V tokijské čtvrti Takadanobaba otevřel loni na podzim své brány podnik, který posouvá pojem „odpočinek“ na nečekanou úroveň. Jmenuje se Meiso Kukan Kanoke-in, což v překladu znamená zhruba „meditační prostor – rakev – hostinec“ – a přesně to také nabízí: půlhodinové meditační sezení… uvnitř skutečné rakve.

Japonsko je známé širokou nabídkou míst pro relaxaci – od útulných kaváren přes horské horké prameny až po klidné městské parky. Kanoke-in do této tradice na první pohled zapadá. Název „Meiso Kukan“ znamená „meditační prostor“ a anglické „in“ má evokovat pohostinnost. Jenže mezi nimi stojí slovo „kanoke“, tedy rakev. A nejde o žádnou metaforu.

Nevěčný odpočinek

Podnik nabízí „meditační zkušenost, při níž se na život díváte skrze vědomí smrti“. Návštěvníci uléhají do autentických rakví stejného typu, jaký se používá při japonských pohřbech. Ty mají kromě horního víka i menší otvor určený při obřadech k vystavení tváře zesnulého. Při meditačních sezeních zůstává tato část otevřená, pro méně odvážné je k dispozici i možnost bez instalace celého horního víka rakve.

Každé sezení trvá 30 minut. Účastníci jsou vyzváni, aby přemýšleli – klidně hluboce a existenciálně – o svém životě, nebo se naopak pokusili na chvíli nemyslet na nic. Atmosféru dotváří podmanivá hudba a uklidňující vizuální projekce na stropě místnosti. Cena za půlhodinový „pobyt mezi životem a smrtí“ činí 2 000 jenů (zhruba 260 Kč) a sezení probíhají čtyřikrát denně.

Ačkoliv samotné rakve vycházejí z buddhistické pohřební tradice, provozovatelé zdůrazňují, že meditační program je zcela sekulární a otevřený lidem všech vyznání. Přesto existují omezení: služba je určena pouze dospělým nad 18 let, osobám do 185 centimetrů výšky a do 90 kilogramů hmotnosti. Zájemci musí být v dobrém fyzickém i psychickém stavu – cílem je vytvořit prostor k reflexi, nikoli vyvolat depresivní reakce. Služba také není doporučená lidem, kteří trpí klaustrofobií.

Kanoke-in tak představuje neobvyklý příklad toho, jak lze i téma smrti přetavit do moderní formy relaxace. Namísto strachu nabízí tichý prostor pro zamyšlení – a možná i nový pohled na vlastní život.

Image

Čtěte také

Černá káva v domě černých myšlenek: Thajská kavárna s příchutí smrti

Rytířský duchovní řád byl založen jako ozbrojená paže katolické církve v boji proti muslimům, ale v historické paměti se z templářů stala skupina tajemných postav střežící nejcennější duchovní poklady křesťanství, provádějící zvláštní rituály a ovlivňující osud světa. Pokud tak některým konspiračním teoretikům sdělíte, že templáři byli roku 1312 papežskou bulou zrušeni a od té doby neexistují, kontrují fantastickou teorií, že šlo ze strany vychytralých rytířů o pouhý trik, jak se přesunout do šedé zóny, kde mohou nerušeně pořádat své duchovní seance, aniž by je přitom zbytečně rušil okolní svět.

Povídačky hledačů tajemna se historikům špatně vyvracejí, protože se zakládají na domýšlení neexistujících záznamů. Historici vycházejí primárně z dochovaných dokladů, ale někomu stačí „podezřelé okolnosti“, aby si vybájil fantastický příběh plovoucí na vodě dohadů. Pojďme se společně podívat na nejznámější konspirace s řádem spojené.

Mýtus zakladatelský: Nejasné počátky řádu

Už samotné založení spolku Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu provázejí „podezřelé okolnosti“ způsobené nedostatkem pramenů. Skupina devíti rytířů okolo prvního velmistra Huga z Payens měla předstoupit před jeruzalémského krále Balduina II. okolo roku 1120. Nechali si od něj potvrdit svůj hlavní úkol – ochranu poutníků do Svaté země.

Král jim přitom určil sídlo na místě bývalého Šalamounova chrámu. Jenže tento příběh pochází až z pozdější kroniky a žádné dokumenty o založení řádu se nedochovaly, což je u církevních řádů neobvyklé. Znění některých dokumentů navíc naznačuje, že tato skupina mohla působit už roku 1114, nebo dokonce 1111, kdy sídlila v části johanitského špitálu.

Ale co tam dělali, když o ochraně poutníků žádný ze starších dokladů nemluví? Vlastně nejsou zmíněni vůbec nikde až do svého oficiálního založení roku 1129 na koncilu v Troyes. Mohli být součástí nějakého většího záměru spolku moudrých či mocných, který se zformoval už během první křížové výpravy v letech 1096–1099? Tehdy prvního ochránce božího hrobu Godefroie z Bouillonu vyzdvihla jakási podivná skupina „tajemných šlechticů“, která pak s Godefroiovým svolením postavila za hradbami Jeruzaléma takzvané Sionské převorství. Vzniklý sionský řád byl velmi podivným hnutím, což samozřejmě vedlo novodobé hledače senzací k myšlence, že templáři na něj navázali.

Mýtus vyvolených: Hledání Archy úmluvy

Jaký úkol měli templáři splnit při své tajuplné misi v Jeruzalémě? V prvních letech nepřijímali žádné nové členy a ochrana poutníků měla být údajně pouhou zástěrkou pro skutečný cíl – nalézt v troskách Šalamounova chrámu skrytou Archu úmluvy, která se zde prý od starozákonních dob ukrývala. Ostatně co jiného by měli dělat, když o jejich bojové činnosti před rokem 1129 není žádný záznam, říkají si hledači záhad a své teorie opřou o fakt, že bitev se v Jeruzalémském království i dalších křižáckých státech přece tehdy uskutečnilo dost.

Víme jen to, že roku 1125 se templářem stal Hugo ze Champagne, bohatý francouzský hrabě a bývalý lenní pán velmistra Huga z Payens. Tento pozoruhodný muž patřil k přátelům opata Bernarda z Clairvaux, který měl velkou zásluhu na oficiálním uznání templářského řádu.

V těch letech už tedy templáři přijímali nové členy a do roku 1129 se jejich počet rozrostl asi na třicet. Je pravda, že do té doby netvořili významnou vojenskou sílu křižáckých států. Soustředili se jen na ochranu poutníků, která nikomu nestála za záznam. Je pravděpodobné i to, že se snažili prohledávat bývalý Šalamounův chrám, když už v něm sídlili. Potvrdily to pozdější archeologické průzkumy. Hledání křesťanských relikvií z biblických dob bylo ve středověku oblíbeným koníčkem a dobytá Svatá země k tomu přímo vybízela. Je možné, že tam něco vzácného našli, ale těžko to byla Archa úmluvy obsahující desky zákona s Desaterem, které Bůh kdysi zjevil Mojžíšovi.

Mýtus christologický: Hledání svatého grálu

Jestliže Archa úmluvy je popsána alespoň v Bibli, o podobě svatého grálu nemá nikdo ani tušení. Dle legend to měla být nádoba, s níž Ježíš Kristus připíjel na své poslední večeři a později po jeho ukřižování do ní měl Josef z Arimatie zachytit pár kapek Kristovy krve. Různé verze legendy se pak liší v tom, zda ho odvezl do Británie, kde ho hledali mytičtí rytíři krále Artuše, či do Francie, kde ho střežili právě templáři. Nebo ho snad také mohli vykopat v Šalamounově chrámu? To zřejmě ne, protože grál je i v mýtech chápán spíše jako něco neuchopitelného, znázorňujícího duchovní podstatu křesťanské moudrosti i mystéria. Fyzická podoba poháru, na první pohled obyčejného, ale obsahujícího netušenou moc, už patří spíše do pohádek. I artušovské legendy naznačují, že její hledání vede mnohdy k záhubě.

