Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Schopnost zaměřit a přesně zasáhnout cíl není nic, s čím by se snajpři rodili. Jak snajperský trénink vypadal a kde se zrodily první školy pro odstřelovače?

09.06.2023 - Martin Koller



Odstřelovači jsou do značné míry samostatně působící vojáci. Proto se mezi ně hodí individualisté a lidé z národností, které nežijí příliš těsně blízko sebe, ne-li přímo v kmenové či rodové komunitě. Snajpr je často osobnost, která má blíž k bojovníkovi či válečníkovi než k řadovému pěšákovi bojujícímu v houfu.

Bojovník musí mít nejen svaly a výcvik, ale i odvahu, schopnost rychlého rozhodování, improvizace a především správnou mentalitu, která je zčásti dána geneticky. Efektivního odstřelovače jako špičkového bojovníka tedy nelze vycvičit, pokud konkrétní jedinec nemá odpovídající odvahu, inteligenci, mentální předpoklady, dostatečnou úroveň vzdělání a vhodnou dřívější praxi.

Historii odstřelovačů a jejich výcviku lze z hlediska vývoje a vzájemně se ovlivňujícího vztahu techniky a taktiky rozdělit na tři období. První od 17. do druhé poloviny 19. století, druhé do poloviny 80. let 20. století a třetí trvá dosud. Přechod k třetímu období však začal v průběhu asymetrické války ve Vietnamu na přelomu 60. a 70. let. My se budeme zabývat částí druhé epochy.

Zrod odstřelovačských škol

Před první světovou válkou specializované školy neexistovaly. Prostě byli vybráni střelci s praxí a z nich případně tvořeny jednotky a útvary. V jejich rámci se předávaly informace a probíhal výcvik. Jednalo se tedy o jakousi školu života – výcvik praxí za chodu. V podstatě tyto školy představovaly kursy a pod samotným pojmem „škola“ bychom si mohli spíše představit přístupy k výcviku v různých armádách.

První organizované kroky učinili pravděpodobně Britové po „vítězství“ v búrské válce po roce 1902, když zahájili výcvikovou kampaň s cílem vychovat národ střelců. Převahu získali v počátečním období bojů první světové války Němci, kteří urychleně vytvořili z lovců prapor ostrostřelců a disponovali kvalitními puškohledy, kterých zabrali na 20 000 od civilistů. V příručce pro německé snajpry z roku 1915 se říká:

Palebné postavení odstřelovače není vázáno na pozici jeho jednotky. Po bojišti se pohybují samostatně, dle vlastního uvážení, s cílem zasažení hodnotných cílů. Odstřelovač pozoruje pozice nepřítele dalekohledem a do svého zápisníku si poznamenává výsledky svého pozorování, spotřebu střeliva a výsledky střelby.“ Tyto věty platí dodnes.

Výcvik pro obranu

V britské armádě vznikl první pluk odstřelovačů až v roce 1915. Britskému majoru Hesketh-Prichardovi se také podařilo zlomit odpor konzervativních štábních důstojníků a u francouzského města Béthune založil (pravděpodobně historicky první) armádní školu pro odstřelovače. Kurs trval 17 dnů a hlavní náplní byly důkladná znalost zbraně a jejích možností, maskování, skryté pozorování, čtení z mapy a orientace v terénu.

Přibližně ve stejné době vznikla u skotských Lovat Scouts jednotka snajprů. Jednalo se 200 lovců, již se stali instruktory vybraných vojáků jako budoucích vojenských odstřelovačů. Výcvik probíhal ve frontovém pásmu a kromě střelby se muži učili využití maskovacích obleků a sítí a budování skrytých postavení. Mimo to dokázali také vyrábět věrohodně vyhlížející figuríny (některé byly pohyblivé a dokonce kouřily) a řadu jiných falešných cílů.

Snajpři tehdy často působili samostatně, především ze zákopů a na území nikoho. Přidanou hodnotou jejich práce bylo pozorování a průzkum. Právě tehdy se začala formovat specializace průzkumník-odstřelovač. Zároveň se prosadila standardní základní jednotka tvořená dvojicí snajpr-pozorovatel, přičemž oba mohli mít odstřelovačský výcvik a střídat se, nebo zkušenější pracoval jako školitel. V období statické zákopové první světové války působili odstřelovači převážně v obraně, čemuž odpovídal i výcvik.

