Kosmická stanice Saljut: První domov na orbitě (1.)

03.02.2019 - Vít Straka

Série orbitálních stanic byla pro Sověty zpočátku jen náplastí na bolístku prohraného závodu o Měsíc. Nakonec z nich však vyrostl rozsáhlý program, který lidem umožnil studovat účinky dlouhodobého pobytu ve vesmíru

<p>Setkání Sojuzu 11 se stanicí Saljut 1</p>

Setkání Sojuzu 11 se stanicí Saljut 1


Reklama

Psal se 21. červenec 1969 a posádka Apolla 11 dělala na Měsíci „malé kroky pro člověka“. U televizních obrazovek na Zemi ji sledovaly miliony lidí – mezi nimi zajisté i vysocí představitelé Sovětského svazu, který závod o dobývání Měsíce právě prohrál. Otázka, proč do lunárního prachu jako první neotiskl botu právě sovětský kosmonaut, je složitější a vydala by na samostatný článek. Stručně jmenujme manažerskou „rozplizlost“ celého projektu, jeho finanční a technickou náročnost či opakované havárie superrakety N-1 na přelomu 60. a 70. let. 

V každém případě východní velmoc nehodlala ve vesmíru ztratit dech. Sověti začali předstírat, že o letu na Měsíc vlastně nikdy neuvažovali, a vrhli se na nové, dosud neorané pole – větší základny na oběžné dráze a dlouhodobější pobyty kosmonautů na jejich palubě. A aby byl projekt rychlejší a ekonomičtější, rozhodli se vypůjčit si některé konstrukční prvky budoucích základen od osvědčených lodí Sojuz. 

Pozdrav Gagarinovi

První kosmickou stanici v historii vypustil Sovětský svaz 19. dubna 1971. Jmenovala se Saljut 1, ale její původní název zněl Zarja (rusky „záře“ či „úsvit“), a měla jej dokonce na vnějším plášti. Jenže stejné přízvisko neslo už od dob letů lodí Vostok pozemní středisko. Aby tedy nevznikl v éteru zmatek, pouhých pět dní před vypuštěním dostala vesmírná základna jméno Saljut neboli „pozdrav“ jako hold Juriji Gagarinovi, který vzlétl do kosmu téměř přesně o deset let dřív. Gagarin se přitom startu Saljutu nedožil – zahynul při letecké havárii v roce 1968. 

Saljut 1 se po hladkém startu usadil na oběžné dráze zhruba 260 km nad povrchem Země a o pouhé tři dny později vzlétla loď Sojuz 10 s třemi kosmonauty, kteří se měli stát jeho prvními obyvateli. Plavidlo se k Saljutu připojilo, ale technická závada nedovolila posádce otevřít poklop stanice a vstoupit do jejích útrob. Velitel výpravy Vladimir Šalatov rozhodl poodletět kousek dál a spojit se se základnou znovu – bohužel opět bez výsledku. Neúspěšná expedice se proto pouhé dva dny po startu vrátila na Zemi a sovětští reportéři informovali, že cílem mise bylo pouze zkontrolovat stav Saljutu a vyzkoušet stykovací uzel. 

Rekordně dlouhý let

Saljut 1 měl podobu válce o délce 15 m a maximální šířce 4 m, jež byla diktována parametry rakety Proton. Stanice poskytovala tři hermetizované místnosti pro pobyt posádky a jednu nehermetizovanou pro motory a hardware řídících počítačů. Na každém konci se nacházel pár solárních panelů a celá základna vážila 18,5 t. 

Šestého června 1971 odstartoval Sojuz 11 s posádkou, která měla napravit reputaci po předchozím neúspěchu. Tentokrát se už kosmonauti Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev do Saljutu dostali a strávili vědeckou prací a údržbou komplexu víc než tři týdny. Pokořili tak mimo jiné stávající rekord v délce kosmického letu – mimochodem, Američané v té době ještě létali na Měsíc a vědecká výprava Apollo třídy J tehdy trvala maximálně dvanáct dní. 

Tragický návrat

Pomalu se však blížila cesta zpět na Zemi: 29. června 1971 se Sojuz 11 a Saljut 1 rozpojily a tři kosmonauti zamířili domů. Jenže kvůli dekompresi v návratovém modulu, k níž došlo ještě ve vesmíru, nalezli záchranáři po přistání v kabině jen mrtvá těla.

Následovalo vyšetřování tragédie a více než dvouleté přerušení letů lodí Sojuz. Rusové přitom věděli, že držet Saljut 1 tak dlouho v bezpilotním režimu by bylo náročné. V říjnu 1971 proto stanice naposledy zažehla motory a kontrolovaně zanikla nad Tichým oceánem. Navzdory všem potížím si ovšem po celou dobu vedla dobře a položila důležitý základní kámen například pro Mir a ISS. 

