Krev prolitá ve jménu svobody: Děsivá síla záporožských kozáků

01.03.2019 - Jiří Kalát

Kozáci svého času tvořili elitní vojenské jednotky, které se staly postrachem Tatarů, Rusů i Mongolů a jejichž zásahy rozhodovaly o chodu dějin. Příběhy z jejich života můžete sledovat na vlastní oči na ostrově Chortycja

<p>Kozácká tradice přetrvala na Ukrajině dodnes, hlásí se k ní i některé tamní novopohanské kulty.</p>

Kozácká tradice přetrvala na Ukrajině dodnes, hlásí se k ní i některé tamní novopohanské kulty.


Reklama

Kozáci se zapsali do historie jako zběsilí a divocí válečníci, kteří masakrovali nepřátele se stejnou vervou, s jakou páchali pogromy na židech. Jejich svobodný život však zároveň představoval silné lákadlo, a tak se k nim přidávali lidé prakticky odevšad a ze všech společenských vrstev. 

Byla to Chruščovova láska k tradicím, která v 60. letech minulého století podnítila myšlenku na vznik Muzea záporožských kozáků na Ukrajině. Tehdy se však jednalo spíš o ideu, na jejíž uskutečnění si milovníci historie museli počkat až do 14. října 1983. První expozice muzea, jež vyrostlo na ostrově Chortycja uprostřed Dněpru, pak kladla důraz především na boj komunistické strany o moc. Reálné vyobrazení kozáckých dějin se dostalo ke slovu až po rozpadu SSSR a získání nezávislosti země

Skanzen uprostřed Dněpru 

Čekání se však vyplatilo: Nádherně zrekonstruovaná kozácká pevnost Sič na ostrově ve vlnách Dněpru představuje unikátní stavební projekt. Vchod střeží mohutná brána a celý prostor obklopuje velkolepé dřevěné opevnění, doplněné děly i různými druhy houfnic. 

Středobod vojenského ležení tvoří dřevěný pravoslavný kostel s nádhernou vnitřní výzdobou, kolem nějž se tyčí budovy typické pro dané období, zaplněné rozmanitými expozicemi. Nechybějí dílny, zbrojnice, ale ani výstava dýmek a fajfek, rekonstrukce kozáckého oblečení a zbroje či obytných místností hejtmana – atamana. Místní si při renovacích dali záležet, a vytvořený obraz tak zůstává velice realistický. Celému prostoru dodávají až snový nádech „skuteční“ kozáci ověšení zbraněmi, kteří se potulují po nádvoří. Zčásti vyholené hlavy jim zdobí dlouhý cop, do půl pasu jsou nazí, jejich široké kalhoty končí ve vysokých botách a z úst jim visí kouřící dýmka.

Trvale ve válce

Existují hned tři teorie, jak kozáci přišli ke svému svéráznému jménu. Podle první z nich za něj vděčí způsobu života: Turkické „kazak“ totiž znamená „svobodný člověk“ nebo také „dobrodruh“. Dle jiných názorů se jejich pojmenování odvozuje od turkických kočovných Chazarů, žijících původně v oblasti mezi Volhou a Dněprem. Třetí možnost nabízí složenina mongolských slov „ko“ neboli „ochrana“ a „zach“, tedy „hranice“. S největší pravděpodobností ovšem kozáci získali své jméno až časem, na základě vlastních činů – nikdy totiž netvořili jedno etnikum

Na Ukrajině se jejich unikátní společenství formovalo přibližně od 14. století jakožto uskupení svobodných lidí, kteří mezi sebe přijímali prakticky kohokoliv křesťanského vyznání. Muži se verbovali z mnoha zdrojů, nejčastěji se však jednalo o uprchlé ruské a ukrajinské nevolníky. V kozáckých řadách bojovali také Tataři a příslušníci různých kočovných kmenů turkického původu, k nimž patřili například Pečengové, Baškirové či Oghuzové. V pozdějších letech lákala sláva kozáků na Ukrajinu dobrodruhy, volnomyšlenkáře a vojáky z celé Evropy.

