V zátoce všech svatých: Koloniální minulost brazilského přístavu Salvador

14.07.2021 - Ivo Brodský

Přístav Salvador v sobě snoubí veškerou rozmanitost Latinské Ameriky. Třetí největší město Brazílie, které kdysi vyrostlo a zbohatlo na obchodu s otroky, dnes pulzuje životem a nepřestává udivovat bohatstvím kontrastů

<p>Kdysi býval Salvador hlavním městem Brazílie a dodnes patří mezi tři největší aglomerace v zemi. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Kdysi býval Salvador hlavním městem Brazílie a dodnes patří mezi tři největší aglomerace v zemi. (foto: Shutterstock)


Reklama

Když portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral dorazil roku 1500 na místo dnešního jihobrazilského přístavu Porto Seguro, nemohl tušit, jak ohromné území jeho domovina krátce nato získá – vždyť Brazílie je zhruba devadesátkrát větší než Portugalsko. Jeho krajanů však bylo v nové državě zpočátku málo, a nedostávalo se tak potřebné pracovní síly na obdělávání plantáží s cukrovou třtinou, tzv. fazendas. Domorodci navíc nebyli zvyklí na tvrdou práci a před kolonizátory utíkali do vnitrozemí. Portugalcům tudíž nezbylo než přistoupit k otrokářství: Mezi 16. a 19. stoletím postupně u brazilského pobřeží, zejména v dnešním státě Bahia, přistálo na pět milionů afrických otroků. A bylo by jich bezpochyby ještě víc, kdyby jejich příliv neukončil zákon u zrušení otroctví, který brazilská vláda přijala teprve v roce 1888 – jako poslední země západní hemisféry. 

Třísetletá epocha otrokářství se do místní mentality otiskla tak silně, že lze její důsledky spatřit i dnes. Brazilci například nikdy nedokázali vytvořit plně občanskou společnost. Jen v letech 1889–1964 stát zažil pět převratů, a přestože je současná legislativa rovnostářská, jednotlivé sociální třídy stále dělí propastné rozdíly. Snad v žádném větším městě například nelze přehlédnout kontrast nejmodernější architektury impozantních výškových budov, které se tyčí v těsné blízkosti chudinských čtvrtí, známých jako favely

Víte, kam patříte

Pomyslné srdce země bije ve třech největších sídlech: São Paulu, Rio de Janeiru a Salvadoru. Poslední jmenovaná aglomerace má zhruba tři miliony obyvatel a její historie se začala psát roku 1549. Úplný název metropole zní São Salvador da Bahia de Todos os Santos neboli „svatý Spasitel v zátoce Všech svatých“. Celých 214 let si přitom držela status hlavního města, než ji vystřídalo právě Rio a v roce 1960 pak Brasília, vybudovaná na zelené louce.

Zároveň jde o učebnicový příklad kulturního mísení z uplynulých staletí: Od chvíle, kdy Portugalci poprvé vstoupili na brazilskou pevninu, se v Salvadoru propojovaly domorodé, evropské i africké vlivy. Kořeny dvou třetin jeho současných obyvatel navíc kvůli otrokářské minulosti sahají až na černý kontinent a ve zbytku země panuje velmi podobná situace. Paradoxně to však neznamená, že by se mísení ras odehrávalo bez problémů – spíš naopak. 

Pozdní zrušení otroctví zanechalo v Brazilcích představu, že lidé tmavé pleti jsou méněcenní. Myšlenky rasové rovnoprávnosti se objevily počátkem 20. století, ovšem překvapivě nikoliv jako produkt levicového myšlení, nýbrž coby tzv. integralismus. Ideologický směr se stal součástí krajně pravicových a fašistických uskupení, jež se tak výrazně vydělila z běžného evropského modelu. Mezi roky 1964 a 1985, kdy Brazílie představovala vojenskou diktaturu, byla potom rovnost ras v důsledku zmíněné tradice vynucena silou zbraní. Následný příchod demokracie sice znamenal formální zakotvení rovnoprávnosti v ústavě, jenže zakořeněný rasismus nezmizel. V průzkumu z roku 2011 celkem 63,7 % dotázaných uvedlo, že o kvalitě života v Brazílii rozhoduje barva pleti. A dle bývalého ministra spravedlnosti Ivanira dos Santose existuje v zemi „hierarchie barvy pokožky, podle níž by si černoši, míšenci a lidé s tmavou kůží měli moc dobře uvědomovat, kde je jejich místo“.  

