Legenda o africkém tvorovi „mokele-mbembe“: Mohli dinosauři přežít dodnes?

15.09.2020 - Vladimír Socha

Obrovská, někdy až stotunová monstra byla po dopadu meteoritu před 66 miliony lety odsouzena k vyhynutí… Nebo snad ne? Je možné, že dinosauři katastrofu nějakým zázrakem přežili? Legendy o africkém tvorovi „mokele-mbembe“ to naznačují

<p>Břehy Konga tvoří ideální místo pro skrývajícího se tvora. Podle vědců by jich tam ovšem musely žít tisíce.</p>

Břehy Konga tvoří ideální místo pro skrývajícího se tvora. Podle vědců by jich tam ovšem musely žít tisíce.


Reklama

V kryptozoologii – tedy kontroverzním přírodovědném oboru, jehož cílem je pátrat po dosud neznámých živočišných druzích, tzv. kryptidech – existuje mnoho mýtů. Mezi legendární tvory, kteří zatím pozornosti vědců unikali (anebo vůbec neexistují), se řadí i několik stvoření plazího vzhledu, považovaných některými fantasty za přežívající dinosaury. Zatímco ikonická lochneska má představovat plesiosaura, dravého vodního plaza, jenž není s dinosaury příbuzný, z rovníkové Afriky pocházejí zprávy o podivných tvorech, kteří bývají označováni za přežívající sauropodní, teropodní či rohaté dinosaury

Asi nejznámější příklad tvoří mokele-mbembe z pralesů Demokratické republiky Kongo. Po zmíněném středoafrickém kryptidovi pátralo již mnoho nadšenců, lovců senzací, ale i seriózních vědců, ovšem zatím bez úspěchu – jako by domnělý sauropodní dinosaurus vůbec neexistoval, nebo přinejmenším nedávno zcela vyhynul. A to by byla velká škoda, jestliže jeho populace dokázala jako jediný druh neptačího dinosaura přečkat uplynulých 66 milionů let!

Giganti planety

Jaká je tedy šance, že podobný tvor skutečně donedávna žil, nebo dokonce ještě žije v pralesích rovníkové Afriky? Bohužel – prakticky nulová, a to z několika důvodů. Sauropodi představují velmi početnou skupinu mohutných plazopánvých dinosaurů. Přestože někteří příslušníci uvedené skupiny byli spíš menší, drtivá většina dosahovala gigantických rozměrů. Patří k nim ostatně také největší suchozemští živočichové všech dob, například argentinosaurus a sauroposeidon ze svrchní, respektive spodní křídy. 

Asi před 150 miliony lety, na konci svrchní jury, se sauropodi coby dominantní býložravci rozšířili téměř po celé planetě včetně Antarktidy. Charakterizovala je malá hlava plná kolíkových zubů pro ukusování a rozmělňování obrovského množství zelené potravy, velmi dlouhý krk i ocas, mohutný soudkovitý trup a čtyři sloupovité končetiny, zakončené tupými chodidly s pěti prsty. Některé druhy měly natolik prodlouženou špičku ocasu, že s ním zřejmě dokázaly švihat rychlostí vyšší než zvuk a vytvářet tak sonický třesk. Gigantická těla ovšem vyžadovala adekvátní příjem potravy i stabilní klima, což bylo po vesmírné katastrofě krajně nedostatkové „zboží“. 

Tvrdý pancíř, pevné nohy

Dlouho panoval názor, že sauropodi neměli žádný kostěný pancíř, který by jejich tělo chránil před útokem predátorů, jako tomu bylo například u „obrněných“ ankylosaurů. Jedinou pomoc v nebezpečí jim měly zajišťovat jejich obří rozměry. Jak ovšem ukázaly pozdější nálezy, určité vývojové linie sauropodů si jako obranu vyvinuly hrozivé hřbetní ostny nebo menší kostěné palice na konci ocasu. Části těl některých zástupců titanosaurů pak pokrýval dokonce „pancíř“ z malých kostěných destiček. V dané souvislosti je zajímavé, že dle jistých svědectví měl i mokele-mbembe jakýsi tělní pancíř.

Téměř všechny zastaralé ilustrace zobrazují sauropody ponořené po krk ve vodě. Uvedené pojetí odpovídalo obecně přijímané představě, že šlo o vodní živočichy, brodící se jezery a močály. Důvod měl spočívat v jejich hmotnosti, jež podle tehdejšího přesvědčení vědců vyžadovala nadlehčování vodou. Sauropodi se zkrátka zdáli být příliš těžcí pro aktivní pohyb po suché a pevné zemi. I tento popis by záhadnému kryptidovi z Afriky dobře odpovídal. Dnes však zcela převládá názor, že sauropodi byli plně suchozemští tvorové, kteří se snad pouze občas brodili mělčími močály a řekami. Objevené stopy navíc jasně dokazují, že se pohybovali ve stádech po souši.

