Korýši vlhkého stínu: Neznámé stínky patří mezi časté obyvatele zahrad i domů

13.12.2021 - Marek Velechovský a Martin Mrvik

Stínky jsou vnímány rozporuplně a mnoha lidem není jejich přítomnost v domovních sklepích příjemná. Určitě je ale nelze řadit mezi škůdce, kam je lidská potřeba škatulkování a vymezování postavila

<p>Stínka skvrnitá (<em>Porcellio spinicornis</em>) při svlékání. Stará pokožka často slouží jako první zdroj vápníku a dalších stavebních látek</p>

Stínka skvrnitá (Porcellio spinicornis) při svlékání. Stará pokožka často slouží jako první zdroj vápníku a dalších stavebních látek


Reklama

Stínky jsou malí suchozemští korýši, s nimiž se běžně setkáte ve vlhkém prostředí zahrad, parků, luk i lesů. V blízkosti lidských obydlí je jejich hemžení nejčastěji vázáno na spodní stranu prken, kamenů či dalších předmětů „odložených“ někde venku na zahradě. Stačí otočit zapomenutý kousek v zanedbané části pozemku a stínky se začnou rozbíhat a rozlézat do všech stran. O těchto malých tvorech, s nimiž jste se nepochybně už mnohokrát setkali, se toho všeobecně moc neví…

Korýši, kteří se nestáčejí

Možná vás překvapí už jen samotná informace, že stínek u nás žije hned několik desítek druhů. Ty však není snadné od sebe rozlišit. Celosvětově nalezneme v samotném rodu stínka (Porcellio) okolo 211 druhů. Z toho v České republice se dá běžně setkat například se stínkou obecnou (Porcellio scaber), stínkou skvrnitou (Porcellio spinicornis), stínkou zední (Oniscus asellus), stínkou lesní (Trachelipus ratzeburgii) či stínkou Trachelipus rathkii.

Příbuzné svinky, s nimiž je možné stínky na první pohled zaměnit, se na rozdíl od stínek dokážou svinout do kuličky. Tuto obrannou polohu, jíž se říká volvace, stínky neovládají.

V úkrytu před sluncem

Stínky jsou velké od pár milimetrů až ke dvěma centimetrům a jejich zploštělé tělo je složené z několika dílů článkovaného krunýře. Tělo je většinou vybarvené v nenápadných šedých odstínech, i když existují i výrazněji zbarvené mutace – například žlutá, oranžová atd. Pod krunýřem stínek je při vhodném úhlu pohledu dobře vidět sedm párů kráčivých končetin a na hlavohrudi dvě lomená tykadla.

Tito suchozemští korýšci dýchají pomocí žaberních destiček na spodku zadečku, pro jejichž správnou funkci je potřeba vlhčí ovzduší. Právě proto potřebují tito živočichové ke svému životu vlhká prostředí, jež najdou právě hlavně ve stínu – od něj je pak odvozen český název „stínky“. Jsou aktivní především za soumraku a v noci, kdy je jednak vyšší vlhkost vzduchu a také se mohou obávat menšího počtu potenciálních predátorů. Přes den jsou stínky ukryty v půdě či pod různými předměty a to často ve skupinách. V těchto místech kromě stínek (často hned několika druhů najednou) obvykle naleznete i další zástupce suchozemských korýšků – již zmiňované svinky.

Vášeň pro vápenné omítky

Potravou stínek jsou tlející rostlinné zbytky, ale nepohrdnou ani živočišnou složkou, především z uhynulých organismů. Protože základním stavebním prvkem jejich buněčných stěn je vápník, potřebují si jej doplňovat, a to především před a těsně po svlékání. Ideálním dostupným zdrojem vápníku jsou pro stínky staré vápenné omítky, takže se hojně pohybují právě zde. Jeden druh dokonce podle častého nálezu ve starých zdech dostal svůj název – stínka zední. Jako zdroj vápníku stínky často využívají i vlastní svlečenou „kůži“. Starý obal krunýře, nebo alespoň jeho část, proto po svlečení často ihned pozřou.

Své vápenné „brnění“ využívají zvlášť samičky při ochraně potomků. Po spáření totiž nosí oplozená vajíčka na břišní straně těla až do okamžiku vylíhnutí. Sami potom většinou hynou. Mláďata jsou průhledně bílá až nažloutlá a jen asi milimetr velká (v závislosti na druhu). Ihned po vylíhnutí se snaží schovávat v půdě či v různých malých úkrytech a skulinách.

Škodlivé, nebo užitečné?