Nejvyšší na světě

Nicméně současný Salvador už takové stopy společenského útlaku nenese. Turisty přitahují hlavně atraktivní panoramata, ať už jde o magický kolorit města, půvabné pláže, či architektonické památky. Za zmínku stojí třeba nejstarší funkční maják v Jižní Americe z roku 1839 nebo jeden ze symbolů metropole – proslulý výtah Elevador Lacerda, který od roku 1873 spojuje horní a dolní přímořské čtvrti. Se svými 72 metry býval nejvyšší na planetě, již dávno jej však překonali jiní obři. Ovšem i bez světového prvenství využívalo brazilskou legendu předloni víc než 33 tisíc pasažérů denně. 

Jakmile vystoupáte do cílové stanice, naskytne se vám pohled na staré město nazývané Pelourinho neboli „pranýř“. Jeho jméno odkazuje k minulosti, kdy tam stávalo hned několik pranýřů a tísnili se u nich otroci čekající na prodej novým pánům. Tíživá atmosféra přitom místo neopustila až do 70. let, kdy čtvrť stále ještě platila za lokalitu, jíž je lepší se vyhnout. 

Bůh a bojové umění 

Dnes je však znepokojivá historie takřka zapomenuta a staré město se proměnilo v dynamickou lokalitu pulzující životem. Od roku 1985 figuruje na seznamu UNESCO, na tři tisícovky místních koloniálních budov procházejí postupnou renovací a fasády zkrášlují nové nátěry v pastelových barvách. Domov tam našla řada intelektuálů a umělců včetně spisovatele Jorgeho Amada, jehož román Mulatka Gabriela patřil v 60. letech k populární četbě i u nás. Po smrti umělce v roce 2001 se z jeho bydliště na adrese Largo Pelourinho 51 stalo muzeum.

Život obyčejných Brazilců se odehrává převážně na ulici a nejhlučnější bývá vždy o víkendu, kdy lze na vlastní kůži zažít obřad zvaný kandomble (viz Utajovaná víra). Fascinující podívaná tvoří syntézu původních afrických animistických rituálů s křesťanskou tradicí. Ještě v 19. století, než se Brazílie vymanila z portugalské nadvlády, se příslušnost ke kandomble trestala. Po roce 1891 se situace díky nové ústavě trochu uvolnila, nicméně popsaná víra nadále čelila kritice katolické církve. Vedle náboženského reje si však můžete užít také podívanou na zcela světskou capoeiru, tedy atleticky náročné bojové umění maskované jako tanec. Vytvořili jej otroci, kterým jejich páni zakazovali bojový trénink, zatímco „pohyb pro potěšení“ úplně zapovědět nemohli. 

Ve víru karnevalu

V současnosti už se věřící vystupování na veřejnosti obávat nemusejí, takže si můžete užít roztančené představení v doprovodu bubeníků a hráčů na berimbau, jednostrunný nástroj s rezonančním tělem z tykve. Hlad následně utišíte u přátelských pouličních kuchařek baianas, které za přijatelný peníz připravují místní speciality, případně lze zavítat do některé z restaurací zvaných churrascarias. Nejčastěji se specializují na masité pokrmy podávané s širokou paletou příloh. Závěr večera pak tradičně obstará národní koktejl caipirinha, sestávající z brazilského rumu cachaça, cukrové třtiny a limetek. 

TIP: Rozstřílený sen: Brazilská favela Rocinha ve smrtelném sevření zločinu 

Zálibu Brazilců ve spontánním veselí potvrzuje mimo jiné proslulý salvadorský karneval, jehož extatické běsnění překoná i mnohem slavnější protějšek z Rio de Janeira: S průměrně dvěma miliony účastníků si vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Proslýchá se přitom, že se těsně před ním některé zamilované páry záměrně rozejdou, aby posléze neměly těžké svědomí při zpovědi – a když je po všem, dají se opět dohromady… 

Utajovaná víra

Přivlečení otroci nesměli na americkém kontinentu praktikovat tradiční animistické rituály, a svá původní božstva proto „zakryli“ kultem katolických svatých – například nejvyšší africký bůh Oxalá splynul s Ježíšem. Dnes už se věřící skrývat nemusejí, a tak se s oblibou scházejí na veřejných shromaždištích, tzv. terreiros, a při mších vzývají duchy přírody. Slavnost doprovází frenetický tanec za zvuku afrických bubnů a není výjimkou, že se při něm někteří z účastníků dostanou do transu. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií:

    Shutterstock, Profimedia

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ve výřezu zubní protéza George Washingtona – není divu, že s tímto monstrem v ústech nerad mluvil na veřejnosti.

Historie
Zajímavosti

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Příroda

Příčina vzniku obřích Fermiho bublin zatím zůstává nejasná.

Vesmír

Samantha Wrightová se svou dcerou Sofií a aplikací CamAPS FX, která monitoruje její cukrovku.

Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907