A jaké „podezřelé okolnosti“ spojují templáře s grálem? První autor artušovské legendy byl kolem roku 1180 Chrétien de Troyes. Právě v tomto městě se konal koncil, kde byli templáři kdysi oficiálně založeni, disponovali tam silným zázemím a zdá se, že Chrétien měl mezi nimi dost přátel. Nicméně templáře jakožto strážce grálu zmiňuje i další středověký artušovský autor Wolfram von Eschenbach ve svém eposu Parzival.

Je tu však jedna souvislost se zřejmě reálným templářským zvykem. Na Zelený čtvrtek rytíři provozovali takzvaný kult Kristových pašijí, při němž přijímali jako eucharistii pouze Kristovu krev v podobě vína, a nikoliv hostii jakožto tělo Páně. Tento zvyk nemá v katolické církvi obdoby a zřejmě ho bratři odkoukali od prostých jeruzalémských křesťanů, mezi nimiž se držel od raných křesťanských dob. Při tom snad mohli víno (krev) pít z něčeho, co připomínalo svatý grál.

Mýtus satanistický: Uctívání Bafometa

Při velkém procesu, který začal roku 1307, vznesli vyšetřovatelé proti templářům celou řadu obvinění. Francouzský král Filip IV. měl zájem na co největším očernění řádu, takže jeho lidé při monstrprocesu vymýšleli šílené konstrukce, jak rytíře obvinit dokonce přímo z příklonu k islámu. Dva vyslýchaní bratři uvedli, že prý uctívali jakýsi idol vousaté hlavy, který se „podobal Bafometu“ a jeden z nich upřesnil, že se nazýval arabským slovem „jalla“. Ano, pouze dva z více než tisícovky vyslýchaných. Z toho vznikl mýtus, že Bafomet je zkomolenina slova Mahomed (tak se tehdy v Evropě nazýval Mohamed) a „jalla“ je ve skutečnosti arabsky Alláh.

Ještě dalších asi 50 vyslýchaných bratří po nátlaku inkvizitorů připustilo, že templáři nějaké idoly v řádu uctívali. Je otázka, zda se jednalo o zpodobnění křesťanských světců, nebo šlo o úplný výmysl. Konverzi k islámu však můžeme vyloučit už proto, že muslimové zobrazení Proroka zapovídají jako svatokrádež. Hlava takzvaného Bafometa se někdy zachycuje i s rohy, což pak vede k obvinění templářů ze satanismu a uctívání ďábla či jeho služebníků. To je samozřejmě nesmysl, který připomíná pozdější procesy s čarodějnicemi.

Mýtus o svatokrádeži: Plivání na kříž

Vážnější obvinění, které se zřejmě zakládalo na pravdě, spočívalo v tom, že nováčci přijímaní do řádu podstupovali tajný „očistný rituál“, při němž museli zapřít Krista a plivat na kříž. Jednalo se o proceduru, která nebyla výslovně popsána v řádových předpisech, ale pouze ústně předávána mezi nejvyššími představiteli. Vypovídali o ní totiž mnozí templáři dokonce ještě před začátkem procesu, tedy bez mučení. 

Při přijímání nováčků proběhla nejdříve oficiální ceremonie a po jejím skončení přišla na řadu tajná část, která novice překvapila. Preceptor mu řekl: „Všechny sliby, které jsi zatím složil, jsou prázdná slova. Teď musíš podat důkaz o svém smýšlení skutky.“ Nato mu preceptor bez vysvětlení přikázal, aby se zřekl Krista a plivl na kříž. Čerstvý řeholník obvykle se zděšením odmítl s tím, že přece slíbil oddanost křesťanství. Ale učitel řekl: „Přísahal jsi, že uposlechneš jakéhokoliv příkazu představených, a nyní si dovoluješ neuposlechnout?“ 

Následující průběh se pak lišil podle uvážení konkrétních zúčastněných. Většinou však vyvinuli zkušení spolubratři na nováčka nátlak, hrozili mu vězením i bitím, případně i smrtí, přičemž mu mířili mečem na hrdlo. Většina noviců pak podlehla, byť uváděli, že neplivali na kříž, ale na jen směrem k němu. Našli se však i preceptoři, kteří nátlak nepřeháněli a jen si vyzkoušeli pevnost víry kandidáta.

I podle výpovědi velmistra Jakuba de Molay lze soudit, že plivnutí na kříž se v řádu praktikovalo minimálně sto let. Vystavení kandidáta takovému nátlaku mělo mimo jiné odhalit, jak bude reagovat v případném muslimském zajetí. Příliš snadné podřízení či naopak přehnaná drzost ukázaly, že rytíř není dostatečně psychicky odolný, takže se hodí spíše pro službu v evropském zázemí. Právě takové rituály po svém prozrazení výrazně zhoršily pověst templářů a usnadnily jejich zavržení v očích veřejnosti, což se hodilo zejména francouzskému králi. A samotný fakt, že si templáři dovolili tak dlouho provozovat podobnou věc bez vědomí papeže, ukazuje, jak pevné postavení v rámci katolické církve zaujímali, a mnozí je právem označovali za pyšné.

Mýtus o úniku: Ztracený poklad řádu

Pátek třináctého je považován za nešťastný den podle roku 1307, kdy začala dlouho chystaná akce zatýkání templářů a zajišťování jejich majetku. Filip IV. dopředu oznámil záměr velitelům stráží po celé Francii, ale měli ho chovat v tajnosti, aby mohli provést koordinovaný a nečekaný zátah v jediný den – pátek 13. října 1307. Král chtěl zřejmě zamezit tomu, aby templáři převezli své bohatství, které měli na svých komendách skrývat. Jenže byl zklamán, protože množství zajištěného zlata a jiných cenností obsahovalo jen zlomek pohádkových pokladů, o nichž se mluvilo.

A tady nastávají další „podezřelé okolnosti“. Kam se poděl bájný poklad templářů? Je zřejmé, že akci se úplně utajit nepodařilo, protože velmistr de Molay se vše dozvěděl a stihl zničit velkou část písemných dokumentů týkajících se činnosti řádu včetně řeholních a účetních knih. I to samozřejmě přispívá ke spekulacím. Byly v nich popsány tajemné počátky řádu, či údaje o Arše úmluvy a svatém grálu? Vysvětlovaly se v nich tajemné rituály a podezřelé nečisté praktiky rytířů?

Legenda vypráví o tom, jak byl poklad tajně přepraven z pařížského templu po řece až na hlavní templářskou námořní základnu v La Rochelle, odkud právě na podzim roku 1307 odplula celá templářská flotila neznámo kam. Uchýlili se francouzští rytíři do Portugalska, kde řád nebyl zrušen, ale pouze přejmenován, nebo třeba do Skotska?

Oblíbená verze legendy vypráví o tom, že lodě přistály na bezpečném území na západním pobřeží Skotska, kde tehdy vlastně nelegálně proti vůli Angličanů vládl Robert Bruce. Templáři mu pak prý pomohli zvítězit v bitvě u Bannockburnu roku 1314, díky čemuž si mohl legálně nasadit skotskou korunu. Král jim za to poskytl útočiště. Ostatně i Dan Brown ve svém populárním románu Šifra mistra Leonarda „odkrývá“, že svatý grál se skrývá v Rosslynské kapli nedaleko Edinburghu.

Mýtus nesmrtelnosti: Templarismus po zrušení řádu

Papež Klement V. zrušil řád templářů bulou Vox in excelso roku 1312, přestože věděl, že se kromě zmíněných iniciačních obřadů a trochy homosexuality (viz Požádej bratra svého) ničím vážným neprovinili. Po tomto datu přestal řád oficiálně existovat. Poslední kapitolu templářských dějin napsal roku 1314 poslední velmistr Jakub de Molay, který odvolal své předchozí přiznání hříchů a chtěl hájit úplnou čistotu řádu. Papež jej nechal na králův nátlak upálit na jednom ostrůvku na Seině. Jelikož papež i král ještě téhož roku zemřeli, zrodila se později legenda o tom, že velmistr před smrtí pozval své soudce na Boží soud. Navíc měl proklít rod Kapetovců, což se naplnilo, když během dalších 14 let zemřeli všichni tři synové Filipa IV., aniž by měli mužské potomky. To vedlo nejen k vymření Kapetovců, ale posléze i k vypuknutí stoleté války s Anglií.

