Žena, již lze označit za nejplodnější v historii a bezkonkurenční rekordmanku v oboru lidské reprodukce, se údajně narodila na samém prahu 18. století v evropské části Ruska, necelých tři sta kilometrů severozápadně od Moskvy. Mezi lety 1725 a 1765 celkem 27× porodila, z čehož 16× přivedla na svět dvojčata, 7× trojčata a 4× čtyřčata. To mimo jiné znamená, že úctyhodných dvacet let svého dospělého života prožila těhotná. Nad dětskou rakví přitom plakala jen ve dvou případech, neboť z jejích 69 dětí se 67 ve zdraví dožilo dospělosti. 

A aby toho nebylo málo, Valentinin manžel Fjodor Vasiljev se stal otcem celkem 87 dětí, když se po smrti Valentiny v patrně již značně pokročilém věku podruhé oženil a zplodil dalších 18 potomků. Druhá Fjodorova žena, jejíž jméno pohltilo propadliště dějin, se nicméně nemohla s Valentinou rovnat: z jejích celkových osmi porodů vzešlo „pouze“ šest dvojčat a dvoje trojčata.

Nezpochybnitelný rekord?

Tyto jen obtížně uvěřitelné číselné údaje figurují v databázi Guinnessových rekordů, kde se začaly pravidelně objevovat nejpozději od počátku sedmdesátých let 20. století. Od té doby tuto nejvýkonnější matku světa žádná jiná žena nepřekonala. Ačkoliv je čistě teoreticky z fyziologického hlediska možné, aby jedna žena během svého reprodukčního období porodila bezmála sedmdesát dětí, nelze záznamy o ruské rolnici Valentině Vasiljevové ani jejích početných ratolestech nijak ověřit. Neexistují doklady o jejím narození ani úmrtí a dohledat nelze ani jména narozených dětí, natož jejich životní data. 

Nejasnosti panují rovněž ohledně toho, kolikrát byl Fjodor Vasiljev ve skutečnosti vlastně ženat. V lékařské obci a mezi historiky zabývajícími se demografickými otázkami pak vzbuzuje značnou nedůvěru především vysoká míra přežití dětí Valentiny a Fjodora Vasiljevových, která dosahuje téměř sta procent. Vícečetná těhotenství se totiž ani v současnosti neobejdou bez značných zdravotních rizik. Dlouhou sekvenci porodů dvojčat, trojčat a čtyřčat, při nichž by nedošlo k úmrtí žádného z novorozeňat, proto vědci odkazují do říše pohádek. Nehledě na úroveň výživy a hygieny v rolnických oblastech Ruska v polovině 19. století.

Za první oficiální zmínku o neobvykle početné rodině Vasiljevových je považována zpráva datovaná ke dni 27. března 1782, jejímž prostřednictvím bratři z kláštera v Nikolsku informovali moskevské úřady. Následujícího roku 1783 se manželé poprvé objevili v novinách, a to v srpnovém čísle anglického časopise The Gentleman’s Magazine, jehož redakci správnost údajů potvrdil jistý kupec obchodující s Ruskem. V době vydání článku měl být mnohonásobný otec Fjodor nejen živ, nýbrž se měl též těšit pevnému zdraví. 

Některé pozdější zprávy v tisku uvedly, že se zasloužilá matka setkala s ruskou carevnou a u jiných se objevily fotografie samotné Valentiny i její rozvětvené rodiny. Vzhledem ke skutečnosti, že Valentina zemřela nejpozději před rokem 1782 v Rusku, zatímco první fotografii svět spatřil až mezi lety 1826 a 1827 ve Francii, se však očividně jedná o podvrh. Přes značné nejasnosti a vysokou míru nevěrohodnosti redakce Guinnessových rekordů trvá na platnosti záznamu a jediným způsobem, jak dosáhnout jeho smazání, tedy zůstává překonat jej.

Image

Čtěte také

Jak rodí královna: Úspěšný císařský řez možná proběhl ve středověké Praze

V průběhu 30. let se Rudá armáda začala reorganizovat a vojenskoprůmyslový komplex ji dokázal zásobovat moderními zbraněmi. Zatímco v roce 1929 disponovala 90 zastaralými tanky, 1 500 automobily, 7 000 děly a 1 000 zoufale nemoderních letadel, tak v polovině 30. let se již jednalo o kolos s 10 000 tanky a obrněnými automobily, 14 000 automobily, 17 000 děly a 5 000 letadly.

Tento rozvoj se projevil i v otázce, kudy povede cesta sovětské vojenské vědy a jak špičky Rudé armády zahrnou tento progres do svých vizí budoucí války. A právě otázky vojenské doktríny stály i u kořenů osobních animozit, které se naplno projevily během očistného teroru druhé poloviny 30. let.

Odkaz občanské války

Sovětská vojenská věda od přelomu 20. a 30. let považovala za nejpravděpodobnější válku na západní hranici země. Od toho se odvíjely představy armádních elit, které počítaly, že rozhodující střet se odehraje v rozsáhlých prostorech Východoevropské roviny. Zdejší oblasti představovaly ideální terén pro vedení mobilního boje, jako tomu bylo za ruské občanské války (1917–1923), a z těchto tradic vyrůstaly i názory na adekvátní podobu a využití Rudé armády.

