Historie si na nedostatek zlodějů, podvodníků a padělatelů stěžovat nemůže. Někteří „experti“ dokázali neuvěřitelné kousky. Například římský císař Nero podvedl celou říši znehodnocením měny. Až moderní doba přivedla člověka, který by se s ním mohl poměřit. A podle něho vznikl pojem Ponziho systém, který se v mnohém podobá jiným fenoménům z oblasti financí: ekonomickým „bublinám“ a „pyramidovému“ systému neboli podvodu zvanému česky „letadlo“. 

Do Ameriky

Charles Ponzi se narodil v roce 1882 v severoitalském městečku Lugo. Pátrání po podrobnostech jeho života znesnadňuje celá řada lží, které o své minulosti později rozšířil. Jeho kariéra však nenaznačovala žádnou podnikavost ohledně financí ani odbornou znalost investic či bankovnictví. Naopak, jeden z vyšetřovatelů si dokonce myslel, že byl v tomto ohledu neschopný a sotva uměl počítat. 

Ve Spojených státech, konkrétně v Bostonu, se vylodil ve 21 letech. V kapse mu moc peněz nezbylo, neboť veškeré své úspory během plavby prohrál. „Stanul jsem poprvé v cizí zemi, se dvěma dolary a padesáti centy v kapse. To bylo mé veškeré jmění. Nápadů jsem však měl za milion. A přesně v ně jsem celý život věřil a mé naděje mě nikdy neopustily,“ bude později tvrdit o síle svého amerického snu v rozhovoru pro New York Times.

V následujících několika letech se toulal od města k městu, od jednoho neperspektivního zaměstnání k druhému. Často ho propouštěli i kvůli drobným krádežím. Nezdálo se, že by se právě tento člověk měl dostat do policejních archivů jako největší podvodník před Bernardem Madoffem. 

Ponzi ale nebyl první, kdo objevil princip finančního podvodu, který později dostal jeho jméno. Roku 1899 založil newyorský obchodník William Miller společnost Franklin Syndicate, která slibovala investorům podezřele vysokou desetiprocentní návratnost investic. Místo, aby výdělek ze skutečných investic použil na vyplacení slíbených peněz, Miller pouze přesvědčil investory, aby tyto zatím virtuální peníze investovali znovu. Další lidi zlákal, aby se přidali, a z jejich kapitálu pak vyplatil ty, kteří byli dostatečně moudří a chtěli své zisky hned. Než byl podvod odhalen, dokázal Miller vydělat milion dolarů. 

Je nepravděpodobné, že by kdy Ponzi o Millerovi a Franklin Syndicate slyšel. Dokonce ani tou dobou nepobýval ve Spojených státech. Začátek 20. století ale se svou chabou či neexistující finanční regulací mohl nabídnout celou řadu příkladů podobných dvojích her zdánlivě čestných bankéřů a obchodníků.

Falšování

První řádnou lekci zpronevěry dostal Ponzi v roce 1907, kdy začal pracovat v bance v kanadském Montrealu. Založil ji Luigi Zarossi, aby uspokojil poptávku rostoucího počtu italských imigrantů přijíždějících do Kanady. Nabízel neobvykle vysoký šestiprocentní úrok u hotovostních vkladů. Když byl Ponzi povýšen a z pokladníka se stal vedoucím, zjistil, že banka neplatí vysoké úroky na účtech z majetkových vkladů, ale využívá rezervy uložené na nově otevřených účtech. Banka v podstatě fungovala jako Ponziho systém, což muselo mladému muži jistě poskytnout námět k přemýšlení. Skončilo to krachem – banka se dostala do úpadku kvůli nevýhodným hypotečním půjčkám. A Zarossi utekl ze země, přičemž si s sebou vzal tolik peněz, kolik zvládl odnést.

Ponzi byl opět bez práce. Rozhodl se, že se vrátí do Spojených států, a aby získal finance na cestu a trochu se vzchopil, zfalšoval šek na účet firmy, která dřív patřila k zákazníkům Zarossiho banky. Ponziho padělatelský talent ale nebyl o moc lepší než jeho schopnosti v oboru drobných krádeží: kanadská policie ho okamžitě zatkla a soud mu vyměřil tři roky vězení. 

Měl to být první z jeho mnoha pobytů v cele. Do Spojených států se nakonec vrátil v roce 1911, připletl se ale k převádění nelegálních přistěhovalců do země a ve vězení si poseděl další dva roky. Ve věznici v Atlantě si našel dva pozoruhodné známé. Jedním z nich byl sicilský kriminálník Ignazio Saietta zvaný „Lupo“ čili Vlk a druhým Charles Wyman Morse, finančník z Wall Streetu. Co se asi tak Ponzi mohl naučit od gangstera a podvodného finančníka? Jisté ale je, že po nápravě příliš netoužil.

Po svém propuštění se vrátil do Bostonu a opět se protloukal, jak to šlo. Zkusil toho hodně – import a export, práci u těžební společnosti, obchod s ovocem, soudní překladatelství, prodej akcií… V ničem ale neuspěl. Vždy ho dohnala neochota vydělávat si poctivě. Až do roku 1919 se o něm dá hovořit jako o průměrném a ne moc schopném šejdíři. Co se tedy změnilo?

Známky

Napadlo ho založit adresář firem. I když seznamy společností podle oborů nikdy nezrealizoval, jedna evropská firma o koncept projevila zájem a dopis, který od ní obdržel, obsahoval mimo jiné mezinárodní odpovědní kupon. Adresát v USA mohl kupon využít a nechat si vyplatit cenu zpátečního poštovného v amerických poštovních známkách. 

