Po rychlém pádu Francie a evakuaci z Dunkerque se zdálo, že každý den může přijít německá invaze na Britské ostrovy, jejichž faktická připravenost byla takřka zoufalá. Není tedy divu, že na obranu proti německému útoku byla činěna i hodně zoufalá opatření. Nedostatek vhodných protitankových zbraní se řešil mj. i vyvíjením speciálního ručního granátu, který měla britská pěchota či domobrana (Home Guard) použít proti německým tankům.

Lepidlo a nitroglycerin

Tato nezvyklá zbraň vznikla v organizaci MIR (Military Intelligence Research), známé též pod přezdívkou „Churchillovo hračkářství“. Mezi její vývojáře patřil i ženijní expert Millis Jefferis, s nímž se na tomto projektu podílel vynálezce Stuart Macrae. Záměrem bylo vytvořit účinný, ovšem jednoduchý prostředek schopný poškozovat útočící německé tanky. Standardní problém tohoto druhu protitankových zbraní (typicky Molotovových koktejlů) však spočíval v tom, jak zajistit, aby jejich výbuch opravdu způsobil požadované škody.

Macrae tedy přišel s myšlenkou „lepivého“ granátu, který by sám přilnul k povrchu tanku, což by zaručilo účinek exploze. Ale kde vzít to správné „lepidlo“? Řešením se nakonec ukázal být lep, s jehož pomocí se chytali drobní ptáci, a příslušná firma posléze vyvinula jeho silnější úpravu. Výbušnou nálož tvořila směs nitroglycerinu a dalších chemikálií, které zajišťovaly větší stabilitu a viskozitu, takže vzniknul jakýsi přilnavý gel.

Zhruba libra a čtvrt (necelých 600 g) tohoto materiálu bylo naplněno do skleněné lahve (při prvních pokusech se používaly 150wattové žárovky), jež byla obalena textilem napuštěným zmíněným lepem. Tuto sestavu kryl obal z lehké kovové slitiny složený ze dvou polokoulí. „Lepivá bomba“ (Sticky bomb či S.T. Grenade), jak se neobvyklé zbrani brzy začalo přezdívat, měla také masivní válcovou odlévanou rukojeť (uvnitř které se nalézal rozněcovač), pákovou rukojeť převzatou ze známého Millsova ručního granátu a konečně dva malé kovové pojistné kroužky.

Téměř sebevražedná zbraň

Standardní způsob použití vypadal takto: voják vytrhnul první pojistný kroužek, čímž odpadly obě poloviny kovového obalu a obnažil se lepivý povrch nálože. Po vytržení druhého kroužku došlo k odjištění rozněcovače. Ten byl ovládán pákovou rukojetí a měl zpoždění pět vteřin. Voják posléze musel páku zvednout a granát hodit (nebo silou přitisknout) na povrch tanku, aby došlo k přilepení a současně k rozbití skleněné nádrže, takže se výbušný gel roztekl a přilnul k pancíři, načež jej rozněcovač odpálil.

Už z tohoto popisku vyplývá, že nešlo o příliš „uživatelsky příjemnou“ zbraň, což se prokázalo při testech i ve výcviku. Ovšem i navzdory četným výhradám byla „lepivá bomba“ zavedena do služby pod oficiálním názvem „Grenade, Hand, Anti-Tank, No. 74“. Mezi vojáky se brzy stala extrémně nepopulární, jelikož povrch se lepil i k oblečení vojáků a kvůli celkové váze (zhruba 1 libra, tedy necelý půlkilogram) se granát dal hodit jen na dosti malou vzdálenosti, takže výbuch ohrožoval i házejícího, nemluvě o prakticky sebevražedné možnosti, že by se ho někdo skutečně pokusil na tank ručně přitisknout.

Navzdory tomu ale Winston Churchill trval na produkci milionu těchto granátů. Nakonec jich vzniklo asi jen 250 000 kusů, z nichž většina zůstala ve skladech Home Guard. Menší část byla odeslána partyzánům do Francie a britským a spojeneckým jednotkám na různá bojiště včetně Afriky a Pacifiku.

TIP: Ruční granát F-1: Nebezpečný zelený citrónek

Nikde se tato podivnost nesetkala s nadšením, ačkoli jistý počet tanků s ní údajně poškozen, či dokonce zničen byl: kromě pásů tanků pro ni představovaly vhodný cíl zejména slabší pancíře italských či japonských obrněnců. Dále se používala jako demoliční nálož proti statickým objektům a teoretický potenciál mohla mít v pouličních bojích. Celkově ale „granát No. 74“ zůstal jen kuriozitou vzešlou ze zoufalé situace.

Renesanční zámek v Bučovicích vděčí za svou podobu šlechtici Janu Šemberovi. S tímto milovníkem umění vymřel koncem 16. století po meči vznešený rod pánů z Boskovic. Bohužel Jan Šembera neproslul pouze svým vytříbeným vkusem a vzdělaností. Do dějin se zapsal i kvůli mnohem temnějším událostem. Jako každý správný muž s urozenou krví holdoval vínu, ženám i lovu. Patřil také mezi obávané šermíře. Při jeho schopnostech lze jen těžko uvěřit, že prý svého protivníka sprostě zamordoval. Přesto proti němu existovalo závažné svědectví. Co se v dubnu roku 1581 v Brně vlastně seběhlo?