Na straně jedné stáli původně mladí důstojníci, kteří se v letech 1917–1923 dostali do čelních pozic v armádě. Díky radikálnímu rozchodu s minulostí se muži jako Michail Tuchačevskij či Vitalij Primakov nemuseli zabývat konzervativními dogmaty a předvídali, že nadcházející válka bude převážně mechanizovaným a motorizovaným konfliktem. Zásadní dopad na jejich postoje měly myšlenky vojenského teoretika Vladimira Triandafillova, které pracovaly s konceptem hlubokých operací vedených velkými mechanizovanými svazky, jež po prolomení fronty postoupí do hlubokého týlu nepřítele a nedovolí obnovu pevné obranné linie, čímž dojde k jejímu úplnému rozpadu.

Boj o vojenskou teorii

Oproti modernistům stáli tradicionalisté, které ztělesnili zejména příslušníci takzvané caricynské skupiny, důstojníci spojení s obranou tohoto města v roce 1918, k nimž se připojili veteráni 1. jízdní armády. Patřili k nim například Kliment Vorošilov, Grigorij Kulik, Semjon Buďonnyj či Jefim Ščadenko. Ti zastávali myšlenku, že i v příští válce bude hrát hlavní roli v manévrovém boji jezdectvo a koňmi tažené dělostřelectvo, a tak se zasazovali za jejich výrazné posílení. Motorizace a mechanizace měla v jejich dogmatech místo pouze tehdy, pokud neohrožovala dominantní postavení kavalerie.

Tuchačevskému se nakonec podařilo prosadit své vize, avšak vysloužil si tím hlubokou zášť, a zejména lidový komisař obrany Vorošilov se stavěl vůči svému podřízenému s neskrývaným nepřátelstvím. Tuchačevský také zřejmě neměl v nejvyšším vedení žádného skutečného spojence (snad s výjimkou lidového komisaře těžkého průmyslu Grigorije Ordžonikizdzeho), který by hájil jej a jeho lidi. To se o Vorošilovovi, starém Stalinovu spolubojovníkovi a členovi politbyra, říci nedalo.

První krev

Síla armády a nezávislost myšlení jejich velitelů budila ve Stalinovi podezření, že se za vojenskou profesionalistou mohou skrývat politické ambice. Jeho paranoie, která dostoupila vrcholu v druhé polovině 30. let, využili tradicionalisté v armádě, kteří zlobu nejvyššího velitele obrátili proti svým ideovým soupeřům.

Úvodní kroky směřující k „očištění“ armády proběhly již v době, kdy se připravoval první monstrproces proti bývalým vůdcům bolševické strany Grigoriji Zinověvovi a Lvu Kaměněvovi. V červenci 1936 zatkli příslušníci Lidového komisariátu vnitra (NKVD) Dmitrije Šmidta, velitele tankové jednotky Kyjevského vojenského okruhu, bývalého sympatizanta Lva Trockého a osobního Stalinova nepřítele. Šmidta čekaly měsíce krutých výslechů, které jej zcela zlomily, až nakonec označil několik dalších důstojníků za příslušníky spiklenecké skupiny. V červnu 1937 ho popravili, ale jeho svědectví pomohla rozhýbat celou mašinerii.

Řada je na armádě

V Moskvě mezitím proběhly dva monstrprocesy, při nichž došlo nejen k likvidaci levicového křídla strany, ale v průběhu přelíčení zaznělo také Šmidtovo jméno, což jasně signalizovalo, že NKVD hledá protistátní spiknutí uvnitř armády. Šmidt i někteří další zadržení důstojníci přitom byli blízcí čelnímu představiteli reformního křídla armády a veliteli Kyjevského vojenského okruhu Jonovi Jakirovi. Tato zjevná výhrůžka vůči armádním elitám nezůstala bez následků.

Již během roku 1936 došlo v armádě k zatčení 925 vojáků za kontrarevoluční činnost, z čehož 79 patřilo mezi střední a vyšší důstojníky včetně sborového velitele Vitovta Putny. Zatčené obligátně čekaly tvrdé výslechy a z jejich vynucených výpovědí začala NKVD konstruovat příběh, který měl později posloužit jako základní kámen dalšího procesu.

Začínalo být zjevné, že Stalin jako pragmatik dopřál po nějaký čas sluchu reformistům a pozvedl je do nejvyšších pater Rudé armády. Sám byl ale členem caricynské skupiny a nyní nastal čas podpořit bývalé spolubojovníky Vorošilova a Buďonného a tím rozřešit spor o koncepci Rudé armády.

Image

Čtěte také

Když tekla krev: Likvidace vysokých důstojníků v Rudé armádě

Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) má před sebou poslední roky služby – po roce 2030 by měla být vyřazena z provozu. Otázka proto nezní, zda éra ISS skončí, ale kdo ji nahradí. NASA už několik let systematicky podporuje soukromé firmy, které by měly převzít roli hlavních hráčů na nízké oběžné dráze Země. Nejnovějším přírůstkem do této komerční ligy je kalifornský startup Vast Space.

Šance pro nováčka

NASA oznámila, že vybrala společnost Vast z kalifornského Long Beach k realizaci šesté soukromé mise na International Space Station. Start je plánován nejdříve na léto 2027. Jde o významný krok nejen pro samotnou firmu, ale i pro NASA. Agentura totiž otevřeně deklaruje, že chce po skončení provozu ISS přenechat nízkou oběžnou dráhu komerčním subjektům. Soukromé mise podle vedení NASA nepředstavují jen „turistické lety“, ale také prostor pro nové technologie a výzkum, které mají udržet americkou dominanci v oblasti kosmických aktivit na oběžné dráze Země.