Jedním z následků první světové války bylo i to, že se sazby za poštovné mezi Itálií a USA dostaly do značného nepoměru. Ponzi si uvědomil, že je možné nakoupit mezinárodní odpovědní kupony v Itálii a získat za ně americké poštovní známky vyšší hodnoty. Ačkoli byl zisk z jednoho kuponu nízký, rozsáhlejší transakce mohla být teoreticky velmi lukrativní záležitostí. 

Zdálo se, že Ponzi konečně přišel na životaschopný a především morálně nezávadný nápad, jak zbohatnout. Jiný název pro tento naprosto legální typ finanční operace je „arbitráž“. Jejím principem je, že obchodníci využijí odlišnosti cen na dvou různých trzích. Arbitráž se rutinně používá při obchodu s cennými papíry, obligacemi, valutami a komoditami. To, na čem Ponziho nápad ztroskotal, byl celkový počet mezinárodních odpovědních kuponů v oběhu a také čas i náklady na vyplacení všech kuponů, které bylo třeba jeden po druhém vyměnit. Jinými slovy, vydělat na těchto kuponech se prakticky příliš nedalo.

Milionářem

Ponzi se ale nenechal odradit a pustil se do svého plánu bez ohledu na následky. Ze všeho nejdřív potřeboval sehnat investory. Čím je přesvědčil? Neslýchanou nabídkou zisků. „Pánové, Kolumbus objevil Ameriku, Marconi bezdrátový telegraf a já jsem objevil peníze,“ řekl několika svým přátelům. Tvrdil, že přeprodejem dovezených IRC kuponů vydělá za 90 dní o 50 % víc. A na to lidé slyšeli. 

Slib dodržel a brzy se mu začalo dařit i při shánění nových investorů. Vždyť i ty nejlepší banky ve Státech nenabízely vyšší zúročení vkladů než pouhých pět procent. Ponzi dokázal z příležitosti vytřískat maximum a dokonce zkrátil dobu zúročení na 45 dnů. S počátečními osmnácti investory na kontě založil v roce 1919 první pobočku společnosti Securities Exchange Company. Aby obchod ještě podpořil, zaměstnal jednatele placené z provizí. 

Brzy se vklady vyšplhaly na 25 tisíc dolarů a Ponzi rozjel dalších deset poboček v New Jersey. Následně k němu začaly plynout peníze z celé Nové Anglie. Do léta roku 1920 Ponzi vydělal několik milionů dolarů – dost na to, aby se mohl stát majoritním podílníkem v Hanover Trust Bank v Bostonu. Potom si koupil okázalé sídlo a začal život úspěšného podnikatele, po němž tolik let toužil. Konečně se bezpracně stal milionářem. 

Americký sen

Věta: „Šek jsme už odeslali,“ je jedna z věcí, kterým byste neměli věřit. Při jakýchkoli obchodních jednáních s Charlesem Ponzim by se zřejmě taková rada hodila. To, co se totiž ve skutečnosti dělo, skrývalo kombinaci ekonomické bubliny a Ponziho systému. Senzační aura Ponziho záměru přiměla lidi k důvěřivosti a k nadměrnému optimismu ohledně hodnoty a solidnosti jejich investice. Mnozí se velice zadlužili, zastavili i své domy a prodali rodinný majetek, aby získali prostředky, které mohli investovat do projektu slibujícího ohromující padesátiprocentní návratnost do 45 dní. Amerika podlehla snu o rychlém zbohatnutí. Procitnutí ale bolelo.

Aby uspokojil nároky svých prvních osmnácti investorů a dobral se slibovaného zisku, potřeboval by 53 tisíc odpovědních kuponů. V březnu roku 1920 však již počet jeho investorů přesáhl 15 tisíc, později dokonce přes třicet tisíc. Jinými slovy, musel by vykoupit pošty v půlce Evropy a naplnit jimi celý Titanic, aby to fungovalo.

Lidé ve skutečnosti investovali do Ponziho systému. Společnost nevykazovala žádné reálné zisky z arbitráže mezinárodních odpovědních kuponů, pouze platila původním investorům penězi, které získala od nově příchozích. A když tito důvěřivci uviděli hotové peníze, obratem je nechali v Ponziho rukou. „Peníze přece dělají peníze, ne?“ smál se Ponzi.

Mračna na obzoru

Z Evropy přitom nikdy nevyvezl jediný IRC kupon. Životaschopnost podvodu záležela na ochotě lidí znovu investovat své zisky, což také horlivě činili. Jenže bylo už jen otázkou času, než si na příslušných místech někdo všimne, co se děje doopravdy. „Pokud ve Spojených státech amerických probíhá finanční operace, která by odpovídala slibovanému investičnímu obratu, musel by tu být realizován prodej více než 160 milionů IRC kuponů,“ například varovně hlásil finanční expert z Clarence Barron, „Jenže za celý rok se jich tu neprodalo více než 27 tisíc. Odkud tedy pocházejí zisky společnosti pana Ponziho?“

Pak se v tisku objevily články pátrající po podstatě celého podniku. Deník Boston Post zjistil, že do svého „podnikání“ Ponzi neinvestoval ani jeden cent. A přitom si pořizoval drahá auta, luxusní bydlení i kvalitní obleky. Jak vlastně podniká a odkud se berou jeho peníze? Nad celým Ponziho systémem se začala stahovat mračna. 

Tyto informace způsobily, že mnozí chtěli své peníze zpět a Ponzi jim je s obtížemi vyplatil. Nakonec ale v srpnu 1920 audit odhalil, že podnik je sedm milionů v minusu. Úřady proto činnost Securities Exchange Company i Hanover Trust Bank ukončily. Kolaps Ponziho systému přivedl k pádu pět dalších bankovních domů. Hrubá ztráta investorů činila kolem 20 milionů dolarů (podle dnešního přepočtu by to bylo 225 milionů). Ponzi byl shledán vinným za poštovní podvod a odsouzen k pěti rokům vězení.

