Krvavá delta Gangy: Neznámá válka mezi Indií a Pákistánem
Od konce britské koloniální nadvlády se Indie a Pákistán několikrát střetly v ozbrojených konfliktech. V roce 1971 hrozilo, že se Pákistán rozpadne, když v jeho východní části vypuklo povstání a Indie vycítila příležitost uštědřit svému věčnému rivalovi drtivý úder.
Parlamentní volby v roce 1970 vyhrála ve Východním Pákistánu strana Liga Awami, která prosazovala autonomii této oblasti, jež nesla do roku 1955 jméno Východní Bengálsko. Vláda v Islámábádu však výsledky voleb neuznala a poslala do vzpurné provincie armádu, která zahájila perzekuce proti zastáncům samostatnosti. V důsledku toho vypuklo v březnu 1971 ve Východním Pákistánu povstání s cílem vytvořit samostatný stát, nezávislý na Pákistánu. Následovaly tvrdé represe a genocida zejména proti hinduistům, což vedlo k útěku milionů lidí do sousední Indie. Další se stali obětí masakrů páchaných polovojenskými islámskými milicemi (hovoří se o 300 000 až třech milionech zavražděných lidí).
Indie otevřela hranice a přijala asi 10 milionů uprchlíků. Dění v Bangladéši také přitáhlo pozornost celého světa, žádost indické vlády o pomoc ze strany mezinárodního společenství však zůstala nevyslyšena, a proto premiérka Indíra Gándhíová 27. března deklarovala podporu své země hnutí za nezávislost Východního Pákistánu.
Přesto obě strany otevřený konflikt odkládaly. Vrchní velitel indické armády generál Sam Manekshaw varoval Indíru Gándhíovou před zahájením tažení do Bangladéše během období monzunů a upozorňoval, že obrněné síly v současné době přezbrojují. Silný partner Indie, Sovětský svaz, varoval Islámábád před novou válkou, protože by ohrozila vnitřní stabilitu Pákistánu. Nicméně v obou zemích měl očekávaný válečný konflikt širokou podporu veřejnosti. Dne 9. srpna podepsaly SSSR a Indie smlouvu o míru a přátelství.
Třetího prosince 1971 v 17.40 provedlo pákistánské letectvo překvapivý útok na radarové stanice a osm letišť v severozápadní Indii. Tento úder byl inspirován izraelskými nálety na začátku šestidenní války (1967), ale neměl zdaleka srovnatelný účinek. Pákistánci nasadili pouhých 51 letounů, z nichž většina byla sestřelena, aniž by na indické straně způsobily větší škody. Premiérka Gándhíová poté nařídila okamžitý protiútok.
Dobře vyzbrojení protivníci
Armády a letectva obou zemí v té době tvořily značně odlišné zbraňové systémy. Indické vzdušné síly měly ve výzbroji sovětské stíhačky MiG-21, zatímco pozemní síly disponovaly tanky T-55 a domácím typem Vijayanta – v licenci vyráběným britským Vickersem Mk.1. Ten však trpěl značnými mechanickými problémy. Armáda také speciálně pro nasazení v Banladéši objednala sovětské lehké obojživelné tanky PT-76. Řeky ve Východním Pákistánu však byly tak široké, že se při jejich překonávání motory těchto strojů mnohdy přehřívaly. Přesto představovaly důležitý prvek v indických plánech a svou roli splnily dobře.
Oproti tomu většinu výzbroje Pákistánu dodali západní výrobci. Letectvo disponovalo bombardéry B-57 Canberra, stíhačkami F-86 Sabre a F-104 Starfighter či několika francouzskými Mirage III. Obrněné síly používaly tanky M24 Chaffee, M47/M48 Patton a čínské Typ 59. Celkově byla bojová technika Pákistánu o generaci starší než indická, což se v nadcházejícím konfliktu znatelně projevilo. Indie měla také jasnou převahu, pokud jde o lidské zdroje. Zatímco Pákistán mohl mobilizovat asi 350 000 vojáků, Indie jich měla přibližně 850 000.