„Soukromé astronautické mise představují víc než jen přístup k Mezinárodní vesmírné stanici – vytvářejí příležitosti pro nové nápady, firmy a schopnosti, které dále posilují americké vedoucí postavení na nízké oběžné dráze a otevírají dveře tomu, co přijde dál,“ říká současný šéf NASA Jared Isaacman.

Komerční závod o nízkou oběžnou dráhu

Dosud všechny čtyři realizované soukromé mise na ISS organizovala houstonská firma Axiom Space. Pátá mise je plánována na začátek roku 2027. Tyto lety využívají raketu Falcon 9 a loď Crew Dragon společnosti SpaceX a obvykle trvají zhruba dva týdny.

Mise společnosti Vast bude mít podle NASA podobný profil. Na palubě by měli být čtyři astronauti, jejichž jména firma teprve předloží ke schválení NASA a dalším partnerům ISS.

Vast i Axiom Space mají dlouhodobý cíl: vybudovat vlastní komerční vesmírnou stanici na nízké oběžné dráze. Soukromé mise na ISS proto berou jako přechodnou fázi, během níž získají zkušenosti i zákazníky. Axiom Space plánuje od roku 2027 postupně připojovat k ISS své vlastní moduly. Ty se před jejím zánikem odpojí a vytvoří samostatnou stanici Axiom Station.

Vast sází na vlastní koncept. V roce 2027 chce vypustit menší stanici Haven-1, která poslouží jako testovací platforma. Na ni má navázat větší, vícemodulová Haven-2. Firma už otestovala některé klíčové technologie pomocí demonstrační družice Haven Demo, která byla vynesena na oběžnou dráhu loni v listopadu.

Vast ani Axiom Space nejsou jediní, kdo chce obsadit prostor po ISS. Společnosti Blue Origin a Sierra Space společně vyvíjejí stanici Orbital Reef. Konsorcium zahrnující NanoRacks a Voyager Space pracuje na projektu Starlab.

NASA v posledních pěti letech rozdělila více než půl miliardy dolarů na podporu vývoje komerčních stanic na nízké oběžné dráze. Cílem je zajistit plynulý přechod od státem provozované infrastruktury k tržnímu prostředí.

Pokud by žádný z komerčních projektů neuspěl, po zániku ISS by zůstala na nízké oběžné dráze pravděpodobně jediná velká stanice: čínská Tchien-kung (Tiangong), dokončená v roce 2022. Nadcházející mise společnosti Vast tak nepředstavuje jen další soukromý let do vesmíru. Je součástí širšího strategického přerodu, který má „odemknout orbitální ekonomiku“ – tedy proměnit nízkou oběžnou dráhu v běžný komerční prostor pro výzkum, výrobu i turistiku. Rok 2027 může být jedním z klíčových milníků této nové éry.

Image

Čtěte také

Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

Pastviny dnes pokrývají zhruba třetinu zemského povrchu a tvoří největší zemědělský produkční systém planety. Nová studie vědců z Postupimi ale varuje: pokud se oteplování nezastaví, do roku 2100 může zmizet 36 až 50 procent území, která jsou dnes klimaticky vhodná pro chov skotu, ovcí a koz. Dopady by pocítilo přes 100 milionů pastevců a až 1,6 miliardy hospodářských zvířat.

Bezpečný klimatický prostor

Tým z Potsdam Institute for Climate Impact Research (PIK), jehož práce vyšla v časopise PNAS, se pokusil přesně vymezit takzvaný „bezpečný klimatický prostor“ pro pastevectví. Ukázalo se, že tradiční pastevní systémy prosperují jen v poměrně úzkém rozmezí podmínek:

• teplota mezi −3 a 29 °C
• roční srážky 50 až 2627 mm
• vlhkost vzduchu 39 až 67 %
• rychlost větru 1 až 6 m/s

Mimo tyto hranice začíná být chov založený na přirozených pastvinách výrazně méně životaschopný. A právě tento „klimatický koridor“ se podle modelů bude s postupujícím oteplováním posouvat a zmenšovat.

Pastevectví je extrémně závislé na přírodních podmínkách – na teplotě, dostupnosti vody, vlhkosti i větru. Nejde jen o růst trávy, ale i o fyziologickou toleranci samotných zvířat. Klimatická změna tak neznamená jen méně krmiva, ale i větší stres pro stáda.

Zvlášť znepokojivé je, že největší ztráty se očekávají v regionech, které už dnes čelí hladu, ekonomické nestabilitě či nerovnostem. Klimatický tlak se tak může stát zesilovačem už existujících krizí.

Afrika jako epicentrum změn

Nejtvrdší zásah čeká podle studie Afriku. V případě nízkých emisí by se plocha vhodných pastvin mohla zmenšit o 16 procent. Pokud však bude pokračovat intenzivní spalování fosilních paliv, může úbytek dosáhnout až 65 procent. Africký kontinent už dnes leží na horní hraně „bezpečného klimatického prostoru“ a s dalším oteplováním se vhodné teplotní pásy budou posouvat až k jižnímu okraji kontinentu.

Ohroženy jsou podle vědců zejména etiopské vysočiny, oblast Východoafrické příkopové propadliny, pánev Kalahari a konžská pánev. V těchto regionech dnes pastevectví zajišťuje obživu milionům lidí.

Adaptace nemusí stačit

Pastevci se historicky dokázali přizpůsobovat – měnili druhy zvířat, přesouvali stáda a reagovali na sucha. Podle autorů studie jsou však očekávané změny tak rozsáhlé, že tradiční adaptační strategie nemusí stačit. Pokud se klimatický prostor dramaticky zúží a posune, nebude už kam ustoupit.