Chudoba

Byl sice na dně, ale rozhodně ještě ne na odpis. V Massachusetts mu bylo prokázáno další provinění, nicméně se odvolal. Podařilo se mu zůstat na svobodě dost dlouho na to, aby rozjel realitní podvod na Floridě, kde prodával klientům pozemky v bažinách. V roce 1925 byl usvědčen z porušení zákona o správě majetků a zákona o cenných papírech a odsouzen k jednomu roku ve vězení. Po propuštění se pokusil opustit zemi, ale byl zatčen a poslán zpět do Massachusetts, kde si odpykal dalších sedm let ve vězení. 

V roce 1934 byl propuštěn a okamžitě deportován do Itálie jako nelegální přistěhovalec. Za dlouhá léta v USA se mu totiž nepodařilo získat americké občanství. V Itálii strávil několik let na ministerstvu financí za vlády fašisty Benita Mussoliniho. Neschopnost a nepoctivost ho ale nakonec přinutily prchnout do Jižní Ameriky. Konec svých dnů strávil bez peněz a sám v dobročinném hospici v brazilském Rio de Janeiru, kde zemřel slepý a částečně paralyzovaný ve věku 67 let.

V jednom z posledních rozhovorů před smrtí v nemocnici v Rio de Janeiru hodnotil svou kariéru slovy: „I kdyby za ty peníze nedostali zpátky nic, pořád by to bylo levné. Vždyť jsem jim předvedl tu nejlepší show, kterou Amerika zažila od příchodu prvních osadníků. Myslím, že za těch pár milionů jim ta podívaná stála.“ 

Šaman z doby lovců mamutů, pohřbený v místech dnešní Francouzské ulice v Brně, za života trpěl silnými bolestmi. Podle antropologického výzkumu je to patrné ze zbytků kostí postižených dlouhodobým zánětem. Nemoc byla chronická, patrně infekčního nebo metabolického původu. Možná to byl právě prožitek bolesti, který muži otevíral cestu k šamanským rituálům. Podle odborníků měl šaman tmavou pleť. Jeho DNA sice zatím neanalyzovali, vycházejí však z nejnovějších vědeckých poznatků o Evropanech v paleolitu.

Na figuře šamana pracovali antropoložka Eva Vaníčková a sochař Ondřej Bílek z Laboratoře antropologické rekonstrukce Moravského zemského muzea. Bude součástí připravované výstavy Nejstarší šperky a ozdoby těla v Pavilonu Anthropos, spolu s desítkami mimořádných archeologických nálezů, včetně torza unikátní loutky ze šamanova hrobu. Muž ji nejspíš používal při rituálech, podobně jako sibiřští šamani o tisíce let později. Výstava startuje již v pátek 19. srpna 2022. 

Šamanova loutka je jedním z nejvzácnějších exponátů Moravského zemského muzea. (foto: Moravské zemské muzeum, Jan Cága, CC BY 4.0)

„Antropomorfní figurky, jsou-li v držení šamana, mohou představovat duchy předků. Jindy do nich šamani chytají duchy nemocí nebo duše lidí i zvířat, takže se stávají rekvizitami různých ceremonií,“ uvedl archeolog Martin Oliva z muzea.

Ze základních šamanských potřeb chyběl v hrobu ve Francouzské ulici pouze buben. Pokud byl ze dřeva a kůže, tedy pomíjivých materiálů, dochovat se nemohl. „Paličce na buben však zcela odpovídá kus sobího parohu s ohlazenou růžicí,“ doplnil Oliva.

Nakouknout do světa šamanů

Podle Vaníčkové byl šaman robustní muž. Jeho lebka se dochovala jen částečně, proto tvář na figuře v muzeu překrývají ozdoby ze schránek třetihorních měkkýšů. Na zachovalých fragmentech lebky odborníci rozeznali výrazné nadočnicové oblouky, nízké čelo a starobylou žilní strukturu, blízkou neandrtálcům.

Postava je oblečená v kůži a kožešinách, pleť má tmavou. „Nejnovější genetické studie poukazují, že lidé v období gravettienu měli tmavou barvu kůže, vědecké poznatky tak mění zažité stereotypy o podobě našich dávných předků. A také je to pádným argumentem proti hlasatelům výlučnosti 'bílé rasy',“ doplnila Vaníčková.

„Samozřejmě, jedinec z nynější Francouzské ulice nemusel vypadat právě takto, ale jistě vypadal ‚tak nějak‘. Kdybychom chtěli být zcela přesní, nikdy bychom pravěk ničím neoživili a ten by zůstal jen mrtvým výčtem nesrozumitelných fragmentů,“ vysvětluje antropoložka Vaníčková.

TIP: Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

Na hrob šamana, bohatě vybavený také kly a kostmi velkých zvířat, narazili dělníci v roce 1891 v místech dnešní křižovatky Francouzské a Přadlácké ulice. Žádné podobné hroby ze stejné doby se v okolí nenašly, šlo tedy podle archeologů ve všech směrech o mimořádný pohřeb. „Nepochybně to byl jedinec se zvláštním postavením ve společnosti,“ uvedl archeolog Martin Oliva.

O mimořádné delfíní inteligenci jsou zoologové již dávno přesvědčeni. Sympatické kytovce dokonce přistihli při používání nástrojů, když zdokumentovali, jak si na citlivé čenichy navlékají duté mořské houby. Ty jim slouží jako chrániče, aby se neporanili, když ryjí v písčitém mořském dně a hledají ukryté ryby a další živočichy. Také australské delfíny druhu Sousa sahulensis vědci zaznamenali s mořskými houbami. K čemu jim jsou ale dobré, když je nepoužívají jako chrániče?

