Mráz, led a lidé Grónska: Nejisté vyhlídky v ledové pustině

09.01.2019 - Pavel Svoboda

Grónsko je v jazyce Inuitů nazýváno „země lidí“, přitom zde žije pouhých 56 000 obyvatel. Není divu, vždyť více než 80 % ostrova pokrývá ledovcový štít, který je po antarktickém ledovci druhý největší na světě

<p>Idylický Kulusuk ve večerním slunci.</p>

Idylický Kulusuk ve večerním slunci.


Reklama

Nekonečné ledové pustiny, mráz, sníh a led. To je Grónsko, kterému původní obyvatelé říkají „Kalaallit Nunaat“ neboli „země lidí“. Na největším ostrově světa o rozloze téměř 2,2 milionů km² (asi jako pětina Evropy) přitom žije jen asi 56 000 obyvatel. Během půlročního pobytu na Islandu se mi podařilo navštívit východní pobřeží Grónska, konkrétně inuitskou vesničku Kulusuk. Jak se asi žije v naprosté geografické izolaci uprostřed panenské Arktidy?

Vrtulníky místo autobusů

Vesnice Kulusuk se nachází na jihovýchodním pobřeží Grónska, 110 kilometrů jižně od polárního kruhu. I v měřítku řídce osídleného Grónska tvoří východní pobřeží slabě rozvinutý a málo osídlený region. Kulusuk se rozprostírá na stejnojmenném ostrově o průměru kolem deseti kilometrů a během dlouhé zimy „přimrzá“ k pevnině mořským ledem. Pobřeží je v těchto končinách velmi členité, se spoustou fjordů, ostrovů a ostrůvků. Vždyť celková délka pobřežní linie Grónska čítá přes 40 000 kilometrů, což odpovídá obvodu celé zeměkoule. Povrch ostrůvku Kulusuk je, stejně jako celé nezaledněné pobřeží Grónska, hornatý a nachází se zde několik jezírek, která slouží jako zdroje pitné vody.

Přelet nad zamrzlým oceánem a samotné přistání na nerovné zledovatělé ploše letiště uprostřed skal, hor, sněhu a ledu dává tušit, jak moc jsou zdejší vesničky izolované od světa. A to přesto, že má letiště v Kulusuku dokonce mezinárodní status. Velká část našich spolucestujících z malého vrtulového letadla přesedá na letišti do helikoptéry, kterou se dostanou do dalších vesnic. Vrtulníky zde fungují téměř jako autobusy, mimo zimní období se k dopravě po grónském pobřeží samozřejmě využívají i lodě.

Tradiční společnost lovců

Vesnice Kulusuk, oddělená od letiště jedním ze zdejších kopců, je zajímavá především tím, že si zachovala původní loveckou tvář. Nejsou zde zpracovatelské továrny, rybářské doky nebo cokoli jiného, v zimě tudy dokonce ani neprojede auto. Všude kolem jsou jen barevné dřevěné domky a jejich obyvatelé s huňatými psy v nekonečné zamrzlé krajině plné vysokých zasněžených hor. Přestože byla vesnice založena až na počátku 20. století, působí dojmem, jako by zde stála již věky. Z tohoto pohledu má lokalita obrovský turistický potenciál.

Zdejší společnost je tradičně zaměřená na lov tuleňů, ale v současnosti je zde registrováno pouze 25 lovců. Dodnes jsou k lovu využívána psí spřežení, s nimiž lze v zimě dojet až na okraj mořského ledu a poté pokračovat na tradičním kajaku. Lovci tuleně buď harpunují dírou v ledu, nebo je chytají do sítě, která je nastražená okolo plovoucích kusů ledovce. Tulení maso slouží jako zdroj obživy jak pro zdejší obyvatele, tak pro jejich psy. Maso z tuleně vypadá jako vepřové nebo hovězí, chutná jako ryba, ale rozhodně moc nevoní. Ve zdejším obchůdku lze zakoupit i takové speciality jako třeba narvalí kůži.

