Králičí apokalypsa: Zhouba australského kontinentu přicestovala s osadníky

02.04.2021 - Radomír Dohnal

Největší zhouba australského kontinentu přicestovala s prvními osadníky a ročně způsobí škody za desítky milionů dolarů. Králíci jsou tím nejhorším invazním druhem, se kterým se světadíl dodnes potýká…


Reklama

Poslední lednové dny roku 1788 jsou pro Austrálii důležité: tehdy totiž po menších peripetiích zakotvila v Botanickém zálivu flotila komandéra Arthura Phillipa. Ano, ta legendární První flotila, která na nový kontinent přivážela osadníky z Evropy.

Šest z celkem jedenácti plavidel vezlo kolonizátory nedobrovolné: odsouzené trestance, kteří tu měli svou poctivou prací položit základ nové civilizaci. A uvázány v klecích se s nimi trmáceli i zvířecí cestující: 2 býci, 7 krav, 44 ovcí, 32 prasat, 4 kozy a nějaká ta drůbež. Tito „pasažéři“ se nalodili během zastávky v jihoafrickém Capetownu. Jen okrajovou kuriozitou pak byl skromný náklad koroptví a králíků, které coby živé zvěřinové konzervy naskladnili kuchaři už o osm měsíců dříve v Portsmouthu. 

Živé konzervy

Zdá se neuvěřitelné, že dokázali přežít ve stísněných podmínkách v podpalubí celou, 252 dní dlouhou cestu. A když dorazili až do cíle, rozhodl komandér Phillip, teď už guvernér nově vznikajícího koloniálního městečka Rose Hill, že budou zařazeni nikoliv na talíř, ale raději k chovu. Bylo to velmi taktické rozhodnutí, které však mělo poněkud nešťastné následky.

Blíže nespecifikovanému počtu divokých králíků evropských tím poskytl čas k aklimatizaci. A prakticky každá další britská loď, připlouvající k Austrálii, přivážela další a další králíky. Ti se pářili s už dolnějšími a na místní sušší klima adaptovanými králíky a plodili přitom neméně zdatné potomstvo. Je to maličkost, ale podstatná: šance na přežití divokého evropského králíka v Austrálii by bez této aklimatizace nejspíš nebyly valné.

Motivace pečínkou

Prvním osadníkům mohli správci kolonií nabídnout jen málo. Nuzné ubytování v zavšivených karanténních barácích – alespoň do doby, než si při organizované práci vystaví něco vlastního. Také dřinu na polích, jedovaté nebezpečí číhající za každým křovím a ne zrovna přátelské aboridžince z klanu Bidjigal. Případně pohrůžky výpraskem devítiocasou kočkou...

Ale mohou jim slíbit i pár králíků z guvernérského chovu do začátku, protože těch je brzy opravdu nazbyt. Mají chutné maso a pro většinu deportovaných představuje taková pečínka luxus, který si ve své domovině dopřát nemohli. Jen se o ně musí postarat. A motivace trestanců k práci přes králíky funguje. Je to patrné i z archeologických záznamů, kde zprvu nepočetné kosti králíků postupně v potravě kolonizátorů dominují.

Země zaslíbená

Chov králíků se proto brzy stává standardem i pro osady vznikající v Tasmánii, kde pravděpodobně poprvé dochází k neplánovaným útěkům do přírody. V roce 1827 se kronikáři zmiňují o prvních volně žijících populacích na jihovýchodě ostrova. „Králíci jsou tu tak početní, že na některých farmách a usedlostech je můžete počítat na tisíce,“ píší místní noviny. V lednu roku 1842 přežívají z 1 030 lidských nedobrovolných kolonizátorů První flotily poslední tři. Britská vláda těmto statečným a pracovitým „old hands“ jako projev díků uzná státní penzi ve výši jednoho šilinku. A králíci? Ti si zatím vedou skvěle i bez pomoci státu.

Z několika málo králíkáren vznikla statisícová populace, která se už nedá dost dobře uhlídat. Nepřímo to dokládají i záznamy z jednání koloniálních soudů: přibližně do roku 1830 patřily krádeže chovaných králíků mezi nejčastější řešené případy. Po tomto datu už přestávají být králičí loupeže na pořadu dne. Kdo by řešil, že má v ohradě o jednoho míň. Chováni jsou teď v kamennými zídkami ohrazených výbězích, protože to pro hospodáře není tak náročné. Prvním takovým průkopníkem jednoduchosti je Alexander Macleay z farmy Elizabeth Bay a se svým přístupem slaví úspěch.

Poslední překážka?

Králíci se množí jako paví očka. Sypká a písčitá půda mezi dnešní Sydney a Botany Bay jim vyloženě svědčí, trsy sušších travin jim vůbec nevadí. Co osadníci nevidí je, že skutečné expanzi divokých králíků do volné přírody brání zatím jen přítomnost predátorů. Šelem, dravců a hadů. A právě s tím, jak se lidská sídla rozrůstají a osadníci cíleně ne zrovna příjemné druhy potlačují, uvolňují tím prostor pro šíření králíkům. V roce 1857 vypouští Alexander Buchanan, správce statku Dutton´s Anlaby, první stovky králíků do buše. Doufá, že se v divočině králíci uchytí a on je bude moci jen lovit pro maso. Nefunguje to. Králíci spíše vegetují, protože je dravci drží dost zkrátka. 

V říjnu roku 1859 se o něco podobného pokusí Thomas Austin, náruživý střelec žijící poblíž Winchelsea. Jde na to chytře. Na své farmě Barwon Park nejprve ohněm a broky „vyčistí půdu“ od predátorů, a pak vypustí čtyřiadvacet šedých králíků. Jsou to angličtí ušáci nakřížení s „australskou“ linií. Tím Austin efektivně odstranil všechny existující ekologické bariéry. „Zavlečení pár králíků nemůže přece uškodit. Navíc člověku trochu dodá pocitu domova a radosti z lovu,“ myslel si. Jenže v kontextu následujících překotných událostí se dost zmýlil.