Rozdíl mezi „mírným“ a „extrémním“ scénářem je zásadní. Míra škod přímo závisí na tom, jak rychle svět omezí spalování fosilních paliv. Rychlé snížení emisí je podle vědců nejúčinnější cestou, jak zmírnit potenciálně existenční hrozbu pro globální živočišnou výrobu.

Studie tak připomíná, že klimatická změna není jen otázkou ledovců a hladiny oceánů. Týká se i trávy pod nohama krav, koz a ovcí – a lidí, kteří jsou na ní závislí. Pokud se „bezpečný klimatický prostor“ začne hroutit, nepůjde jen o ekologickou proměnu krajiny, ale i o zásah do samotných základů potravinové bezpečnosti a venkovských ekonomik po celém světě.

Image

Čtěte také

Pouště pohlcují pastviny: Podle OSN jsou v ohrožení miliardy lidí

Vědci v rámci argentinské hlubokomořské expedice, během níž zkoumali málo probádané oblasti Atlantského oceánu a pátrali po takzvaných studených průsacích na mořském dně, narazili na mimořádně vzácného obyvatele oceánských hlubin – obří talířovku bájnou (Stygiomedusa gigantea). Setkání s tímto téměř mytickým druhem, který byl za poslední století pozorován jen zhruba stokrát, patří k nejpozoruhodnějším momentům celé výpravy.

Hlavním cílem expedice bylo najít tzv. studené průsaky – místa, kde ze dna uniká metan a další chemické látky, které v hlubinách oceánu nahrazují sluneční energii: mikroorganismy využívají jejich chemickou energii a unikající látky zde vytvářejí základy potravní sítě.

Bájný obr z půlnoční zóny

Přestože expedice přinesla celou řadu objevů, tím nejzajímavějším je patrně záznam obří medúzy. Talířovka bájná byla poprvé ulovena v roce 1899 a jako samostatný druh ji vědci popsali teprve před 67 lety. Její české druhové jméno zcela vystihuje výjimečnost tohoto tvora – za posledních 127 let se ji podařilo spatřit jen zhruba stokrát. Vzhledem k tomu, že talířovky mohou dorůstat délky až okolo 10 metrů je to překvapivě málo. Tentokrát se vědcům podařilo zachytit talířovku u argentinského pobřeží v hloubce okolo 240 metrů.

zdroj videa: Schmidt Ocean Institute, CC BY-NC-SA 4.0

Na rozdíl od většiny medúz vyzbrojených žahavými chapadly, které kořist ochromují, používají talířovky jinou taktiku. Jejich dlouhá ramena fungují jako závěsy, které zachytávají plankton a drobné ryby, které pak medúza pomalu „navíjí“ směrem ke svým ústům.

Talířovky bájné nejčastěji obývají tzv. oceánskou „půlnoční zónu“ – temnou část oceánu sahající od 1 000 metrů až do hloubky kolem 4 000 metrů. Obyvatelé tohoto na potravu i úkryt chudého světa často hledají ochranu u větších živočichů. U talířovek se tak běžně zdržují ryby, které využívají jejich tělo jako štít před predátory a na oplátku jim pomáhají s parazity.

Na severní polokouli bývá obvyklým společníkem talířovek zhruba 20 centimetrů velká jeskyňovka medúzová (Thalassobathia pelagica). Argentinský tým ale pozoroval jiného společníka: medúzovce z rodu Centrolophus. Jde o první zdokumentovaný případ tohoto vztahu v hlubokých vodách u Patagonie. Podle biologů přitom nejde o krátkodobé spojenectví – ryby a talířovky mohou tvořit stabilní pár a zůstávat spolu po většinu svého života.

Image

Čtěte také

Vědci poprvé zachytili největšího hlubokomořského hlavonožce v jeho přirozeném prostředí

Tønsberg na jižním pobřeží Norska je jedním z nejstarších měst této severské země. Vikingská kolonie se zde nacházela už v 9. století. Kolem královského hradního komplexu dynastie Ynglingů časem vyrostlo středověké město. A právě v jeho centru se loni v létě podílela na vykopávkách archeoložka Linda Åsheimová z Norského institutu pro výzkum národního dědictví (NIKU).

Archeologové zde v rámci dlouhodobého projektu odkrývají domy, ulice a další pozůstatky středověkého Tønsbergu. Åsheimová v jednu chvíli učinila úžasný objev. Narazila na překrásný zlatý prsten s modrým kamenem, pravděpodobně safírem, případně napodobeninou safíru z kobaltem barveného skla.

Prstem dámy z Tønsbergu

Nalezený prsten pochází ze středověku. Vzhledem k velikosti a způsobu zpracování zřejmě patřil nějaké vysoce postavené ženě. Jemně zdobený šperk se zlatými spirálami a kuličkami mohl být vyroben někdy v 9. až 11. století, což znamená, že je z počátku historie města Tønsberg.

Podobné prsteny byly ve své době nejen symbolem vysokého společenského postavení, ale také mohly mít určitý magický význam. Modré safíry byly ve středověku známé jako symbol božské moci, pomáhaly nositeli při udržování cudnosti nebo se využívaly i v medicíně, příklad při léčbě vředů.

Nálezy tohoto druhu bývají velice vzácné. Jak uvádí manažerka projektu, archeoložku NIKU Hanne Ekstrøm Jordahlová, od chvíle, kdy při vykopávkách v Tønsbergu naposledy našli zlatý prsten, uplynulo už 15 let. Tentokrát je to navíc podle Jordahlové mimořádně krásný šperk.