Polární záře i přes mračna

Přestože soužití místních Inuitů s drsnou přírodou vypadá přímo idylicky, realita je trochu jiná – alkoholismus, nezaměstnanost a značně nejisté vyhlídky. Před 25 lety míval Kulusuk přes 400 obyvatel, dnes jich tady žije jen asi 300, přičemž jejich počet rok od roku dál klesá. Přestože byl na východním pobřeží Grónska zakázán tvrdý alkohol, místní komunita s nadměrným pitím bojuje i nadále.

Není divu. Vždyť zima je zde na severu tvrdá a dlouhá a běžně napadají až čtyři metry sněhu. Kulusuk je také velmi větrné místo. Během našeho příjezdu zde však panovaly překvapivě vysoké teploty v oblasti plusových hodnot. Obloha se každý večer zatáhla a v noci sněžilo. To nám znemožňovalo užívat si magického fenoménu severské zimy – polární záře. Jednou ale byla aurora borealis tak výrazná, že i přes zataženou oblohu rozzářila nebe nad námi do zeleného nádechu.

Uprostřed nekonečného sněhu

Atmosféra ve vesnici je přes všechny klimatické nepříjemnosti opravdu neuvěřitelná. Zejména po ránu, když Arktidu probouzí slunce, anebo navečer, kdy se do ticha šumícího větru ozývají jen místní vyjící psi. Vesnice je jich doslova plná a jsou opravdu nádherní. Jen těžko si lze představit, jak to tady vypadalo v době největší slávy, kdy bylo pro lov potřeba mnohem více psích spřežení. V současnosti klesá zájem o tulení kůže k minimu a Inuity čekají těžké časy. Podobné je to i s rybolovem, místní budova na zpracování ryb již mnoho let pouze zapadává sněhem.

Díky dánské správě má každá grónská vesnice školu, kostel a obchod. Po celém Grónsku se hlavně díky nově objeveným nerostným surovinám čím dál hlasitěji ozývají snahy po nezávislosti na Dánsku. Nicméně bez dánských dotací by životní úroveň místních obyvatel pravděpodobně jen klesala.

Místní si rádi přivydělají alespoň prodejem vyřezávaných sošek a amuletů ze zvířecích kostí náhodným turistům, ale takových příležitostí moc nemají. Vždyť i pro místní děti byla naše skupinka velkou atrakcí. Večer nás chodily zdravit za okno a někteří z nás od nich dokonce dostali dopis na rozloučenou.

Pohádka o pro a proti

S místními lovci jsme domluvili výlet na saních tažených psím spřežením. Za špatného počasí, jaké nás potkalo, dostala nenáročná vyjížďka poněkud expediční charakter. Sněžení střídá vichřice a dokonce i Eskymák si nasazuje kapuci. Desítka psů táhne sáně slušnou rychlostí a během dvou hodin lze po mořském ledu dojet až k vedlejšímu ostrovu, kde ledovec stéká až do moře.

TIP: Grónsko: Výlet do doby ledové

V současnosti je pro místní obyvatele úbytek a kolísání ledové pokrývky velkým problémem. Po generace ověřené cesty po mořské hladině přestávají být bezpečné. Běžně se zde vyskytují lední medvědi, na konci zimy a během jara driftují na mořském ledu ze severu Grónska. Přestože se prý v okolí vesnice v době našeho pobytu dva medvědi pohybovali, my jsme je na našich toulkách bohužel (naštěstí) nepotkali.

Zatímco plovoucí kry jsou domovem pro lední medvědy, ve zdejších ledových vodách se prohání několik druhů velryb včetně kosatek. Eskymáci tyto mnohdy celosvětově chráněné druhy stále loví. Vzhledem k tomu, že z jejich hlediska jde o historicky tradiční akt, který jejich životy provázel odjakživa, jen stěží je lze za toto konání odsuzovat či hanět. Život v panenské přírodě Grónska má svá pro a proti. Oko Evropana, který sem přijede na pár dní, vidí romantickou bílou pohádku. Pro Eskymáky je mimo to podstatná každodenní snaha zajistit obživu svým rodinám.

