletadlové dělo. Mariňáci navíc museli v důsledku bombardování odepsat několik mrtvých a raněných. Všechny tyto údery měly připravit půdu pro blížící se druhý pokus o dobytí ostrova.

Americká odpověď

Velení Pacifické flotily povzbuzené vítězstvím začalo plánovat vyslání posil na atol, jež by jej pomohly udržet. Admirál Husband Kimmel po obdržení depeše informující o odražení nepřátelské invaze rychle sestavil silný operační svaz tvořený letadlovou lodí Saratoga, třemi těžkými křižníky, devíti torpédoborci a nosičem hydroplánů Tangier přepravujícím těžkou výzbroj a další muže pro zpevnění obrany. Ke konvoji byl zařazen i tanker Neches, který zajišťoval zásobování plavidel palivem. Celý svaz opustil 15. prosince poničený Pearl Harbor a vydal se na západ.

Současně se rozjely pokusy evakuovat z ostrova civilisty. Plánovalo se, že většinu jich vezme na palubu při zpáteční cestě Tangier. Do té doby zůstával ale atol v kontaktu se světem jen prostřednictvím létajících člunů Catalina, poslední z nich se odlepil od hladiny laguny 20. prosince.

Konec všech nadějí

V noci z 22. na 23. prosince se u ostrova objevily hlavní nepřátelské síly a po krátkém ostřelování za hustého deště vysadily na břeh první útočnou vlnu. Mariňáci zaregistrovali přítomnost protivníka pozdě a marně se ho pokoušeli v tvrdých střetech zahnat zpět do moře. Japoncům velmi pomohlo, že jako vyloďovací plavidla použili dva obstarožní eskortní torpédoborce, které úmyslně najely na mělčinu a umožnily tak vojákům rychlý přesun na pevninu. Palba 127mm kanonů sice obě lodě zakrátko proměnila v hořící vraky, ale svůj úkol splnily. Císařští mariňáci se ještě za tmy dokázali zformovat, obešli dělostřelecká postavení a zamířili do vnitrozemí. Tam na ně dopadl zuřivý protiútok, který donutil Japonce ustoupit zpět na pláž a způsobil jim nemalé ztráty.

Po rozednění se do boje zapojily také císařské těžké křižníky, plující tentokrát v dostatečné vzdálenosti, aby se nevystavovaly odvetné palbě, a do akce zasáhly i palubní letouny ze Sorjú a Hirjú. Tváří v tvář této drtivé převaze se mariňáci USA stáhli na poslední obrannou linii severovýchodně od přistávací dráhy. Tam je zastihla zpráva, že svaz vypravený z Pearl Harboru se na rozkaz viceadmirála Williama Pye vrátil zpět na základnu, aby náhodou nepadl do nepřátelské léčky. Tím byl osud obránců zpečetěn. Bez naděje na pomoc nařídil kapitán Cunningham ještě téhož dne kapitulaci.

Obrana atolu si vyžádala na americká straně 52 padlých a 49 raněných, další dva muži zůstali nezvěstní. Navíc Spojené státy přišly o všech 12 wildcatů. Invazi nepřežilo ani 70 civilistů a dalších 1 103 jich padlo do zajetí. Za tento úspěch zaplatili Japonci při druhém pokusu o ovládnutí Wake zhruba 140 mrtvými a více než 400 raněnými. Spolu s první invazí je tak obsazení těchto pár kilometrů pevniny stálo 500 mrtvých a stejný počet raněných. K tomu museli odepsat i čtyři torpédoborce a více jak tři desítky letadel.

Image

Čtěte také

Bitva o Guadalcanal: Krvavý bod obratu na pacifickém bojišti

Není ani zcela jasné, zda se v nejstarších pramenech o sv. Valentinovi jedná vždy o tutéž osobu, či jde o osudy různých postav. Valentin bylo ve starém Římě časté jméno (pochází z latinského valere, což znamená být zdravý, způsobilý) a světců, většinou mučedníků, kteří jej nesli, byla celá řada. Co se týče samotného data 14. února, pak k tomuto dni takzvaná martyrologia (církevní seznamy osob uctívaných pro jejich mučednickou smrt za víru) uvádějí památku hned dvou Valentinů. 

Který je ten pravý 

Jeden z nich měl být Říman a kněz, původně snad dokonce lékař, který pomáhal křesťanům uniknout před pronásledováním za císaře Klaudia II. (268–270). Sám Valentin pak skončil ve spárech nemilosrdné státní moci a byl 14. února (snad v roce 269) popraven. Místo jeho smrti i hrob se měly nacházet na severním předměstí Říma při Via Flaminia, antické silnici směřující k Jaderskému moři. 

