Pozemský život Albrechta z Valdštejna se pojil se severočeským Frýdlantem a především s Jičínem. Toto město začal ambiciózní vévoda velkoryse proměňovat, a to včetně okolní krajiny. Ve městě dodnes nalezneme památky připomínající velkolepé stavební plány odrážející Valdštejnovu ambiciózní osobnost. Zdánlivě všemocný investor si však svých staveb moc neužil. Bodné rány zasazené roku 1634 v Chebu udělaly za vším tečku. Tělo zavražděného pána jičínského panství se nakonec dostalo oklikou domů. Co přesně se s ním dělo? 

Dědictví

Pozůstalí měli nejprve důležitější starosti, než co bude s mrtvolou. Došlo na porcování majetku. Liberec, Frýdlant, Smiřice, Náchod, Jičín, Velíš, Hostinné, Doksy, Nové Město nad Metují… to vše připadlo přisluhovačům či dokonce rovnou vrahům. Tučná kořist. Vedle toho se však rodu Valdštejnů podařilo část bohatství uchovat v rukou příbuzenstva – například Valdštejnský palác v Praze. To byl zajisté úspěch. Kvůli tomu stálo nepochybně zato našlapovat opatrně kolem posmrtné pověsti zavražděného, který měl k dědicům nebezpečně blízko. Teprve když se vyřešily světské otázky týkající se živých, mohl být řešen problém, kam s tělem kontroverzního muže.

Několik pohřbů

Muž, který měl ambice stát se nejmocnějším v Evropě, se musel nejprve spokojit s provizorním hrobem v minoritském kostele ve Stříbře. Teprve po dvou letech putovalo rozkládající se tělo směrem k jičínskému panství. Dlouho bylo uloženo v nedalekých Valdicích, kde kartuziáni v dobrém vzpomínali na štědrého dárce. Starali se o ostatky se vší pečlivostí. V roce 1744 se už dřevěná rakev rozpadla a nadešel čas ji nahradit novou, cínovou. Že se doba změnila, dosvědčoval i nový oslavný nápis. Obdiv k Valdštejnovi se už zase mohl vyjadřovat nahlas.

Hrob by pravděpodobně zůstal na svém místě i nadále, ale Josef II. nechal část klášterů zrušit. V této atmosféře se Valdštejnovy kosti opět stěhovaly. V roce 1785 se jich ujali rodoví následovníci. Pokud však čekáte, že je slavný předek spojoval, tak právě naopak. Dilema, zda o mocichtivém předchůdci raději mlčet, nebo se k němu hlásit, už měli Valdštejnové dávno za sebou. Teď přišel čas se úspěšným předkem pyšnit. O to ale stáli v Duchcově i v Mnichově Hradišti. Jak to? Valdštejnové se na počátku 18. století rozdělili na dvě větve pojmenované podle těchto hlavních sídel. Ve druhé polovině 18. století vypukly spory o to, kdo a kde Valdštejna definitivně pohřbí. Musely zasáhnout úřady. Zvítězili hradištští. Valdštejn to alespoň neměl od Jičína daleko.

Konečně uložen

Jak stěhování probíhalo? Nejprve bylo třeba rakev vyzvednout z valdického hrobu. Psal se už 1. březen, ale na zemi dosud ležel sníh. Dobrá atmosféra pro truchlivé divadlo! Na saních se spolu s hlavním hrdinou vezla urna jeho první manželky Lukrécie Nekšovny z Valdeka. Nespěchalo se. Uložit ostatky hned do země, to by bylo trestuhodné opomenutí ceremonie, která mohla přinést velikou prestiž.

Valdštejn proto nejprve zamířil do kostela sv. Jakuba v Mnichově Hradišti. Až do 3. března zde odpočíval na katafalku, teprve potom přišel hlavní bod programu. Byl zorganizován průvod kapucínů a místního chudého i bohatého lidu. Směřoval ke kapli svaté Anny poblíž zámku. Nechybělo nic, co k pohřbu šlechtice patří: erb, hudba, zvony. Mělo to jen jednu chybu. Zpoždění přes 150 let od úmrtí, to je poměrně dost.

TIP: Smrt podle horoskopu: O konci Albrechta z Valdštejna rozhodly hvězdy

Následovala mše. Rozdávaly se dary chudým. Zpráva o slavné tryzně doputovala až do Vídně. Po těch letech už žádnou rozbušku nezpůsobila. Generalissimus i to, co představoval, to vše už bylo bezpečně mrtvé. Prestiž rodu se pozvedla. Vincenc z Valdštejna mohl být spokojen. Jako hrob posloužil v Mnichově Hradišti speciálně připravený výklenek ve zdi. Bronzová deska s bustou však přibyla až v roce 1934. Tehdy se připomínalo přesně 300 let od chebského krveprolití a u té příležitosti se také Valdštějnovy ostatky zase o pár metrů přesunuly. K místu připomínajícímu památku jedné z nejvýraznějších osobností celé evropské historie je možné se podívat i dnes.