Nejtěžší na světě

Dokonce i nejmenší známí sauropodi, dorůstající délky asi „jen“ 5 metrů, patřili k rekordmanům svých ekosystémů. Ti největší pak se svými rozměry nemají v historii konkurenci vůbec a jediného vážného soupeře by našli v současném plejtvákovi obrovském: Zmíněný vodní savec sice hmotností až kolem 180 tun překonává všechny dosud popsané sauropody, maximální délkou 33,5 metru však zaostává hned za několika rody těchto vyhynulých tvorů. 

Je pochopitelné, že mořský živočich může být těžší právě proto, že jej neustále nadnáší voda. Naproti tomu u suchozemských zvířat se předpokládá váhový limit zhruba v rozmezí 120–140 tun. Kdyby nějaký tvor dosáhl na pevné zemi vyšší hmotnosti, musel by mít tak silné končetiny, že by jimi prakticky dřel o sebe a nemohl by se efektivně pohybovat

Ostrovní trpaslíci

Dinosauřího rekordmana v tělesných rozměrech nejspíš představoval Sauroposeidon proteles, s odhadovanou výškou okolo 18 metrů – takže by se dal pohodlně krmit z balkonu v šestém patře. To ovšem není případ mokele-mbembe, dosahujícího délky asi 10 metrů a hmotnosti slona.

TIP: Je kryptozoologie honbou za fantomy, nebo opravdu existují Yetti či Lochnesská příšera?

„Trpasličí“ formy sauropodů jsou typické pro omezené ekosystémy, jaké se obvykle vyskytují na ostrovech. A mokele-mbembe by musel být jedním z těchto druhů. Jenže aby přežil dodnes, potřeboval by po desítky milionů let udržovat stabilní, poměrně početnou populaci (spíše více populací), což by znamenalo přinejmenším tisíce, nebo i desítky či stovky tisíc jedinců. A v takovém případě už bychom jej nepochybně objevili. Další problém spočívá v tom, že se nepodařilo nalézt žádné fosilie „neptačích“ dinosaurů mladších, než je hranice mezi křídou a paleogénem, tj. 66 milionů let. 

Stěží si lze představit, že by jediný ze všech dinosauřích druhů dokázal přežít desítky milionů roků v početně malé populaci. Ačkoliv je tedy myšlenka podobného tvora v současných pralesích rovníkové Afriky lákavá, můžeme ji s klidným svědomím odmítnout. O žijícího dinosaura se v případě mokele-mbembe prakticky jistě nejedná… 

Neviditelná legenda

První zpráva o mokele-mbembe se do Evropy dostala již roku 1776 a oficiálněji v roce 1909 v autobiografii německého lovce Carla Hagenbecka. Jeho krajan kapitán von Stein pak nezávisle na něm poslal do vlasti velmi opatrný report, v němž ovšem zmiňoval řadu detailů, jak je vyprávěli domorodci: Šedohnědého tvora s dlouhým krkem měli opakovaně spatřit v džungli při ústí Konga. Údajně se pohyboval za dne v okolí řeky i v jejích vodách a dopřával si výživné liány.

TIP: Netvoři z hlubin fantazie: Tajemný praještěr Mokele-Mbembe

Domnělý býložravec mokele-mbembe, neboli „ten, který zastavuje řeku“, prý ovšem agresivně útočil na lodě a zabíjel posádky. Domorodci přitom důrazně odmítli, že by si jej spletli s hrochem či krokodýlem. V průběhu 20. století přicházely o spatření záhadného tvora příležitostné zprávy, nicméně žádná vědecká expedice v pátrání po něm neuspěla.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Letecký most do Západního Berlína - americký letoun se chystá přistát na letišti Tempelhof, snímek z období blokády města z roku 1948.

Historie

Když se elektromobily nemohou nabíjet z rozvodné sítě, může energie jet za nimi – díky mobilním stanicím.

Věda

Planeta K2-315b je příliš horká na to, aby na ní mohl existovat život pozemského typu.

Vesmír

Istrijské městečko Motovun je samo o sobě krásným místem. Lanýže jsou jen jedním z dalších lákadel.

Zajímavosti

Plejtvákovec šedý dosahuje délky 12-15 metrů, přičemž zaznamenané maximum je 15,5 metru. Hmotnost se pohybuje v průměru mezi 25 a 28 tunami, maximum je 40 tun.

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907