Houbový důkaz zdatnosti 

Tým vedený Simonem Allenem z University of Western Australia sleduje delfíny Sousa sahulensis ve vodách při severozápadním pobřeží Austrálie déle než deset let. Zoologové je opakovaně přistihli při vynášení velkých mořských hub ze dna k hladině. Pokaždé šlo o samce, který velkou houbu nejprve odloupl ode dna a následně s ní balancoval na čenichu a nabízel ji tak samičkám. Přitom se předváděl a ozýval se zvuky typickými pro dvoření.

„Když jsme při tomto komplikovaném chování přistihli delfíny poprvé, byli jsme tím docela zaskočeni,“ přiznává Simon Allen. „S postupem času jsme je ale pozorovali znovu a znovu a začali jsme chápat, že nejde o pouhou náhodu.“

Vědci nepochybují o tom, že houba slouží jako dar, který má samci získat přízeň samičky. Co z něj však samička má, když houbu nijak prakticky nevyužije? Mnohé naznačuje fakt, že samci vybírají ty největší houby, které jsou přisedlé ke dnu velkou plochou. Odloupnutí od podkladu vyžaduje sílu a nemalý fortel. Svým furiantským kouskem jako kdyby nápadník samičce říkal: „Teda byla to fuška, ale zvládl jsem to. Podívej se, co dokážu!“

Dva dělníci, jeden nápadník

Jak uvádí Simon Allen a jeho spolupracovníci ve studii publikované ve vědeckém časopise Scientific Reports, samec tímto zvláštním způsobem dokazuje svou zdatnost a schopnosti. Tato demonstrace síly a dovedností nemusí být nutně určena jen samečkově vyvolené, ale adresáty jsou zřejmě i potenciální sokové. Těm jako kdyby nepřímo vzkazoval: „Jen se koukněte, co zvládnu! Kdo z vás se mi troufne vyrovnat?!“

Samci delfínů Sousa sahulensis ale vždycky nehrají úplně fair play. Někdy se k dobývání kapitální houby spojí dva. Samec, který nakonec prezentuje výsledek společné práce, se pak z části chlubí cizím peřím. Sám by tak velkou houbu ze dna jen tak nevyzvedl. 

Houba slouží delfínům jako jakýsi „svatební dar“. Nakolik však zvyšuje samečkovy šance na úspěch oproti samotnému chování typickému pro námluvy, vědci zatím nevědí.

Podvody pavoučích slabochů

Svatební dary nejsou v přírodě ničím výjimečným. Samečkové často přinášejí samičkám potravu, aby si získali jejich přízeň. „Nevěsta“ tak dostává živiny, které zčásti spotřebuje sama a zčásti je investuje do potomků. Otec tak svatebním darem nepřímo přispívá k zdatnosti dalšího pokolení. Někdy jsou ale příběhy svatebních darů komplikovanější.

Pavouk lovčík hajní (Pisaura mirabilis), který je hojný i na našich lukách, nabízí samičkám kořist zabalenou do pavučiny. Do rozpaků však neupadá ani v případě, že narazí na atraktivní samičku a zrovna nemá nic, čím by si koupil její přízeň. Do pavučiny zabalí místo tučné mouchy třeba kousek listu nebo jinou nepoživatelnou věc. Hlavně aby nezapomněl balíček navonět svým tělesným pachem. Pokud lovčík samičku na navoněnou návnadu naláká, má vyhráno. Zatímco se ošálená nevěsta dobývá do balíčku, podvodný nápadník neztrácí čas a pustí se s plnou vervou do páření.

Samečci pavouka lovčíka hajního (Pisaura mirabilis) jsou pěkní podvodníci – své vyvolené často nabízejí bezcenný předmět zabalený jako hodnotnou pochoutku. (foto: Shutterstock)

Slabší samečkové se k podvodům uchylují jako ke standardní strategii. I když se jim povede ulovit kořist, samičce ji nenabídnou. Úlovek sežerou sami. Pro samičku jim výživná porce nezbude a jako svatební dar nabízejí nejedlou imitaci.

U řady živočichů ovšem podvádění nepřipadá v úvahu. Samci nezbývá než předložit samičce vizitku, kterou jasně demonstruje své kvality. Třeba u mušek octomilek druhu Drosophila subobscura samec vyvrhne před samičku výživnou tekutinu. Ta si pak zvolí partnera k páření podle množství a kvality předložené potravy, kterou má přímo před očima. 

Velká kritika i opožděná lítost

Také mnohé další samičky nekupují zajíce v pytli a své ctitele si prostřednictvím jejich svatebních darů důkladně proklepnou. Platí to i o ledňáčkovi říčním (Alcedo atthis). Sameček nejprve naloví ty nejvybranější rybky a ty pak před samičkou začerstva vyvrhne. Samička je při hodnocení úlovku náročnější než šéfkuchař vyhlášené rybí restaurace. Hodnotí nejen velikost rybek, ale také jejich druh.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) se při získávání partnerky musí velmi snažit, aby jí předložil skutečně vybrané kousky nalovených ryb. (foto: Shutterstock)

Například mřenka mramorovaná (Barbatula barbatula) neudělá na samičku kdovíjaký dojem. Naopak k zaručeným svatebním darům patří střevle potoční (Phoxinus phoxinus) a koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) se na žebříčku obliby nacházejí zhruba uprostřed. Zásadou „malé ryby, taky ryby“ se samičky ledňáčků při hodnocení daru jednoznačně neřídí. „Podměrečné“ kousky jednoduše neberou v úvahu a chovají se, jako kdyby jim je sameček vůbec nepředložil. 

