Bulharsko si vysloužilo přízvisko „země růží“ a nádhernou květinu považuje za svůj národní symbol. Nezvolilo si ji přitom náhodně: Jihoevropský stát představuje největšího světového producenta růžového oleje, jenž se po kapkách lisuje z miliard okvětních lístků. Na jediný kilogram vzácné tekutiny padnou tři až čtyři tuny květů, přičemž jí Bulharsko ročně vyprodukuje asi dvě tuny a drtivou většinu vyveze do zahraničí. Na konci 19. a začátkem 20. století objevily kouzlo oleje parfumerie a kosmetický i farmaceutický průmysl. Ačkoliv o tom tedy nejspíš nevíte, kapku máte možná právě teď na těle…

Věčně kvetoucí láska 

Existuje přes dvě stě druhů růží a dělí se do tisíců odrůd. Na výrobu speciálního oleje se však v Bulharsku využívají růže damašské, které pěstitelé po staletí šlechtili a přizpůsobovali lokálním podmínkám. Teorií, jak se zmíněná odrůda do země dostala, známe hned několik: Podle jedné ji s sebou přinesli vojáci Alexandra Makedonského, když se z Persie vraceli přes Damašek. Dle jiného zdroje sahají kořeny odrůdy přímo do hlavního města dnešní Sýrie, kam ji dovezli turečtí kupci v 17. století, kdy tvořilo Bulharsko součást Osmanské říše. Třetí verze hovoří o pěstování okrasných květin již od roku 1420 a o jistém tureckém soudci, který je přivezl z afrického Tunisu.  

Existuje dokonce i legenda, podle níž se krásná dcera bohatého kupce z Damašku zamilovala do mladého obchodníka z Bulharska. Coby výraz lásky mu na rozloučenou věnovala růži a řekla, že květina stejně jako její cit nikdy nezhyne a každé jaro vykvete. Mladík si růži ponechal a po návratu do města Kazanlak ji zasadil, načež skutečně rozkvetla. 

V zákrytu hor 

Vzácné květy se v Bulharsku pěstují na jediném místě: Říká se mu Údolí růží a jeho voňavým srdcem se stalo zmíněné městečko Kazanlak. Nachází se přesně ve středu země, východně od metropole Sofie, a leží mezi dvěma pásy hor – Sredna gora a Stara planina ho chrání před studenými zimními větry a vytvářejí ideální podmínky pro pěstování. Nejde však o jediný důvod, proč se květinám v oblasti tolik daří. Významnou roli hraje také písčito-jílovitá půda, adekvátní mírné počasí, postupný přechod ze zimy do jara, ideální vlhkost vzduchu, nezbytný sluneční svit a občasné srážky. 

V Kazanlaku se nachází i jediné muzeum růží v Bulharsku: Se svými více než patnácti tisíci exponáty – zobrazujícími vše týkající se těchto okrasných květin, jejich sklizně a produkce oleje – rozhodně nemá o zájem turistů nouzi. Kromě Kazanlaku se nejvýraznější růžová tradice udržuje v okolních vesničkách Karlovo, Kančevo, Rozovo, Ražena a Pavel Banja, mezi nimiž se rozkládají nekonečná pole ceněných květin.

Než uschne rosa 

S růžemi se v zemi pojí rovněž řada tradic v čele s populárním festivalem, který se už od roku 1903 odehrává vždy první červnový víkend. Za více než století se z něj stala natolik věhlasná slavnost, že láká nejen Bulhary, ale také zájemce z celé Evropy, a dokonce i z jiných kontinentů. Třídenní „šílenství“ v Kazanlaku zahrnuje trhy, koncerty, folklorní vystoupení, výstavy, ochutnávky vína i místní gastronomie či slavnostní průvod – to vše s jediným cílem: oslavit dary unikátních růží.

Mezi první ranní aktivity festivalového dne patří rituální sběr okvětních plátků, jemuž Bulhaři říkají „rosober“: Barevné výšivky krojových sukní a košil se při něm prolínají s pestrými keři, zatímco se pod jasnou oblohou rozléhají lidové písně a pískot. Bulharky si dají jednu růžičku za ucho a za zpěvu trhají okvětní lístky. Přes den je pak rozhazují po ulicích města, kam se dění festivalu přesouvá. Sklizeň si však může vyzkoušet kdokoliv a nejšikovnější účastník dostane odměnu přímo od majitelů polí.

Od květů k alkoholu 

Druhý velký rituál představuje „rosovarene“, kdy se z okvětních lístků připravují rozličné nápoje. Nejznámější je „gjulovica“, specifická rakije typická pro daný region: Vyrábí se zpracováním růžového oleje v jednoduchém lihovaru zvaném „gulpan“, který kdysi na území dnešního Bulharska používaly kočovné kmeny. 

Přes den pak hlavní ulicí Kazanlaku projde průvod více než pěti tisíc účastníků, v němž se prezentují obyvatelé města i celé země. Nekonečné veselé zástupy vede „královna růží“, v doprovodu družiny malých princezen, v závěsu pak nechybějí ani kovbojové na koních, starodávné kočáry, motorkáři, mažoretky, folklorní soubory či studenti z různých škol. Nejen podél trasy průvodu předvádějí řemeslníci a umělci svá díla a zájemci mohou ochutnat i zakoupit veškeré produkty, jež se v Bulharsku z růží vyrábějí: například džemy, med, čokoládu, čaje, sirupy, džusy, víno, likéry či brandy.