Proč je bílá zelená?

Dánský název „Grønland“ nebo anglický výraz „Greenland“ v překladu znamenají „zelená země“. Toto přízvisko je v dost velkém rozporu s realitou grónského zalednění. Tento název ostrovu s největší pravděpodobností přisoudil vikingský vyhnanec Erik Rudý, který se kolem roku 985 vylodil na grónském pobřeží. Záměrně líčil nově objevenou zemi v lepších barvách (doslova i v přeneseném smyslu) ve snaze přivábit sem další krajany a kolonisty z Islandu.

Kde se rodí ledové kry

Více než 80 % ostrova pokrývá Grónský ledovcový štít, který je po antarktickém ledovci, druhý největší na světě. Tím pádem tvoří největší masu ledu na severní polokouli. Při délce 2 400 km od severu k jihu a šířce 1 100 km dosahuje rozlohy 1,7 milionů km². Průměrná tloušťka ledovce je přes dva kilometry a největší známá mocnost dosahuje na jednom místě dokonce k 3 400 metrům.

Samotný grónský ledovec je tvořen dvěma jádrovými oblastmi, mezi nimiž dochází k poměrně rychlému pohybu ledovcové masy směrem k mořské hladině. Vznikají zde tzv. ledovcové proudy, z nichž se do přilehlých mořských vod odlamují obrovské ledové kry.

Nejrychleji postupující ledovec na světě Jakobshavn (grónsky „Sermeq Kujalleq“) v zálivu Disko v západním Grónsku se pohybuje neuvěřitelnou rychlostí 10 km za rok, což odpovídá přibližně metru za hodinu. Denně tento „rychlík“ vyprodukuje až 20 milionů tun ledových ker. Naopak centrální části obou ledovcových domů se téměř nepohybují. Led zde dosahuje značného stáří, takže jde z vědeckého hlediska o velmi cenné lokality pro odběr ledovcových vrtů.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Pavel Svoboda www.photo-svoboda.cz

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Útok na Pearl Harbor byl překvapivý úder japonského císařského námořnictva proti námořní základně Spojených států amerických v Pearl Harboru na Havajských ostrovech v neděli ráno 7. prosince 1941 (8. prosince v Japonsku).

Válka

Planeta obíhá kolem žhavého odhaleného jádra hvězdy podobné Slunci v malé vzdálenosti a její atmosféra je neustále rozrušována silným ultrafialovým zářením. Uvolněný plyn se formuje do disku kolem hvězdy a nakonec dopadá na povrch bílého trpaslíka.

Vesmír

Král ptáků přilétá 

Kategorie: Chování – ptáci
Autor: Audun Rikardsen, Norsko
Název: Přistání orla

Snímek z bezprostřední blízkosti mohl Nor Audun Rikardsen pořídit jen díky tomu, že nedaleko svého domu umístil na starou větev fotopast a naučil tam dravce sedat s využitím nastražené mršiny. Trvalo tři roky, než se mu podařilo zachytit dokonalý obraz. 

Zajímavosti

BolaWrap sváže člověka do vzdálenosti až 7,6 metru

Věda

Hadice na mořské houbě

Hadice (Ophiuroidea) patří mezi ostnokožce (Echinodermata). Tito mořští živočichové se živí detritem a nejčastěji mají velikost kolem tří centimetrů. Existují ovšem i druhy dorůstající až 60 cm. Sexuálně dospívají ve dvou letech života a dožívají se pěti let. Můžete na ně narazit ve všech mořích světa až do hloubek šesti kilometrů. Některé druhy dokáží tolerovat i brakickou vodu. Stejně jako příbuzné hvězdice mají úžasnou schopnost regenerace.

Příroda

Vilém II. Pruský (vpravo) měl k hraběti Eulenburgovi velmi blízký vztah.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907