Moč i protézy po zemřelých: Jak vypadala zubní péče ve starověku

20.09.2020 - Radomír Dohnal

Můžeme si stěžovat na to, že výdobytky civilizace nám nepřináší jen štěstí. Ale když se podíváte, jak vypadala zubní péče ve starověku, budete za současnost jistě rádi. Kde se vzala zubní pasta a proč jsou zkažené zuby důležité?

<p>Stačí kleště a trochu síly a zručnosti… Ve středověku trhali zuby kováři.</p>

Stačí kleště a trochu síly a zručnosti… Ve středověku trhali zuby kováři.


Reklama

Popis hygienických návyků starých Římanů se obvykle omezuje na časté návštěvy veřejných lázní. Ti odvážnější zmíní neméně veřejné vysedávání na toaletách. Za hranou únosné představy pak ale stojí velmi svérázný římský zvyk, a to užívat lidskou moč jako ústní vodu. Ano, čtete správně. A povětšinou se ani nejednalo o jejich vlastní produkt! Nebylo nic neobvyklého nechávat „hrnečky“ před domem, kde si je každý mohl volně nabrat. Ostatně, pouliční obchod s lidskou močí podléhal normálnímu zdanění.

Nejhorší na tom asi je, že toto hygienické užití moči skutečně fungovalo – právě díky čpavým dusíkatým látkám, které dokáží ústní dutinu hygienizovat a navíc zuby dokonale bělit. O tom, jak asi zaváněl dech z takto vyčištěných úst, se naštěstí historické prameny nezmiňují.

Protéza od zesnulých

Zubní náhrada, tedy umělá vložka za chybějící chrup, s námi pobývá už velmi dlouho. S touto praxí velmi pravděpodobně začali už staří Egypťané a je doložena napříč celou Evropou. Mocní panovníci, drsní seveřané, rozmařilí Římané – ti všichni neváhali zaplnit chybějící mezery umělou výplní.

Problém tu ovšem byl se základním materiálem. Proto se pracovalo se skutečnými zuby, které pocházely buď od chudých dárců, nebo relativně čerstvě zesnulých. K napojení zubů do profilu chrupu pak byly využívány různé stříbrné či zlaté drátky. Zvláštní popularity si pak vydobyly „zuby svobody“, vesměs stoličky, které vykradači hrobů dolovali z úst padlých po bitvě u Waterloo. Nebylo to nic tak neobvyklého: záznamy o krádežích zubů zesnulých pro dentální náhrady máme i z americké občanské války, nebo z krymské války.

Zrození zubní pasty

Dohledat recept první zubní pasty je opravdu složité, ale zdá se, že podobný produkt ke zmíněnému účelu vynalezli patrně Egypťané dříve než zubní kartáčky. A ty datujeme 3 500 let před náš letopočet. Šlo o tuhá vláknitá dřívka, jejichž konec se nejprve musel rozkousat a poté se používal k drhnutí. Pasta, roztíraná po zubech prsty, pak byla směsí drcených vaječných skořápek, popela, případně prášku ze spálených hovězích kopyt. Na Sicílii vedl pemzový prach. Italové zavedli první „příchutě“ – popel totiž částečně pocházel z různých vonných dřev a silic. Do receptu na zubní pastu také začíná být přidávána křída, kterou později vystřídá mýdlo. Hořká pachuť a výrazný pěnivý efekt zůstane zachován až do poválečných let, kdy se na věc pustí chemikové. Mýdlo v pastě je pak nahrazeno dodecylsíranem sodným.

Zubař? 

To, že bolavé zuby „léčil“ zvířatům i lidem kovář, není žádná legenda, ale holý fakt. Bolavý fakt. Skutečná profese instrumentálního dentisty totiž nebyla známá až do 18. století. Obratnost kovářů při práci s kleštěmi jste ocenili při extrakci celých kazových zubů. Pokud jste ji tedy ustáli ve zdraví a nedošlo k rozdrcení chrupu. To už jste museli jinam. Otevírání zanícených dásní k výplachům a vybírání zlomených zubů, to měli po dlouhá staletí na starost bradýři – holiči. Ti měli vždy po ruce ostrou břitvu, stejně jako nějakou tu dezinfekci. Často se tak jejich krámky hlásily do ulice veselým vývěsním štítem se zuby. Klasičtí lékaři nejevili o tuto sféru zákroků vůbec zájem, důležitý ale pro ně byl pacient před a po zákroku. Většinou totiž potřeboval něco na uklidnění.

Na kazy dietou

Co si budeme povídat, na zuby a ústní hygienu se ve středověku moc nedbalo. Nedá se ale říct, že by naši předkové měli chrup nějak výrazně horší. Vlastně, když pomineme ty nejchudší, kteří o zuby přicházeli v důsledku kritické podvýživy, stále zbývalo dost lidí s dokonalým a nekazovým chrupem. Jak je to možné? Odpověď je třeba hledat v optimální a vyvážené stravě, která nebyla moc bohatá na cukry a sladidla. Potraviny minimálně procesně zpracované, bez aditiv a zbytečné chemie, udržovaly velmi vyrovnanou mikroflóru v ústech. Žádné bakterie navíc, které by se uhnízdily v plaku. Je smutnou pravdou, že za většinu kazů dnes vděčíme tomu, co jíme.

Zkažený chrup

Zuby zdravé, víceméně kompletní, ale rozhodně ne bez poskvrnky. Právě proto má každý trubadúr a poeta potřebu nutkavě zmiňovat, že jím opěvovaná kráska má běloskvoucí úsměv. Nebo že divoši v dalekých zemích mají zářivý chrup. Protože to rozhodně nebylo v Evropě běžným jevem. Konkrétně v alžbětinské Anglii byly „v módě“ zuby až hrozivě černé. Vděčili za to cukru a sladkému ovoci, které si mocní mohli dopřávat v téměř neomezeném množství. Když jste chtěli u dvora zazářit, museli jste mít v ústech pohromu. Ta dokládala, že jste to, co jíte: opravdový boháč. Nakonec si i střední vrstva začala mazat zuby popelem, než vyrazila do ulic. Přece jen, šlo o odznak sociálního statutu!

Pomůže jen myší odvar

Bolí vás zuby? Pak na vás zcela nepochybně útočí „zubní červ“! Zdá se to zvláštní, ale tuhle hlodavou představu přijali za vlastní jak v Číně, tak i v Egyptě nebo Babylónské říši. Jen v poslední destinaci se ale snažili červa vyvrtat ven, často za pomoci velmi sofistikovaných nástrojů. Proto jim odpustíme, že součástí odvaru proti bolesti byla i mrtvá myš. Zřejmě proto, že je to hlodavec!

TIP: Co používali zubaři v době kamenné? Naostřené pazourky!

Dočista vykořenit zdroj bolesti včetně kořenů uměli nejspíš i ostrované na Maltě v době asi 2500 let př. n. l. Jen to většinou odneslo i pár zubů okolo, a někdy i čelist.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907