Indická Kalkata: Černá a bílá metropole chaosu

27.03.2019 - Tomáš Kubuš

V indické Kalkatě se potkává imperiální majestátnost s útlakem chudiny. Doby její největší slávy sice už dávno minuly, takže se návštěvníci už nemusejí přetlačovat s turisty a nic jim nebrání, aby v klidu objevili četné poklady města

<p>Památník královny Viktorie měl zachovat panovnici v paměti národa, vznikl však příliš pozdě a na špatném místě.</p>

Památník královny Viktorie měl zachovat panovnici v paměti národa, vznikl však příliš pozdě a na špatném místě.


Reklama

Už za antických časů měla Evropa jisté povědomí o exotické Indii a pověsti o jejím bohatství se rychle šířily. První Evropané, kteří navázali obchodní styky s tímto subkontinentem, byli Řekové. Těm však kvůli obrovským vzdálenostem museli jako zprostředkovatelé vypomoci arabští obchodníci. Indii navštívil po souši italský cestovatel Marco Polo a po něm řada dalších dobrodruhů. První obchodní misi po moři – a také začátek kolonizačních snah – spustil až příjezd Portugalců k indickým břehům. Ti tam přistáli v roce 1498 pod vedením Vasco da Gamy. Zpráva o nové a přímé obchodní cestě záhy navnadila Holanďany, Francouze či Dány

Zdaleka největší štěstěna ohledně jejího bohatství však přála Britům: Když roku 1690 dorazil Job Charnock s loděmi Východoindické společnosti do kalkatského přístavu, nejednalo se o nijak důležitou obec. Britské impérium však městu vdechlo duši a pod jeho nadvládou Kalkata postupně přerostla Mádras (dnes Čennaí), Bombaj i další důležitá přístavní města. V roce 1911 se z ní stala dokonce hlavní metropole největší koloniální říše v dějinách lidstva. 

Vzpomínka na Viktorii

Historické souvislosti navádějí začít prohlídku Kalkaty právě u Charnockovy hrobky, která stojí v centru města jen pár metrů od stařičkého kostela sv. Jiří. Svatostánek pochází z 18. století a jedná se o jednu z prvních budov, která zde vyrostla pod taktovkou Východoindické společnosti. Uvnitř je ticho a jemné přítmí, vlhký vzduch roztáčí několik ventilátorů. Zdi po takřka celém obvodu kostela navíc zdobí náhrobky britských občanů

Další monumentální stavbou, kterou v Kalkatě zanechalo imperiální dědictví, je Victoria Memorial: Památník na počest královny Viktorie, která byla velkou přivrženkyni všeho indického, ačkoliv do této veliké země sama nikdy nezavítala. Z dálky připomíná Victoria Memorial katedrálu sv. Pavla v Londýně, protože použitým materiálem je také sněhobílý mramor. Zároveň patří k nejvyšším stavbám města, takže není problém památník najít. 

Černá a bílá

Za vznikem památníku stál George Curzon, jehož cílem bylo udržet panovnici v paměti obyvatel města – stavba začala v roce 1906, tedy pět let po královnině smrti. Když jej však v roce 1921 dokončili, Kalkata již nebyla centrem Indie a vzpomínky na vladařku dávno vybledly. Ani dnes to není turisticky nijak rušné místo. Přespolních se u monumentu zdržuje hrstka a těch domácích bývá obvykle mnohem víc. Jedná se totiž o jedno z míst v Kalkatě, kam nedoléhá ruch velkoměsta, takže tam mají lidé klid a v přilehlém parku i soukromí; proto zde natrefíte na desítky mladých párů. Vevnitř památníku bylo zřízeno historické muzeum, v němž si na obrazech či snímcích můžete vychutnat i podobu staré Kalkaty.

