McDonnell Douglas F/A-18 Hornet: Sršeň s mnoha ostrými žihadly

Na začátku 70. let začalo letectvo amerického námořnictva (US Navy) vyhodnocovat zkušenosti z dlouhé, ne zrovna úspěšné vzdušné války nad Vietnamem. Během ní se opíralo především o McDonnelly Douglas F-4 Phantom II. Na jejich místo přicházely od poloviny 70. let na paluby Grumanny F-14 Tomcat, které se však příliš nehodily proti pozemním cílům. Velení námořnictva proto uvažovalo o novém útočném stroji, který by ale mohl plnit i roli plnohodnotné stíhačky. S cílem uspořit požadoval Kongres využít pro jeho vývoj projekty YF-16 či YF-17, zpracovávané tou dobou pro armádní vzdušné síly.

Přecpaný elektronikou

„Sedmnáctku“ si vzaly jako základ společnosti McDonnel Douglas a Northrop. Před oběma firmami stál nelehký úkol – YF-17 totiž představoval lehký stíhač pro operace z pozemních základen, zatímco námořnictvem požadovaný stroj měl unést množství pum a protizemních raket. Celý trup musel být vyztužen, aby vydržel obrovskou akceleraci při startu pomocí katapultů a stejně tak i prudké zbrždění záchytným hákem a lany na palubě. Došlo též k přepracování podvozku, aby vydržel tvrdá přistání, pokud se plavidlo kymácelo.

Po úpravách stoupla váha prototypu z 10 400 kg na 15 000. Oproti F-4 a F-14 měl nový letoun zůstat jednomístný – umožňoval to rychlý pokrok v oblasti elektroniky a komunikačních prostředků, využitelných při operacích nad nedozírnými prostory oceánů. Vše už zvládal jediný pilot. Další změnu oproti YF-17 přineslo prodloužení křídla, tedy zvětšení nosné plochy, což zajišťovalo dobré letové vlastnosti při malých rychlostech během přistání. Kvůli úspoře místa se křídlo dalo sklápět.

K pohonu vybral konstrukční tým dvojici spolehlivých motorů General Electric F404. Pumy a rakety (či přídavné nádrže) stroj nesl na čtyřech závěsnících, k prodloužení doletu sloužil nástavec pro tankování ve vzduchu. Navádění na cíl a zaměřování zbraní zajišťoval výkonný radar AN/APG-65. Po zkušenostech z Vietnamu dostal letoun rotační 20mm kanon pro boj na kratší vzdálenost, s nímž se dříve už nepočítalo.

Nečekaná vývrtka

Poprvé se stroj, pojmenovaný Hornet (sršeň), vznesl 18. listopadu 1978, přičemž za jeho řízením seděl zalétávací pilot Jack Krings. Testování dalších prototypů probíhalo bez větších problémů. Námořnictvo nějakou dobu koketovalo s myšlenkou vyrábět stíhací variantu F-18A a útočnou A-18A, nakonec od toho ale upustilo a počínaje rokem 1980 se jediná víceúčelová varianta označovala jako F/A-18A.

Důkladné testy trvaly od ledna 1979 do října 1982 a stroj naplnil většinu očekávání. Při jednom manévru ale prototyp v zatáčce, prováděné při vysoké podzvukové rychlosti, nečekaně přešel do nekontrolované vývrtky a pádu. Na základě dalších zkoušek se proto musela měnit výchylka klapek na náběžné hraně křídel z 25° na 34°, což problém vyřešilo.

Brzy následovala objednávka na 780 sériových kusů, přičemž první z nich odstartoval 12. dubna 1980. Palubní zkoušky probíhaly na lodi USS America na podzim téhož roku. US Navy požadovalo i dvoumístnou variantu původně určenou jen k výcviku, a proto vznikly dva prototypy TF-18A. Jeden z nich se ovšem 8. září 1980 po roztržení turbíny pravého motoru zřítil při odletu z „předváděčky“ v britském Farnborough. Po několika drobných úpravách se dvousedadlové stroje F/A-18B začaly sériově vyrábět. O hornet projevily enormní zájem též útvary americké námořní pěchoty (USMC). Jako první s nimi dosáhla operační způsobilosti peruť VMFA-314 (7. ledna 1983) a hornety se brzy objevily na palubách letadlových lodí.