To ovšem neznamená, že by samička mohla s výběrem dlouho váhat. O tom jestli dar a nápadníka bere nebo ne, se musí rozhodnout zhruba do deseti minut. V opačném případě sameček rybky zase spolyká a odletí pryč. Někdy samička „propásne časový limit“ a když vidí, že samec „balí krám“, začne o rybky doslova žebrat. Naštvaný samec však její opožděný zájem ignoruje a svůj dar spolyká do posledního kousku. 

Darovaná investice do budoucnosti

Velké diskuse vedou zoologové o svatebních darech u šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes). Samci se dělí se samicemi i o maso ulovených zvířat a někdy i o vysoce ceněnou rostlinnou potravu, např. o plody papáji, která není v Africe původní a pěstuje jen na plantážích. Krádež lidmi pěstované papáje je riskantní záležitost, protože domorodci si úrodu hlídají. Šimpanz přistižený při krádeži plodů riskuje v lepším případě výprask holí, v horším případě i smrt zastřelením. Plod papáji je proto lukrativní zboží a zároveň i důkaz zdatnosti a odvahy.

TIP: Chytrý jako prase: Vědci poprvé přistihli prasata při používání nástrojů

Někdy se zdá, že si samec koupí takovým dárkem přízeň samičky a ta se s ním pak o to ochotněji páří. Jindy to však vypadá, že dárek nezabral a samec si jím přízeň samice nezískal. V těchto případech jde ale zřejmě ze strany samce o dlouhodobější investici, která se zúročí až s odstupem času. Samci, kteří obdarovávali samice masem, se totiž v následujících několika měsících s těmito samice páří přeci jen častěji. 

Co mají společného hvězdy UX Tauri, RW Aurigae, AS 205, Z CMajoris, a FU Orionis? Jde o mladičké hvězdy, v jejichž blízkosti pozorujeme protoplanetární disky, ve kterých mohou vznikat planety. To ale není všechno. Na všech čtyřech protoplanetárních discích jsou patrné stopy po nedávném přiblížení či průletu cizího objektu, nejspíše hvězdy.

Astronom Nicolás Cuello z francouzské Université Grenoble-Alpes a jeho tým prozkoumali tento pozoruhodný fenomén u uvedených planetárních systémů a u několika dalších. Zjistili, že přiblížení cizích hvězd jsou mnohem častější, než jsme si doposud mysleli.

Blízká setkání s cizí hvězdou

„Nejčastěji k nim dochází, když jsou hvězdy velice mladé, méně než jeden milion let a obklopené protoplanetárním diskem. Přiblížení cizí hvězdy mívá dramatické důsledky na strukturu disku a ovlivňuje další vývoj dané soustavy,“ uvádí Cuello. „Ukazuje se, že přiblížení cizí hvězdy ovlivní více jak polovinu všech protoplanetárních disků. Pravděpodobnost přiblížení v průběhu času klesá, ale nikdy není úplně nulová.“

Důsledky přiblížení pro protoplanetární disky závisejí na tom, jak blízko a v jakém směru proletí „hvězdný vetřelec“. Například systém FU Orionis nedávno zažil těsné setkání s cizí hvězdou. Její gravitace výrazně narušila protoplanetární disk této soustavy a dokonce tam vznikl druhý disk materiálu.

TIP: Protoplanetární disky Petra Pana udivují svou dlouhověkostí

V některých případech jsou důsledky přiblížení naprosto katastrofické. Původní protoplanetární disk může ztratit většinu hmoty, což podstatně sníží výsledný počet planet. Pokud už v dotyčném systému existují zárodky planet, může po přiblížení cizí hvězdy dojít k jejich „rozházení“ na nové oběžné dráhy nebo dokonce k vymrštění do mezihvězdného prostoru.

Před koncem třetího tisíciletí před naším letopočtem čelila ve východním Středomoří zhruba ve stejnou dobu závažným krizím řada civilizací doby bronzové. V té době se zhroutila Stará říše starověkého Egypta a také zanikla Akkadská říše, která zahrnovala prakticky celou Mezopotámii a východní část Sýrie. Vylidňovaly se celé oblasti, docházelo ke konfliktům, vytrácel se obchod a měnily se kultury.

V poslední době se stalo zvykem označovat za viníka takových krizí především změny klimatu. Archeogenetik Gunnar Neumann z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční archeologii a jeho kolegové ale nalezli v jedné jeskyni na Krétě důkazy pro to, že bychom měli brát v potaz i další faktor, který je schopen rozvrátit celé společnosti – infekční choroby.

Mor a tyfus doby bronzové

Badatelé analyzovali lidské pozůstatky z významného naleziště doby bronzové, jeskyně Hagios Charalambos, kde panuje chlad a velmi stabilní podmínky. Podařilo se jim izolovat DNA ze zubů celkem 32 lidí, pohřbených v letech 2290 až 1909 před naším letopočtem. V této DNA nalezli genetické stopy přítomnosti pár druhů běžných bakterií, což se dalo čekat.

Méně očekávaná, ale o to významnější byla stopa přítomnosti dvou bakterií, které jsou původci smrtících infekcí – morové bakterie Yersinia pestis a Salmonella enterica, která je zodpovědná za břišní tyfus. Jejich objev naznačuje, že oba dva tyto patogeny byly přítomny v této části světa v době bronzové a zřejmě se tam mohly i šířit.

