Je libo parazita? Lékař Küchenmeister využíval ke svým pokusům odsouzence

30.11.2021 - Pavel Pecháček

Uvádí se, že lidské tělo může hostit na 300 různých druhů cizopasných červů a každý třetí člověk ho v sobě skutečně má. Dnes jsou naše znalosti o těchto tvorech úctyhodné, ale není to tak dávno, co je badatelé získávali experimenty, jež lze označit za přinejmenším morálně problematické

<p><strong>Friedrich Küchenmeister</strong> ve jménu vědy využil v polovině 19. století odsouzence na smrt k úspěšnému pokusu, jímž doložil cyklus tasemnice dlouhočlenné.</p>

Friedrich Küchenmeister ve jménu vědy využil v polovině 19. století odsouzence na smrt k úspěšnému pokusu, jímž doložil cyklus tasemnice dlouhočlenné.


Reklama

Miliardy let evoluce vytvořily svět plný nejrozmanitějších tvorů, jejichž životním smyslem je udržet se naživu dost dlouho na to, aby se jim podařilo zplodit potomky. Existují živočichové, kteří za tím účelem na ostatních bezostyšně cizopasí: paraziti. Jsou všude kolem nás. Typickými parazity jsou helminti čili parazitičtí červi, již se podle tvaru těla rozlišují na oblé (hlístice) a ploché (motolice a tasemnice).

Podivné články

Jedním z hlavních příznaků infekce tasemnicí je vylučování koncových článků, v nichž jsou obsažena její vajíčka. Těchto článků si lidé všímali už od antických dob a jejich pohyb naznačoval, že se jedná o něco živého. Někteří dokonce uvažovali, že jde o červy, zejména když před sebou měli několik spojených článků, takže výsledný „červ“ mohl mít i metr nebo dva. Jiní se naopak domnívali, že je to pouze střevní výstelka. Odpověď však na sebe nechala nějakou dobu čekat. 

Jedním z prvních „parazitologů“, který se touto otázkou zabýval, byl anglický vědec a lékař Edward Tyson (1651–1708). Zajímalo ho, zda má vůbec potenciální tvor hlavu, jak by se na každého slušného červa slušelo. Uvolněné články totiž nic, co by připomínalo hlavovou část, neměly. V roce 1683 proto na soukromém setkání v pitevním sále (nazývaném tehdy Theatrum Anatomicum) londýnské Lékařské koleje provedl pitvu infikovaného psa a v jeho střevu skutečně našel červa, který byl pevně přichycený ke stěně střeva. Vyjmul jej a zaznamenal, že hlavička tvora, kterou se drží střevní stěny, je mnohem tenčí než zbytek těla, jenž se postupně rozšiřuje.

Drobný červíček

Jak se ale tvor do střeva vůbec dostal? Nejsnadnějším řešením se jevilo jeho samoplození (spontánní vznik) přímo na místě. Tuto domněnku však brzy vyvrátil francouzský lékař Nicolas Andry (1658–1742), kterému se při zkoumání jednoho z takových červů (patrně tasemnice bezbranné) podařilo odhalit, že články obsahují vajíčka, a usoudil, že se z nich tvor vyvíjí. To se také později potvrdilo a zároveň se objevil názor, že se střevní červi rozmnožují hermafroditicky, tedy produkují oba typy pohlavních buněk a oplozují sami sebe. Zjistilo se též, že červi patří k různým druhům, avšak o jejich životním cyklu nebylo známo vůbec nic.

Klíčové bylo spojení tasemnic s dalším neznámým útvarem, který lidé rovněž už od antiky nacházeli ve tkáních (svalech či orgánech) různých zvířat, ale i v mozku lidí, kteří trpěli epilepsií. Dnes ho označujeme jako boubel či larvocysta. Brzy se ukázalo, že tyto útvary jsou patrně živé. Nejenže se po vložení do vody hýbaly, ale po sejmutí povrchového obalu bylo zřejmé, že se uvnitř nachází drobný červíček. 