V přírodě plní stínky důležitou funkci destruentů, což znamená, že vracejí mrtvou organickou hmotu zpět do oběhu živin. Jsou tak významnou součástí potravního řetězce mnoha dalších druhů organismů. Především na podzim, kdy se snižuje potravní nabídka v přírodě a začínají panovat nízké teploty, pronikají stínky (a také svinky) často do sklepů i obytných částí domů. Kromě tepla je lákají také uskladněné zásoby, jako je ovoce, zelenina, atd.
Z toho důvodu je lidé často vnímají jako škůdce. O tom svědčí i mnoho článků na tuto tematiku, které lze nalézt nejen na internetu ale i v tištěných periodikách.

TIP: Vetřelec v mravenčím hnízdě: Nesnadné soužití mravenců s cvrčíky

I pokud pomineme krátkozraké rozdělování všech organismů na „škodlivé“ a „užitečné“ (navíc z omezeného zorného úhlu pohledu člověka), je pravda, že stínky mohou působit nepříjemně – rozhodně ale ne škodlivě! Dají se zapudit vysířením sirnými knoty (tam kde to lze – sklepy atd., ale je to složitější proces) a nebo prostým sesbíráním a vynesením ven. Účinná je pochopitelně prevence v podobě dobře utěsněných prostor sklepů v místech, kudy by stínky mohly z venku pronikat.

Jak je viděl Alfred Brehm

„Korýši stejnonozí, prostě svinky zvaní, mají na hlavě pár vrostlých očí a na sedmi hrudních článcích po páru nožek, skoro vesměs stejného tvaru, a zřídka končí tyto klepítky. Zabřiší složeno jest na nejvýše ze šesti článků, důležito jest, že na zploštělém těle na spodní straně zabřiší umístěna jsou místo nožek dychadla v podobě dvou žaberních destiček. Samičky mají na nožičkách plánovité přívěsky, ve kterých vajíčka a mláďata v prvních dnech po vylíhnutí nosí. Mláďata jsou sice dospělým podobna, ale nemají tolik článků těla a tolik nožiček….Živí se zvláště látkami zahnívajícími a přizpůsobili se přerozmanitému způsobu života…na zemi pevné, v místech vlhkých i suchých, volně neb i cizopasně.“ 

Tak popisuje slavný znalec a propagátor přírody Alfred Brehm evropské suchozemské korýše ve své slavné knize Brehmův život zvířat, díl IV. Členovci, červi, měkkýšovití, měkkýši, ostnokožci, láčkovci a prvoci.

A v poměrně přesném popisu pokračuje: „Čeleď berušek zemních poznáme dle žaberních destiček posledního páru, zadek přečnívajících. Žijí ponejvíce na vlhkých místech u zdí, pod kameny, ve sklepích a vůbec na místech dusných, naplněných parami vodními, světla se štítí. Všeobecně známy jsou beruška zední (Oniscus murarius) a beruška obecná (Porcellio scaber), svinouti se mohou jen svinky.“

Na to, že tato „zvířátka“ se nikdy netěšila přílišnému zájmu veřejnosti ani biologů a že první vydání Brehmovy knihy spadá do let 1876 až 1879 (poslední 3. vydání bylo v letech 1893), jsou jeho informace z vlastního pozorování velice přesné.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Marek Velechovský (se souhlasem k publikování)

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Karikatura zachycující cara Mikuláše II. a Theodora Roosevelta, který apeluje ve věci krutého zacházení s ruskými Židy. (ilustrace: Wikimedia Commons, Emil Flohri, CC0)

Historie

Skalňák andský je národním ptákem Peru. Tok je pro samce tohoto druhu tak náročný, že se nijak nepodílí na výchově potomstva. Všechnu energii totiž spotřebují na získání partnerky. (foto: Wikimedia Commons, Ricardo SánchezCC BY 2.0)

Příroda

Prokletí smrti

žena z Lemb | Royal Scottish Museum

Ačkoliv tzv. žena z Lemb vznikla již okolo roku 3500 př. n. l., archeologové ji objevili až v roce 1878 na Kypru. Podle legendy skončila každá rodina, která ji vlastnila, rozervána smrtí. Rod prvních majitelů zcela vymřel po šesti letech od získání sošky. Poté skulpturu koupil Ivor Menucci – a jeho příbuzné postihla zkáza za pouhé čtyři roky. Když si pak smrt začala přicházet i pro další vlastníky, padlo moudré rozhodnutí svěřit artefakt do sbírek Royal Scottish Museum. (foto: Wikimedia Commons, Héctor OchoaCC BY-SA 4.0)

Zajímavosti
Vesmír
Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907