Růžová carevna

Samotná královna, které Bulhaři říkají doslova „růžová carevna“, se volí pro každý rok a její vyhlášení patří k nejoblíbenějším událostem festivalu. Volba je naoko naaranžovaná jako soutěž, v níž se utkají nejkrásnější a nejšarmantnější absolventky středních škol v Kazanlaku. Vítězku však odborná komise vybírá už před festivalem během castingu. První „panovnice“ usedla na sladce vonící trůn v roce 1968 a od té doby se tradice nepřerušila. Vybraná dívka pak město reprezentuje na různých vystoupeních, přehlídkách či setkáních.

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

Festival růží představuje jedinou folklorní událost svého druhu na světě, a pokud máte možnost, určitě si jej nenechte ujít. Až pak večer po všem tom voňavém veselí ulehnete ke spánku, bude se vám o cenných okvětních lístcích a oleji i zdát.  

Psal se první lednový den roku 1946, jen pár měsíců po skončení druhé světové války. Japonci měli za sebou několik krutých šoků: bombardování atomovými zbraněmi, okupaci americkými vojsky a také projev císaře Hirohita, který jako první japonský vládce v dějinách přímo promluvil k běžnému lidu – ačkoliv zprostředkovaně přes rádiovou nahrávku – když v srpnu 1945 oznámil kapitulaci. Studeným sprchám však nebyl konec.

Velebený, božský císař se k poddaným obrátil znovu, tentokrát v psaném prohlášení, v němž připustil, že není potomkem bohyně slunce, nýbrž člověkem jako každý jiný. V několika větách, které si vynutili spojenečtí velitelé výměnou za zachování jeho úřadu a imunitu před soudem za válečné zločiny, se tak zhroutila tradice stará dva a půl tisíce let a udržovaná během vlády 126 císařů. 

Tzv. deklarace člověčenství vydláždila cestu k přijetí nové ústavy, která Hirohitovi o rok později vzala roli absolutního vládce a nasměrovala zemi k formě konstituční monarchie po vzoru Británie. Japonský vládce v ní už nedisponuje žádnou politickou ani vojenskou mocí a jeho role je čistě ceremoniální. Něco se však přece jen nezměnilo, a sice tradice svazující chování panovníka. 

Božské převtělení

Hirohito zemřel v roce 1989 a dnes patří mezi nejznámější příslušníky prastaré dynastie. Jeho jméno se přitom pojí s řadou novinek – ustavil například současnou podobu korunovační ceremonie. Od nepaměti jde o mimořádně sledovanou událost s pečlivě naplánovanou sérií procedur a předchází jí několik měsíců komplikovaných příprav: V případě Hirohita se protáhly na celé dva roky. 

Ne všechny součásti korunovace jsou však veřejné. Kupříkladu závěrečný obřad daidžósai spočívající v konzumaci posvátné, rituálně vypěstované rýže se odehrává v noci a v přísném soukromí císařské rezidence. Právě při něm má údajně dojít k božskému převtělení, ačkoliv současná ústava již zmínku o přerodu neobsahuje a řada Japonců považuje dodržování dávné tradice spíš za úsměvné. Podle průzkumů nicméně císařovu božskému původu stále věří každý dvacátý obyvatel země vycházejícího slunce.

Nezbytnou součást korunovace, jež naopak podporu v ústavě nadále má, tvoří také převzetí kamenného zrcadla, klenotů a meče – tedy trojice posvátných císařských symbolů, pocházejících podle tradice přímo od bohyně slunce. 

Nová éra, nový kalendář

Srovnáme-li systém vládnutí v Japonsku a v Evropě, zjistíme, že se nemohou víc lišit. Rozdíl představuje už samotný titul: Podle původních japonských zvyklostí je nezdvořilé nazývat panovníka jeho pravým jménem, a předci dnešních obyvatel země vycházejícího slunce se ho z hluboké úcty obávali i vyslovit. Když o panovníkovi hovořili, byl pro ně „mikado“ neboli „vznešená brána“. Teprve později se vžil dodnes užívaný termín „tennó“ čili „syn nebes“.

Při usednutí na trůn si také každý monarcha volí název nadcházející éry, jež se pak ztotožňuje s obdobím jeho funkce. Kupříkladu císaře Mucuhita dnes většina lidí zná jako Meidžiho, v upomínku stejnojmenné série reforem. Na západě však často přetrvává užívání rodného jména, proto císaře Šówu alias „zářící mír“ známe převážně jako zmíněného Hirohita.

Narozeniny nového císaře představují po dobu jeho vlády státní svátek a den jeho nástupu k moci zahajuje další éru v japonském kalendáři. Ta současná, kterou v roce 2019 odstartovala korunovace císaře Naruhita, nese název Reiwa neboli „harmonický řád“. Přerušila tak éru Heisei alias „všudypřítomný mír“ zavedenou jeho otcem Akihitem, jenž se v roce 2016 zapsal do dějin jako první císař po více než dvou stech letech, který se rozhodl abdikovat. Parlament musel dokonce schválit změnu zákona, aby tehdy 85letému monarchovi předčasné opuštění funkce vůbec umožnil. 

Čekání na syna

Uvážíme-li, že japonští císaři drží moc v rukou už dvacet šest století, je téměř s podivem, že se během zmíněné doby ani jednou nemusel řešit palčivý problém pohlaví nástupců. Současná pravidla totiž zakazují, aby na trůn usedla žena, a v minulosti k tomu docházelo jen výjimečně: Například v letech 707–715, kdy zemi vycházejícího slunce vládla básnířka Genmei. Relativně nedávno se přitom zmíněnou otázkou musela dokonce zabývat vláda. 