Byly tady tedy další červi nacházející se v tělech jiných organismů, jenže tentokrát velmi drobní a uvěznění v jakýchsi obalech. Že je s tasemnicemi badatelé zpočátku nespojovali, napovídá i fakt, že tito tvorové dostávali vlastní latinské názvy: například s larválním stadiem tasemnice hráškové (Taenia pisiformis) se i dnes můžete setkat pod označením Cysticercus pisiformis, přestože jde o dvě vývojová stadia (byť značně odlišná) téhož druhu. S hypotézou vysvětlující jejich původ přišel v roce 1844 německý zoolog Karl von Siebold (1804–1885), jenž se domníval, že by mohlo jít o nevyvinutá a degenerovaná stadia tasemnic. Dnes už víme, že se mýlil, ale tehdy to tak zřejmé nebylo.

Životní cykly

Boubele dal do správné souvislosti s parazitickými červy německý lékař Friedrich Küchenmeister (1821 až 1890), jehož kroky sice původně směřovaly k teologii, avšak později se stočily k medicíně, kterou studoval v Lipsku a nějaký čas i v Praze. V roce 1846 zahájil praxi v hornolužické Žitavě na trojmezí Německa, Česka a Polska. Vedle mnoha jiných zájmů si jeho pozornost získali právě parazitičtí červi, s nimiž měl díky svým pacientům bezpochyby bohaté zkušenosti. Na základě znalostí předchozích výzkumů jej napadlo, jestli cysty nacházené ve tkáních některých živočichů nemají něco společného s červy ve střevech jiných zvířat, která se navíc těmi prvními často živí. 

V roce 1851 proto vzal čtyřicet boubelů Cysticercus pisiformis a infikoval jimi lišku. Následně ji usmrtil, prozkoumal její vnitřnosti a ve střevech skutečně našel dospělé stadium tasemnice hráškové. Stejný postup zopakoval s myšmi a kočkami, čímž ukázal na přenos tasemnice kočičí (Taenia taeniaeformis). V následujícím roce provedl další pokus, při kterém získal z ovcí a hovězího dobytka larvy tehdy známé jako Cysticercus tenuicollis a podal je psům, v jejichž útrobách následně našel dospělé tasemnice vroubené (Taenia hydatigena). Opět se tedy ukázalo, že jde o jeden a tentýž druh. 

Později u několika druhů tasemnic sledoval kompletní životní cyklus od vajíčka přes larvální stadium v mezihostiteli po dospělce produkujícího vajíčka v hostiteli definitivním. Přelomová povaha závěrů i fakt, že Küchenmeister nepracoval pod záštitou univerzity, ale experimenty prováděl na vlastní pěst, vyvolaly nevoli akademiků. Hlasitě protestoval zejména von Siebold, jehož teorie o boubelích coby degenerovaných dospělcích, kteří se nedokázali uhnízdit ve střevě, padla. Nakonec však musel dát Küchenmeisterovi za pravdu, i když se údajně snažil si jeho objevy do jisté míry přivlastnit.

Poslední jídlo

Zbývalo vyřešit ještě jednu otázku, a to odkud se berou parazitičtí červi ve střevech lidí. Už v roce 1852 Küchenmeister na základě odlišného tvaru hlavičky rozpoznal, že jedna z běžných lidských tasemnic ve skutečnosti není jedním, nýbrž dvěma druhy: šlo o dnes dobře známé druhy, konkrétně tasemnici dlouhočlennou a bezbrannou. Už v roce 1853 nakrmil belgický zoolog a paleontolog Pierre-Joseph van Beneden (1809–1894) prase vajíčky tasemnice dlouhočlenné, a když bylo po necelých pěti měsících poraženo, našly se v jeho svalovině boubele. Küchenmeister šel však mnohem dál. 

V roce 1855 shromáždil boubele Cysticercus pisiformis (z králíků) a Cysticercus tenuicollis (z prasat) a zamíchal je do nudlové polévky nic netušícímu odsouzenci, který čekal na popravu. Jelikož ani u jedné z tasemnic, jež se z boubelů vyvíjejí, není definitivním hostitelem člověk, patně by se nic nestalo. Pár dní před popravou však objevila Küchenmeisterova manželka v mase z restaurace cysty tasemnice dlouhočlenné v larválním stadiu (Cysticercus cellulosae). Neváhal a pár dní před popravou dostal odsouzenec 61 boubelů zapracovaných do prejtu a polévky. Dva dny po popravě byla provedena pitva nebožáka a v jeho střevech se skutečně našla drobná dospělá stadia tasemnice dlouhočlenné.