„Samozřejmě budeme plnit všechny naše závazky vůči našim partnerům, ale rozhodnutí o odchodu z této stanice po roce 2024 bylo přijato,“ řekl Borisov. „Myslím, že do té doby začneme vytvářet ruskou orbitální stanici,“ dodal. Vybudování ruské orbitální stanice (ROSS) bude podle něj hlavní prioritou Roskosmosu v oblasti pilotované kosmonautiky.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov dnes na dotaz agentury TASS řekl, že rozhodnutí odstoupit z projektu ISS po roce 2024 bylo přijato už dříve. Borisovovo prohlášení potvrdilo předchozí vyjádření ruských představitelů o záměrech Moskvy opustit Mezinárodní vesmírnou stanici po tomto roce.

Ruské rozhodnutí odejít z ISS přichází v době mimořádného napětí mezi Moskvou a Západem kvůli ruské vojenské agresi na Ukrajině. Navzdory rozkolu se však NASA a Roskosmos začátkem měsíce dohodly na pokračování společných letů na ISS.

„Je to politováníhodný vývoj, vzhledem k důležité vědecké práci vykonávané na ISS, drahocenné profesionální spolupráci, kterou naše vesmírné agentury během let udržovaly a především vzhledem k naší obnovené dohodě o spolupráci na vesmírných letech,“ reagoval na výroky z Moskvy mluvčí americké diplomacie Ned Price.

„Zatím nic oficiálního,“ uvedla zase vysoká představitelka NASA Robyn Gatensová, když byla tázána na odchod Rusů z projektu ISS. „Taky jsme se o tom doslova právě dozvěděli. Nic oficiálního jsme nedostali,“ dodala. Oznámení okomentoval na Twitteru také Elon Musk, který lakonicky popřál Rusům šťastnou cestu.

TIP: NASA zkoumá, jak by mohla udržovat ISS na oběžné dráze bez Rusů

Mezinárodní vesmírná stanice v současné době zůstává jednou z posledních oblastí spolupráce mezi Moskvou a Západem, který na Rusko uvalil sérií sankcí kvůli invazi na Ukrajině. Navzdory vypjaté situaci na Zemi sedm obyvatel ISS opakovaně tvrdilo, že spolu na oběžné dráze vycházejí dobře, stejně jako řídící týmy v americkém Houstonu a v Moskvě. Současné osazenstvo stanice tvoří tři Američané, tři Rusové a Italka.

Počátkem 3. století, kdy na starém kontinentu zatím ještě dominovala Římská říše, vznikla v Japonsku vyspělá kultura Kofun. Její název se odvozuje od památek, jež po sobě zanechala – hliněných či kamenných mohyl navršených do specifického tvaru: Zatímco ty „obyčejné“ měly půdorys čtverce, dvou propojených obdélníků či kruhu, největší hrobky byly určeny pro zesnulé členy horních vrstev a při pohledu z ptačí perspektivy připomínaly gigantickou klíčovou dírku.

Největší na Zemi

Než na japonských ostrovech v 6. století převládl buddhismus, jednalo se o tamní hlavní způsob pohřbívání. Že starověcí Japonci přikládali stavbě kofunů mimořádný význam, dokládá i jejich množství. Jen na Honšú a Kjúšú evidují historikové přesně 161 560 uvedených hrobek. Ovšem pouze zhruba stovka z nich dosahuje rozměrů, nad nimiž se tají dech: Na délku měří více než sto metrů, a rekordní Daisen kofun je dokonce čtyřikrát rozměrnější. 

Zmíněná mohyla se nachází ve městě Sakai a název Daisen získala podle čtvrti, kde stojí. Jde přitom o největší hrobku svého druhu nejen v Japonsku, nýbrž na celé planetě. Především pro její impozantní délku 486 metrů rozhodla mezinárodní komise v roce 2019 o zapsání této, ale i dalších 48 mohyl na prestižní seznam UNESCO. Hlavní důvod ochrany pak spočívá ve výjimečné technické zdatnosti, jakou dávní stavitelé při budování prokázali. 

Nedotknutelné hrobky

Od ostatních hrobek se ta daisenská liší ještě v jiných ohledech: Obklopují ji například tři vodní příkopy a důvod ochranných opatření je zřejmý – uvnitř měl být údajně pohřben císař Nintoku, vládnoucí ve 4. století. Zda mu však mauzoleum skutečně náleží, zůstává předmětem sporů. Japonská vláda totiž považuje kofuny za nedotknutelné památky císařských dynastií, a proto neumožňuje jejich vědecký výzkum.