Jakékoliv odkazy na Řád chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu po roce 1314 už však nejsou dějinami templářů, ale templarismu. Údajně se měli podílet na objevení Ameriky a sám Kolumbus měl být templářem, což podporuje i užití bílé vlajky s červeným křížem. Navíc se příslušníci rytířských řádů z Pyrenejského poloostrova opravdu na zámořských objevech podíleli. Ale to už nemá s opravdovými templáři nic společného, stejně jako jejich údajné působení v ilegalitě jakožto tajné společnosti, která se v 18. století transformovala do svobodného zednářství. 

Image

Čtěte také

Zednáři a jejich lóže: Jakou moc má dnes toto tajemné bratrstvo?

V provincii Burgos na severu Španělska se nachází geologická formace Castrillo de la Reina. Rudé jíly této formace obsahují bohatou sbírku fosilií rozmanitých dinosaurů a dalších živočichů z období spodní křídy. V roce 2016 bylo na lokalitě Vegagete, která je součástí této formace, objeveno nejméně pět drobných ptakopánvých dinosaurů jednoho druhu.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Paul-Emile Dieudonné z Národní univerzity Río Negro, nedávno v odborném časopise Papers in Palaeontology podle těchto fosilií popsal nový rod a druh dinosaura Foskeia pelendonum, který je evolučně blízký počátku evoluce čeledi evropských býložravých dinosaurů čeledi Rhabdodontidae.

Trpaslík mezi dinosaury

„Kdokoliv tohle zvíře spatří, je od prvního okamžiku ohromený tím, jak je maličké,“ líčí Dieudonné. „Další věc, kterou u foskeie nelze přehlédnout, je její sice maličká, ale současně komplikovaná a velmi zvláštní lebka, na které jsou patrné neobvyklé anatomické inovace.“ 

Rodové jméno nově popsaného dinosaura Foskeia je odvozené z řečtiny a znamená „lehký spásač“, zatímco druhové jméno odkazuje na starověký keltský nebo keltsko-ilyrský kmen Pelendonů, kteří žili od 4. století před naším letopočtem na řece Douro, oblasti, kde byly objeveny fosilie.

Foskeia zřejmě žila v hustých lesích, kde se vzhledem ke své velikosti musela spoléhat na nenápadnost a rychlost. Přestože byla malá, nebyla primitivní. Měla specializovaný chrup uzpůsobený ke zpracování rostlinné potravy a existují náznaky, že během vývoje měnila postoj – podle paleontologů zřejmě přecházela mezi pohybem po čtyřech a po dvou. V hustých křídových lesích se pravděpodobně musela spoléhat na rychlé výpady a obratnost. Její strategie přežití tak byla úplně jiná než u velkých sauropodů či rohatých dinosaurů.

Hbitý a obratný střízlík

Histologické rozbory navíc přinesly ještě jeden překvapivý závěr. Mikrostruktura kostní tkáně nejenže naznačuje, že Foskeia měla metabolismus blížící se malým savcům nebo ptákům, ale zároveň potvrdila, že alespoň největší z nalezených exemplářů byl pohlavně dospělý jedinec. To znamená, že mimořádně drobné rozměry nebyly znakem nedovyvinutého mláděte, nýbrž skutečnou velikostí dospělého zvířete. 

Rychlý růst a vysoká aktivita jsou tak u tohoto miniaturního dinosaura o to pozoruhodnější. Miniaturní velikost tedy nebyla spojena s „plazí“ pomalostí, ale naopak s poměrně intenzivním životním tempem. Poznatky o růstu a vývoji jsou přitom klíčové pro správné srovnání anatomie Foskeie s jinými druhy, protože mladí jedinci mohou během dospívání výrazně měnit tvar i proporce kostí.

Největší význam objevu ale spočívá jinde: Foskeia pomáhá vyplnit zhruba 70 milionů let dlouhou mezeru ve fosilním záznamu vývoje evropských býložravých dinosaurů. Fylogenetická analýza (tedy srovnání příbuzenských vztahů) ukázala, že Foskeia má velmi blízko počátku evropské skupiny středně velkých býložravců známých z pozdější křídy a jejím nejbližším příbuzným se jeví australský dinosaurus Muttaburrasaurus. To naznačuje, že vývoj těchto býložravců byl mnohem globálnější a složitější, než se dosud předpokládalo.

Image

Čtěte také

Dvě století paleontologie: Deset největších dinosauřích objevů

Během nejtemnějších dnů Velké Británie se Winston Churchill neustále obával hrozby, kterou představovaly nepřátelské ponorky. Ty si vybíraly svou daň na námořních trasách ostrovní země a hrozily přerušením nezbytných dodávek. V poválečných pamětech britský premiér napsal: „Bitva o Atlantik byla dominantním faktorem všech událostí po celou válku. Ani na okamžik jsme nemohli zapomenout, že na jejím výsledku závisí vše, co se děje jinde – na souši, na moři nebo ve vzduchu.“

Krvavé roky

Snaha zlepšit schopnost námořních sil odhalovat ponorky a následně vyvinout zbraně, které je budou spolehlivě likvidovat, probíhala od samého počátku druhé světové války. Od září 1939 až do konce roku 1942 potopily U-Booty 2 780 obchodních lodí. Více než 14 milionů tun drahocenného nákladu nikdy nedosáhlo svého cíle, místo toho skončily na dně Atlantiku. Karta se však v polovině války obrátila, do května 1945 potopili Spojenci více než 700 ponorek, přičemž o život připravili přes 33 000 členů jejich posádek. K vítězství v bitvě o Atlantik, nejdelší nepřetržité kampaně celého konfliktu, pomohlo protihitlerovské koalici několik skutečností.

Zaprvé se spojeneckým kryptoanalytikům opakovaně dařilo prolamovat německé námořní kódy – ke konci války četli zpravodajští důstojníci admirality komunikaci Berlína s ponorkami takřka v reálném čase. Dále ozbrojená plavidla doprovázející konvoje odrazovala ponorky od příliš troufalých útoků, zatímco zesílené letecké hlídky a zavedení zdokonaleného sonaru a radarových technologií umožnilo podmořské čluny snáze odhalovat.

Ztráty u-bootů tak vzrostly nad udržitelnou úroveň, což donutilo velitele ponorkové zbraně Karla Dönitze na konci května 1943 dočasně všechny ponorky odvolat z bojových zón poté, co jich bylo během měsíce ztraceno neuvěřitelných 41. Jedním z mnoha faktorů tohoto dramatického zvratu se stala inovativní zbraň nasazená proti Dönitzovým vlčím smečkám – Hedgehog.

Miny, sítě, zábrany

K omezeným prostředkům protiponorkového boje během první světové války i po ní patřily především miny, sítě či trámové zábrany. Ty mohly bránit proniknutí ponorky například do přístavu. Sítě mohly také zachránit loď před zásahem torpédem a mnoho lodí jimi proto bylo vybaveno. Protiponorkové sítě však zvyšovaly odpor a spotřebu paliva a snižovaly rychlost.

Jako účinnější se ukázala aktivní obrana – letouny Pobřežního velitelství RAF pročesávaly vody kolem Británie a zdokonalovaly svou taktiku ve snaze ochránit konvoje. To se projevilo i na druhé straně Atlantiku, kde se do boje zapojily kanadské síly a později i americké námořnictvo. Na začátku války v roce 1939 však primární obranu Británie proti ponorkám tvořily torpédoborce a další plavidla používající ASDIC (formu sonaru vyvinutou během předchozího konfliktu) a shazující hlubinné nálože. Ty představovaly jedinou zbraň, která mohla zničit ponořený cíl. Používaly je všechny námořní mocnosti, přestože měly četné nedostatky. Jakmile se loď přiblížila k ponorce, ztratila s ní kontakt a hloubku, v níž se protivník nacházel, bylo nutné odhadnout a podle toho přesně nastavit detonátor. Přestože dokázaly nálože způsobit mohutnou explozi, musely vybuchnout v těsné blízkosti, aby tlaková vlna způsobila velké škody. Kromě toho samotný výbuch ještě neznamenal zásah, takže bylo obtížné ověřit výsledek útoku.