Logickým nástupcem trůnu by měl být přímý potomek současného císaře, ten ovšem se svou manželkou vychovává jediné dítě, dvacetiletou princeznu Aiko. Oficiálním následníkem se tak stal Naruhitův mladší bratr Fumihito a po něm jeho syn, princ Hisahito. Právě ten přišel v roce 2006 na svět jako první chlapec v císařské rodině od roku 1965, po dlouhých desetiletích čekání. Krátce předtím dokonce tehdejší premiér Džuničiró Koizumi ustanovil speciální vládní komisi, jejímž úkolem bylo zabývat se případnou změnou následnického systému ve prospěch žen. Závěr zněl, že jsou politici ochotni zákony upravit, ale zpráva o narození Hisahita jejich rozhodování opět pozastavila. 

Palácové housenky

Nicméně Aiko svému strýci jeho budoucí panovnické povinnosti nejspíš nezávidí. Ačkoliv se narození do císařské rodiny může na první pohled jevit jako výhra – třeba už jen proto, že dostanete do vínku adresu v opevněném šedesátipokojovém paláci uprostřed Tokia, k němuž náleží pozemek o rozloze 142 hektarů – opak je pravdou. 

Jakýkoliv náznak osobního života či soukromí představuje pro monarchu a jeho nejbližší okolí něco zcela nemyslitelného. Rozvrh panovníka se striktně plánuje, každá minuta má přesně danou náplň a navzdory vládnoucí funkci nemá císař takřka žádnou pravomoc rozhodovat ani o svém životě. Nevlastní základní osobní předměty jako telefon či peníze, neboť je zkrátka nemůže používat.

Seznam jeho povinností je až směšně krátký a zahrnuje převážně symbolické akty, jež dávno pozbyly praktický smysl. Panovník má tedy kupříkladu na starosti pěstování „císařské“ rýže, zatímco jeho manželka pečuje o palácové housenky bource morušového. Kromě toho patří k jejich dennímu režimu účast na modlitbách, pochopitelně v předepsaném oděvu, jenž kopíruje tradiční styl oblékání.

Vlastní názor zakázán

Veškerá zodpovědnost za hladký chod císařského dvora včetně dodržování příslušných pravidel a povinností leží na bedrech 1 100 pracovníků, z nichž naprostou většinu tvoří příslušníci ochranky. Až do poloviny minulého století náležela k císařově svitě také skupina profesionálních konkubín, dlouholetou tradici však přerušil Hirohito, který se v roce 1959 oženil s prostou katoličkou Mičiko, s níž se seznámil na tenise. Mimochodem, tehdy se poprvé do císařské rodiny přivdala žena bez aristokratického původu a Hirohito tím vzbudil značný rozruch. 

Žádná odchylka od předpisů se totiž neobejde bez dohry: Mezi palácovými zaměstnanci nechybějí ti, jejichž pracovní náplní je císaře či jiného člena dynastie důsledně upozornit, kdykoliv si dovolí porušit protokol. „Provinilec“ si tak v minulosti vyslechl třeba výtku, že věnuje příliš času návštěvám vlastní rodiny. Ze své pozice nemůže císař rozhodovat dokonce ani o tom, kteří hosté u něj dostanou povolení k audienci.

Veškeré státnické povinnosti se roku 1947 omezily na podepisování nezbytných dokumentů, jejichž počet dosahuje zhruba tisícovky ročně. Pokud by se k nim chtěl ovšem panovník jakkoliv vyjádřit, musí si nechat zajít chuť. Platí dokonce nepsané pravidlo, že na veřejnosti nikdy nesmí dát najevo svůj názor ohledně politických záležitostí – přestože podobně je v daném ohledu zdrženlivá například i britská královna Alžběta II., ačkoliv z vlastní vůle.

Budoucnost bez císaře?

Má-li císař přece jen alespoň nějaký vliv, pak jde skutečně o maličkosti, jako když si kdysi Akihito prosadil, že kolona jeho vozidel bude zastavovat na semaforech stejně jako ostatní automobily. Jakmile ovšem prohlásil, že by svým vnoučatům přál normální dětství mezi vrstevníky, vyvolal vlnu pobouření. K podobnému výroku měl přitom zjevně důvod: V posledních letech vlády trpěl zdravotními potížemi, mimo jiné krvácením ze žaludku a střev či vředy v ústech, jež mnozí nezávislí odborníci přičítali právě permanentnímu stresu.

Ve srovnání se svými předchůdci přitom na trůnu nesetrval dlouho: S „pouhými“ třemi dekádami zůstal u moci méně než polovinu času oproti svému otci. Zřejmě však již před nástupem tušil, jak neveselé období ho čeká, a v roce 1990 se dokonce nechal slyšet, že se právě chystá ztratit svobodu a proměnit se v robota. Současný císař Naruhito si dokázal vydobýt alespoň nějaká osobní privilegia: Věnuje se vodohospodářství, hraje na violu a rád se prý toulá po horách. 

TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Uvádí se, že striktní systém svazujících omezení měl zásadní vliv i na dvě ženy provdané do císařské rodiny: Hirohitova manželka Mičiko během jeho mandátu dlouhodobě oněměla a současná císařovna Masako zas prošla až zarážející proměnou osobnosti. Zatímco před manželovou korunovací se jednalo o emancipovanou a moderní ženu, jakousi první dámu orientu, v současnosti vystupuje spíš jako „šedá myška“ a na veřejnosti se neobjevuje. Není divu, že v japonské společnosti stále častěji zaznívá dříve nemyslitelná otázka: Potřebuje ostrovní země skutečně svého císaře?  

Evropští kolonizátoři dávali dobytým územím s oblibou jména podle již existujících sídel či regionů starého kontinentu, k jejichž názvům pouze přidali přívlastek „Nový“. Uvedeným způsobem přišlo k dnešnímu pojmenování například americké město New Orleans, ale i tamní státy New Hampshire a Nové Mexiko nebo oblast Nová Anglie. 

TIP: Jak Angličané (ne)objevili Austrálii: Slavného Brita předběhl holandský kapitán

Nepříliš vysokou míru lingvistické vynalézavosti projevili zejména Holanďané, kteří stáli mimo jiné za prvotním označením New Amsterodam pro současný New York či Harlem – původně New Haarlem podle stejnojmenného nizozemského města. Souostroví ležící jihovýchodně od Austrálie objevili v polovině 17. století a nazvali jej po vzoru přímořské provincie Zeeland na jihozápadě dnešního Nizozemska, kterou od jejího tichomořského jmenovce dělí úctyhodná vzdálenost 18 700 kilometrů.

Původní Zeeland je nizozemská provincie, která se nachází v jihozápadní části země v oblasti společné delty řek Šelda, Máza a Rýn do Severního moře. (foto: Wikimedia, CC BY-SA 2.0)

Egyptské městečko Oxyrhynchus dnes na mapě Egypta úplně nezáří. Je to jen osídlený bod na levém břehu kanálu Bahr Yussef, spojnice mezi Nilem a Fajjúmskou oázou. Pokud vás ale zajímá archeologie, jeho význam se dramaticky mění. Ve 4. století před naším letopočtem totiž bylo druhým nejhustěji zalidněným sídlem celého Egypta – onou pověstnou obilnicí, z níž se vyváželo zrno do zbytku známého světa. Pravidelná zdvojená úroda sem přitahovala zámožné kupce ze zámoří, kteří tu zakládali obchodní pobočky, aby si zajistili předkupní práva. Proto zde, v místě vzdáleném 160 kilometrů od Káhiry, po staletí fungovala silná řecká komunita. 

Je určitým paradoxem archeologie, že se o starořecké civilizaci dozvídáme nejvíc právě na této egyptské lokalitě. Suchý pouštní vzduch totiž uchoval listy papyru v dobrém stavu. A tak se z artefaktů nalezených na vykopávkách v Oxyrhynchu můžeme dočíst o dramatech sepsaných Euripidem, o díle básnířky Sapfó nebo ztracených knihách římského historika Livia. A jen díky tomu, že je někdejší psavci ve svých listinách zmiňují.

Nalezené fragmenty nám také prozrazují pozadí někdejšího všedního života světové obilnářské burzy. Dochovaly se nákupní seznamy, účtenky, dluhopisy, pojistky, osobní listy a dopisy. A v tomto předlouhém výčtu dobové dokumentace pak překvapivě vyniká „lístek“ o rozměrech 103 × 80 mm, pojmenovaný Papyrus Oxyrhynchus 90. I tenhle kousek papyru je jakousi stvrzenkou, dokladem o uložení zrní v místní sýpce, sepsaným v řečtině. V čem je háček? 

Tajemný shluk znaků z pergamenu číslo 90. Dvouřádkové poselství zůstává záhadou. (foto: Wikipedia, CC0)

Záhadu z papyru nečiní pětiřádková zpráva o tom, že si jakýsi „Clarus, bývalý úředník, uložil v roce 179 sumu, 8 artabae a 4 choenices ve veřejném skladu“. Pod tímto textem se totiž nachází i dvouřádkový přípis ve formě jakéhosi shluku znaků. Je sice psán písmeny řecké abecedy, ale v řečtině nedává pražádný smysl. Nedává smysl, ani když jej „foneticky“ přeložíte do jiných jazyků. A řazením znaků se neblíží ani egyptským dialektům. Není to pořečtěná forma démotického písma. Je to šifra. A zjevně dost dobrá. Její dvouřádkové poselství totiž zůstává záhadou a otevírá prostor spekulacím. Mělo se snad ono zrno ztratit, být otráveno, bylo už otrávené? Co mělo čekat na toho, kdo jej ze sýpky přišel vyzvednout? Nevíme. Papyrus Oxyrhynchus 90, v současnosti uložený v londýnském Muzeu přírodní historie, na rozluštění stále čeká.

Veselá hříčka?

Přepestré spekulace a četné úvahy dosud neúspěšných luštitelů nabízí i šifra Dorabella. Přezdíváno jí bývá „roztomilá“, protože ji graficky vyjadřují kudrlinky, půlobloučky a vlnovky. V psaní ze 14. července roku 1897 je zachycena na třech řádcích v délce 87 znaků. Přesněji je složená ze čtyřiadvaceti různých symbolů natočených do osmi různých směrů. Což dává docela slušný záběr pro nejrůznější kombinace. Zvlášť proto, že se dá předpokládat, že ony tři řádky textu nejsou psány v jednom, ale spíše v několika jazycích. Možná anglicky, francouzsky či řecky. A čistě teoreticky i nějakým domorodým melanéským nářečím. Než ale zasednete s tužkou, papírem a slovníky k jejímu řešení, hodí se spíš chvilku zapátrat v historii pisatele a adresáta. 