Zásahy v Orientu

„Sršně“ si získaly okamžitou oblibu pro spolehlivost a snadnou údržbu. Ve službě dosahovaly F/A-18 trojnásobného počtu nalétaných hodin bez poruch v porovnání s ostatními letadly námořnictva. Navíc se ukázalo, že potřebují pouze poloviční počet hodin údržby než jiné typy. Díky své všestrannosti tak během 80. let hornety na palubách nahradily stíhací F-4 Phantom II a útočné A-6 Intruder spolu s A-7 Corsair II. K bojové premiéře typu došlo 15. dubna 1986. Toho dne vzlétly z Británie F-111 bombardovat cíle v Libyi a potlačit protivzdušnou obranu (PVO) dostaly za úkoly hornety, startující z USS Coral Sea. Jejich piloti odpálili na radiolokátory v Benghází protiradarové střely HARM, čímž umožnili úder samotných F-111, a všechny stroje se bezpečně vrátily.

Od poloviny roku 1987 začala vznikat varianta F/A-18C a dvoumístná F/A-18D, u nichž se zlepšila schopnost nočních letů. Nesou modernější přístrojové vybavení, nové katapultovací křeslo Martin-Baker a střely vzduch–vzduch AIM-120 AMRAM. Počet závěsníků stoupl na devět. Dvoumístná varianta D slouží jak pro výcvik, tak i pro útočné role za každého počasí i jako velitelský stroj. Zadní sedadlo slouží operátorovi zbraňových systémů. Na začátku 90. let už verze C běžně sloužila na lodních palubách a brzy se dočkala ostrého nasazení, když 17. ledna 1991 zahájila koaliční vojska operaci Pouštní bouře. Americké stroje spustily bombardování vojenských cílů v Iráku, kam směřovali i piloti z perutě VFA-81.

Dva za minutu

Formace čtyř F/A-18C vzlétla z paluby USS Saratoga, do cesty se jí ale připletla dvojice iráckých MiG-21. Poručík Mark Fox později napsal: „Vypustil jsem sidewinder. Nejprve jsem si myslel, že selhal, protože jsem neviděl jeho dýmovou stopu směrem k migu. Vypustil jsem proto ničivější raketu Sparrow. Mezitím už sidewinder zasáhl a pak i sparrow. Cíl se změnil v ohnivou kouli.“ Druhou „jednadvacítku“ zlikvidoval pilot dalšího hornetu Nick Mongillo.

Od chvíle, kdy se Iráčané objevili na radaru letounu AWACS, uběhlo do jejich zničení jen 40 sekund. Hornety ani neodhodily své čtyři 910kg pumy, opět se vrátily na původní kurs a pokračovaly v bombardování. Mark Fox později uvedl: „Kdyby se migy dostaly za nás, nezbylo by nám nic jiného než jejich hrozbu brát vážně. Nemůžete vést boj s plným nákladem pum. Museli bychom ho odhodit a tím by dosáhly svého.“ 

Přichází i ztráty

Občas ale vítězili Iráčané. První den války brzy ráno dostali rozkaz ke startu čtyři piloti stíhacích MiG-25PSD od 84. perutě, mezi nimi i poručík Zuhajr Dávúd. Za tři minuty byl ve vzduchu a vydal se vstříc nepříteli, hornetu F/A-18C vzlétajícímu z USS Saratoga. Pilotoval ho Scott „Spike“ Speicher z perutě VFA-81. Iráčan Zuhar Dávúd vzpomínal: „Asi 30 km od cíle jsem vypálil raketu R-40D. Stále jsem držel cíl na obrazovce svého radaru, dokud jsem nebyl svědkem obrovského výbuchu přede mnou. Stále jsem sledoval, jak letoun klesal ve spirálách k zemi, přičemž ho zcela pohltily plameny.“ Speicher se stal první americkou obětí této války, jeho smrt byla ale dlouho přičítána zásahu raketou ze země.