Hedgehog (ježek), vyvinutý během prvních měsíců bitvy o Atlantik, měl tyto problémy vyřešit. Zbraň dostala svůj název podle toho, že nabitá připomínala ježčí bodliny – jednalo se o čepový minomet vystřelující 24 střel s nárazovým zapalovačem naplněných torpexem nebo TNT.

Odpovědi na anomálie ASDIC

Hedgehog vznikl jako reakce na přetrvávající problémy se systémy ASDIC. Jakmile se vzdálenost mezi lovící lodí a cílem přiblížila k hranici minimálního dosahu detekčního přístroje, zkrátila se doba výstražné odezvy – takzvaný ping – natolik, že lidská obsluha aparátu nedokázala rozlišit zpětný signál od počátečního impulsu. Jednalo se o takzvanou okamžitou ozvěnu a znamenalo to ztrátu přesné polohy ponorky.

V této kritické chvíli hry na kočku a myš mohli kapitáni u-bootů podnikat úhybné manévry, zatímco pronásledující lodě zůstávaly prakticky slepé. Obvykle se vzdálenost nezmenšila natolik, aby bylo možné podniknout úspěšný útok, a hlubinné pumy se potápěly tak pomalu, že se jim dalo vyhnout. Často se stávalo, že i přes použití nejlepších dostupných informací torpédoborec nebo korveta svrhnul hlubinné nálože daleko od cíle.

Řešením se stala takzvaná Ahead Thrown Weapon (ATW) – zařízení, které vrhalo nálože daleko před útočící loď, zatímco ponořený cíl zůstával stále zjistitelný. V meziválečném období vyvinul podplukovník Stewart Blacker z Královského dělostřelectva čepový minomet, který odvodil od velkých zákopových minometů běžných na bojištích západní fronty. Později na stejném principu vznikl i protitankový vrhač PIAT.

Major Millis Jefferis upravil Blackerovu konstrukci pocházející z meziválečného období pro armádu a následně spolupracoval na úpravě minometu pro námořní použití se skupinou pro výzkum a vývoj zbraní přezdívanou „Churchillovo hračkářství“ (MDI 1) a s Oddělením pro vývoj různých zbraní admirality. Prototyp „ježka“ byl nakonfigurován jako rám se čtyřmi kolébkami, z nichž každá disponovala šesti nakloněnými odpalovacími tyčemi. Toto zařízení se umístilo na příď lodi tak, aby před ním zůstal volný prostor. Projektily vážily 29,5 kg (z toho 14 kg tvořila výbušnina TNT, respektive 16 kg torpex) a jejich úzký tvar jim umožňoval snadno proniknout pod hladinu, aniž by hrozilo jejich odražení.

Když se loď dostala do kontaktu s ponorkou a přiblížila se k ní na dostřel, byla vypálena řetězová salva, kdy interval mezi odpálením jednotlivých řad projektilů činil 0,1 sekundy, což snížilo namáhání lodní nástavby a umožnilo dopad projektilů v kruhovém či eliptickém tvaru o průměru asi 30 m. Každá střela dopadla přibližně 4,5 m od svých sousedů a potopila se rychlostí 7 m/s. Nabití přitom trvalo zhruba tři minuty.

Hedgehog se instaloval na eskortní plavidla, aby pracoval buď samostatně, nebo v tandemu s hlubinnými náložemi. Ty se typicky odpalovaly za záď nebo do stran, přičemž hedgehog vystřeloval své projektily před příď. Zatímco u hlubinných náloží se předem nastavovala hloubka, ve které mají vybuchnout, střelu z ježka přivedl k explozi kontakt s tvrdým povrchem. Hlubinné pumy měly poškodit blízký cíl rázovou vlnou, naopak projektily z hedgehogu způsobily proražení pláště ponorky explozí na jejím trupu.

Pichlavý úvod

Hedgehog nahradil dřívější Fairlie Mortar, který při zkouškách v polovině roku 1941 nepřinesl uspokojivé výsledky. První lodí, jež obdržela nový systém, se stal torpédoborec HMS Westcott v srpnu 1941. Úspěšné testy se uskutečnily proti vraku ležícímu v Liverpoolské zátoce téhož léta a k oficiálnímu zavedení došlo v únoru 1942. Síla zpětného rázu a velikost hedgehogu si vyžádaly velkou pevnou montáž.

Standardní instalace vážila asi 13 tun a na Westcottu i dalších starších torpédoborcích nahradila přední dělovou věž. Někteří důstojníci proto vyjádřili obavy, že instalace hedgehogu (nebo následně vrhače Squid) a také vylepšení protiletadlové výzbroje torpédoborce znevýhodní, protože jim uberou palebnou sílu. Pro flotilové torpédoborce byla hlavní dělová výzbroj nezbytná a novější třídy vyráběné za války proto hedgehog běžně nedostávaly – ačkoliv každý nesl hlubinné nálože.

Korvety, fregaty a další eskortní lodě měly obvykle širší trup a pouze jednu dělovou věž na přídi. Hedgehog se dal umístit vpravo od věže nebo na střed paluby před věž. Dělená verze se dvěma instalacemi po 12 střelách vznikla pro lodě, u nichž odstranění jiné výzbroje nebylo žádoucí a montáž zabírala stejný prostor jako dvojče/čtyřče 40mm kanonů Bofors. Problém s místem zpočátku omezoval použití hedgehogu v americkém námořnictvu pouze na specializované eskortní lodě a pro flotilové torpédoborce konstruktéři vyvinuli alternativu pojmenovanou Mousetrap.

Game Changer?

Admirálové očekávali, že hedgehog odstraní nebo alespoň zmírní frustraci z útoků hlubinnými náložemi, jejichž exploze znemožňovaly znovu zachytit cíl sonarem nejméně na 15 minut – než se uklidnila rozbouřená voda a utichly rázové vlny – což dávalo ponorce dostatek času na únik. Předpokládalo se, že ježek se stane „game changerem“ v boji proti u-bootům ve středních hloubkách, a stávající doktrína Royal Navy nedoporučovala útoky na cíle plující hlouběji než 400 stop (122 m). Při přiblížení by pak neexistoval žádný slepý prostor a teoreticky by se mohl nepřátelský podmořský člun ocitnout pod útokem bez varování. Jediná detonace by pravděpodobně stačila ke zničení ponorky.

V praxi to však nešlo tak hladce. Nasazení a úspěšnost ježka se projevovaly poněkud pomaleji, než se čekalo. Zajímavé je, že se na tom podílela morálka; když hlubinné nálože explodovaly, mezi posádkami zavládl optimismus, že možná nepřítele zničily. Hlubinné nálože se ovšem nastavovaly tak, aby explodovaly v určené hloubce. Ale když nedošlo ke kontaktu střel hedgehogu, ticho následující salvu okamžitě prozrazovalo, že k zásahu nedošlo. Navíc vlny a vzdouvající se hladina Atlantiku ovlivňovaly přesnost a obsluhy hedgehogů často nebyly v drsném počasí schopny účinně odpálit nálože, které se zasekávaly na odpalovacích tyčích. Někdy voda zaplavila obvody nebo jiné součásti a způsobila, že zařízení bylo na chvíli nepoužitelné. První zprávy naznačovaly, že hedgehog má podle nich sotva lepší účinnost než hlubinné nálože – v nejlepším případě 5 %.

Podle Měsíční protiponorkové zprávy Královského námořnictva za říjen 1942 „byla zbraň použita při 11 honech na údajné ponorky, přičemž bylo vypáleno celkem 20 salv, ale zdá se, že mnoho z nich mířilo na cíle, které nebyly ponorkami. (…) Zdá se, že na ponorky bylo ve skutečnosti vypáleno pět salv, z nichž dvě mohly uspět.“ 

Zpráva rovněž upozornila na problémy s předčasnou detonací střel, které se však řeší. „Je zřejmé, že zbraň ještě není zbavena nevyhnutelných problémů, ale aktivně se pracuje na tom, aby munice byla zcela vyhovující. Při zkouškách prováděných na moři některé střely, ale ne nutně všechny, předčasně explodovaly ve třech případech z 18 salv.“

Úvodní rozčarování

Přesto vyzněl závěr pozitivně: „Je vidět, že s municí, jaká je nyní dodávána, je pravděpodobnost úspěchu ježka mnohem vyšší než u hlubinných náloží. (…) I když si plně uvědomujeme, že existují případy, kdy je třeba provést útok hlubinnými pumami, přesto musejí lodě při zvažování, zda použít či nepoužít hedgehog, plně zohlednit jeho nepochybně vyšší pravděpodobnost úspěchu.“ 

Zpočátku přineslo nasazení hedgehogu překvapivě rozčarování, takže admiralita nařídila zkraje roku 1943 kapitánům, aby se vyjádřili, proč používají tyto systémy tak střídmě. Další školení v zásadách fungování ježka, stejně jako sdílení zpráv o dosažených úspěších, pak splnilo svůj účel.