Šifra zvaná Dorabella (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Autorem onoho tajemného přípisu je totiž Edward Elgar, hudební skladatel, jehož hvězda zrovna kolem roku 1897 vstoupá vzhůru. Po dlouhých letech nepříliš úspěšné produkce se konečně jeho námaha vyplácí a společnost jej považuje za perspektivního umělce. Adresátem jeho šifry plné kudrlinek je Dora Pennyová, počestná dcera reverenda Alfreda Pennyho. Jak na sebe mohli tihle dva narazit? Čtyřicetiletý skladatel strávil se svou ženou Alicí několik dní na panství Pennyů ve Wolverhamptonu. Starý reverend se v domě tou dobou nenacházel, zrovna šířil slovo Boží v Melanésii. Edward mezitím nalezl zalíbení ve společnosti sedmnáctileté Dory. Debatami o umění a vážné hudbě si zpříjemňovali procházky. Možná zašli i dál.

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

Tedy alespoň do doby, než se reverend Alfred vrátil z dobrodružných cest zpět a skladatel zvedl kotvy. Jeho relativně rychlý odjezd ještě před očekávaným příjezdem hostitele a fakt, že jeho manželka na panství zůstala, dává možnému obsahu šifry dost pikantní rozměr. Jenže kryptogram zatím rozluštění odolává, byť se o to pravidelně luštitelé pokoušejí. Dora Pennyová ve svých pamětech zmínila, že záhadný přípis plný kudrlinek sama nikdy nerozluštila. Pravda to být nemusí. Třeba šifře porozuměla až moc dobře, ale nestála o to ji chápat nebo vyslyšet. Kdo ví?

Lékaři si již dávno všimli, že se u mužů objevuje více nádorů než už žen. Rozdíl je tak nápadný, že ho nelze přehlédnout. Pokud jde o vysvětlení, donedávna byl nepoměr mezi muži a ženami v rakovině připisován především rozdílnému životnímu stylu, od kouření, alkoholu a tučných jídel až po riziková zaměstnání.

V poslední době se ale začínají objevovat důkazy, že v rozdílném ohrožení mužů a žen rakovinou hrají podstatnou roli biologické faktory. Potvrzuje to i nedávný rozsáhlý výzkum amerického výzkumného týmu, který vedla Sarah Jacksonová z Národního institutu pro rakovinu, jehož výsledky v těchto dnech publikoval časopis Cancer.

Rakovina a pohlaví

Badatelé analyzovali zdravotní záznamy téměř 300 tisíc účastníků dlouhodobé studie, která se zabývá vztahem mezi stravou a rakovinou. Zaměřili se přitom na rizika související s výskytem 21 typů nádorů, které se mohou vyskytovat u obou pohlaví (tj. nikoliv například nádory varlat nebo vaječníků). Do výzkumu zahrnuli kromě pohlaví také celou řadu dalších faktorů, včetně rizikových chování, tělesných rozměrů, životního stylu a rodinné historie.

Ukázalo se, že jen dva ze zkoumaných 21 nádorů jsou častější u žen než u mužů – nádory štítné žlázy a močového měchýře. Pokud jde o muže, v případě některých nádorů měly nebiologické faktory téměř 50% vliv na jejich výskyt, například u rakoviny plic. U řady dalších nádorů, jako například nádoru slinivky, ale měly nebiologické faktory vliv pouze z 10 procent.

TIP: Ženské mozky jsou podle neurologů v průměru o 3,8 roku mladší než ty mužské

Jak potvrzuje Jacksonová: „Vše nasvědčuje tomu, že existují biologicky dané rozdíly v riziku různých typů nádorů, které nelze připsat chování a prostředí,“ tvrdí Sarah Jacksonová z amerického Národního onkologického ústavu. A o jaké biologické faktory tedy jde? To zatím není úplně jasné. Mezi hlavními podezřelými je vliv pohlavních hormonů, především testosteronu a estrogenu, a také rozdíly ve fungování imunity u mužů a žen.

Podle současných převládajících teorií vznikl Měsíc z vyvrženého materiálu po katastrofální srážce předchůdce naší planety s protoplanetou zhruba velikosti dnešního Marsu, které se říká Theia. Výzkum meteoritů nedávno přinesl další důkazy, svědčící ve prospěch této teorie.

Patrizia Willová ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu vedla tým, který objevil částice skla v šesti meteoritech původem z Měsíce. V těchto částicích vědci nalezli stopy dvou vzácných plynů, helia a neonu, které se nacházejí v nitru Měsíce. „Objevení těchto vzácných plynů, vůbec poprvé u podobného materiálu z Měsíce, představuje vzrušující zjištění,“ potvrzuje Willová. 

Zároveň zjistili, že po chemické stránce odpovídají heliu a neonu v plášti Země. Jde tak o další potvrzení hypotézy o „velké srážce“. Jejich analýzy by nebyly možné bez extrémně citlivého zařízení, které je jako jediné na světě schopné detekovat tak nepatrná množství helia a neonu.