Image

Čtěte také

Prevence proti kocovině: V Izraeli objevili prsten, který měl ochraňovat pijany

To, co známe ze Sluneční soustavy, dlouho platilo i v jiných koutech Mléčné dráhy. Nejblíže mateřské hvězdě jsou kamenné světy, dál od ní plynní obři. Tento vzorec se zdál být univerzální.

Jenže nově prozkoumaný systém u hvězdy LHS 1903 tuto představu staví na hlavu. Mezinárodní tým vedený Dr. Thomasem Wilsonem z University of Warwick popsal v časopise Science planetární soustavu, která vypadá jako převrácená naruby. 

Planetární systém naruby

LHS 1903 je chladný a málo zářivý červený trpaslík. Jeho planetární rodinu tvoří čtyři planety – nejblíže obíhá kamenná planeta, následovaná dvojicí plynných světů. Na samém okraji tohoto systému se ale skrývá velké překvapení – čtvrtá planeta je totiž opět kamenná. Je to, jako kdybychom našli planetu podobnou Venuši až za oběžnou dráhou Neptunu.

Takové uspořádání je v rozporu s tradičními modely vzniku planet. Ty předpokládají, že silné záření mladé hvězdy odfoukne plynné obálky blízkých planet, takže zůstanou jen hustá kamenná jádra. Dál od hvězdy, kde je chladněji, se naopak může hromadit plyn a vznikají tak světy s mohutnými atmosférami. Vnější planeta u LHS 1903 ale žádnou tlustou plynnou obálku nemá.

Divoké, a ještě divočejší scénáře

Vědci nejprve zvažovali poněkud dramatická vysvětlení, podle kterých mohl tento planetární systém projít dramatickou přestavbou.

Podle první teorie mohly planety původně vzniknout ve „standardním“ uspořádání a teprve později se vnější světy mohly posunout směrem ke své mateřské hvězdě v rámci procesu známého jako planetární migrace. Podobné události nejsou úplně neznámé a mohly proběhnout i v rané historii naší Sluneční soustavy, kdy se Jupiter a Saturn mohli posunout blíže ke Slunci a následně rozházet menší tělesa po celém systému. U LHS 1903 mohlo něco podobného způsobit přeskupení drah a možná i srážku, která by čtvrté planetě odfoukla její plynný obal. 

Další možností je, že mohlo dojít k přeskupení stavebního materiálu do takové míry, že pro nejvzdálenější planetu nebyl k dostatek plynu pro vznik plynného světa. Oba tyto scénáře se však podle analýz ukázaly jako méně pravděpodobné.

Hezky jedna po druhé

Jako pravděpodobnější se podle vědců jeví jiná, a možná ještě zajímavější verze. Zdá se, že planety kolem LHS 1903 nevznikly současně, ale postupně – jedna po druhé – v procesu označovaném jako formování planet zevnitř ven (inside-out planet formation).

Pokud by planety vznikaly postupně (od nejbližší k nejvzdálenější), každý nově vznikající svět by při svém růstu spotřebovával prach a plyn ze svého okolí. Ty vzdálenější by tak musely „čekat“, až na ně přijde řada.

V případě poslední, vnější planety by v takovém případě mohl nastat zásadní problém: když se konečně začala formovat, v systému už možná téměř nezbyl plyn. Výsledkem je malý kamenný svět. Pokud je tento výklad správný, mohlo by jít o první přímý důkaz planety zrozené v prostředí, kde už klíčová surovina pro vznik plynných obalů prakticky chyběla.

Budou se přepisovat učebnice?

Objev otevírá širší otázku: nakolik jsou naše teorie vzniku planet ovlivněny tím, že vycházejí především ze zkušenosti se Sluneční soustavou. Jak upozorňují vědci z Evropské kosmické agentury, s každým novým exoplanetárním systémem, který se vymyká pravidlům, je stále jasnější, že vesmír je kreativnější, než jsme si mysleli.

Systém u LHS 1903 pochopitelně může být i výjimkou. Může ale také představovat náznak širšího vzorce, který jsme dosud přehlíželi. Ať už je odpověď jakákoli, tento „planetární systém naruby“ nám opět připomíná, že vznik světů není uniformní proces, ale dynamický příběh plný dramat a zvratů.

Image

Čtěte také

Gigantická planeta u malé hvězdy odporuje teoriím o vzniku planet

Hrad Tintagel byl vybudován ve 13. století na pokyn Richarda, hraběte z Cornwallu (1209–1272), mladšího bratra anglického krále Jindřicha III. (vládl 1216–1272). Pokud vám jméno Richard z Cornwallu něco připomíná, možná si vzpomenete na českého krále Přemysla Otakara II., který si u něj nechal údajně vystavit potvrzení, že český trůn může být dědičný i po ženské linii. To ovšem s legendou nesouvisí.

Richard se více než říši věnoval svému cornwallskému hrabství, kde mimo jiné dal kolem roku 1233 vybudovat zmíněný hrad Tintagel. Jeho jméno ani umístění nebylo zvoleno náhodně. V Anglii byly totiž tehdy mimořádně populární artušovské příběhy sepsané ve 12. století Geoffreym z Monmouthu pod názvem Historie králů Británie (Historia Regum Britannie). Richard se tedy rozhodl, že využije artušovského mýtu, aby odkázal na tradici své země. Vybral si proto místo, kde staré ruiny napovídaly, že právě zde bylo sídlo cornwallských vládců.