Ne všichni však Indy milovali tak jako královna Viktorie: Svědčí o tom mimo jiné rozdělení koloniální Kalkaty na White a Black Town, tedy bílé a černé město. Zatímco Black Town představuje změť úzkých, přelidněných uliček, jimiž se vinou kilometry kabelů a chudoba si v tam podává ruce se špínou, White Town je přesným opakem: Chlubí se důstojnými imperiálními budovami, kostely či památníky. Obecně je v něm čistěji, ulice jsou širší a nechybějí tam ani parky.  

Nejvyšší v Kalkatě

Doslova největší chloubou bílého města je anglikánská katedrála sv. Pavla. Nejenže představuje nejvyšší stavbu, jejíž špička zvonice je usazena 61 metrů nad zemí, ale svou okázalostí jako by z oka vypadla svatostánkům Británie. Postavili ji v polovině 19. století, kdy populace Britů ve městě dávno překročila hranici 4 500 a stařičký kostel sv. Jiří jim už nestačil. S katedrálou za zády to navíc není daleko ke slavným budovám britské byrokracie: Koloniální časy pamatuje například Writer‘s Building, kde pracovali písaři Východoindické společnosti. Nedaleko stojí také nejvyšší soud, burza, staré kanceláře a prakticky vše, co drželo imperiální říši pohromadě

Hlavní tepnou staré Kalkaty je ulice Matky Terezy, která dříve nesla název Park Street. Už 150 let o ní platí, že pokud někdo v této metropoli něco znamená, musí na tomto bulváru sídlit. V nejslavnějším období města tam fungovaly ty nejlepší restaurace, kavárny a další podniky, v nichž se setkávala smetánka. Během 20. století se zaplnila také nočními kluby, díky kterým si Kalkata vysloužila přezdívku „město zábavy“. Dnes zde sice stojí moderní podniky, knihkupectví či hotely, ale pokud toužíte po závanu nostalgie, nabídne vám jej kavárna Flurys, jež funguje již od roku 1927.

Setkání s Leninem

Putování by mohlo pokračovat směrem k náměstí Esplanade, kam zájemce pohodlně sveze staré kalkatské metro: Vyhloubili jej jako první v Indii a denně ho využije téměř 700 tisíc lidí. Esplanade leží na pomezí několika světů, přičemž se jeho nedaleký park pozvolna vlévá do města, zatímco orientální mešita Tipu Sultana s maličkými kupolemi již trčí oběma nohama v kalkatském chaosu. Do očí na náměstí udeří také socha „nesmrtelného“ Lenina, kterou by člověk čekal spíš v Moskvě. Bengálsko je však společně s jihoindickým státem Kérala oblastí, které se zamilovaly do komunismu. Nejenže tedy na náměstí stojí Lenin, ale turisté po městě potkávají vyobrazené srpy s kladivy a portréty Marxe.  

Do starého, černého města návštěvník z náměstí pronikne bez většího úsilí: Svět kolem se najednou změní, ruch sílí a všude se motají obchodníci. Zájemcům prodají úplně vše – od vzorně poskládaných mang, melounů a papájí, přes boty, plynové bomby, kosmetiku, čerstvé chlebové placky, šátky, sárí či rezavé příbory. 

Kam vláda nedosáhne

Stejně jako v mnoha jiných indických městech také v Kalkatě narazíte na nespočet rikšů, tedy pomyslných taxikářů, kteří turisty za úplatu odvezou kamkoliv na povozu taženém lidským pohonem. Staré město je však z tohoto pohledu unikátní, protože tamní rikšové nešlapou do pedálů kol, nýbrž běhají zapřaženi ve svých povozech – někteří jsou přitom tak chudí, že ani nemají boty. Jejich předkové takto kdysi vozili bohaté Brity, ale zatímco imperiální sevření časem polevilo, tradiční dopravní prostředky tam zůstaly. Vymýtit je dokonce nedokázala ani bengálská vláda, která se je pokusila zakázat – po mohutných protestech lidí, kteří by bez svých povozů přišli o práci, ale od záměru upustila.