Výsledky byly vskutku pozoruhodné. Jak se zběhlost posádek v používání ježka zvyšovala, vzrůstala úměrně i jeho účinnost. Statistiky odhalily, že jeden z pěti útoků s použitím odpalovacího zařízení vedl k potopení ponorky – úspěšnost hlubinných pum byla odhadována na podstatně nižší: jeden z 80 útoků. Podle jiných zdrojů spojenecké lodě provedly více než 5 000 jednotlivých útoků hlubinnými pumami s výsledkem 80 potopených ponorek – úspěšnost 60,5:1. V ostrém kontrastu k tomu bylo provedeno 268 útoků hedgehogem, které přinesly 47 zničených ponorek – 5,7:1.

Postrach ponorek Osy

Díky hedgehogu dosáhlo četných úspěchů také americké námořnictvo, a to nejen v boji s Japonci v Pacifiku, ale i v Atlantském oceánu. Záznam z lodního deníku torpédoborce USS Pillsbury, který se spolu s dalšími plavidly zapojil do honu na U-515 u Madeiry, popisuje výsledky útoku z 9. dubna 1944. „V 8.13 vypálil ježek a byly zpozorovány dva výbuchy, po nichž se na hladině objevily trosky. Zvukový kontakt byl okamžitě obnoven a útok opakován…“ Zásahy přinutily poškozenou ponorku k vynoření, na hladině ji pak dorazila lodní děla a rakety z letounů Avenger a Wildcat. 

Podobné scénáře se odehrávaly stále častěji a hedgehog si vydobyl své pevné místo ve výzbroji spojeneckých lodí. Jeho úspěch vedl ke vzniku nové generace vrhacích zařízení ATW včetně zbraně Squid a z ní vycházející už poválečné Limbo. Většina druhoválečných protiponorkových zbraní byla u námořnictev nahrazena koncem 40. let 20. století, ačkoli hedgehog se udržel na palubách britských lodí i nadále, byť už většinou nešlo o prvoliniová plavidla. Na fregatách třídy River vydržel pravděpodobně až do 60. let nebo ještě déle. Ve Spojených státech sloužil nejméně do roku 1955.

Image

Čtěte také

Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (1)

Většina lidí zřejmě nikdy neslyšela o zhroucení falešného vakua, anglicky „false vacuum decay“, a nijak je tedy neznepokojuje. Pokud by k němu ovšem mimořádně nešťastnou souhrou okolností došlo, jednalo by se o největší a nejkrutější přírodní katastrofu ve vesmíru, kterou by nepřežilo doslova nic.

Děsivé události se v kosmu občas odehrají a mohly by postihnout i naši planetu, což už se ostatně v minulosti stalo. Když Zemi zasáhne asteroid, v závislosti na své velikosti vyhloubí kráter v poli, zničí celé město nebo třeba vymaže veškerý mnohobuněčný život. Blízká exploze supernovy či výtrysk gama záření by mohly zdevastovat ozonovou vrstvu a vystavit živé formy na dlouhé měsíce zničujícímu kosmickému záření. Ať už jsou však takové katastrofy jakkoliv strašlivé, určitě by po nich zůstala přinejmenším vesmírná suť, prach a plyn. Vždyť i při pohlcení černou dírou obvykle alespoň něco málo zbude.

Děsivější než kosmos

Zhroucení vakua představuje úplně jinou ligu. Jde řekněme o katastrofu na úrovni fyzikálních zákonů, která je založena na změně v povaze Higgsova pole – což je kvantové pole, jež zřejmě prostupuje celý vesmír. Chápeme-li správně souvislosti, mohlo by ke zhroucení vakua dojít kdekoliv a kdykoliv, zcela náhodně. V takovém případě by vznikla kvantová bublina destrukce, šířila by se do všech stran rychlostí světla a mazala by „z povrchu vesmírného“ naprosto vše, s čím by se setkala. Po veškeré hmotě by nezbylo nic.

Zřejmě by to nebylo nijak oslnivě dramatické. Bublina zhroucení falešného vakua jen mění fyzikální zákony, v důsledku čehož by už ovšem nemohla existovat hmota a samozřejmě ani život, jak ho známe. Naštěstí pro vesmír a přítomné živé formy fyzici zasvěceně tvrdí, že je pravděpodobnost takového jevu extrémně nízká.

Kosmos je obrovský, a pokud by k podobné události přece jen došlo, nejspíš by se tak stalo daleko od nás. Na druhou stranu pesimisté mohou situaci vidět tak, že už popsané zhroucení dávno nastalo, možná dokonce několikrát na různých místech, ale my o něm ještě nevíme. Odehrává se totiž v ohromné vzdálenosti a časem zřejmě zmizíme my i celá Země, Slunce a nejspíš také Mléčná dráha.

Vědci zmíněný scénář každopádně studují. Jeho teoretický výzkum může odkrýt pozoruhodné souvislosti světa kvantové mechaniky. Navíc by mohli odborníci uvedenou otázku rafinovaně otočit a namísto odhadování nebezpečí vzniku kvantové bubliny se ptát, proč stále existujeme a jak je možné, že nás zhroucení falešného vakua ještě nevymazalo.

Ne zcela prázdná nicota

Výraz vakuum vyvolává dojem úplně prázdného prostoru, v němž není nic. A zhroucení ničeho nezní příliš nebezpečně. Pro fyziky je však nicota poněkud relativní. Veškerá hmota, s níž se běžně setkáváme, se skládá z atomů, což si představíme vcelku snadno. Atomy ovšem sestávají z elementárních částic, které jsou vlastně zvlněním kvantových polí. Každé takové pole znamená něco jako nezměrný kontrolní panel s nespočtem přepínačů, jež určují pravděpodobnost výskytu částice: Většinou jsou vypnuté, ale když se zapnou, najednou se příslušná elementární částice objeví. Přepnutí spínače vyžaduje energii, kterou popisuje slavná Einsteinova rovnice E = mc², vyjadřující vztah mezi energií a hmotou. Tedy čím hmotnější částice, tím víc energie se musí vynaložit na přepnutí daného přepínače.

Máme-li na mysli úplně prázdný prostor čili vakuum, jsou v něm přepínače u většiny kvantových polí v popsaném příměru nastavené na nulu. Pozoruhodnou výjimku tvoří Higgsovo pole, které na nulu nastavit nelze. Jako by vesmír chtěl, aby i v prázdném prostoru zůstávala určitá míra „higgsovitosti“. Pohnout s přepínačem daného pole znamená ohromně těžký úkol: Je totiž speciální, protože určuje hmotnost částic – tedy to, jak obtížné je pohnout s jejich přepínači. V případě Higgsova pole se to povedlo až v roce 2012 na nejvýkonnějším částicovém experimentu světa, srážeči Large Hadron Collider v evropské organizaci CERN. Tehdy se fyzikům najednou zjevil dlouho očekávaný Higgsův boson.

Falešné údolí

Navyšování energie potřebné k přepnutí přepínače Higgsova pole si lze představit jako strkání balvanu do kopce z údolí. V případě Higgsova pole by šlo o hodně velký balvan. Od 70. let si fyzici pohrávají s představou, že metaforické údolí zmíněného pole nemusí být jediné a nemusí být ani nejhlubší možné. Pokud jich existuje víc, může se Higgsovo pole našeho vesmíru nacházet v jednom z těch mělčích. Nemusí představovat globální minimum, ale jen lokální, falešné minimum.

