Bez spojení není velení (2): Kurýři a rádiové vysílání ve službách odboje

01.09.2016 - Petr Woletz

Okřídlené heslo „bez spojení není velení“ platí nejen pro armádu či ostatní bezpečnostní sbory, ale váže se prakticky ke každé koordinované aktivitě, odboj nevyjímaje


Reklama

Poštovní spojení pochopitelně není nijak operativní. Když muselo být navíc realizováno takto komplikovaným způsobem, dalo se počítat spíše na týdny než na dny. O mnoho kratší dobu netrvala ani cesta kurýra, který po podobně spletitých cestách také v některých případech převážel cenné informace případně zpravodajsky zajímavý materiál.

Krátké vlny ke svobodě 

Naproti tomu vysílání v éteru přinášelo okamžité výsledky. Ani ono se ovšem neobešlo bez problémů a rizik. V jednodušším případě stačil jednocestný přenos informace od zahraničních orgánů ke členům domácího hnutí odporu. K tomu Britové používali především vysílání svého veřejnoprávního rozhlasu (BBC), jehož cizojazyčné relace často ukrývaly informace určené odbojovým skupinám na okupovaných územích. Tento způsob doručení zpráv se nám z dnešního pohledu může jevit jako naprosto bezpečný.

Předchozí část článku: Bez spojení není velení (1): Kurýři a rádiové vysílání ve službách odboje (vyšlo 28. srpna)

Během nacistické okupace však i pouhý pokus o poslech vysílání z nepřátelského státu znamenal v řadě případů vynesení rozsudku smrti. Jednoznačně nejpružnější, avšak zřejmě nejnebezpečnější komunikaci přinášelo obousměrné rádiové spojení na krátkých vlnách. Nemalé potíže vznikaly už při samotném získání potřebné stanice. Téměř okamžitě po obsazení území totiž okupační úřady tato zařízení z pochopitelných důvodů zabavily. Naštěstí se radisté často rekrutovali z řad radioamatérů s elektrotechnickým vzděláním, kteří si již před válkou stavěli rádia svépomocí.

Teď však měli situaci značně ztíženou, neboť některé součástky z volného prodeje záměrně zmizely. Zhotovovaly se tedy pokoutně nebo je shazovaly spojenecké letouny coby součást materiálních dodávek ze zahraničí. Nicméně už jen vlastnictví některých specifických komponent, o jejichž účelu neměla kontrarozvědka pochyb, přivedla jejich ilegálního majitele či výrobce přímo na popraviště.

Kontrarozvědka nespí

Další nelehkou etapu představovalo vybudování vysílacího pracoviště, zejména pokud šlo o anténní systém. I když svými rozměry dosahoval jen zlomku délky dlouhovlnných zařízení, stále se jednalo o několik metrů drátu, který nešlo jednoduše utajit. Vnější umístění tím bylo prakticky vyloučeno. Ve městech tedy odbojářští radisté využívali například nepoužívaných půd domů. Ještě častěji se ovšem snažili vysílat z polosamot či samot.

Mohli se tak vyhnout zbytečným pohledům zvědavých očí. Před zahájením pravidelné komunikace potřebovaly obě strany sladit její parametry včetně použitého šifrování. Pochopitelně jinou cestou nežli rádiovým signálem. Tuto klíčovou úlohu většinou obstarával kurýr. V pozdějších fázích války Londýn i Moskva vysazovaly na okupovaných územích mimo jiné také radisty spolu se stanicí i předem dohodnutým systémem spojení, čímž odpadla řada dříve zmiňovaných komplikací.

Nicméně největší nebezpečí, které hrozilo bez rozdílu každému, kdo ilegálně vysílal z okupovaných zemí, plynulo právě z faktu, že docházelo k vyzařování energie, kterou kromě příjemce v zahraničí mohl zachytit i nevítaný vetřelec. A nejen to. Od objevu rámové antény těsně před první světovou válkou dokázal rádiový průzkum zaměřit směr vyzařovaného signálu.

Nacistická kontrarozvědka vybudovala dokonce celý systém sloužící k odhalení ilegálních vysílačů. O prvotní zaměření se postarala síť několika vysoce citlivých stacionárních stanic rozmístěných v okupované Evropě. V nich pracující operátoři vyhledávali nové signály pocházející z obsazených území. Ke zpřesnění lokalizace používali Němci specializované rádiové zaměřovací vozy, které v dané oblasti provedly v době vysílání několik měření z více míst.

Nakonec nastoupili agenti se speciálním zaměřovacím opaskem, aby dohledali přesnou pozici radisty. Ne vždy kontrarozvědka spolu s gestapem přistoupila k okamžitému zatčení. Někdy dotyčného pouze sledovala a snažila se získat další informace včetně rozkrytí kontaktů s ostatními členy odboje. Radisté pochopitelně toto smrtelné nebezpečí vnímali.

Proto se většinou ve vysílání střídali nebo alespoň měnili svoje pozice. I tak ovšem Londýn ve svých analýzách odhadoval životnost radisty na okupovaných územích na pouhé tři měsíce. Ač se to tedy na první pohled nezdá, patřila jejich funkce v odboji k nejnebezpečnějším a tak není divu, že jich tolik zaplatilo boj za svobodu svým životem.

Reklama

  • Zdroj textu:

    II. světová Speciál Odboj v Evropě

  • Zdroj fotografií: upload.wikimedia.org



Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V roce 2022 bylo objeveno pouhých 13 případů infekce vlasovcem medinským. Ještě v 80. letech minulého století jich byly miliony. (foto: The Carter Center, Louise GubbCC BY 4.0)

Věda

Na celém světě existuje přibližně 7 000 různých jazyků. Jen v Evropě je jich okolo 200. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Rover Ingenuity má za sebou již 40 letů v atmosféře Marsu. (ilustrace: NASACC BY 4.0)

Vesmír

Císař Karel I. provádí inspekci bosenského pluku na italské frontě. (foto: Wikimedia CommonsCC0)

Válka

Marie Habsburská (1505–1558), obraz německého malíře Hanse Maler zu Schwaze. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Pelikáni na jezeře Kerkini. V hladině se zrcadlí dvoutisícové vrcholy pohoří Belasica zahalené bělavými mračny. (foto: Vladimír Šoltys - se souhlasem k publikování)

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907