Vojenské základny v kosmu 

Jakmile se pak začaly rýsovat nové starty Sojuzů, vypustil Sovětský svaz na oběžnou dráhu Saljut 2, velmi podobný první stanici. Start proběhl v létě 1972, základna ovšem nikdy nedosáhla orbity a po selhání druhého stupně rakety Proton zanikla. Nakonec si tak ani nevysloužila plánované označení. 

Skutečný Saljut 2 zakroužil okolo Země až 3. dubna 1973. Nesl však jen krycí název, neboť šlo o první z řady armádních kosmických stanic typu Almaz. Tyto objekty zvažovali Sověti jako obdobu ozbrojené špionské pozorovatelny v kosmu, samozřejmě s lidmi na palubě. 

Saljut 2 bohužel tak daleko nedošel. Kosmonauti Pavel Popovič a Jurij Arťuchin měli odstartovat v Sojuzu 12 deset dní po vypuštění orbitální stanice a stát se první posádkou na její palubě. Technické problémy lodi si však vyžádaly odklad vzletu a Saljut 2 na orbitě osaměl. Třináct dní po jeho vypuštění zaznamenala letová kontrola náhlou dekompresi na palubě, která předznamenala ztrátu nové stanice, aniž by se dočkala příletu kosmonautů. 

Odhalený špion 

Co se ve skutečnosti stalo? Základna byla v pořádku, bohužel nedaleko explodoval horní stupeň její nosné rakety Proton, který obsahoval ještě asi tunu nespáleného paliva. Vytvořil se tak mrak úlomků, jež se pohybovaly na poněkud odlišné dráze než Saljut 2. Rychlost některých fragmentů se však od rychlosti stanice lišila až o 300 m/s, takže jeden z nich prorazil její stěnu a těžce ji poškodil. 

Sovětský svaz vydal zprávu, že Saljut 2 ukončil činnost po sérii testů na oběžné dráze – těleso zaniklo v atmosféře koncem května 1973. Západní pozorovatelé si ovšem všimli, že na rozdíl od své předchůdkyně vysílala stanice telemetrii na frekvenci typické pro sovětské špionážní družice. Jméno Almaz samozřejmě nebylo známo, takže se dvojka stala prvním „vojenským Saljutem“, jak ji pokřtili na Západě. 

Vojenský charakter nepostrádal ani Saljut 3, jenž odstartoval v červnu 1974. Počátkem července pak na jeho palubu vstoupili Popovič a Arťuchin, kteří se během následujícího patnáctidenního pobytu věnovali hlavně experimentům a praxi při snímkování a dálkovém průzkumu Země. Díky rozvoji tělocvičných metod v beztížném stavu se přitom vrátili na Zemi v lepším stavu než většina předchozích posádek. Seznam výbavy Saljutu 3 – tedy druhého vojenského Almazu – zveřejněný po roce 1989 je vskutku působivý: fotografická kamera s rozlišením více než 3 m, panoramatické a topografické kamery či infračervené kamery s rozlišením pod 100 m. 

Program nazvaný Saljut trval 20 let (1971–1991): zahrnoval šest orbitálních stanic, na nichž pobývali kosmonauti, z toho dva zpravodajské komplexy typu Almaz, a také dvě stanice, které selhaly. Na palubě probíhaly lékařské i technologické experimenty, astronomická pozorování a studium naší planety, lámaly se rekordy v délce pobytu člověka ve vesmíru. Saljuty nepochybně položily důležité základy pro budoucí vícemodulární stanice, například Mir či ISS. Pozoruhodný je i příběh o dramatickém oživení mrtvého kosmického tělesa… 

Ale o tom až příště...

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Krásná císařovna Barbora

Historie

Saturn a jeho polární záře

Tři fotografie Saturnu pořízené pomocí spektrografu STIS na palubě Hubbleova teleskopu odhalují dynamickou povahu polárních září na planetě. Série představuje pohled na jižní polokouli tělesa v rozpětí pěti dnů. Polární záře na Saturnu mají podobu prstence zářících plynů v okolí pólů a vznikají při kolizi nabitých částic s magnetickým polem planety. Částice jsou urychlovány na vysoké energie a vnikají do horních vrstev atmosféry. Srážky s přítomnými plyny pak vedou k vyzáření energie ve viditelné části spektra a také v ultrafialovém a infračerveném oboru.

Vesmír

Kdysi aktivní vulkány se dnes mohou skrývat pod zemí

Věda

Ani náročný výšlap vám nezaručí, že si koncert vychutnáte – počasí se totiž může kdykoliv změnit.

Zajímavosti

Frostovi muži ukazují svoji kořist – německou přilbu – jednomu z pilotů whitleyů, který je přišel přivítat do přístavu.

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907