Helium a neon z Měsíce

Badatelé očekávají, že nyní bude následovat pátrání po dalších vzácných plynech v meteoritech, jako je xenon a krypton, které bude ještě náročnější. Jde tak o velkou výzvu. Jak vysvětluje Henner Busemann, přední odborník na mimozemskou geochemii vzácných plynů: „Jsem naprosto přesvědčen, že se staneme svědky závodu ve výzkumu vzácných plynů a jejich izotopů v meteoritech.“

„Vzácné plyny sice nejsou nezbytné pro život,“ pokračuje Busemann, „bude ale velmi zajímavé zjistit, jak mohly „přežít“ brutální vznik Měsíce. Pro nás by to mohlo být vodítkem k vylepšení teorií vzniku planet, jak ve Sluneční soustavě, i jinde ve vesmíru, v nichž stále ještě máme podstatné mezery.“ 

Image

Čtěte také

V pustině Grónska se podařilo objevit stopy po pradávné srážce Země s Theiou

Koncem loňského července se orbitální stanice poprvé od roku 2011 rozšířila o nový modul: Ruskou víceúčelovou laboratoř Nauka neboli „věda“ vynesla do kosmu raketa Proton-M. K nebi zamířila 21. července a 29. července odpoledne se Nauka bezpečně připojila k dolnímu portu ruského modulu Zvezda. Tři hodiny po kontaktu však její software selhal a spustil trysky, takže se celá ISS začala otáčet. 

Rotace se odehrávala rychlostí „pouhých“ 0,56 stupně za sekundu a posádka změnu vůbec nevnímala. Dokonce i pozemní senzory ji zaznamenaly až po 47 minutách. Tou dobou již byla stanice destabilizovaná a okamžitě se muselo vyřešit vše od nastavení solárních panelů až po systémy kontroly teploty na palubě. S rotací se astronauti pokoušeli bojovat pomocí staničních gyroskopů, poté do záchranné operace zapojili také servisní trysky Zvezdy a nakonec i motory připojené lodi Progress MS-17. Navzdory veškeré snaze se komplex podle NASA otočil o 540 stupňů, poté se však ustálil.

Co dokázal zub času

Kvůli potížím s ruskými moduly se ISS nedostala do zpravodajství poprvé: Loni v březnu se například řešila dvojice prasklin v již zmíněné Zvezdě – jedna z nich měřila na délku 22 milimetrů a na šířku asi 100 mikronů, tedy jako silnější vlas. Vzduch však skrz ně unikal a musely se zacelit, čehož ruská posádka nakonec dosáhla opakovaným nánosem izolační pasty. Popsané problémy Zvezdy mimo jiné zdůraznily její značné stáří: Součást stanice tvoří již od roku 2000, přičemž životnost prvních modulů ISS byla původně stanovena na 15 let čili do roku 2013. 

Stárnutí se projevuje také na fotovoltaických panelech. Ačkoliv stále fungují dobře, začínají vykazovat známky opotřebení, což se ostatně očekávalo. Aby se tedy spolehlivě zajistila odpovídající dodávka elektrické energie pro chystané demonstrace technologií pro měsíční program Artemis, ale i komerční využívání, rozšíří NASA šest z osmi existujících energetických kanálů na stanici pomocí nových solárních panelů. 

Zakázku dostala na starost společnost Boeing coby hlavní dodavatel technologií k provozu ISS a spojila síly s firmou DSS alias Deployable Space Systems, aby společně vytvořily zcela nové panely. Kombinace osmi původních velkých s menšími, ale efektivnějšími novými částmi obnoví množství produkované energie každého rozšířeného páru na úroveň srovnatelnou s tím, co panel vytvářel v době prvotní instalace. Celkově se očekává navýšení generované elektrické energie stanice pro výzkum a provoz o 20–30 %.

Nejdražší v dějinách

Navzdory přesluhování však orbitální komplex díky údržbářským zásahům pracuje, jak má, a v současnosti se s ním počítá minimálně do roku 2028, kdy mu bude 30 let. „Musíme stanici sledovat a pokračovat v její údržbě. Svůj smysl ztratí až v okamžiku, kdy finance vynaložené na opravy začnou převyšovat rozpočet na výzkum,“ tvrdí William Gerstenmaier, někdejší letecký inženýr NASA. 

Právě kvůli sumám, jež ISS každoročně spolkne, zaznívá stále víc hlasů volajících po jejím zrušení a přerozdělení rozpočtu do jiných vědeckých odvětví. Podle některých odhadů vyšly vývoj a stavba stanice v přepočtu na 3 271 miliard korun, a jedná se tak o bezkonkurenčně nejdražší projekt v dějinách. Každý rok jejího provozu navíc stojí 76 miliard.

K ISS se staví kriticky i bývalý astronaut Buzz Aldrin a vynaložené finance by raději investoval do dobývání Marsu. Nutno ovšem dodat, že vědecká práce na palubě komplexu mimo jiné pomáhá poznat vliv dlouhodobého pobytu v kosmu na lidské tělo. A lepší pochopení rizik nám umožní realizovat právě třeba mise na rudou planetu. 

Navzdory kritice a vysokým nákladům proto v roce 2018 začal platit zákon Leading Human Spaceflight Act: V souladu s ním budou peníze na chod a opravy ISS proudit, dokud zůstane funkční a bezpečná. Hranice normy byla stanovena na rok 2030, přičemž výjimku tvoří situace, kdy by se objevila levnější alternativa, jak dosáhnout cílů určených pro mise NASA. Ze zákona také vyplývá, že Spojené státy podporují případné komerční využití nízké zemské orbity, a stanice by měla sehrát roli v tom, aby si USA na daném poli udržely konkurenceschopnost. 

