Kdy bylo na Zemi nejhůře? Rok 536 přinesl neúrodu, hlad, mor, stěhování národů a kolaps civilizací

„Na obloze se objevilo děsivé znamení. Slunce po celý rok svítilo bez jasu jako měsíc a vypadalo jako při zatmění. (…) Od chvíle, kdy k tomu došlo, sužovaly lidi války, mor a vše, co s sebou nese smrt. Stalo se tak v desátém roce Justiniánovy vlády,“ napsal byzantský učenec Prokopios z Kaisareie (asi 500–565) ve svém spise Knihy o válkách. Desátý rok panování byzantského císaře Justiniána (527–565) spadá právě do roku 536.

Prokopios nebyl jediný, kdo po sobě zanechal svědectví o „smrti Slunce“. V korespondenci ji popsal také římský politik Cassiodorus (asi 485–585). Z dalších dobových dokumentů vyplývá, že Evropu, Blízký východ a značnou část Asie zahalila záhadná „mlha“ a způsobila soumrak na dlouhých 18 měsíců.

Utrpení nejen lidí

Současný medievalista z Harvardu Michael McCormick tvrdí, že nejstrašnější nebyl pro lidstvo rok 1349, kdy morová rána připravila o život polovinu obyvatel Evropy, ani rok 1918, kdy takzvaná španělská chřipka zabila 50–100 milionů převážně mladých osob. Za nejkritičtější považuje právě rok 536 a období, jež následovalo. Z jakých předpokladů McCormickova teorie vychází?

Příčiny „smrti Slunce“ odhalily moderní výzkumy v Grónsku a na Antarktidě. Z vrtů do nitra tamějších ledovců získali glaciologové vrstvičky ledu, jež se zformovaly v období kolem roku 536. Chemické analýzy v nich odhalily vysoké koncentrace síry pocházející ze sopečné erupce. Vulkán explodoval na severní polokouli, nejspíš na Islandu nebo na Aljašce. Do ovzduší vychrlil obrovská množství oxidu siřičitého, který pak v oblacích reagoval s vodou za vzniku kyseliny sírové, jejíž částečky se rozptýlily v atmosféře, vytvořily onu prapodivnou „mlhu“ a zastínily Slunce.

Následky této erupce ještě neodezněly, když v roce 540 vybuchl v dnešním Salvadoru vulkán Ilopango. Z jeho kráteru se vyvalilo více než 40 kilometrů kubických roztavené horniny. Bezprostřední účinky exploze těžce dopadly na civilizaci Mayů.

V kombinaci s erupcí z roku 536 měl výbuch sopky Ilopango mnohem rozsáhlejší důsledky. Aerosoly v atmosféře odrážely sluneční paprsky, a to vyvolalo prudký výkyv pozemského klimatu. Letní teploty poklesly o 1,5 až 2,5 °C a začala nejchladnější desetiletí za posledních 2 300 let. Vědci je označují jako pozdně antickou malou dobu ledovou. Tehdejší svědectví z Číny uvádějí, že tam běžně v letních měsících chumelilo.

Nedostatek slunečního svitu těžce dopadl na pozemskou flóru, takže na polích nebylo co sklízet. Irské kroniky z té doby například popisují opakované katastrofální neúrody obilí. Hlad nesužoval jen lidi. Podobně jako zemědělské plodiny na polích trpěla i vegetace ve volné přírodě, takže velcí býložravci neměli dostatek pastvy a hynuli. Šelmy a dravci tím přicházeli o kořist a stahovali se k lidským sídlům. Ptáci neměli dost sil na pravidelné tahy mezi hnízdišti a zimovišti. Kolabovaly i populace hmyzu včetně včel a čmeláků, přičemž úbytek těchto opylovačů měl za následek další ztráty na úrodě.

Justiniánský mor

V roce 541 přišla další pohroma, když v egyptském přístavu Pelusium propukl mor a rychle se šířil Středomořím. Nakažené krysy doputovaly na jaře roku 542 v podpalubí lodí s obilím do Konstantinopole a vyvolaly tam epidemii. O tamější zoufalé situaci svědčí jiný zápis Prokopia z Kaisareie: „Když byly všechny hroby naplněny mrtvými, vykopali velké jámy kolem města a kladli tam mrtvoly. Později už neudrželi krok s narůstajícím počtem umírajících, a tak strhli střechy věží v opevnění a házeli tam těla. Naplnili téměř všechny věže mrtvolami a znovu je zakryli střechami. Do města se odtud šířil děsivý zápach.“

Tato epidemie takzvaného justiniánského moru zahubila třetinu až polovinu obyvatel Byzantské říše. Nakolik se na propuknutí morové rány podepsala změna klimatu pozdně antické malé doby ledové, není jasné.