TIP: Memento mori: České kostnice patří k největším v Evropě

Archeologové se tak dosud dostali do útrob pouze několika méně významných kofunů. Uvnitř pak zpravidla objevili zdobené pohřební komory s osobními cennostmi, zejména šperky a zbraněmi, jež náležely zesnulým. Na řadě míst nechybějí ani sochy zhotovené z jílů, jejichž počty se nezřídka pohybují v řádech tisíců. 

Civilizační boom a míra spokojenosti obyvatel s vládnoucí elitou závisela nejen v Římě na vojenské, politické a hospodářské situaci. Přízeň lidu se však ve Věčném městě nezískávala jen chlebem a hrami (panem et circenses). Ke komfortu římských měst, jenž nebyl po dlouho dobu překonán, patřil každodenní a bezproblémový přístup k čerstvé vodě. Jak ovšem uhasit milion žíznivých krků, naplnit všudypřítomné fontány, dodávat vodu do veřejných i soukromých lázní či zaplnit arénu amfiteátru k pořádání inscenovaných námořních bitev (naumachie) současně?

Poslední, zato nejlepší

Jako mnoho jiného ani princip akvaduktu Římané nevymysleli, ale převzali, zlepšili a rozšířili do všech koutu Středomoří. Na konci 8. století př. n. l., kdy Řím teprve čekal vstup na scénu dějin, vznikl jeden z prvních akvaduktů „římského typu“ až v daleké Mezopotámii. Zde asyrský král Sennacherib (705–681 př. n. l.) nechal zbudovat 80 km dlouhou stavbu s 10 m vysokým mostem spojujícím 300 m široké údolí, která zásobovala asyrské město Ninive. 

O sto padesát let později byl za vlády řeckého tyrana Polykrata (538–522 př. n. l.) vybudován na ostrově Samos podzemní vodovodní systém zásobující čerstvou vodou město Pythagoreion. Jeho součástí byl i takzvaný Eupalinův tunel, jenž měřil něco málo přes jeden kilometr a vedl skrz samoské pohoří. Stavbu trvající dlouhých 8 let řídil architekt Eupalinos. Měl k dispozici dvě skupiny dělníků, přičemž každá začala kopat z jednoho konce. Jednotlivé linie se sice uprostřed minuly o více než dva metry, ale Eupalinos si poradil a oba tunely nakonec propojil.

Římané na uvedená díla navázali a co postrádali v originalitě, doháněli vynalézavostí, odvahou a odhodláním. Sextus Julius Frontinus, inženýr zodpovědný za akvadukty v době císaře Nervy (96–98 n. l.), dokonce napsal o těchto římských divech světa celou publikaci. Oslavuje v ní architektonickou a inženýrskou zručnost stavitelů akvaduktů, vedle nichž se nečinně stojící egyptské pyramidy či známé, leč nepoužitelné řecké stavby jeví jako méněcenné a nedostatečné. 

Řešení pro velkoměsto

Římané zpočátku spoléhali na lokální neznečištěné vodní zdroje a řeku Tiberu, které byly dostačující před expanzí Věčného města. Jeho obyvatelé totiž používali vodu stejně jako my ve všech oblastech života: v zemědělství, řemesle, při těžbě nerostných surovin, mletí obilí, zalévání zahrad, ale i v lázních, k očistě, přípravě potravin či při naumachiích. S postupným rozvojem Říma a nárůstem počtu obyvatel se však nároky na množství a kvalitu vody zvyšovaly. 

Většina domů měla v této době vlastní nádrž zachytávající dešťovou vodu, jež mohla být v domácnosti dále využívána. Otvorem (compluvium) stékala voda shromážděná ze střechy do asi 30 cm hlubokého bazénku (impluvium), který fungoval jako kalová laguna a zachycoval nečistoty, odtud tekla do nádrže umístěné pod atriem domu. Poté již stačilo vědro na provazu, aby si člověk mohl nabrat čistou a chlazenou vodu ze svých vlastních zásob.

Tento systém však mohl fungovat jen ve větších domech. Obyčejní lidé žijící v jedné místnosti v pátém podlaží bytového domu si takový luxus dovolit nemohli. Pro ně existovala v římských městech síť veřejně přístupných fontán a vodních prvků, ze kterých si mohli nabírat vodu dle libosti. Podobná díla většinou čerpala dešťovou vodu z cisteren nebo přímo ze střech. 

Každodenní ruční nošení vody ve vědrech ovšem nemohlo být ve velkých městech příliš efektivní, obzvláště pokud se veřejná fontána nacházela daleko a sloužila většímu množství obyvatel. V případě znečištění či vyschnutí zdroje pak představitele státní moci nečekala zářná budoucnost. To a zvyšující se poptávka po kvalitní vodě v důsledku stále vyššího počtu obyvatel vyžadovaly řešení, a Řím je našel – akvadukty. První vznikl na konci 4. století př. n. l. 