Sovětský náskok

V meziválečném pacifistickém období poklesl (nejen) o odstřelovače zájem. V Británii se jejich počet snížil na osm v pěším pluku. V Německu a USA oficiálně zmizeli, ale skutečnost byla jiná. Americká námořní pěchota požadovala vysokou střeleckou dovednost každého vojáka, k čemuž orientovala i výcvik. Rovněž v rámci německého Reichswehru měla každá rota ve výzbroji 12 opakovaček Mauser 98 s dalekohledy 

a k nim museli logicky existovat vycvičení střelci. O výcvik snajprů se systematicky starala pouze Rudá armáda, která navíc pořádala soutěže o Vorošilovův střelecký odznak. Ten získalo do roku 1939 šest milionů vojáků. Dále spolupracovala s masovou brannou organizací OSOAVIACHIM, jež cvičila mimo jiné ve střelbě mládež – muže i ženy. Všichni sice neměli úroveň snajprů, ale stali se vytrénovanými střelci se schopností dosahovat zásahů na vzdálenosti zhruba 400 m.

Z hlediska zařazení a střeleckých schopností existovaly v Rudé armádě dvě skupiny odstřelovačů. Jedna spadala pod zálohy vrchního velení, zatímco druhá patřila organicky do pěších a jezdeckých jednotek, čemuž odpovídal i výcvik. Před vypuknutím druhé světové války tak bylo připraveno v záloze množství dobrých střelců a ve službě 60 000 snajprů. Rovněž se při výcviku využívaly zkušenosti z občanské války ve Španělsku, kde působili odstřelovači i několik dnů v terénu, a dařilo se jim ovlivňovat taktickou situaci až do úrovně praporu.

Zkušenosti z nepříliš úspěšné války s Finskem a s jeho špičkovými střelci vedly k rozšíření výcviku sovětských snajprů o boj v zimním terénu a volnějšímu režimu jejich činnosti. Zároveň se prosadilo nasazení odstřelovačů v útoku, kde nejprve z předsunutého skrytého postavení a následně za pohybu vpřed z křídel podporovali palbou na vybrané cíle svoji jednotku.

Opětovný zájem o snajpry

Změnu oproti první světové válce představovala pohyblivost armád, a proto se se snajpry zpočátku moc nepočítalo. Němci a Britové zahájili jejich systémové školení až v průběhu roku 1941. V Anglii zajišťovali výcvik nejprve veteráni Lovat Scouts. První škola vznikla v Bisley s cílem opět školit periodicky vzdělávané instruktory, kteří měli působit u pěších jednotek jako lektoři vybraných střelců. Následně založili Angličané další školy, mimo jiné i v Palestině a Itálii.

Zvláštností se staly kursy speciálních jednotek, např. Commandos, kde se kladl zvýšený důraz na krytí v terénu i střelecké umění. Konaly se ve skotském členitém terénu a součástí byl i lov jelenů. V Německu vzniklo škol hned několik, ta nejznámější se nacházela v Zossenu a vedly ji Waffen SS. Obsah kursů se od doby první světové války prakticky nezměnil, jednalo se o techniku (zbraně, dalekohledy, munici) a taktiku (pozorování, maskování, orientace a pohyb v terénu).

Avšak oproti dřívějšku se začaly používat instruktážní filmy. Velká část bojů probíhala v městské aglomeraci, kde se vyskytovalo mnoho úkrytů, a palba se vedla na menší vzdálenosti. Rudá armáda organizovala kursy odstřelovačů přímo v ruinách Stalingradu v průběhu bojů, kde je vedl legendární Vasilij Zajcev.

Pro boj v džungli

Americké ozbrojené síly zpočátku nechávaly výcvik snajprů na jednotkách, kde tvořili organickou součást rot. Problém však spočíval především v malém rozsahu výcviku – tyto mnohdy krátkodobé kursy se zaměřovaly pouze na střelbu. Následně organizovaly paralelně kursy odstřelovačů armáda i námořní pěchota. Mariňáci měli náskok a zřídili si škol několik.

TIP: Kterak zmást lovce: Jaké jsou možnosti ochrany před odstřelovači?

Obsah pětitýdenního kursu tvořilo též maskování, pořizování situačních náčrtků i čtení leteckých snímků a absolventi nesli označení průzkumný odstřelovač. Na rozdíl od armády se u nich předpokládal vyšší stupeň samostatné činnosti. Obsah kursů ovlivnily boje v nepřehledné pacifické džungli, které probíhaly na malé vzdálenosti. Světové války vytvořily širokou znalostní základnu, z níž čerpaly školy odstřelovačů za válek v Koreji i Vietnamu.


Další články v sekci