Druhý Valentin zase měl pocházet z města Terni v centrální části Apeninského poloostrova. Nebyl pouhým knězem, ale stal se biskupem, disponoval tedy jednou z nejvyšších pozic v církevní hierarchii. Také on pro svou víru zahynul po polovině 3. století mučednickou smrtí. Až do roku 313, kdy císař Konstantin I. Veliký ( 306 až 337) zařadil křesťanství mezi povolené náboženské kulty v Římské říši, zde byla křesťanská víra považována za nebezpečnou náboženskou odchylku a její vyznavači čelili za některých vladařů krutému pronásledování. Veškeré struktury rané církve tedy byly ilegální, a tudíž tajné.

Vedle toho si můžeme posloužit ještě legendami. Jde ovšem o svébytný literární žánr a ty svatovalentinské navíc pocházejí až z 6.–7. století. Jedna z nich vypráví, že poté, co prvně jmenovaný Valentin odmítl obětovat římským bůžkům a vzdát se svého Boha, předal jej císař žalářníkovi jménem Asterius. Ten ho zavřel do vězení, načež chtěl vyzkoušet jeho víru, a tak Valentinovi řekl, že pokud dokáže vrátit jeho slepé dceři zrak, uvěří v křesťanského boha. Vězeň vložil dívce ruce na oči, vroucně se modlil a ona skutečně začala vidět. Dívka i celá její rodina se pak skutečně nechali pokřtít.

Velmi podobný příběh se měl udát i druhému Valentinovi, biskupovi. Ten zase uzdravil chlapce s křečovitě zkrouceným tělem. Také proto je světec v tradici považovaný i za patrona osob trpících epilepsií. Je docela dobře možné, že různé verze příběhu odkazují k téže osobě, která ovšem těžko mohla být vším dohromady. 

Kořeny valentinské tradice 

Kult svatého Valentina se nicméně utěšeně rozvíjel. Křesťanství mezitím získalo status oficiálního náboženství, jeho vyznavači se už nemuseli skrývat a na místě Valentinova hrobu při Via Flaminia nechal zhruba o sto let později papež Julius I. (v úřadu 337–352) postavit baziliku zasvěcenou právě tomuto mučedníkovi. Později se dočkala dalších rozšíření, ale zanikla ve středověku poté, co byly Valentinovy ostatky přeneseny do jiné baziliky, sv. Praxedy, nacházející se v centru Říma. 

Nejpozději na sklonku 5. století se pak Valentin ve dvou verzích dostal do již zmíněných martyrologií, což fakticky znamenalo, že tím byl zpečetěn jeho status světce a jeho památka se od té doby slavila v udávaný den jeho úmrtí 14. února. Daleko zajímavější než mlhami dávnověku obestřený pozemský život sv. Valentina se ovšem zdá být jeho další posmrtná existence, a sice to, jak se z antického mučedníka stal patron dnešních zamilovaných párů. Tato cesta nebyla vůbec přímočará a i ona vzbuzuje mnohé otazníky. 

V této souvislosti se dnes obvykle vypráví příběh o tom, že Valentin pomáhal vojákům římské armády, kteří se chtěli oženit. Z císařského rozhodnutí totiž příslušníci ozbrojených sil nesměli údajně vstupovat do manželství, protože to mělo snižovat jejich bojovou efektivitu. Navzdory nařízení měl Valentin snoubenecké páry tajně oddávat, což ho nakonec ve výsledku stálo život. Podle jiné verze je zase oddával proto, že ženatí muži nemohli být povoláni do války. 

Další souvislost se světem partnerských vztahů může plynout ze samotného data Valentinova svátku v kalendáři. V antickém Římě se právě v polovině února konaly takzvané luperkálie, pohanské svátky oslavující mimo jiné plodnost. Tato teorie, která se v literatuře velice často objevuje, se však jeví pouze jako dodatečně nalezené vysvětlení. Legendy o mučedníkovi sv. Valentinovi se totiž stejně jako jeho ostatky po celá staletí šířily Evropou, aniž by je kdokoliv spojoval s příběhy romantické lásky. 

Den milostných námluv 

Ty začal s nejvyšší pravděpodobností tvořit až anglický spisovatel Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400), mimo jiné autor známých Canterburských povídek (1387–1400). Ve své rozsáhlé básni Ptačí sněm na jednom místě píše: „Na svatého Valentina si každý pták vybírá družku.“ 

Protože neexistují žádné doklady o tom, že by byl tento den v tehdejší Anglii zvláštním svátkem partnerských dvojic, lze usuzovat, že k poznámce o ptačím páření básníka zkrátka inspirovalo blížící se jaro a přírodní cykly. Protože Chaucerovo dílo dosáhlo záhy velké proslulosti i za hranicemi Britských ostrovů, začali také další (nejen) pozdněstředověcí tvůrci spojovat den sv. Valentina s námluvami a věcmi lásky. Italská básnířka Kristina Pisánská (1364–1430), působící na francouzském královském dvoře, ke svátku navázala několik svých milostných básní. 