Distribuční systém

Dostatečně vypovídající je již samotný název technického díla odvozený od aqua (voda) a ducere (vést). Jednalo se o stavbu, jež pomocí gravitace a samospádu transportovala vodu z výše umístěného zdroje do níže umístěného cíle. Základem tedy byla nakloněná plošina z kamene, cihel nebo betonu s krytým potrubím či kanálem. Větší část akvaduktu se zakopávala do země, kde byl chráněný před rozmary počasí, znečištěním i nepřáteli. V případně nutnosti musel procházet tunelem skrz větší či menší terénní nerovnosti nebo je mohl obcházet až několika kilometrovou oklikou.

Údolí a nížiny se překonávaly vytažením akvaduktu nad úroveň terénu či přímo na mostní konstrukci. Další možnost představovaly sifony s velkou výše položenou nádrží na jedné straně a níže položenou menší nádržkou na druhé. V takovém případě pro Římany pracoval tlak vodního sloupce, který hnal vodu olověnými, keramickými nebo kamennými trubkami do kopce.

Akvadukt byl jen jednou částí vodovodního distribučního systému. Další představovaly kalové nádrže určené k čištění vody, distribuční nádrže rozdělující vodu do konkrétního potrubí a cisterny k uskladnění přebytečné vody do zásoby. Další destinací vody pak mohla být dle priority městská fontána, veřejné lázně a snad až nakonec soukromé domy boháčů, kteří za toto privilegium platili. Někteří významní Římané dokonce obdrželi bezplatné připojení k akvaduktu jako poctu. Voda, jež ve městě splnila svůj účel či se nijak nevyužila, směřovala do zahrad, latrín, veřejné kanalizace a poté do řeky.

Než se kopne do země

Stavbě akvaduktu předcházela potřeba objevit dostatečně bohatý, a především kvalitní zdroj vody. V okolí Říma to byla vulkanická jezera (Lacus Sabatinus a Lacus Alsietinus na severu; Lacus Albanus na jihu), ale také horské prameny, které ještě nebyly znečištěné sedimenty jako řeky nacházející se v údolí řeky Anio (dnešní Aniene) v Apeninách na východ od Věčného města.

Kanál, kterým před 2 000 lety tekla voda do hispánského města Tarraco (dnešní Tarragona). Původně se nad ním nacházela krytina z kamenných desek. (foto: Wikimedia Commons, Till F. Teenck, CC BY-SA 2.5)

Po lokalizaci vhodného zdroje vody se vydávali římští inženýři na průzkum a mapování terénu, což byla nejdůležitější a nejdelší část celého procesu. Během této fáze bylo potřeba vyměřit a propočítat ideální sklon, aby voda v akvaduktu tekla plynule. Svého využití došly všechny vhodné terénní prvky či nerovnosti, čímž římské vodní stavby dostávaly meandrovitý tvar. 

Výstavba akvaduktu trvala dlouho a mohla se v kterékoliv fázi zastavit. Plány budoucího (veřejného i soukromého) díla musely schvalovat příslušné úřady, které dbaly především na práva dalších zúčastněných osob s důrazem na omezené zdroje vody či její snížení způsobené zvýšeným odběrem. V ideálním případě se stavba plánovala z úrovně římského státu a na veřejné půdě (ager publicus). Zde byl vytvořen asi pětimetrový koridor na každou stranu budoucího akvaduktu, kde se zakazovala jakákoliv činnost, jež by mohla stavbu ohrozit. V případě, že se v cestě nacházela posvátná oblast, hřbitov či chrám, musel akvadukt často vést jinudy. Někdy musela stavba ustoupit i mocným vlastníkům půdy nebo náboženským pověrám.

Příliš důmyslná konstrukce

Samotný akvadukt již představoval vrchol římského stavitelského umění. Většinou měl rovné dno a kanál obloukovitého průřezu s šířkou asi 70 cm a výškou 150 cm. V ideálních podmínkách vyplňovala voda kanál ze dvou třetin. Přílišný náklon by hnal vodu velmi rychle a ta by mohla způsobovat erozi (vyplavování) částí stavebních konstrukcí. Malý náklon by zase mohl vést k ucpávání a vzniku lagun. Různé schody, nádrže a rozšíření vodu v akvaduktu čistily či prokysličovaly. V případě nutného překročení údolí volili římští stavitelé arkády ze zdiva, cihel nebo betonu. Každá část římského akvaduktu musela být přístupná pro případnou údržbu, což platilo i pro tunely pod skalními masivy. Z tohoto důvodu se nad kanálem vedly v určitých intervalech z povrchu kolmé šachty.

