Reklama


Masožravé sitatungy: Překvapivé setkání s africkými lesoni bahenními

01.10.2018 - Marek Velechovský

Zoologické zahrady jsou už dávno běžnou součástí naší kultury. Přesto nás stále mohou překvapit, o čemž jsem se přesvědčil v zoo ve Dvoře Králové, kde se mi otevřel zcela nový pohled na velké antilopy sitatungy

<p>Sitatungy jsou specialisté na život ve vodě. Tento mladý sameček je fotografovaný v zoo v Praze.</p>

Sitatungy jsou specialisté na život ve vodě. Tento mladý sameček je fotografovaný v zoo v Praze.


Reklama

Zoologické zahrady jsou určitým návratem k přírodě uprostřed velkých měst. Jejich rekreační a zábavný účel je stále důležitý, ale jako vrchol poslání těchto zařízení už byl dávno překonán. V současnosti mají zoo mnohem smysluplnější účel, a to vzdělávání veřejnosti, výzkum a ochranu ohrožených druhů a nejnověji se také podílí i na projektech ochrany původních biotopů v areálu jejich výskytu.

Při jedné z mých návštěv v Zoo Dvůr Králové jsem se mimo jiné zastavil u výběhu sitatung, známých také pod názvem lesoni bahenní (Tragelaphus spekei). O pár chvil později jsem měl možnost pozorovat chování, které bych nejenže u velkých antilop vůbec nečekal, ale které navíc ještě nebylo zdokumentováno.

Voda jako útočiště

Sitatungy jsou poměrně statné antilopy obývající mokřadní oblasti Střední Afriky (Demokratická republika Kongo, Botswana, Zambie) a v menší míře také Západní Afriky. Jejich život je velice úzce spojen s vodou a vodním prostředím, a to jak při vyhledávání potravy, tak při úprku před útoky šelem.

Pokud totiž sitatunga spatří predátora, což mohou být především leopardi, lvi, krokodýli, ale také divocí psi nebo velké krajty, snaží se co nejrychleji dostat do vody, kde se díky svým plaveckým schopnostem může ponořit až po nozdry. Končetiny sitatung jsou dlouhé a tenké s dlouhými, zašpičatělými a doširoka roztažitelnými kopýtky, díky nimž se tolik neboří v bahně.

Tito býložraví sudokopytníci jsou aktivní navečer a ráno, občas i přes den, kdy se ve vodě zchlazují a zbavují obtížného hmyzu. Jejich hustá srst je dobře promaštěná, což zabraňuje smáčení a prostydnutí ve vodě.

Masožraví býložravci

Poklidné chování sitatung ve společném výběhu zoo nedávalo tušit, že uvidím něco zvláštního. Okolo pobíhající zoborožci (Bucorvus leadbeateri) a hadilovové písaři (Sagittarius serpentarius) se přikrmovali na mrtvých kuřatech a slibovali být daleko zajímavějším objektem zájmu. Náhle se ale mezi zoborožci a hadilovy objevily dvě samice sitatung a začaly se k mému nemalému údivu také přikrmovat na mrtvých kuřatech. Maso v nich poměrně rychle mizelo a bylo vidět, že je pouze několikrát „přežvýknou“ a ihned polknou. Postupně je takto „spásly“ do posledního kuřete.

Byl jsem opravdu překvapen. Není totiž úplně běžné, aby se turovitý přežvýkavec projevoval masožravě. Za poměrně dlouhou dobu, co se o zvířata zajímám, jsem se s takovým chováním nesetkal. Potrava sitatung se totiž v přírodě neliší od potravy ostatních antilop zdržujících se poblíž vody. Tvoří ji různé druhy jak suchozemských, tak vodních rostlin, včetně listí keřů, trav, ostřic a rákosí. Takový jídelníček uvádí ve své knize již Josef Vágner, který navíc upozorňuje na neschopnost sitatung napřímit se na nohách a spásat listí ve vyšších partiích. Sitatungy se dokonce pasou i na podvodních rostlinách se zcela ponořenou hlavou či na zbytcích listí ve sloním trusu.

TIP: Roztomilí zabijáci: Hroši obojživelní jsou nebezpečnější než lvi

Nezvyklé chování sitatung v zoologické zahradě by mohlo být nezvyklým způsobem doplňování potřebných minerálů nebo bílkovin. Přitom mne ale ošetřovatel ujistil, že zvířata mají naprosto dostatečný přístup k minerálním lizům. Zdá se, že býložravé antilopy z nějakého důvodu našly zálibu v chuti masa, ke kterému se v přírodě nedostanou. Není ani vyloučené, že je takové chování v přírodě běžné, ale dosud nebylo zdokumentováno.


Sitatungy (Tragelaphus spekei)

  • Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
  • Čeleď: turovití (Bovidae)
  • Velikost: výška něco přes metr, délka těla se pohybuje okolo 1,5 metru
  • Hmotnost: mezi 50–125 kg, samci jsou těžší a mohutnější
  • Zbarvení: šedohnědé, u samic více do rudého odstínu, obě pohlaví mají na těle bílé pruhy a bílé skvrny na tvářích
  • Rozdíl mezi pohlavími: samci mají dlouhé a dozadu zakroucené rohy, které mohou na délku dosahovat téměř jednoho metru
  • Výskyt: bažinaté a zatopené biotopy Střední Afriky, nejsilnější populace jsou v Demokratické republice Kongo, Botswaně a Zambii. V menší míře obývá i Západní Afriku.
  • Délka březosti: okolo 245 dnů
  • Počet mláďat: jedno, méně často dvě 
  • Potrava: tráva a další byliny rostoucí okolo vody, často se pase přímo na vodních rostlinách, listy stromů a keřů 
  • Způsob života: samice tvoří menší skupinky o několika jedincích, samci jsou samotářští
  • Kde je můžete vidět: v České republice můžete sitatungy pozorovat nejen v zoo ve Dvoře Králové nad Labem, ale také v Praze
  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Marek Velechovský

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

LeTourneau: Terénní stonožka

Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.

Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907