Hrad vystavěl ve skutečně starém stylu s nulovou strategickou hodnotou. Přitom se hrady obvykle budovaly jako vojenské pevnosti k ochraně území či obchodní stezky. To však tady neplatilo. Richard nechal rozhlásit pověst, že právě tady se narodil Artuš a doufal, že tomu lidé v Cornwallu uvěří. Uvěřili a hrad se proto se stal oblíbeným „turistickým“ místem již ve středověku. Jistěže tehdy ještě turistika v dnešním slova smyslu neexistovala, ale Richard správně odhadl, že není nic lepšího, než zahrát na strunu místní tradice a hrdosti.

Legenda o lásce a podvodu

Pojďme si připomenout, co praví pověst o Artušově zplození. Britský král Uther Pendragon se zamiloval do manželky svého vazala Gorloise, vévody z Cornwallu. Jmenovala se Igraine a byla prý natolik krásná, že se Uther rozhodl získat ji za každou cenu. Dobrovolně k němu nešla, protože byla věrná svému manželovi. A tak Uther vyhlásil cornwallskému vévodovi válku.

Zatímco ho obléhal v pevnosti, kam se Gorlois uchýlil i s vojskem, čekala Igraine na pobřežním hradě Tintagelu, kde měla být naprosto v bezpečí. Uther se pak svěřil svému příteli Ulfinovi, že ji chce získat co nejdříve, protože bez ní nemůže být. Ulfin mu na to odpověděl, že je to nemožné, protože Tintagel je ze všech stran obklopen mořem a vede tam pouze jediná cesta úzkým průchodem, který bez problémů uhájí tři ozbrojení muži proti všech armádám z Británie. 

A tak se Uther obrátil na svého kouzelníka Merlina. Ten řekl, že mu pomůže se s Igraine vyspat, když mu za to daruje dítě, které se z tohoto aktu narodí. Uther šílený touhou to Merlinovi bez váhání slíbil. Kouzelník potom svými kouzly proměnil Uthera tak, že vypadal jako Gorlois, vévoda z Cornwallu. Sám sebe a Ulfina proměnil do podoby dvou vévodových společníků a takhle ve trojici vyjeli na Tintagel. Bez problémů se dostali přes stráže a Igraine byla celá rozradostněná, že po dlouhém odloučení konečně vidí manžela. A tak se bez rozpaků s radostí vyspala s Utherem, který měl jeho podobu. Právě té noci byl počat legendární král Artuš. Můžeme si k tomu ještě představit silnou bouři a hrad na pobřežní skále obklopený ze všech stran mořem, jak je bičován blesky. To přeci ke správnému magickému aktu patří.

Je už jen drobným dodatkem, že té noci vévoda z Cornwallu padl, takže Igraine se pak dozvěděla, kdo byl její noční návštěvník. A také si ho vzala, protože králi Británie se neodporuje. A neodporovala ani tehdy, když si Merlin podle Utherova slibu vzal jejího malého syna na vychování.

Image

Čtěte také

Eldorádo, keltský Ys, Camelot a Atlantida: Bájné světy, které nejspíš nikdy neexistovaly

Pohled na Halu století z přilehlých zahrad je imponující: Prosklený dóm se zvedá nad vodní hladinu bazénů čeřených vodotrysky, zatímco masivní horizontální linie stavby odlehčují ohromná okna. Do klenutého dómu vpouštějí dostatek světla, aby mohl sloužit jako hlediště pro divadlo, sport i výstavy. Přesně takové funkce pro stavbu zamýšlel její architekt Max Berg.

Kříž a kupole

Budova vznikla mezi léty 1911 a 1913 a stala se pomníkem předválečného optimismu i víry v úžasné 20. století, jež bude plné technických divů a sociálního rozvoje. Současně měla oslavovat 100. výročí vítězství Pruska nad Napoleonovými vojsky u Lipska: Ačkoliv Vratislav původně představovala polské město, v 18. století se stala součástí pruského a později německého státu a do polských rukou se vrátila teprve roku 1945.

Berg pro budovu navrhnul neobvyklý tvar. Základ tvořil kříž a na něm vyrostla kupole nesená masivními žebry, která zajišťují dostatečnou oporu pro váhu stavby. Dané řešení bylo možné uplatnit díky novince v podobě betonu vyztuženého ocelovými pruty (viz Zázračný beton). Hala století tak jako skutečně první velká budova vznikla s využitím popsané technologie.

Nová estetika

Technické řešení mělo značný vliv na estetický dojem a ozdoby typické pro secesi ustoupily rovným hladkým plochám. Došlo tak i k vizuální revoluci, která ovlivnila celou generaci nastupujících architektů jako Ludwiga Miese van der Roheho a Le Corbusiera nebo německou školu Bauhaus. Otevřela se tím cesta k novým stylům včetně funkcionalismu či brutalismu, jež poté zcela změnily tvář mnoha světových metropolí. 

Image

Čtěte také

V srdci Dolního Slezska: Vratislav je plná mostů, řek a trpaslíků

Římský dav jásal. Neoblíbený a neschopný císař Tiberius byl mrtev a do města triumfálně vjížděl jeho adoptivní syn a nástupce – sotva pětadvacetiletý mladík známý jako Caligula. Zdálo se, že začíná nová éra. Mladý muž zahájil svou vládou veřejným spálením tajných seznamů údajných zrádců, které si vedl jeho předchůdce, nechal uspořádat opulentní hry a rozdal velké finanční dary vojákům a věrným úředníkům.