Opilec na ulici

Jan Šembera se těšil z obrovského majetku. Po smrti staršího bratra Albrechta mu připadlo celé boskovické panství se zámky v Boskovicích, Černé Hoře i nově postavené sídlo v Bučovicích. Dá rozum, že reprezentativní dům vlastnil též v moravské metropoli v Brně. Právě zde hostil 12. dubna roku 1581 početnou společnost. Všichni se dobře bavili, když tu dovnitř vevrávoral muž ve značně podroušeném stavu. Vykřikoval urážky s jasným úmyslem vyprovokovat hádku. Jan Šembera z Boskovic se rozhodl nezvaného hosta co nejdříve zbavit. Nechal ho vyvést ven. Tím však celá epizoda bohužel neskončila…

Opilec zůstal stát pod oknem, nadával, a dokonce tasil zbraň. Jana Šemberu měl vyzvat na souboj se slovy: „Pojď, hrome panský zvyjebený, je-li v tobě dobrá žíla, braň se!“ Kdo byl ten opovážlivec, který neváhal provokovat protřelého šermíře z Boskovic? Nikdo menší než majitel buchlovického panství urozený Zikmund Prakšický ze Zástřizl. Údajně ho rozhořčilo, že o něm Jan Šembera roztrušoval pomluvy, podle nichž zplodil dítě se svou švagrovou. Posilněn alkoholem proto žádal odvetu. Jeho výzvu nemohl muž Šemberova formátu nechat nezodpovězenou. Za opovážlivcem vyběhl z domu, ačkoliv mu údajně mnozí domlouvali, ať nechá Zikmunda na pokoji. Vždyť očividně nebyl při smyslech!

Rozhněvaný bratr

O tom, co následovalo, se svědectví různí. S jistotou můžeme tvrdit pouze to, že došlo ke krátké potyčce. V jejím závěru ležel těžce zraněný Zikmund na zemi. Odnesli ho do nejbližší hospody, kde zemřel. Krvavá bitka vyvolala v Brně pozdvižení. Zpráva o tragickém skonu Zikmunda se donesla jeho bratrovi Jindřichu Prakšickému ze Zástřizl. Rozhodl se, že to tak nenechá. „Nešlo o žádný čestný souboj, ale odporný mord,“ tvrdil novopečený dědic buchlovského panství. Celou záležitost hnal před soud.

Soudci se ovšem do vyšetřování tak zapeklité záležitosti příliš nechtělo. Jan Šembera z Boskovic proslul svou prchlivostí. I proto se proti mocnému šlechtici jen málokdo odvážil svědčit, navzdory tomu, že osudnému souboji přihlíželo množství lidí. Nakonec se však nějací odvážlivci přece jen našli. Patřil k nim například šlechtic Vilém Zoubek ze Zdětína. Důvod by měl – kolovaly o něm zvěsti, že pokukoval po Jindřichově ženě Kateřině.

Urozený pán nejenže vyprávěl, jak se Janu Šemberovi snažil souboj vymluvit, ale přinesl svědectví o vrahově nebývalém cynismu. V Minoritské ulici v Brně prý Jan Šembera vyrazil Zikmundovi kord z ruky. Pak ho vybídl, ať ho zdvihne. Jak se k němu buchlovský pán sehnul, probodl ho s posměšnými slovy: „Již máš dosti.“ Pokud Zoubek vypovídal pravdu, zachoval se Šembera krajně nectně.

Příhodná smrt

Obviněný přesto před soudem nikdy nestanul. Jak to? Hlavní žalobce a bratr oběti Jindřich Prakšický ze Zástřizl totiž na sklonku července roku 1582 zemřel. Stalo se tak za velmi podezřelých okolností. Nového majitele buchlovského panství nalezli v lesích poblíž rodového sídla probodeného vlastním kordem. Z vraždy velice rychle obvinili jeho zbrojnoše, avšak zda se toho onen muž skutečně dopustil, těžko soudit. Pokud ano, pak s vysokou pravděpodobností nejednal na vlastní pěst, avšak na pokyn a za peníze někoho mocnějšího.

Podezřelých bychom našli mnoho, počínaje manželkou Kateřinou Rájeckou z Mírova, která podle přesvědčení lidu vraždu naplánovala se svým údajným milencem již výše zmíněným Vilémem Zoubkem ze Zdětína. Zájem na Jindřichově smrti mohl mít i opat velehradského kláštera, s nímž vedl buchlovský pán spory ohledně hraničních pozemků. Na vraždě Jindřicha Prakšického ze Zástřizl ovšem zcela nepochybně vydělal Jan Šembera z Boskovic. Po smrti hlavního žalobce se o osudný souboj soud přestal zajímat. Mohl si velmož vraždu svého protivníka objednat? Měl by to vůbec zapotřebí?

Spisovatel Jan Bauer připomíná, že v případě prohry soudního sporu hrozila Janu Šemberovi nanejvýš pokuta ve výši dvaceti hřiven stříbra. Šlo o celkem zanedbatelnou částku, kterou by si bohatý pán z Boskovic jistě mohl dovolit. Riskoval by tedy svou pověst jen proto, aby se vyhnul bezvýznamné pokutě? Možná však nešlo o jen o peníze. Mohl se chtít Jindřichu Prakšickému pomstít už prostě jen za to, že se odvážil ho zažalovat. Jak jsme zmínili výše, Jan Šembera se vyznačoval prchlivou a dost možná i cynickou povahou. Úskok by mu tedy nebyl cizí…

V odborné terminologii se skalnatým amfiteátrům na úbočích našich nejvyšších hor říká kary, docela výstižné je však i jejich místní pojmenování „jámy“ nebo „kotle“. Na většinu z nich navazují táhlá a hluboká údolí, o nichž místní obvykle mluví jako o „dolech“. 