Jeho „úspěšný“ přístup navíc inspiruje desítky dalších farmářů. Trvá přibližně další dva až tři roky, než si Australané všimnou, že s králíky není něco v pořádku. Kolem roku 1860 na kontinentu žije kolem jednoho milionu lidí a každý si dopřává králíka alespoň jednou týdně. Přírodní králičí rezervoár se tím ale nikterak netenčí.

Zde je Králíkovo!

Co za tím stojí? Ideální podmínky pro spokojený život: díky mírným zimám se mohou množit celoročně, zdecimovaní predátoři jim už starosti nedělají. Farmaření velkoplošně vyklučilo křovinaté a lesnaté porosty a nahradilo je travnatou rovinou. Prostě země králíkům zaslíbená!

V roce 1866 osidlují Kapundii na jihu Austrálie, zabírají pro sebe celý Nový Jižní Wales. V roce 1887 se vyskytují na jihozápadním okraji Queenslandu, roku 1894 se objeví na severu u Šarlotiných vodopádů. Objevují se i na západě a několik oddělených populací přežívá i v severních pouštních oblastech. Vynořují se zprávy o prvních incidentech, ale zatím jsou zřídkavé. Lidé totiž viděli jen víceméně stabilní počet králíků ve svém okolí a nedocházelo jim, jak masivně se šíří celým kontinentem.

Mění celý kontinent

Vliv králíků na přírodu celé Austrálie byl naprosto devastující. Spásali dostupnou vegetaci, a tím efektivně snižovali dostupnost potravy domácím býložravcům. Dodnes přesně nevíme, kolik původních druhů přivedli k záhubě tím, že je v konkurenčním boji o potravu odstavili na vedlejší kolej. Spásání bylo tak dalekosáhlé, že zbavilo rostlinného pokryvu plochy o rozloze celých států. Odhalená půda byla mnohem náchylnější k vysychání a erozi.

Vztah mezi šířením králíků a pouští se může zdát divoký, ale skutečnosti bohužel odpovídá. Po vypasení trav se králíci pustili i do křovité vegetace. A okusováním kůry úspěšně vymýtili i řadu jinak odolných dřevin. Zlikvidovali malé semenáčky, čímž zabránili regeneraci. A samozřejmě – při shánění potravy se králíci nerozpakovali pustit s chutí do toho, co osadníci vypěstovali na polích. Pro hladové králíky jste neviděli úrodu. Doslova.

Co s tím?

Jako první začnou řešit králičí problém v Novém Jižním Walesu. Místní vláda vypíše odměnu 25 tisíc liber za fungující nápad, respektive „za jakoukoliv úspěšnou metodu, kterou jsme dosud nevyzkoušeli“. Obdrží celkem 1 456 různých návrhů, ale nic nezabírá. V roce 1907 dostavěla západoaustralská vláda plot proti králíkům dlouhý 1 833 kilometrů! Jenže v „zachraňovaném“ území už bylo stejně ušáků tolik, že to nebylo nic platné.

TIP: Divoce žijící kočky zabijí jen v Austrálii přes milion plazů denně

V 50. letech 20. století zredukuje jejich počty uměle vyvolaná epidemie myxomatózy a tularémie, ale postupně se proti nim stanou téměř imunní. Boj pokračuje dál… V každém případě přišly chodící ušaté pečínky prvních osadníků celý kontinent dost draho.

Nešťastná sázka na predátory

Úspěch nepřinesly ani snahy vyhubit králíky pomocí z Evropy dovezených koček a lišek. A co víc: situace se navíc děsivě zhoršila. Oba druhy se neplánovaně přemnožily, ale místo králíků lovily drobné australské vačnatce – malé klokany, klokánky králíkovité a bandikuty, ale i ptáky a plazy. Šlo jim to totiž jednodušeji! Až tak, že přes sto druhů málem vyhubili!

TIP: Australské úřady hodlají pomocí jedovatých klobásek otrávit až 2 miliony koček

Dnes zamořily kočky 99,8 % Austrálie a vláda vydala zákon, který nařídil do konce roku vybít na dva miliony těchto jindy roztomilých zvířátek. Za kočičí skalp se platí deset australských dolarů, ale účinnější bude prý „bombardování“ otrávenými klobáskami… 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Největší dosud objevený exemplář Tyrannosaura rexe, pojmenovaný podle své objevitelky, paleontoložky Sue Hendricksonové „Sue“, měří na délku 12,3 metru a zaživa vážil až kolem 9500 kilogramů.

Věda
Zajímavosti

Mapa bitvy u Liberce. Vlevo rakouský polní maršál hrabě Christian Moritz von Königsegg-Rothenfels, vpravo pruský vévoda August Wilhelm Braunschweig-Bevern.

Historie

Jelenům wapiti v Yellowstonu téměř vůbec nevadí možnost, že se mohou setkat s vlčí smečkou, přestože na vlky každých 7 až 11 dní skutečně narazí. Během zimy obývá park okolo pěti tisíc jelenů, v létě až kolem 20 tisíc kusů...

Příroda

Kilo a půl humra si v newyorské restauraci dáte zhruba za 35 dolarů (750 Kč). Cena právě uloveného zvířete se v USA pohybuje okolo 7 dolarů za libru (150 korun za půl kilogramu). 

Zajímavosti

Astronaut Piers Sellers během výstupu do otevřeného prostoru v rámci mise STS-121.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907