Indický marš
Na východě země indická armáda úzce spolupracovala s Mukti Bahini, ozbrojenými silami Bangladéše tvořenými zpočátku ozbrojenými civilisty, k nimž se později přidaly armádní jednotky, které se vzbouřily proti svým západopákistánským protějškům. Koncem listopadu nařídil generál Manekshaw devíti divizím, aby ve třech proudech vstoupily do Východního Pákistánu a navázaly kontakt s povstalci. Indové prokázali vysokou efektivitu, zejména pokud jde o taktickou leteckou podporu. Jen 5. prosince přišli Pákistánci při vzdušných úderech o 23 tanků Typ 59. Dne 7. prosince pak indické bombardování vyřadilo z provozu letiště Tádždhán a znemožnilo tak činnost několika pákistánským leteckým jednotkám, které zde byly dislokovány.
Indové pak postupovali k hlavnímu městu Dháka, na jehož letiště rovněž provedli vzdušné útoky. Obrněné jednotky se přesouvaly mimořádně obratně, když obcházely pákistánské obranné pozice a následně je izolovaly, a to i za použití výsadků z vrtulníků a parašutistů. Devátého prosince se indické síly vylodily na východním břehu řeky Meghna, čímž vázaly pákistánské pozemní jednotky nasazené tam k obraně a umožnily přesun vlastních těžkých zbraní přes řeku.
O dva dny později přistál indický výsadkový prapor v oblasti Tangail a zmocnil se mostu Poongli, který se klenul přes téměř kilometr širokou řeku Jamuna. Tím indičtí parašutisté zablokovali ústup celé pákistánské brigády do Dháky, vzdálené asi 80 km. Jednalo se o jednu z největších výsadkových operací od druhé světové války. K obklíčení Dháky došlo 16. prosince a její posádku obléhatelé vyzvali, aby se do 30 minut vzdala, načež se odpor ve městě zcela zhroutil a vojáci generála Chán Niaziho složili zbraně.
Boje na moři
Souběžně s osvobozením Bangladéše útočili Indové po zemi, ve vzduchu i na moři na území západního Pákistánu. Měli přitom výraznou početní, technickou a taktickou převahu. V noci ze 4. na 5. prosince indické torpédové čluny napadly nepřátelské lodě u přístavu Karáčí a potopily torpédoborec Khaibar a minolovku Muhafiz. Další torpédoborec byl těžce poškozen, stejně jako několik obchodních lodí, a velká část zásob paliva uskladněných v přístavu shořela. Operační schopnosti pákistánského námořnictva se tím podařilo značně omezit.
O několik dní později, 9. prosince, si připsali úspěch také Pákistánci, když se ponorce Hangor podařilo potopit fregatu Khukri. Karáčí se poté znovu stalo cílem indických raketových člunů, které na přístav vypálily sovětské rakety Styx a zničily další ropné zásobníky.
V Bengálském zálivu panovala ještě jednoznačnější situace. Zatímco Pákistánci měli v oblasti jen několik zastaralých dělových a hlídkových člunů. Indie tam nasadila pýchu svého námořnictva – z letadlové lodě Vikrant startovaly letouny Hawker Sea Hawk k útokům na cíle ve Východním Pákistánu. Doprovázelo ji přitom několik torpédoborců a ponorek. Pákistánci proto vyslali svou ponorku Ghazi, aby nosič vypátrala a potopila, ale to se jí nepodařilo, tak se alespoň pokusila položit miny u přístavu Višákhapatnam, kde ji pravděpodobně hlubinnou pumou potopil torpédoborec Rádžput.
Rakety proti tankům
Indické letectvo mezitím úspěšně zaútočilo na letiště a radarové stanice protivníka, aby si zajistilo vzdušnou nadvládu. Pákistánské vzdušné síly se omezily v podstatě jen na obranné mise a utrpěly těžké ztráty, aniž by protivníkovi jeho útoky nějak vážněji zkomplikovaly. Dne 8. prosince se indickým bombardérům podařilo zničit pět pákistánských letounů F-86 Sabre na jejich základně Murid. Celkem indické letectvo uskutečnilo 4 000 letů nad Pákistánem a necelé 2 000 nad územím, které se později stalo Bangladéšem, zatímco pákistánské letectvo jich provedlo jen 2 840, respektive 30.
Přibližně 80 % indických letů přitom sloužilo k podpoře pozemních sil. Pákistánci byli zjevně překvapeni účinností protivníkových raket proti jejich čínským tankům Typ 59. Zatímco indické letectvo ztratilo 45 letounů, jejich protivník jich pozbyl více než 75. Dokonce i nejmodernější pákistánské stíhačky, americké F-104 Starfighter, se v boji s indickými Migy-21 ukázaly jako horší.