TIP: Vědci izolovali DNA původce Velkého moru ze zubů koster obětí v Londýně

V obou případech byly na Krétě objeveny kmeny uvedených bakterií, které jsou dnes již dávno vyhynulé. Jak v případě moru, tak i břišního tyfu šlo o kmeny, které postrádaly některé znaky, zodpovědné za devastující důsledky onemocnění. Přesto ale tyto dávné bakterie mohly v hustě zalidněných oblastech vyvolávat epidemii a zabíjet. Archeogenetici se nyní na tyto dvě choroby zaměří a budou hledat jejich genetické stopy i u dalších společností doby bronzové.

Jak ukazuje každodenní zkušenost, lidé intuitivně tíhnou k dobré adrese a k dobrým školám. Podle nového výzkumu amerických badatelů, který uveřejnil prestižní časopis Nature, přitom nejde jenom o prestiž, ale i o důležitý sociální kapitál. Pokud někdo vyrůstá v sousedství bohatších lidí, má vyšší šanci na lepší výdělky v dospělosti.

Ekonom Raj Chetty z Harvardu a jeho kolegové provedli velkorysou analýzu více než 72 milionů uživatelů Facebooku, u nichž prozkoumali více než 21 miliard online „přátelství“. Jejich studie ukázala, že mít bohatší kamarády v dětství se velice vyplatí. Jestliže děti z chudší rodiny prožijí mládí v blízkosti bohatších rodin, budou mít s velmi výraznou pravděpodobností vyšší výdělky v dospělosti. Vyjádřeno čísly, když dítě z rodiny s nízkými příjmy žije v oblasti, kde má 70 procent přátel z bohatých rodin, bude jeho plat v průměru o 20 procent vyšší. Tento faktor má podle uvedeného výzkumu dokonce vyšší vliv než vzdělání nebo zaměstnání.

Bohatí kamarádi jsou vzácní

Zní to jako pohádka. Problém je ale v tom, jak upozorňují vědci, že ve Spojených státech, kde tento výzkum probíhal, je velmi vzácné, aby se děti přátelily s potomky rodin s výrazně odlišným příjmem. „Zdá se, že lidé s nízkým příjmem a postavením mají jen velmi málo příležitostí k navázání přátelství s bohatými lidmi, pokud jich je v okolí jen málo,“ uvádějí ve studii autoři. Taková situace je přitom naprosto obvyklá.

TIP: Spánek a bohatství: Majetní lidé spí o poznání déle než lidé chudí

O tom, že vztahy v místní komunitě mohou mít těsnou souvislost s příjmy v dospělosti a ekonomickými příležitostmi, spekulují odborníci již dlouho. Chetty a jeho spolupracovníci využili pozoruhodnou příležitost, kterou v tomto směru nabízejí sociální média. 

Autoři studie si nejsou jistí, co je přesně příčinou tohoto vztahu dětství mezi bohatými přáteli a vyššími platy v dospělosti. Možných vysvětlení je celá řada. Významnou roli by mohlo hrát například to, že kamarádi z bohatších rodin mohou ovlivnit ambice dítěte nebo třeba to, že usnadní přístup k zajímavým informacím, novým technologiím, případně hodnotným pracovním příležitostem.

Oběžná dráha Země je eliptická, tudíž vzdálenost mezi Zemí a Sluncem se mění prakticky neustále. Výstřednost této elipsy je ale velmi malá – vzdálenost mezi Zemí a Sluncem se pohybuje v rozmezí 147 097 000 km (během perihélia) až do 152 099 000 km (při aféliu). Vzdálenost Země od Slunce ale neovlivňuje střídání ročních období, jak se kdysi mylně vysvětlovalo. Střídání ročních dob na různých místech planety vychází ze sklonu zemské osy.

Mění se ale vzdálenost oběžné dráhy Země od Slunce? V malé míře ano – může za to interakce slapových sil Země a Slunce, která „tlačí“ naši planetu dál od mateřské hvězdy. Podobný efekt ostatně můžeme pozorovat i ve vztahu Země a Měsíce. Rozdíl této interakce je ale takřka zanedbatelný, podle současných výpočtů jde o jeden mikrometr ročně.

Existuje ale i významnější (i když stále velmi malá) síla, která nás od naší mateřské hvězdy vzdaluje. Na Slunci probíhá termojaderná fúze, při které se vodík postupně a velmi pomalu mění na helium, za uvolnění obrovského množství energie. Každou sekundu se při tom spálí 700 000 000 tun vodíku, přičemž od svého vzniku už Slunce spotřebovalo zhruba polovinu svých zásob vodíku. Každou sekundou Slunce opustí asi milion tun slunečního plazmatu – od svého vzniku až do dneška tak Slunce do svého okolí vyvrhlo přibližně okolo 0,01 % svojí hmoty a za dobu své životnosti tímto způsobem přijde o 0,1 % své hmoty.

TIP: Jak se Země a Měsíc navzájem ovlivňují? Způsobuje Země vzdalování Měsíce?

Kvůli termojaderné fúzi klesá hmotnost Slunce a tím i jeho gravitační síla. Země se tak v důsledku oslabování gravitačního vlivu Slunce mírně vzdaluje – v průměru o 1,5 centimetru ročně. Za celou životnost Slunce a za předpokladu, že termojaderné reakce budou probíhat po celou dobu konstantním tempem (ve skutečnosti se budou zřejmě zrychlovat) by se tak vzdálenost mezi oběžnou drahou Země a mateřskou hvězdou změnila přibližně o 150 tisíc kilometrů. Vzhledem k průměrné vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem (150 milionů kilometrů) jde ale o nepodstatný rozdíl.