Zřejmě i pod jejím vlivem vzniklo v Paříži o tomto datu společenství urozených mužů, kam patřil samotný král Karel VI. ( 1380–1422). Tento takzvaný milostný dvůr se měl pravidelně scházet a pěstovat hudbu a milostnou poezii. Není jistě náhodou, že další podobný kroužek vznikl rovněž 14. února z podnětu králova mladšího bratra Ludvíka Orleánského, jehož manželka z italského rodu Visconti se jmenovala Valentina. 

Nadto se nejpozději v 16. století v Anglii rozšířil zvyk poslat vyvolené osobě opačného pohlaví lístek, takzvanou valentýnku. K nejčastěji tradovaným vysvětlením v literatuře patří, že valentýnky měly volně vycházet z již zmíněných luperkálií, kdy římští mladíci losovali na lístku napsané jméno dívky, s níž měli tento svátek strávit. Jiná verze se zase snažila tuto zvyklost naroubovat na výše uvedenou křesťanskou legendu o uzdravení slepé dívky, jíž měl poté uvězněný kněz v předvečer své smrti adresovat poslední dopis s podpisem „Tvůj Valentin“. 

Sladká komerce 

Ať už to bylo jakkoliv, zvyk posílat si 14. února zamilovaná přáníčka se rozšířil především v anglosaských zemích. Právě zde se také svatovalentinský svátek poměrně rychle komercionalizoval. Již na sklonku 18. století někteří obchodníci začali nabízet předtištěné valentýnky. Jejich estetická hodnota nebyla valná: obvyklým motivem byl římský bůžek lásky Cupid a červená srdce, již tehdy chápaná jako symbol lásky.

Protože v polovině února se vracejí ze svých zimovišť ptáci, stali se také oni oblíbeným symbolem. K valentýnkám se v 19. století postupně připojovalo stále více dalšího zboží, jež lidé nakupovali a vzájemně se jím obdarovávali, mezi ním květiny (zvláště červené růže) a různé sladkosti.

Image

Čtěte také

Strašidelné podzimní svátky: Kde se vzaly Dušičky a Halloween?

Ještě donedávna to vypadalo poměrně jednoduše: Tchaj-wan je jedním z mála míst v jihovýchodní Asii, kde krajty nikdy nežily. Zatímco v džunglích Vietnamu, Thajska nebo Indonésie jsou tito mohutní škrtiči běžnou součástí přírody, hlavní ostrov Tchaj-wanu byl v tomto směru považován za výjimku. Nový objev ale tento obrázek dramaticky mění. A stačil k tomu jediný zkamenělý obratel.

Kůstka z doby ledové

Studie publikovaná v časopise Historical Biology popisuje nález fosilního obratle krajty z formace Chiting Formation u města Tainan. Nález pochází ze středního pleistocénu – tedy z období před 800 000 až 400 000 lety.

Podle výpočtů vědců patřil obratel hadovi dlouhému minimálně čtyři metry. Pro srovnání: největší hadi žijící dnes na Tchaj-wanu dorůstají přibližně dvou až tří metrů. Pokud tedy pleistocénní krajta skutečně měřila čtyři metry nebo víc, mohlo jít o vrcholového predátora své doby.

Tým vědců z Národní tchajwanské univerzity musel pracovat jen s jediným kostním fragmentem. Přesto dokázal určit, že patřil právě krajtě. Rozhodující byla kombinace několika znaků – zejména tvar tzv. zygosfénu, kostěného výběžku na obratli, který zapadá do zygantra předešlého obratle a drží je pohromadě. U krajt má tento útvar typický široký, klínovitý tvar, který je odlišuje od jiných hadů. Z rozměrů nalezeného obratle a statistických modelů založených na dnešních druzích hadů pak vědci odhadli i celkovou délku zvířete.

Ostrov bez velkých hadů?

Tchajwanský fosilní záznam už dříve vydal svědectví o pestré pravěké fauně: krokodýlech, želvách, ptácích i několika druzích hadů. Až dosud ale v něm ale chyběly krajty. To předestírá zásadní otázku: byly krajty na ostrově běžné, nebo šlo o vzácné návštěvníky?

Během dob ledových byla hladina moře nižší a Tchaj-wan mohl být dočasně spojen s pevninskou Asií. Teoreticky tedy krajty mohly ostrov kolonizovat. Otázkou je, proč tam dnes nejsou.