V chladnějším a sušším počasí ale panovaly pro přenos nákazy příznivější podmínky. Obyvatelstvo oslabené strádáním a podvýživou bylo k chorobě náchylnější a také průběh onemocnění byl ve vysílené populaci mnohem závažnější. Nedostatek potravin vedl k tomu, že se obilí dováželo ve velkém z oblastí, kde byla úroda o něco lepší, a nikdo se nestaral, jestli s těmito zásilkami hrozí i zavlečení nemoci. To se stalo osudným právě Konstantinopoli. Vyděšení lidé prchali z morem zasažených oblastí a nákazu dál roznášeli.

Všude neměla pozdně antická malá doba ledová tak ničivý dopad. V jižněji položených oblastech umožnilo ochlazení klimatu dokonce zvýšit produkci potravin. Příkladem je Arabský poloostrov, kde zavládla prosperita a obyvatelstva tam razantně přibývalo. Tato populační exploze položila základy následné arabské expanze, při které v 7. a 8. století muslimové ovládli rozsáhlá území od Pákistánu přes Blízký východ až po sever Afriky, v Evropě si podmanili drtivou většinu Pyrenejského poloostrova.

Podnět k imigraci

Krize, s níž se potýkala Byzantská říše, narušila politickou rovnováhu v celém regionu a vyvolala změny i daleko za jeho hranicemi. K vpádu do střední Evropy ji využili kočovní Avaři pocházející z asijských stepí. Germánské kmeny Langobardů se tlačily z oblasti na středním toku Dunaje na sever Itálie, a nakonec ovládly značnou část Apeninského poloostrova.

Zhruba ve stejné době došlo k velkému pohybu lidí, kteří sídlili v oblasti dnešní severovýchodní Ukrajiny a jižního Běloruska. Vytlačily původní germánské obyvatelstvo z oblastí na východě dnešního Německa, z Polska, Moravy nebo Chorvatska. Prokopios z Kaisareie líčil imigranty jako neobvykle vysoké, silné lidi s tmavou pletí a nazrzlými vlasy, kteří bydleli ve špinavých chatrčích, byli neustále umazaní od hlíny a putovali z místa na místo. Nazýval je Sklabenoi, my jim dnes říkáme Slované.

Následky „smrti Slunce“ se projevily i ve vzdálené Číně, kde docházelo v 6. století k povstáním rolníků a také vpádům kočovníků ze severu. O této kapitole čínských dějin se proto hovoří jako o „období těžkostí“. V Americe se ve stejné době dostává do velkých potíží civilizace Teotihuacánu. Její hlavní sídlo, které leželo zhruba 50 kilometrů severovýchodně od dnešního Mexico City, mělo na vrcholu svého rozkvětu možná i přes 100 000 obyvatel a patřilo k největším městům tehdejšího světa. Po roce 536 však Teotihuacán upadá, jeho nejdůležitější stavby jsou pobořeny a vypáleny.

Návrat prosperity

Výzkum ledovců ze švýcarských Alp prokázal, že v „temných časech“ raného středověku uvízla Evropa na celé století. Obrat k lepšímu nastal až kolem roku 640. Vrstvičky ledu vzniklé v této době obsahují silně zvýšené množství olova. Jeho částice se dostávaly do ovzduší při tavení rud, z nichž se získávalo stříbro. Se sněhovými vločkami padalo olovo na ledovce, které v silně ochlazeném klimatu nabývaly na mohutnosti. Výrazné navýšení produkce drahého kovu vypovídá o rostoucí potřebě nových mincí, a tedy o hospodářském oživení.

Vrstvičky ledu s ještě vyšším obsahem olova pocházejí z roku 660, kdy pokračující ekonomická konjunktura vedla k vyčerpání zdrojů zlata pro výrobu platidel a hlad po další měně bylo možné nasytit jen ještě vyšší produkcí stříbra. Ne náhodou právě v těchto časech vzniká velmi vlivná kasta kupců a obchodníků. Obsah olova v ledovcích signalizuje čilý obchod a hospodářskou prosperitu až do nástupu morové epidemie v roce 1349 známé jako černá smrt.

Zajímavá studie amerického historika Petera Peregrina publikovaná roku 2020 ve vědeckém časopise The Holocene ukazuje, že jak dopady sopečných erupcí na klima, tak i dopady klimatického výkyvu na společnost byly velmi různorodé. Někde průměrné teploty razantně poklesly, ale lidé se s tím vyrovnali bez významnějších potíží. Jinde naopak došlo k hlubokým společenským změnám i po slabším ochlazení. Záleželo zjevně na tom, jak zranitelné jednotlivé společnosti právě byly. Podobná série sopečných erupcí a klimatická změna může nastat kdykoli, a tak je namístě otázka, jak by asi obstálo ve zkoušce malou dobou ledovou současné lidstvo.