Pro Higgsovo pole by mělo být prakticky nemožné dostat se do jiných pomyslných údolí. V kvantové mechanice je ovšem výraz „nemožný“ poněkud ošemetný. Při kvantovém tunelování mohou hodnoty Higgsova pole náhodně poskakovat sem a tam. S určitou, byť nesmírně malou pravděpodobností by dané pole mohlo přeskočit až do dalšího, hlubšího údolí, čímž by došlo ke zhroucení falešného vakua a k nastolení jiného, možná toho „skutečného“. A protože Higgsovo pole vlastně drží pohromadě veškerou hmotu ve vesmíru, ta by v důsledku popsaných událostí zmizela. 

Vědci si nejsou příliš jistí, co všechno by se mohlo stát, kdyby k takovému zhroucení falešného vakua došlo. Dle různých odhadů by vznikla možná jen nepatrná bublinka a zase by praskla. Pokud by ovšem začala růst, podle všeho rychlostí světla, byl by nejspíš osud okolního vesmíru zpečetěn. 

Do objevu Higgsova bosonu šlo o velmi teo­retický koncept. Nikdo neznal hmotnost zmíněného bosonu, nikdo si ani nebyl jistý, zda vůbec existuje, a nebylo jasné, jestli se vakuum může zhroutit. V roce 2012 se však situace změnila: Už víme, že Higgsův boson existuje a jakou má hmotnost, z čehož lze do jisté míry odhadnout pravděpodobnost zhroucení falešného vakua.

Můžeme klidně spát?

V roce 2017 fyzici spočítali, že existuje riziko asi jen 1 : 10⁶⁰⁶, že k nám v dohledné době dorazí kvantová bublina zhroucení falešného vakua – což představuje absurdní, nepředstavitelně nízkou pravděpodobnost. Pokud by si někdo vybral zcela libovolný atom ve vesmíru a nechal vás hádat, o který atom se jedná, šance, že se čirou náhodou trefíte, bude vyšší, než že dojde ke zhroucení vakua. 

Nebyla by to ovšem kvantová mechanika, kdyby bylo všechno jisté. Uvedené výpočty zahrnují určitou míru nejistoty, což podobné odhady poněkud ztěžuje. Nové kalkulace z roku 2024, které zohlednily i hmotnost ostatních elementárních částic a síly, jež na ně působí, nicméně dospěly k ještě podstatně nižšímu riziku 1 : 10⁸⁶⁸.

Úplně za vodou nicméně nejsme. Ve hře totiž zůstává možnost, že pravděpodobnost vzniku kvantové bubliny ovlivňují i další faktory. Jako když do téměř vroucí vody nasypete špetku soli: Voda najednou začne na mnoha místech bublat a vařit. S kvantovými bublinami je to přitom možná podobné, jen potřebujete mnohem extravagantnější sůl: konkrétně černé díry.

Role černých děr

V roce 2015 dospěli Ruth Gregoryová a Philipp Burda z Durham University spolu s Ianem Mossem z Newcastle University k závěru, že černé díry mohou dramaticky zvýšit pravděpodobnost vakuo­vé katastrofy, tak jako sůl ve vodě – ovšem nikoliv libovolné černé díry. Musely by být velice malé, i když ne tak malé, aby se okamžitě vypařily Hawkingovým zářením. Podle odborníků by uvedené katalyzující účinky na dramatickou tvorbu kvantových bublin měly černé díry o hmotnosti asi 28,35 gramu, což zhruba odpovídá vrchovaté lžíci soli. Vytvořit takový objekt by však bylo nepředstavitelně složité: Vyžadovalo by to stlačit uvedenou lžíci soli či odpovídající množství hmoty do prostoru menšího než proton. A to si dnes nelze představit nejen s nejpokročilejšími technickými možnostmi na Zemi, ale ani při extrémních jevech ve vesmíru.

Kdybychom se nicméně dostali k podmínkám panujícím krátce po Velkém třesku, situace by se změnila. V tehdejším ohromně exotickém prostředí dlouho před zrodem hvězd se mohly objevovat tzv. primordiální černé díry, které vznikají zhroucením velmi hustě koncentrované hmoty. Fyzici předpokládají, že mohly mít rozmanité rozměry, včetně velikostí vhodných právě pro urychlení tvorby kvantových bublin zhroucení vakua. Nebo se o něco větší primordiální černé díry mohly po čase do požadované velikosti zmenšit Hawkingovým zářením. Vědci po daných objektech pátrají především proto, že by mohly skýtat řešení problému s temnou hmotou. Doposud však neuspěli.

Recept na zhroucení vakua

V roce 2019 se Gregoryová spojila se dvěma americkými fyziky, De-Chang Daiem z Case Western Reserve University a Dejanem Stojkovicem z univerzity SUNY v Buffalu, aby společně zkoumali, jak by takové maličké černé díry mohly zničit vesmír. V současnosti není jasné, kolik by jich muselo být a v jaké hustotě, protože to úzce souvisí s rozpínáním kosmu, které samo o sobě představuje další zásadní záhadu dnešní astrofyziky.

Stojkovice a další vědce rovněž zajímalo, jak by se vlastně vesmírem pohybovala kvantová bublina zhroucení falešného vakua, která by vymazávala současnou realitu – jako když Nicota v Nekonečném příběhu požírá Říši fantazie. Stojkovic s kolegy zjistili, že v prázdném prostoru neboli v podstatě ve vakuu se bublina pohybuje rychlostí světla, ale při přiblížení k masivním objektům typu hvězd a planet zřejmě zpomalí.

Loni Stojkovic, Dai a vedoucí týmu Amartya Sengupta zveřejnili studii s výmluvným názvem The Signals of the Doomsday čili „signály soudného dne“, v níž popisují, jak bychom mohli odhalit, že nám bezprostředně hrozí vymazání zhroucením vakua. Vycházejí z toho, že by taková bublina vydávala záblesky záření, konkrétně neutrin a fotonů se specifickým spektrem.

Surfování na vlnách vesmíru

Indický teoretický fyzik Ashoke Sen z International Centre for Theoretical Sciences v Bengalúru nabízí řešení, které je sice v dnešní době zcela nepraktické a ještě dlouho zůstane velmi nereálné, ale v zásadě by mohlo alespoň pro část lidstva problém s kvantovou bublinou vyřešit. Jde o to, abychom se rozptýlili v kosmu na velké vzdálenosti. V takovém případě by nás totiž před kvantovou bublinou mohlo zachránit samotné jeho rozpínání. Dle toho, co víme, se vesmír rozpíná neustále a podle všeho jeho expanze zrychluje. Zřejmě ji pohání nadále velice záhadná temná energie, i když je situace asi složitější, než jsme si původně mysleli.

Vesmír se rozpíná rychleji a rychleji, dokonce natolik, že se odlehlé lokality od sebe vzdalují výslednou rychlostí překračující rychlost světla, aniž by tím ovšem porušily Einsteinovo základní pravidlo o nepřekročitelnosti světelné rychlosti. Podle Sena by se díky tomu mohla alespoň část lidí zachránit. Každopádně doufejme, že na popsané řešení nebudeme muset nikdy spoléhat.

Image

Čtěte také

Paralelní světy a kvantové reality: Co když náš vesmír není jediný?

Šlo o jeden z nejčernějších dnů v historii státu Izrael. V době největšího židovského náboženského svátku Jom Kipur (den smíření) 6. října 1973 zahájily mohutné armády Egypta a Sýrie překvapivý vojenský útok. Na několika místech se podařilo prolomit obranné linie a stovky tanků se valily do Svaté země. Celý svět nyní upíral zraky na pětasedmdesátiletou ženu v čele Izraele – premiérku Goldu Meirovou, přezdívanou jednoduše „babička“, na jejíchž bedrech přežití malé země na Blízkém východě leželo.

Cesta do Svaté země

Budoucí první dáma židovského státu se narodila 3. května 1898 v Kyjevě, v někdejším carském Rusku. Sama později uváděla, že jednu z první dětských vzpomínek představoval moment, kdy otec zabedňoval vstupní dveře ze strachu z pogromu. Když bylo dívce sedm roků, emigrovala rodina do Spojených států, kde provozovala obchod se smíšeným zbožím. Od roku 1913 studovala Golda střední školu v Denveru, kde se také poprvé vážně setkala s tématy, kterým se měla věnovat po zbytek života – sionismem, socialismem a otázkou ženských práv. Zhruba v té době se také seznámila se svým chotěm, socialistou Meirem Meyersonnem, jehož jméno později přijala.