Vědci naznačují, že jejich vymizení by mohlo souviset s širší vlnou vyhynutí na konci pleistocénu, kdy po celém světě mizela velká zvířata – mamuti, obří lenochodi i další megafauna. Přesná příčina ale zůstává nejasná. Mohly za to klimatické změny? Změny prostředí? Konkurence? Nebo kombinace více faktorů?

Malý objev, velký příběh

Nejzajímavější je však jiná hypotéza. Podle autorů studie mohl zánik velkých krajt znamenat víc než jen zmizení jednoho druhu. Mohlo dojít k zásadní přestavbě celého ekosystému. Čtyřmetrová krajta byla pravděpodobně vrcholovým predátorem – tedy živočichem stojícím na samém vrcholu potravní pyramidy. Pokud takový predátor zmizí, celý systém se může rozkolísat.

Podle autorů studie je dokonce možné, že ekologická nika vrcholového suchozemského predátora mohla na Tchaj-wanu zůstat neobsazená až do dneška. I když se klima po době ledové znovu oteplilo, tamní ekosystém se už nemusel vrátit do původního stavu.

Jde samozřejmě jen o hypotézu, je ale fascinující, že tak zásadní otázky o vývoji celého ostrovního ekosystému může otevřít jediný obratel. Nález naznačuje, že Tchaj-wan nebyl v minulosti jen izolovaným ostrovem bez velkých hadů, ale místem, které kdysi obývali obří škrtiči. A že jejich zmizení mohlo změnit přírodní rovnováhu na stovky tisíc let.

Image

Čtěte také

Baronka ze Sulawesi: Nejdelší známý divoký had současnosti měří 7,22 metru

Jak nahradit morfium

• Coca-Cola

Jeden z globálně nejpopulárnějších nápojů vůbec by možná nevznikl nebýt americké občanské války. Řada veteránů zůstala po jejím skončení ve druhé polovině devatenáctého století závislá na morfiu, které představovalo jediný prostředek k otupení bolesti z válečných zranění. Jedním z nich byl i plukovník John Pemberton, vzděláním lékárník, jenž se snažil hledat náhradu bez obsahu opiátů. 

Po letech experimentování s různými rostlinami si v roce 1885 nechal zaregistrovat složení nervového tonika s obsahem výtažků z jihoamerické rostliny koky a také afrického ořechu kola, jenž přirozeně obsahuje kofein. Výsledný nápoj prodával ve svých lékárnách pod názvem Francouzské kokové víno a inzeroval jej jako lék „zvláště prospěšný pro dámy a všechny, jimž sedavé zaměstnání způsobuje nervové vyčerpání“.

Zpočátku šlo o alkoholický nápoj, v roce 1886 však Pemberton připravil rovněž recepturu pro nealkoholickou variantu sycenou oxidem uhličitým a přejmenoval ji na dodnes známou Coca-Cola.

Elixír zelené víly

• Absint

Destilát z pelyňku, fenyklu a anýzu, poeticky označovaný jako zelená víla, se údajně zrodil ve švýcarském městě Couvet, kde jej na konci osmnáctého století jako první vyrobil lékař Pierre Ordinaire. Volba pelyňku pravděpodobně nebyla náhodná, neboť tuto hořkou bylinu používali k léčebným účelům již staří Egypťané a Řekové. Ordinairův recept posléze převzaly jeho hospodyně, sestry Henriodovy, které absint ve vesnici prodávaly jako léčivý elixír účinný na všechny neduhy. Od nich pak v roce 1797 převzal výrobu jistý major Dubied, jenž v Couvetu založil první absintovou likérku.

Popularita zeleného nápoje vzrostla ve čtyřicátých letech následujícího století, kdy byl přidělován francouzským vojskům v Alžírsku coby údajná prevence malárie. Netrvalo dlouho a stal se oblíbeným destilátem všech společenských vrstev, třebaže už v devatenáctém století se objevily (nikdy nepodložené) dohady, že je halucinogenní.

Panák na povzbuzení

• Brandy

Vinná pálenka vyráběná pravděpodobně od přelomu patnáctého a šestnáctého století primárně ve Francii si svého času vysloužila pověst léčebného prostředku a zejména v devatenáctém století se věřilo, že má povzbuzující účinky. Jistě nikoliv s nechutí ji užívala například řada evropských objevitelů tropické Afriky, ale i Antarktidy, kteří se domnívali, že pravidelné mírné dávky brandy mohou cestovatelům pomoct zvládnout horečku, deprese a stres. Lékaři brandy předepisovali coby srdeční stimulant, protože předpokládali, že nejlépe ze všech alkoholických nápojů zvyšuje srdeční tep a krevní tlak. Zároveň se však spolu s whisky užívala jako sedativum, tedy k naprosto opačnému účelu. 