„Zlatý věk“, jak nazval začátek Caligulovy vlády historik Filón, však dlouho nevydržel. Brzy se z oblíbeného císaře stal v očích Římanů nenáviděný tyran, jehož vládu i život už po čtyřech letech násilně ukončili členové jeho vlastní pretoriánské gardy. Byla ale mladý muž skutečně tou stvůrou, která vešla do učebnic dějepisu? A co o něm vlastně doopravdy víme?

Vojenská botička

Roku 12 našeho letopočtu se instituce císařství nacházela dosud v plenkách. Octavianus Augustus (vládl 27 př. n. l. až 14 n. l.), který se chopil moci po smrti Julia Caesara, zdaleka nebyl všemocným vládcem a o pravomoci se musel dělit se senátem. Tehdy přišel na svět syn úspěšného a oblíbené vojevůdce Germanika, který dostal jméno Gaius Caesar Augustus Germanicus. 

S ohledem na otcovo povolání trávil malý chlapec mnoho času mezi legionáři v provinciích a brzy se stal jakýmsi jejich maskotem. Matka mu nechala vyrobit miniaturní uniformu, jejíž součástí byla i výzbroj a malé vojenské botičky – v nich měla také původ přezdívka, pod níž vešel do dějin: Caligula (zdrobnělina pro označení vojenské boty: caliga). 

Když měl hoch sedm roků, jeho otec během pobytu u vojska v Sýrii za nevyjasněných okolností zemřel (spekuluje se, že byl otráven). V Římě se v té době stal novým císařem jeho strýc Tiberius, který navíc v minulosti jeho otce adoptoval, a malý Caligula tak zamířil ke dvoru. S postupujícím věkem se ale zhoršoval psychický stav jinak zcela průměrného vládce a on začal své okolí podezírat ze spiknutí. V roce 29 n. l. byla chlapcova matka Agrippina nařčena ze zrady a vykázána do vyhnanství a jeho bratr Drúsus byl uvězněn. Samotného Caligulu držel císař spolu s třemi jeho sestrami jako rukojmí pod vojenským dohledem. Brzy se ale měla situace obrátit k lepšímu.

Naděje Říma

Roku 31 pozval Tiberius tehdy devatenáctiletého mladého muže k sobě do paláce na ostrov Capri, kde dlouhodobě pobýval. Caligula údajně proslul schopností se přetvařovat a brzy se mu podařilo získat si císařovu přízeň. Navíc na svou stranu získal i prefekta elitní pretoriánské gardy Sutoria Macra, který jej chránil a pomáhal mu budovat si postavení u dvora. Nakonec Tiberius mladíka roku 35 jmenoval svým nástupcem spolu se svým vlastním vnukem Tiberiem Gemellem.

To už se ale vláda starého císaře chýlila ke konci. Roku 37 zemřel a spekulovalo se o tom, že mu do hrobu po­mohl právě Caligula s jeho ochráncem, pretoriánem Macrem. Protože Gemellus dosud nedosáhl plnoletosti, ujal se vlády do té doby v Římě téměř neznámý pětadvacetiletý mladý muž. Jakožto se synem milovaného Germanica si s ním ale občané, vojáci i senátoři spojovali nemalé naděje. A zprvu se zdálo, že jim Caligula dostojí – pokorně předstoupil před senát a nechal si udělit patřičné pravomoci. Svému předchůdci uspořádal velkolepý pohřeb, který měl demonstrovat úctu a lásku, již k němu choval. Adoptoval také jeho vnuka Gemella. Pořádal hry, štědře rozdával finanční odměny a oznámil nákladné stavební projekty v Římě i mimo něj. Velkoryse ukončil stíhání všech domnělých spiklenců zahájené za Tiberia a jeho vyhoštěné odpůrce pozval zpět do Říma. Všestranně se zdálo, že se do věčného města vrací prosperita a vláda práva.

Začátek tyranie

Již po několika měsících však vládu nového císaře narušila neznámá nemoc. Caligulův zdravotní stav se vážně zhoršil a mladý muž se potácel na pokraji smrti. Občané města se scházeli na náměstích a v chrámech a prosili za uzdravení svého vládce, někteří dokonce nabízeli své životy výměnou za ten jeho. Byli vyslyšeni. 

Když se ale Caligula na konci října 37 vrátil do politického života, nebyl to ten stejný člověk jako předtím. O důvodech jeho proměny se diskutuje – snad uvěřil, že nešlo o nemoc ale o pokus spiklenců jej otrávit, možná se mu zdálo, že se někteří aristokraté příliš rychle smířili s jeho možnou smrtí. Hněv dopadl nejprve na jeho adoptivního syna a dědice Gemella, který jej během nemoci zastupoval na společenských akcích. Caligula ho obvinil z pokusu o své odstranění a nařídil mu spáchat sebevraždu. Vojáci přinesli meč, a když se sotva osmnáctiletý mladík zdráhal se zabít, pomohli mu císařův rozkaz vykonat.

Poté se obrátil proti někdejšímu spojenci a příteli, pretoriánskému prefektu Macrovi, který byl zatčen a rovněž přinucen spáchat sebevraždu. Mladý císař také začal vyhrocovat vztahy se senátem – brzy se ukázalo, že Tiberiovy spisy sice veřejně spálil, ale předtím je důkladně prostudoval. Vypukla nová série procesů, při nichž byli ctihodní senátoři a římští aristokraté zbavováni poct a úřadů, vězněni nebo popravováni. Některá obvinění byla přitom zcela absurdní – jednoho konzula například císař obvinil z toho, že mu neuspořádal dostatečně okázalou veřejnou oslavu narozenin. Nešťastník byl poté přinucen spáchat sebevraždu. Historik Suetonius dokonce tvrdil, že Caligula nechal provinilé senátory nahnat do arény a bojovat na život a na smrt v gladiátorských kláních.