Působení v kozáckých jednotkách bylo náročné a nebezpečné. Prakticky všechny siče se trvale nacházely ve válečném stavu, a potřeba nových rekrutů tak zůstávala nekonečná. Podle dochovaných dat z konce 19. století začínal výcvik v osmnácti letech a adept s sebou musel mít koně, zbroj a střelnou i sečnou zbraň. První tři léta se zaučoval, poté strávil čtyři roky plnou vojenskou službou, následovalo osm let služby zlehčené a nakonec pět roků v záloze. Za výcvik svých vojáků zodpovídaly jednotlivé občiny čili stanice a jejich velitelé.  

Kořeny „kozácké republiky“

Slavnou záporožskou sič budovali kozáci od 16. století na ostrově Chortycja, v oblasti Záporoží na jihu dnešní Ukrajiny. Silně opevněný vojenský tábor se pak stal na několik dlouhých století významnou základnou, chráněnou vodami veletoku. Tehdy však nebyla pověst kozáků zdaleka tak „pozitivní“ jako dnes. 

Ukrajinci jim přezdívali „holota“, která se živí „kozáckým chlebem“, tedy pleněním a lupem. Jejich nájezdy – kdy napadali ležení a brali, na co přišli, včetně jídla, zlata a otroků – ovšem směřovaly hlavně proti Tatarům. Kozáci tak obyvatelstvo chránili právě od tatarských útoků a stali se nepsanými strážci hranic. V průběhu desetiletí se díky bohatým bojovým zkušenostem proměnili ve vojenskou sílu, jíž se báli mocnáři Polsko-litevské unie, Moskevské Rusi i Krymského chanátu. 

Hlavou „koše“, tedy bratrstva, byl volený ataman, jenž měl k ruce zástupce, soudce a písaře. Tato správa siče tvořila určitou elitu, avšak během shromáždění ji kozáci mohli kdykoliv odvolat, nebo i „posadit do vody“, jinými slovy utopit. Zmíněné „demokratické“ zřízení bylo na tehdejší dobu opravdu unikátní a každému křesťanskému muži dávalo možnost se prosadit. Právě díky popsanému uspořádání hovoří někteří historici dokonce o „kozácké republice“.   

Příliš děsivá síla 

Síla záporožských kozáků byla děsivá. A přestože patřili k nejlépe organizovaným, byli zároveň nejhůř ovladatelní, což nakonec vedlo k jejich pádu. Polským šlechticům se nelíbil jejich až příliš svobodný styl, plenění a nájezdy, mířící nejen na nepřátele. Snažili se je proto několika nařízeními zkrotit, ovšem bez úspěchu. Situace vyústila v mnoho povstání, a tím největším se stala rebelie Bohdana Chmelnického v letech 1648–1657. Přes prvotní úspěchy kozáckých vojsk pro ně válka nedopadla příliš dobře: Svobodomyslní bojovníci prohráli několik bitev, ztratili část moci a společně se svým velitelem se změnili v poddané Moskevské Rusi. 

Ze Záporoží oficiálně odešli až v roce 1775, po několika dalších vzpourách a řadě bojů. Tím však jejich osudy neskončily: S Ukrajinou a hlavně s Ruskem byli spojováni ještě ve 20. století, kdy bojovali na straně jak rudých bolševiků, tak bílých monarchistů. Inspirace historií přitom trvá dodnes: Kvůli probíhajícímu konfliktu na východě země se ke kozáckému odkazu vrací řada Ukrajinců toužících po svobodě a demokracii, stejně jako těch, kteří chtějí pravý opak. I tak vypadají důsledky rozporuplné role „svobodných válečníků“ v dějinách světa.  

Účes jako urážka

Kozáci nosili tradiční účes tvořený jedinou dlouhou loknou uprostřed čela nebo na temeni, zatímco zbytek hlavy si holili dohladka. Tzv. chochol se stal odznakem kozáctva – a následně i nadávkou: Dnes ji používají především Rusové jako hanlivé označení Ukrajinců. Kozáci tak raději sahají po výrazu „čupřina“

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Sara Plazová stojí v místech, kde se dřív nacházely rozlehlé louky, kam pastevci naháněli své ovce.

Zajímavosti
Revue

Kometa na své poslední cestě

Vesmír

Ulrich von Lichtenstein

Historie

Autonomní nákladní automobil v barvách TuSimple.

Věda

LST u pláže v Inčchonu v září 1950

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907