V dobových časopisech se dochovaly reklamy inzerující právě zmíněné destiláty v medicínském kontextu. O její oblibě mezi odbornou lékařskou veřejností svědčí mimo jiné statistiky z doby americké prohibice na počátku minulého století – průzkum v roce 1921 ukázal, že 51 % lékařů obhajovalo předepisování whisky a 26 % věřilo, že pivo je „nezbytným léčebným prostředkem“.

Image

Čtěte také

Opium budiž pochváleno: Ženy je braly během menstruace, matky je podávaly dětem

Přímou velikost objektu na obloze změřit jednoduše nelze. Dané informace můžeme získat jen zprostředkovaně z dalších údajů, mezi něž typicky patří zdánlivá velikost na nebi. Ta se však nevyjadřuje v metrech ani jiných délkových jednotkách, ale definuje se jako úhel, pod nímž objekt vidíme.

Zdánlivé úhlové rozměry se dají zjišťovat mnoha metodami: Klasicky jde o přímé měření z CCD snímků či jiných fotografií, pokud známe měřítko snímku, jež se nejčastěji stanoví pomocí tzv. velikosti pixelu. Určení zdánlivé velikosti pak představuje otázku prosté trojčlenky. Pokud například na pořízené fotografii dosahuje průměr Jupitera 80 pixelů a víme, že má jeden pixel rozlišení 0,5 obloukové vteřiny, činí úhlová velikost planety 40 obloukových vteřin.

Mimo optické obory je těžké použít přímé zobrazování do snímků. Kupříkladu pomocí radioteleskopu se rozměry určují tak, že se jím přes objekt přejíždí a ze změny rádiového jasu s polohou antény se usuzuje na jeho velikost. Nejexaktnější výsledky pak poskytuje interferometrie. Kombinace více dalekohledů na dlouhé základně fakticky emuluje rozlišení většího teleskopu a ze zpoždění signálu se dají rekonstruovat zdánlivé rozměry. Interferometry je přitom dnes umožňují stanovit s přesností až miliontin obloukové vteřiny.

Image

Čtěte také

Jak se měří nekonečno: Dějiny měření vzdáleností vesmíru

„Chceš zhubnout? Začni cvičit.“ Tato rada patří k nejrozšířenějším doporučením při snaze o redukci váhy. Fyzická aktivita má bezpochyby řadu zdravotních přínosů – od lepší kondice po snížení rizika chronických onemocnění. Nová studie publikovaná v časopise Current Biology však naznačuje, že pokud jde čistě o hubnutí, může být realita složitější.

Když 2 + 2 není vždy 4

Po desetiletí vědci pracovali s jednoduchým výpočtem energetického výdeje, tzv. aditivním modelem. Ten říká, že celkový denní výdej energie = energie potřebná pro základní životní funkce + energie vydaná při cvičení. Jinými slovy, pokud běžně spálíte 2 000 kalorií denně a při běhu dalších 400, váš denní výdej vzroste na 2 400 kalorií. Pokud nezvýšíte příjem potravy měl by se rozdíl projevit úbytkem hmotnosti.

V posledních letech se však prosazuje jiný koncept, tzv. omezený (constrained) model. Podle něj má lidské tělo určitý „strop“ energetického výdeje. Když začneme více cvičit, organismus si část zvýšeného výdeje vykompenzuje jinde – například omezením energie věnované na buněčné opravy nebo jiné vnitřní procesy. Celkový výdej tak neroste tak výrazně, jak by jednoduchý součet naznačoval.

Méně, než čekáme

Dvojice vědců z Dukeovy univerzity, Herman Pontzer a Eric T. Trexler, se rozhodla oba modely porovnat na základě dostupných dat. Analyzovali 14 studií zahrnujících celkem 450 lidí zapojených do cvičebních programů a doplnili je o výsledky několika studií na zvířatech. Porovnali očekávaný energetický výdej (podle aditivního modelu) s reálně naměřenými hodnotami.

A výsledek? Aditivní model podle nich často nadhodnocuje, o kolik se při cvičení zvýší celkový denní výdej energie. Data naopak podporují omezený model: s rostoucí fyzickou aktivitou dochází k částečné kompenzaci jinde.

Průměrně se podle studie do celkového denního výdeje započítá asi 72 % kalorií spálených při cvičení. Zbylých zhruba 28 % tělo kompenzuje snížením energetických výdajů na jiné procesy. Důležité je, že tato kompenzace je jen částečná – cvičení stále zvyšuje energetický výdej, ale méně, než by odpovídalo jednoduchému součtu. Navíc se míra kompenzace výrazně liší mezi jednotlivci.