TIP: Dědictví impéria: Co nám zanechali staří Římané

Nakonec to byla pravděpodobně složitost a nutnost permanentní údržby, co přivodilo římským liniovým stavbám zánik. Během turbulentního období na konci antiky v 5. století n. l., kdy Středomoří trpělo pod nájezdy barbarských kmenů a Římská říše se soustředila na občanské války, se nedostávalo finančních prostředků na vhodnou údržbu. Zvýšená vojenská aktivita vedla také k častějšímu úmyslnému ničení nadzemních částí akvaduktů. Některé poškodilo zemětřesení, povodně či deště, další posloužily jako levné a dostupné zdroje stavebního materiálu.

Jako první začali takto stolovat Číňané, a to kolem roku 2000 př. n. l., přičemž šlo o důsledek úsporných opatření: Kuchaři totiž krájeli suroviny na malé kousky, aby bylo jídlo dřív hotové, a výsledný pokrm se pak dal snadno sníst jen pomocí hůlek užívaných již předtím k vaření. Odložit u stolu nože je navíc v souladu s mírovým učením Konfucia.

Tradice se v následujících staletích rozšířila i do okolních států a dnes se hůlky běžně uplatňují rovněž v Koreji, Vietnamu a Japonsku. Jen v zemi vycházejícího slunce se jich každoročně spotřebuje 24 miliard párů, což odpovídá v průměru dvěma stovkám párů na osobu. 

TIP: Dějiny rychlého občerstvení: Archeologové nalezli v Pompejích antický fastfood

Používání jídelních hůlek je spojeno s řadou pravidel a omezení, podobně jako je tomu u příboru v Evropě. V Japonsku je nevychované ukazovat hůlkami kolem sebe, hůlky se také nepoužívají k přitahování nádob a držení hůlek v pěsti je chápáno jako výhrůžné gesto. V Číně se hůlky drží tak, aby dlaň směřovala vždy dolů – ukazovat dlaně je nezdvořilé a nezdvořilé je i nechat jídelní hůlky v misce rozevřené do tvaru písmene „V“, neboť tvar „V“ je považován za symbol smrti.

Na dně oceánů se děje spousta zajímavých věcí. Mimo jiné se tam objevují turbiditní proudy – tedy jakési „podmořské laviny“. Jde o jevy, při nichž se dávají do pohybu sedimenty mořského dna a proudí svahem směrem dolů. Bývají spouštěné zemětřeseními nebo sesuvy a mohou být překvapivě rychlé, až kolem 500 km/h.

Peter Talling z britské Durhamské univerzity vedl výzkumnou skupinu, která studovala veliký podmořský kaňon Kongo. Nachází se u pobřeží západní Afriky, kde jej vytváří řeka Kongo, ústící do Atlantického oceánu na severu Angoly. Vědci zde v létě 2019 umístili speciální senzory, které měří rychlost a směr proudění hlubokomořských turbiditních proudů.

Dramatická záchrana senzorů

V polovině ledna 2020 se v kaňonu Kongo spustila mohutná podmořská lavina, která se valila rychlostí až 8 metrů za sekundu. Při této události došlo k uvolnění 11 senzorů, které následně odpluly do Atlanského oceánu, i s cennými daty. Vědci se pustili do napínavé záchranné akce, i když šance na objevení uvolněných senzorů byly jen mizivé. Vše navíc probíhalo velmi improvizovaně, kvůli pandemickým opatřením.

TIP: Pozůstatky katastrofy: Vědci objevili ohromný podmořský sesuv u Austrálie

Díky ohromnému úsilí se vědcům nakonec podařilo objevit celkem 9 z 11 ztracených senzorů. A stálo to za to. Z dat těchto senzorů badatelé odhalili nejdelší známou podmořskou lavinu.

Při turbiditních proudech se dávají do pohybu sedimenty mořského dna a proudí svahem směrem dolů. Obvykle bývají spouštěné zemětřeseními nebo sesuvy. (ilustrace: NOAA, CC0)

Turbiditní proud bahna a písku ze 14. ledna 2020 urazil více než 1 100 kilometrů po mořském dně, od ústí řeky Kongo do vzdáleného oceánu. Během dvou dní se dostal do hloubky přes 4 500 metrů. Ke značné síle tohoto proudu přispěly zejména mohutné záplavy na řece Kongo na koci prosince 2019 a nezvykle silné přílivy.

Měsíc Io obíhá kolem Jupiteru nejblíže ze všech čtyř velkých Galileovských měsíců tohoto plynného obra. Na jeho povrchu je více než 400 aktivních sopek, což z něj dělá geologicky nejvíce aktivní těleso Sluneční soustavy. Sopky měsíce Io běsní do té míry, že to ovlivňuje i sousední velký měsíc, Europu.