Po stopách dávných ledovců

Krkonošské jámy, kotle a doly patří k nejprůkaznějším svědkům zalednění pohoří v poměrně nedávné geologické minulosti. Během ledových dob ve starších čtvrtohorách se ledovce tvořily ze sněhové pokrývky a na temeni horských vrcholků vyplňovaly a postupně pak také prohlubovaly skalnaté jámy – kary. Ledovcové splazy odtud sestupovaly až do údolí, která svým sice pomalým, ale dlouhodobým pohybem výrazně prohlubovaly a zároveň i rozšiřovaly. 

Nejdelší doly brázdí českou stranu Krkonoš a procházejí jimi oblíbené výstupové trasy ze známých středisek do vrcholových partií pohoří. Například Obřím dolem se často chodí na Sněžku (pokud v Peci nedáte přednost pohodlnější lanovce). Labský důl, protékaný bystřinou „mladičkého“ Labe, zase spojuje Špindlerův Mlýn se západní částí pohoří. 

Skalnaté kary v uzávěrech údolí patří k nejzachovalejším a zároveň nejhodnotnějším přírodním partiím, vesměs zařazených do první, tedy nejpřísnější zóny ochrany národního parku. Přístup k nim je proto možný jen po turisticky značených cestách. 

Velehorské scenérie a drůbež na hřadu

Nejatraktivnější krkonošské kary, tvořené při státní hranici dvojicí Sněžných jam, si však můžete prohlédnout docela zblízka, a to jak z ptačí, tak i z žabí perspektivy. Mohutnější Velká Sněžná jáma se zakusuje do západního úbočí Vysokého Kola (1 509 m n. m.), odkud spadá na polskou stranu a vytváří jednu z nejpůsobivějších partií při frekventované krkonošské hřebenovce, červeně značené Cestě přátelství. Ta do těchto míst přichází buď od sedla se Špindlerovou boudou, nebo z opačné strany od Vosecké boudy a Violíku, s přípojkou od hojně navštěvované Labské studánky. 

Horní hranu karové jámy provází několik zajištěných vyhlídek, nabízejících úchvatný pohled do skalních, vpravdě velehorských srázů, členěných bizarními žulovými hřebeny a pilíři. V hlubině na dně se v kosodřevině leskne modrá hladina jezírek, zvaných Śnieżne Stawki. Velkou Sněžnou jámu a západnější Malou jámu odděluje skalnatá ostruha Grzęda, což znamená hřad neboli bidélko v kurníku. Kdysi se po ní dalo sejít až na dno jam, ovšem stezka to byla poněkud krkolomná, na níž se sestupující museli přidržovat i rukama a při pohledu zpovzdálí tak připomínali drůbež na hřadu... Už od poloviny minulého století je však toto „bidélko“ z ochranářských i bezpečnostních důvodů nepřístupné.

Hrad vedle kazatelny

Hornímu okraji Sněžných jam dominuje z daleka nápadná polská bouda Schronisko nad Śnieżnymi Kotłami, poněkud recesisticky nazývaná též Wawel. Při troše obrazotvornosti v ní totiž lze nalézt podobu s královským hradem Wawel v Krakově. Je v ní umístěn rozhlasový a televizní vysílač, pro turistickou veřejnost je však uzavřena (výjimkou je jen „stav krajní nouze“).

Přímo na státní hranici vystupuje též nepřehlédnutelné skalisko Krakonošova kazatelna. Pozoruhodné je nejen bizarním tvarem, zapříčiněným deskovitým rozpadem horniny, ale i tím, že vystupuje nejvýše (1 490 m n. m.) ze všech žulových skal, odborně zvaných tory, a to nejen v Krkonoších, ale i v celém Česku. 

Pod Labským štítem

Nevšedním zážitkem je návštěva spodní části Sněžných jam, kam z naší strany hranice dojdete poněkud oklikou. U boudy nad Sněžnými jámami je třeba odbočit z „hřebenové“ Cesty přátelství na žlutě značenou trasu, která se zprvu vine po úbočí Violíku (1 472 m n. m.). Pro tento nápadný vrcholek mají naši severní sousedé poněkud „tatranské“ pojmenování Labský štít (Łabski Szczyt), inspirovaný tím, že na českou stranu, tedy směrem k prameništi Labe, spadá skalnatou stěnou.

V nižší části polského svahu sedí na horské louce jedna z nejstarších krkonošských bud Schronisko pod Łabskim Szczytem, odkud se cesta, nyní už zeleně značená, klikatí poněkud členitým lesním terénem pod strmé srázy Sněžných jam. 

Úchvatný pohled vzhůru

Trasa se nejprve vyhýbá Malé jámě, jejíž hlavní zajímavostí je čedičová žíla, svisle procházející celou západní stěnou. Jde o jeden z nejvýše položených výskytů této sopečné vyvřeliny ve střední Evropě, která zdejším rostlinám poskytuje mnohem vydatnější minerální výživu, než chudé žulové okolí. Pro výskyt několika set druhů cévnatých rostlin, včetně několika endemitů, bývá často pasována na „botanickou zahradu“ Krkonoš. 