Na rikšách se v Kalkatě přepravuje zboží, pytle surovin i lidi a jejich majitelé si denně vydělají jen pár desítek rupií – v přepočtu necelých sto korun. Domácí dobře vědí, že kdykoliv je rikša sveze, má její majitel práci a výdělek, takže se jejich služeb neštítí. Nejlépe se „indickým povozům“ daří za monzunového období, neboť jim na rozdíl od aut a motorek voda nevadí a své klienty dopraví takřka kamkoliv. V té době také jejich tržba několikanásobně stoupá a v ulicích na ně lze narazit celý den i v noci. Mnozí rikšové totiž nemají ani střechu nad hlavou, takže když jsou unavení, lehnou si do povozu nebo pod něj a odpočívají. Mladé ovšem již toto řemeslo otců příliš neláká, takže je možné, že postupem času tento způsob dopravy zanikne a dokáže to, co neprosadily předchozí změny společnosti ani komunistická vláda. 

Čekání na kvalitu

Kalkata miluje své jídlo a je na ně i patřičně hrdá, takže všude po městě voní restaurace i malé stánky s pouličním občerstvením. Na rychlou svačinu na ulici nedají Indové dopustit, proto je její úroveň mnohem vyšší než třeba v České republice. Poznat se to dá jednoduše podle řady strávníků, která se od stánku s občerstvením vine – ta skvěle dokumentuje kvality kuchaře.

TIP: Indické Dillí: Život v jiném světě

Místní si s oblibou objednávají cizrnové kari jménem ghugni, křupavé kuličky panipuri s různorodou náplní, nebo mughlai parathu, tedy chlebovou placku plněnou masem. Bengálci tyto pokrmy často zapíjejí sladkým čajem, který usrkávají z malých, hliněných šálků, jež vzápětí rozbíjejí o zem. Tento způsob likvidace ospravedlňují tím, že dávají práci jejich výrobcům. 

Dům Matky Terezy

Matka Tereza žila v Indii od svých 18 let – většinu života přitom strávila v Kalkatě, kde také roku 1997 zemřela. Město proto zdobí portréty či výroky světice, její podobiznu zachycuje bronzová socha, a dokonce je po ní pojmenována i ulice. Zatímco na královnu Viktorii obyvatelé města postupem času zapomněli, Matka Tereza v mnoha srdcích zůstala. Její nadace navíc i v současnosti pomáhají tisícům lidí. Podobné množství turistů také chodí obdivovat dům svatořečené, který je strohý a jednoduchý – přebývá v něm několik sestřiček, které podobně jako ona chodí v bílo-modrém oděvu. Z jeho nádvoří vede cesta do kaple s hrobkou Matky Terezy, kde se lze pomodlit, o pár schodů výš zase mohou zájemci nahlédnout do skromného pokojíku, kde žila.


Živé oběti

Pár kilometrů od centra Kalkaty stojí chrám velmi oblíbené bohyně Kálí, okolo nějž se už od rána houfují poutníci. Dovnitř můžete jedině naboso a nesmíte tam fotit ani natáčet. Každý den za rozbřesku jsou zde obětovány kozy a jejich krev stéká do kamenných žlabů. Pak přijdou na řadu uctívači, kteří jsou vpuštěni do chrámu, aby přinesli vlastní obětiny – někteří nesou kokosové ořechy, jiní třeba květiny. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pod hladinou mangrovy vytvářejí zcela jedinečný ekosystém, který je domovem až pro 75 procent komerčně lovených ryb.

Zajímavosti

Z oxidu uhličitého by se mohla stát významná surovina pro výrobu potravinářských proteinů

Věda

Marek Fichtner, jeden z porotců soutěže Masterchef, vyzkoušel Lauben Sous Vide Stick přímo ve své praxi a stal se ambasadorem značky. Jeho závěry si můžete prohlédnout na stránkách společnosti Lauben. 

Reklama

Millerová se vítězně koupe v diktátorově vaně, na předložce přitom stojí její boty zašpiněné blátem z Dachau. 

Válka

Test systému AEPS v laboratořích JPL v Pasadeně

Vesmír

Do vězení se dostaly stovky komunistických funkcionářů

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907