Tracy Beckerová z amerického výzkumného institutu Southwest Research Institute (SwRI) vedla výzkumný tým, který mapoval materiál na povrchu ledového měsíce Europa. Pozorovali povrch Europy Hubbleovým vesmírným dalekohledem v ultrafialové oblasti spektra, čímž chtěli vyplnit mezeru ve výzkumu tohoto fascinujícího měsíce.

Síra na Europě

Při těchto pozorováních narazili na oxid siřičitý. Nebylo to sice poprvé, ale tentokrát badatelé nalezli tuto sloučeninu síry na Europě na řadě míst. Podařilo se jim spojit místa s velkou koncentrací oxidu siřičitého s tmavě zbarvenými oblastmi Europy, které jsou patrné ve viditelném světle. Výzkum nakonec vyústil ve zhotovení mapy výskytu oxidu siřičitého na téměř celé ploše měsíce Europa.

TIP: Americká sonda Juno objevila další sopku na vulkanickém měsíci Io

Vědci sice nevylučují možnost, že objevená síra je „domácího původu“ a na povrch Europy se dostala z větších hloubek, nejpravděpodobnější ale podle nich je, že jde o materiál vyvržený vulkány měsíce Io. V takovém případě by sloučeniny síry ze sopek Io byly ionizovány a pak polapeny a nasměrovány mohutným magnetickým polem samotného Jupiteru.

„Dnešní povrch Europy je relativně mladý a skládá se především z vodního ledu. Jsou na něm ale i další materiály,“ vysvětluje Beckerová a dodává: „Pro pochopení vzniku a následného vývoje Europy a dalších podobných měsíců je důležité určit, odkud tyto materiály pocházejí.“

Milford Sound je fjord, který na jihovýchodním pobřeží novozélandského Jižního ostrova zasahuje 15 kilometrů hluboko do vnitrozemí. Je součástí Národního parku Fiordland a nese punc jednoho z nejkrásnějších míst Nového Zélandu. Probojoval se i mezi osmadvacet finalistů celosvětové ankety o sedm přírodních divů světa. Fiordland jako takový zůstával až do začátku 20. století jednou z nejméně prozkoumaných částí Nového Zélandu, ale tajemství krásy Milford Sound bylo už ve druhé polovině 19. století odhaleno a přitáhlo mezinárodní pozornost.

Půvab zálivu spočívá v závratně vysokých skalních stěnách, které jsou pokryté bohatým porostem deštného pralesa. Nejvyšší Mitre Peak (na fotofrafii vpravo vzadu) sahá do výšky 1 692 nad vodní hladinu. Obdobných vrcholů je tady víc a některé si tvarem vysloužily jména jako Lví hora nebo Slon. Na hladině pod svahy lze pak běžně zahlédnout tuleně, tučňáky a delfíny.

TIP: Novozélandské vodopády Fiordland: Upršený osmý div světa

Milford Sound je zároveň velmi deštivé místo, kde může během 24 hodin spadnout až 250 milimetrů vody. Tyto srážky vytváří desítky dočasných vodopádů, z nichž některé jsou až tisíc metrů vysoké. Nadměrné deště mohou způsobit ještě jeden neobvyklý jev, který by se dal nazvat zelenou lavinou. Vodou nasáklá vegetace má totiž problém udržet se na strmých skalách a občas dojde k tomu, že se část zeleného koberce odtrhne. Holá místa jsou pak dlouhou dobu zřetelně vidět.

Producenti kuřiva vzali válku jako možnost k propagaci svých výrobků. Zřejmě nejlépe se podařilo etablovat značce Lucky Strike, jejíž krabičky měly typickou zelenou barvu. Jenže celosvětový konflikt způsobil nedostatek kovů určených primárně pro vojenské účely, a protože výroba zelené se úplně bez kovu neobešla, vedení tabákové firmy změnilo obal na bílý a vyhlásilo slogan „Lucky Strike green has gone to war“ (zelená z Lucky Strike odešla do války).

Bez zippáku ani ráno

Reklama dosáhla obrovského úspěchu hlavně u vojáků a z této značky se stal další masový symbol americké kultury společně s jazzem, swingem, kokakolou a žvýkačkami. Mnozí konzumenti v uniformách navíc zmíněnou značku brali kvůli jejímu názvu (šťastná trefa) jako symbol štěstí. Aby prý magie fungovala, musela se po otevření balíčku jedna cigareta vytáhnout, obrátit a vsunout zase zpět.