V sousedním, vskutku impozantním amfiteátru Velké jámy jsou oblíbeným cílem návštěvníků dvě nevelká, ale působivá Sněžná jezírka (Śnieżne Stawki), dříve zvaná též Kochelské rybníčky. Jejich přirozenou přírodní hráz tvoří tzv. moréna, což je kamenitohlinitý val, navršený dávným ledovcem a později zpevněný klečovým porostem. Obě průzračná jezírka jsou převážně mělká a z dalších, kdysi početnějších „ples“ na dně Sněžných jam zbyly už jen bahnité mokřiny, zvané Mlaka. Každý si tu nepochybně vychutná úchvatný, doslova velehorský pohled vzhůru stametrovými stěnami karu Velké Jámy, členěnými skalními pilíři, hřebínky a temnými úžlabinami, ve kterých se i nezřídka po celý rok drží zbytky sněhu. 

TIP: Na výlet do Polska: Dobrodružné vápence polských Tater

Od Sněžných jam se zeleně značená cesta i nadále vine převážně klečí po polském svahu Krkonoš, odkud lze jednou z vyznačených odboček vystoupit zpět na státní hranici, provázenou „hřebenovou“ Cestu přátelství. 

Enormního rozsahu se zabíjení vlastních nadřízených v amerických ozbrojených silách dočkalo během vietnamské války. Příčin lze spatřovat více. Předně šlo o frustraci a deziluzi značné části vojáků. Zatímco účast USA v obou světových válkách se těšila velké společenské podpoře a přeživší navrátilce lidé vítali jako hrdiny, o smyslu vietnamské války řada Američanů pochybovala, především v její pozdější fázi. Mnoho lidí tak projevovalo vůči armádě averzi. Zároveň však vojáky iritovaly i zkreslené představy zastánců války. Demotivovaní muži ve vlekoucím se ozbrojeném konfliktu tak měli tendenci sahat k radikálním činům.

Vietnamská krvavá žeň

Další faktor reprezentovala jistá otupělost k násilí. Při potírání partyzánských aktivit Vietkongu se u mnoha útvarů stalo zvykem nemilosrdně tvrdé zacházení se zajatci či „podezřelými“ civilisty. Řešení problémů se zbraní v ruce začalo představovat běžnou normu. V neposlední řadě k rozšíření tzv. fraggingu přispívala také široká dostupnost ručních granátů. Zatímco střely z ručních zbraní bylo možné identifikovat balistickou expertizou, určit původ granátu prakticky nešlo.

Z dostupných statistik se dá předpokládat, že u námořnictva a letectva během války ve Vietnamu docházelo k vraždám spolubojovníků a velitelů jen výjimečně. Ostatně u těchto složek mělo mužstvo omezený přístup k lehkým zbraním. Podstatně horší situace vládla u armády a námořní pěchoty.

První známé případy fraggingu ve Vietnamu se odehrály během ofenzivy Tet v únoru 1968. Prudký nárůst případů však přišel až o dva roky později. Svou roli zde sehrál vývoj veřejného mínění v USA, ohlasy studentských demonstrací proti údajné „zkostnatělosti“ západních vlád napříč Evropou a také fakt, že mezi příslušníky bojových útvarů přibývalo odvedenců. Ti přirozeně snášeli poměry ve vojsku hůře než dobrovolníci. Vražda předáka hnutí za emancipaci Afroameričanů Martina Luthera Kinga v dubnu 1968 také přispěla k citelnému růstu rasového napětí uvnitř ozbrojených sil.

Armáda v rozkladu

Plukovník námořní pěchoty Robert D. Heinl roku 1971 napsal, že bojová morálka amerických ozbrojených sil je nejhorší ve 20. století, ne-li v celé historii Spojených států. Mnoho vojáků považovalo válku za ztracenou a odmítali dál riskovat život. Agilním velitelům vyhrožovali likvidací, pokud by chtěli mužstvo hnát do útoku.

Důstojníci někdy nacházeli ve svých ubikacích či kancelářích granáty, na nichž bylo napsáno jejich jméno. A často nezůstalo jen u výhrůžek. V letech 1970 a 1971 se u armády podařilo zdokumentovat přes 200 případů pravděpodobného fraggingu ročně, u námořní pěchoty šlo o nejméně 50 incidentů roku 1970 a přes 30 případů o rok později. Tato statistika zahrnuje jen vraždy spáchané pomocí výbušnin. K užití střelných zbraní došlo v několika stovkách dalších případů, vesměs se ale jednalo o útoky na spolubojovníky stejné či blízké hodnosti.

Nepotrestané zločiny

Před soudy se dostalo jen minimum pachatelů. Ve většině případů vyšetřovatelé nedokázali útočníka identifikovat. Svědkové zpravidla chyběli, nebo nechtěli vypovídat. Často se nepodařilo zjistit, zda granát hodil Američan, nebo sabotér Vietkongu. V nemnoha řádně vyšetřených případech dosahovaly uložené tresty až čtyřiceti let vězení. Tento verdikt si vyslechl mezi jinými příslušník námořní pěchoty Reginald Smith, který v dubnu 1969 zavraždil nadporučíka Roberta Rohwellera a po činu byl přistižen ještě s pojistkou granátu v ruce. K tomuto i četným dalším útokům došlo patrně pod vlivem drog.

Vzhledem k nemožnosti exemplárně potrestat větší množství provinilců hledala vojenská správa jiné prostředky, jak podobným excesům zamezit. Mimo bojové zóny docházelo k výraznému omezování přístupu ke zbraním. Samotní důstojníci a poddůstojníci se pokoušeli možnému útoku vyhnout tajným přespáváním mimo ubikace. Někteří se snažili eliminovat riziko a zachovat si dobré vztahy s mužstvem tím, že tolerovali různé prohřešky včetně obchodu s drogami či s armádním materiálem.