Co to znamená pro hubnutí?

Zjištění mohou vysvětlovat, proč samotné cvičení často vede k menšímu úbytku hmotnosti, než lidé očekávají. Pokud tělo část „navíc“ spálené energie vyrovná omezením jiných procesů, výsledný energetický deficit je menší. To zároveň zdůrazňuje roli stravy: bez úpravy energetického příjmu může být efekt samotného cvičení na hmotnost omezený.

Neznamená to ale, že cvičení nemá smysl. Studie rozhodně neříká, že pohyb je zbytečný. Naopak – fyzická aktivita má prokazatelně pozitivní vliv na kardiovaskulární zdraví, metabolismus i psychiku. Naznačuje však, že lidské tělo funguje energeticky chytřeji, než jsme si dlouho mysleli.

Image

Čtěte také

Běhejte chytře: Metoda 10-20-30 nahradí hodinu tréninku

Trilogii Pán prstenů zná snad každý. Na pozadí kruté vyhlazovací války mezi západními královstvími a temným pánem z Mordoru se skupina do té doby míru
milovných a usedlých hobitů vydává daleko od domova, aby zničila Prsten moci.

Na své dlouhé cestě čelí hrůzám a nebezpečím, která si do té doby nedovedli představit – vidí krvavé bitvy a účastní se politických jednání, jež dalece přesahují jejich dosavadní horizonty. To vše je poznamená navždy a jeden z nich – Frodo Pytlík – si z výpravy odnese také zranění, z něhož se do smrti nezotaví. Setkají se ale též s rozmanitými tvory a rasami a navážou pevná přátelství na celý život. Již celé generace literárních vědců a badatelů vedou diskuse o tom, do jaké míry autora světa Středozemě, poručíka Johna R. R. Tolkiena, v jeho tvorbě ovlivnila vlastní válečná zkušenost. 

Lingvista na frontě

Když roku 1914 vypukla první světová válka, tehdy dvaadvacetiletý mladík Tolkien měl za sebou studia literatury a anglického jazyka na Oxfordu a zasnoubil se se svou životní láskou Edith Brattovovou. Život měl před sebou a na rozdíl od řady svých vrstevníků se do bojové vřavy nijak nehnal. S velkým odstupem sebekriticky přiznával synu Michaelovi: „V těch časech se muži buď přihlásili do služby, nebo čelili veřejnému opovržení. Byla to ošklivá doba pro mladíka s příliš bujnou představivostí, ale jen malou odvahou.“ 

Uniformu tak navlékl až v červenci 1915, kdy nastoupil k pluku Lancashirských střelců (Lancashire Fusiliers) s hodností poručíka. Služba se mu nelíbila tím spíš, že se v roce 1916 konečně oženil s milovanou Edith a jen krátce nato přišlo převelení do Francie. „Důstojníci byli tehdy zabíjeni rychlostí tucet za minutu. Loučil jsem se se svou ženou s vědomím, že jdu na smrt,“ vzpomínal později. 

Po příjezdu na kontinent jej čekala krátká aklimatizace v týlu a následný přesun na frontu nedaleko Amiensu. V britské armádě v té době panovala přísná hierarchie vycházející z velké části z třídního původu vojáků. Intelektuál Tolkien tak podle vlastních vzpomínek velel především horníkům či dělníkům z hrabství Lancashire. Nesměl se s nimi osobně přátelit, ale měl utužovat disciplínu, motivovat je a také jim cenzurovat poštu. Později si povzdechl: „Nejnevhodnější prací jakéhokoli muže je velení jiným mužům. Ani jeden z milionu se na to nehodí, a už vůbec ne ti, kteří tuto příležitost hledají.“

Plyn a ticho

Přímou válečnou zkušenost mladý jazykovědec prodělal během bitvy na Sommě v létě 1916. Osobně se zúčastnil několika útoků a na své zážitky podle jeho dětí vzpomínal celý život: „V pozdějších letech občas vyprávěl o svém pobytu na frontě: o hrůzách prvního německého plynového útoku, o naprostém vyčerpání a zlověstném tichu po dělostřeleckém bombardování, o kvílivém řevu granátů a nekonečných pochodech, vždy pěšky, zničenou krajinou — někdy dokonce nesl kromě vlastní výstroje i vybavení svých mužů, aby je povzbudil a pomohl jim pokračovat...“ 

Válka nepochybně vážně ovlivnila mentalitu mladého muže – mnoho blízkých přátel a spolužáků padlo a samotného jej v říjnu 1916 skolila zákopová horečka. Zesláblý a neschopný další služby byl evakuován do zázemí a posléze zpět do Británie, kde se do konce války střídavě léčil a konal službu v týlu. V té době také začala vznikat jeho první velká díla v čele s románem Pád Gondolinu. 