(foto: American Tobacco Company, CC0)

K americkým tabákovým výrobkům neodmyslitelně patřil zapalovač Zippo, jenž nezhasínal ve větru. Od civilních verzí se ty vojenské lišily barvou – neměly lesklý povrch, ale matný černý. Vojáci si je často zdobili a krášlili, což fascinovalo Wehrmacht. Zatímco u Spojenců se stávaly oblíbenou kořistí dýky, Němci zase šacovali mrtvé či zajaté Američany kvůli jejich zapalovačům. Jeden z nejslavnějších druhoválečných reportérů Ernie Pyle napsal: „Po zapalovačích Zippo je na frontě velká poptávka. Jsem přesvědčen, že naši vojáci dávají největší pozor právě na svá zippa.“

Létající estráda

Se vstupem USA do války nastala také otázka, kde a jak se budou vojáci bavit? Proto vznikly přímo pod dohledem prezidenta Franklina D. Roosevelta v roce 1941 Organizace spojených služeb (The United Service Organizations, USO) s cílem zařizovat program, servis a povyražení bojovníkům i jejich rodinám. Kam mířily americké jednotky, tam je vzápětí následovali herci, baviči, zpěváci a kluby pro vojáky rostly jako houby po dešti. Měsíc po vylodění v Normandii už mohli příslušníci US Army zajít na jednu ze show.

TIP: Rozhodující bitvy druhé světové války: Vylodění spojenců v Normandii

Motem se stal „domov daleko od domova“ a do akcí se zapojily i ty největší hvězdy stříbrného plátna jako Bing Crosby, Judy Garlandová, Bette Davisová, Humphrey Bogart, Lauren Bacallová, Frank Sinatra či Marlene Dietrichová. USO však nebyly jen putujícím programem, sestávaly též z různých klubů – v březnu 1944 jich působilo po celém světě přes 3 000 v kostelech, srubech, muzeích, zámcích, stodolách či železničních vagonech. Stejně tak pestře vyhlížel program závisející na potřebách „zákazníků“, někdy šlo o velké koncerty a show pro tisíce vojáků, jindy USO hrály pro pár desítek mužů.

Rakouský spisovatel Stefan Zweig, který žil na útěku před nacisty v blízkém Petrópolis, údajně nikdy neviděl krásnější město než Rio – a o pravdivosti jeho slov se dnes může přesvědčit každý. „Bůh za sedm dní stvořil Zemi a osmý den se věnoval jenom Riu,“ říkají tamní obyvatelé, jejichž lásku k městu nezmenšuje ani fakt, že žijí v ostrých sociálních kontrastech. Během slavného karnevalu, vítání nového roku i při obyčejném pobytu na pláži totiž všechny společenské rozdíly mizí. Postavení najednou nehraje roli a mnohem důležitější je, jak dobře to umíte s fotbalovým míčem, kolik hodin jste strávili v posilovně nebo jak k vám byla štědrá příroda – případně plastičtí chirurgové. Obzvlášť v neděli, kdy se přímořská třída Avenida Atlântica uzavírá pro auta, se celá oblast mění v jedno pulzující korzo exhibicionismu, kde se muži předhánějí v ukazování svalů, zatímco dámy se promenádují oděné v absolutním minimu. 

Cariocas, jak si místní říkají, všeobecně vyznávají heslo „tudo bem“ neboli „všechno je v pohodě“. Radost ze života je všudypřítomná, ani ten největší chudák se nezapomíná smát, a když mu to nohy dovolí, tak tancuje. Ostatně den bez tance, hlavně bez samby, jako by ani nebyl. Důležitá je především přítomnost a kouzlo okamžiku. Oblíbené slovo přecházející do životní filozofie zní „jeito“: Těžko se překládá, ale v podstatě se jím dává najevo, že všechno nějak dopadne. A když se přitom bude člověk usmívat a sem tam maličko zaimprovizuje, možná bude i dobře… 

Ochrana shůry

Městským památkám samozřejmě vévodí světoznámá gigantická socha Krista Spasitele vyvedená ve stylu art deco, jež rozpíná paže na vrchu hory Corcovado. Dílo francouzského sochaře Paula Landowského a brazilského architekta Silvy Costy lidé při inauguraci roku 1931 prosili, aby zemi vedlo a chránilo od všeho zlého, což se nyní s přihlédnutím k pandemii a dalším nešvarům příliš nedaří. Každopádně coby návštěvníci můžete za skulpturou vyjet buď po silnici, nebo se svézt ozubnicovou dráhou z roku 1882, která do výšky okolo 600 metrů šplhá přes nedotčený les Tijuca. Majestátnosti monumentu pak podlehne i nepříliš nábožensky založený jedinec: Postava se tyčí do výšky 38 metrů, roztažené ruce měří 29 metrů a celé dílo váží 1 145 tun.

