Kaňon řeky Paria: Duha v rumělkovém kameni

06.11.2014 - Martina Grmolenská

Oblast kolem řeky Paria je neuvěřitelným přírodním dílem. Úzké kaňony vymleté do mnoha vrstev hornin nabízejí procházku, která svoji náročnost mnohonásobně vyváží množstvím úžasných pohledů


Reklama

V roce 1984 vyhlásil Kongres Spojených států amerických oblast kaňonu řeky Paria a Vermillion Cliffs (Rumělkové útesy) o rozloze 455 kilometrů čtverečních takzvanou „wilderness“ (divočinou) – místem, kde platí ještě přísnější návštěvnický řád a také vyšší stupeň ochrany přírody než v národním parku. U řeky Paria, včetně kaňonu Buckskin Gulch, může v jednom dni přespat pouze dvacet lidí. Do severní části Coyote Buttes může denně vstoupit, se zákazem přenocování, pouze deset lidí, stejně tak jako do jeho jižní části. Snad právě proto, že vstup do těchto oblastí vyžaduje plánování dlouho dopředu (pokud chcete rezervovat konkrétní termín, musíte několik měsíců dopředu přes internet), či notnou dávku štěstí (vstupy do Coyote Buttes ke slavné Wave se losují v blízké stanici rangerů den dopředu, člověk musí být osobně přítomen), je tato červená perla Colorado Plateau daleko méně známá než její větší příbuzný, Grand Canyon.

Přísně losované výlety

Místní skály jsou nejen úžasným fotografickým objektem, ale také nepřeberným zdrojem informací o vývoji Země. Do velké hloubky jsou tu odhaleny vrstvy usazenin mapující historii této náhorní plošiny – ideální materiál pro geologa či paleobiologa. My jsme se je původně vydali obdivovat na tři dny v říjnu. Den předtím, než jsme chtěli nastoupit na trek, se však nad celou oblastí přehnala bouřka a hladina vody na všech tocích se nebezpečně zvedla. Na místě pojmenovaném White House, kde trek začíná, je možné vidět aktuální výšku hladiny. Představa, jak se hučící masa vody v některých místech prodírá jen několik metrů širokým kaňonem, jímž musíte jít, vás bezpečně odradí od výpravy navzdory varování. A tak nám povolenky zakoupené měsíce dopředu propadly.

O pár dní později jsme se však k White House vrátili alespoň na jeden den s úmyslem podívat se na kousek kaňonu Paria a potkalo nás štěstí, ve které jsme ani nedoufali – vylosovali nás na druhý den na slavnou Wave v nedaleké oblasti Coyote Buttes. Musím říci, že tento systém rozdělování povolenek mi přijde velmi jednoduchý a spravedlivý. Nikdo vás nemůže zastupovat, velké cestovní kanceláře nemohou skupovat větší množství povolenek, se kterými lze navíc jen stěží obchodovat.

Ten den jsme se tedy vydali do kaňonu řeky Paria. Někde jsme zaslechli, oficiálně se tato informace určitě nerozšiřuje, že někde uprostřed soutěsky Buckskin se dá vylézt nahoru na planinu a vrátit se oklikou zpět na tábořiště u White House. Že bychom to zkusili? Ale nepředbíhejme ...

Krásy úzkého prostoru

Trek začíná relativně pohodlnou cestou po suché části řečiště řeky Paria. Teprve po několika stech metrech se člověk musí poprvé po kolena namočit do studené, velmi kalné vody, aby řeku překročil. Když si na vodu zvyknete, budete již po 2,5 kilometrech bez problémů a pocitu chladu pobíhat mezi oběma stěnami kaňonu, abyste si pořádně prohlédli malé jeskyňky na úrovni řeky – tzv. Paria Windows. Zhruba po 6,5 km se kaňon mění v soutěsku natolik úzkou, že se musí jít vodou stále celých 19 kilometrů. Tady si člověk uvědomí, že před přívalovou vodou opravdu není kam utéci.