Druhým padlým byl poručík Robert Dweyer od VFA-87. Pátého února se nevrátil z akce, patrně se zřítil do Perského zálivu. Obecně ale hornety prokázaly mimořádnou odolnost – „osmnáctky“, ze sestavy námořnictva provedly celkem 4 449 misí, stroje námořní pěchoty pak dalších 4 936. Během nich Američané ztratili už jen jeden další „sršeň“ a deset jich utržilo poškození. Došlo i k případu, že se hornet dokázal s jedním funkčním motorem vrátit ze vzdálenosti přes 200 km. „Sršně“ zlikvidovaly obrovské množství cílů, a to jak přesně naváděnou municí, tak klasickými pumami. Ve druhé polovině 90. let se hornety stávaly nejdůležitějším letounem US Navy a US Marine Corps. Také se zapojily do ostrahy bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou a pak i do bombardování Jugoslávie v roce 1999.

Další zakázky

Výrobce stíhaček F/A-18 se pokoušel úspěch svého díla zúročit rovněž exportem. Na začátku 80. let hledala nový univerzální letoun i Austrálie – objednala si proto hornety, ale jejich konečná montáž probíhala přímo u odběratele. Země nakonec převzala 57 jednomístných a 18 dvoumístných verzí, přičemž první dorazily na podzim 1984. Sloužily spolehlivě a dočkaly se ostrého nasazení v Afghánistánu a Iráku. Poslední dolétaly v roce 2020 a část jich ještě odkoupilo kanadské letectvo. To již dříve objednalo 98 kusů F/A-18A a 40 dvoumístných „béček“. Po roce 2000 většina z dosud aktivních hornetů prošla omlazovací kúrou, která odpovídala přibližně americkým variantám C a D a ty Kanada provozuje dodnes.

Prvním evropským uživatelem hornetů se stalo Španělsko, které je objednalo roku 1984. V 90. letech se podílely na kontrole bezletové zóny nad Bosnou a také na bombardování Jugoslávie roku 1999. Finsko nakoupilo „sršně“, aby jimi nahradilo MiG-21. V období 1995–2000 odebralo 64 strojů verzí C a D, které postupně modernizuje.

Švýcarsko zakoupilo 26 modelů C a osm dvoumístných D, k zákazníkovi dorazily v mezidobí 1996–1999. O jejich vyřazení se zatím neuvažuje. V roce 1997 převzala Malajsie osm dvoumístných F/A-18D, jež v březnu 2013 použila k náletům na Borneu proti tamním povstalcům. Další „sršně“ používá od roku 1991 Kuvajt, který je v 90. letech nasadil nad Irákem a po roce 2015 i v Jemenu.

Super sršeň

I když verze C a D procházely průběžnou modernizací, bylo jasné, že jejich službu do dalších desetiletí zajistí jen rozsáhlejší inovace. Vadil především malý dolet. Dal se sice prodloužit pomocí přídavné nádrže či doplňováním paliva za letu, ale pro instalaci větších vnitřních nádrží měl dosavadní hornet prostě malé rozměry. Konstruktéři se proto pustili znovu do práce, takže začal vznikat budoucí F/A-18E.

Super Hornet měl být zhruba o 1,30 m delší než předchozí verze a plocha jeho křídla vzrostla o 25 %. Disponoval větším vnitřním prostorem, do kterého se vešlo o třetinu více paliva. Díky tomu dolet stoupl o 40 % a vytrvalost v letu o 50 %. I tak jeho trup pojal ještě další elektronické systémy a jejich chlazení. Výkonům napomohlo rovněž použití nových motorů General Electric F414 s větším tahem a menší spotřebou. Díky tomu mohla nová verze dostat 11 závěsníků pro 8 000 kg pum, raket či přídavných nádrží. Konstruktérům se také podařilo úpravou hran zmenšit průřez radarové stopy, nejedná se však o stealth letoun.