Po dokončení studií v USA a po konci první světové války manželé odcestovali do Palestiny, v té době spravované britskými úřady. Oba byli přijati do kibucu Merhavia, kde se věnovali především zemědělské činnosti. Golda však na sebe brzy upozornila svými vůdčími schopnostmi a již ve 20. letech byla zvolena zástupkyní v odborovém centru Histadrut. Později se stala funkcionářkou Rady pracujících žen a v této pozici působila několik let jako vyslankyně v USA. 

Do skutečně velké politiky však měla mladá žena proniknout až v souvislosti s neblahým vývojem událostí ve 30. a 40. letech. V roce 1938 se zúčastnila konference v Évianu, kde se řešila otázka židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. Zástupci zúčastněných zemí se předháněli v dojemných projevech a ujišťovali svět o své účasti. Skutečnou pomoc však nabídl jen málokdo. Tyto události ještě více utvrdily Goldu v tom, že Židé nesmějí zůstat odkázáni na cizí soucit – musejí si pomoci sami.

Budeme bojovat!

Během druhé světové války a krátce po ní pracovala Meirová na různých pozicích v Židovské agentuře – vůbec nejvlivnější instituci zajišťující příjezd nových Židů do Svaté země a jejich integraci do stávající společnosti. Postupně se vypracovala až na jednu z nejvlivnějších představitelek této instituce a účastnila se jednání s britskými úřady i jordánským králem. Situace nevyhnutelně spěla ke vzniku samostatného židovského státu, stále více ale začínalo být jasné, že palestinští Arabové ani jejich soukmenovci v okolních zemích se s něčím podobným nehodlají smířit. Izrael potřeboval zbraně na svou obranu. A potřeboval je rychle.

V lednu 1948 proto Golda podnikla velkou cestu po Spojených státech amerických a snažila se od tamní židovské komunity získat nezbytné finanční prostředky. „Nemůžete rozhodnout, zda budeme bojovat, nebo ne. My budeme. Můžete rozhodnout jedinou věc, zdali zvítězíme, či zda zvítězí jeruzalémský muftí (…) a já vás prosím, nerozhodněte se příliš pozdě. Nelitujte hořce za tři měsíce, protože jste se nerozhodli dnes,“ uvedla v emotivním projevu v Dallasu. 

A její výsledky byly bombastické – během necelých tří měsíců shromáždila na 30 milionů dolarů (pro srovnání šlo o více než desetinásobek dosavadního ročního rozpočtu židovských ozbrojených sil – Hagany). První izraelský prezident David ben Gurion později přiznal, že bez ní a její výmluvnosti by nový stát mohl vzniknout jen velmi těžko. 

Palestinci neexistují

Golda Meirová se stala jednou ze dvou žen, které 14. května 1948 podepsaly deklaraci nezávislosti státu Izrael. Podle jejích vlastních vzpomínek se krátce po tomto aktu rozplakala dojetím. Na oslavy však nebyl čas. Již dalšího dne zahájily armády Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku vojenskou ofenzivu s cílem „zahnat Židy zpět do moře“. Padesátiletá politička se tak rychle vrátila k roli, v níž byla tak úspěšná – shánění peněz na válku. Turné po USA tentokrát vyneslo na 50 milionů dolarů. Poté zamířila na jednání do SSSR, kde ji místní židovská komunita vítala jako hrdinku. Politická hvězda agilní Meirové stoupala stále výš.

Do prvních voleb v nové zemi kandidovala za levicovou Dělnickou stranu Izraele – Mapaj. Po demokratickém vítězství odmítla prestižní pozici vicepremiérky a raději zamířila na ministerstvo práce. To mělo na přelomu 40. a 50. let zásadní úkol – integrovat miliony Židů, kteří připlouvali do Palestiny z celého světa s vidinou lepšího života. Pro tyto lidi však chybělo bydlení, odpovídající práce či zdravotní péče. Z pozice ministryně se Golda zasadila o masivní výstavbu domů a bytů a obrovské investice do infrastruktury, které zajistily dostatek pracovních míst a tím i rychlejší integraci nově příchozích. Podobné projekty kryla částečně vydáváním státních dluhopisů, částečně – jak jinak – díky podpoře především americké židovské diaspory.

Od roku 1956 působila Meirová na pozici ministryně zahraničí, přičemž na sebe upozornila především nesmlouvavostí vůči Arabům žijícím v zemi stejně jako arabským sousedům. Opakovaně popřela, že by existovalo něco jako Palestinci. Tvrdě se také vymezovala vůči Egypťanům a Jordáncům podporujícím palestinskou nezávislost. „Izrael šel do pouště nebo osazoval kamenité stráně, aby založil nové vesnice, vybudoval silnice, domy, školy a nemocnice, zatímco arabští teroristé přicházející z Egypta a Jordánska byli posíláni, aby zabíjeli a ničili. Izraelci kopali studny, rozváděli vodu na dlouhé vzdálenosti; Egypt vysílal fedajíny, aby vyhazovali studny a vodovody do vzduchu,“ pronesla během emotivního projevu v Organizaci spojených národů.

Ve víru konfliktů

Ostatně antipatie mezi Židy a Araby nadělaly mnoho zla a ani jedna ze stran nevyšla z dlouholetého potýkání s čistým štítem. O tom, jak brutální nenávist mezi oběma tábory leží, se měla Golda přesvědčit již záhy. Po smrti premiéra Leviho Eškola nastoupila již sedmdesátiletá žena na jeho místo a stala se první dámou židovského státu. Z této pozice se snažila vyjednávat o nastolení trvalého míru na Blízkém východě a mimo jiné přijala Američany iniciovaný Rogersův plán. Její vláda se však nakonec musela potýkat s daleko horšími záležitostmi než jednáním o modu vivendi se sousedy. Během olympijských her v Mnichově v létě 1972 vnikla skupina palestinských teroristů na ubytování izraelských sportovců, dva z nich na místě zabila a devět dalších vzala jako rukojmí.

V důsledku nepovedené záchranné akce německých ozbrojených sil potom zemřeli i oni. Dva zatčené teroristy potom Spolková republika propustila výměnou za unesené letadlo společnosti Lufthansa. Krutost útoku během olympiády i naprostá neochota zbytku světa jednat přiměla premiérku k bezprecedentnímu činu – agenti izraelské tajné služby Mosad měli vyhledat jedenáct arabských prominentů, o nichž existovalo podezření, že byli do akce zapleteni, a zabít je. Kontroverzí operace Boží hněv rozpoutala sérii atentátů po celém světě, při nichž zahynuly desítky lidí.

Ještě hůře ale mělo být o rok později. V říjnu 1973 musel Izrael čelit vojenskému útoku ze strany Egypta a Sýrie. Útočníkům se navíc tentokrát podařilo svůj plán pečlivě utajit a načasovat na svátek Jom Kipur, kdy byla většina vojáků doma na prázdninách. Arabské síly rychle pronikly nepřátelskými liniemi a situace byla jednu chvíli tak vážná, že poradci Meirové navrhovali použít atomové zbraně. Premiérka podobné řešení odmítla, nařídila však všeobecnou mobilizaci záloh a pronesla k národu emotivní řeč, ve kterém jej povzbudila k boji. Izraelské armádě se nakonec po několika dnech podařilo nepřátelský nápor zadržet a přejít do protiofenzivy. Jomkipurská válka – jak konflikt vešel do historie – však opět ukázala zranitelnost židovského státu.