Zlato se nachází jednak v primárních úložištích, tedy v žilách na rozhraní geologických vrstev hluboko pod zemí. Zároveň ho lze objevit na úložištích sekundárních, kam se z žilníků dostalo vlivem činnosti paleolitických řek. Vodní eroze před miliony let narušila skalní podloží a zlato z něj rozplavovala dále, a to se pak jako těžký kov usazovalo v říčních zátokách a tůních. Tento velice zjednodušeně popsaný proces znali i středověcí prospektoři, a proto pokud při hledání ložisek narazili na říční terasu, věděli, že mají velkou naději na úspěch.

Od typu úložiště se následně odvíjel způsob, jakým na jednotlivých zlatorudných polohách kovkopové pracovali. Ve 14. století drahý kov typicky získávali rýžováním a povrchovým nebo důlním dolováním, přičemž poslední uvedené bylo v českých zemích novinkou 13. století. 

Za tvrdou práci velká odměna?

Práce v hlubinném dole byla nejen mimořádně namáhavá, ale i nebezpečná. Středověký kovkop navíc neměl nijak skvělou výbavu. Patřila do ní hrotitá motyka zvaná kracka, krumpáč řečený špičák či kopáč a pak už jen hlavní dva nástroje pro práci v úzké štole, tedy želízko a mlátek. Základní vybavení doplňoval lojový kahan a dřevěné necičky na dopravu vytěžené rudy. S těmito nástroji havíř pracoval ve velice stísněném prostoru, s minimálním osvětlením a nedostatkem vzduchu umocněným častým zapalováním ohňů, jejichž žár pomáhal narušit celistvost horniny. Již sama doprava do dolu po nekonečných žebřících byla vrcholným sportovním výkonem, nemluvě o odtahování dřevěných vaniček plných těžké rudy.

Na povrchu to ale nebylo o mnoho snazší, ať už zde pracovali u svých výhní horničtí kováři, u stoup dělníci v rudných mlýnech, zlatokopové ve svých dobývkách či rýžovníci u řek. Ačkoliv nemuseli (často i vleže) želízkem a mlátkem po kouscích odsekávat tvrdou skálu, trávili celé dny ve studené vodě anebo s krumpáči a motykami v hloubce svých dobývek.

Odměnou havířům a jejich pomocníkům v mlýnech, hutích a kovárnách za jejich dřinu však byla mzda v hotových penězích, a touto výsadou se ve středověku mimo královská města mohl pochlubit jen málokdo. Mzda to ovšem nebyla nijak závratná, činila 18–20 grošů za týden (tesař měl 16–20 grošů, nádeník 4–6 grošů), ale většinou pravidelná a nezávislá na objednávkách jako u ostatních řemeslníků. Havíři si ji nicméně dokázali užít, zvláště s vědomím, že další den opět musí sfárat a kdo ví, co je v dole potká. V Kutné Hoře existovalo přísloví: „Zpupní horníci na Horách mívají roboty do soboty, ale peněz jen do neděle.“

Carpe diem

O hornických zábavách a veselých pijatykách víme dost i z písemných pramenů. Havíři se snažili často napodobit prostředí tehdejších elit, rádi vytvářeli různá pijácká bratrstva a společenstva a provozovali celou řadu nejrůznějších zvyklostí a obyčejů, obvykle rovněž spojených s konzumací alkoholických nápojů. Z archeologických nálezů se dochovaly například spojené keramické nádoby zvané srostlík, z nichž se musel konzument napít tak šikovně, aby nápoj nevylil. Těmi byly nejčastěji pivo, medovina, kvas, někdy i mnohem dražší víno a na sklonku středověku už občas také pálenka. 

Nalévalo se v havířských hospodách i v hornických barácích nedaleko důlních šachet. Taková stavení se nazývala kavny a sloužila nejen k zábavě a povyražení, ale též jako hornické šatny, skladiště a nutné povrchové zázemí vlastních dolů.

TIP: Svůdný lesk kovu: České hornictví zažívalo ve středověku zlaté časy

Protože havíři zpravidla neměli vlastní usedlost a žili pouze ze své mzdy, byla na jejich osady navázána celá řada nejrůznějších, především potravinářských řemesel. O jaké zboží a profese byl mezi středověkými kovkopy asi největší zájem, můžeme usoudit z jílovských městských knih z konce 14. století. V nich se totiž píše především o řeznících, pivovarnících, hostinských a sladovnících, dále o lázeňských, pištcích a lazebnicích. Ženy v životě horníků ostatně měly nezastupitelné místo, a to nejen jako lazebnice, hampejznice či hospodské, ale především v zázemí hornických osad, kde se staraly nejen o skromnou havířskou domácnost.

Během leteckého boje za druhé světové války někdy proběhla destrukce zasaženého letounu tak rychle a fatálně, že se hořící a naprosto neovladatelný vrak řítil okamžitě k zemi. Pilotem zmítalo velké přetížení a opustit kokpit představovalo velký problém. Osádku k sedačce poutaly bezpečnostní pásy a s příslušenstvím kabiny zůstávala spojená ještě sluchátka vysílačky a často i kyslíková maska. To vše musel letec bleskurychle odepnout, než mohl otevřít či odhodit překryt kabiny.

Nejhorší riziko ale znamenal oheň. Benzinové nádrže se většinou nacházely v trupu poblíž pilotního prostoru, a pokud je střely se stopovkou proděravěly, většinou vzplály. Hořící palivo a rozžhavená chladicí kapalina z motoru mohly proniknout do kabiny. Pilot někdy uhořel, občas ale dokázal i s popáleninami vyváznout a jeho kolegové pak viděli, jak plameny znetvořily jeho tělo a tvář. Pro mladíky toužící po slávě to bylo výstražné memento a představy ohořelých obličejů někdy nedávaly pilotům spát.