Sloučení s Boeingem

První prototyp se vznesl 29. listopadu 1995. Dostal pojmenování Super Hornet, jeho sériová produkce začala během roku 1997. Tou dobou ale McDonnell musel řešit i finanční problémy, které nakonec vyústily v roce 1997 ve sloučení s konkurenčním Boeingem. Proto se nová varianta začala označovat jako Boeing F/A-18E Super Hornet. Jako první se na ně přezbrojila námořní peruť VFA-122, z letadlových lodí začaly operovat od léta 2002.

Stroje si okamžitě získaly oblibu, neboť mohly sloužit k mnoha účelům, a to bez úprav během jedné mise. Jeden z důstojníků US Navy uvedl: „F/A-18 Su per Hornet je něco jako elektrická vrtačka. Pokud máte správné nástavce, může vrtačka fungovat jako elektrický šroubovák, bruska, pila a mnoho dalších nástrojů. Základní myšlenkou F/A-18 je mít letadlo, které by šlo jednoduše překonfigurovat pro různé typy misí.“

Tálibán, Islámský stát…

Bojové premiéry se super hornety dočkaly už na podzim 2002, kdy startovaly z USS Abraham Lincoln nad Irákem. Na letouny se 6. listopadu zaměřily radary nepřátelské PVO a „sršně“ proti nim odpálily své rakety. Při invazi pak F/A-18 svrhly na pozemní cíle na 160 tun pum a raket, do vzdušného střetu se ale nedostaly. Stejnou „práci“ pak vykonávaly během dlouhé války proti Tálibánu v Afghánistánu a proti Islámskému státu (ISIS) v Sýrii a Iráku. 

Když námořní letectvo v roce 2006 vyřadilo své F-14 Tomcat, staly se hornety a super hornety jedinými stíhacími a útočnými letouny celé flotily. Na první úspěch ve vzdušném střetu si ale F/A-18E Super Hornet musely počkat do 18. června 2017, kdy se jednomu jejich pilotovi podařilo nad Sýrií sestřelit Suchoj Su-22. Poslední stroje verze C námořnictvo vyřadilo v roce 2018, některé ale dál sloužily k výcviku. Teprve od jara 2019 začaly k „sršňům“ na lodních palubách přicházet první F-35 Lightning II, stroje páté generace. V létě 2006 vzlétl prototyp hornetu další verze – G, určené k rušení radarů a elektroniky. Jednalo se o dvoumístný stroj, doslova prošpikovaný těmi nejmodernějšími systémy. Jejich obsluha měla být ale tak jednoduchá, že by „géčko“ nahradilo dosud používané A-6B Prowler se čtyřčlennou osádkou.

Na Ukrajinu?

Námořnictvo o projektu zpočátku pochybovalo a obávalo se, že jeden operátor na tak rozsáhlou činnost nestačí. Nakonec ale začala produkce, která do roku 2022 dala 170 Boeingů EA-18G Growler. První operační peruť je převzala roku 2008 a bojovým křtem prošly během operací nad Libyí v roce 2011. Stroje dokážou sbírat a předávat obrovské množství dat, například lokalizovat i mobilní telefon a nasměrovat na něj střely.

V současnosti běží výroba growleru a super hornetu u firmy Boeing a jak US Navy, tak USMC s nimi stále počítají. Celkem 540 starších strojů má do roku 2033 projít modernizací. I když v současnosti přicházejí do výzbroje F-35C, námořnictvo bude super hornety dál potřebovat kvůli jejich doletu. Jejich úkol má spočívat v odražení útoku na mateřské nosiče, a to na vzdálenost kolem 2 000 km. Stále se také vylepšuje jejich elektronika. Do boje se ale možná dostanou i starší hornety – údajně se jedná o dodávce 41 starších F/A-18 z australských přebytků na Ukrajinu. Je tedy možné, že „sršně“ v dohledné době ještě ukážou svá žihadla.