S problémem fraggingu se samozřejmě nepotýkali pouze Američané. Do širšího povědomí vešel také případ australského vojína Paula Ferridaye, který na Boží hod roku 1970 po opilecké hádce zastřelil dva seržanty a třetího zranil. Podle pozdějších expertiz z 90. let v případu nejspíše sehrála roli také posttraumatická stresová porucha.

Dávní Olmékové byli první zásadní kulturou Střední Ameriky. Vládli v tropických nížinách dnešních mexických států Veracruz a Tabasco, zhruba v letech 1500 až 400 před naším letopočtem. Zůstaly po nich pozoruhodné artefakty, z nichž jsou nejznámější obrovské kamenné hlavy. Jak se ale ukazuje, z olmécké kultury je stále co objevovat.

Tým archeologů mexického Národního institutu pro antropologii a archeologii (INAH) nedávno objevil dvě velké tváře se zuřivým výrazem, které Olmékové vytesali do vápence. Kamenné tváře byly nalezeny u Villahermosy, hlavního města státu Tabasco, jehož turistický ruch je založený na množství olméckých památek.

Jaguáří rituál 

Jde o reliéfy ve tvaru kruhu, jejichž průměr činí kolem 1,4 metru. Součástí reliéfů jsou i doplňkové ornamenty a symboly, dominantní je ale v obou případech lidská tvář s nápadně nasupeným výrazem. Archeologové se domnívají, že oba reliéfy znázorňují náčelníky, kteří se během rituálu nacházejí v transu a předvádějí řev jaguára.

Nedávno objevené olmécké kamenné tváře ze státu Tabasco. (foto: Centro INAH Tabasco, CC0)

Odborníci institutu INAH jsou přesvědčeni, že zmíněné tváře patří dávným místním vládcům, kteří v této oblasti působili v samotném závěru éry Olméků, někdy v letech 900 až 400 před naším letopočtem. Pro srovnání, zhruba v té době byl ve střední Itálii založen Řím.

TIP: Záhadné olmécké hlavy: Čí portréty zanechala v džungli neznámá civilizace?

Majestátní jaguár je největší šelmou Střední a Jižní Ameriky a je proto pochopitelné, že hrál významnou roli v náboženských představách a rituálech řady kultur v této části světa, Olméky nevyjímaje. „Pokud jde o rituály související s kamennými tvářemi, podle všeho byli náčelníci škrceni a jejich mozek byl kvůli tomu méně zásobován kyslíkem, čímž se dostávali do stavu změněného vědomí,“ přibližuje archeolog Tomás Pérez Suárez. Od takto uměle navozené hypoxie byl pak již jen krůček k „jaguářímu transu“.

Zástupci ruské vesmírné agentury Roskosmos představili v tomto týdnu model vlastní vesmírné stanice. Ruská média ji označují přezdívkou „Ross“ a hotová by měla být nejpozději v roce 2035. Představení vlastní vesmírné stanice navazuje na dříve avizované rozhodnutí o stažení Ruska z projektu Mezinárodní vesmírné stanice. Podle Jurije Borisova, kterého prezident Vladimir Putin jmenoval minulý měsíc do čela Roskosmosu platí, že Rusko po roce 2024 opustí ISS.

Ruské plány počítají v první fázi s čtyřmodulovou stanicí. Poté má následovat vypuštění dalších dvou modulů a servisní platformy. Novou stanici by po jejím dokončení mohla současně využívat až čtveřice kosmonautů. Podle dostupných informací by ruská vesmírná stanice nebyla využívána trvale a kosmonauti by ji zřejmě využívali jen dvakrát ročně. 

Maketa budoucí vesmírné stanice. (foto: Roskosmos, CC0)

Ruská státní média naznačují, že spuštění první etapy je plánováno na roky 2025-2026, nejpozději do roku 2030. Zahájení druhé a poslední etapy je plánováno na roky 2030-2035. Jak daleko jsou přípravy ale není jasné. Pro některé části stanice zřejmě existují konkrétní návrhy, u jiných segmentů ale stále probíhají práce na designu.

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

Plány na vybudování vlastní vesmírné stanice okomentoval i bývalý šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin, který prohlásil, že by mohla plnit i vojenské účely. Rogozin je známý svými ostrými prohlášeními na adresu Západu a nikdo další plány na vojenské využití stanice nepotvrdil.

Procházka v nových botách nebo intenzivní manuální práce po sobě často zanechají mokvající puchýř. Nepříjemná památka vzniká v reakci na opakované tření či tlak na pokožku, kdy se svrchní vrstva kůže oddělí od škáry a vytvořená dutinka se naplní tkáňovým mokem s ochrannou funkcí. Ten se zpravidla během několika dnů vstřebá a kůže se zhojí, proto se záměrné strhávání nedoporučuje – zejména kvůli riziku infekce.

TIP: Nástrahy postelových hrátek: Jaké jsou nejčastější úrazy při sexu?

Pouze je-li puchýř příliš velký, případně hrozí-li jeho nechtěné stržení, lze jej opatrně propíchnout sterilní jehlou, přebytečnou tekutinu vysát a poté zalepit náplastí. Splasklá kůže by přitom měla zůstat na místě, jelikož i po protržení plní protektivní funkci.