Zdanil i prostituci

Naděje na moudrou vládu se rozplynuly také v dalších ohledech. Nový císař se ukázal jako neuvěřitelně požitkářský a rozhazovačný. Za svůj krátký život stihl čtyři manželství a vydržoval si rozsáhlý harém milenek a milenců. Šířily se také zvěsti o incestním vztahu s jeho vlastními sestrami. Caligula navíc toužil po tom, být uctíván jako bůh – převlékal se za Merkura, Apollóna či Jupitera a v těchto kostýmech sváděl objekty své touhy.

Podivné sexuální preference by ale svému císaři Římané zřejmě odpustili. Horší to bylo s nákladným životním stylem vyžadující neustálé hledání nových zdrojů. Caligula pořádal nákladné, opulentní hry, při nichž otevřeně a nahlas fandil svým favoritům. Nechal si budoval luxusní paláce včetně slavných nemijských lodí v nichž se odehrávaly dekadentní večírky a orgie. Stavěl také divadla, amfiteátry, závodiště a další velkorysé budovy sloužící především k pobavení lidu a jeho samotného. Žádný div, že již po prvním roce jeho vlády zela státní pokladna prázdnotou a země se zmítala ve finanční krizi.

Aby získal prostředky na velkolepé projekty, zabavoval císař majetky odsouzeným spiklencům a vymýšlel nové a nové daně – nechal zdanit i prostituci, svatby nebo soudní řízení. Pořádal všemožné dražby, na nichž rozprodával majetek svých sester nebo třeba dražil životy gladiátorů v aréně. Na úředníky uvalil vysoké pokuty za případy nekompetence a vojáci museli státu odevzdávat válečnou kořist. Podobná opatření pochopitelně císaři velkou oblibu nezískala.

Neslavný konec

Caligulovo řádění postupně nabíralo stále šílenějších rozměrů. Údajně si nechal zhotovit tři kilometry dlouhý most z lodí svázaných k sobě, po kterém přejížděl sem a tam v pancíři Alexandra Velikého. Svého oblíbeného koně plánoval jmenovat senátorem. Jak narůstal odpor vůči jeho vládě, stával se také stále více paranoidním a procesy nabíraly na obrátkách. Nechával mučit a vraždit senátory i význačné římské osobnosti, některé z nich cíleně ponižoval, nutil je běhat za svým vozem nebo dlouhé hodiny klečet na podlaze. Prý také avizoval, že přesune centrum říše z Říma do Egypta, který byl bližší jeho orientálnímu stylu vládnutí.

Nakonec pohár trpělivosti přetekl. V lednu roku 41, během her, ani ne třicetiletého císaře přepadli a ubodali důstojníci jeho pretoriánské gardy. Spolu s ním zavraždili i členy jeho rodiny, několik jeho věrných a také řadu nevinných lidí. Poté pretoriáni prohlásili císařem jeho strýce Claudia (viz Republika, nebo císařství?).

Tyran, nebo oběť?

Caligulova vláda po necelých čtyřech letech skončila a v průběhu staletí se jeho jméno stalo symbolem zvrácenosti a zvůle. V posledních desetiletích se však objevila celá řada hlasů zpochybňujících tento zažitý pohled. První věc, kterou je třeba si uvědomit, je, že o císařově životě informuje jen nemnoho historických pramenů – většina těch soudobých se přitom ztratila. Ty dochované potom vznikly pod vlivem Caligulova nástupce Claudia, který měl zájem na tom, aby byla ospravedlněna vražda jeho předchůdce.

Zmínky o císaři, které zachoval filozof Seneca a židovský historik Filón Alexandrijský, tak rozhodně nebyly nezaujaté. Druhý zmíněný navíc Caligulu nenáviděl kvůli jeho špatným vztahům s jeho souvěrci. Ostatní historická díla vznikla až se značným časovým odstupem. Nejkomplexnější zprávu o Caligulově vládě přinesl historik Suetonius ve svých Životopisech dvanácti císařů, které ale vyšly až na počátku 2. století.

Řada moderních historiků se tak domnívá, že příběhy o císařově krutosti a zvrhlosti mohou být značně nafouknuté. Je nepochybné to, že Caligula byl výstřední a egoistický, po jeho smrti však římský lid truchlil a požadoval přísné potrestání jeho vrahů (hlavní atentátník poté spáchal sebevraždu). Není tedy pravda, že by šlo o všeobecně nenáviděného šílence. 

Také jeho vztahy se senátem byly podle všeho komplikované – historik Anthony Berret se domnívá, že senátoři doufali, že z mladého a nezkušeného císaře učiní svou poslušnou loutku. Caligula musel o své postavení svádět tvrdý politický boj, jehož projevem bylo i vraždění a ponižování oponentů – nešlo však o sadistickou svévoli, ale metody, k nimž se uchylovali jeho předchůdci i nástupci. Jako zcela nepravděpodobné potom moderní historici odmítají zvěsti o incestních vztazích. Je tak možné, že Caligula svým chováním zase tolik z řad římských císařů nevybočoval a jeho hrozivá pověst na něm ulpěla až v průběhu budoucích let. 

Image

Čtěte také

Velká dcera Říma: Císařovna Galla Placidia prožila poslední záchvěv slávy říše