Kleště u Tannenbergu: Bitva, která zachránila Východní Prusko a otřásla Ruskem
Většina nejvýznamnějších bitev první světové války se odehrála v západní Evropě. Jednu z výjimek představuje epický střet u východopruského Tannenbergu, jenž hned na začátku konfliktu rozhodl o tom, že Německo nebude svým východním sousedem rychle poraženo.
Německé jednotky tahaly v prvních týdnech války na východní frontě za kratší provaz. Úmysl velitele německé 8. armády generálplukovníka Maximiliana von Prittwitze vyklidit celé Východní Prusko navíc stratégy v Berlínu šokoval. Generální štáb se proto rozhodl jej odvolat a nahradit jej schopnějšími důstojníky. Volba padla na penzionovaného 67letého Paula von Hindenburga, známého neústupností i loajalitou.
Zatímco jej Vilém II. reaktivoval, jmenoval Helmuth von Moltke náčelníkem štábu 8. armády hrdinu z bojů v Belgii generálporučíka Ericha Ludendorffa. Z víceméně náhodného spojení se měl zrodit jeden z nejplodnějších tandemů války, neboť oba muži se ideálně doplňovali. Starší Hindenburg coby oficiální velitel vzbuzoval autoritu, charisma z něj jen prýštilo a pro Němce byl garantem „dobrého vedení“. Energičtější a chladnější Ludendorff zase oplýval inteligencí a působil v pozadí, kde vypracovával plány.
Výhoda železnice
Po příjezdu na východní bojiště 23. srpna 1914 nalezli oba důstojníci Prittwitzovu armádu pod tlakem a s morálkou na bodu mrazu, ale rychle nastolili pořádek. Využili jak nevraživosti mezi ruskými generály a jejich váznoucí komunikace s Petrohradem, tak vynikající práce ambiciózního plukovníka Maxe Hoffmanna z Prittwitzova operačního oddělení. Ten již zahájil přípravy protiofenzivy a měl blahodárný vliv též na Prittwitze, který se konečně vzpamatoval ze šoku od Gumbinnenu. Odvolaný velitel 8. armády si uvědomil, že ačkoliv Françoisův I. sbor přišel o 8 000 vojáků, nepřítele zastavil, čímž se Němcům uvolnily síly, které mohli použít jinde.
Císařským generálům přišla vhod železniční síť, jež umožňovala rychle přesouvat svazky podél fronty. Generálu Paulu von Rennenkampfovi měla nyní čelit jediná divize kavalerie a pár oddílů Landwehru, zatímco hlavní síly tvořené I. a XVII. sborem by se postavily proti křídlům generála Alexandra Samsonova, kolem nichž Němci chystali obkličovací past. Ludendorff po analýze situace dospěl k témuž názoru a plán dua Prittwitz–Hoffmann schválil. Navzdory rozšířenému omylu tak nebyl autorem vítězné strategie, ale pouze jejím realizátorem.
Éter plný zpráv
Rennenkampf správně vytušil, že síly stojící proti jeho divizím se ztenčují. Dopustil se však omylu co do jejich nové lokalizace, neboť předpokládal, že směřují ke Královci. Usoudil, že nastal čas pro zdlouhavé obléhání této pevnosti, pro které bude třeba shromáždit další pěchotu a děla. Na dobu, než 1. armáda kýžené posily obdrží, přenechal její velitel s Žilinského posvěcením iniciativu Samsonovovi. Druhá armáda se v té době dostala do kontaktu s nepřítelem jižně od jezer a očekávalo se, že Němcům odřízne únikovou cestu přes dolní tok Visly. Žilinskij Samsonovovi nařídil, aby se na obchvatný manévr připravil odkloněním svého levého křídla ještě dále od 1. armády.