Dopady ruské agrese na Ukrajině

Ruská vojska vstoupila 24. února na území Ukrajiny a od té doby probíhají tvrdé boje po celé zemi, která se nechce vzdát své svobody. Konflikt dopadá na nás všechny a prakticky od prvního dne bylo jasné, že se promítne i do kosmonautiky, ISS nevyjímaje.

Již v první reakci na konflikt americký prezident Joe Biden oznámil, že sankce proti Rusku zasáhnou i kosmický sektor. Odpověď protistrany byla rychlá: Dnes již bývalý šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin prohlásil, že by takový krok mohl přímo ohrozit bezpečnost Mezinárodní vesmírné stanice, jejíž dráhu stabilizují ruské nákladní lodě Progress. ISS se totiž pohybuje relativně nízko nad Zemí, kde se ještě projevuje aerodynamický odpor vzduchu. Proto je potřeba ji čas od času „popostrčit“ výš, jinak by stále klesala a zhruba za dva roky by zanikla v atmosféře. V reakci na nové sankce tehdejší šéf ruské kosmické agentury na Twitteru mimo jiné uvedl, že pokud si mezinárodní partneři přejí, aby se pětisettunový kolos zřítil na hlavu lidem v Indii, Číně nebo na dalších místech, nad nimiž létá, ať pokračují…

Letos v květnu také Rogozin oznámil, že Moskva se stáhne z ISS. „Rozhodnutí už bylo přijato, nejsme povinni o něm veřejně hovořit,“ řekl podle agentury TASS Dmitrij Rogozin v rozhovoru se státní televizí. „Mohu říci jen tolik, že v souladu s našimi závazky budeme naše partnery o ukončení práce na ISS informovat s ročním předstihem,“ dodal. 

Dřívější Rogozinova vyjádření potvrdil i nový šéf Roskosmosu Jurij Borisov a přidal i termín odchodu. „Samozřejmě budeme plnit všechny naše závazky vůči našim partnerům, ale rozhodnutí o odchodu z této stanice po roce 2024 bylo přijato,“ řekl v červenci Borisov po setkání s Vladimirem Putinem.

Provoz ISS v ohrožení?

Uvedená tvrzení jsou však nepřesná. Stanice přelétává i nad Ruskem, konkrétně nad jeho jižními oblastmi. Těžko říct, proč Rogozin zmíněný fakt ignoroval. A co se dráhy ISS týče, lze ji upravit například i s využitím lodí Cygnus, provozovaných společností Northrop Grumman. Ostatně v minulosti se již odehrál úspěšný test její korekce pomocí motorů zmíněného komerčního zásobovacího plavidla. 

Lodě Cygnus ovšem vynáší raketa Antares, která používá ruské motory RD-181. Ty se vyrábějí v ukrajinských závodech Južmaš a Južnoje, jež byly během útoku zřejmě poškozeny – ale dosud není jasné, k jakým konkrétním škodám došlo. Mimochodem, kromě zmíněných motorů tam vzniká například pohon pro horní stupně evropských nosičů Vega. Firma Northrop Grumman však později potvrdila, že má připraveny motory nejméně pro dva starty raket Antares. A pro korekci dráhy ISS se zvažuje i využití dalších kosmických lodí.

Situace je nepřehledná a rétorika se přiostřuje. NASA se snaží emoce mírnit a prohlašuje, že se chce na provozu ISS s ruskou stranou podílet jako doposud. Je tedy zřejmé, že bezprostřední riziko stanici nehrozí, ale určité změny třeba ve spolupráci posádek očekávat lze. Není jisté, zda budou moct ruští kosmonauti létat v amerických strojích a naopak zda budou evropští a američtí astronauti dál létat v Sojuzech. Objevují se například spekulace, že by mohlo dojít k rozdělení ISS, tedy k oddělení ruského segmentu – a nutno dodat, že zmíněná varianta by byla v krajním případě proveditelná.

Pohodlí a skvělý výhled

Je více než pravděpodobné, že nástupkyni Mezinárodní vesmírné stanice zajistí soukromý sektor. Nedojde zřejmě k privatizaci komplexu, nicméně firmy jako Axiom Space či Bigelow Aerospace již připravují vlastní moduly, které se k němu v budoucnu připojí. První jmenovaná dokonce hodlá ISS rozšířit o obytnou, výzkumnou a výrobní část. S prvním segmentem se počítá v roce 2024. Přitom se předpokládá, že jakmile stanice definitivně doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze pro soukromé účely. 

Interiéry budoucích modulů společnosti Axiom Space navrhl slavný francouzský architekt a designér Philippe Starck: Měly by být velmi moderní a uživatelsky mnohem přívětivější, protože hlavními zákazníky se stanou platící turisté, které bude zajímat také pohodlí. V jedné části se má nacházet přechodová komora a dominantu utvoří prosklená observatoř pro co nejlepší výhled na Zemi a vesmír. Firma Axiom si již zaplatila stavbu dvou modulů u evropské společnosti Thales Alenia Space, jež má v daném odvětví bohaté zkušenosti. Než se však do kosmu vydá první část, plánuje Axiom řadu jiných komerčních misí ve spolupráci se SpaceX. 

