Reklama


Svůdný lesk kovu: České hornictví zažívalo ve středověku zlaté časy

24.11.2018 - Martina Zrostlíková

Čechy byly významnou figurou na hracím plánu vzácných kovů. Pod povrchem země se totiž skrývalo bohatství v podobě stříbrných a zlatých rud

<p>Stříbro nalezené v Kutné hoře vedlo krále k vydání horního zákoníku a ražbě pražských grošů, „tvrdé měny“ středověku.</p>

Stříbro nalezené v Kutné hoře vedlo krále k vydání horního zákoníku a ražbě pražských grošů, „tvrdé měny“ středověku.


Reklama

Nejstarší odkazy na těžbu stříbra na českém území sahají hluboko do starověku. Bylo to období, v němž zde prožívaly kulturní a společenský rozkvět keltské kmeny, dodnes v mnoha oblastech záhadný předmět romantických fantazií. Keltové byli ve své době považováni za nejschopnější zpracovatele kovů v Evropě. O tom, jak získávat z rudy železo a proměňovat je na předměty běžné denní potřeby nebo zbraně, si ostatní obyvatelstvo Evropy mohlo nechat ještě velmi dlouho zdát. Není divu, že první známky procesu dolování pocházely od lidí tzv. laténské kultury, kteří v období 700–400 př. n. l.využívali povrchová ložiska v okolí dnešní Příbrami.

Kov s barvou luny

Příbram však zdaleka nevyronila všechny své stříbrné slzy Keltům. Největšího rozmachu se stříbrné hornictví v Čechách dočkalo jednoznačně za vlády Přemyslovců. Už roku 947 zde kníže Boleslav I. (vládl 935–972) zahájil těžařské práce v takové míře, že si jako první panovník českých dějin mohl dovolit razit vlastní mince – denáry. Že však přemyslovské knížectví stálo na pevných stříbrných základech i předtím, dokazuje známý závazek, který učinil Boleslavův bratr a předchůdce Václav (921–935) saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi: roční poplatky za mír činily 120 volů a 500 hřiven stříbra. Někdy se říká, že právě kvůli tomuto závazku nechal Boleslav svého bratra Václava zavraždit, to jsou však pouze nepodložené (a nepravděpodobné) spekulace.

Přemyslovci však nebyli jediným rodem, který v 10. století zahájil úspěšnou těžařskou a mincovní kariéru. Na počátku slávy pozdější pokladnice Čech, Kutné Hory, stáli tehdy nejmocnější velmožové české země – Slavníkovci, kteří zde v roce 985 založili první hornickou osadu Kaňk. Stříbro z kaňkovských žil sloužilo k podobnému účelu jako příbramské, razily se z něj mince. Ražbou vlastní měny se rodina z Libice nad Cidlinou (podobně jako Přemyslovci na pražském stolci) snažila demonstrovat míru své moci. Ta však neměla trvat dlouho, ukončili ji čeští velmožové, jež si možná mysleli, že se tím zavděčí knížeti Boleslavu II. (972–999), ale především chtěli pomstít staré křivdy.

Úspěšná politika Přemysla Otakara I. (1197–1230) na přelomu 12. a 13. století vedla nejen k trvalému zisku královského titulu pro vládce Čech, ale také k relativní stabilizaci územních poměrů. Začalo období rozsáhlé kolonizace neobsazených oblastí a zakládání prvních středověkých měst. Tento trend se nevyhnul ani místům výskytu cenných kovů. Havířská sídla byla budována v Jeseníkách, Podkrkonoší, Krušných horách a zejména na Vysočině a v západních Čechách.

Města horníků

Nejvýznamnější hornické osady byly povyšovány na horní města. Roku 1249 potvrdil král Václav I. (1230–1253) městská a horní práva Jihlavě. Tento regál (královský výnos) pak vydával panovník i pro jiná města a platil pro celé území Čech až do roku 1300, kdy po zjištění obrovského stříbronosného potenciálu Kutné Hory vydal Václav II. Ius Regale Montanorum (horní zákoník), jenž byl díky své komplexnosti a propracovanosti (kromě úpravy odvodů z výnosů dolů fungoval i jako sociální zákon, zákoník práce, správní zákon a bezpečnostní vyhláška) natolik nadčasový, že byl nahrazen až roku 1854!