Co bychom dnes věděli o slavném Casanovovi, kdyby si neudělal takovou reklamu ve vlastním díle „Dějiny mého života“? K tomu, aby ho sepsal, však potřeboval klid – nerozptylován ženami ani vypjatými situacemi, do kterých se ve svém životě mnohokrát dostal. A kde mohl očekávat větší pohodu, než v zámecké knihovně?

Z tohoto úhlu pohledu se tak zdá být přerod ze sukničkáře a bonvivána na knihomola pochopitelný. Na Duchcově vznikl slavný Casanovův životopis a nebýt něj, vyhlášený milovník by nejspíš upadl v zapomnění. Duchcovu tak vděčíme za jeho nesmrtelnost. Naproti tomu duchcovská knihovna svému knihovníkovi za mnoho nevděčí, času mu na ni kvůli vlastní tvorbě už příliš nezbývalo.

Kavalír

Narodil se v Benátkách v roce 1725 a jeho rodiče hráli divadlo. Vyrůstal ve městě karnevalů, zábavy a neřestí – jak by ho takové prostředí  nepoznamenalo? A to navzdory tomu, že rodiče o jeho výchovu příliš nedbali a chlapec se dostal na vychování do rodiny kněze. Tam se však už v jedenácti letech setkal s fyzickou láskou. A od té doby se pro něj ženy staly přímo drogou. 

Giacomo přitom patřil k takřka geniálním dětem. Na univerzitu vstoupil ve dvanácti a v sedmnácti promoval s právnickým titulem. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Casanova si dokázal získat nejen srdce žen, ale také sympatie mužů – těch nejvlivnějších, kteří ho velmi rychle dostali mezi evropskou šlechtickou smetánku. S oblíbeností ale občas přicházejí i trable. Na spanilé a okouzlující dámy, na které měl políčeno, měli zkrátka zálusk i jiní. 

Giacomo se ovšem orientoval i na starší, ne tolik půvabné, ale zato bohatší paničky. Ty ho poté financovaly. Ani to mu ale neprocházelo vždycky. Nadto i přízeň vyšších kruhů bývá vrtkavá. Z absolutního výsluní se tak dostával na úplné dno, třeba až do vězeňské cely. Díky bohu, chtělo by se říci. Rokoko tak máme zachyceno prostřednictvím jeho díla ve skutečně širokém spektru.

Mezi regály

Jak se tento proslulý požitkář ocitl v tak prapodivné roli knihovníka? Jaké spletité cesty jej k tomu vedly? Vše začalo v roce 1784, kdy už mu táhlo na šedesátku. Byť měl stále jisté kouzlo, přestálá dobrodružství se dosti odrazila na jeho tělesné schránce. Čekala ho poslední diplomatická mise. Stal se tajemníkem Sebastiana Foscariniho, benátského vyslance ve Vídni. A právě u Foscariniho se tehdy seznámil s mladým a bohatým hrabětem Josefem Karlem z Valdštejna, kterého při společném obědě okouzlily Casanovovy historky. Na přetřes přišla i další témata, například knihy, magie či kabala. Oba pánové brzy zjistili, že mají hodně společných témat k diskuzi. 

Valdštejn tehdy nabídl Casanovovi, aby s ním odjel na jeho severočeské panství v Duchcově. Co na to Casanova? Zdvořile odmítl. Proč se vzdávat pohodlného místečka u vídeňského velvyslance? Jenže nedlouho na to Foscarini zemřel a Casanova se někam potřeboval „upíchnout“. Ať zkoušel, kde zkoušel, nedařilo se. Při pobytu v Teplicích pak náhodou narazil na hraběte Valdštejna. Tentokrát Casanova místo správcem hraběcí knihovny přijal. Po pravdě, nic lepšího neměl a peněz se mu také nedostávalo.

Důchod 

V roce 1785 se tedy ocitl na Duchcově. Oproti předchozímu životu to byla pořádná změna. Leckdo by ho snad dokonce politoval. Trávit poslední léta mezi zaprášenými regály? Opak byl však pravdou. Casanova se ocitl tam, kde potřeboval: na odpočinku v tom pravém smyslu. Už se nemusel za ničím honit. Dostal stravu, byt, pravidelný příjem a klid na práci. Navíc knihy miloval skoro stejně vášnivě jako ženy. Jen, na rozdíl od nich, mu na čtení ještě zbývalo dost sil.

Valdštejn si ho přímo hýčkal. Stačilo mu, že měl slavného Casanovu ve svých službách. Práci nevyžadoval v podstatě žádnou a za toto nicnedělání byl ochoten velmi slušně zaplatit. Hrabě také na Duchcově pěstoval čilý společenský život, zval zástupce významných rodů, pořádal plesy, slavnosti, hony. Zkrátka ani po této stránce se společenský Ital nemohl nudit. A pokud by mu to bylo málo, stačilo si jen odskočit do nedalekých Teplic. Ve velmi oblíbených lázní se scházel výkvět evropské šlechty.

Pokálený portrét

Všechno by vypadalo téměř ideálně, jenže… Jak dobře vycházel se svým mecenášem, o to hůře se Casanova snášel s ostatním personálem. Snad hrála roli i jazyková bariéra, především však společenská. Casanova dával ostatním najevo svou nadřazenost. A i když se často pohyboval v diplomatických službách, žádný velký diplomat v každodenní komunikaci nebyl. Do toho ještě připočítejme divokou italskou náturu.  

