Velká tanková (r)evoluce: Meziválečný vývoj pásových obrněnců
Světové mocnosti zavedly před druhou světovou válkou do výzbroje mnoho typů tanků a rozvíjely taktiku jejich nasazení. Jejich představy ovšem podstoupily tvrdé střetnutí s válečnou realitou, která často znamenala přehodnocení těchto plánů.
Tanky přišly na scénu v první světové válce coby nástroj, od kterého si tehdy zejména Britové slibovali prolomení „zákopového patu“ na západní frontě. Tato očekávání se opravdu povedlo do značné míry naplnit, tanky hrály významnou roli v závěrečných ofenzivách armád Dohody a naznačily svůj obrovský potenciál, byť ten naplno rozpoznala jen menšina vizionářů. To pak odrážel meziválečný vývoj, v němž se utkávaly velmi rozdílné názory na hlavní poslání tanků.
Bitvy v úvodní fázi druhé světové války záhy napověděly, že taktická a operační vyspělost má obvykle větší váhu než ryze technické parametry, konstruktéři však už intenzivně pracovali na zlepšování stávajících typů i na úplně nových designech, jež se pak utkaly v bitvách v druhé fázi konfliktu. Z těchto zkušeností se zrodila nová konstrukční filozofie tanků, která si vydobyla dominanci v začínající éře studené války.
Dvě britské evoluční linie
První tanky nasadila v boji armáda Velké Británie, a právě britský vliv pak ve vývoji obrněnců dominoval ještě po značnou část meziválečného údobí. Konstruktéři hledali správné vyvážení hlavních vlastností, tedy palebné síly, pancéřové ochrany a pohyblivosti, jenže relativně nízký výkon tehdy dostupných motorů znamenal, že dobře chráněné a zároveň rychlé vozidlo zůstávalo mimo praktické možnosti. Navíc se vedly intenzivní diskuse o hlavním účelu tanků, jelikož pořád převažoval názor, že jde především o nástroj pro podporu pěchoty, respektive o jakési samohybné dělostřelectvo pro přímou palbu.
Ozývali se ovšem i vizionáři jako J. F. C. Fuller, kteří pochopili schopnosti tanků coby zbraně, která by mohla hrát hlavní úlohu v prolamování nepřátelské obrany. To ale logicky vyžadovalo pohyblivost podstatně větší, než jaká se žádala od obrněnců pro podporu pěchoty. Britská konstrukční škola toto dilema vyřešila tím, že rozvíjela dvě evoluční linie, a sice „pěchotní“ a „křižníkové“ tanky.
Účel první kategorie prozrazuje její název, a tudíž byly tyto obrněnce (jako Matilda a Valentine) zpravidla pomalé, avšak nabízely výborný pancíř a nesly kanony k podpoře pěšáků. „Křižníky“ (jako Crusader) více odpovídaly Fullerovým vizím, takže disponovaly protitankovými kanony a vyznačovaly se větší rychlostí, za což ovšem platily slabým pancířem.
Vedle toho armáda provozovala také malé tančíky, jež nesly jen kulomety a sloužily k průzkumu, a experimentovala i s těžkými obrněnci osazenými několika věžemi.
Britská konstrukční škola potom velmi ovlivnila i další státy včetně Francie, kde se „křižníkovým“ tankům říkalo „jezdecké“, neboť je provozovaly útvary někdejší kavalerie. Britský přístup se často pokládá za chybný, jenže ve 20. letech reprezentoval v podstatě jediné funkční řešení, a tudíž největší problém spočíval v tom, že se jej konzervativní Britové drželi i v době, kdy se jasně ukázaly jeho vážné nedostatky.
Přístupy Německa a SSSR
Francouzská armáda zavedla také kvalitní typy „jezdeckých“ obrněnců, zvláště SOMUA S35, ale v její doktríně naprosto převažoval důraz na „pěchotní“ typy, což se pak tragicky projevilo na jaře 1940. Země galského kohouta musela čelit útoku armády, ve které se naopak prosadila myšlenka tanků jako nejdůležitějšího útočného nástroje. Tuto koncepci společně rozpracovaly dvě velmoci, totiž Německo a Sovětský svaz, jejichž doktríny se staly proslulými pod termíny „blesková válka“ a „hloubková operace“. Němečtí i sovětští konstruktéři se však pochopitelně museli vypořádat se stejnými problémy jako ti britští, tedy najít kompromis mezi pohyblivostí, pancířem a výzbrojí.
