Tempo a způsob, jakým se Slunce otáčí, je výsledkem dlouhodobé hry mezi gravitací, magnetismem a proudící hmotou
Povrch naší mateřské hvězdy se stáčí v různých rytmech a v jeho nitru probíhá dynamický tanec, který se navíc s přibývajícím věkem výrazně proměňuje.
Sluneční masa rotuje na rovníku rychleji než u pólů. (foto: NASA, GSFC, CC BY-SA 4.0)
Stejně jako jiné hvězdy, i Slunce se otáčí kolem své osy. V současnosti přitom jedna jeho otočka na rovníku trvá asi 25 dní a v oblasti pólů zhruba 35 dní. Jde o projev tzv. diferenciální rotace, která je výsledkem složitého přerozdělování momentu hybnosti rotací, konvekcí a jinými cirkulačními pohyby v přípovrchové konvektivní zóně stálice.
Mladé Slunce se však otáčelo snad až desetkrát rychleji než dnes. Stejně se chovají i mladé hvězdy podobného typu, které pozorujeme v otevřených hvězdokupách a od nichž také čerpáme inspiraci. Postupem času ovšem jeho rotace zpomalovala, přičemž hlavní roli hrálo brzdění hvězdným větrem: Nabité částice unikající ze Slunce s sebou totiž odnášejí část jeho rotačního momentu. Zmíněnou ztrátu pak ještě umocňuje vazba částic slunečního větru k tělesu hvězdy prostřednictvím indukčních čar koronálního magnetického pole.
V astrofyzice chladných stálic platí empirické Skumanichovo pravidlo, podle nějž rychlost rotace hvězdy klesá přibližně jako odmocnina z jejího stáří. A není důvod, proč by Slunce nemělo danou zákonitost respektovat.