První důvod k roztržce nastal už záhy po jeho příjezdu. Tehdy však nebyla ještě příčinou Casanovova svárlivá povaha, ale – jaké překvapení – žena! Šedesátiletému knihovníkovi se zalíbila mladičká dcera místního vrátného Dorotka a zahrnoval ji svou přízní, jak nejlépe uměl. Dívce bylo sotva přes dvacet, ale zkušený světoběžník uměl lichotit. A tak se nechala obletovat, jenže netrvalo dlouho a přišla do jiného stavu. 

Casanova se okamžitě ocitl v podezření. Marně se bránil a otcovství popíral. Jeho pověst převážila veškeré argumenty, ať se dušoval sebevíc. Přešel tedy do protiútoku. Vyzval Dorotku, ať veřejně prohlásí, že otec je on, a v tom případě se s ní hodlá oženit. Nebo ať potvrdí, že otec není, a přizná, kdo jím ve skutečnosti je! Dorotka ukázala na místního malíře. Ten si ji sice vzal, ale konflikty s okolím neustaly.  

Casanova se brzy rozkmotřil s novým duchcovským správcem a také s jedním ze sluhů. Ti prý dokonce, aby se mu pomstili, pověsili na toaletě svůdníkovu podobiznu pomazanou výkaly. Poslední kapka! Casanova, i tak velmi vztahovačný, si na důstojnost svého majestátu sáhnout nenechal. Na oba výtečníky dokonce podal žalobu. Zasáhnout musel až hrabě Valdštejn, který oba odsunul na jiný zámek.

Plodný spisovatel

I přes tyto potíže se brzy potvrdilo že Casanova na Duchcově nalezl ideální prostředí pro psaní. První dílo dokončil už rok po příjezdu. Byla jím francouzsky psaná esej „Samomluva myslitelova“ a vyšla u pražského vydavatele v roce 1786. Po ní následovala kniha „Historie mého útěku z benátských vězení zvaných Olověné komory“. Ta se stala doslova bestsellerem. Autorovo jméno byste však hledali marně. Nejspíš se i tři desetiletí od popisovaných událostí obával postihu. Ten naštěstí nepřišel. 

TIP: Casanova, Byron nebo Moulay Ukrutný: Kdo byl největší milovník v dějinách?

Casanova se ukázal jako poměrně plodný autor. A neomezoval se jen na romány. Vydal například pojednání o kvadratuře kruhu. A chystal poému o významném předkovi svého chlebodárce – Albrechtovi z Valdštejna. Tu však už nedokončil. Zemřel 4. června 1798. U jeho úmrtního lože, nebo snad křesla, jak se traduje, stál i hrabě Valdštejn, muž, který se díky své velkorysosti nemálo zasloužil na nesmrtelné slávě svého knihovníka. Paměti plné milostných avantýr totiž Casanovovi zajistily nehynoucí věhlas. Vždyť dodnes jeho jménem označujeme protřelé milovníky…

Pokémon patří mezi tzv. sběratelské karetní hry neboli Trading Card Game (TCG). Počet jeho karet vydražených v internetových aukcích eBay přitom mezi roky 2019 a 2020 stoupl o 574 %. První edice ohnivého pokémona Charizarda se dokonce loni prodala v přepočtu za víc než 8,2 milionu korun. Jak může někdo utratit takovou sumu za potištěný papír? Odpověď zní jednoduše: Předpokládá se, že jeho cena v budoucnu dál poroste, tudíž se nejedná o nákup z rozmaru, nýbrž o promyšlenou investici. 

Co se skrývá uvnitř?

Nejcennější jsou z principu nejméně dostupné karty, pocházející z nejstarší edice hry. Také v rozšiřujících balíčcích současné verze Pokémonu se však nacházejí poklady, jež budou pravděpodobně dál „zrát“. Stávají se proto cílem investičních sběratelů, kteří je vykupují a doufají v nalezené bohatství. Prodeje kartiček v tzv. boosterech, jejichž obsah je do jisté míry náhodný, dokonce stouply natolik, že byly balíčky pravidelně nedostupné. Značku spravuje The Pokémon Company a vydělala už na hře tolik, že letos za neuvedenou, ale jistě nemalou částku koupila firmu Millennium Print Group, která jí TCG od roku 2015 tiskla.

TIP: Rekordní aukce: Kartička s Gretzkým se prodala za více než milion dolarů

Otevírání rozšiřujících balíčků přitom doprovází takové napětí, radost, nebo naopak zklamání, že se je mnohým daří zpeněžit: Například Andrew Caroselli si na sociálních sítích vybudoval publikum pro svá videa, v nichž rozbaluje boostery sportovních kartiček – nic víc, nic míň. Jednoduše před kamerou otevře balení a poté velmi pečlivě projde jeho obsah. Pokud se mezi kartami objeví nějaká vzácná, opatrně ji přesune do speciálního obalu. Gary Vaynerchuk ve videích na svém YouTube kanálu v podobném duchu nejen otevírá boostery, ale zároveň rozvíjí teorie, kteří sportovci na kartičkách by v budoucnu mohli být vzácní – a mimo jiné tak lidem pomáhá „investovat“.

Ke každému nápoji

Prudký nárůst zájmu nejen o TCG, ale o investiční sběratelství obecně není náhodný. Dřív si sběratelské hry budovaly obecenstvo dlouhá léta. Například legendární Magic: The Gathering oslaví letos v srpnu třicet let a jeho nejdražší karta Black Lotus z první edice se draží za 2,5–5,5 milionu korun. Pokémon se však dostal na vrchol v časech pandemické krize, která pro spoustu lidí znamenala domácí vězení – a v něm čas ubíhá rychleji, pokud máte koníčky. Klasické stolní hry se začaly těšit mnohem větší oblibě a například šachová obec webu Chess.com se díky pandemii a seriálu Dámský gambit rozrostla na 37 milionů hráčů. Raketově vzrostl také zájem o moderní deskové hry. 