Podobný experiment Küchenmeister (i slabí znalci němčiny vytuší, že jeho jméno v překladu do češtiny znamená „mistr kuchař“) zopakoval o čtyři roky později. V tomto případě dostal odsouzenec v několika fázích od listopadu 1859 do ledna 1860 čtyřicet boubelů vyjmutých z vepřového masa. Samotná poprava proběhla v březnu a při pitvě se tentokrát podařilo objevit červy i půldruhého metru dlouhé. Küchenmeister tak přesvědčivě ukázal životní cyklus tasemnice dlouhočlenné.

Za své experimenty, přestože nebyl zdaleka jediným, kdo pojal nápad využít ve jménu vědy lidi odsouzené na smrt (viz Svoboda za neštovice) byl kritizován nejen doma v Německu, nýbrž i v Anglii, kde vyšel překlad jeho práce. Z kritiky si však mnoho nedělal a své činy nadále obhajoval. Spravedlnosti bylo koneckonců učiněno zadost a hranice poznání se posunuly zase o kus dál.  

Svoboda za neštovice

Využívání lidí odsouzených na smrt coby pokusných králíků pro různé lékařské pokusy nebylo v minulosti ničím výjimečným, nemluvě o nezastupitelné roli, kterou jejich mrtvá těla měla při výuce mladých studentů medicíny. Své si však užili i zaživa.

Jeden ze známých případů se odehrál v 18. století v Anglii díky manželce britského velvyslance v Turecku a šlechtičně Mary Montaguové (1689–1762), jež v roce 1715 málem zemřela při nákaze pravými neštovicemi. Nakonec se uzdravila, ale její tvář byla do konce života poznamenaná jizvami. V obavě, že by po návratu do Anglie mohl stejně dopadnout i její malý syn, nechala ho ještě v Turecku podstoupit tajemnou proceduru, jejíž součástí bylo ošetření pravými neštovicemi a která nápadně připomínala dnešní očkování. Její syn neštovice skutečně nikdy nedostal a o několik let později, již v Anglii, kde právě zuřila epidemie neštovic, absolvovala podobnou proceduru i její dcera. Metoda spočívala v odebrání malého množství materiálu z puchýřku nemocného a jeho vpravení drobnou rankou pod kůži. Zdrojem býval nakažený člověk, u něhož měly neštovice jen mírný průběh.

Mary se rozhodla iniciovat očkování proti pravým neštovicím v celé Británii, avšak jako žena narazila na značný odpor, který zároveň přicházel i ze strany církve a lékařů. Nevzdala se a v její prospěch se nakonec u krále, svého tchána, přimluvila Karolina z Ansbachu (1683–1737), princezna waleská, která chtěla nechat očkovat vlastní děti. Král trval na otestování metody a ideálními aspiranty se stala šestice vězňů odsouzených k smrti (tři muži a tři ženy), kteří výměnou za podstoupení vakcinace získali svobodu.

TIP: Doktor Edward Jenner: Otec očkování, který dokázal porazit smrt

Očkování proběhlo bez problémů a všichni přežili. Druhý test byl proveden na londýnských sirotcích, opět úspěšně. Metoda se však za Maryina života příliš nerozšířila. Zlom přišel až koncem 18. století díky Edwardu Jennerovi (1749 až 1823), jenž zjistil, že při očkování lze použít neštovice kravské, které byly stejně účinné, leč bezpečnější.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Počátečním dnem kalendáře se stalo 22. září 1792, kdy se monarchie změnila v republiku. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie
Revue

Malý obrněný dinosaurus Jakapil kaniukura (ilustrace: PaleoGDY, Mauricio Álvarez & Gabriel Díaz YantenCC BY 4.0)

Věda

Republic P-47 Thunderbolt se během války stal jedním ze tří symbolů letectva USA (spolu s letouny Lockheed P-38 Lightning a North American P-51 Mustang). (foto: Wikimedia Commons, US Air Force, CC0)

Válka
Vesmír

Do slavnostního průvodu, který každý rok prochází bulharským Kazanlakem, se zapojuje na pět tisíc nadšenců. Kroje jako by podtrhovaly nejen malebnost kraje, ale také růží, které dívky v tradičním oděvu sbírají. (foto: Shutterstock)

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907