Ke smetí se nepřidá 

Mezinárodní vesmírná stanice tedy pomalu, ale jistě stárne. A podobně masivní projekt v dohledné době na oběžné dráze nevznikne, neboť prioritou se stává Měsíc a jeho okolí. Nakonec ISS zřejmě čeká stejný osud jako někdejší Mir: Ruský komplex kroužil kolem Země 15 let, a přestože soukromý sektor projevil zájem o jeho odkup, nakonec k němu nedošlo, neboť stanice již nesplňovala bezpečnostní standardy. V březnu 2001 proto zamířila do atmosféry k řízenému zániku a její zbytky dopadly do vln Pacifiku nedaleko Fidži. Ani ISS množství kosmického smetí obklopujícího naši planetu nezvýší a z větší části rovněž shoří v ovzduší.

TIP: Čína na prahu nové éry: Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

Až se jednou historici s odstupem pustí do zaznamenání našich prvních kosmických kroků, jistě budou právě výstavbu a provoz Mezinárodní vesmírné stanice považovat za velmi důležitý milník. Díky ní se totiž lidstvo odpoutalo od Země. Člověk v kosmu nepřetržitě pobývá již přes 20 let a je docela příznačné, že ISS vyrostla díky spolupráci mnoha národů. Navíc nám nyní množství získaných zkušeností umožní odhodlat se k mnohem ambicióznějším projektům. Coby přestupní stanice do Sluneční soustavy tak ISS posloužila dokonale, přičemž můžeme říct, že nám otevřela dveře k Měsíci. A ten nám je snad časem otevře zase k Marsu… 

Zřejmě nejpodivnějším „vítězem“ se stal 56letý Rene Tactay Jaime: V kalifornské myčce vystoupil ze svého vozu, ten však pokračoval v jízdě a majitele přejel. K incidentu došlo okolo půlnoci, a mrtvého si tak všiml teprve ráno další zákazník… 

Zatímco smrt Američana by se dala označit za nešťastnou náhodu, jistý ruský voják rabující v troskách ukrajinské Irpině zemřel vlastní hloupostí: V jednom z domů objevil MacBook a rozhodl se ho ukrást. V batohu na něj ovšem neměl místo, a tak si z neprůstřelné vesty vytáhl balistickou vložku a počítač vložil místo ní. Následná kulka se pak stala muži v oslabené ochraně osudnou… 

Navzdory všem zákonům…

Že pohrdat zákony – ať už těmi světskými nebo fyzikálními, se nevyplácí, zjistil známý zlodějíček z italského městečka Cattolica. Na Velikonoční pondělí se tento nenapravitelný lapka vloupal do supermarketu, kde se rozhodl osvěžit balenou vodou. Leč bylo to jeho poslední rozhodnutí v životě…

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Poté, co vyjmul z hradby přepravek jeden z balíků, zavalila ho přílivová vlna balené vody. Mrtvolu pod hromadou balíků objevili zaměstnanci prodejny až druhý den a díky záběrům z CCTV kamery byli karabiniéři schopni rekonstruovat poslední okamžiky života 46letého muže – rozdrtila ho váha přepravek.

Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již Bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.

Společníci čarodějnic

Některá zvířata předcházela nesmírně špatná pověst. Například užitečné a v boji proti škůdcům zcela nenahraditelné kočky byly zároveň považovány za symbol chlípnosti a společníky čarodějnic, a proto byly mučeny a upalovány. Ve městech navíc patřily jejich kožešiny k ceněným komoditám a oblíbené byly dokonce i mezi mnichy, protože hřály a přitom nebudily dojem nepatřičného luxusu.

Řeholníci z raně středověkých komunit si však kočky oblíbili i jako domácí mazlíčky. Jistý irský bratr dokonce v 9. století napsal v klášteře v Reichenau svému kocourkovi Pangurovi báseň. Jakkoli se však klášterní lovkyně myší mohly pochlubit snadným životem, o jejich družkách na šlechtických dvorech se to říct rozhodně nedalo. Ty byly totiž využívány jako živá návnada k výcviku loveckých psů.

Barvář cítí krev

Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku. V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí plemena. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba zvěř najít a dobít.

Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi (Deerhoundi). Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.

Neohrožení samotáři

Luxusní zboží představovali též draví ptáci využívaní při sokolnictví, které však bylo spíše specifickou zábavou a uměním než snahou zabezpečit základní obživu. K mimořádným obdivovatelům této ušlechtilé kratochvíle patřil i císař Fridrich II. Sicilský (1194–1250), který roku 1212 obdařil našeho panovníka Přemysla Otakara I. známou Zlatou bulou.

Tento mimořádný vladař dokonce nebyl líný pozorovat kukačku při líhnutí či osobně cvičit mladé ptáky. Na dravcích však obdivoval především to, že lidskou společnost nejenže nepotřebují, ale ani nikterak nevyhledávají, což byl rys, který byl vlastní i jemu. Například sokol se stal symbolem odvahy a rychlosti.

Společník v boji i na cestách

Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. Touhou každého šlechtice tak byl „equus valde bonus“, tedy velmi dobrý kůň. Obsah této fráze se však měnil napříč regiony, sociálními skupinami i dekádami.

V našem prostoru byli velmi ceněni zejména koně ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu. Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek.

Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stáje, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.

TIP: Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata

Pro duchovního představoval oř příliš luxusní zvíře, těm příslušelo cestovat na „pokornějším“ oslovi. Tento dopravní prostředek však svou tvrdohlavou povahou způsobil nejednu těžkost, a navíc má ostrý hřbet, který jízdu značně znepříjemňuje. I betlémský kazatel Jan Hus (1370–1415) jej proto odmítl s tím, že na takové zvíře „jest tlust“.