Koronavirová krize ovšem znamenala i finanční nejistotu. Ceny potravin, elektroniky, pohonných hmot a dalšího zboží stoupaly doslova před očima a válka na Ukrajině nevyzpytatelnost světa ještě umocňuje. Lidé proto mnohem méně šetří peníze jako takové a víc investují do artiklů, jež mohou časem získat na ceně. Doba je zároveň natolik rychlá a společnost se vyvíjí tak překotně, že dnes mohou výnosné sbírky sestávat i z předmětů, které ještě před několika lety tvořily součást běžného života. 

Jako příklad slouží plastová brčka z fastfoodů McDonald’s, která se dřív dávala ke každému kelímku s pitím. Dnes však světem hýbe snaha pečovat o životní prostředí, proto se mimo jiné zvolna oprošťujeme od umělých hmot. Plastovou klasiku tak nahrazují šetrnější papírové alternativy, zatímco „původní“, ještě zabalené slámky k nápojům z McDonald’s se začaly objevovat na internetových aukcích, kde se coby relikty minulosti prodávají za překvapivé sumy: Jednu lze na eBayi pořídit v cenovém rozpětí zhruba od pěti set až po několik tisíc korun.

Než začnete uklízet…

Zatímco dřív se kupovaly například obrazy slavných umělců, jejichž cena vycházela z jedinečnosti díla, dnes se investiční sběratelé obecně zaměřují také na předměty zachycující ducha přelétavé doby. Velké peníze se v aukcích utrácejí mimo jiné za starou elektroniku: Například walkman Sony z roku 1979 se před dvěma lety na eBayi vydražil v přepočtu za více než 18 tisíc korun. Stejně tak postupně „zrají“ fény Dyson, staré herní konzole a další. Myslete na to, až vás zase popadne chuť doma pořádně uklidit…

Podobný růst zažívá třeba trh s teniskami, samozřejmě za předpokladu, že si je koupíte jako investici nebo je nošením neponičíte. Použitá obuv Air Jordan z roku 1985 vám může v aukci vynést i víc než 35 tisíc korun. A pokud jste si pár skutečně pořídili s vidinou budoucího prodeje a jdete na trh s netknutým produktem, můžete vydělat až 90 tisíc, zatímco pořizovací cena se pohybovala okolo patnácti set. 

Sporné bohatství 

Touha vlastnit unikátní předměty, které časem získají na ceně, je dnes ve společnosti natolik silná, že se jí chytili i podvodníci. Zdaleka nejrozšířenější „pochybný produkt“ představuje tzv. NFT alias non-fungible token čili „nezaměnitelný token“. V podstatě jde o unikátní kus počítačového kódu, který si majitel uloží do tzv. blockchainu, tedy do databáze, jež v ideálním světě chrání digitální vlastnictví jednotlivců a používá se například coby peněženka na kryptoměny, včetně bitcoinu. Myšlenka NFT zní prostě: Koupíte si jedinečný digitální objekt, který budete vlastnit pouze vy. Samozřejmě ho stejně jako kteroukoliv elektronickou informaci může kdokoliv volně zkopírovat, ale vy budete vlastnit onu první, stoprocentně originální kopii. A jednou ji třeba s pořádným ziskem prodáte. 

Problémy samozřejmě vycházejí ze samotné povahy investice: Jedinečným kusem informace může být cokoliv, od obrázku opice přes úryvek hudby až po naskenovanou účtenku či kousek textu. Odmyslíte-li si sběratelské pozlátko a spekulativní pobláznění, zůstane vám krutá realita, že utrácíte obrovské peníze za obsah existující pouze v elektronické podobě a v nejlepším případě s velmi spornou hodnotou. 

Příliš drahá kniha 

Například anonymní skupina Spice DAO zaplatila za ilustrovanou předlohu filmové Duny, kterou chtěl v roce 1974 převést na plátno Alejandro Jodorowsky, v přepočtu 65 milionů korun. Cílem bylo knihu naskenovat, přetvořit na NFT a originál spálit, čímž by podle představ skupiny získal digitální otisk na ceně. Popsaná myšlenka je však stejně zcestná jako přesvědčení členů Spice DAO, že si spolu se svazkem koupili také práva na Dunu jako značku, a že tak budou moct vytvořit animovaný seriál. Ve skutečnosti si pořídili pouze extrémně drahou publikaci, a pokud ji opravdu zničí, o své peníze přijdou.

TIP: Prohledejte sklepy a půdy: Filmové plakáty mohou ukrývat bohatství

Současný svět však už začíná být z NFT unavený a stále častěji se mluví o souvisejících podvodech. Někteří prodávají nezaměnitelné tokeny ukradených děl, jiní prostřednictvím digitální platformy perou peníze. Navíc kódování NFT i kryptoměn vyžaduje obrovské množství energie, a podílí se tak na klimatické změně… Pokud zkrátka v době plné nejistoty hodláte investovat a zajistit si lepší budoucnost, rozhodně se vyplatí držet se hmotných statků, o něž vás nepřipraví hackeři a se kterými se nepojí neodbytný pocit, že se vás někdo pokouší okrást.