Babičko, špatně jsi bránila

Na hlavu staré premiérky se snesla tvrdá kritika. Jak se mohlo stát, že ozbrojené síly Egypta a Sýrie zastihly Izraelce takto nepřipravené? Proč do té doby bezchybné tajné služby podobný útok nepředvídaly? Vyšetřovací komise sice na jaře 1974 Goldu Meirovou zbavila jakékoliv odpovědnosti za neúspěch, a naopak vyzdvihla její rozhodnost v těžkém okamžiku, tlak veřejnosti však sílil. Jedním ze symbolů odporu se stal válečný veterán Motti Aškenázi, který protestoval před úřadem vlády s vyčítavým transparentem: „Babičko, špatně jsi nás bránila a 3 000 tvých dětí je mrtvých!“ Protesty postupně nabraly masový charakter a v dubnu 1974 složila premiérka svůj mandát. V té době jí zbývaly jen čtyři roky života.

Golda Meirová zemřela 8. prosince 1978 ve svých osmdesáti letech na leukémii. Pochována je na Herzlově hřbitově v Jeruzalémě. Její odkaz je však živý do dnešních dní. Právem bývá připomínána jako jedna ze zakladatelek Izraele a vyzdvihují se její úspěchy při integraci nově příchozích Židů. Na druhé straně ji dodnes provázejí kontroverze ohledně pohrdavých výroků na adresu Palestinců a část Izraelců ji dosud nezapomněla trpkost jomkipurské války. 

Image

Čtěte také

Kořeny sionismu: Jak historie formovala vznik židovského státu

Kobry královské (Ophiophagus hannah), patrně nejdelší jedovatí hadi planety, se v Indii objevují na místech, kam by se přirozeně nikdy nedostaly. Nová studie publikovaná v odborném časopisu Biotropica nyní přichází s překvapivým vysvětlením: hadi se možná nechtěně stávají černými pasažéry indických železnic. Zatímco pro cestující může jít o poněkud děsivý zážitek, pro samotné hady může mít taková jízda fatální následky.

Záhada putujících kober

Dikansh Parmar z Leibniz Institute for the Analysis of Biodiversity Change a jeho kolegové se v nové studii zaměřili na otázku, jak se královské kobry dostávají tak daleko od svého přirozeného výskytu. Pomocí klimatických modelů vědci mapovali vhodné prostředí pro kobru druhu Ophiophagus kaalinga, druh oficiálně rozlišený teprve v roce 2024. Tento had obývá chladné, vlhké horské lesy na východě indického státu Goa, kde má dostatek vláhy potřebné například pro inkubaci vajec.

Z celkem 47 zaznamenaných záchytů těchto kober mezi lety 2002 a 2024 bylo pět nalezeno na místech, která jsou z hlediska klimatu zcela nevhodná – včetně suchých nížin a jednoho přístavního města vzdáleného asi 120 kilometrů od přirozeného areálu. Všechny tyto „zbloudilé“ kobry se přitom nacházely jen několik stovek metrů od železničních tratí nebo stanic. Podle spoluautora studie, herpetologa Hinricha Kaisera, jde o silnou indicii, že v přesunu hraje roli železniční doprava.

Neplánovaná jízda do neznáma

A jak se hadi do vlaků dostávají? Výzkumníci upozorňují, že nákladní soupravy v Indii často stojí celé dny – kvůli dešťům nebo logistickým problémům. To může hadům poskytnout příležitost dostat se do vagonů při hledání úkrytu nebo potravy, například hlodavců či jiných hadů. Jakmile se pak vlak rozjede, kobry jsou nechtěně převezeny desítky či stovky kilometrů jinam, kde často nemají šanci přežít.

Hypotéza „hadů ve vlaku“ je podle biologů velmi zajímavá, ale zatím obtížně ověřitelná. Emily Taylorová z California Polytechnic State University, která se na studii nepodílela, ji považuje za příklad dobré vědy: nabízí srozumitelné vysvětlení, které lze do budoucna testovat. Pomoci by mohlo například sledování hadů pomocí vysílaček nebo genetické porovnávání vzdálených populací.

Navzdory děsivé pověsti není královská kobra pro člověka automatickou hrozbou. Přestože je bleskově rychlá a její jed patří mezi hady k nejsilnějším, útočí zpravidla jen tehdy, když je zahnána do kouta. Jak zdůrazňuje Kaiser, lidé nejsou její kořistí – kobra se jim většinou snaží vyhnout. Skutečné nebezpečí tak paradoxně hrozí spíš kobrám samotným, pokud se ocitnou na špatném místě po neplánované cestě po kolejích.

Image

Čtěte také

Překvapivým hitem udržitelného zemědělství by se mohl stát chov hadů

Kartaginský generál a stratég Hannibal Barkas je jedním z nejvýznamnějších vojevůdců starověku, i když ani on nedokázal ochránit Kartágo před porážkou a úplným zničením. Kromě vítězství v mnoha bitvách se Hannibal se proslavil i jedním neuvěřitelným logistickým úspěchem.

Na počátku 2. punské války v roce 218 před naším letopočtem Hannibal překvapivě překročil Alpy s vojskem, které původně čítalo asi 38 tisíc vojáků. Vedle vojáků s ním přes hory táhlo i 37 slonů. Ačkoliv je vojenský úspěch tažení přes Alpy spíše sporný a sloni, kterých mnoho nezbylo, měli spíše psychologický efekt, samotné tažení přes Alpy v podmínkách starověku navždy vstoupilo do historie. Až doposud ale nebyl nalezen jediný anatomický důkaz, že k tomu doopravdy došlo.

Záhadná kost z keltského oppida

To se teď možná změní, díky nálezu, k němuž došlo v roce 2019. Jižně od španělského města Córdoba se podařlo objevit záhadnou kost, se kterou si dlouho nikdo nevěděl rady. Rafael Martínez Sánchez z Univerzity v Córdobě a jeho spolupracovníci nedávno analyzovali kost i místo nálezu a nabízejí překvapivou odpověď. Jde o karpální čili zápěstí kost z nohy slona z doby asi před 2 200 lety, která byla nalezena v keltském oppidu. Otázkou je, kde se vzala sloní kost v opevněné keltské vesnici?

Jak badatelé uvádějí ve své studii, kterou publikoval odborný časopis Journal of Archaeological Science: Reports, nejpravděpodobnějším vysvětlením pro ně je, že jde o kost slona Hannibalovy armády, která tudy táhla k Alpám. Kost byla nalezena společně s 12 kamennými střelami do katapultu, což naznačuje, o co tehdy šlo.

Pyrenejský poloostrov byl tehdy osídlený keltskými kmeny, jejichž příslušníci žili v oppidech. Vzhledem k tomu, jak agresivní tehdy Kelti měli být, si lze docela dobře představit, že došlo ke konfrontaci s Hannibalovou armádou. Hannibal tehdy zřejmě na oppidum zaútočil a během toho přišel o minimálně jednoho slona. Jeho kost se uchovala díky tomu, že byla pohřbena pod sutiny. Podobné šarvátky stály Hannibala hodně vojáků i vybavení ještě před tím, než vůbec dorazil k Alpám.

Image

Čtěte také

Těžké zbraně antiky: Překročení Alp v roce 218 př. n. l. se účastnilo i 37 slonů

Přímo černou díru pozorovat nelze, a to bez ohledu na fakt, zda je osamocená, nebo ji doprovází hvězda či jiné objekty. Okolní svítící objekty ovšem její přítomnost prozrazují. Ostatně detekování ve dvojhvězdném systému představuje jednu z hlavních cest, jak dnes černé díry objevujeme – i když je samotné nevidíme, protože nic nevyzařují ani neodrážejí světlo.

Hvězda a černá díra totiž obíhají kolem společného těžiště. Viditelná stálice tedy periodicky mění svoji polohu nebo rychlost, což lze měřit například z Dopplerova posunu spektrálních čar. Nepřímo takto můžeme určit třeba hmotnost černé díry: Pokud je větší než asi tři ekvivalenty Slunce a není vidět žádný zdroj světla, znamená to, že jde nejspíš o černou díru.

V určitých situacích ji přitom může obklopovat akreční disk, kupříkladu v centrech galaxií nebo v těsných dvojhvězdách. V takovém případě se plyn při pádu zahřívá na miliony kelvinů a vydává silné rentgenové záření s charakteristickým spektrálním tvarem. Osamocenou černou díru pak dokážeme zachytit, jen pokud přejde přes vzdálený zdroj světla a projeví se efektem gravitační čočky.

Image

Čtěte také

Za hranice představivosti: Jak velká může být teoreticky černá díra?