Pro Reichswehr, později Wehrmacht, tedy nejdříve vznikl v boji jen málo hodnotný tančík PzKpfw I a posléze lehký PzKpfw II, takže „opravdové“ tanky přišly na scénu až díky středním typům PzKpfw III a PzKpfw IV. S jistým zjednodušením lze dokonce říci, že trochu připomínaly „křižník“ a „pěchotní“ tank. Slaběji chráněná „trojka“ nesla kanon ráže 37 mm s vysokou úsťovou rychlostí, který měl zajišťovat zejména ničení obrněných vozidel nepřítele, kdežto „čtyřka“ se silnějším pancířem nesla kanon kalibru 75 mm s krátkou hlavní, jenž měl sloužit především pro palbu na opevněné objekty.
Britský vliv se projevil také v Sovětském svazu, jenž zavedl do služby derivát exportního obrněnce značky Vickers jako lehký pěchotní tank T-26. Za sovětský ekvivalent „křižníků“ pak lze označit takzvané rychlé tanky řady BT, jež se vyznačovaly slabým pancířem, nabízely však vynikající pohyblivost, a to včetně schopnosti shodit pásy a jezdit pouze na kolech.
Konstrukce jejich podvozků pocházela z Ameriky, kde ji vytvořil inženýr John Walter Christie. Nesporně geniální konstruktér patřil i mezi vizionáře, kteří pochopili skvělou perspektivu tanků, ale jeho produkty většinou trpěly technickými nedostatky a nevyzrálostí. V americké armádě se tudíž prosadily jen velmi omezeně, ale Christieho řešení využili Sověti a kromě nich i Britové, jelikož jeho systém kyvných ramen propůjčoval lehkým „křižníkům“ výbornou pohyblivost i v těžkém terénu.
Hlavní americký příspěvek
Stav tankového vojska US Army v meziválečném období v celkovém pohledu připomínal spíše tragiko medii, jelikož Američané měli jen směšně malý počet vesměs nepovedených obrněnců. Hlavní typ představoval střední M2, vedle kterého se používaly lehké tanky M2. Ani jeden z těchto modelů nelze popsat jako úspěšný, ale oba přesto hrály vysoce důležitou roli, protože představovaly základy pro zrod dalších, mnohem podařenějších designů. Na základě středního M2 byl vytvořen obrněnec M3 Lee, jenž sice v roce 1941 kvůli 75mm kanonu v korbě působil archaicky, svou úlohu však splnil. Jeho verze M3 Grant pro britskou armádu se stala jedním z páteřních typů v severoafrickém tažení.
Dalším vývojem této platformy posléze vznikl nejdůležitější americký tank ve druhé světové válce, a sice střední M4 Sherman. Lehký obrněnec M2 pak umožnil vznik velmi povedených lehkých vozidel řady Stuart, tedy typů M3 a M5. S trochou nadsázky lze ovšem říci, že nejvýznamnější příspěvek USA v kategorii tanků nepředstavovala nějaká konkrétní konstrukce či převratné technické řešení, nýbrž daleko spíše transformace způsobu výroby.
Americký zbrojní průmysl byl mezi dvěma válkami velice slabý, avšak za neuvěřitelně krátkou dobu proběhla konverze civilní výroby na vojenskou, což znamenalo, že se gigantické možnosti pásové produkce amerických továren mohly uplatnit pro válečné úsilí Spojenců. Střední tank M4 Sherman tak sice měl spoustu nedostatků, avšak šlo o jednoduchou konstrukci, kterou americké továrny dokázaly chrlit v ohromných počtech.
Totéž platilo o sovětském T-34, který do značné míry vycházel z řady BT, nesl ale podstatně silnější pancéřování. Jeho hromadnou produkci umožnil také fakt, že s budováním sovětského průmyslu v meziválečné éře významně pomáhali američtí podnikatelé a inženýři, díky nimž si SSSR osvojil metody pásové výroby. Tanků T-34 (včetně verze T-34-85 vyzbrojené kanonem ráže 85 mm) tak mohlo vzniknout přes 60 000 kusů, avšak „spotřební“ povahu tohoto designu prokazuje fakt, že válku přečkala jen čtvrtina z nich.