Zvířecí hrůza

Novinář a spisovatel John Garth, který se zaměřuje právě na vliv konfliktu na tvorbu slavného spisovatele, shrnul celý problém slovy: „Válka vnesla do jeho života naléhavost a vážnost, provedla (Tolkiena – pozn. autora) hrůzou, zármutkem i nečekanou radostí a přetvořila skutečný svět do podivné, vyhrocené podoby. Bez války je sporné, zda by jeho tvorba vůbec stavěla do středu konflikt mezi dobrem a zlem – a pokud ano, zda by dobro a zlo nabyly stejné formy.“

Sám velký spisovatel potom své zkušenosti ze zákopů popsal jako „zvířecí hrůzu“ a prožitky se pokusil vyjádřit jazykem mýtů a legend. Již Pád Gondolinu napsaný v roce 1917 ve vojenské nemocnici je protknut rozsáhlými a krvavými válečnými scénami mezi skřety a elfy a obsahuje živé popisy pouličních bojů. Objevují se v něm dokonce ocelová monstra chrlící oheň, nepochybně inspirovaná tanky. 

Zkušenosti ze Sommy potom zásadně inspirovaly i Tolkienovo nejslavnější dílo – Pána prstenů – napsané ve 30. letech. Také tato trilogie zachycuje velká střetnutí mezi vojsky západních království a temného pána Saurona a jeho přisluhovačů.

Tolkienův dobrý přítel historik, spisovatel (například autor slavných Letopisů Narnie) a účastník světové války Clive Staples Lewis v roce 1955 Pána prstenů popsal slovy: „Ta válka má přesně tu povahu, jakou měla válka, kterou poznala naše generace. Je tam všechno: nekonečný, nesrozumitelný pohyb, zlověstné ticho fronty, kdy ‚vše je připraveno‘, prchající civilisté, živá a barvitá přátelství, zoufalství na pozadí i taková nebesy seslaná požehnání, jako soudek tabáku zachráněný z trosek. Autor nám prozradil, že jeho záliba v pohádkách dozrála během aktivní služby...“ 

Muži lepší než já...

Historici a literární znalci potom v Tolkienově díle nacházejí i řadu dalších drobnějších paralel a odkazů na válečnou zkušenost. Medievista a literární vědec Tom Shippey například poukazuje na to, že ačkoliv měl autor bohaté znalosti středověku, některé vojenské operace či projevy vojevůdců – například řeč Barda v Hobitovi, vyzývajícího své soukmenovce, aby bojovali „do posledního šípu“ – daleko více připomínají právě novější dějiny a pravděpodobně souvisejí s tím, co Tolkien zažil na frontě. Tentýž badatel potom přirovnává rozčarování a zklamání Froda z návratu do rodného Kraje k příchodu vojáků zpět do vlasti.

Historik Michael Livingston potom nešťastnému hobitovi připisuje přímo posttraumatickou stresovou poruchu. Zjizvená a znetvořená krajina Mordoru podle něj našla svůj předobraz v bojišti na Sommě. Další autoři pak nacházejí nové a nové paralely například mezi drakem chrlícím oheň a plamenomety.

Sám Tolkien podobné spekulace o kořenech inspirace jeho díla obvykle odmítal a komentářům na toto téma se vyhýbal. Výjimku učinil v případě jedné z hlavních postav Pána prstenů Samvěda Křepelky. V něm chtěl vzdát hold skutečným hrdinům světové války: prostým anglickým vojákům a především důstojnickým sluhům. Věrným a statečným mužům, kteří opustili poklid svých domovů a stoicky snášeli všechna nebezpečí a utrpení, již podle jeho vlastních slov „... byli o tolik lepší než já sám“. 

Image

Čtěte také

Spisovatel za volantem ambulance: Ernest Hemingway na italské frontě

Děti byly a jsou považovány za pokračovatele rodu, především ve šlechtických kruzích. S neplodností měli tehdy problémy především šlechtičtí manželé. Některé rody dokonce kvůli ní vyhynuly, například Rožmberkové. Platilo to o předposledním a posledním pánu z Růže, Vilémovi a Petru Vokovi. Příčinou byla zřejmě mužská neplodnost, protože když se paní Polyxena, tedy vdova po Vilémovi z Rožmberka, znovu provdala za nejvyššího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, otěhotněla. Trvalo to sice šest let, ale povedlo se. Matce bylo už dvaačtyřicet, otec byl o rok mladší. 