V kaňonu řeky Paria je několik zvlášť zajímavých míst, na něž upozorňují i knižní průvodci. Nutno ovšem říci, že každý si sám pro sebe může desítky dalších. Stačí se jen zastavit, otočit hlavu dozadu či nahoru, prozkoumat boční kaňon apod. Z těch nejznámějších míst můžeme jmenovat Slide Rock Arch, obrovský kus pískovce, který spadl do řečiště a zhruba na desátém kilometru vytvořil monumentální průchod. Na 30. kilometru je The Hole, soutěska je zde asi šest metrů široká a vede do velkého otevřeného kulatého prostoru. Za zmínku stojí boční Wrather Canyon, který má ve své horní polovině 200 metrů vysoký přírodní most. Cesta k němu je ovšem velmi obtížná a doporučuje se jen opravdu zdatným turistům. Pokud je dostatek vody, můžete na 36. kilometru spatřit kaskádovitý vodopád Shower Spring.

Sevřeni skálou

Na 12. kilometru se do Paria kaňonu vlévá malý potůček, jenž vytváří soutěsku Buckskin. My se vydali právě tímto směrem – do 24 kilometrů dlouhé průrvy, která je téměř po celé své délce pouze 1,5–5 metrů široká. Chůze je zde značně ztížená neustálým pohybem v rozměklém dně. Člověk si musí dávat pozor hlavně kolem kamenů, kde je bahno nejnebezpečnější a strukturou je podobné pohyblivým pískům. Nezbytnou výbavou jsou hůlky, zejména kvůli kalužím, které jsou nepředvídatelně hluboké. Po prozkoumání hůlkou alespoň tušíte, jak hluboko zapadnete.

Když už se začalo připozdívat, náš krok se zrychlil a zastávek na prohlížení neuvěřitelných barev a stínů ubývalo. Chtěli jsme se dostat k Middle Trail Exit, kudy se dá ze soutěsky vyjít, ještě za světla. A taky – i když zrovna netrpím klaustrofobií – mi po osmi hodinách v úzké soutěsce začalo být docela nepříjemně. Původně plánované tři dny bych tam asi také vydržela, ale musím říci, že jsem někdy měla podivné pocity.

Kolem dokola, nahoru a dolů

Za zbytku denního světla jsme se ještě s pomocí krátkého lana dostali nahoru na planinu, určili směr a vydali se zpět. Cesta za svitu měsíce a čelovek byla zajímavá. Mapu jsme měli jen velmi schematickou a naneštěstí jsme nevěděli, že mezi námi a tábořištěm je několik kaňonů. Několikrát jsme slezli do menšího suchého kaňonu, abychom zjistili, že dál to nejde, vrátili se zpět, kaňon zdlouhavě obešli a po několika stech metrech narazili na další kaňon. Když jsme se blížili ke konci, průvodcem, jak a kde slézt stěnu kaňonu, nám byly fotografie ze začátku dne a svítící světlo archeologů v táboře White House.

O půlnoci jsme unavení, ale celí a zdraví, dorazili k brodu, kde jsme ráno startovali. Rada na závěr: Cesta zpět soutěskou Buckskingulch a kaňonem Paria by byla o mnoho rychlejší a asi i kratší.

I když jsme uléhali velmi unaveni, procházka určitě stála za tu námahu. Za každým záhybem soutěsky čekalo nějaké tvarově a barevně zajímavé místo a my nevěděli, kam se koukat dřív.

Výlet následující den k Coyote Buttes a ke slavné Wave byl už jen jednoduchou procházkou a třešničkou na dortu. Šlo o relativně krátký, zato však vůbec neznačený „choďák“, takže člověku hrozí jediné nebezpečí, že Wave nenajde.

Celá oblast Coyote Buttes je sice jen malý kousek od kaňonů, ale z hlediska fotografa je to úplně jiný zážitek. Je jen škoda, že The Wave je tak působivá, že z celé oblasti nejsou ve světě známé téměř žádné jiné pohledy. A že jich je na výběr.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Martina Grmolenská, Milan Sekanina

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vílí kruhy v Namibii.

Příroda

Klec pojme až 600 000 dospělých lososů a konstrukce má odolat i vlnám o výšce 15 metrů.

Zajímavosti

Zásah plynného obra meteoroidem, 7. srpna 2019

Vesmír

Dávný australský vačnatec Palorchestes azael.

Věda

Náplast s vakcínou proti chřipce

Věda

Fotografie politických špiček během mnichovských jednání.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907