Cudnost stranou

S tím vším se letci museli naučit žít. Letiště se většinou nacházela daleko od fronty a například ve Velké Británii často přímo u velkých měst s jejich komfortem kin, restaurací a barů. To muže denně riskující život samozřejmě lákalo. Jednalo se o přirozený ventil, jak se odreagovat od mimořádně stresující letecké války, a velení to vědělo.

Piloti měli poměrně slušný plat, elegantní uniformy a zakládali si na pověsti rytířů oblohy. O letce proto měly ženy velký zájem. Díky svému nízkému věku většinou nebyli ženatí a snažili se proto užívat, co to šlo. Zvláště když dobře věděli, že dnešní večer může být pro ně ten úplně poslední. Za války šla obecně cudnost stranou a ani dívky neviděly v častých románcích nic až tak špatného. Mnoho velkých stíhačů proslulo úspěchy u žen skoro stejně jako svými sestřely v boji.

Druhý způsob, jak zahnat strach ze smrti, přinášel alkohol. Existovali sice piloti, kteří se mu vyhýbali a zcela objektivně tvrdili, že ranní kocovina zhoršuje koordinaci pohybů, bleskové reakce a dobrou mušku, zásadně nutné pro vítězství v leteckém souboji. Nacházeli se však v jasné menšině.

Příslušníci bojových jednotek spolu kromě bojových letů též trávili volný čas – i po soumraku. Pak často vyráželi v osobních automobilech jezdících nezřídka na kradený benzin ze stíhaček do nejbližšího města či vesnice do tamního baru. Kromě obyčejného odreagování tím docházelo i k utužování kolektivu útvaru, který společně startoval do boje. Pocit kamarádství a sounáležitosti k jednotce byl důležitý, každý jedinec se totiž musel na svého druha spolehnout.

Školení v baru

I když se letci se sklenicí v ruce chtěli hlavně pobavit, hlavním tématem diskusí se samozřejmě stával boj a létání. Probíraly se užívané formace, taktika a právě prožité události frontového dne. K důležitým tématům náležely samozřejmě stíhačky, jak ty vlastní, tak nepřátelské. Řešila se jejich rychlost, výzbroj a manévrovací schopnosti. Pro stíhače bylo vždy velmi frustrující, když věděli, že nepřítel používá výkonnější techniku a oni tahají za kratší konec provazu. Společných večerů se někdy účastnili i mechanici a s těmi se řešilo, jak z letounů vymačkat maximum výkonů. Někdy tady vznikaly nápady na drobná vylepšení, jako montáž zpětných zrcátek, seřízení kulometů na správnou vzdálenost optimální palby či úpravy kamufláže.

O tom, že piloti pili po službě a pod vlivem alkoholu občas vyvolávali rvačky s vojenskou policií, civilisty a příslušníky jiných zbraní, se občas psalo. Mnohem ošemetnější však bylo v takovém stavu přímo létat. Předpisy to samozřejmě zakazovaly a velitelé měli, ve vlastním zájmu, za úkol nikoho opilého do stíhačky nepustit. Otázkou je, do jaké míry byli důslední. V Rudé armádě a v jejích vzdušných silách se alkohol dokonce oficiálně fasoval za úspěchy dosažené v boji. Je ale až zarážející, jak málo informací se na toto téma dochovalo. 

Greenhorni a veteráni

Vůbec nejdůležitějším kritériem pro přežití ve vzdušné aréně jsou zkušenosti. Největší ztráty v boji postihovaly mladíky, kteří teprve nedávno přišli z leteckých učilišť a byli rádi, že alespoň zvládali pilotování komplikovaného a výkonného stroje ve všech fázích letu – ve vzletu a přistání, v zaujetí správného místa ve formaci. A pokud se v žáru boje oddělili od útvaru, pak i navigaci k mateřskému letišti. Zdaleka nejtěžším úkolem se jevil samotný vzdušný souboj. Nenechat se překvapit nenadálým útokem nepřítele, protože o každém nováčkovi se říkalo, že je ve vzduchu „slepý“.

Známé úsloví pravilo: „Zabije tě ten, kterého nevidíš.“ Nejlepší stíhač všech dob Erich Hartmann dokonce tvrdil, že tři čtvrtiny těch, které sestřelil, vůbec nevěděly, že tam je. Pokud pak došlo k manévrovému boji v zatáčkách, hrály pilotní dovednosti ještě větší roli. Letouny se kolem sebe řítily obrovskou rychlostí a na střelbu zbývaly jen vteřiny. Nováčci se většinou nedokázali udržet za velitelem své dvojice a museli bojovat na vlastní pěst.

Nováčci na mušce

Pokud si je vyhlédl soupeř-zkušený veterán, o jejich osudu bylo většinou rozhodnuto. Všem finesám vzdušného boje se měl stíhač sice naučit už během výcviku, to ale v realitě vůbec nestačilo. Nejlepšími učiteli se tak stali až přímo na frontě velitelé, velká stíhací esa a veteráni, sloužící u formace už dlouhou dobu. Nejčastějším místem pro výuku byl samozřejmě bar. Tam večer piloti probírali taktiku, střelbu a vše další. Poslech historek zvyšoval nováčkům šance na přežití.

TIP: Dnes bar, zítra hořící kabina: Jaké vyhlídky měli stíhací piloti?

Existuje mnoho fotografií, na nichž letci zuřivě máchají rukama a otevřenou dlaní ukazují polohu a manévry letadel během vzdušného souboje. Často přitom vznikaly i různé malůvky zobrazující složité obraty, polohu a úhel při vedení palby na nepřítele. Bar se tak stával tou nejlepší učebnou a schopnost udržet pozornost nejednomu z nezkušených mladíků později zachránila život. Bylo hlavně nutné nehledět tolik do dna sklenice, ale pozorně naslouchat.