Vzpomínky z dopisů

Pocity některých šlechtičen během jejich těhotenství dnes známe díky dochované korespondenci, což je dobře popsáno v knize Věk urozených, společném díle několika našich předních historiků: „Ženy byly ve svých dopisech většinou mnohem intimnější než muži. Velmi pestrým souborem korespondence v tematice rodinného života jsou dopisy příslušnic rodu pánů z Hradce. Jindřichohradecké ženy nazývaly počátek těhotenství ‚nadějí‘ – to ukazuje, jak toužebně se na dítě těšily. S napětím každý čtvrtý týden očekávaly pravidelnou menstruaci, jejíž přerušení bylo obecně považováno za nezvratný počátek gravidity.“

Anna Hradecká z Rožmberka například napsala o toužebném očekávání potomka: „A tak mi pan purkrabě pravil, že jest vždy ještě v naději. A ten že jest jeho velký nepřítel, kdo by řekl, že toho není. A tak já již porozumívám, že té naděje vždy budou každé čtyři neděle.“

Další příznaky, podle kterých lékaři soudili, že žena počala, byly vedle bolestí hlavy i těkavé oči, bolavá a tvrdnoucí prsa a střídání nálad. Paní Anna Hradecká z rodu Rožmberků svůj jiný stav  popsala následovně: „Z toho daru Pána Boha se všichni dobře máme a zdrávi jsme. I já se svým břichem zdráva a čerstva jsem, i to děťátko ve mně.“ Když za dva roky Anna znovu otěhotněla, psala bez rozpaků o svém břichu, že „již co těsto kyne“.

Pod ochranou Krista

Ani po porodu ve stanoveném termínu ovšem nebylo vyhráno. Příliš často zavládlo ve šlechtických sídlech namísto radostného křiku novorozence smutné ticho, které doprovázelo smrt rodičky nebo dítěte, popřípadě obou. „Narodil se mně vnuk, a má radost je o to větší, že jsme prožili velkou a nikoli bezdůvodnou starost, abychom neztratili matku a dítě zároveň – tak zle to s nimi vypadalo,“ to jsou slova z dopisu novopečeného dědečka Karla staršího ze Žerotína.

„První velkou událostí novorozence byly křtiny. Ve šlechtickém prostředí se odehrávaly v rozmezí tří dnů až tří týdnů po porodu. Dle tradice kněz ponořil děťátko do nádoby se svěcenou vodou a tradiční formulí ho očistil od prvotního hříchu zplození, přiřkl mu jméno a uvedl ho do křesťanského světa. Od 10. století stačilo pouze pokropit hlavu novorozence,“ píše se ve Věku urozených.

S křtinami má hodně společného i vysoké procento dětské úmrtnosti. Křtiny a s nimi spojené slavnosti byly třeba urychlit tak, aby dítě nezemřelo nepokřtěné, což se považovalo za největší možné neštěstí. Úmrtí pokřtěného novorozence už nebylo vnímáno s takovou bolestí a zármutkem. Takové dítě mohlo odejít rovnou do nebeského království, bylo ušetřeno světských starostí a zajištěna mu věčná blaženost, zatímco dítě bez křtu směřovalo podle učení svatého Augustina přímo do pekla.   

Zajímavější jsou pro nás ovšem potřeby živého dítěte, například kolíbka. Byla dřevěná a dědičná. Všichni novorozenci v ní byli bez výjimky zabaleni do plen, které měly být podle dobových zvyklostí co možná nejvíc utaženy, aby došlo k požadovanému narovnání a vytvarování končetin. Důležitou roli hrál i předchůdce dnešního dudlíku – cumlík. Byl hadrový, namáčel se do medu, lektvaru nebo odvaru různého druhu. Nechtělo-li dítě spát, tak i do odvaru z makovic.

Ocenění kojných

Nejlépe se dítěti usíná po dobrém jídle. To neobstarávala v urozených rodinách maminka, ale kojná. Profese dnes již prakticky neznámá, tehdy však hojná a žádaná. Už tenkrát lidé cosi tušili o antikoncepčních účincích laktace. Kojení vlastního dítěte by ohrožovalo přirozenou snahu manželského páru přivést na svět dalšího potomka.

Na kojnou se ovšem kladly mimořádné nároky. „Správná kojná má mít spaní v nenávisti, aby mohla dítě kdykoli nakrmit. Musí bedlivý pozor dávati, když dítě zvedá a pokládá, aby je kvůli své neopatrnosti neuhodila. Snědé barvy by býti měla, veliké a široké žíly, široké prsy a veliké a ne masité ani měkké ani slabé by je mít neměla, než plné žil aby byly.“ Citovaný lékař Jan Kopp měl za to, že kojit by se mělo čtyřikrát denně.

Image

Čtěte také

Renesanční rodičovství: Jak vypadala výchova mladých dam a pánů?