Objevení bohatství v Kutné hoře koncem 13. století mělo pro české země jedinečný význam a stalo se hlavním zdrojem bohatství českých králů. Vedle Václavova zákoníku byl druhým převratným důsledkem tohoto objevu pražský groš, „tvrdá měna“ vrcholného středověku. Jak zákoník, tak nový mincovní pořádek zavedl král Václav II. (1283–1305) v těsné spolupráci s florentskými právníky, kteří se nedlouho předtím osvědčili jako finanční experti při měnové reformě ve Francii pod vládou krále Filipa IV. Sličného (1285–1314), jenž neblaze proslul kontroverzním procesem s templáři.

Prosperitu stříbrných dolů v Českém království narušily teprve o více než sto let později husitské války. Těžební provoz se v tomto období prakticky zastavil, poněvadž bohatá horní města (v drtivé většině královská) patřila k nejdůležitějším centrům protihusitských nálad a kališníci se samozřejmě snažili co nejvíce omezit přísun financí do nepřátelských katolických truhlic.

Válečné vřavě neunikla ani Kutná Hora, odkud husité vyhnali mnoho havířů (převážně německé národnosti) a následně ji dvakrát vypálili. Důlní činnost v Čechách nabrala druhý dech až za vlády Jiřího z Poděbrad (1458–1471) a poté panovníků z jagellonské dynastie. Po delší době byla obnovena rovněž ražba pražského groše. S odcházejícím 16. stoletím však lesk českého stříbra pomalu vyhasl, když se žíly vyčerpaly. Činnost postupně ustala v Kutné Hoře a poté i na Jihlavsku a Příbramsku.

Kov s barvou slunce

Ačkoliv se zlata na našem území nikdy nevytěžilo tolik jako stříbra, jeho příběh sahá do ještě větších hlubin minulosti než ten „stříbrný“. Nejspíše na to měla vliv neobvyklá barva, která svou podobností s životodárným sluncem sváděla k využívání předmětů z tohoto kovu k obřadním účelům.

První zlatokopové na našem území působili už okolo 2300 př. n. l. a náleželi k lidu lužické kultury, tedy ještě do pozdní doby kamenné. Pravým „lidem zlata“ se však mohli nazývat až Keltové, o kterých už byla řeč. Jejich zlaté poklady, na jejichž velikosti se do jisté míry podílely i výtěžky českých zlatonosných řek, byly nejednou předmětem vojenských výpadů. Největší keltský poklad v Čechách byl nalezen u Podmokel na Berounsku – šlo o 45 kg zlatých mincí „duhovek“. Bez dostatečné „zlaté“ podpory v zádech by těžko vznikly v tak (relativně) krátkém čase rozsáhlé objekty, jako třeba oppidum na Závisti u Prahy.

Zlatí králové

Zlatou slávu navrátil Čechám až středověk. Střední Čechy s centrem v Jílovém u Prahy se zřejmě nemalou měrou podepsaly pod přízviskem Přemysla Otakara II. (1253–1278) „král železný a zlatý“. Nebýt výtěžků z Jílového, Kašperských Hor, Roudného, Krásné Hory či Nového Knína (a samozřejmě všech stříbrných báňských měst), těžko by se Janu Lucemburskému (1310–1346) financovaly nákladné vojenské výpravy a reprezentativní turnaje. Pikantní na celé věci byl fakt, že Lucemburk nezískával prostředky na reprezentaci čistě z výnosů těžby. Aby co nejrychleji dostal peníze, zastavoval královské majetky (včetně bohatých kovových nalezišť) šlechticům. Tak se mezi lety 1327–1338 dostaly téměř všechny zlaté zdroje do rukou jihočeskému magnátovi Petru I. z Rožmberka a zpět pod kontrolu koruny je vrátil až Karel IV.

TIP: Stříbro, cín a saze: Jak se žilo horníkům v Čechách?

Vzestupy a pády českého prospektorství zlata šly po celý středověk ruku v ruce s osudy jeho stříbrného protějšku. Pokles těžby za husitských bouří a pozdější obnova po založení jihočeského revíru u Budějovic na konci 15. století. Na rozdíl od většiny tradičních stříbrných revírů, které byly od 17. století opouštěny, se však hornické podnikání „ve zlatě“ udrželo prakticky až do poloviny minulého století.

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Potřeba spánku je individuální záležitost. Přesto platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně.

Věda
Věda
Historie
Vesmír

Na tomto záběru je krásně vidět nejen zbarvení, podle nějž dostal tuleň leopardí druhové jméno, ale rovněž jeho úctyhodné zuby.

Příroda
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907