Rozkazy ohledně chystaného obležení Královce sděloval Rennenkampf podřízeným rádiem bez jakéhokoliv šifrování. Podle rozšířené legendy Němci zprávy zachycovali a přizpůsobovali jim vlastní postup, což mělo mít klíčový dopad na výsledek bitvy. Ve skutečnosti vilémovští spojaři něco málo odposlechli, nicméně sami se dopouštěli podobných chyb. Zatímco u Rusů se vysílalo bez utajení kvůli nedostatku kódových knih, u Němců šlo o snahu ušetřit čas. Pod tlakem nadřízených spojaři prostě doufali, že jejich ruské protějšky většinu zpráv nestihnou zachytit.
Vzduchem tak proudila jedna cenná zpráva za druhou, aniž toho některá ze stran dokázala využít. Zrána 25. srpna se však na Hindenburga přece jen usmálo štěstí, neboť mu podřízení naservírovali přepis rozkazu 1. armádě ohledně postupu při obkličování Královce. Z textu vyplývalo, že se Rennenkampfovy divize nazítří zastaví v určité vzdálenosti od města. A to tak daleko od 2. armády, že jí při chystané německé ofenzivě nestihnou přijít na pomoc.
Chaos a krev
Povzbuzený Hindenburg vyzval Françoise k urychlení příprav na úder do Samsonovových boků. Podle schváleného plánu měl I. sbor zaútočit jako první, načež by se přidal XVII. sbor a XX. sbor vedený generálem Friedrichem von Scholtzem. Jindy agresivní François však 26. srpna postupoval jen zvolna a vymlouval se, že část artilerie je teprve na cestě k frontě. Ačkoliv tím Ludendorffa rozlítil, německým zájmům jeho liknavost paradoxně prospěla. V mezičase totiž na Samsonovovy svazky nikdo nevyvíjel nátlak, a tak 2. armáda sebevědomě vyslala dva a půl sboru k Visle v naději, že k ní protivníka přišpendlí.
Nejtěžší boje čekaly XV. sbor generála Nikolaje Martose ve středu sestavy, na jehož levé straně Němci odrazili úder XXIII. sboru generála Kypriana Kandratoviče a odkryli tak bok Martosových sil. Vpravo mezitím XIII. sbor generála Nikolaje Klujeva dobyl Allenstein, ale když na jeho štáb přišly zprávy o sousedových potížích, přenechal obsazování města VI. sboru a vyrazil Martosovi na pomoc. Klujev ovšem netušil, že VI. sbor se stal terčem Mackensenova útoku, upadl do chaosu a po ztrátě několika tisíc mužů ustoupil. U Allensteinu tak zůstala v ruských liniích obří mezera.
Ukázalo se, že postup k Visle představuje pro Rusy hru vabank, protože odhalil boky 2. armády jak Françoisovi na jihu, tak Mackensenovi a Scholtzovi blížícím se od severu. Nová situace dodala Françoisovi opět odvahu a nazítří vyrazil do energického útoku. Samsonov nadále ignoroval riziko hrozící jeho týlu a pokračoval v postupu. Bitva se proměnila ve vyčerpávající přetahovanou, kdy se Rusové i Němci ve vlnách vrhali do ztečí a pokoušeli o obchvaty. Na 80km frontě docházelo k chaotickým střetům, při nichž vznikaly četné mezery otevírající prostor nepříteli.
Kleště scvakly
V tomto okamžiku Ludendorff – jinak proslulý pevnými nervy – podlehl panice. Nařídil I. sboru vyčlenit divizi na pomoc oddílům u Visly a dočasně přerušit kroky vedoucí k obklíčení Samsonovových vojsk. Hindenburgem naopak vývoj bojů neotřásl a chtěl v bitvě pokračovat, čehož François využil a vrhl každý dostupný batalion maximálním tempem na východ. Během 28. srpna o výsledku bitvy rozhodlo zhroucení ruského I. sboru, po němž se nad 2. armádou začalo vznášet riziko obklíčení. Následujícího dne ráno dopochodoval 151. pěší pluk z německého I. sboru k Willenbergu, kde se setkal s husary ze XVII. sboru.