Také na zemi zaznamenaly indické síly rychlé úspěchy a pronikly hluboko do Pákistánu. Jeho jednotky sice začaly 3. prosince obsazovat část území na jihu Kašmíru, v Paňdžábu však utrpěly těžkou porážku u řeky Basantar (od 4. do 16. prosince): přišli o 48 tanků, zatímco protivník pouze o 13. V prvních dnech se ještě Indové museli potýkat s hustými pákistánskými minovými poli, která omezovala pohyb jejich tanků, ale ve druhém prosincovém týdnu postupně získávali převahu. Pákistánci zahájili závěrečný protiútok s mohutnými obrněnými silami, ale Indové jej odrazili dělostřeleckou palbou.
Velmoci zasahují
Kapitulace pákistánských ozbrojených sil v Bangladéši, podepsaná 16. prosince odpoledne, znamenala konec třetí indicko-pákistánské války. Pákistánská západní fronta byla v tom okamžiku rovněž na pokraji zhroucení poté, co indické jednotky zvítězily v pohraničních bojích a dokázaly postoupit hluboko na území nepřítele. Téměř třetina celé pákistánské armády – více než 90 000 vojáků – padla do zajetí. Indie vznesla rozsáhlé územní nároky, důležitou roli však hrál postoj obou supervelmocí.
Zatímco Kreml byl připraven ihned uznat nezávislost Bangladéše, americký prezident Richard Nixon naproti tomu sledoval sovětskou podporu Indii s nedůvěrou a snažil se pomoci Pákistánu zejména tím, že vybízel Írán k dodávkám zbraní pro Islámábád. Pákistán již během konfliktu obdržel letouny a tanky z různých muslimských zemí. Také Spolková republika Německo dodala prostřednictvím Íránu několik strojů F-86 Sabre. Jak Spojené státy, tak Moskva také vyslaly do Indického oceánu své námořní síly.
Když se začalo rýsovat indické vítězství, zatelefonoval Richard Nixon 10. prosince osobně Leonidu Brežněvovi a požádal ho, aby svého spojence brzdil. Spojené státy nakonec musely akceptovat posílení geopolitické pozice Indie, což vedlo k paradoxní změně postoje, protože zatímco Nixon se od roku 1972 snažil o zlepšení vztahů s Indií, SSSR stále více obracel svou pozornost k Pákistánu. Kritický postoj k válce zaujala také Čínská lidová republika, která v roce 1972 zablokovala přijetí Bangladéše do Organizace spojených národů (ten se pak stal jejím členem o dva roky později).
Vítězové a poražení
Pákistán byl po válce naprosto demoralizovaný. Přišel o polovinu námořnictva, čtvrtinu letectva a třetinu pozemních sil. V prosinci 1971 se nový prezident Zulfikar Alí Bhutto ujal svého úřadu a o půl roku později, v červenci 1972, dojednal dohodu ze Simly, která je považována za mírovou smlouvu mezi oběma zeměmi. Pákistánští váleční zajatci byli propuštěni a části Indií okupovaného území Západního Pákistánu vráceny. Na oplátku Bhutto uznal Bangladéš jako samostatný stát a v roce 1973 nechal parlament přijmout novou ústavu své země.
Indie dosáhla jasného vítězství. Kvalitativní a kvantitativní materiální převaha hrála důležitou roli, ale rozhodujícím faktorem se stala skutečnost, že Indové věděli, jak tuto převahu operativně využít s velkým efektem. Součinnost mezi vzdušnými a pozemními silami fungovala na výbornou a zejména letecké operace ve Východním Pákistánu patří k nejpůsobivějším svého druhu od druhé světové války. Ve strategickém pohledu Indie oproti předchozím konfliktům s Pákistánem výrazně posílila své postavení. Zejména eliminovala nebezpečí války na dvou frontách a vojenský i hospodářský potenciál Pákistánu se po osamostatnění hustě zalidněného Bangladéše výrazně snížil.
Napětí mezi oběma zeměmi však nadále přetrvává. Indie se stala jadernou mocností v roce 1974, její soused a největší rival pravděpodobně v půli 80. let. Pohraniční spory v oblasti Kašmíru dodnes nejsou vyřešeny a nebezpečí, že se znovu rozhoří velká válka mezi Indií a Pákistánem, nelze vyloučit.