S Kristem za zády se před vámi otevře úchvatné panoráma, v němž můžete spatřit slavnou skálu Pão de Açúcar, zátoku Guanabara se čtrnáct kilometrů dlouhým mostem do protějšího města Niterói a také výškové budovy v centru. Přímo pod Kristem se pak rozprostírá zástavba a světoznámé pláže Leblon, Ipanema a Copacabana. Další pastvu pro oči skýtá vnitrozemní jezero Rodriga de Freitase, dostihová dráha a velmi oceňovaná botanická zahrada. Na protilehlých svazích se na sebe mačkají známé chudinské čtvrti zvané favely, kam se až na výjimky nedoporučuje chodit – ostatně vyhýbají se jim i policisté, a když už tam musejí zasáhnout, pak jedině v silně ozbrojených oddílech.  

Když nemůžeš, přidej!

Lepšího průvodce po městě než sochu Krista si člověk zkrátka nemůže přát: Buď funguje jako orientační bod, nebo si z jeho výšin naplánujete svůj další turistický program. A až za novým dobrodružstvím pojedete, vězte, že se cesta městským autobusem může rychle proměnit v zážitek srovnatelný s horskou dráhou. V členitém terénu zástavby přidávají řidiči plyn i ve chvíli, kdy by běžný smrtelník už dávno brzdil. Doporučujeme proto usadit se pokud možno úplně vzadu a pevně se držet… 

I pokud patříte mezi pohodlné cestovatele a většinu času plánujete strávit na pláži, neměli byste vynechat již zmíněnou skálu Pão de Açúcar neboli Cukrovou homoli, kam vás vyveze lanovka. Starší kabiny ze začátku 20. století už na monument od 70. let nejezdí a díky moderním proskleným interiérům si po cestě užijete impozantní výhled. Z výšky necelých 400 metrů se pak na město a jeho okolí můžete podívat ze zcela jiné perspektivy než od sochy Ježíše. Panoráma je přitom tak malebné, že dovede zachraňovat životy. Zápis z návštěvní knihy na místě zní: „Přišel jsem sem, abych skoncoval se životem. Ten pohled mě ale tak uchvátil, že jsem si to rozmyslel.“

Památky a kapsáři 

Ačkoliv se historická část Ria prakticky nedochovala a většina zástavby pochází ze 70. či 80. let, centrum města láká k procházce. Na náměstí Praça Floriano stojí slavné divadlo Teatro Municipal, jež se inspirovalo pařížskou operou. Bezpochyby jde o nejprestižnější budovu v Riu, jejíž výzdoba se opírá o mramor, ale také bezpočet křišťálových lustrů a pozoruhodných stropních maleb. O kousek dál narazíte na klášter Convento de Santo Antônio s nejstarším kostelem ve městě, z počátku 17. století. Hned vedle se na konci bulváru Rua da Carioca otevírá půvabné náměstí Praça Tiradentes, kde je duch historického města stále zřetelný. A jen pár kroků odsud stojí další turistická atrakce, jež ohromí nejen knihomoly – knihovna Real Gabinete Português de Leitura, se svými zhruba 350 tisíci vystavenými svazky.

Můžete také ochutnat další kousek někdejšího Ria, tentokrát v podobě nejstarší dosud fungující tramvaje v Latinské Americe. Jedná se o linku z konce 19. století, jejíž půvabné vagony vozí cestující, ale i kapesní zloděje přes bohémskou čtvrť Lapa. Dráha se nezalekne ani dvacet metrů vysokého akvaduktu Carioca z poloviny 18. století a po jeho překonání směřuje do pitoreskní čtvrti Santa Teresa. 

Trauma z fotbalu

Nadšenci kopané by zas rozhodně neměli vynechat jeden z největších fotbalových stadionů světa Maracanã, který pojme skoro 200 tisíc návštěvníků. Množství cementu spotřebovaného na jeho stavbu v roce 1950 údajně odpovídá zhruba dvěma Cukrovým homolím, byl však potřeba: Fotbal stojí v Brazílii prakticky na úrovni náboženství a sportovní „svatostánek“ zamýšleli architekti jako výkladní skříň pro pořádání šampionátu FIFA. Každý Brazilec tehdy očekával drtivé vítězství národního týmu a tomu se skutečně dařilo, dokud ve finále nenarazil na špičkově rozehrané Uruguayce. Domácí jim ve vypjatém zápase podlehli 2:1 a v následujícím šoku stadion utichl. Přímo na tribunách spáchali sebevraždu hned dva fanoušci a dodnes jde o jedno z největších sportovních traumat země. 

TIP: V zátoce všech svatých: Koloniální minulost brazilského přístavu Salvador

Každopádně po náročném turistickém dni rozhodně doporučujeme zajít do jedné z četných jídelen, tzv. churrascarií, které fungují na jednoduchém principu: Návštěvníci se sami obsluhují u stolů s širokou nabídkou masa, salátů, mořských plodů a různých příloh. Platí se pak podle celkové váhy jídla na talíři.