Čelisti kleští se tím sevřely a Samsonov se ocitl v pasti. Boje ve vzniklém kotli se podobaly tomu, co se na východní frontě mělo odehrávat v roce 1941 – Němci rozdělovali ruské jednotky do menších izolovaných skupin, které jednu po druhé likvidovali. V letech 1914–1918 šlo o ojedinělý jev, neboť za celý konflikt došlo k porážce nepřítele následkem obklíčení velmi zřídka. Do 31. srpna přestala 2. armáda prakticky existovat. Asi 78 000 Rusů padlo nebo utrpělo zranění a 92 000 putovalo do zajetí, probít z pasti se podařilo jen asi 15 000 mužů. Němci uchvátili 500 děl a tisíce koní. Oslnivého úspěchu navíc 8. armáda dosáhla jen za cenu 10 000–15 000 padlých či raněných.
Konec ruských armád
Samsonov z obklíčení vyvázl, jenže zkáza přidělených vojsk ho zlomila. Šokovaný generál s popelavou tváři neustále opakoval svým důstojníkům: „Car mi věřil, jak teď mohu před něj předstoupit?“ Jakmile se mu podařilo zůstat chvíli o samotě, přiložil si ke spánku revolver a spáchal sebevraždu.
Naopak Ludendorff prokázal pragmatismus. Při sestavování depeše pro císaře neoznačil jako místo vítězství geograficky správnější Frögenau, ale Tannenberg – tedy dějiště bitvy, v níž před půl tisíciletím řád německých rytířů podlehl polskolitevské koalici. V Ludendorffově pojetí tak Němci symbolicky oplatili Slovanům prastarou pohromu a nyní mohli pozornost obrátit proti Rennenkampfovi, jehož vojska stále držela část Východního Pruska.
Velitel 1. armády v duchu nejlepších carských tradic odmítl uznat porážku. Když proti němu Hindenburg 7. září 1914 vrhl kompletní 8. armádu nově posílenou o XI. a gardový záložní sbor, vedl své muže s pozoruhodnou obratností. Tentokrát byli Rusové v početní nevýhodě, přesto se Rennenkampf obratně vyhýbal nepřátelským pokusům o obklíčení. Rusové se nevzdali ani poté, co past nastražená I. a XVII. sborem sklapla – protiofenzivou ze severu získali čas pro přeskupení a zastavili postup XX. sboru.
Také Němci však dokázali pružně reagovat na vývoj bojů. Na severu zatlačili Rennenkampfa na výchozí linii a na jihu přistoupili k finálnímu obkličovacímu manévru. Jen rychlý ústup k hranicím zachránil 1. armádu od zničení a její zbytky se uchýlily do pevností. Vilémovská vojska u Mazurských jezer odepsala 10 000–40 000 padlých, raněných a nezvěstných, Rusové přišli o 100 000 mužů včetně tisíců zajatých.
Dopady velkolepé bitvy
Vítězství mělo pro Němce obrovský význam – zachránilo Východní Prusko před okupací a odvrátilo nebezpečí ruského průniku do průmyslového Slezska a k Berlínu. V Rusku nepronikla porážka do všeobecného povědomí hned, protože Petrohrad právě oslavoval vítězství nad Rakušany v Haliči. Nakonec se rozsah pohromy od Tannenbergu přece jen projevil, neboť ani oslabení habsburských vojsk nemohlo vynahradit děsivé ztráty z Východního Pruska. Bitva odhalila nedostatečný výcvik carských pěšáků i neschopnost generálů a vzedmula vlnu protiválečných nálad.
Ruský parní válec, do nějž Francouzi a Britové vkládali tolik nadějí, se zastavil po jediném německém úderu. Přesto carská vojska v srpnové bitvě alespoň něčeho dosáhla: dva německé sbory, které Moltke stáhl ze západní fronty k Tannenbergu, dorazily na východ až po bitvě. A vilémovským generálům kriticky chyběly na začátku září 1914 na Marně, kde se definitivně zhroutily německé naděje na rychlé vítězství v konfliktu.
